Hodina Byka

KAPITOLA XIII Nařizuji start!

Vir Norin se rozloučil se Su-Te na křižovatce ulice, vedoucí k nevelkému závodu přesné mechaniky, v němž pracovalo mnoho Taelových přátel. Dívka se chtěla sejít s jedním z nich, aby s jeho pomoci našla práci.

Vrátila se domů vzrušená, protože všechno se vyvíjelo tak, jak o tom snila. Ale její radost brzy pohasla a zachvátil ji mučivý stesk, když se dozvěděla, že doba pobytu Pozemšťanů na Jan-Jachu se chýlí ke konci. Jenom dva zůstali ve Středu Moudrosti, všichni ostatní už byli ve hvězdoletu.

Vir večer dlouho čekal, až dívka vyjde ze svého pokoje, ale Su-Te se neobjevovala. Nechápal její rozpoložení, psychická intuice mu nesignalizovala nic zlého, a tak sám konečně zaklepal na dívčiny dveře.

Seděla u stolu, s hlavou položenou na rukou. Výraz škádlivé provinilosti, který jí byl vlastní, když se cítila v něčem neobratná nebo se přiznávala k nějaké slabosti, neobjevil se tentokrát na její tváři, když spatřila Vira. Ano, Su-Te opravdu připomínala smutného ptáka gitau. Vyskočila a horlivě se snažila usadit Vira co nejpohodlněji. Sama si sedla na tvrdou podušku na podlaze a dlouho mlčky hleděla na svého pozemského přítele. Vir pochopil, že přemýšlela o něm a jejich blízkém rozloučení.

„Brzy odletí tvůj hvězdolet?“ zeptala se nakonec.

„Brzy. Chceš letět s námi?“ vyhrkla z něho otázka, která neměla být vyřčena.

Klidný smutek na dívčině tváři vystřídal prudký vnitřní boj. Oči se nalily slzami, dech jí přeskočil. Po dlouhé odmlce řekla s úsilím:

„Ne… Nemysli, že jsem nevděčná jako mnozí z nás, nebo že… tě nemiluji.“ Snědé tváře jí ztemněly ještě víc.

„Vrátím se hned!“ Vstoupila do skříně ve zdi, která jí sloužila za převlékárnu.

Vir hleděl na pestrou vazbu koberce a přemýšlel o dívčině odmítnutí letět na Zemi. Přirozená moudrost, která Su-Te nikdy neopouštěla, ji odrazuje od podobného kroku.

Mladá Tormanťanka chápe, že by to byl útěk, že by na Zemi ztratila cíl a smysl života, které tu právě našla, že by se cítila osamocená.

Dveře skříně skoro neslyšně klaply.

„Vire!“ ozvalo se za ním šeptem. Otočil se a strnul.

Před ním ve vší čistotě upřímného vzplanutí stála nahá Su-Te. Směs ženské odvahy i dětského studu byla dojemná.

Dívka pohlížela na Vira zářícíma a zároveň smutnýma očima, jako by litovala, že mu nemůže dát víc. Rozpuštěné černé vlasy s popelavým odstínem jí po obou stranách oblého polodětského obličeje spadaly na hubeňoučká ramena.

Mladá Tormanťanka stála slavnostně pohroužená do sebe, jako by konala nějaký obřad. Položila si obě dlaně na srdce a sepjaté je vztáhla k astronavigátorovi.

Takovou oběť nemohl odmítnout, nemohl pohrdnout darem, který byl na Tormansu nejvyšším projevem lásky a vděčnosti. A on ani odmítat nechtěl. Zdvihl Su-Te a pevně ji k sobě přitiskl.

Do svítání nebylo daleko. Vir seděl u dívčiny postele.

Su-Te spala tvrdě, s dlaněmi podsunutými pod tvář.

Pozemšťan hleděl na klidný a krásný obličej své milé.

Láska ji pozvedla nad svět Jan-Jachu a Virova síla i něha ji učinily nepřístupnou strachu, studu i mlhavým obavám.

Způsobil, že pocítila vlastní krásu a naučila se lépe chápat nuance své proměny. A ona zase v něm probudila vzpomínky na krásné dny života…

Před Virovým vnitřním zrakem defilovala dlouhá řada nezapomenutelných obrazů ze Země. Třeba posvátná dolina v Karakorumu, obklopená baštou fialových skal, nad nimiž v bezprostřední blízkosti zářily sněžné vrcholy. Tam, u řeky barvy berylu, zurčící neúnavně po černých kamenech, stála jako vidina lehká budova výzkumné stanice.

Cesta dolů vedla v mírných zákrutech přes háj obrovitých himálajských jedli k sídlišti Vědeckého ústavu pro poslechový průzkum hlubinných zón vesmíru. Astronavigátor si velmi rád připomínal roky strávené na stavbě nové observatoře ve stepi brazilské náhorní plošiny, nízké oblety Vysokých Lianosů s ohromnými stády zeber, žiraf a bílých nosorožců, převezených sem z Afriky. Nebo prstence vysázených lesů s namodralým a stříbřitým listím v jižní Africe, temně modré noci v zasněžených lesích Grónska či hrozným větrem zmítané budovy jedenáctého uzlu astrosítě na břehu Tichého oceánu.

V mysli si Vir vybavil i další uzel na Azorských ostrovech, kde v klidných dnech je moře tak bezedné a průzračné…

A pak cesty za odpočinkem na posvátná místa pravěkých chrámů: Řecka, Indie, Rusi…

Ani sebemenší obava o budoucnost, kromě přirozených starostí nad svěřenou prací, kromě přání stát se lepším, odvážnějším, silnějším, vykonat co možná nejvíc ve prospěch celku. Hrdá radost pomáhat každému a zvyk spoléhat se na stejnou podporu a pozornost všech lidí kolem sebe.

Vir Norin se skláněl nad Su-Te a hrozně si přál, aby i ona mohla uvidět všechna překrásná místa jeho rodné planety.

Mladé ženy jsou vnitřně méně usedlé než muži, daleko víc touží po změně dojmů, a proto tím hůře snášejí tíseň inferna. Vir snil o tom, že nesčetná zranění, jež utrpěla něžná duše mladé Tormanťanky, by se na Zemi zahojila beze stop. A věděl, že se to nikdy nesplní…

Su-Te ucítila jeho pohled, ještě se však úplně neprobrala ze spánku a šťastné únavy. Ležela dlouho se zavřenýma očima, až konečně se zeptala:

„Ty nespíš, miláčku? Odpočiň si zde, vedle mne.“ Mluvila ze spánku tenkým hláskem jako dítě. „Ještě nikdy se mi nezdál tak radostný sen! Jako bys ode mne odejel nakrátko do nějakého malého městečka. Vypravila jsem se za tebou.

Bylo to naše město, a přece úplně jiné. Lidé, kteří mě potkávali, zářili laskavostí, nabízeli se, že mi tě pomohou najít, zvali mě, abych si odpočinula, a doprovázeli mě tam, kde bych mohla zabloudit. Pak jsem šla měkkou svěží trávou po cestičce k veliké vodnaté řece, a tam jsem tě uviděla!“ Su-Te našla Virovu ruku, přiložila si ji ke tváři a znovu usnula.

Astronaut se ani nepohnul, hrdlo měl podivně sevřené.

Když sen, vyvolaný jeho myšlenkami, byl pro dívku nesplnitelnou touhou, jak málo lásky existuje dosud na Tormansu, kde tohle čisté stvoření, jakoby přesazené na zdejší planetu ze Země, prožije svůj kratičký život! Myšlenka, která ho už dávno trápila, stala se nesnesitelnou. Uchopil pomalu Tormanťančinu ruku a začal jeden po druhém líbat krátce ostříhané nehtíky s bílými skvrnkami, které stejně jako spleť modrých žilek na těle i lehce narudlé oční bělmo svědčily o špatné výživě, neléčených nemocech v dětství a těžkém životě matky. Su-Te s víčky pevně semknutými se usmála ve spánku. I bez rodiny, bez mateřské výchovy vznikají takoví lidé! To přece dokazuje, že Rodis má pravdu, když věří v prvotní dobrý základ člověka. Na Zemi taky neexistuje rodina ve starém pojetí, ale nezničili jsme ji, pouze rozšířili na celou společnost…

Vir nehlučně vstal, přehlédl pokoj s koberci i portiérami a zaposlouchal se do rámusu a dupotu, jež sem zaléhaly ze všech stran probouzejícího se domu. Na ulici pisklavě zaňafal psík, s rachotem se přehnal dopravní vůz.

Smutek zachvacoval Pozemšťana stále silněji. Astronavigátor, mezihvězdný cestovatel s náročným psychickým tréninkem, se ocitl ve slepé uličce, z níž neviděl východisko.

Jeho náklonnost k malé Su-Te se nečekaně a prudce změnila v lásku obohacenou o tak silnou něhu a lítost, jaké by v sobě nikdy nehledal. V člověku, vychovaném podle pozemských zásad, lítost nutně vyvolávala touhu po sebeobětování.

Ne, musí se poradit s Rodis. Kde vůbec je…?

Fai strávila noc debatami o problematice KŽI. Gzer Bu- Jam přišel do svatyně Tří Kroků ještě jednou s několika přáteli. KŽI začali svou první oficiální návštěvu sporem a chvástavě dokazovali vlastní výhody před DŽI, především daleko větší svobodu ve všem konání. Rodis je zdrtila, když jim řekla, že jejich domnělá svoboda jim dovoluje činit pouze to, co neškodí prestiži ani ekonomice státu a co není nebezpečné pro „hadonoše“, oddělené od normálních lidí hradbou privilegií.

„Zamyslete se nad svým pojetím svobody a pochopíte, že záleží jen v právu dopouštět se nízkých činů. Váš protest proti útlaku bije do nevinných lidí, kteří mají daleko k jakékoli účasti v podobných záležitostech. Vládci vám neustále tvrdí, že je třeba chránit lid. Před kým? Položili jste si někdy takovou otázku? Kde jsou, ti domnělí nepřátelé?

