Hodina Byka

KAPITOLA III Nad Tormansem

„Rovníková rychlost planety gamma jedna lomeno šestnácti, doba otočky dvaadvacet pozemských hodin,“ referoval sumátor s pečlivou strojovou výslovností. Široký pruh zápisů se sunul do přijímače palubního žurnálu. Automaty Temného Plamene důkladně zkoumaly Tormans, neušla jim ani jediná maličkost.

„Zarážející je množství kysličníku uhličitého ve spodních vrstvách atmosféry,“ řekl Tor Lik. „A kolik je ho rozpuštěno v oceánech! Připomíná to prvohorní období na Zemi, kdy se kysličník uhličitý ještě neúčastnil procesů při vzniku uhlí.“

„Že by šlo o skleníkový efekt?“ zeptal se Sol Sajin.

„Klima je tu vcelku mírné a stejnoměrné. Rovník Tormansu má ve srovnání se Zemi polohu, vertikály’, to znamená kolmou k rovině ekliptiky, a osa jeho rotace se kryje s křivkou oběžné dráhy…“

„Nedostatek vody může všechny tyhle výpočty zmařit,“ vmísil se do hovoru Grif Rift, když si prohlédl sondáž povrchových křivek. „Plocha oceánů činí padesát pět procent, ale největší proláklina má hloubku pouze jeden až dva kilometry.“

„To samo o sobě ještě nic neříká o nedostatku vláhy,“ řekl Tor Lik. „Budeme sledovat cyklus vypařování, nasycenosti vodními parami i rozložení větrných proudů. Velké zásoby ledu na pólech se při podobném klimatu nedají očekávat, a taky je ani nevidíme. Neexistují tu ani polární fronty, ani silné přemisťování vzdušných mas.“

Lidé pokračovali v práci u přístrojů a čas od času vyhlédli vizuální šachtou, kterou upravil Gen Atal. Pronikala tlustými stěnami hvězdoletu, končila širokým oknem z průzračné ytriové keramiky a zvláštní soustava zrcadel dovolovala pozorovat planetu pouhým okem. Tormans v hloubce se téměř neznatelně pohyboval. Temný Plamen obíhal planetu ve výšce dvacet dva tisíc kilometrů o něco pomaleji, aby se dal pohodlně sledovat její povrch. Oblačný příkrov měl nad rovníkem široké průrvy. Mezi nimi probleskovala olověně šedá moře, rudohnědé plochy připomínající step nebo lesy, žluté hřbety a masívy rozrušených nízkých pohoří. Pozorovatelé postupně přivykali vzhledu planety a rozpoznávali na snímcích stále více podrobností.

Tormans byl skoro stejně velký jako Země a měl s ní i mnoho jiných společných rysů. Ale značně se od ní lišil uspořádáním svého povrchu. Moře zaujímala širokou oblast kolem rovníku, zatímco pevniny byly posunuty k pólům a tvořily po obou stranách obrovité pásy, rozčleněné do čtyř bloků. Jednotlivé části byly od sebe odděleny meridiálními pruhy moří a jejich základny se směrem k pólům zužovaly. Z velké výšky vyvolával povrch planety dojem symetričnosti, v naprostém kontrastu k rozeklaným obrysům pozemských souší a moří. Mohutné řeky tekly většinou od pólu k rovníku a ústily do rovníkového oceánu nebo jeho zálivů. Tu a tam bylo vidět klíny vyprahlé půdy, zřejmě pouště.

„Co tomu říká planetolog?“ zamžoural po svém zvyku Sol Sajin. „Zvláštní planeta, ne?“

„Nic neobyčejného!“ odpověděl vážně Tor Lik. „Je starší než Země, ale má větší rotaci. Polární undulace pevnin tu probíhala zřejmě rychleji a pokročila dál než u nás.

Symetričnost, lépe řečeno vzájemná podobnost obou polokoulí, je pouze náhodný jev. Nitro Tormansu ve srovnání s pozemským je patrně mnohem klidnější, povrchové zdvihy ani poklesy nejsou příliš výrazné, tektonická činnost slabší, sopek málo, nebo vůbec žádné. To všechno je zákonité, zvláštní je jiná věc…“

„Množství kysličníku uhličitého při vysokém obsahu kyslíku,“ vpadl do řeči Grif Rift.

„Tormanťané zužitkovali příliš mnoho přirozeného paliva.

Bude se nám tu špatně dýchat, musíme se vyhýbat hlubokým proláklinám. Zato ale moře, nasycená kysličníkem uhličitým, budou čirá jako v prvotních geologických epochách na Zemi…samozřejmě s vápenitými usazeninami na dně. Tohle všechno ale neodpovídá počtu obyvatelstva, zjištěného Cefeany před dvěma sty padesáti lety.“

„Je tu i mnoho rozporů mezi uspořádáním povrchu planety a rozmístěním obyvatel,“ souhlasil Grif. „Možná že je zbytečné snažit se jim přijít na kloub, pokud se nespustíme na nízký oběh. Když nemají umělé družice, riskujeme jen, že nás Tormanťané objeví, ale nikdo nám nemůže bránit obletět planetu v libovolné výšce.“

„Tím spíš, že všechno potřebné jsme zjistili už při prvním obletu,“ přitakal horlivě Tor Lik.

„Čedi s Fai dosud pracují. Naší lingvistce se podařilo získat dostatečně dlouhé texty, z nichž se dá Amatovou metodou rozluštit struktura jazyka. Fai Rodis žádá, až se přiblížíme k planetě a budeme sledovat její televizní přenosy, abychom už ovládali řeč Tormanťanů.“

Netrvalo dlouho a Temný Plamen sklouzl nepozorovaně na orbitu ve výšce necelého poloměru planety, a aby zbytečně neplýtval energii, zvýšil relativní rychlost.

Čedi a Fai rozvěsily v kruhovém sále hypnotické tabulky s texty v tormanťanském jazyce a každý člen posádky, jakmile skončil svou bezodkladnou práci, přicházel sem, hloubal nad lingvistickými schématy, odposlouchával a současně si podvědomě zafixovával v paměti zvuk a smysl cizí řeči. Jazyk na Tormansu, stejně jako na Zemi, byl celoplanetární, ale zbytky rozdílných dialektů se zachovaly na obou polokoulích, jež tormanští vědci dělili na Přední a Zadní, jinak také na polokoule Života a Smrti. Ale posádka Temného Plamene, analogicky k poměrům na Zemi, označovala přední část planety, natočenou ve směru rotace, jako polokouli Severní, zadní pak jako Jižní.

Jazyk Tormanťanů nebyl zvlášť obtížný, ale kladl vysoké nároky na výslovnost, protože mnohá slova měnila při rozdílné intonaci svůj význam. Největší potíže s ním měl Grif Rift. A když se Čedi zmínila, že Fai Rodis hodlá ze zápisů paměťových strojů zkoumat tormanťanské písmo, nastalo všeobecné pobouření.

„Ke všemu ještě písmo!“ povzdechl si komicky Vir Norin.

„Jak dlouho tu ještě budeme poletovat?“

„Dlouho ne,“ utěšila ho Čedi. „Teď už to bude zajímavější.

Olla právě začala zachycovat televizní přenosy. Nejpozději zítra uvidíme život na Tormansu.“

A uviděli. Tormanťanská televize sice ani v nejmenším nedosahovala eidoplastické techniky Země, ale obraz byl jasný, s dobrou barevnou škálou.

