Hodina Byka

KAPITOLA V V zahradách Coamu

Neja Cholli, která zaujala místo Gena Atala pod kupolí hvězdoletu, probudila se tupým řevem vnějších zvukových lapačů. Uvědomila si, že Temný Plamen přešel na nízkou oběžnou dráhu se zapojeným ochranným polem. Na obrazovce vnitřního televideofonu uviděla piloty hvězdoletu v živé zábavě s Fai Rodis.

Sestup kosmické lodi určitě zburcoval celou planetu.

Dal se očekávat nový útok, hlavně ve chvíli, až Pozemšťané vypnou ochranné pole. Rodis na vypnutí pole trvala a dosáhla svého. Podařilo se jí přesvědčit piloty, že než se zpráva o tom donese k hlavnímu vládci, Temný Plamen stačí přistát.

Mezihvězdný kolos kroužil nad planetou Jan-Jach a směřoval k určenému místu. Do moře vklíněný mys byl příliš malý pro obrovský, těžkopádný paprskový hvězdolet.

Pozemšťané otevřeli další dvě výhledové šachty a nemohli se od nich odtrhnout. Poprvé se dívali na planetu z tak malé vzdálenosti. Temný Plamen dělal poslední obrátky ve výšce dvě stě padesáti kilometrů. O něco hustší atmosféra než na Zemi už začínala zahřívat prolétávající koráb. Jan-Jach se nezdála bledě modrá jako rodná planeta astronautů.

Převládající odstín byl fialový, velká jezera uprostřed hor vypadala skoro černá a oceány měly sytě ametystovou barvu. Tam, kde nehlubokou vodou prosvítaly mělčiny, bylo moře temně zelené.

Pozemšťané s pocitem stesku vzpomínali na svěží zeleň Tibetu, jak ho viděli naposled ze stejné výšky.

Souběžné hrany rozťatých horských hřbetů, dlouhé řady natěsnaných jehlanů i labyrinty suchých údolí na nekonečných náhorních plošinách Jan-Jachu se zdály bledě skořicové s fialovým nádechem. Tu a tam tenká vrstva porostu vrhala na rozbrázděnou neúrodnou půdu čokoládový stín.

Obrovité vyvřeliny tmavošedé lávy vyznačovaly oblast rovníkových zlomů. Půda zde měla cihlovou barvu a s rostoucí vzdáleností od lávových polí byla stále žlutější.

Symetrické brázdy písečných dun členily pusté pobřeží, a planeta vypadala neobydlená.

Když se ale Pozemšťané zadívali pozorně, zjistili, že podél velkých řek a v nížinných pánvích, kde se půda modrala mlžnými opary, byly rozlehlé plochy rozděleny do pravidelných čtverců. Pak se ukázaly cesty, zelené ostrovy měst a obrovské tmavohnědé skvrny vodního rostlinstva v mořských mělčinách. Oblaka tu netvořila nadýchané chomáče, zřasené pruhy či cáry oslnivě bílých ploch jako na Zemi, ale kupila se v zrnitých a šupinovitých valech nad oceány Přední i Zadní polokoule.

Hvězdolet byl zachvácen vibrací. Grif Rift zapnul ochlazovače. Koráb se řítil dolů, obklopen stříbrným mračnem. Přetížení způsobené brzděním nezastihlo tentokrát posádku v magnetických komorách, nýbrž v amortizačních křeslech a na pohovkách. A znovu, jako by bezděčně respektovali neviditelnou stěnu, sesedli se lidé v kovových oblecích na pohovce odděleně od ostatních astronautů.

Jak Pozemšťané později zjistili, místo i čas přistání Temného Plamene se tajily. Proto jen málokteří obyvatelé planety Jan-Jach viděli, jak se z hloubi oblohy vynořil kolos hvězdoletu a zůstal nehnutě viset nad pustým mysem.

Ohnivý sloup brzdné energie udeřil do sypké půdy a zvedl smršť prachu a dýmu. Zběsilý vír dlouho odolával náporu mořského větru. Jeho žhavý dech se šířil daleko po moři i na pevnině vstříc dlouhým rachotícím vozům, které sem spěšně přijížděly, přeplněny Tormanťany ve fialových uniformách. Muži byli ozbrojeni, všem visely na hrudích schránky, z nichž trčely dopředu krátké rourky. Vozy zastavily v uctivé vzdálenosti, když je ovanul žhavý dech smrště. Tormanťané se snažili proniknout pohledem prašnou oponu, aby zjistili, zda se přistání zdařilo, nebo došlo ke katastrofě. Poznenáhlu se v šedohnědé mlze začala rýsovat tmavá kupole hvězdoletu, který stál tak rovně, jako by dosedl na předem připravenou základnu. Ke všeobecnému údivu se ukázalo, že i vysoké křoví kolem rakety zůstalo nepoškozené. Bylo třeba proklestit cestu, aby pro hosty z vesmíru mohly předjet vozy s emblémem čtyř hadů.

Přímo u hvězdoletu byl porost úplně zničen a roztavená půda vytvořila sklovitě hladké kruhové prostranství.

Znenadání zahalil spodní část kosmické lodi stříbrný mrak. Tormanťany ovanul chlad. Za několik minut půda vystydla. Otevřely se dva kulaté otvory, připomínající obrovské, široce rozevřené oči. Jejich vypouklý lesklý povrch zlověstně zazářil odraženými paprsky rudého slunce, vynořujícího se z řídnoucí clony prachu. Tormanťané ve fialovém pronikli v půlkruhu křovinami, zůstali stát a ohlíželi se k vozům, které uvázly vzadu. Odtud si od úst k ústům předávali rozkaz, aby se nikdo nepřibližoval. Nad mysem se rozlehl nelidsky mocný vzdech. Nato spirálovitý pohyb vzduchu uchvátil listí, kousky zuhelnatělých větviček i usazený prach a vznesl je vysoko k fialové obloze. Vítr zvedl odpad a nečistotu a odnesl je do pustého moře. Nad kruhovým výčnělkem v základu kupole se rozestoupily tlusté pancéřové desky. Vysunula se masívní roura o průměru větším než výška člověka. Na jejím konci se graciézně a bez hluku rozevřel vějíř z kovových nosníků, pod nímž se spustila na zem křišťálově průzračná kabina zdviže, sledovaná Tormanťany se zatajeným dechem.

Fai Rodis šla vpředu rourovitou chodbou a pohledem se loučila se zbývajícími členy posádky. Stáli v řadě a pokoušeli se ukrýt své obavy, když přátelskými úsměvy a stisky vyprovázeli odcházející druhy. Rift u výtahu přidržel Fai za kovový loket a měkce, jak nebylo u něho zvykem, jí zašeptal:

„Rodis, pamatujte, že jsem odhodlán ke všemu! Srovnám jejich město se zemí a rozorám je na kilometr hluboko, abych vás odtud dostal!“

Fai objala velitelovu šíji, přitáhla ho k sobě a políbila.

„Ne, Grife, to nikdy neuděláte!“ A v jejím „nikdy“ bylo tolik síly, že drsný astronaut pokorně svěsil hlavu…

Před obyvateli planety Jan-Jach se objevila žena v černých šatech, podobných těm, jaké směli nosit jenom nejvyšší hodnostáři Středu Moudrosti. Kovové svorky na límci držely před jejím obličejem průzračný štítek. Na ramenou se jí v rytmu kroků zachvívaly hadovité trubky a oslnivě blyštěla trojúhelníková zrcátka, jako posvátné symboly moci. Pozemšťance v patách cupital na devíti hbitých nožkách zvláštní mechanismus, jehož černý povrch se havranovitě leskl…

Jeden za druhým vycházeli její druhové. Celkem tři ženy a tři muži, všichni v doprovodu stejných mechanických devítinožek.