Jde jen o strašáky, s jejichž pomocí vás nutí, abyste všechno obětovali; a co nejhorší, podřizují si vaši psychiku, řídí vaše myšlenky a city falešným směrem.“

Gzer Bu-Jam dlouho mlčel, pak začal Rodis vyprávět o bezpříkladném útisku KŽI.

„To všechno,“ řekl, „je vyškrtnuto z historie a dochovalo se jen ústním podáním.“

Fai se dozvěděla o otravách v masových měřítcích v době, kdy výroba na vyčerpané planetě nepotřebovala dřívější množství dělníků. A naopak, o nuceném umělém oplodňování v epochách, kdy ženy odmítaly rodit děti pro předčasnou smrt.

Vědci vládcům vždycky pomáhali. Vynalézali strašné zbraně, jedy, znehodnocovali potravu i zábavu, balamutili lidi lstivými slovy, křivili pravdu. Tím se v lidech zakořeňovala nedůvěra a nenávist k DŽI, touha urážet je, mlátit, nebo jednoduše zabíjet jako přisluhovače utiskovatelů. KŽI nechápou jejich řeč, jednotlivá slova u nich znamenají docela něco jiného než u DŽI.

„Co se týká řeči, vy sami jste vinni,“ řekla Rodis. „U nás na Zemi byla doba, kdy při velkém množství jazyků a různé kulturní úrovni měla jednotlivá slova úplně rozdílný význam. Dokonce uvnitř jediného jazyka, v různých společenských vrstvách. A přece se nám podařilo obtížnou situaci překonat, když jsme spojili pozemské lidstvo v jedinou rodinu. Usilujte o jasnost a čistotu slov, a vždycky se s DŽI domluvíte.“

„O čem se domlouvat? Jejich pravda není naší pravdou!“

„Tak? Životní pravda se získává tisíciletou zkušeností národa. Ale rychlé změny v životě technicky rozvité civilizace komplikují cestu k pravdě, činí ji vratkou jako na příliš citlivých vahách, které nemohou přijít do rovnovážného stavu. Najít pravdu společnou pro většinu lidí se s pomoci exaktních věd nepodařilo, protože nebyla stanovena kritéria pro její definici. Kritéria, neboli míra, se ukázala v některých obdobích pro vývoj společnosti důležitější než sama pravda. Naši předkové na Zemi to věděli už před několika tisíciletími: v Řecku, Indii, Číně…“ Fai se na chvíli zamyslila a pokračovala: „Snahy o prohlédnutí se vyskytovaly odpradávna v proroctví duševně chorých, kteří intuitivně chápali ohromnou závažnost míry. V Apokalypse čili Zjevení svatého Jana, jednoho ze zakladatelů křesťanské víry, čteme slova: — I pohleděl jsem, a aj, kůň vraný, a ten, kterýž na něm seděl, měl váhu v ruce své…

Sen o míře, která by stanovila skutečnou pravdu lidstva, se splnil, když byly vynalezeny elektronické komputery. Získali jsme možnost odhadovat hoře a radost, což je důležité pro harmonii mezi citem a povinností. Máme ohromnou organizaci, která se tímto problémem zabývá. Říkáme jí Akademie Hoře a Radosti. U vás by DŽI s vaší pomoci měli stanovit kritéria a najít pravdu, za niž je třeba potom společně bojovat, a ničeho se nelekat…

Pravda je zároveň spravedlnost, lež se rodí ze strachu.

Ale netrvejte příliš na přesných definicích. Pamatujte, že spravedlnost je pojem subjektivní, člověk se ji snaží zobjektivizovat, ale je to vládkyně, jež se každému zjevuje v jiném rouše.

Výchova k pravdě nemůže být zahalena do abstraktních formulací. Je to především hrdinství uskutečňované na všech stupních života. Vzdejte se osočování, přerušte styk s těmi, kdo pravdu zrazují, buďte přístupní jen dobrým, čistým myšlenkám, a získáte osobní nepřemožitelnost v boji se zlem.“

Tak trpělivým přesvědčováním, působivě a s nezaujatostí napínala Fai Rodis vlákno za vláknem mezi příslušníky DŽI a KŽI. Ostatní bylo záležitosti osobních kontaktů.

Poprvé se DŽI a KŽI sešli jako rovnocenní partneři v podzemí Chrámu Času.

Tael byl překvapen bystrým úsudkem, podivuhodnou chápavostí v učení i zájmem o všechno nové u lidí, které si DŽI zvykli považovat za tupou a pasivní část lidstva. KŽI chápali nové myšlenky dokonce rychleji než DŽI, kteří měli sice vycvičené myšlení, ale byli zkostnatělejší.

„Proč se nesnažili získat vědomosti, proč se jejich vývoj zastavil?“ přemítal inženýr v rozmluvách s Fai. „Ukazuje se, že oni nejsou o nic horší než my!“

„Když říkáte oni a jejich, dopouštíte se právě největšího omylu. Jsou to absolutně stejní lidé, které vaše společnost uměle vybrala a odsoudila žít v podmínkách primitivního boje o existenci. Během krátkého života se v nich rozvinou jenom nejbanálnější city a KŽI klesají pod tíhou neuspořádaného života stále hlouběji. Podobně jako pozemská plemena, která před desetitisíciletími odešla do tropických pralesů a vydávala všechny síly jen na to, aby přežila. Jejich příslušníci, pokolení za pokolením, intelektuálně degenerovali, ztráceli tvůrčí energii. I obrovské odrůdy stepních slonů či gigantičtí hroši mohutných řek Země zakrsli v lesích a změnili se v drobné druhy. Vaším,pralesem’ je krátký život s perspektivou předčasné smrti v drsných přelidněných městech, se špatnou stravou a nezajímavou prací.

„Ano, celkem vzato, jsou KŽI jen laciným mezičlánkem mezi drahými stroji,“ řekl Tael. „Nedosáhnou ani mistrovství, ani radosti z tvůrčí práce! Nedávno mi položili otázku: Vy umíráte nemocní a vzdělaní, my mladí a hloupí.

Co je pro člověka horší? Pokusil jsem se jim vysvětlit, že špatná práce kohokoli z nás postihuje naše bezbranné bratry, rodiče a děti, nikoli nenáviděné utiskovatele. Ti mají prostředky, aby se ochránili. Myslím, že KŽI mě pochopili.“

„A přece mají proti DŽI přednost,“ řekla Rodis. „Podívejte se na ty svěží postavy Gzer Bu-Jamovy skupinky.

Nepotřebují skoro nic, o to jsou svobodnější. Přála bych vám vidět Gzer Bu- Jama, když na obrazovce devítinožky spatřil Evizu Tanet! S jakou dětsky čistou radostí se na ni díval!Uviděl jsem ji, svůj sen, ještě jednou, a teď mohu umřít!’ Tady máte hrubého, nevzdělaného KŽI!“

Zazněla tichá výzva robota. Fai zapnula spojení. Na obrazovce se objevil Vir Norin a řekl:

„Chtěl bych k vám přivést Su-Te.“

„Ano. Z bezpečnostních důvodů přijdu do podzemí.“

„Čekám na vás.“ Když Tormanťanka uviděla Rodis, povzdechla ostře a krátce, jako by se zajíkla. Rodis jí podala obě ruce, přitáhla děvče k sobě a pohlédla do upřímné tváře, která k ní vzhlížela.

„Vy jste vládkyně Pozemšťanů…? Že se, hloupá, vůbec ptám,“ řekla Su-Te a poklekla před Fai. Ta se hlasitě rozesmála a lehce dívku pozvedla. Tormanťančiny rty se roztřásly, po tvářích jí začaly kanout slzy jako hráchy.

„Řekněte mu… On sice říká, že to tak není, a já tomu nerozumím. K čemu budu pozemskému člověku, když vy jste takoví? Veliký Hade, jsem jenom žluté pískle Ča-Chik proti ženám ze Země!“

„Řeknu,“ odpověděla Rodis vážně, usadila dívku a vzala ji za ruku.

Dlouho mlčela. Su-Te rozčilením vázl dech a Rodis jako by se probudila.

„Jste citlivá a rozumná, Su-Te, nemohou existovat slova, která bych před vámi chtěla skrýt. Vire, drahý, poštěstilo se vám, dá-li se tu mluvit o štěstí, získat miliónovou šanci. Není bohyně, ale bytost jiného rodu, je to víla. Ty útlé bytosti ztělesňovaly dobro a těšily se vždy zvláštním sympatiím v pozemských pohádkách.“

„Proč zvláštním?“ zeptala se tiše Su-Te.

„Bohyně představovala živel heroický, ochraňovala hrdinu a skoro vždy ho dovedla ke slavné smrti. Víla byla hrdinkou obyčejného života, družka dávající muži radost, něhu a povzbuzení k ušlechtilým činům. Takové pohádkové rozdělení obráželo sny a touhy lidí v minulosti. A najít zde, na Tormansu, vílu?! Co budete dělat, můj ubohý Norine?“

„Nebyl bych ubohý! Kdybych ji mohl vzít s sebou, ale ona říká, že to není možné.“

„Má pravdu, ta malá, moudrá žena.“ „Chápu a souhlasím.

Ale je možné jiné, diametrálně rozdílné východisko…“

„Vire!“ zvolala Rodis. „Tohle je přece Tormans, planeta utrpení, ponořená v hlubokém infernu!“

Vir Norin se náhle rozhorlil a jako pravý Tormanťan začal proklínat inferno, Tormans i lidský osud v tormanťanské řeči, jež podobnými kletbami oplývala. Su-Te polekaně vyskočila, ale Rodis ji objala kolem štíhlého pasu a zadržela na místě.

„To nic. To se mužům stává, když se na sebe zlobí pro vlastní nerozhodnost.“

„Rozhodl jsem se!“

„Možná že na vašem místě bych udělala totéž, Vire,“

souhlasila Rodis neočekávaně a pokračovala v pozemském jazyce: „Zahynete, ale přinesete velký užitek a ji učiníte pár měsíců, možná i několik let šťastnou. Dávejte na sebe pozor! Ona zemře, až přijde váš konec. Nebojí se smrti.