Posádka Temného Plamene, s výjimkou těch, kdo měli službu, vysedávala celé hodiny před ohromnou stereoobrazovkou a pozorovala cizí život. Obyvatelé planety byli tak podobní Pozemšťanům, že už nikdo nepochyboval o tom, kde před několika tisíci lety našly útočiště tři pozemské hvězdolety. Lidí ze Země se zmocnil zvláštní pocit. Jako by přihlíželi masovým představením na různá historická témata, v nichž sami účinkovali. Gigantická města, řídce rozsetá po planetě, připomínala obrovské násosky vsakující do sebe podstatnou část obyvatelstva. Uvnitř žili Tormanťané v těsných mrakodrapech, v podzemních labyrintech probíhala každodenní technická práce. Každé město bylo vroubeno neduživými lesními porosty, do nichž si v širokých pásech razilo cestu jako mohutnými chapadly až k rozlehlým polím, kde se v ohromných množstvích pěstovaly zvláštní kultury, připomínající pozemské brambory a sojové boby. Největší města se rozkládala nedaleko od pobřeží rovníkového oceánu, v deltách řek, jejichž kamenné podloží skýtalo oporu velkým budovám. Daleko od řek a obhospodařovaných polí se táhly nekonečné travnaté stepi s řídkými křovisky.

Bylo překvapující, že v zemědělských pásmech chyběly trvalé osady. Všude bylo vidět jen dlouhé nízké a nevzhledné stavby, jež svou monotónností unavovaly zrak.

Vyskytovaly se jak na Přední, tak i na Zadní polokouli, kolem větších měst a menších sídlišť. V prachu se pohybovaly těžké stroje, obdělávaly půdu nebo sklízely úrodu, a stejně těžkopádná vozidla se proháněla po hladkých a širokých cestách.

Hodinu za hodinou sledovali obyvatelé Země život na vzdálené planetě, ohromeni spoustou prvních dojmů. Čas od času někteří členové posádky vstali a odešli za lehkou přepážku v sále, kde se podávalo jídlo. A pak se znovu vraceli k obrazovkám, aby nezmeškali ani jedinou hodinu z televizních přenosů na Tormansu. Planeta se vlastně v tormanťanské řeči jmenovala Jan-Jach. Ale do povědomí Pozemšťanů jméno Tormans proniklo už natolik, že ho používali i nadále. Poznali i hlavní město planety, které v jazyce Země znamenalo Střed Moudrosti.

„Naše demogramy nepotvrzují obrovskou zabydlenost planety, jak ji vypočítali Cefeané,“ řekla náhle Fai. „Rozcházíme se s nimi o celý řádový stupeň.“

„To je dost nepravděpodobné,“ potřásl hlavou Grif Rift.

„Ve všem ostatním se Cefeané projevili jako výborní planetografové. Buď je to omyl, nebo…“

„…prudký pokles počtu obyvatel,“ dokončila za něj Rodis.

„Možné to je. Ale pak se tu udála katastrofa, a my jsme přece nic zvláštního nezpozorovali.“

„Nemusí jít nutně o katastrofu,“ namítla Tivisa Henako.

„Od doby, kdy tu byli Cefeané, uběhlo víc než dvě stě padesát let. Dejme tomu, že průměrný lidský věk na počátku éry Sjednoceného Světa byl sedmdesát let. Za čtyřnásobek této doby se počet obyvatel na Tormansu mohl snížit ještě víc, nebo naopak, z čistě vnitřních důvodů mohl vzrůst.“

„Pokud jde o mne, myslím, že vnitřní příčiny jsou nejhorším druhem katastrofy,“ řekla Čedi. „Planeta J n- J ach se mi podle svých televizních přenosů zatím vůbec nelíbí.“

Jako na potvrzení Čediných slov se z hloubi stereoobrazovky ozvala melodická hudba, přerušovaná občas disonančnírni údery a výkřiky. Před Pozemšťany se objevila náhorní planina pokrytá něčím, co vypadalo jako zahnědlé sklo. Přes plošinu vedla sklovitá cestička ke schodišti ze stejného materiálu. Výběžek, ozdobený vysokými vázami a masívními sloupy, vedl ke skleněné budově, jiskřící v rudém slunci. Lehký fronton byl podpírán nízkými sloupy s bizarními pilastry ze světle žlutého kovu. Ze dvou černých číší před vchodem stoupal lehký dým.

Po skelné pěšině se pohyboval zástup mladých lidí, kteří tloukli krátkými paličkami do zvonících a dunících disků.

Někteří měli přes rameno řemínky s malými zlatě rudými krabičkami, naladěnými na hudbu, kterou by Pozemšťané přirovnali k bledě modrému spektru. Až dosud slyšeli na Tormansu jen hudbu rudé a žluté tonality. Televizní kamera najela blíž a vydělila ze zástupu dvě dvojice, pohlížející na své spolupoutníky a přes ně na město se zvláštní směsicí strachu i odvahy. Všichni čtyři lidé měli na sobě stejné jasně žluté řízy, pomalované stočenými černými hady s rozevřenými čelistmi.

Každý muž podal ruku své společnici. Pohybovali se bez přestání bokem ke schodišti a náhle začali zpívat, či spíše pronikavě kvílet. Ječivý nápěv strhl i ostatní lidi v zástupu.

Čedi Daan, Fai Rodis i Tivisa Henako, které z členů posádky nejlépe ovládaly jazyk Tormanťanů, se pozorně zaposlouchaly. Cvakl speciální filtr zvukového záznamu, modulující rychlou nesrozumitelnou řeč.

„Opěvují předčasnou smrt jako hlavní povinnost člověka ke společnosti!“ vyhrkla Tivisa.

Fai se mlčky naklonila k obrazovce, jak to dělala vždy, když uviděla něco překvapujícího. Čedi Daan s dlaněmi na obličeji opakovala chvatně překlad písně, jejíž melodie se Pozemšťanům zpočátku líbila:

Čedi přestala překládat, podívala se udiveně na Rodis a dodala:

„Oni zpívají, že povinnost zemřít nastává ve dvacátém šestém roce života! Ty čtyři mladé lidi vyprovázejí do Chrámu Sladké Smrti.“

„Jak může existovat taková společnost!“ vykřikla Olla hněvivě, proti zásadám slušného chování.

„Při složitém způsobu života a obrovském množství informací je Pozemšťan dítětem až do Herkulových činů. A mládí trvá pak dalších dvacet let. Teprve ve čtyřiceti je u nás člověk dospělý. Pak máme před sebou sedmdesát let života plného energie, tvůrčí práce a životního poznání. V minulých dobách se člověk pokládal za starého ve čtyřiceti letech. — Já už bych byla stařena,“ řekla Rodis.

„Člověk umíral, aniž se dozvěděl něco o mnohotvárnosti a kráse světa!“ ozval se zasmušile Vir Norin. „Ale ve starověku, kdy devadesát procent lidí neumělo dokonce ani číst, nebyl to žádný div. Dlouhý život byl na obtíž. Říkalo se tehdy, že kdo umírá mlád, je miláčkem bohů. Ale na Tormansu existuje vysoká technická civilizace. Jak mohou kácet stromy, které ještě nevydaly plody? To je nesmysl a záhuba!“

„Podle mého názoru má příšerný obyčej předčasné smrti přímý vztah k přelidněnosti planety a k vyčerpání přirozených zdrojů,“ namítla Rodis.

„Chápu,“ řekla Čedi, „předčasná smrt není pro všechny!“

„Ano, ti, kdo řídí technický pokrok, mohou žít déle, nemluvě o vedoucí špičce. Umírat musí jen lidé, kteří nemohou dát společnosti nic kromě své fyzické práce, čili ti, kdo nejsou schopni získat vysoké vzdělání.“

V televideofonu na hvězdoletu zahřměla náhle pronikavá, divoká hudba, vystřídaná po chvíli pochodovým rytmem.

Vřeštivé zvuky neznámých nástrojů přehlušovaly sotva slyšitelnou nit melodie. Začínal film.

Prostorami stepí porostlých vysokou trávou vlekly se neforemné povozy, které táhli rohatí čtvernožci, podobní pozemským přežvýkavcům, něco mezi antilopami a býky.