Největší podiv obyvatel vzbudily nohy astronautů, obnažené až ke kolenům. Zářily různobarevným kovem a na patách měly ozubené hroty podobné krátkým ostruhám.

Kov se leskl i v rozparcích mužských košil, stejně jako v širokých rukávech ženských halenek. Tormanťané s údivem zjistili, že tváře pozemských bytostí jsou hladké, rovnoměrně opálené a že se vlastně v ničem neliší od „lidí Bílých Hvězd“, jak sami sebe nazývali. Pochopili, že kov na těle cizinců je pouze přiléhavý, velmi tenký oděv.

Dva Tormanťané vážného vzezření sestoupili z vysokého, dlouhého vozu, který se v hustém porostu vlnil jako článkovitý hmyz. Stanuli před Fai Rodis a trhaně se uklonili.

Pozemšťanka promluvila čistým jazykem Jan-Jachu.

Ale její vysoký jasný hlas kovově zazvučel z cylindru na hřbetě doprovodného mechanismu.

„Jste naši příbuzní, kteří se s námi rozloučili na dvacet století. Teď přišel čas, abychom se znovu shledali!“

Tormanťané odpověděli nesourodým křikem a dívali se po sobě s výrazem prudkého rozhořčení. Hodnostáři s emblémy hadů se rychle přiblížili a zvali hosty do prostorného vozidla. Starší z nich vytáhl z náprsní tašky list žlutého papíru, popsaný červenými značkami.

„Poslyšte slova, která vzkazuje cizincům veliký a moudrý Čojo Čagas: — Přišli jste k nám, na planetu štěstí, lehkého života i lehké smrti. Lid Jan-Jachu vám ve své dobrotě neodpírá pohostinství. Žijte nějakou dobu s námi, poučte se a vyprávějte pak o našich úspěších a spravedlivém zřízení v těch neznámých hlubinách vesmíru, odkud jste se tak nečekaně vynořili!“

Řečník zmlkl. Pozemšťané čekali, že bude pokračovat, ale hodnostář složil papír, napřímil se a pokynul rukou.

Tormanťané propukli v ohlušující řev.

Fai se ohlédla na své druhy a Čedi by mohla přísahat, že zelené oči v nevzrušené tváři jí smíchem jiskřily jako nezbedné školačce.

Boční dveře vozidla se otevřely a Rodis vstoupila na spuštěné stupátko. Devítinohý robot se hnul v těsném sledu za ní. Starší hodnostář učinil odmítavý posunek. V okamžiku se za jeho zády vynořil robustní člověk ve fialové uniformě, s výložkou ve tvaru oka na levé straně hrudi.

Rodis už nasedla do vozu a robot se předníma nožkama zachytil okraje stupátka, když ho člověk ve fialovém nakopl přímo do černého kovového příklopu. Fai se otočila příliš pozdě a varovný křik jí odumřel na rtech. Tormanťan vyletěl do vzduchu, opsal vysoký oblouk a zapadl do spleti trnitých keřů. Tváře strážců se zkřivily vztekem. Namířili na devítinožku roury svých zbraní a chystali se na ni vrhnout.

Ale Rodis rozprostřela ruce nad robotem, odklonila štítek před svým obličejem a na planetě Jan-Jach zazněl poprvé silný hlas Pozemšťanky bez reprodukčního zařízení:

„Pozor! Je to jenom stroj, který nám slouží jako nosič brašna, pomocník i ochránce. Je úplně neškodný, ale uzpůsobený tak, že kulka od něho odskočí stejnou silou do místa, odkud byla vystřelena, a úder může vyvolat odrazové pole, jak se to pravě stalo. Pomozte svému kolegovi z křoví a nevšímejte si našich mechanických služebníků.“

Tormanťan sebou plácal v trní a zlostně povykoval.

Stráže i oba hodnostáři ustoupili a všech sedm robotů nalezlo do vozu.

Naposledy zavadili Pozemšťané pohledem o Temný Plamen. Útulný a spolehlivý kousíček rodné planety stál osaměle na zaprášené rovině, jasně ozářené cizím sluncem.

Astronauti dobře věděli, že šest jejich druhů je bez přestání sleduje, ale tma v hloubi vstupního otvoru i ve vysunuté chodbě se zdála neproniknutelná.

Na pokyn hodnostáře, jehož Eviza v duchu nazvala „hadonošem“, zabořili se astronauti do hlubokých měkkých sedadel a vozidlo se drkotavě rozjelo po nerovné cestě. Kdesi pod podlahou hučely motory. Zvířený jemný prach skořicové barvy zakryl kupoli Temného Plamene.

Trubky mocného kompresoru odfoukávaly prach dozadu.

Průvodci v čele s oběma „hadonoši“ usedli opodál a neprojevovali ani náklonnost, ani nepřátelství, dokonce ani zvědavost.

Připomínali děti, kterým pod hrozbou trestem bylo přikázáno, aby se neseznamovali s cizinci a vyhýbali se jim. Vůz, řítící se v ulicích značnou rychlostí, nevzbuzoval zpočátku pozornost chodců ani lidí ve vysokých povozech, které se při jízdě prudce kymácely. Ale zvěsti o hostech ze Země se nakonec přece jen nějak roznesly po Středu Moudrosti. Za čtyři hodiny pozemského času, když se auta blížila k hlavnímu městu planety, potkávali už při okraji širokých silnic samé mladé lidi v pracovních šatech jednotného střihu, ale nejrůznějších barev. Červenohnědé suché pláně zůstaly vzadu. Sytá zeleň keřů se teď střídala s pravidelnými čtverci obdělaných polí a dlouhé řady nízkých domků opět s masivními krychlemi, zřejmě továrními budovami.

Konečně se pod koly aut zaleskl zrcadlový povrch ulice, jaké viděli astronauti v televizních přenosech. Ale místo do středu města zahnuly vozy na cestu vroubenou vysokými rovnými stromy s temně olivovými kmeny. Dlouhé vějířovité větve sahaly až k zemi a jako kulisy překrývaly sousední stromy.

Cesta se ztrácela ve stínu jako v hloubi jeviště s nekonečnou řadou dekorací. Kulisovité pně postoupily znenadání místo trojité řadě nevysokých žlutých kuželů, obrácených základnou vzhůru. V trojúhelníkovitých mezerách byl na pozadí temně fialové oblohy vidět pestrými květy porostlý vrchol kopce, který vévodil hlavnímu městu. Holá, čtyři metry vysoká bledě modrá stěna ohraničovala oválné prostranství, v němž se vlnila hustá spleť stříbřitě zelených stromů, podobných jedlím. Park a pestrý luční koberec působily překrásně po třísetkilometrové jízdě uprostřed rezavě hnědých stepí pod fialovým nebem.

„Co je to za oboru?“ přerušila Fai poprvé mlčení a obrátila se ke staršímu „hadonoši“.

„Zahrady Coamu,“ odpověděl s lehkou úklonou. „Místo, kde bydlí veliký Čojo Čagas a jeho spolupracovníci z Rady Čtyř.“

„Copak my nejedeme do města?“

„Ne, náš velký vládce ve své nekonečné dobrotě a moudrosti vám poskytne útulek v těchto krásných zahradách.