Nejhorší pro ni je zůstat bez vás. Jen tormanské ženy mohou prokázat v lásce tolik odvahy a vytrvalosti, i lhostejnosti ke všemu, co se s nimi stane. Kde jsou výpočty pro zpáteční cestu?“

„U Menty Kor. Připravili jsme je už v době obletu kolem Tormansu.“

„Budeme pro vás truchlit, Vire!“

„Co teprve já! Ale doufám, že se dožiji příletu dalšího paprskového hvězdoletu a uvidím ne-li vás, tedy jiné své krajany.“

„Jděte, Vire. Uvidíme se ještě nejednou ve zbývajícím čase. Možná že do té doby změníte své rozhodnutí…“

„Ne!“ řekl tak pevně, že Su-Te, která nerozuměla slovům, sebou trhla. Jemným ženským instinktem uhodla podstatu rozmluvy obou Pozemšťanů a slzy ji zalily, když se Fai s oběma rozloučila dlouhým polibkem.

Krátce po schůzce s Rodis objevil se Vir ve fyzikálně technickém ústavu, který byl největší v hlavním městě a pohltil skoro všechny schopné vědce na planetě. Inženýr Tael upozornil Vira, že ve zdejším „ateliéru“ může hovořit volněji než kdekoli jinde. Přikládal nadcházející besedě velký význam.

Přítomní se usadili podle přísného pořádku vědecké hierarchie.

Vpředu, blíž k předsedající skupině, zasedli vynikající vědci, vyznamenaní vládou. Mnohým se na hrudi blyštěl fialový znak planety Jan-Jach, ovinutý zlatým hadem.

Za důstojnými a zasloužilými se nedbale rozvalili představitelé střední kategorie a na konci sálu se tísnila mládež, jejíž příslušníky sem pustili jen v omezeném počtu.

„Víme o vašem vystoupení v lékařsko-biologickém ústavu,“ řekl předseda shromáždění, strohý žlučovitý člověk.

„Ale tam jste se zdržel úsudku o naší vědě. Chápeme taktnost Pozemšťanů, ale zde můžete mluvit svobodně a zhodnotit naši vědu tak, jak to skutečně zaslouží.“

„Znovu připomínám, že znám příliš málo na to, abych mohl obsáhnout souhrn poznatků a srovnat je.“

„Seznamte nás tedy s pozemskými představami o uspořádání kosmu,“ navrhl člověk s řádem „Hada a Planety“ a s velkými zelenými čočkami nad očima.

Vir se podřídil přání svých posluchačů.

Vyprávěl o speciálně helikoidní struktuře vesmíru, o světech Šakti a Tamasu, o složitém povrchu silových polí, podřízených zákonu pětiosých elipsoidních struktur, o triádové podstatě velkých i malých vln rozvoje, o spirálovitě asymetrické teorii pravděpodobností namísto přímočaře symetrické, která je tradiční ve vědě na Jan-Jachu a neobejde se bez vyšší bytosti. Vir Norin hovořil o vítězství nad prostorem a časem po vyluštění záhad mezní hmoty hvězd, známých odedávna vědcům na Jan-Jachu i Pozemšťanům jako veličina Čandrasekhárova a Schwarzschildova, a hlavně po opravě chyby v Kruskalově diagramu, kdy skončila představa o antisvětě jako o dokonale symetrickém protějšku světa našeho. Ve skutečnosti mezi Tamasem a Šakti existuje asymetrie helikoidního posunu a výbuch quasarů nemusí být odrazem hvězdného kolapsu v Tamasu.

Nejobtížnější bylo vypořádat se s představou, že vesmír je uzavřen v sobě i v čase, že je věčný a nekonečný. Matematické definice, jako na příklad Lorentzovy transformace, nic nevyřešily, jen problém zkomplikovaly, aniž lidskému myšlení pomohly překonat všechny možné v sobě uzavřené soustavy, sféry a časové kruhy, které odrážely jen chaos infernální zkušenosti bez východiska. Teprve když člověk zvítězil nad infernálními kruhy, když pochopil, že neexistuje uzavřenost, nýbrž donekonečna se rozvíjející helikoid, pak mohl, jak pravil indický mudřec, rozepnout svá labutí křídla a vznést se z bouřlivého běhu času k safírovému jezeru věčnosti.

… Právě tehdy jsme získali svou psychickou sílu i schopnost předvídat, které vás tak udivují, a podařilo se nám zkonstruovat paprskový hvězdolet, když jsme pochopili anizotropní strukturu vesmíru.

Paprskové hvězdolety se řítí podél os helikoidů, místo aby opisovaly cestu nekonečně dlouhé spirály. A vědecká představivost, která zkoumá svět logicky přímočarými metodami, podobá se právě takové spirále, narážející donekonečna na nepřekonatelnou hráz Tamasu. Jenom v raném věku, než se definitivně upraví názorová soustava, propukávají v člověku schopnosti přímočarého paprsku, jež se dříve pokládaly za nadpřirozené, jako třeba jasnovidectví, teleakcepce a telekineze, i nadání volit z několika možností tu, která se v budoucnosti uskuteční. My na Zemi se snažíme rozvinout schopnosti, o nichž jsem tu mluvil, ještě před pohlavním dospíváním.

Stejné obecné zákonitosti podléhá i vývoj života, který nutně všude, v různých časových rovinách, vede ke zrodu myšlení. K tomu je zapotřebí stálé vnitřní prostředí organismu i schopnost hromadit a uchovávat informace. Jinými slovy, je nutná nezávislost na vnějších podmínkách v největší možné míře, protože absolutní neodvislost je nedosažitelná.

Aby vznikla myslící bytost, zavinuje se vzestupná spirála evoluce stále pevněji, neboť koridor možných podmínek se nepřetržitě zužuje. Vyvíjejí se velmi složité organismy, jeden druhému víc a víc podobný, i když vznikají v různých prostorových bodech. Myslící organismus se bezpodmínečně projevuje výrazně jako individuum, na rozdíl od integrálního člena společnosti na předmyslícím vývojovém stupni, jako je mravenec, termit, včela a ostatní živočichové, přizpůsobení ke kolektivní existenci. Vlastnosti myslícího individua jsou do jisté míry antagonické sociálním potřebám lidstva. Ať chceme či ne, ale tak vznikl pozemský člověk, a tedy i vy. To není zrovna příznivý stav pro vykořenění inferna, ale když jsme pochopili nahodilost, dospěli jsme k absolutní nutnosti dalšího, teď už vědomého zavíjení spirály omezením individuálního rozptylu a snah, čili uznali jsme nutnost vnější disciplíny jako dialektický protiklad vnitřní svobody.

Jestliže ve společnosti místo zavíjení spirály nastane rozptyl a uvolňování, objeví se spousta anarchistických jedinců, a následky se projeví i v tvůrčí práci. Ve vědě na Jan-Jachu je zvláště vidět její neukázněný charakter, a v důsledku toho i neschopnost najít správnou cestu. Jednotlivé efekty postrádají harmonii hudební skladby, sladěné s nejzákladnějšími potřebami lidstva…“ Vir Norin větu nedokončil, a pak řekl: „Promiňte, nechtěl jsem se dotýkat sociálních otázek, ale zřejmě my ze Země nemůžeme myslit jinak, než že máme stále na paměti ochranu klidu radosti a tvůrčí lidské práce!“

Tormanťanští vědci přijali závěr Norinovy řeči s ponurým mlčením. Seděli a nedávali najevo své pocity ani jediným slovem či gestem, dokud Vir, trochu udivený reakcí auditoria, nesestoupil z katedry. Ostatně, už na začátku svých sociologických formulací začal vyciťovat vzrůstající nepřízeň publika. Uklonil se a vyšel ze sálu.

Celou bytostí vnímal zaryté nepřátelství privilegovaných posluchačů. Sotva za sebou zavřel dveře, uslyšel nespořádaný hluk, přecházející až do křiku. Samozřejmě že ho nikdo nevyprovázel, a Vir, který si na ceremonie při loučení nepotrpěl, měl dokonce trochu radost, že ušetřil čas a o to dříve uvidí Su-Te. Za půl hodiny dorazil k domu, v němž bydlil. V duši mu začala vyvstávat nejasná obava, že v jeho příštím osudu zraje něco zlého, co souvisí s vystoupením ve fyzikálně-technickém ústavu. Ano, učinil na vědce dojem, ale jaký. Nevedl si, jak bylo třeba, nedovedl zůstat v rámci „čisté“ vědy Jan-Jachu. Ale Tael zdůrazňoval, že je to právě vhodný způsob… Musí pohovořit s Rodis, ta umí nahlédnout do budoucnosti dále než on.

Pocity temné předtuchy zmizely okamžitě, když uviděl Su-Te. Nikdy netušil, kolik opravdového štěstí lze prožít na pokraji nebezpečí v tak maličkém pokoji. Tormanťančin obličej zářil obětavou láskou a Pozemšťan cítil, jak drahé je mu každé její gesto, drobné vrásečky, když se smála, způsob chůze i zvláštní něžný hlas, který nebyl hluboký ani vysoký, nezvučný ani příliš hlasitý. Su-Te dovedla do společných rozhovorů vnést vždycky něco nového nečekaného.

Zářící radostí, upadala náhle do myšlenek plných obav z budoucnosti, a po chvílích vášnivého vytržení se zadumaně nořila do vlastního nitra. Někdy nepřítomnýma očima hleděla na Vira jako na propast života, do níž je ochotna vrhnout se tělem i duší, dát všechno do posledního vzdechu. Časem před ní vyvstával přízrak temné budoucnosti, pronikal ji pocit, že štěstí se zvláštním cizincem z mezihvězdných prostor je křehké a pro její rozum nepostižitelné.

V takových okamžicích se vrhala k astronautovi, tiskla se k němu bez hnutí, s očima zavřenýma a zatajeným dechem.

Su-Te často zpívala. Začínala obvykle procítěně a smutně, ale pak se zápalem přecházela k složitým skladbám rytmického tance. Svěřovala Virovi své dětské touhy a vyprávěla mu o zážitcích z mládí s tak vytříbeným pozorovacím smyslem, jaký neměla ani každá Pozemšťanka.