Na dlouhonohých zvířatech, připomínajících jeleny, pádili do černa opálení Tormanťané, oháněli se divoce sekyrami nebo nástroji na způsob pravěkých střelných zbraní a neohroženě odráželi útoky celého stáda plazivých dravců na krátkých tlapách nebo shluky hrozných hadů s vysokými, po stranách zploštělými lebkami. Jindy zase stejní jezdci napadali karavany vozů a ostřelovali je v plném trysku. Při přestřelkách hynuli útočníci i napadené oběti, někdy také všichni společně.

Pozemšťanům bylo jasné, že vidí film o migraci na planetě.

Záhadou však zůstávalo, kdo jsou útočníci. Rozhodně to nebyli prvotní obyvatelé, protože se v ničem nelišili od přesídlenců.

Filmů, představení a scén o hrdinské minulosti a dobývání nové planety viděla posádka Temného Plamene celé spousty. Nelítostné rvačky, honičky a vraždy se střídaly s neobyčejně plochými výjevy a scénami z oblasti citového života. Podobná témata se opakovala v nejrozličnějších variacích a posádka jich měla brzy až po krk. Ale přece jen lidé zůstávali u obrazovek, aby zhlédli kus nefalšované kroniky z pravěkých dob. Ze starých úryvků vystupovala tvář přirozeného a bohatého života na planetě, než se jí dotkla ruka člověka. Stejně, snad jen s bohatšími živočišnými a rostlinnými formami, vypadala Země v předhistorických dobách.

Na Tormansu zpočátku převládaly stepi nad lesními porosty.

Příroda tu nezplodila zvířecí giganty, jako byli sloni, nosorožci či žirafy na Zemi. Největší mezi suchozemskými čtvernožci byly rohaté druhy velikosti průměrného pozemského býka, nyní už vyhynulé. Na rozsáhlých stepích se kdysi proháněla obrovská stáda, v mělkých mořích, proteplených paprsky rudého slunce, se ve spleti vodního rostlinstva hemžily ryby, až neuvěřitelně podobné zemským.

Na vyvýšeninách rovníkového pobřeží rostly v minulosti stromy, které dosahovaly rozměrů na Zemi nemyslitelných.

To znovu potvrzovalo hypotézu, že na planetě neexistovaly vichřice. V oblastech kolem pólů se prostíraly rozsáhlé močály s jednotvárnými porosty připomínajícími tisovce, jen s tím rozdílem, že jejich drobné, jehličí podobné lístky měly skořicový odstín.

To všechno na Tormansu dříve nesporně existovalo, svědčily o tom filmové záznamy. Ale v současnosti viděli Pozemšťané všude jen obdělaná pole nebo nekonečné plochy zalité sluncem, na nichž nerostlo nic než nízké křoviny.

I slabé větry, které tu vály, zvedaly nad keři kotouče prachu. Utěšenější byl pohled na suché stepi, ale i tam se zdála tráva nízká a řídká, podobná polopouštím rozkládajícím se kdysi v pasátových oblastech Země.

Možná že filmy z historie planety utišovaly přirozený stesk Tormanťanů po někdejší rozmanitosti rodné přírody?

Převážná většina obyvatelstva bydlila teď v ohromných městech a divoký život ve volných stepích či lovecké výpravy do lesů, dřímajících pod jasnými hvězdami, patřily nenávratné minulosti.

Pozemšťany překvapovalo, že obyvatelé planety musili chodit vždy oblečeni. Nikdo se nesměl objevit ve společnosti ani doma v přítomnosti cizích lidí jinak než s tělem patřičně zakrytým.

Ženy nosily nejčastěji volné, krátké haleny s dlouhými širokými rukávy a stojatým límečkem, stažené měkkým, obvykle černým pásem. K tomu buď široké kalhoty, nebo sukně sahající až po kotníky. Muži měli oblek téměř stejný, jen haleny byly o něco kratší. Pouze mládež směla nosit kalhoty nad kolena. Při veřejných shromážděních, nebo slavnostních příležitostech si lidé oblékali šaty ze světlých pestrých látek a přes ně krátké pláště nebo přehozy s bohatou výšivkou.

Oděv se zdál Pozemšťanům pohodlný a jednoduchý.

Odpovídal nejen teplému podnebí na planetě, ale byl vhodný i pro práci v nejrůznějších podmínkách. Nádherné kombinace odstínů rudé a žluté barvy se líbily zřejmě hlavně ženám a hodily se dobře k temné barvě jejich pleti i k černým vlasům. Muži dávali přednost fialově šedé a purpurové, jejichž kontrasty uplatňovali zejména na límcích a rukávech.

Část Tormanťanů měla na levé straně hrudi naležato přišité kosočtverce s jakýmisi znaky. Jak Čedi zpozorovala, všem lidem, v jejichž kosočtverci se blyštěl znak podobný lidskému oku, prokazovala se mimořádná úcta.

Když se vysílaly přenosy přímo ze stadiónu, z podniku, z ulic města či dokonce z obytných čtvrtí, byla hlasatelova řeč doprovázena svištivým hlukem, který astronauti zpočátku přičítali nedokonalé technice. Ale ukázalo se, že se obyvatelé Tormansu vůbec nenamáhají, aby hluk odstranili.

Motory vozidel řvaly a třaskaly, nebe se otřásalo rykem letadel. Tormanťané přitom hovořili, pískali i hlasitě pokřikovali bez nejmenšího ohledu ke svému okolí. Tisíce malých tranzistorových přijímačů ještě rozmnožovaly všeobecný řev z neuspořádané směsice hudby, zpěvu i hlasité řeči. Jak mohli obyvatelé planety vydržet ten neutuchající rámus, který jen pozdě v noci poněkud zeslábl, to bylo pro lékařku i bioložku na Temném Plameni dokonalou záhadou.

Jak postupně vnikali do cizího života, objevili Pozemšťané při vysíláni celoplanetárních zpráv zvláštní rys. Program se obsahem natolik lišil od přenosů na Zemi, že zasluhoval podrobnější studium.

Úspěchům vědy, uměleckým pořadům nebo historickým objevům a úvahám, které v pozemských přenosech zaujímaly hlavní místo, věnovali na Tormansu minimální pozornost, nehledě k tomu, že naprosto chyběly zprávy z Velikého Okruhu. Neexistovaly tu celoplanetární diskuse o změnách společenského uspořádání, o projektech nebo zdokonalováni velkých staveb či o důležitých výzkumech.

Nikdo tu nevyzdvihoval závažné problémy, aby je, jako na Zemi, přednesl různým Radám či osobně některému z nejlepších mozků lidstva.

Zato se v přenosech objevovala spousta filmů o krvavé minulosti, o dobývání přírody či masových sportovních hrách, které tu zabíraly nejvíce času. Lidem ze Země připadalo divné, že sportovnímu zápolení přihlíželo obrovské množství lidí, kteří se soutěží neúčastnili, ale z neznámého důvodu je zápasy sportovců nejvyšší měrou vzrušovaly.

Teprve mnohem později pochopili, v čem to spočívá. Sportovních soutěží se účastnili jen pečlivě vybraní lidé, kteří celý svůj čas věnovali úmornému a tupému tréninku ve svém oboru. Pro ostatní tu místo nebylo. Fyzicky i psychicky slabí Tormanťané zbožňovali své vynikající sportovce jako malé děti. Působilo to směšně, až protivně. Podobné postavení měli umělci. Z miliónů se vybírali jen jedinci. Pro ně se pak vytvářely nejlepší životní podmínky, měli právo účinkovat v libovolných představeních, filmech i na koncertech. Jejich jména byla vábničkou pro diváky, kteří se drali o místa v divadelních sálech. Byly to „hvězdy“ zbožňované stejně jako sportovci a nemusili vykonávat už žádnou jinou činnost. Nebylo zde zřejmě možné, aby mohl jako artista vystupovat kterýkoli člověk, jenž vlastní píli dosáhl vysoké umělecké úrovně. Vůbec se zdálo, že celý život na Tormansu se vyznačuje úzkým profesionalismem, který lidi citově ochuzoval a zužoval jejich rozhled. Ale třeba to byl jen mylný dojem astronautů, vyvolaný náhodným výběrem materiálů a informací. Definitivní odpověď mohl dát jen přímý styk s planetou.