Budete jeho hosty po celou dobu, než opustíte planetu Jan-Jach… Tak, a jsme u cíle. Dál už se nedostane žádný vůz.“ Starší hodnostář s neobyčejnou hbitostí otevřel zadní dvířka a vystoupil na sklovitě hladkou plošinku před vraty. Pohnul kotoučkem, který mu zazářil před obličejem, a zmizel v postranním průchodu. Druhý „hadonoš“, dosud nemluvný, vyzval gestem Pozemšťany, aby vystoupili z vozu.

Astronauti se shromáždili před branou, protahovali si údy a upravovali hadice biofiltrů. Vir Norin s Čedi poodešli trochu dozadu, aby mohli obhlédnout mnohastupňovitou stavbu, plnou vnitřních výklenků a zlacených hřebenů, jež sloužila jako vchod do zahrad Coamu.

,I zde je had!“ zvolala Čedi. „Nejdřív na prsou hodnostářů, na bocích aut, a teď i tady, na vládcových dveřích.“

„Na tom není nic divného,“ namítl astronavigátor. „Jsou přece původem ze Země, kde se symbol hada často vyskytoval ve starých civilizacích.“

„A nedovedu si představit, jak takovou křehkou a složitou architekturu zbavují prachu,“ řekla Eviza Tanet, jež se k nim přidala.

„Bez lidských rukou se to neobejde, ale je to nebezpečná práce,“ odpověděl Vir Norin.

„Zřejmě si tu necení rukou ani života,“ usoudila Čedi bez rozmyšlení. Její slova zanikla v křiku, který zahřměl z malé kryté věžičky nad branou:

„Vítám vás, cizinci. Vstupte bez obav, neboť zde jste pod ochranou Rady Čtyř, nejvyšších představitelů národa Jan-Jachu, i mne samotného, který jsem jejich hlavou…“

Při posledních slovech se dokořán otevřela ohromná křídla vrat. Pozemšťané se usmáli. Vládcova ujišťování byla zbytečná. Nikdo z nich necítil ani stín strachu. Astronauti šli po pružných deskách, tlumících jejich kroky. Cesta vedla klikatě a připomínala linie blesku.

„Není tu zbytečně mnoho slov o bezpečnosti?“ zeptala se Čedi s náznakem netrpělivosti.

„A zákrutů,“ dodala Eviza.

Spletí stromů pronikaly obrovské kontury paláce, rozmazaného za kobercem žlutých květů, jejichž ostrá kuželovitá květenství trčela vzhůru a ani se nezakolébala ve větru.

Dveře, vysokánské jako čtyři lidské postavy, vypadaly úzké. Tmavé obložení bylo pokryto lesklými kovovými pyramidkami. Všichni roboti se náhle prudce vyřítili kupředu a vydávali přerývaný výstražný zvuk. Postavili se v řadě přede dveřmi a zahradili astronautům cestu. Ale po několika vteřinách zmlkli a rozestoupili se.

„Jehlánky na dveřích jsou pod proudem,“ vysvětlil Gen Atal na tázavý pohled Fai Rodis.

„Ano, ale už to vypojili,“ potvrdil Tor Lik, který se držel stranou a nepřátelsky zkoumal architekturu coamských zahrad.

Vtom se neslyšně rozevřela tmavá škvíra dveřního průchodu a Pozemšťané vstoupili do nesmírně vysokého sálu, výrazně rozčleněného do dvou částí. Přední, s podlahou ze šestiúhelníkových zrcadlových ploch, ležela o dva metry níže než druhá, vystlaná tlustým černožlutým kobercem.

Paprsky vysoko stojícího slunce pronikaly rudě zlatými skly a vyvýšená část sálu tím nabývala zvláštní přízračný svit. Tam v obvyklém pořádku trůnily čtyři známé postavy:

jedna vpředu uprostřed, tři ostatní nalevo o něco vzadu. Ve snížené části sálu se od stropu prodíralo matné světlo mezi gigantickými kovovými hady. Byli zavěšeni ve výklencích a rozevírali čelisti s ohromnými tesáky nad hlavami pozemských hostí. Zrcadlové desky vrhaly nejasné, rozptýlené stíny a zesilovaly pocity stísněnosti v každém, kdo se odvážil postavit tváří v tvář Radě Čtyř.

Vládci Tormansu byli už zřejmě zpraveni o všem, co se týkalo Pozemšťanů. Nepodivili se, když spatřili legrační devítinožky, cupitající kolem kovově lesklých nohou astronautů.

Na Fain pokyn se všech sedm robotů postavilo do řady na zešeřelé zrcadlové podlaze. Hosté klidně vystoupili bočními schody do zvýšené části sálu, mlčky stanuli a vážně hleděli do tváří vládců planety. Čojo Čagas maličko zaváhal, pak vyšel Fai Rodis vstříc a vztáhl k ní ruku. Totéž o poznání rychleji učinili ostatní tři. Fai stiskla vládci dlaň, jak to dělali tisíce let předtím její předkové na důkaz, že nemají zbraně ani zlé úmysly. Ostatně, bylo těžké věřit, že by tu neměli zbraně. V každém výklenku mezi zářícími okny se skrývala téměř neviditelná postava. Jeden, dva, tři… osm nehybných lidí napočítal Tor Lik. Jejich tváře nevyjadřovaly nic než výhružnou pohotovost. Nepochybně stačil jediný pohyb, a strnulé postavy by se změnily v neuvažující vykonavatele jakéhokoli rozkazu. To se zjevně odráželo v jejich tupých tvářích s masivními kostmi pod osmahlou pokožkou.

Eviza si neodpustila čtverácký kousek a vysílala k strážím nejčarovnější pohledy, jichž byla schopna. Když viděla, že nereagují, změnila taktiku a její tvář přijala úlisně nadšený výraz. To účinkovalo. Obličeje dvou nejbližších strážných polil nafialovělý ruměnec.

Astronauti se usadili v křeslech s pazourovitými nožkami.

Mlčky si prohlíželi složité vzory na koberci, a proti nim stejně mlčky, s pohledy upřenými na hosty, seděli členové Rady Čtyř. Mlčení se protahovalo. Vir Norin a Fai Rodis, kteří byli k vládcům blíže než ostatní, mohli zachytit jejich sípavý dech, jaký mívají lidé, jimž chybí sport, fyzická práce i asketická zdrženlivost.

Čojo Čagas vyměnil pohled s tenkým a šlachovitým Gentlo Ši. Pozemšťané ho znali pod zkratkou Gen Ši a věděli, že vládne nad klidem a mírem na Tormansu. Gen povytáhl krk a řekl trochu hvízdavým hlasem:

„Rada Čtyř i sám veliký Čojo Čagas by rádi znali vaše plány a přání.“ Čedi se pozorně zahleděla na vládce planety.

Nechápala, že chytrý člověk jako on může poslouchat takové hloupé lichotky. Ale Čagasova tvář nejevila žádné pocity.

„Rada Čtyř zná všechna naše přání,“ odpověděla Fai.

„Nemusíme dodávat nic k tomu, o co jsme žádali prostřednictvím televideofonu.“

„Nu a vaše plány?“ zeptal se úlisně Gen Ši.