Pak znovu zpívala a nahlížela do budoucnosti jako do temné řeky, plynoucí pomalu do neznámých dalek. A Vir si v té chvíli přál zapomenout na všechno, aby mohl co nejdéle zůstat s její štědrou láskou a sám se jí také oddat až doposledka. Ale byl to neuskutečnitelný sen. Příliš složitá byla situace na cizí planetě, kde se astronavigátor stal katalyzátorem narůstajících sil odporu a boje za lidskou existenci, za výstup z inferna! Musí prožít ještě těžkou chvíli, až hvězdolet se všemi přáteli odletí k rodné planetě. Čekání Vira trápilo, i když měl před sebou ještě nemálo dní společné práce s Rodis a častá setkání s posádkou hvězdoletu na obrazovce devítinožky.

Tak uvažoval Vir Norin, ale zmýlil se.

Hned jak opustil institut, vytratil se z davu diskutujících zakrslý muž s pletí tak žlutou, že připomínal nemocného.

Byl však docela zdravý, náležel pouze k etnické skupině obyvatel z vysokých šířek Přední polokoule. Nar-Jang si vysloužil už dvojdílné jméno, když se stal slavným astrofyzikem.

Teď rychle pospíšil do pracovny ve třetím poschodí ústavu, zavřel se, zapálil si a pustil se do počítání.

Tvář se mu jednu chvíli křivila sarkastickým úsměškem, pak zase rozplývala ve zlomyslné radosti. Konečně chytil zápisky a jel do audienční síně Rady Čtyř, kde byla hovorna pro rozmluvy s nejodpovědnějšími hodnostáři při neodkladných záležitostech státního významu.

Na plastické obrazovce se objevil povznesený „hadonoš“.

Nar-Jang, rozohněný svým objevem, žádal, aby ho spojili s vládcem. Tajemství, které odhalil, je tak veliké a důležité, že je může svěřit jen samotnému Čojo Čagasovi.

„Hadonoš“ z hloubky obrazovky dlouho astrofyzika zkoumavě pozoroval, o něčem přemýšlel, a nakonec přes jeho zlou, lstivou tvář přelétl náznak úsměvu:

„Dobrá! Budeš musit počkat, to snad chápeš.“

„Ovšem, chápu.“

„Tak čekej!“

Obrazovka zhasla, Nar-Jang se usadil pohodlně v křesle a oddal se ctižádostivým snům. Za takovou zprávu bude poctěn řádem „Hada a Planety“, titulem „Přesvědčeného Hada“, dostane skvělý dům na pobřeží Rovníkového moře.

A Gae Od-Timfift, slavná tanečnice, o niž už dávno usiluje, bude povolnější…

Dveře se hlučně rozletěly. Do místnosti vtrhli dva „fialoví“

hromotluci. Za jejich zády se míhal bledý dozorčí z přijímacího pokoje. Než se astrofyzik vzpamatoval, vytáhli ho z křesla a vlekli k východu s rukama zkroucenýma za zády. Polekaný a rozhořčený Nar-Jang zakřičel o pomoc a hrozil, že si bude stěžovat samotnému Čojo Čagasovi.

Rána do hlavy, při níž se mu zatmělo před očima, přerušila jeho výlevy. Vzpamatoval se až v autu, které šílenou rychlostí poskakovalo po nerovné cestě směrem k hoře.

Vědec se pokusil zeptat lidí, kteří ho drželi, kam a proč ho vezou. Důkladný poliček učinil konec jeho otázkám.

Vystrčili ho z vozu před opuštěnými vraty tmavošedého domu, obehnaného kovovou stěnou. Nar-Jangovo srdce se zatřepetalo ve smíšeném pocitu strachu i úlevy. Obyvatelé hlavního města se báli rezidence Gen Šiho, prvního a nejstrašnějšího pomocníka Čojo Čagase. Astrofyzika pohnali klusem do suterénu. V ostře osvětleném pokoji musil udivený Nar-Jang přimhouřil oči. Pouhý okamžik stačil strážcům, aby mu uřezali sponky ze šatů, strhli pás a zdola nahoru rozpárali košili. Uhlazený, poněkud hubený vědec se změnil v ubohého trhana, který si rukama přidržoval padající kalhoty. Štulec do zad, a roztřesený strachem i zuřivostí ocitl se u velikého stolu, za nímž seděl Gen Ši.

Druhý vládce planety se přívětivě usmíval a Nar- Jangovi se vrátila jistota.

„Moji lidé byli příliš horliví,“ řekl Gen Ši. „Vidím, že vám nevyřídili přesně můj příkaz,“ obrátil se k „fialovým“.

„Neměli jste přivézt zločince, ale důležitého svědka.“

Gen Ši se odmlčel, chvíli pozoroval žlutého astrofyzika a pak tiše řekl:

„No tak vyklop své zprávy! Doufám, že ses rozhodl vyrušit vládce opravdu ze závažného důvodu, jinak sám chápeš…“

Nar-Jang, který se začal trochu vzpamatovávat, při Gen Šiho úsměvu zimomřivě skrčil prsty u nohou.

„Zpráva je tak důležitá, že ji sdělím jenom Velikému!“ řekl rozhodně.

„Veliký má práci a přikázal, aby ho dva dny nikdo nevyrušoval.

Tak mluv, a hezky rychle!“

Chtěl bych vidět vládce. Rozhněvá se, když to řeknu někomu jinému,“ sklopil vědec oči.

„Já pro tebe nejsem někdo,“ řekl Gen Ši zlověstně, „a neradím ti, abys zatvrzele stál na svém.“

Nar-Jang mlčel, snažil se překonat strach. Neodváží se mu nic udělat, dokud má své tajemství. Jinak by zahynulo s ním.

Astrofyzik mlčky zakroutil hlavou. Bál se, že slova by prozradila jeho strach. Gen Ši stejně mlčky začal kouřit dlouhou dýmku a hořícím koncem ukázal do rohu místnosti.

V mžiku přiskočili k Nar-Jangovi „fialoví“ a strhli mu kalhoty. Další strážci stáhli potah s předmětu v koutě pokoje.

Gen ši líně vstal a přistoupil k hrubé dřevěné soše umaaga.

Zvířata dnes na Jan-Jachu téměř vymřelá používala se dříve k jízdě nebo k potahům. Umaagova tlama cenila zuby ve zvířecím šklebu, hřbet byl přitesán do ostrého klínu.

„Fialový“ se zeptal:

„Posadit obyčejně, vládče, nebo…?“

„Nebo!“ odpověděl Gen Ši. „Je zatvrzelý a normální sezení vyžaduje čas. Já spěchám.“

„Fialový“ kývl, nasadil kliku do čela dřevěného dobytčete a začal jí otáčet. Klínovitý hřbet se pomalu rozvíral jako past.

„Tak a teď mu nasaďte třmeny!“ řekl klidně Gen Ši a vypustil kotouč dýmu.

Ještě dřív, než ho strážní chytili, pochopil Nar- Jang svůj úděl. Mezi lidmi už dávno kolovala zvěst o Gen Šiho předchůdci Gir Baovi a jeho strašlivém vynálezu, s jehož pomocí vynutili na mužích jakékoli doznání. Posazovali je na umaaga a dřevěné čelisti na hřbetě se začaly pomalu zvedat. Divoká hrůza zlomila astrofyzikův odpor i lidskou důstojnost. S výkřikem „Všechno řeknu“ přilezl ke Gen Šiho nohám, tiskl se k podlaze a žebronil o slitování.

„Třmeny dolů!“ nařídil vládce. „Zvedněte ho a posaďte, ne, ne na umaaga, do křesla!“

A Nar Jang, i když se v duchu proklínal za podlé udavačství, vyprávěl rozechvěle a zajíkavě, jak se ráno pozemský host rozhovořil na zasedání fyzikálně-technického ústavu, aniž tušil, jaké výhody poskytl vědcům Jan-Jachu, když jim vykreslil obraz vesmíru.

„Tys tam byl jediný chytrý?“

„Nevím…“ Astrofyzik se zarazil.

„Můžeš mi říkat,veliký’,“ řekl Gen Ši shovívavě.

„Nevím, veliký. Šel jsem okamžitě kreslit a počítat.“

„No a…?“

„Hvězdolet přiletěl z nepředstavitelné kosmické dálky.

Nejméně tisíc let je třeba, aby zpráva odtud dostihla Zemi, dva tisíce let by trvala výměna signálů.“

„To znamená?!“ zvolal napůl tázavě Gen Ši.

„To znamená, že žádný druhý hvězdolet nepřiletí…

Vždyť jsem byl přítomen jako poradce při rozhovorech s Pozemšťany… A ještě něco…,“ vyhrkl kvapně Nar Jang, „předvedené zasedání pozemské rady, které dovolilo zničit Jan- Jach, je podvod, mystifikace, obyčejné zastrašování.

Nikoho z povrchu planety vyhlazovat nebudou, nemají k tomu plnou moc“.

„Nu, takové věci jsou možné i bez plné moci, zvláště když jsou daleko od svých vládců,“ zauvažoval nahlas Gen Ši, a náhle hrozivě zaryl prst do vědce: „Nikdo o tom neví?

Před nikým ses o tom nezmínil?“

„Ne, ne, přísahám při Hadovi, zapřísahám se Bílými Hvězdami!“

„To je všechno, co mi můžeš povědět?“

„Všechno!“ Zkušené ucho Gen Šiho postřehlo nepatrné zaváhání při odpovědi. Několikrát povytáhl lomené obočí, jaké měla většina obyvatel na planetě, a probodl oběť nelítostným pohledem.

„Škoda, ale přece jen tě musíme povozit na umaagovi.

Hej, chopte se ho!“

„Počkejte!“ zaúpěl zoufale Nar-Jang. „Řekl jsem všechno, na co jsem sám přišel. Jenom… Smilujete se a propustíte mě, veliký?“

„No?“ vyštěkl Gen Ši a zlomil poslední zbytky vědcovy vůle.

„Vyslechl jsem rozhovor dvou našich fyziků, náhodou, přísahám při Hadovi! Vypadá to, že rozřešili záhadu ochranného pole Pozemšťanů. Prudkými údery, kulkami nebo výbuchem se překonat nedá. Čím silnější úder, tím větší odrazová síla. Kdyby se však rozťalo pomalým náporem polarizovaného kaskádového paprsku, pak povolí.