V televizních a rozhlasových přenosech se věnovalo mnoho pozornosti malé skupince lidí, všemu, co řekli, kam jeli, o čem se radili a na čem se usnesli. Ze všeho nejčastěji se objevovalo jméno Čojo Čagase, jehož názory na nejrůznější jevy v životě společnosti vyvolávaly nezměrné nadšení a byly opěvovány jako výraz nejvyšší státnické moudrosti. Možná že výroky Čojo Čagase byly pro obyvatele Tormansu z nějakého důvodu velmi důležité? Jak to mohli posoudit cizinci, vznášející se šest tisíc kilometrů nad planetou?

Přes vytrvalá hlášeni o projevech a cestách Čojo Čagase a jeho tří nejbližších spolupracovníků, kteří s ním tvořili Radu Čtyř, nejvyšší orgán na planetě Jan-Jach, nikomu z astronautů se dosud nepodařilo je spatřit. Lidé, jejichž jména se vyslovovala nejčastěji, byli vlastně všude a nikde.

Jen jednou při přenosu z hlavního města bylo vidět, jak ulicemi Středu Moudrosti proudí mohutné davy a nadšeným řevem pozdravují pětici automobilů, připomínajících obrněné vozy ze starověkých dob Země a namáhavě se prodírajících shlukem lidi. Za temnými skly nebylo vůbec nic vidět, ale Tormanťané v zajetí masové psychózy křičeli a gestikulovali jako při sportovních zápasech.

Pozemšťané pochopili, že tito čtyři lidé s Čojo Čagasem v čele jsou skutečnými vládci nad všemi a nad vším. Jména tormanťanských obyvatel zněla většinou jednotvárně. Aby se lépe rozeznávala, skládala se obvykle ze tří částí. Jen lidé z vyšších společenských kruhů měli jména o dvou slovech.

Čtyři hlavní vládci planety se nazývali Čojo Čagas, Gento Ši, Kando Leluf a Zetrino Umrog. Kromě jména Čojo Čagase bylo u ostatních dovoleno používat zkratek. A tak se do omrzení v neměnném pořadí opakovalo Gen Ši, Ka Luf, Zet Ug vždy po jménu Čojo Čagas, jež znělo jako magické zaklínadlo primitivních předků.

Olla Dez žertovně poznamenala, že všichni Pozemšťané se svými jmény o dvou slovech by na Tormansu patřili k vládnoucí třídě.

„A ty bys to chtěla, nestyděla by ses?“ zeptala se Čedi Daan.

„Měla bych možnost uvidět skutečné vládce nad životem a smrtí ostatních lidí. Už ve škole třetího cyklu mě ohromně zajímaly knihy o mocných králích, vojevůdcích, pirátech a tyranech. Všechny pohádky Země jsou jich plné, ať patřily jakékoli národnosti.

„To není správné, Ollo!“ řekla Čedi. „Právě oni připravili lidstvu největší utrpení.“ „Byli mezi nimi i mudrci a hrdinové,“ nepřišla Olla do rozpaků. „Hrozně ráda bych se s podobnými lidmi setkala!“ Založila ruce za hlavu, opřela se o opěradlo pohovky a zasněně přivřela oči.

Fai Rodis pohlédla upřeně na inženýra spojů.

„Čedi má v určitém směru pravdu,“ řekla. „Ale chápu také Ollu Dez…“

„Cože?“ zvolali jedním hlasem Čedi, Vir i Tivisa.

„Každý dnešní člověk na Zemi je tak uvážlivý ve svých činech, že srovnání s vládci dřívějších dob musí dopadnout v jeho neprospěch. Chybí mu vnější známky moci, i když ve skutečnosti je v poměru k nim jako opatrně našlapující obrovitý slon před vylekaným a prchajícím jelenem.“

„Vládce, a vylekaný?“ rozesmála se Olla. „To je protimluv.“

„Ale právě v tom se projevuje dialektická jednota,“ dodala Fai.

Podobné diskuse se mnohokrát opakovaly, až náhle nastal konec klidného zkoumání planety.

Gen Atal, který měl právě noční službu u rádiových přenosů, pln obav zburcoval Fai, Grifa a Čedi. Všichni čtyři se sešli před tmavou obrazovkou, v niž zářila jen úzká čára indikátoru s přerušovanými záblesky oscilace. Zapojili překladový stroj a z reproduktoru alikvotních tónů zněla teď slova:

„Pozorovací stanice potvrdily zprávu hlavní observatoře na Zadní polokouli. Kolem naší planety krouží neznámé nebeské těleso, pravděpodobně kosmická loď. Orbita kruhová, úhel k rovině rovníku čtyřicet pět, výška dvě stě, rychlost…“

„Dovedou vypočítávat i oběžné dráhy,“ zahučel Grif.

„Rozměry kosmického tělesa podle předběžných zpráv jsou značně menší než, měl hvězdolet, který se u nás objevil ve Století Moudrého Zákazu. Další hlášení pozorovacích stanic v osm hodin ráno.“

„Tak nás objevili,“ řekl Grif s odstínem smutku v hlase a otočil se k Fai Rodis. „Co uděláme?“

Ale dřív než stačila Rodis odpovědět, rozsvítila se velká obrazovka a objevil se známý hlasatel.

„Naléhavá zpráva! Slyšte všichni! Slyšte hlášeni ze Středu Moudrosti!“ Tormanťan hovořil úsečně, důrazně, jako by uprostřed každé věty vyštěkl. Zopakoval zprávu o hvězdoletu a skončil slovy: „Zítra o desáté hodině promluví přítel Velikého Čojo Čagase, sám Zet Ug. Ať všichni poslouchají Střed Moudrosti!“

„Co budeme dělat?“ opakoval otázku Grif Rift a ztlumil opakované hlášení.

„Mluvit s Tormansem! Po proslovu Zeta Uga přerušíme přenos a já se objevím na všech obrazovkách s prosbou, aby nám dovolili přistát. Olla Dez už se na situaci připravila,“

Fain obličej zrůžověl mírným rozčílením.

V určenou dobu se celá posádka sešla u obrazovek pro spojení s planetou. Nastal nejdůležitější okamžik. Kvůli němu podnikli jako poslové Země neuvěřitelnou cestu na paprskovém hvězdoletu. Všechno záleží na tom, jak se vyvinou vztahy mezi nezvanými hosty a Tormanťany, lépe řečeno jejich vládci. Neboť rozhodnuti té malé hrstky lidi, možná že jen samotného Čojo Čagase, určí „vůli“ Tormanťanů a úspěch či neúspěch pozemské expedice.

Signální hodiny nad odražečem stereoobrazovky ukazovaly čas hlavního města planety. Fai Rodis odešla na nějakou dobu do své kabiny a vrátila se čtvrt hodiny před vystoupením Zeta Uga. Šaty pro tuto příležitost si připravila zřejmě už dřív. Byly z nadýchané látky rudě zlaté barvy, jež byla na Tormansu velmi oblíbená. Narudlý odstín činil Fainy známé rysy neústupnější a tvrdší, málem hrozivé. A její pohyby vypadaly jako záblesky rudého tormanťanského slunce. Přistřihla si ještě více vlasy, aby plně vynikla hrdá linie její šíje. Pečlivě učesaná, s černými kučerami na skráních a bez jediné ozdoby, usedla Fai do křesla před obrazovku, aniž vyměnila jediné slovo se svými druhy.