„Co nejdřív začít se studiem planety Jan-Jach i jejích obyvatel!“

„Jak to chcete provést? Uvědomujete si, jak je nesnadné za takovou krátkou dobu prostudovat ohromnou planetu?“

Všechno závisí na dvou faktorech,“ odpověděla klidně Rodis. „Především na spolupráci vašich vědeckých institucí, paměťových strojů, akademií i knihoven, a pak na rychlosti dopravních prostředků zde na planetě. Bylo by nesmyslné domnívat se, že sami stačíme poznat všechno, co nashromáždili vaši vědci za celá tisíciletí. Ale jsme schopni zaznamenat věci hlavní, a pomocí historie, literatury a umění proniknout k podstatě života lidí na Jan-Jachu.

Mnoho věcí můžeme zapsat paměťovými stroji rovnou z hvězdoletu. Rádi bychom přivezli na Zem co nejvíce informací.“

„Copak vy udržujete přímé spojení s kosmickou lodí?“

zeptal se rychle Zet Ug, nedávný Fain oponent v televideofonu.

„Samozřejmě. A hodláme vám předvést nejrůznější záznamy paměťových strojů. Bohužel, naše devítinožky nemohou uskutečnit projekci na velkých obrazovkách. Každý robot je určen nejvýš pro sál s tisícem diváků. To znamená, že můžeme promítat současně len pro sedm tisíc lidí“.

Gen Ši povstal se špatně skrývaným neklidem.

„Doufám, že toho nebude zapotřebí!“

„Pročpak, ne?“

„Lidé na Jan-Jachu nejsou připraveni na takovou podívanou.“

„Nechápu…,“ usmála se Fai trochu zaraženě.

„Na tom není nic divného,“ řekl náhle Čojo Čagas, který dosud mlčel. Při zvuku jeho velitelského, příkrého a netrpělivého hlasu ostatní členové Rady vzhlédli a otočili se k němu. U nás mnoho věcí nepochopíte. A to, co nám sdělíte, by si lidé mohli špatně vyložit. Proto se můj přítel Gen Ši obává promítání vašich filmů.“

„Ale každé nedorozumění se dá vyložit jen poznáním.

Tím důležitější je, abychom vám ukázali co nejvíc…,“

namítla Rodis.

Čojo Čagas vztáhl líně ruku k Pozemšťanům.

Nebudeme polemizovat o věcech předčasně. Dám příkaz institutům, bibliotékám i uměleckým institucím, aby pro vás připravili souhrnné zprávy a filmy. My totiž nemáme paměťové stroje, o nichž hovoříte. Ale informace, zakódované do nejjemnějších detailů, zaznamenáváme slovem i obrazem. To všechno dostanete zde, aniž byste museli opustit zahrady Coamu. Co se týká dopravních prostředků, při rychlosti našich plynových letadel…,“ Čagas udělal pauzu, „která činí asi tisíc kilometrů za pozemskou hodinu, dosáhnete v krátkém čase kteréhokoli místa na naší planetě.“

Teď zase bylo na Pozemšťanech, aby na sebe udiveně pohlédli: vládce Tormansu znal pozemské míry.

„Ovšem,“ pokračoval Čojo Čagas, „musíte nám sdělit předem, která místa chcete navštívit. Naše letadla nemohou přistávat kdekoli, a také ne všechny oblasti na planetě jsou bezpečné. „„Snad bychom se měli nejdříve seznámit s celkovou planetografií Jan-Jachu, a teprve pak vám dát seznam míst, kam chceme zajet?“ navrhla Rodis.

„To je správné,“ souhlasil Čojo Čagas. Pak vstal a řekl s nečekanou přívětivostí: „A teď si můžete prohlédnout své pokoje v paláci.“

Vyšel napřed, našlapuje nehlučně po měkkých kobercích, a prošel postranním vchodem do chodby, jejíž stěny se leskly matným kovem.

„Tu masku před obličejem budete nosit pořád?“ zeptal se Rodis a zavadil o průzračný štítek.

„Pořád ne,“ usmála se. „Jen tak dlouho, dokud budu nebezpečná já vám a…“

„My vám,“ kývl vládce s pochopením. „Proto vás ani nezvu, abyste s námi stolovali. Ale zde se můžete cítit v naprostém bezpečí,“ a máchl rukou po rozlehlém sále s vysokými okny, jejichž skla byla dole zatemněná. „Na shledanou zítra!“

Fai se vděčně uklonila.

Pozemšťané si prohlédli pokoje s dveřmi umístěnými proti oknům na levé stěně. Pak se znovu sešli v sále.

„Divná architektura,“ řekla Eviza. „U nás takhle stavíme psychiatrické ústavy.“

„Proč nás nejvyšší vládce tak úporně přesvědčuje, že tu jsme v bezpečí?“ divila se Tivisa.

„Zřejmě proto, že to zde pro nás vůbec není bezpečné,“

řekla vážně Rodis. „Vyberte si každý svůj pokoj, a pak se dohodneme, kdo kam pojede, abych mohla vaše přání tlumočit Čojo Čagasovi.“ Když viděla údiv svých kolegů, dodala: „Jsem přesvědčena, že si Čojo Čagas pospíší, aby se mnou mohl mluvit tajně. Podle jejich představ jsem vaše vládkyně, a vládci musí spolu hovořit osamotě.“

„Opravdu?“ ptala se Eviza s údivem.

„V pravěkých dobách to na Zemi přinášelo spoustu utrpení.

Ale buďme zdvořilými hosty a podřiďme se zvykům svých hostitelů. Potřebuji co nejdřív znát vaše požadavky i rady. Jak bych je jinak mohla přednést vládci?“

Sedm astronautů sedělo na široké rudohnědé pohovce.

Vysokými okny z průzračné plastické hmoty narůžovělého odstínu byly vidět v parku stromy, prozářené paprsky tormanského slunce, které na rozdíl od Slunce pozemského neopisovalo po obloze oblouk, nýbrž klesalo pomalu a majestátně téměř po svislé čáře. Jeho paprsky se skrze růžová okna zdály fialové. Opálené tváře Pozemšťanů tím získaly nazelenalý tón.

„Tedy rozhodnuto,“ řekl Vir Norin, jehož robot plnil funkci sekretářky a kódoval výsledky porady pro vysílání na Temný Plamen.

„Rozhodnuto,“ potvrdila Rodis. „Vy zůstanete v hlavním městě mezi vědci a inženýry. Tor Lik s Tivisou přeletí planetu od pólu k pólu, zdrží se nějaký čas v přírodních rezervacích a na mořských základnách. Eviza navštíví lékařské ústavy, Čedi a Gen budou studovat společenský život a já se věnuji historii. Teď se musíme spojit s hvězdoletem a pak jít spát. Naši hostitelé uléhají brzy a vstávají časně.“

A skutečně, sotva zmizely poslední paprsky zapadajícího slunce a pod vysokými stropy se zapojilo automatické osvětlení nastalo kolem dokonalé ticho. Jen občas bylo možno zahlédnout v setmělém parku stíny pomalu obcházejících stráží, a znovu všechno znehybnělo, jako v mrtvé vodě pohádkového jezera.

Evize bylo dusno, přistoupila k oknu a začala se pachtit s uzávěrem. Široké okno se konečně rozlétlo a do pokoje zavál chladný vzduch, prosycený zvláštní vůní zahrady na cizí planetě. V týž moment odporně zaječela trubka. Ze všech stran se sbíhali lidé s rozsvícenými lampami a výhružně zvedali hlavně svých zbraní.