Jeden z nich říkal, že by chtěl vyzkoušet svůj kvantový generátor, který nedávno sestrojil jako pracovní model.“

„Jména?“

„Du Ban-La a Niu-Ke.“

„Teď je to všechno?“

„Úplně všechno, veliký. Nic víc už nevím. Přísahám…“

„Můžeš jít. Dejte mu jehlu a plášť a odvezte ho, kam je třeba.“

K Nar-Jangovi, který si navlékal kalhoty, přistoupili „fialoví“.

„Ještě dva poslat za těmi fyziky. Ne, vemte jen Du Ban- La. S ženskou si člověk musí dát práci, ty jsou vždycky úpornější, i na speciálním sedle!“

Starší z „fialových“ se uklonil a zmizel za dveřmi.

Ostatní dovedli vědce až k východu. Sotva přestoupil práh, důstojník v černém, stojící mlčky stranou, vystřelil muži do zátylku dlouhou jehlu ze vzduchové pistole. Jehla se nehlučně vnořila mezi spodní část lebky a první obratel a přervala život Nar-Janga, dřív než si stačil uvědomit, že jakékoli podmínky, prosby a dohody se zločinci jsou nemožné.

Gen Ši pohybem prstu odvelel černého důstojníka a přešel do sousední místnosti, kde byly pulty a obrazovky dorozumívacích přístrojů. Otočil modrou svorkou a zavolal Kando Lelufa, alias Ka Lufa, třetího člena Rady, který vedl hospodářskou evidenci planety. Byl to malý obtloustlý muž v parádním obleku. Připomínal Zeta Uga, ale měl velkou bradu, žensky malá ústa a pisklavý hlas.

„Kando, budeš muset odvolat své návštěvy,“ prohlásil Gen Ši bez dlouhých úvodů. „Přijeď okamžitě ke mně, budeme odtud řídit jednu operaci. Naskýtá se nám vzácná příležitost, jak uskutečnit náš záměr…“

Neuplynulo ani půl hodiny, a oba členové Rady, dýmky v ústech, projednávali zákeřný plán.

Čas od času se Čojo Čagas uchyloval do tajných pokojů ve svém paláci. Ani Gen Ši nevěděl, co skrývají podzemní sály pod věží. Tentokrát byl vládce nepřítomen teprve den a noc, to znamenalo, že ještě přinejmenším čtyřiadvacet hodin bude planeta v rukou Gen Šiho a jeho společníka. Za tu dobu se dá mnoho stačit!

Plán byl jednoduchý. Rozhodli se uvěznit Fai Rodis a Vira Norina, mučením je donutit, aby řekli do televize všechno, co jim nařídí, a pak je co možná nejrychleji zlikvidovat.

Pozemšťané se nepustí do boje s celou planetou.

Výborné by ovšem bylo zapojit do akce hvězdolet, kdyby týráním přinutili velitelku expedice, aby přikázala udeřit na zahrady Coamu a zničit Čojo Čagase jako viníka. Síla korábu je ohromná. Z paláce zbude jenom jáma, v níž zahynou všichni pomocníci a ochránci vládcovi o něm samotném nemluvě. Pak se Gen Ši a Ka Luf stanou bez zvláštních otřesů a rizika prvními vládci ve státě. Co udělají se Zetem Ugem, to se ještě uvidí! Všechny svědky odklidí včetně hlupáka Taela, který se nehodí ani za pořádného špicla!

Pro budoucnost je třeba zřídit hluboké podzemní kryty.

Vždyť pozemské hvězdolety, jakmile jednou objevily cestu, určitě přiletí znovu.

„Nařídím, aby nikoho, koho chytí v hlavním městě neposílali do Chrámu Sladké Smrti, ani do vzdálených oblastí, ale utvořili z nich armádu podzemních pracovníků,“ řekl Gen Ši.

„Skvělá myšlenka,“ vypískl Ka Luf.

Zatímco se vládci nahoře umlouvali, do suterénu přivlekli ztlučeného Du Ban-La, který přesto stále kladl odpor.

Ukázalo se, že je mnohem tvrdším oříškem než lehkověrný denunciant Nar-Jang, a „fialoví“ ho musili posadit na umaaga. Oněmělý nelidským křikem, zalit potem a slzami fyzik se nakonec podvolil a v doprovodu celého konvoje trýznitelů jel pro svůj přístroj.

Když nastala noc, Fai sestoupila do podzemí, kde se konalo velké společné zasedání DŽI a KŽI. Bylo třeba dohodnout se konkrétně o dalším postupu v boji. Rodis poslouchala řečníky, a přitom nepřestávala uvažovat, jak by pomohla Viru Norinovi a jeho milé víle Su-Te. Nepochybovala o tom, jak rozhodnou všechny Rady Země. Nepošlou na Tormans expedici, dokud nevzejdou semena zasetá lidmi z Temného Plamene, nebo v nejhorším případě, dokud nebude jasné, že Hodina Býka nekončí a démoni vládnou na planetě dál. Nikdo nebude opakovat omyly starověkých kolonizátorů na Zemi, kteří se usadili v cizích zemích, aniž znali historii, psychologii nebo zvyky původních obyvatel, tím spíše, jestli obsazené národy měly svou vlastní vysoce rozvinutou kulturu.

Nebylo by špatné domluvit se s Čagasem, aby nechal na zdejší planetě Vira Norina legálně jako historika, pozorovatele a korespondenta do příletu příštího korábu. Ještě lepší možná bude záminka, že domněle přivolaný hvězdolet se zdržel a astronavigátor tu zůstane pro spojení s posádkou.

To zaručí Virovi alespoň po určitou dobu klidný život…

Z okolní temnoty vyvstal najednou pocit hrozného nebezpečí, a znenadání narostl jako zlověstné mraky přihnané prudkou vichřicí. Citlivá psychika varovala Fai. Poprvé za celou dobu pobytu na Tormansu pocítila, že se na ni valí smrtelná hrůza.

Nepřátelé byli blízko. Zájem o poradu i myšlenky na Vira oslabily její normální vnímavost, a tak se zpozdila o hodinu, možná i víc. Zavolala Taela a svěřila mu své obavy.

Inženýr se na ni pozorně zahleděl a mráz mu přeběhl po zádech. Laskavá, skoro něžná opatrnost Pozemšťanky uvolnila místo hrozivé rozhodnosti, nepostižitelným pohybovým i myšlenkovým reakcím. Vůle jako napjatá struna v ní vibrovala a obrážela se v citech lidí kolem.

Rodis jim poradila, aby se rozešli dvěma hlavními i vzdálenými chodbami. Předběžně je prověřila psychicky, nejde-li o léčku. Nikdo nesměl padnout do tlap „fialovým“, jinak se začne odmotávat strašlivá nit pronásledování.

Pak spěchala nahoru v doprovodu Taela a celou svou vůli soustředila na výzvu k Viru Norinovi. Minuty ubíhaly, ale odpovědi se nedočkala.

„Pokusím se spojit s vládcem,“ řekla Taelovi u paty schodiště, které vedlo do její ložnice.

„Myslíte Čojo Čagase?“ zeptal se inženýr, zadýchaný rychlou chůzí.

„Ano, s ostatními nechci o ničem jednat. Jsou nejen neodpovědní, ale nenávidějí Čagase.“

„Veliký a Trestající Hade! Vždyť Čojo Čagas tu není, a teď chápu…“

„Jak to, není?“ Fainou myslí probleskla vzpomínka na tajné skladiště věcí přivezených ze Země.

„Vzdálil se na dva dny a dvě noci do tajné rezidence a předal vládu jako obvykle Gen Šiovi.“

„Tak oni nás chtějí dostat v nepřítomnosti Čojo Čagase!

Mučením donutit, abychom pro ně něco udělali, a pak nás prostě zabít, aby hvězdolet potrestal Čagase, to je jasné jako den. Taele, milý, zachraňte Vira Norina. Vezměte devítinožku ze svatyně, odveďte ji někam dál a spojte se s ním. Je doma, já ho dokážu probudit, a vy se domluvte, kam se kam se má schovat. Rychle, Taele, nesmíme otálet.

V první řadě se pokusí dostat mě. Rychleji! Já ho taky budu volat ze svého pokoje.“

„A vy, Rodis? Co bude, když se jim to podaří?“

„Můj plán je prostý. Budu se bránit ochranným polem devítinožky, dokud se nedomluvím s hvězdoletem. Dejte mi souřadnice místa v opuštěné zahradě, kde přistál diskolet při Čedině zranění. K přípravě diskoidu je zapotřebí půldruhé hodiny. Pak asi dvacet minut, než přiletí Grif Rift.

Baterie v robotu stačí na pět hodin při nepřetržitém ostřelováni.

Až ukryjete Norina, vraťte se s devitinožkou a počkejte na mě u východu ze čtvrté chodby. Nařídím robota, aby se sám zničil, jakmile mu začnou docházet baterie, a sejdu dolů, zatímco oni budou běsnit kolem. Nemějte strach, nasměruju výbuch vzhůru, aby se nepoškodila budova a neobjevila chodba v podzemí. Ještě se nám bude hodit.“

„Nebojím se ničeho, kromě…,“ inženýr potlačil vzlyk deroucí se mu z hrdla. „Mám strach o vás, Rodis, hvězdo moje, oporo, lásko! Blíží se něco hrozného!“

Fai sama bojovala s děsivým smutkem, který na ni naléhal z okolní tmy a jako ostrý klín pronikal do její odolné psychiky. Na Tormanťana se zřejmě přenesly její pocity.

„Jděte, Taele. Mohl byste promeškat Norina.“

„Dovolte, abych šel nahoru s vámi. Jde všehovšudy o dvě minuty. Musím se přesvědčit, zda nenalezli do vašeho pokoje.“

„To se jim nepodaří. Zatarasila jsem vchod, jako vždycky, když jdu do podzemí.“

Velice opatrně odsunuli panel v temné Faině ložnici.

Rodis položila prst na rty, přikradla se ke dveřím do druhého pokoje a uslyšela hučení devítinožky. Vyhlédla ven.