Tichá známá melodie Ochrany elektronických spojů nerušila napjaté ticho ve hvězdoletu.

Hluboké, kovově zabarvené údery oznámily začátek projevu jednoho z vládců planety. Obrazovka zůstala ještě chvíli prázdná, pak se na ní objevil nevelký člověk v rudém plášti, pošitém podivně stočenými zlatými hady. Jeho pleť vypadala světlejší než u ostatních Tormanťanů. Nezdravá otylost změkčovala ostré zářezy kolem širokých úst s úzkými rty, malé chytré oči mu jiskřily rozhodnosti, a zároveň neklidně těkaly, jako by se bál pustit cosi ze zřetele.

Olla zadržela povzdech nevole i rozčarováni a úkosem pohlédla na Fai Rodis. Ta však zůstávala lhostejná, jako by ji zjev člověka na obrazovce ničím nepřekvapil.

Zetrino Umrog si přejel malou rukou vysoké čelo se začínající pleší, zbrázděné příčnými vráskami.

„Lide Jan-Jachu! Veliký Čojo Čagas mi přikázal, abych tě upozornil na nebezpečí. Na našem nebi se objevil vetřelec přicházející z černého a mrazivého vesmíru. Kosmická loď řízená nepřátelskými silami. Vyhlašujeme na celé planetě výjimečný stav, abychom odrazili nepřítele. Následujeme přikladu svých předků, jejich moudrosti z doby, kdy vládl Ino Kay, i odvahy všeho lidu, který zahnal nezvané cizince ve Století Moudrého Zákazu. Ať žije Čojo Čagas!“

„To snad stačí. Vládce se vyjádřil jasně, ne?“ šeptla Olla za řídícím pultem.

Fai kývla na souhlas, Olla otočila modrou kuličku až k zarážce a zapojila naplno už dříve nařízený mechanismus televideofonu. Obraz Zeta Uga se zatřásl, roztříštil ve změť barevných čar a zmizel. Fai ve zlomku vteřiny stačila zachytit výraz strachu na vládcově tváři, pak vstala a postavila se do hlavního ohniska. Hleděla upřeně do kosočtverce centrá1niho paprsku, ale koutkem oka se mohla vidět na obrazovkách jako v zrcadle.

Před udivenými Tormanťany se místo pokřiveného obrazu Zeta Uga objevila krásná žena s něžným a silným hlasem, neuvěřitelně jim podobná.

„Lidé a vládci Jan-Jachu! Přišli jsme ze Země, z planety, která zrodila a živila vaše předky. Náhoda vás přenesla do hlubin vesmíru, pro nás dříve nedostupných.

Teď jsme schopní je překonat a přicházíme k vám jako pokrevní příbuzní, abychom se s vámi spojili v úsilí o dosažení lepšího života. Nikdy jsme nebyli něčí nepřátelé a přicházíme k vám plní dobrých úmyslů. Nic nás vzájemně nerozděluje a můžeme se dokonale pochopit. Prosíme, abyste nám dovolili přistát na vaší planetě. Chceme vám vyprávět o životě na Zemi a předat vám všechno dobré a užitečné, co sami známe. Posádku našeho hvězdoletu tvoří třináct lidi, stejných jako vy, je nás jen hrstka ve srovnání s množstvím obyvatel na Jan-Jachu. Neznamenáme pro vás žádné nebezpečí, přijmete-li nás jako hosty na své planetě.

Naučili jsme se vaši řeč, abychom se vyhnuli chybám a nepochopení.“

Obrazovka se potáhla šedými pruhy, zploštěla a obraz zmizel. Z hloubky vyrazil ječivý přerývaný pískot, do něhož se mísil hysterický křik hlasatele ze Středu Moudrosti:

„…vysílání… přerušujeme vysílání…

Fai pohlédla na Grifa Rifta, pak odstoupila a posadila se na dřívější místo. Olla vztáhla ruku k vypínači, ale Rodis ji posunkem zadržela. Naklonila se k rádiu, a aniž věnovala sebemenší pozornost jekotu a pískotu rušící stanice řekla hlasitě zvučným hlasem:

„Hvězdolet Temný Plamen volá Radu Čtyř! Voláme Radu Čtyř! Žádáme znovu o souhlas k přistání! Prosíme, aby o tom byl zpraven Čojo Čagas, předseda Rady Čtyř.

Čekáme odpověď na nepřímé frekvenci vašich navigačních přenosů. Čekáme na odpověď!“

Olla Dez vypnula televideofon. Zazářil tmavě modrý signál elipsoidní antény. Po příšerném vytí a křiku zavládlo v kruhovém sále mrtvé ticho. Přerušila ho sama Rodis.

„Nemohu pokládat začátek za úspěch,“ řekla starostlivě.

„Já bych řekl, že pokus o navázání styků s Tormanťany úplně ztroskotal,“ usmál se mírně Grif Rift.

„Pěkní vládci!“ zvolala rozhořčeně Čedi. „Mají strach!“

„Ovšem!“

„Proč bychom tedy měli přistávat? Je zřejmé, že se vzájemně nepochopíme!“ pokrčila Čedi rameny.

„Přistanem kvůli těm, kteří nás dovedou pochopit,“ řekla tvrdě Rodis.

„Vy na ně chcete naléhat?“

„Zkusím to.“ Celé dlouhé hodiny zářilo tmavomodré očko elipsoidní antény, ale planeta mlčela. Hvězdolet přešel na odvrácenou stranu planety, když se Fai zvedla a pozvala do jídelny všechny členy posádky, s výjimkou těch, kdo měli službu.

Astronauti se energicky pustili do tmavohnědých kostek potravinové směsi, dostatečně chutné, aby vzbuzovala chuť k jídlu, i přiměřeně tuhé, aby zuby a čelisti nezůstávaly v nečinnosti. Fai se spokojila pohárem hustého olivově zeleného nápoje. Grif vypil jen pár doušků čisté vody.

Čedi Daan neopustila své místo u televizních přenosů a čekala, až znovu začnou celoplanetární zprávy. Před očima televizních kamer se objevovaly ulice, náměstí tormanťanských měst, zasedací síně i školní posluchárny. Všude panovalo všeobecné rozčilení, Tormanťané vzrušeně debatovali, gestikulovali, křičeli. Otázka zněla: Co s hvězdoletem?

Valná většina hlasů opakovala: „Pryč s ním, ven, nedopustíme, zničíme…!“

Na širokém výběžku před budovou, připomínající astronomickou observatoř, objevil se mladý člověk v bledě modrém obleku. Hlasatel oznámil, že promluví jeden z členů Nebeské Stráže, organizace, která měla za úkol chránit nedotknutelnost planety Jan-Jach. Muž zakřičel zplna hrdla:

„Slyšeli jste nestydatou lež prohnané ženské a vůdkyně mezihvězdné gangsterské bandy, která se s bezpříkladnou drzostí opovážila nazvat pokrevní sestrou našeho velkého národa. Už za podobné rouhačství si cizí vetřelci zaslouží trest. Naši vědci dávno zjistili a dokázali, že předkové národa Jan-Jachu přišli z Bílých Hvězd, aby ovládli přírodu zapomenuté planety a založili na ní život plný štěstí a míru…“

Čedi napjatě sledovala řečníka. Jeho přeskakující hlas, přecházející chvílemi v křik, i patetický přednes byl pro Pozemšťany něčím neobvyklým. Dívka ani nezpozorovala, že za jejími zády stanula Fai a zapojila překladový stroj.