Vir Norin se jediným skokem ocitl vedle zmatené Evizy a přibouchl okno. Jekot ustal. Norin se posunky snažil uklidnit shluk strážců dole. Lampy zhasly, strážní se rozešli.

Pozemšťané dávali průchod svým pocitům a dobírali si rozčilenou Evizu.

„Jsem přesvědčen, že nás celou dobu poslouchají a pozorují,“ řekl Tor Lik.

„Dobře, že jazyk Země je pro Tormanťany naprosto nesrozumitelný!“ vzlykla Eviza. „Nemají od nás ještě dostatečně dlouhé texty.“

„Myslím, že ho lehce dešifrují,“ namítla Čedi. „Mají s námi mnoho společných slov a pojmů. Přesně vzato, jejich řeč je jeden z jazyků páté epochy v éře Rozděleného Světa, změněný ovšem za dvaadvacet století.“

„Ať je to jak chce, našim rozmluvám vládci Jan-Jachu zatím nerozumějí a nebudou je tedy zbytečně znepokojovat.

Měli bychom se občas zaclonit pomocí robotů, abychom své hostitele nezasvěcovali do intimní stránky našeho života. Třeba právě teď, když budeme hovořit s hvězdoletem.“

Faina modročerná devítinožka zaujala místo uprostřed pokoje. Pod jejím pláštěm zahučel dálkový vysílač televideofonu a místnost se ponořila do tmy. Astronauti se sesedli na pohovce. Na protilehlé straně zaplálo zelené světlo a zazněly melodické tóny písně o jívě nad řekou. Nejasné, míhající se kontury lidí dostaly najednou přesný tvar, jako by se zbylá posádka z kosmické lodi ocitla náhle v zahradách Coamu a usedla vedle kolegů pod vysokým stropem palácové komnaty.

Aby šetřili baterie robotů, jejichž energii mohli potřebovat při důležitějších věcech, řekl každý zhuštěně své dojmy z prvního dne na Tormansu. Rekord ve stručnosti získal Tor Lik. „Mnoho patosu, slov o velikosti, štěstí a bezpečnosti. Vedle toho všude strach a sbory strážců, které tu nejsou, aby zajišťovaly bezpečnost, nýbrž proto, aby se k vládcům nikdo nedostal. Tváře lidí jsou zasmušilé, ani ptáci tu nezpívají.“

Když zhasl stereoobraz a spojení s hvězdoletem se přerušilo, řekla Rodis:

„Nevím jak u vás, ale u mne ochranné sérum a biofiltry vyvolávají ospalost.“ Ospalost místo obvyklé touhy po činnosti cítili všichni. Eviza to pokládala za normální jev a upozornila astronauty, že budou malátní ještě tři čtyři dny.

Příští ráno, sotva se Pozemšťané stačili nasnídat, objevil se u nich hodnostář v černém oděvu pošitém namodrale stříbrnými hady. Vyzval Fai na schůzku s „velikým Čojo Čagasem“. Ostatním členům expedice navrhl zatím procházku zahradami Coamu, než bude čas, aby šli do hlavního zpravodajského střediska, kde jim z příkazu Čojo Čagase poskytnou potřebné informace.

Fai Rodis poslala druhům vzdušný polibek a vyšla v doprovodu mlčenlivého strážce ve fialovém, který jí s uctivými úklonami ukazoval cestu. U jednoho z vchodů, přikrytých těžkým závěsem, zůstal jako přimrazen stát, s rukama rozpaženýma a tělem po pás ohnutým. Fai sama odhrnula závěs a v téže chvíli se otevřely těžké dveře, které, jako všude na Tormansu, se otáčely ve veřejích a nezapouštěly se do stěn jako doma na Zemi. Ocitla se v pokoji s temně zelenými drapériemi a vyřezávaným nábytkem z černého dřeva. Pozemšťané ho už předtím viděli z hvězdoletu při televizním přenosu na tajném kanálu.

Čojo Čagas tu stál a prsty se lehce dotýkal křišťálové měňavé koule na černém podstavci. Zblízka se „veliký“

málo podobal svému obrazu z televize. Chytře a povzbudivě se usmál a pohybem ruky vyzval Rodis, aby se posadila.

Opětovala jeho úsměv a rozložila se pohodlně v širokém křesle.

Hostitel usedl poblíž, naklonil se důvěrně kupředu a zkřížil ruce, jako by se chystal trpělivě poslouchat svou návštěvnici.

„Teď si můžeme pohovořit ve dvou, jak se sluší na vedoucí osobnosti. I když je hvězdolet jen zrnkem písku ve srovnání s planetou, psychologicky je odpovědnost a plná moc nás obou stejná.“

Fai chtěla namítnout, že podobná formulace je nesprávná a pro člověka ze Země urážlivá. Ale pak si to rozmyslila.

Bylo by směšné a bezúčelné přesvědčovat oligarchu o zásadách pozemské etiky v éře Spojených Rukou.

„Jaké jsou normy společenských styků u vás na Zemi?“

pokračoval Čojo Čagas. „V jakých případech mluvíte pravdu?“

„Vždycky! „„To je nemožné! Skutečná, nevyvratitelná pravda neexistuje.

„Existuje její přiblížení se k ideálu, tím větší, čím vyšší je úroveň společenského vědomí člověka.“

„Co s tím má vědomí společného?“

„Když si většina lidí uvědomí, že každý jev má rub a líc, že pravda má dvě tváře a je závislá na měnícím se životě…“

„Tak tedy absolutní pravda neexistuje?“

„Honba za absolutními pojmy je jedním z největších omylů člověka. Výsledkem je jednostrannost, tedy polopravda, a ta je horší než vyložená lež, která oklame méně lidí a není nebezpečná pro člověka vědoucího.“

„A vy se vždycky držíte téhle zásady? Neochvějně?“

„Neochvějně!“ řekla Rodis pevně, ale hned si vzpomněla na scénu, kterou zahrála na hvězdoletu.

„Tak mi tedy popravdě řekněte, proč jste se objevili na planetě Jan-Jach?“

„Opakuji, co jsem řekla už dříve. Naši vědci vás pokládají za potomky Pozemšťanů páté epochy starověku, na Zemi nazývané éra Rozděleného Světa. Podle toho musíte být našimi přímými příbuznými. Cožpak to není dostatečný důvod, abychom se vzájemně poznali?“

„Národ Jan-Jachu je jiného mínění,“ řekl zřetelně Čojo Čagas. „Ale připusťme, že je správné, co jste řekla. Co dál?“

„Dál je přirozené, abychom navázali styk, vyměňovali si dosažené výsledky, učili se z chyb, pomáhali si v obtížích a spojili se v jednu rodinu.“

,O to vám jde! Spojit se v jednu rodinu! Tak jste si to rozhodli vy, Pozemšťané, za nás! Spojit se v jednu rodinu!

Podmanit si národ Jan-Jachu. Takové jsou vaše záměry!“

Fai se strnule napřímila a upřeně pohlédla na Čojo Čagase.

Zelené oči jí potemněly. Jakási neznámá síla spoutala vůli předsedy Rady Čtyř. Potlačil bezděčný pocit strachu a řekl:

„I kdyby naše obavy byly přehnané, přece jen jste se tu objevili, aniž jste se nás ptali. Mám vám vyjmenovat všechny příčiny, proč naše planeta odmítá bez rozdílu všechny příchozí z cizích světů?“

„A zejména ze světa, jehož lidé se vám tak podobají,“ dořekla Rodis myšlenku, již Čagas nevyslovil.