Dveře z chodby zely dokořán a kolem se kupila spousta lidí v černých pláštích, kapucích a rukavicích. Byla to noční kárná výprava. Široký koridor mezi místnostmi v horním poschodí se hemžil „fialovými“, jejichž rozmazané postavy se rýsovaly přes ochranné pole. Strážci vzadu starostlivě pobíhali a vlekli cosi těžkého, přední stáli bez hnutí v řadě, nepokoušeli se střílet ani zaútočit.

Rodis nepozorovaně ustoupila do ložnice.

„Pospěšte si, Taele!“

Inženýr pokročil k otevřenému vchodu, a ohlédl se.

Všechna jeho oddanost, úcta a láska k Fai se obrazily v jeho tváři s naléhavosti předsmrtného loučení.

Rodis inženýra objala a políbila ho s tak strhujícím citem, že se mu zatočila hlava. Na okamžik si Tael připomněl filmy o Zemi, o trochu chladné a něžné pozemské lásce, k níž se zvláštním způsobem pojí spalující vášeň…

Sbíhal už po příkrém schodišti do neproniknutelné tmy v podzemí, když Rodis vyskočila, otočila římsou a zavřela otvor ve stěně.

Hlavní město usínalo brzy a v tuto hodinu panovalo v blocích DŽI dokonalé ticho. Vir se znenadání probudil.

Z pokoje Su-Te slyšel pravidelný dech spící. Neslyšný hlas na něho naléhal ze tmy: „Vire, Vire, probuďte se!

Probuďte se, Vire! Nebezpečí!“

Vyskočil a v mžiku setřásl spánek. Rodis! Co se stalo?

Vzbudil Su-Te, běžel do svého pokoje, zapojil devítinožku a uviděl Fainu tmavou ložnici. Za pár vteřin přízrak zmizel a objevil se Tael…

Hrůza i úžas zachvátily Su-Te při krkolomné jízdě na devítinožce temnými ulicemi Středu Moudrosti. Na kupoli robota se mohl umístit jen jeden člověk. Vir vzal dívku do náručí. Fantastická souhra organismu a pohybových reakcí i dokonalý cit pro rovnováhu pomohly Pozemšťanovi, aby se udržel na malém stroji, řítícím se maximální rychlostí.

Na rozcestí za městem astronavigátor zastavil. Podle Taelovy rady objel pomalu velký kruh a postříkal půdu zvláštní sloučeninou, kterou mu inženýr kdysi přinesl.

Vynález, o němž vládci nevěděli, dokázal na dlouhou dobu paralyzovat čichové nervy. Teď už nejsou psi nebezpeční, pustí-li je po stopě. Zbývaly jen dva kilometry k místu, kde přistál diskoid.

V té době Rodis vyšla z ložnice a nepřátelé ji zpozorovali přes průhlednou clonu. Začali pobíhat, ukazovat na ni a dávali znamení zadním řadám. Fai zesílila pole, stěna zahalila pohybující se postavy a chodba se ponořila do tmy.

Neviditelná před zraky pronásledovatelů, Fai vrchním paprskem zavolala svůj hvězdolet. Tam u panelu, na němž svítily už jen dva zelené ohně Pozemšťanů a třetí Taelův, seděla Menta Kor. Okamžitě vzbudila Grifa Rifta. Objevil se po několika vteřinách. Hvězdoletem zazněl poplašný signál. Celá posádka okamžitě začala připravovat diskoid, poslední ze tří, které přivezli ze Země. Rift pln obav se skláněl nad pultem a prosil Fai, aby déle nečekala a okamžitě sestoupila do podzemí.

„Devitinožka na to stačí bez vás. Dávno jsem se obával něčeho podobného a nepřestával jsem se divit vaší hře s Čojo Čagasem.“

„To není jeho práce.“

„Tím hůř. Čím nicotnější jsou ti, kteří teď drží vládu, tím jsou nebezpečnější. Přiletím, nebudu ztrácet ani vteřinu.

Jasné nebe, tak přece budete konečně na lodi, a ne v tormanském pekle!“

„Je tu spousta lidí, kteří nejsou o nic horší než my. A jsou odsouzení žít zde od narození až do smrti! Je to hrozné pomyšlení. Mám velké obavy o Vira.“

„Tu ho máte, Vira. Sedí pod stromy u místa, kde přistane disk. Odejděte co nejrychleji!“

„Jdu, nepřerušujte spojení, sledujte pokoj. Ráda bych věděla, jak dlouho vydrží moje věrná devítinožka. Rozloučím se s ní až z Temného Plamene.“

Rodis vzala ze stolu cívku se zápisy, které ještě nepředala na hvězdolet, a zamířila do ložnice.

Ozval se tak pronikavý jekot, že Fai na okamžik ztuhla.

Z temné clony ochranného pole se jako tlama nestvůry vysunul rozžhavený klín neznámého mechanismu. Protrhl ochrannou stěnu, svištícím paprskem rozrazil dveře ložnice a odhodil Rodis k oknu, u něhož stála devítinožka.

Grif Rift úplně bez sebe stiskl okraj pultu a přiblížil k obrazovce tvář znetvořenou strachem.

„Rodis! Rodis!“ pokoušel se překřičet jekot a svištění paprsku, za nímž se do pokoje sunulo zvláštní zařízení, postrkované černými postavami z Gen Šiho trestné výpravy.

„Milovaná, nebe moje, řekněte, co mám dělat?“

Fai Rodis poklekla před devítinožkou a přiblížila hlavu k rezervnímu mikrofonu:

„Pozdě, Grife! Se mnou je konec. Veliteli, příteli, žádám vás, prosím, nařizuji vám, abyste se nemstil! Nedopouštějte se násilí! Nesmíme místo jasného snu o Zemi zasít nenávist a hrůzu mezi obyvateli Tormansu. Nepomáhejte těm, kteří přišli zabíjet s obrazem trestajícího boha, jenž byl nejstarším vynálezem člověka. Nečiňte zbytečnými naše oběti!

Odleťte! Domů! Slyšíte, Rifte? Nařizuji start!“

Rodis neměla ani čas, aby se utěšila vzpomínkou na milou Zemi. Nezapomněla na špatné tormanťanské chirurgy, kteří rádi oživují, a věděla, že nemůže zemřít obyčejnou smrtí.

Otočením kličky načasovala robota na výbuch po uplynutí jedné minuty, pak mocným vypětím vůle zastavila své srdce a padla na devítinožku.

Gen Šiovi černí muži s vítězoslavným křikem vtrhli do místnosti a na minutu, která jim v životě zbývala, stanuli před tělem Pozemšťanky…

Velitel paprskového hvězdoletu poprvé za svůj dlouhý život zaúpěl bolestí a hněvem. Faino zelené světlo na desce života zhaslo. Zato tam, kde stála její devítinožka, vyletěl prudce k černému nebi sloup oslepujícího modrého ohně a vynesl popel Faina sežehnutého těla do horních vrstev atmosféry, kde ho rovníkový vzdušný proud ponese dál kolem planety.

EpilogFilm o expedici na Tormans dávno skončil, ale žáci pod tíhou dojmů seděli dál jako zkamenělí. Učitel věděl, že psychika mládeže v éře Spojených Rukou je dostatečně odolná, a dával jim čas, aby procítili záznam z hvězdicovitého krystalu paměťového stroje. První se vzpamatovali Kimi a Puna, kteří byli vždycky nejbystřejší.

„Ale co bylo dál s posádkou Temného Plamene?“ zeptala se Puna.

„O tom se dočtete v mnoha románech a můžete vidět i několik filmů o dalších osudech astronautů, kteří se vrátili,“

odpověděl učitel.

„Co se však stalo na Tormansu? Jak to dopadlo s Virem Norinem a Taelem? Copak hvězdolet odstartoval hned po smrti Rodis a nechal všechno na pospas osudu? To naši lidé nemohli udělat!“ namítl Kimi.

„Nemohli!“ souhlasil učitel. „Čekal jsem právě na tuhle otázku. Tady mám ještě dodatečný zápis, pořízený na Temném Plameni. Je krátký. Radím vám podívat se na něj hned, dokud máte všechny události v živé paměti…“

Vir Norin se minutu před katastrofou přepojil na hvězdolet a viděl všechno v bočním křídle jeho obrazovky, stejně jako Tael pomocí Eviziny devítinožky, kterou odvedl ze svatyně.

Tael se skácel na kamennou podlahu budovy, kde čekal na Fai. Signál robota ho přinutil vstát. Vir Norin žádal, aby mu okamžitě opatřil černou kutnu s kapucí, jakou mají „karatelé“.

„Co chcete dělat, Vire? Fai Rodis, jediná na celém světě, už neexistuje!“

„Ale existuje přístroj, který ji zabil. Nepochybuji, že mají pouze jeden. Jinak by zabili současně i nás dva. Taele, příteli, buďte Pozemšťanem! Jednejte! Jdu k vám.“

Uplakaná Su-Te zůstala u polozbořených stěn staré zahradní stavby pod ochranou devítinožky a čekala na Vira.

Když Vir doběhl k laboratoři Zeta Uga, Tael už na něho čekal s hábitem. Astronavigátor sestoupil do podzemí.

Minul galérii vedoucí do pátého chrámu a směle vyšel na prostranství k památníku Všemocného Času. U hlavní brány chrámu „fialoví“ ve svých obvyklých uniformách rozháněli davy obyvatel probuzených výbuchem. Protijdoucí chodci před Virem polekaně uhýbali. Dva „karatele“

u vchodu Pozemšťan přinutil, aby ho neviděli.

Zmatené pobíhání černých postav ulehčilo Virův úkol.

Nikým nepozorován, dostal se do pátého chrámu, a protože dobře znal jeho uspořádání, vystoupil západním schodištěm do hoření chodby, kde se jako předtím kupilo nejméně padesát černých. Pomalu, jako mimovolně, se astronavigátor pohyboval podél stěny a z úryvků zaslechnutých vět si skládal jasný obraz:

„Proč ještě čekáme? Ten přijde sám… Druhého dopadli…?

Zlikvidovali? Ech, ztrácíme čas! Copak nevidíš… to je ten, co mu patřil přístroj… zabil se!“

Vedle aparátu, napůl vtažen do Faina pokoje, ležel bezhlavý trup. Vynálezce už zřejmě nechtěl sloužit vládcům a vstrčil hlavu pod řezací paprsek.