Vzápětí se objevili i Grif, Olla, Tivisa i Neja Cholli. Ale ani z překladu nedovedli astronauti pochopit slova jako „gangsteři“, „banda“, „nestydatý“… Nakonec se Fai rozhodla vyhledat neznámé pojmy v záznamech starověkých výkladových slovníků.

„Našla jste to?“ ptala se nedočkavě Cedi, která už začínala tušit smysl neznámých výrazů.

„Jsou to nadávky, slova používaná na nízkém stupni psychického rozvoje s cílem urazit člověka, jemuž jsou adresována.“

Čedi vstala a několikrát netrpělivě přešla kolem stěny obrazovek a pultů.

„Mohli bychom se pokusit o experiment…“

Rodis i Olla k ní vyčkávavě vzhlédly.

„Na Tormansu mají ještě další síť pro celoplanetární zprávy. Ta, kterou jsme denně odposlouchávali, podléhá stejné kontrole a výběru jako naše Celosvětová síť. Ale zatímco my to děláme proto, abychom informovali lidstvo o věcech nejzajímavějších a nejdůležitějších, zde sledují docela jiné cíle…“

„Chápu,“ přikývla Fai Rodis. „Ukázat prostě jen to, co se vládcům na Tormansu hodí. Výběrem informaci si vytvářejí,veřejné míněni’. A možná že si,zprávy’ pořizují dokonce sami.“

„Určitě to tak je. Přišla jsem na to, když jsem pozorovala,rozhořčení’ národa. Jsou to skupiny lidí, kde všichni mluví absolutně stejně, jejich horlivost je pouze hraná.

Vybrali je z nejrůznějších měst. Ale skutečné míněni lidí neznáme, stejně jako ostatní obyvatelstvo planety.“

„V tom případě…,“ začala Fai.

„Musí existovat druhá síť,“ pokračovala Čedi. „Tam vysílají pravdivé informace. Vládci se nedívají na zfalšovanou skutečnost. To by bylo pro vedení nejen bez užitku, ale i nebezpečné.“

„A vy se chcete napojit na druhou síť?“ zeptala se Olla Dez. „Máte tušeni o jejích parametrech?“

„Vzpomínáte si, jak jsme chytali noční hlášení z observatoří?“

Olla se sklonila nad přístrojem vlnového rozsahu. Střelky indikátorů ožily a prohledávaly vysílací kanály.

Fai i Čedi napjatě hleděly na slepou obrazovku, na níž se míhaly rozmazané obrysy nebo výrazné čáry. Po několika minutách se ozval hlasitý hovor, a zároveň se na obrazovce objevila prostorná místnost, zaplněná řadami stolů s rozloženými tabulkami a nákresy. V pozadí seděli v hloučku muži v rudohnědých a tmavošedých oblecích, naprosto nepodobní lidem, které člověk potkával na ulicích. Byli i mnohem starší než výstřední mládež.

„Nechápu tu paniku,“ řekl jeden z jejich středu. „Měli bychom hvězdolet přijmout. Když si jen pomyslím, co všechno bychom se od nich dověděli — Jsou to rozhodně lidé s vyšší kulturou, a ke všemu nám tak podobní…“

„O to právě jde,“ přerušil ho jiný.

,Ale co by pak bylo s mýtem o Bílých Hvězdách?“

„Kdo ho teď potřebuje?“ zachmuřil se zlostně první muž.

„Ti, co donekonečna mluví o neotřesitelných pravdách knih, dopravených k nám z Bílých Hvězd. Ale jestli pocházíme z planety těch cizinců a všechno se tam tak změnilo, pak…“

„Dost! Čtyřka má oči a uši všude,“ skočil mu do řeči první. „Raději mlčme.“

Jako na znamení se lidé rozešli na svá místa u stolů.

Oko telekamery se přeneslo do laboratoře, vybavené soustavou přístrojů a stěnou se sítěnými klíckami, v nichž se hemžilo něco živého. Postávali tu starší lidé ve žlutých pláštích a také hovořili o pozemském hvězdoletu.

„Neuvěřitelné se nakonec uskutečnilo,“ řekla žena s legračními cůpky, jaké na Zemi nosily jen mladé dívky.

„Celá tisíciletí jsme popírali, že kolem nás existuje rozumný život s vysokou kulturou, nebo jsme to považovali za Největší vzácnost. Ve Století Moudrého Zákazu přiletěl jeden hvězdolet, ale teď se objevil další, a ke všemu s našimi přímými příbuznými. Jak bychom ho mohli nepřijmout?“

„Psst,“ naznačil ji úplně pozemským gestem starý sehnutý Tormanťan, aby mlčela. „Tam,“ a ukázal prstem nahoru, „se ještě nevyjádřili.“

A znovu se lidé rozešli jako na nevyslovený rozkaz.

Pohled kamery se přemístil do vysokého sálu s obrovskými sloupovitými stroji, kotly a rourami. Náhle všechno zmizelo.

Tmavě modré oko přijímače zhaslo, nazelenalý svit ozářil okno filtrátoru a bylo slyšet trhanou tormanťanskou řeč. Astronauti, kteří se zdrželi v jídelně, rychle pospíšili k pozorovatelům.

Tmavá obrazovka znovu zazářila. V těsné kabině, připomínající obyčejný automatický televideofon, seděl starší Tormanťan v modrém oděvu. Začal mluvit do malého mikrofonu a snažil se vysvětlit Pozemšťanům parametry zvláštní linky. Olla Dez okamžitě připojila předem nařízený televideofon Temného Plamene. Tormanťan sebou trhl a znehybněl údivem, když na své obrazovce spatřil posádku hvězdoletu.

„Temný Plamen je připraven k rozhovorům,“ řekla Olla s mírným nádechem vítězoslávy ve hlase. Tormanťanská výslovnost ji činila trochu potíže.

Technik v blankytném obleku se konečně probral z překvapení, řekl tlumeně cosi nesrozumitelného do krychličky na pružné nožce, vyslechl odpověď a zvedl pobledlou tvář.

„Připravte se. Vyberte ze svého středu někoho, kdo dobře ovládá jazyk Jan-Jachu a umí se uctivě chovat. Přepínám vás do Sídla Rady Čtyř!“

Na obrazovce se objevil velký pokoj, ověšený vertikálně řasenými závěsy z těžké malachitově zelené látky. V popředí stál kulatý stůl s masivními nohami, vyřezávanými do tvaru pazourů s dlouhými drápy. Na stole ležela osamoceně namodralá opalizující koule a na slunečně žlutém koberci stála čtyři křesla ze stejně zelené látky jako závěsy.

Zadní Stěnu pokoje zakrývala astronomická mapa, slabě zářící nad černou skříní s dveřmi zdobenými pestrými a jemnými vzory. Vysoká lampa s bledě modrým stínidlem, lemovaným zeleným pruhem, vrhala světlo na čtyři vážně vyhlížející muže v křeslech. Tři z nich halil stín; v popředí seděl vysoký štíhlý člověk v bílém plášti, s obnaženou hlavou a prošedivělými vlasy. Tvrdě vykrojená ústa neharmonovala s krátkým tupým nosem. Měl pronikavé protáhlé oči a vysoko zvednuté obočí, jako by se usilovně snažil cosi pochopit. Olla Dez mohla být spokojená. Čojo Čagas působil dojmem vládce, a nesporně jím také byl.

Fai Rodis v rudě zlatých šatech se postavila do hlavního ohniska. Čojo Čagas se napřímil a dlouho si prohlížel ženu ze Země.

Vítám vás, i když jste přišli bez pozvání!“ řekl konečně.

— Kdybychom měli žádat o pozvání a čekat na odpověď, uplynulo by několik tisíc let! pomyslila si Fai a rty se ji pohnuly v sotva postřehnutelném úsměšku. Na to vládce okamžitě reagoval stažením obočí.