Kývnutím přisvědčil a sklouzl po ni podezřívavým pohledem úzkých očí:

„Jste snad jasnovidka?“

„Nemohu uvěřit, že by lidé na Jan-Jachu odmítli nahlédnout do oceánu nekonečného poznání, který jim otevřela naše planeta a Veliký Okruh!“

„Nevím, co to je.“

„Tím spíš!“ Rodis udiveně pohlédla na Čojo Čagase a naklonila se k němu blíž. „Cožpak pro vás není hlavní věcí znásobení krásy, vědění a harmonie v člověku i ve společnosti?“

„To je vaše pravda! Ale ta naše chce omezit poznání, protože ono odkrývá hrozivou propast vesmíru, na jejímž pokraji si člověk uvědomuje svou nicotnost a ztrácí víru v sebe. Tím se narušuje hodnota prostých a krásných životních pocitů. Být šťasten, znamená žít v souladu s podmínkami, v jakých se člověk narodil a v nichž zůstává navždy.

Vystoupí z nich, a čeká ho smrt, je nic, jen jiskra zhaslá ve větru. A my jsme si nevytvořili štěstí proto, aby nám je zničili cizinci, i když si dělají nároky na pokrevní příbuzenství s námi!“

„Štěstí měkkýše, zalezlého do ulity, kterou může každým okamžikem rozdrtit nevyhnutelné střetnutí okolností, nazývané kdysi na Zemi a teď u vás osudem.“

„Na všechno jsme předem pamatovali!“

„Bez vysokých znalostí? A co nedávné katastrofální následky přelidnění? Celá vaše planeta je zaplněna hřbitovy, desítky miliard obětí vinou zaostalosti a tvrdohlavosti,“ řekla Fai hořce. „Tak pyká civilizace, která porušila rovnováhu mezi životem a prostředím, protože dopustila živelné přemnožení, jak se to stává u některých živočišných druhů!

Smutný a trestuhodný výsledek pro tvora zvaného Homo sapiens!“

„Tak vida! Vy znáte historii Jan-Jachu? Odkud?“ Čojo Čagas přimhouřil nepřátelsky oči.

„To je pouze úryvek ze zprávy cizího hvězdoletu, který před dvěma sty sedmdesáti lety pozoroval vaši planetu.

Vaši předkové mu nedovolili přistát. Taky se domnívali, že drží osud planety ve svých rukou,“ řekla Fai posměšně a prudce, aby konečně prorazila skořápku ješitné sebedůvěry člověka v křesle před sebou.

Čojo Čagas vyskočil a změřil si Rodis od hlavy k patě pohledem, při němž jeho podřízeným podklesávala kolena, a zamrzala řeč. Pozemšťanka vstala a prohlížela si vládce s rozvážným klidem jako zajímavý jev, který zasluhuje zvláštní pozornost. Lidé ze Země dovedli dávno vycítit psychologickou atmosféru svého okolí a citlivě na ni reagovat.

„Likvidace těch, kdo nesouhlasí, je pravěký a zastaralý způsob,“ řekla, jako by četla vládcovy myšlenky. „Nejen za vyslance z cizích světů, ale koneckonců i za osud vlastního národa budete nakonec pohnán k odpovědnosti.“

„Jak to?“ zeptal se Čagas se zadržovanou zuřivostí.

„Zjistí-li badatelé na planetě kruté zacházení, záměrné zkreslování informací nebo překážky v cestě za poznáním, vedoucí k nevědomosti obyvatelstva, mohou se odvolat k arbitráži Velikého Okruhu.“

„A pak?“

„Léčíme nejen nemoci jednotlivců, ale i celých společností.

A zvláštní pozornost věnujeme profylaxi sociálního utrpení. Na planetě Jan-Jach se to mělo udělat zřejmě před několika staletími…“

„Přišli jste radit, když už jsme se sami dostali z nejhoršího,“

řekl předseda Rady Čtyř uklidněně.

„Vy víte, že Pozemšťané dříve nedokázali překonat gigantické prostory vesmíru. A my jsme neměli ani tušení, že naši předkové ze Země by mohli proniknout do tak nepředstavitelné dálky. Nebýt průzkumníků z Cefea… Ostatně, proč zbytečně ztrácet čas? Pokuste se odložit roli všemocného vládce. Pomozte nám, abychom vás poznali, snažte se poznat nás. A z toho vyplynou i další vaše rozhodnutí.“

„A vaše?“

„Já sama nemohu rozhodovat o osudech ostatních lidí ani svých kolegů, kteří na mě spoléhají. Proto nejsem vládkyně ve vašem pojetí.“

„Beru to na vědomí,“ řekl Čojo Čagas. Byl zase milý a usadil Rodis na dřívější místo. „Přemýšleli jste o plánech, jak poznat naši planetu?“

Fai mu vyložila, na čem se astronauti předešlý den usnesli. Čojo Čagas pozorně naslouchal a k jejímu údivu neměl žádné námitky. Stál a hleděl zamyšleně na křišťálovou kouli. Rodis domluvila, a on, aniž odpoutal zrak od koule, souhlasil se všemi cestami svých hostí.

„Mám jen jednu podmínku,“ otočil se náhle k Fai, „že vy sama zůstanete zatím v zahradách Coamu.“

„Jako rukojmí?“ zeptala se Fai napůl žertem a napůl vážně.

„Ach ne, co si myslíte! Chtěl bych se prostě první dovědět něco o své,pravlasti’,“ odpověděl ironicky.

„Copak vy o ní vůbec nic nevíte?“ Čajo Čagas sebou neznatelně trhl a uhnul před jejíma vševědoucíma očima.

„Samozřejmě že ne! Pocházíme z Bílých Hvězd, jak zjistili naši vědci. Vy jste úplně jiní. Neumíte se na sebe podívat nezaujatě, a proto nechápete, jak velice se od nás lišíte. Především neobyčejnou rychlostí pohybů a myšlení, spojených zároveň s jistotou a vnitřním klidem. To všechno může člověka vydráždit až k zuřivosti.“

„To je zlé. Projevujete tím vlastně utajovaný komplex méněcennosti, který bývá příčinou všech krutostí.“

„Hlouposti! To se zdá jen vám, lidem, jejichž psychika je nám cizí…“

Fai Rodis vstala tak rychle, že se Čojo Čagas překvapením přikrčil jako šelma. Ale žena se jen dotkla křišťálové koule, která ji zaujala zvláštní proměnlivostí a hrou barevných odstínů.

„Takové hadačské koule pro autohypnózu dovedli dělat na Zemi jen v Japonsku před pěti tisíci lety. Starověcí mistři je vybrušovali z průzračných přírodních krystalů křemene. Hlavní optická osa krystalu je orientována podle osy koule. K věštění jsou zapotřebí koule dvě. Jedna se nastaví osou vertikálně a druhá horizontálně jako váš Tor…vaše planeta. Kde ale máte druhou kouli?“

„Zůstala u předků na Bílých Hvězdách.“

„To je možné,“ souhlasila Fai lhostejně, jako by ztratila zájem o další rozhovor.

Poprvé v životě pocítil předseda Rady Čtyř nezvyklý zmatek. Sklonil hlavu. Chvíli oba mlčeli.