„Hej, ty tam! Co se tu potloukáš? Pojď sem!“ křikl na Vira člověk s našitým stříbrným hadem na černé kutně.

Zřejmě tu poroučel.

Astronavigátor s klidem přistoupil a zaryl svůj pohled do průřezů v kapuci.

„Správně, přikázal jsem ti, abys tu stál! Nikoho ke stroji nepouštěj, jinak tě čeká pomalá smrt v sudě s kyselinou!“

Vir se uklonil, zaujal místo vedle stroje a nahrbil záda, aby neprozradil svou výšku. Vystihl vhodný okamžik a rozestavil na různých místech aparátu čtyři krychle, spojené dráty. Pak ještě chvilku postál a vrátil se stejnou cestou, jakou do chrámu přišel.

K údivu a hrůze černých karatelů začal pečlivě hlídaný přístroj najednou sám od sebe žhavět a vyvolal požár, který stěží uhasili. Zbyl z něho jenom neúhledný škvarek spečeného kovu, podobný skulpturám z dávných dob. Gen Ši zuřil a přikázal vyhodit do vzduchu dům, kde Vir Norin bydlil. Budova podminovaná podle všech pravidel inženýrského umění mohla pod svými troskami pohřbít nejen Pozemšťana, ale nejméně tři sta dalších obyvatel, kdyby je Taelovi přátelé včas neodvedli do bezpečí. Inženýr znal své vládce i jejich pohrdavý poměr k lidskému životu.

Zkáza budovy zahladila Virovy stopy ve Středu Moudrosti.

Teď bylo třeba najít spolehlivý úkryt pro astronavigátora a jeho družku.

Mezitím Vir Norin před obrazovkou devítinožky vysvětloval přátelům na hvězdoletu příčiny, proč zůstává na Tormansu. Jestliže dříve váhal a nebyl plně přesvědčen o správnosti svého činu, teď zmizely všechny jeho pochyby.

Fai Rodis zahynula, nestačila dokončit své ušlechtilé poslání, on zde tedy zůstane, aby pomáhal Tormanťanům.

Dobře si uvědomuje, že nemůže Fai nahradit, že mu tu hrozí smrtelné nebezpečí, a hlavně, ztrácí překrásnou Zemi.

Ale získal na zdejší planetě duševní oporu, základ v cizí půdě, útěchu ve velké lásce. Vir postrčil k obrazovce rozpačitou Su-Te. Stála s očima i nosem opuchlými od slz, malinká, laskavá, půvabná.

Pozemšťané pochopili, že rozluka nebude pro jejich přítele bez východiska, a smrt ve jménu velkého cíle nikdy obyvatele Země nelekala.

„Vyplňte Fainu závěť, milí přátelé!“ řekl Vir. „Pamatujte na její poslední slova. Slyšeli jsme je pouze my dva, Rifte!“

„Jaká slova? Proč mlčíte?“ zeptala se Čedi, uplakaná stejně jako Su-Te. Stála stranou ostatních, přitisknutá k Evize Tanet. V této truchlivé póze plné žalu zachytil obě ženy videozáznam, a tak je zvěčnili i autoři pomníku Temného Plamene.

„Všechno se dozvíte ze zápisu. Nemám dost sil, abych rozmluvu opakoval. Ale dvě poslední slova velitelky naší expedice musíte znát hned:,Nařizuji start!’“

Grif Rift zesinal. Zdálo se, že klesne. Eviza chtěla přiskočit k veliteli, ale Grif uhnul a napřímil se.

„Vire, potřebujete s Taelem něco?“ zeptal se vyhaslým hlasem.

„Ano! Pošlete nám poslední diskoid. Nechte zde všechny filmy o Zemi i materiály pro výrobu disektorů psychologické analýzy a inhibitorů krátké paměti, všechny zásobní baterie pro devítinožky a…,“ astronavigátorovi se zadrhl hlas, „trochu pozemské stravy a vody. Aby tormanští přátelé občas mohli okusit chuť našeho světa. Kromě toho co nejvíc léků, které nevyžadují speciálních znalosti. To je vše!“

„Začneme s přípravou,“ řekl Grif Rift. „Udělejte místo pro přistání.“

Velitel se dotkl pultu a řídící sféroid hvězdoletu zahořel předběžnými startovacími signály. Virovo srdce sevřel prudký stesk. Mlčky se uklonil svým krajanům a vypnul devítinožku.

Hvězdolet přerušil veškerý styk s Tormansem, jako by se ocitl na jedovaté planetě. Astronauti odstranili výstupové chodby a ochozy. Hladký trup korábu strměl nehnutě v rozpáleném vzduchu i v noční tmě jako mauzoleum zahynulých Pozemšťanů. Uvnitř seděla před obrazovkami bez vystřídání Olla Dez. Její hbité ruce i vytříbený sluch očekávaly signály Vira Norina nebo Taela, ale nikdo z nich se nehlásil. I člověk naprosto neobeznámený s Tormansem mohl zachytit v celoplanetárních přenosech náznaky rozpaků a neklidu, přestože o záhubě Rodis a domnělé smrti Vira Norina nepadlo ani slovo. Zato bůhví proč Zet Ug přednesl stručný projev o přátelství mezi Pozemšťany a obyvateli Jan-Jachu.

Gen Ši ani Ka Luf se ve vysílání neobjevili. Čedi s Evizou vysvětlily ostatním členům posádky, že na planetě je zvykem skrývat před lidmi všechny mimořádné události, tím spíš, když se stane něco „nahoře“, jak se lidově říkalo oligarchické špičce.

Uplynulo čtyřiadvacet hodin. Zničehonic byly přerušeny přenosy na všech kanálech planety. Čojo Čagas přes tajnou síť zavolal Temný Plamen, sliboval, že se události vysvětlí, a ujišťoval astronauty, že učinil příslušná opatření k vypátrání a potrestání viníků. Nikdo mu neodpovídal.

Nebylo o čem s ním hovořit. Žádat ho, aby se postaral o astronavigátora, znamenalo vydat Vira do rukou lidí, kteří nevědí, co je čest, nedovedou držet dané slovo a nemají dobré úmysly. Domlouvat se o návratu expedice, o dodání lékařských a technických zařízení, filmů a uměleckých děl?

To odporovalo celé politice oligarchické společnosti. Jaképak domluvy, když na planetě panovala nezákonnost, nebyly tu rady Cti a Práva, nikdo se nestaral o veřejné mínění!

Vládce dal příkaz volat hvězdolet až do večera, pak přejít k výhružkám. Nastala noc a mlčenlivá kupole obrovité kosmické lodi dál čněla nad křovinatým porostem na pobřeží.

A přece se astronautům podařilo uvidět ještě jednou Temný Plamen zvnějšku.

Po přerušeném spojení s Vírem Norinem uběhlo podle galaktických hodin na hvězdoletu osm stotisícin vteřiny, jež odpovídaly přibližně čtrnácti hodinám pozemského času.

Olla Dez odmítla opustit své stanoviště, přestože ji chtěli vystřídat všichni členové posádky, když skončili přípravy k odeslání diskoidu i ke startu Temného Plamene.

Jen Menta Kor a Div Simbel pokračovali v dolaďování pilotážních zařízení.

Grif Rift usilovně zaháněl neodbytné myšlenky na Rodis, a přitom uvažoval nad soupisem věcí naložených do diskoidu. Snažil se neopomenout nic důležitého, jako by zanechávali Víra na neobydlené planetě. Dlouhá přestávka ve spojení začínala velitele znepokojovat. Pomyšlení na další oběti Pozemšťanů či tormanťanských přátel bylo nesnesitelné. Ale hlavní město vytrvale mlčelo a v nejistotě se čas únavně vlekl i pro Pozemšťany trénované v trpělivosti.

Rift začal uvažovat, nemá-li odpovědět Čojo Čagasovi a vyzvědět opatrně něco o Taelově osudu, když konečně zazněl signál a na obrazovce se objevil Vir Norin… „Fialoví“

přece jen odhalili podzemí v Chrámu Času, ale našli ho prázdné, a sloučenina ničící stopy vykonala své. Architekti objevili rozsáhlý úkryt na periférii hlavního města, nedaleko vyschlého jezera. Tam, na pravěkém bojišti, ať přistane diskoid s automatickým pilotem.

Vir udal souřadnice a ustoupil stranou. Inženýr Tael hlubokým úklonem pozdravil pozemské přátele a přiblížil k vysílači na robotu dva stereosnímky. Bez Norinova vysvětlení by astronauti nepoznali dva mrtvé hodnostáře, sedící v nádherných černých křeslech, s tvářemi zkřivenými úděsem. Ze zkroucených těl trčely strašlivé jan-jachské nože, které se nedaly z rány vytrhnout. Gen Ši a Ka Luf byli po zásluze potrestáni, aniž se dočkali soudu a vyšetřování vedených Čojo Čagasem, před nímž by se dovedli vykroutit. Stovky otrocky poslušných lidí by opředly vládce kupou lží. Ale zasáhli jiní soudci, Šedí Andělé, kteří znovu a mocně obnovili svou činnost.

„Bylo usmrceno ještě dvacet hlavních viníků,“ sdělil inženýr se zlobným zadostiučiněním.

„Co tím získáte?“ zeptal se Grif Rift.

„Bylo to nutné. Musíme být systematičtí a naprosto nemilosrdní v obraně proti nezákonnosti, lži a podlosti.

Neumíte si představit, kolik se u nás nahromadilo lidského braku za mnoho staletí, kdy nejlepší obyvatelé planety byli vyhlazování a přežívaly hlavně povrchní bezpáteřné dušičky, udavači, hrdlořezi a utiskovatelé! Tím se musíme řídit, ne vás slepě napodobovat. Až tajně a beze slávy začnou hynout tisíce hadonošů a jejich fialových služebníků, přestanou vysoké státní funkce přitahovat ničemy. Naučili jsme se mnohé od Rodis i vás všech, ale formy boje si musíme vypracovat sami. Překrásné snímky Země a mocný rozum Vira Norina budou naší oporou na dlouhé cestě.