„Ten, kdo vám velí a má zastupovat vládce vaší planety, ať vysvětlí, proč jste se tu objevili,“ pokračoval.

Fai mu jasně a stručně vyprávěla o expedici, o pramenech, z nichž se lidé dozvěděli o existenci planety Jan- Jach, i o příhodě s třemi hvězdolety, které odletěly ze Země na počátku éry Spojeného Světa.

Zvrácen v křesle, Čojo Čagas chladně naslouchal, nohy v bílých kamaších opřené o měkkou podložku. Ale čím povýšenější byla jeho póza, tím zřetelněji vyciťovali Pozemšťané zmatek v duši předsedy Rady Čtyř.

„Stále ještě nechápu, cizinci, za koho mluvíte. Jste všichni vesměs mladí!“ řekl Čojo Čagas, jakmile Fai skončila svou zprávu prosbou, aby Temný Plamen směl na Tormansu přistát.

„Jsme lidé Země a mluvíme jménem naší planety,“ odpověděla.

„To vidím, že jste ze Země, ale kdo vám přikázal mluvit právě tak, a ne jinak?“

„Nemůžeme hovořit jinak,“ namítla Rodis, „jsme tu jako součást lidstva. Každý z Pozemšťanů by mluvil stejně, snad jen jinými slovy nebo jasněji.“

„Lidstvo? Co to je?“

„Obyvatelé naši planety.“

„Tedy národ?“

„Pojem národa u nás existoval ve starověku, než se celá planeta spojila v jedinou rodinu. Ale chcete-li užívat ten výraz, pak tedy mluvíme jménem jediného národa Země.“

„Jak může národ hovořit bez svých zákonných vládců?

Jak může neorganizovaná skupina, tím spíše prostý lid, vyjádřit jednotný a užitečný názor?“

„Co však rozumíte pod pojmem prostý lid?“ zeptala se opatrně Fai Rodis.

„Část obyvatelstva, která není způsobilá k vyššímu vzdělání a uplatňuje se tedy ve výrobě nebo při nejjednodušších pracích.“

„U nás neexistuje prostý lid, ani skupiny, ani vládci.

Zákonem je pouze přání lidstva, vyjádřené souhrnným míněním. Na to máme přesné stroje.“

„Není mi jasné, jakou cenu má názor jednotlivých osob, neznámých a nekompetentních.“

„Nekompetentní osoby na Zemi nemáme. Každý závažný problém veřejně studují milióny vědců a tisíce veřejných institutů. O výsledcích se informuje celá veřejnost.

Drobné otázky mohou rozhodovat příslušné ústavy, dokonce i jednotliví lidé, ale v koordinaci s Radami pro centrální řízeni ekonomiky.“

„Ale existuje přece nějaký vrcholný řídicí orgán?“

„Neexistuje. Podle potřeby, za mimořádných podmínek, ujímá se řízení podle své kompetence jedna z Rad; například Rada Ekonomiky, Zdraví, Cti a Práva, Astronautiky.

Jejich rozhodnutí a nařízení prověřují jednotlivé Akademie.“

„Vidím, že u vás panuje nebezpečná anarchie, a pochybuji, že styk s vámi přinese lidem na Jan-Jachu nějaký užitek. Náš klidný a šťastný život by se mohl narušit…

Odmítám přijmout hvězdolet. Vraťte se na svou anarchistickou planetu, anebo pokračujte ve svých toulkách v propastech vesmíru.“

Čojo Čagas povstal, vzpřímil se v celé své výšce a namířil ukazováčkem přímo na Fai Rodis. Tři ostatní členové Rady Čtyř vyskočili a svorně vzpažili ruce dlaněmi dovnitř, což byl na Tormansu projev nejvyššího souhlasu a obdivu.

Pobledlá Fai Rodis učinila rukou uklidňující gesto.

„Prosím, abyste o tom ještě pár minut přemýšlel,“ řekla hlasitě. „Musím se spojit s naší planetou, dřív než učiníme rozhodné kroky…“

Čojo Čagas se otočil ke svým společníkům:

„Konečně tedy ukázali vetřelci svou pravou tvář! — Jaké rozhodné kroky?“ A hrozivě přimhouřil úzké oči.

„Podle toho, jaké mi Země povolí! Jestli…“

„Ale jak můžete navázat spojení?“ přerušil ji netrpělivě Čojo Čagas. „Před chvílí jste mluvila o nedostupných vzdálenostech. Nebo to všechno byl jen podvod?“

„Ještě nikdy jsme nikoho nepodvedli. V krajních případech, při obrovské spotřebě energie, můžeme přetnout prostor přímým paprskem.“

Faini přátelé se na sebe užasle podívali. Čedi Daan užuž otvírala ústa, ale Grif Rift ji stiskl ramena a očima poručil, aby mlčela…

Olla Dez přistoupila s naprostým klidem k Fai a pohledy čtyř vládců se soustředily na novou představitelku Země.

Olla podala Rodis obyčejný mikrofon pro rozhovory uvnitř lodi a přepojila rámovou anténu televideofonu na obrazovku v hloubi sálu, kde posádka hvězdoletu obvykle sledovala stereofilmy přivezené ze Země a eidoplastická představení.

Astronauti ani na okamžik nepochybovali, že obě ženy jednají podle předem dohodnutého plánu.

Fai začala do mikrofonu volat Radu Astronautiky.

Krátká melodická slova pozemské řeči zněla Tormanťanům jako zaklinadlo. Čtveřice vládců zůstala stát mimo svit lampy a Rodis nemohla sledovat výraz jejich temných tváří.

Na obrazovce vyvstali pozemští lidé naprosto reálně, v trojrozměrné plastičnosti a přirozených barvách. Ve velkém sále probíhalo zasedání některé z Rad; byl to pravděpodobně úryvek ze zpráv.

Čedi Daan prudce vymanila své rameno ze sevření Grifových prstů.

„To je nedůstojný podvod!“ pronesla nahlas.

Fai se ani nepohnula a s tělem nachýleným dopředu pokračovala v řeči, nespouštějíc přitom oči z vládců Tormansu.

„Budu své otázky Zemi překládat i do řeči Jan-Jachu!“

A začala hovořit střídavě pozemským a tormanťanským jazykem.

„Vážení členové Rady, jsem nucena vás požádat, abych směla užít mimořádných opatření. Vládci Tormansu, bez vysvětlení a proti přání mnoha lidi na planetě, odmítli přijmout náš hvězdolet, a to z neznámých a nicotných důvodů…“

„To je lež! Cožpak jste neviděli v celoplanetárních přenosech, jak jsou lidé rozhořčeni a žádají, abychom vás k nám nejen nepouštěli, ale jednoduše zničili?“ přerušil ji velitelsky Čojo čagas.

„Napojili jsme se na vaši zvláštní síť a viděli jsme něco jiného,“ odrazila ho klidně Rodis a pokračovala: „Žádám proto, abyste nám dovolili vyhladit z povrchu planety její hlavní město, které je centrem svévolné oligarchie, anebo provést celoplanetární narkotizaci s personální selekci…“

Čojo Čagas usedl na kraj stolu, ale ostatní tři se vyřítili kupředu, máchajíce rukama.

Olla nepozorovaně přepnula eidoplastické záběry. Na obrazovce televideofonu se energicky rozhovořil předseda Rady a ukazoval na mapu nahoře. Členové Rady začali souhlasně přikyvovat. Jednalo se o projekt Výcvikové školy pro budoucí výzkumníky Tamasu. Nezaujatému pozorovateli se mohlo zdát, že Fai dostala svolení.

„To je neslýchané! Já už nemohu!“ Čedi vyběhla ze sálu, vrhla se do své kabiny a zamkla se tam. Bylo jí hrozně.