„Seznámím vás se svou ženou,“ řekl znenadání Čojo Čagas a zmizel nehlučně za drapériemi ze zelené látky. Fai zůstala stát, nespouštěla oči z koule a slabě se usmívala vlastním myšlenkám. Pak náhle sáhla rukou k pasu a vyňala maličkou kovovou rourku. Přiložila ji k podstavci věštecké koule, a nicotný, pro analýzu však dostačující úlomek černého dřeva byl jejím vlastnictvím.

Fai netušila, že se jí dostalo neobyčejné cti. Soukromý život členů Rady Čtyř se vždycky tajil. Obecně se předpokládalo, že představitelé moci se ani nesníží k tak obyčejným lidským záležitostem, jako je ženitba, protože mohou okamžitě získat kteroukoli ženu na planetě jako milenku.

Ve skutečnosti si však vládci vybírali své ženy a milenky jen z úzkého kruhu nejoddanějších lidí.

Čojo Čagas vstoupil neslyšně a náhle. Zřejmě to byl jeho zvyk. Vrhl rychlý pohled na obě strany, a teprve potom pohlédl na nehybně stojící návštěvnici.

„Jsou oba na svém místě,“ řekla Rodis tiše, „jen…“

„Co jen?“ zvolal netrpělivě Čagas, učinil dva kroky napříč pokojem a odhrnul závěs, který se ničím nelišil od ostatního potahu na stěnách. V prostoru za ním stál člověk a široce otevřenýma očima zíral na svého pána. Čagas rozzlobeně vykřikl, ale strážný sebou ani nepohnu! Vrhl se tedy na druhou stranu, ale Rodis ho posunkem zastavila.

„Druhý také nic nevnímá!“

„To jsou vaše žerty?“ zeptal se vládce bez sebe hněvem.

„Bála jsem se, že narazím na stejné nepochopení, jako byla včerejší příhoda s oknem,“ doznala Fai omluvně.

„To můžete udělat s každým? I se mnou?“

„Ne. Vy patříte k oné pětině lidí, kteří nepodléhají hypnóze. Nejdřív je třeba zlomit vaše podvědomí. Ostatně, sám to dobře znáte… Máte soustředěnou a vytrénovanou vůli a mocný rozum. Vy si nepodrobujete lidi jen vlivem slávy, moci a příslušných zařízení. Přesto že i v tom se výborně vyznáte. Třeba váš přijímací sál, v němž sedíte na vyvýšeném místě v plné záři a v přítmí pod vámi všichni ostatní, nepatrní služebníci.“

„Je to snad vymyšleno špatně?“ zeptal se Čojo Čagas s nádechem převahy. „Ale nechme toho. Jak jste to dokázala s mými strážci?“

„Velice snadno. Jsou vycvičeni k pokorné, bezduché poslušnosti. To s sebou nese ztrátu rozumové úvahy, otupělost a potlačení vůle, která je hlavní složkou duševní stability a odolnosti. Nejsou to osobnosti, ale živé stroje s vloženým programem. Nic pak není lehčího, než program změnit…“

Ze zástěny stejně nenadále jako její muž vystoupila neobyčejně krásná Tormanťanka. Byla vysoká jako Fai, ale mnohem subtilnější, a pohybovala se s nezvyklou grácií, vypočítanou zřejmě na efekt. Matně černé vlasy, sčesané dozadu nad vysokým hladkým čelem, spadaly jí v těžkých vlnách na spánky a do týla. Na temeni jí zářili dva propletení hadi s rozevřenými čelistmi, jemná práce ze světlého kovu s růžovým odstínem. Náhrdelník ze stejného materiálu ve tvaru pestrých čtverců, spojených růžovými kameny s diamantovým jasem, obepínal vysokou šíji a klesal ve čtyřech třpytných přívěscích do úžlabinky mezi ňadry, téměř odhalenými v elastickém korzetu. Úzká ramena, krásné paže i převážná část zad byly holé, což rozhodně neodpovídalo každodennímu úboru na Tormansu.

Dlouhé mírně šikmé oči pod lomeným obočím hleděly upřeně a panovačně, rty velkých úst s mírně zvednutými koutky byly pevně stisknuté a vyjadřovaly nespokojenost.

Zůstala stát a bez okolků si prohlížela svého hosta. Rodis jí první vyšla vstříc.

„Nemylte se,“ řekla mírně, „jste nesporně krásná, ale nejkrásnější ze všech být nemůžete, jako nikdo ve vesmíru.

Krása má nekonečně mnoho odstínů, v tom spočívá rozmanitost světa.“

Vládcova žena přimhouřila tmavohnědé oči a vztáhla ruku velkomyslným gestem, v němž bylo cosi hraného a dětského zároveň. Fai Rodis, která si už osvojila tormanťanské způsoby, opatrně stiskla její úzkou dlaň.

„Jak vám říkají, návštěvnice ze Země?“ zeptala se trhaně, vysokým ostrým hlasem, jako by udělovala rozkaz.

„Fai Rodis.“

„Zní to pěkně, i když my jsme zvyklí na jiná hlásková spojení. Já jsem Jantre Jachach, zkráceně Jan-Jach…“

„Nazvali vás podle jména planety!“ zvolala Rodis. „To se hodí pro ženu nejvyššího vládce.“

Na rtech Tormanťanky se mihl povýšený úsměv:

„Co vás napadá! Planetě dali mé jméno.“

„To přece není možné! Přejmenovávat planetu, kdykoli se objeví nová vládkyně. Co ohromné a zbytečné práce je pak s přepisováním všech názvů, jaký zmatek tím vznikne v knihách!“

„Starosti se změnou jmen, to je maličkost!“ vmísil se do rozhovoru Čojo Čagas. „Naši lidé nemají dost práce a síly se na to vždycky najdou.“

Fai Rodis poprvé upadla do rozpaků. Mlčky stála před vládcem planety a jeho ženou.

Oba svým způsobem vycítili její stísněnost a usoudili, že nastal příhodný okamžik pro zakončení audience.

„Dole ve Žlutém sále čeká inženýr, který byl určen, aby vám pomáhal při získávání informací. Bude tu stále a přijde okamžitě, jakmile ho zavoláte.“

„Řekl jste inženýr?“ zeptala se pro jistotu Rodis. „Počítala jsem s historikem. Vždyť se vůbec nevyznám v otázkách technologie. Kromě toho u nás na Zemi je historie nejdůležitější vědecká disciplína, věda věd.“

„K disponování informacemi je zapotřebí inženýr. U nás to tak je.“ Čojo Čagas se shovívavě usmál.

„Děkuji.“ Fai se uklonila.

„Ó, uvidíme se ještě nejednou! Kdy mi ukážete filmy o Zemi?“

„Kdykoli si budete přát.“

„Dobře. Najdu si čas a dám vám vědět. A teď,“ Čojo Čagas kývl k drapériím, „vraťte je do normálního stavu.“

„Můžete jim dát znamení, jsou volní.“

Čagas luskl prsty a oba strážci v okamžení vystoupili z úkrytů se sklopenými hlavami. Jeden z nich vedl Fai chodbami do sálu ověšeného černými závěsy a pokrytého černými koberci. Odtud ve dvou půlkruzích vedlo schodiště z černého kamene do spodního zlatě žlutého sálu. Strážce se zastavil u balustrády a Fai sestoupila dolů sama. Cítila zvláštní úlevu, jako by s ponurou černí nahoře zmizela i její obava o osud expedice.