Nenalézáme slov, jimiž bychom vám poděkovali, bratři!

Ale tahle památka bude vždycky s námi.“ Tael ukázal snímek Temného Plamene, pořízený teleobjektivem z pahorků blízko hvězdoletu.

Olla Dez ho okamžitě ofotografovala. Do zorného pole vstoupila Su-Te a říkala něco Viru Norinovi.

„Diskoid přistál sto metrů odtud!“ zvolal astronavigátor, a skoro neslyšně dodal: „Teď je to všechno.“

Tael, Su-Te i Vir stáli před devítinožkou. Osm Pozemšťanů nastoupilo do řady na rozloučenou. Čedi protrhla mlčení výkřikem:

„My přiletíme, Vire, určitě přiletíme!“

„Až skončí Hodina Býka…! Postaráme se, aby to bylo co nejdříve,“ odpověděl Vir Norin. „Jestli však démoni noci zadrží svítání a Země od nás nedostane zprávu, ať příští hvězdolet přiletí za sto pozemských let.“

Vir vztáhl pravou ruku k signalizačnímu náramku. Obrazovka televideofonu na hvězdoletu zčernala a oněměla.

Současně na panelu života zhaslo astronavigátorovo zelené světlo. Jediné očko, které tam zářilo, nepatřilo Pozemšťanovi, ale Tormanťanu Taelovi. A hořelo dál, jako symbol navázaného přátelství mezi oběma planetami.

Zpáteční cesta Temného Plamene byla mnohem obtížnější než let k Tormansu, a znovu dokázala, že paprskový hvězdolet zdaleka ještě není dokonalý a bezpečný. Kosmický koráb z neznámých příčin uhnul od propočítané dráhy.

Místo aby padal kolmo z vysokých šířek Galaxie k osmému závitu její spirály, pronikl třemi spirálními rameny a vystoupil při okraji našeho hvězdného ostrova Šakti do pásu rentgenových čili neutronových sluncí tak nepředstavitelné hustoty, že kubický centimetr jejich hmoty by na Zemi vážil sto miliónů tun. V místech, kde se opěrné pilíře masívní hmoty stýkaly s nejhutnějšími částmi Tamasu, hořely zvláštní hmotné víry světa Šakti. V nich jako v bezedných trychtýřích kroužilo a zdánlivě se vzdalovalo záření, pohlcované Tamasem. Víry se rozkládaly na periférii Galaxie, jakoby v protikladu k hmotě našeho vesmíru. Jev zůstával dlouho neobjasněn. V dobách prvního seznámení s okrajovými zónami světa Šakti se trychtýřovité útvary nazývaly quasary. Složitá stavba vnějších oblastí Galaxie a Metagalaxie nebyla v zápisech o návratu Temného Plamene vysvětlena. Žáci pochopili jen hrozné nebezpečí, v němž se koráb ocitl.

V televideofonu uviděli krátké palubní záznamy paměťového stroje na hvězdoletu. Vyhublou Mentu Kor, přepadlou od nepřetržité služby, v níž ji nikdo nestřídal, velitele Grifa Rifta, který celé týdny nespal, ztrápené inženýry pilotážních a výpočtových zařízení Diva Simbela a Sola Sajina. Každý z nich měl svého „osobního strážce“. Sola opatrovala Eviza, Simbela Čedi, Rifta Olla Dez. Nella Cholli stačila sledovat ukazatele biologické ochrany a ještě ošetřovat Mentu Kor, krmit ji, napájet, masírovat a uspávat ve chvílích oddechu.

Temný Plamen se vytrhl z vnější silové zóny nepoškozen, ale s velkými ztrátami energie. Druhý skluz po okraji propasti byl zdařilejší a hvězdolet prorazil do dvacáté šesté oblasti osmé spirálové větve, odkud zbývaly asi tři měsíce cesty k Zemi. Dosedl na známou náhorní plošinu Revat, odkud před jedenácti měsíci startoval k Tormansu.

„Co všechno se odehrálo na Zemi po přistání kosmické lodi, ví každý Pozemšťan, a nebylo by to nové ani pro vás,“ řekl učitel, vypnul televideofon a zůstal stát, jako by na něco čekal.

„Lhůta určená Virem Norinem skončila!“ uvědomil si náhle Kimi, podporován ostatními spolužáky. „Je čas vyslat paprskový hvězdolet na Tormans!“

„Copak se nic neudělalo? 1“ vykřikla Ajoda. „A nikdo se neobrátil na Radu Astronautiky?“

Učitel s šibalským úsměvem pozoroval rozohňující se mladé lidi. Konečně zvedl ruku, spory utichly, a všechny zraky se k němu obrátily.

„V minulém roce jste byli v poušti Namib, proto vám unikla událost, která vzrušila celou planetu. Znovu, jako před třemi sty lety, letěl paprskový hvězdolet Cefeanů po obvyklé kosmické trase kolem Tormansu a byl přivolán signály automatické stanice na měsíci planety. V kódu Velikého Okruhu prosil automat všechny kosmické koráby letící směrem k dvacáté šesté oblasti v osmé větvi Galaxie, aby přistály na planetě a vzaly s sebou zprávy…“

„Pro nás, pro Zemi?“ vyskočila Puna. „A hvězdolet je vzal?“

„Vzal. Kterýpak paprskový hvězdolet by mohl odmítnout převzít poštu na tak obrovité vzdálenosti, jenom jemu dostupné?“

„Co obsahovala zpráva?“ ptali se žáci jedním hlasem.

„Nevím. Je psaná tormanťanským jazykem a překládá se a prověřuje v laboratoři pro studium této planety. Jsou to rozsáhlé informace o všem, co se událo na Tormansu za celé století a víc, za sto třicet let. Ale mám zde pro vás tři stereosnímky…“

„A vy jste mlčel?“ Ajoda vrhla na učitele vyčítavý pohled planoucích černých očí.

Mlčet jsem, dokud bylo třeba, teď jste připraveni, abyste je mohli pochopit,“ odpověděl učitel s naprostým klidem.

Cvakl vypínač televideofonu.

Všichni poznali náměstí a památník Všemocného Času, Starý chrám, kde zahynula Rodis, už neexistoval. Místo něho se k nebi do široka vzpínala polokruhovitá stavba.

Schodiště vedlo na obrovitý strmý oblouk, lemovaný na horní plošině otevřeným ochozem. Oba konce ochozu s kupolovitými přístřešky se vysoko a směle vysunovaly nad náměstí a okolní stavby.

„To je památník Zemi,“ řekl tiše učitel, „od planety, která se už nejmenuje Jan-Jach, ale v souladu s pozemským názvem Tormans dostala jméno Tor-Mi-Oss. V jejich jazyce to znamená totéž, co Země pro nás. Je to planeta i její půda, na níž člověk pracuje, pěstuje plodiny, vysazuje sady a staví domy pro své děti i pro budoucnost.“

Na druhém snímku byla na pozadí stavby skulptura tří postav.

„Fai Rodis!“ zvolal Kimi a učitel mlčky přikývl, vzrušený stejně jako děti.

Rodis, vytesanou z černého mramoru ve skafandru, jenž z její postavy nic nezahaloval, nesli na rukou dva muži s tvářemi Taela a Gzer Bu-Jama. Jejich sochy byly z temně žluté skoro skořicové horniny. Oba muži, DŽI a KŽI, položili druh druhu na ramena silné ruce, a na nich volně, se zkříženýma nohama, seděla Fai, tváří obracená ke Gzer Bu-Jamovi, s rukou kolem Taelovy šíje.

Sochař neznámo proč zobrazil Fai v širokém, ledabyle zavitém turbanu, jak ji kdysi uviděl Tael. Kámen připomínající skvělé černé opály australského kontinentu všecek jiskřil vnitřními barevnými ohni, jako když milióny hvězd pronikají černí tropických nocí, o nichž Fai Tormanťanům často vyprávěla, aby je nadchla pro krásu světa.

Dlouho hleděli Pozemšťané na plastický obraz přivezený ze vzdálenosti tisíce světelných let, pokud se učitel nepřinutil zapojit třetí a poslední snímek, představující levý pavilón památníku.

Zde rovněž byly sochy — Vira Norina a Su-Te. Astronavigrátor Temného Plamene, zvěčněný v temně rudém kovu ležel se skleslýma bezvládnýma rukám, hlavou a rameny opřený o devítinožku, oči zavřené ve věčném spánku. Tormanťanka Su-Te, ze zářivě bílého kamene, zvedala na dětských dlaních drahocenné dary Pozemšťanů, matnou krychličku inhibitoru krátké paměti a zářící ovál disektoru psychologické analýzy.

V obou postavách byla ona kouzelná nedovyřčenost, která dává každému člověku možnost, uvidět v živé formě svůj individuální sen.

„Jasné nebe!“ zvolal Lark po způsobu astronautů.

„Znamená to, že na Tormansu skončila Hodina Býka? A to jsme udělali my, Pozemšťané, Rodis, Norin, Čedi, Eviza a všichni, kteří teď stojí na plošině Revat kolem svého korábu?“

„Ne,“ odpověděl učitel. „Obyvatelé Tormansu toho dosáhli, jen oni sami se mohli pozvednout z inferna. Přílet našeho hvězdoletu i činy Pozemšťanů jim daly podnět.

Rodis a její spolucestovatelé vzbudili u Tormanťanů víru v sebe a důvěru k ostatním. A to jsou dvě obrovské společenské síly. Nic není mocnější než lidé spojení důvěrou… Jak tedy hodnotíte význam expedice?“

„Byl zničen další ostrov inferna ve vesmíru a miliardy lidí v přítomnosti i budoucnosti zbaveny utrpení,“ odpověděli žáci sborem.

Učitel se před dětmi uklonil:

„Nemohli jste odpovědět lépe, jsem velmi spokojen.“

„Měli bychom ještě jednou zajet na planinu Revat,“ řekla Ivetta, „uvidíme je teď skoro jako živé!“

„Brzy uvidíte živé Tormanťany,“ usmál se učitel. „Na doporučení strojů Nejvyšší Rozvahy byl vyslán hvězdolet z planety Zeleného Slunce. A myslím, že už je na planetě Tor-Mi-Oss.“