Jí v patách se hrnuli Gen Atal, Tivisa i Menta Kor, ale zastavil je velitelský tón v řeči Fai Rodis:

„Dostali jsme povoleni k mimořádným opatřením. Prosím, abyste celou věc ještě jednou uvážili. Počkám dvě hodiny podle času Jan-Jachu.“ Fai se otočila, aby vystoupila z hlavního ohniska.

„Stůjte!“ vykřikl Čojo Čagas. „K jakým opatřením jste dostala svolení?“

„K jakýmkoli.“

„A pro co jste se rozhodla?“

„Zatím pro nic. Čekám na vaši odpověď.“ Rodis vypnula zpětnou linku televideofonu a nechala tormanťanské vládce před pohaslou obrazovkou jejich tajné sítě. Nenapadlo je hned, aby se odpojili, a Pozemšťané mohli několik minut sledovat jejich diskusi i neklidná, vylekaná gesta.

„Situace je nebezpečná,“ řekl Tormanťan s orlím nosem a kulatýma vystouplýma očima. Jak astronauti později poznali, byl to Čagasův první pomocník Gen Ši. „Moc cizinců se nedá popřít.“

„I když třeba lžou, hvězdolet vládne ohromnou silou a nezporně i mocnými zbraněmi. Bez nich by se nikdo nevydal na dalekou pouť k neznámým planetám,“ drmolil Zetrino Umrog. „Ale hvězdolet, který by přistál na planetě…“

„To je něco docela jiného!“ řekl Čojo Čagas a křikl cosi stranou. Obrazovka se vypnula.

Rodis unaveně klesla do křesla a několikrát si přejela dlaněmi obličej i vlasy zdola nahoru, jako by se myla. Grif Rift jí mlčky podal pohár zelené tekutiny a ona ho přijala s vděčným úsměvem.

„Představení dopadlo skvěle,“ řekla spokojeně Olla a protrhla hráz rozpačitého mlčení.

„Je to nedůstojné! A zahanbující! Lidé ze Země nepotřebují sehrávat lživé scény a uchylovat se k podvodům!

Nikdy bychom nečekali, že vedoucí naší expedice je schopna tak nesvědomitého činu,“ mluvili o překot Tivisa Henako, Menta Kor, Gen Atal a Tor Lik. I neústupný Div Simbel odsuzoval Rodis pohledem, zatímco Neja Cholli, Vir Norin, Sol Sajin i Eviza Tanet byli jejím výstupem nadšeni.

Fai odložila pohár, vstala a přistoupila k přátelům. Její veliké zelené oči se dívaly smutně a tvrdě.

„Není třeba, abych se ospravedlňovala, sama cítím svou vinu. Znovu, jako tisíckrát předtím, stojí před námi problém, zda smíme či nesmíme zasahovat do osudů jednotlivců, národů nebo planet. Je zločin vnucovat někomu násilím hotové recepty, ale stejně zločinné je chladnokrevně přihlížet útrapám miliónů živých bytostí, ať lidi či zvířat.

Každý z nás chce přirozeně pomoci těm, kdo trpí. Jak to však udělat, abychom se sami neuchylovali k starověkým způsobům boje, abychom nejednali tajně, nedopouštěli se podvodu a neužívali síly? I já jsem učinila krok na cestě hodné lidí starověku. A vy sami mě obviňujete z nepřípustného jednání.“

Fai usedla ke stolu, podepřela si bradu rukou, jak bylo jejím zvykem, a tázavě pohlížela na lidi před sebou. Neviděla mezi nimi Čedi Daan. Pochopila příčinu a její oči zesmutněly ještě víc.

„Cožpak můžeme úplně odmítat zásah, když už od dětských let vede společnost lidi k disciplíně a sebezdokonalování?“

zeptal se Gtif Rift. „Jinak nemůže člověk existovat!“

„Ano, máte pravdu, ale nesmí se to dít zvnějšku,“ namítl Tor Lik. „My jsme tu cizí, přišli jsme z docela jiného světa.“

„Nejsme cizí! Jsme ze Země, a oni také!“ zvolala Neja Cholli.

„Skoro dva tisíce let šli svou vlastní cestou, bez nás. A my nemáme právo pohlížet na Tormanťany, jako by k nám patřili,“ oponovala jí prudce Tivisa.

„Jak může bioložka a antropoložka usuzovat tak povrchně?“

zamračila se Eviza. „Dva tisíce let žili bez nás, ale milióny roků předtím s námi. Jsme historickou posloupnosti spjati geneticky s celým životem naší planety, a Tormanťané taky. Copak se můžeme zříci vlastních kořenů, jako to z neznámých důvodů učinili předkové dnešních obyvatel Jan-Jachu? Jestliže Tormanťané přervali řetěz historické posloupnosti, je to nenormální. A neporušují tu snad první zákon Velikého Okruhu o svobodě informací?

Když ano, pak jistě víte, že máme právo zasáhnout i nejtvrdším způsobem.“

„Rozhodně!“ řekl Sol Sajin.

„A přece to neospravedlňuje starověké metody!“ řekl Tor Lik.

„Neospravedlňuje, to už jsem řekla,“ odpověděla Fai Rodis. „Ale představte si dvě misky vah. Na jednu položme možnost pomoci celé planetě a na druhou falešnou komedii, kterou jsem tu sehrála. Co převáží?“

,O to se nemusíme přít,“ souhlasila Menta Kor. „Ale zde nejde o vzájemný poměr dobra a zla, hoře a radosti, které, jak víme, jsou absolutní jen v míře, nikoli ve srovnání.

Jádro nebezpečí, jak já to chápu, leží v rovině činu, neboť jakmile vstoupíme na cestu lži a zastrašování, jak potom určíme hranici, za niž už nemůžeme jít?“

„Mento, vyjádřila jste velmi přesně názor nás všech,“

řekla Čedi Daan, která se znenadání objevila v sále. „Lež plodí lež a ze strachu se rodí pokusy o odvetné zastrašení, které pak musíme překonávat novými podvody, dalším zastrašováním, a všechno se pak řítí dolů jako nezadržitelná lavina hrůzy a utrpení.“

Temně modré očko zhaslo. Planeta Jan- J ach volala Temný Plamen. Rozsvítily se obrazovky na hvězdoletu i v Sídle Rady Čtyř.

Čojo Čagas seděl nepřirozeně vzpřímen, s rukama zkříženýma na prsou, a hleděl upřeně na Pozemšťany.

„Dovoluji vám navštívit naši planetu a zvu vás, abyste byli mými hosty. Za čtyřiadvacet hodin připravíme a označíme místo pro přistáni vaší lodi.“

Fai vstala a uklonila se s nepatrnou dávkou ženské koketérie.

„Děkuji vám jménem Země i svých kolegů. Musíme prodělat imunizaci, abychom k vám nezanesli choroboplodné zárodky, proti nimž nemáte obranné látky, a postarat se také o vlastní imunitu. Teď, když máme vaše svolení, provedeme zkoušky půdy, vody i vzduchu…“

„Aniž přistanete?“

,Ano, k tomu máme průzkumné raketové sondy. Myslím, že asi za deset dnů budeme připraveni k přistání. Kromě toho…,“ Fai se na okamžik zarazila.

„Kromě toho?“ blýskl divoce očima Čojo Čagas.

„Přivolám další hvězdolet. Bude obíhat ve velké výšce kolem Jan-Jachu a čekat na nás, pro případ, že bychom havarovali. „„Jsou snad piloti pozemských korábů tak neobratní?“

zeptal se podrážděně Čojo Čagas, zatímco členové Rady Čtyř se po sobě nejistě podívali.

„Kosmičtí cestovatelé, nebo tuláci vesmírem, jak nás nazvala vaše Nebeská Stráž, musí být připraveni na všechny náhody,“ řekla Fai s důrazem na posledním slově.

Vládce Tormansu zdráhavě kývl a televizní přenos skončil.