Uprostřed na žlutém koberci stál člověk, bledší než normální Tormanťané. Měl hustou a krátkou černou bradku a připomínal starodávný portrét z epochy Rozděleného Světa. Mohutně klenuté čelo, husté obočí nad poněkud vystouplýma fanatickýma očima, tenký černý knír… Jako v transu hleděl na Pozemšťanku, sestupující po černém schodišti, jejíž překvapivě pravidelné a pevné rysy obličeje zpola zakrýval průzračný štítek. Něco nelidského vycházelo ze záře jejích široce rozevřených zelených očí pod rovným obočím. Jako by hleděla skrze něho do nekonečných dálek, o nichž ví jen ona sama. Tormanťan okamžitě pochopil, že je to dcera světa, který se neuzavírá na jediné planetě, nýbrž je otevřen prostorám vesmíru. Když překonal první rozpaky, přistoupil inženýr k ženě:

„Jmenuji se Chonteelo Tollo Frael,“ pronesl zřetelně své třídílné jméno, jež označovalo nižší hodnost.

„Já jsem Fai Rodis.“

„Fai Rodis, poslali mě, abych vám byl k dispozici. Mé jméno je složité, zvláště pro hosty z cizí planety. Říkejte mi prostě Tael,“ inženýr se nesměle a přátelsky usmál.

Rodis pochopila, že je to první opravdu dobrý člověk, s nímž se na planetě Jan- Jach setkala.

„Přidávají se u vás ke jménům tituly a hodnosti jako u nás na Zemi?“

„Ne, nic takového. Většině se stručně říká KŽI, to znamená lidi, kteří žijí krátce. Vědci, technikové a umělci nepodléhají předčasné smrti, mohou žit dlouho a nazývají se DŽI.“

Fai přemýšlela o tom, co slyšela, a inženýr nervózně přejížděl po koberci špičkou boty, která na rozdíl od měkkých střevíců „hadonošů“ byla tvrdá a vrzala.

„Nechtěla byste se projít v zahradě?“ navrhl skoro pokorně.

„Tam můžeme…“

„Pojďme… Taeli,“ řekla Rodis a obdařila ho úsměvem.

Zbledl, otočil se a vyšel napřed. Zasklenými dveřmi sestoupili do parku, mezi úzké aleje, vysázené podobným způsobem jako na Zemi.

Fai se rozhlížela a přemýšlela, kde viděla něco podobného.

Možná že v některé ze škol třetího cyklu v Jižní Americe?

Diskovité květy bez korun, zářivě žluté při krajích a temně fialové uprostřed, ničím nepřipomínaly Zemi. Cize vypadaly i žluté trychtýřovité stromy. Skrze biofiltry téměř nezachytitelně pronikala kořenná vůně modře zbarvených květů, které v hroznech visely z keřů kolem oválné louky.

Rodis přikročila k široké lavici a chystala se posadit, ale inženýr energicky ukázal na druhou stranu, kde na vrcholu kuželovitého kopce byla besídka ve tvaru koruny s tupými výřezy.

„Tohle jsou květy pro bezstarostný odpočinek. Stačí tu posedět jen pár minut a člověk upadne do netečné strnulosti, bez myšlenek, strachu nebo starostí. Zde rádi pobývají mocní vládci, a sluhové je pak v určenou dobu odvedou.

Jinak se tu dá trávit libovolně dlouhý čas.“

Tormanťan a návštěvnice ze Země vystoupili k besídce, odkud byl rozhled do coamských zahrad. Dole v dálce za modravými stěnami obory, rozkládalo se při úpatí náhorní roviny obrovské město. Jeho sklovité ulice se leskly jako povrch vodní hladiny. Ale vody v zahradách Coamu nebylo nazbyt.

V potrubí pod povrchem šuměly potůčky, a tu a tam ústily do malých bazénů. Od vysokánské brány zaléhala až sem nesourodá hudba, slitý šum hlasů, smích i jednotlivé výkřiky.

„Tam se něco děje?“ zeptala se Rodis.

„Kdepak. To jsou jen stráže a zahradní personál.“

„A proč jsou tak hluční? Copak vládci tu nepotřebují klid?“

„Nevím. Ve městě je hluk mnohem větší. V paláci to slyšet není a pohodlí druhých je nezajímá. Ostatně, sluhové vládců se nikoho nebojí, jsou-li vhod svým pánům.“

„Pak jsou ale velmi špatně vychovaní!“

„A proč? Co rozumíte tím slovem?“

„Především schopnost ovládat se, nevadit ostatním lidem.

To je jediná možnost, jak udělat společný život snesitelný pro všechny bez výjimky.“

„Vám na Zemi se to podařilo?“

„Ještě mnohem víc. Dosáhli jsme nejvyšší míry uvědomění a sebekázně, kdy člověk myslí především na druhé, a teprve pak na sebe.“

„To je nemožné!“

„A přece se nám to podařilo už před několika tisíciletími.“

„Chcete říci, že to u vás vždycky tak nevypadalo?“

„Ovšem že ne. Člověk musel překonávat nesčíslné překážky.

Ale ze všech nejdůležitější a taky nejtěžší bylo překonat sebe sama.“

Inženýr neodpověděl. Naslouchal vzdálenému hluku z rádia a směsici lidských hlasů.

„Teď mi řekněte něco o tom, jak se uchovávají informace na planetě Jan-Jach. A pomozte mi, abych je získala.“

„Co vás především zajímá?“

„Historie osídlení planety od okamžiku, kdy sem vaši lidé přišli, až po současnou dobu. Zvlášť důležité je pro mě znát období maximální zalidněnosti, po nichž následoval prudký úbytek obyvatelstva. Ovšem, s ekonomickými údaji a změnou vládnoucí ideologie.“

„Všechno, co se týká našeho příchodu na planetu, je tajné. Stejně tak je zakázáno poskytovat informace o obdobích Veliké Bídy a Moudrého Zákazu.“

„To nechápu.“

„Vládci Jan-Jachu nedovolí nikomu studovat tak zvané zakázané historické epochy.“

„Neuvěřitelné! Myslím, že tu jde o nějaké nedorozumění.

Zatím mě seznamte alespoň s historií, která je povolená, ale s přesnými ekonomickými ukazateli a statistickými daty výpočetních strojů.“

„Údaje výpočetních strojů se nikomu neukazují a nikdy se neukazovaly. Jednotlivé éry zpracovávají specielně vybraní lidé, a tajně. Zveřejňuje se jen to, co je povoleno.“

„Jaký význam pak mají takové zprávy pro vědu?“

„Skoro žádný. Každé období ukázali vládci tak, jak jim to vyhovovalo.“

„Bylo by možné získat skutečná fakta?“

„Jenom nepřímo, v rukopisných memoárech a v literárních dílech, která unikla cenzuře nebo zničení.“

Fai Rodis vstala. Inženýr se také zvedl a stál se skloněnou hlavou. Bylo vidět, že se jako vědecký pracovník stydí za své ponižující a otrocké postavení. Rodis mu položila ruku na rameno.

„Tak to také uděláme,“ řekla měkce. „Nejdřív obecný nástin historie v povolené míře, a pak se pokuste sehnat všechno, co zůstalo nedotčeno minulými cenzurami, nucenými opravami a přímou dezinformací. Nebuďte smutný, na Zemi byly podobné epochy. A co se stalo pak, to brzy uvidíte.“

Inženýr ji mlčky doprovodil do paláce.