Hodina Byka

KAPITOLA X Ahrimanova Střela

Čedi Daan stále ještě nepřivykla ruchu tormanského hlavního města. Do jejího malého pokojíku ve třetím poschodí domu v dolní části Středu Moudrosti pronikaly překvapivé zvuky. Zdi a stropy zhotovené z laciných zvukovodivých materiálů se otřásaly šlapáním a dupáním obyvatel v hořejších patrech. Byla slyšet vřískavá, neharmonická hudba. Čedi se snažila zjistit, odkud vychází ten nesourodý hluk, aby pochopila, proč tolik rámusí lidé, kteří při špatné výstavbě svých domů musí přece vědět, že ruší sousedy.

Celý dům rezonoval, člověku zaléhaly uši od nepřetržitého tlučení, skřípotu, svištění a od vibrací vodovodního potrubí v tenkých stěnách.

Čedi si uvědomila, že domy jsou postaveny jen ledabyle, a ne pro tak obrovské množství nájemníků. Také ulice byla projektovaná bez ohledu na ozvučnost a ještě posilovala všeobecný hluk. Všechny pokusy uvolnit se a ponořit do vlastního nitra ztroskotávaly. Sotva se Čedi odpoutala od nelaciné směsice zvuků, třískla hned někde pro změnu domovní vrata nebo dvířka automobilů. Špatně vychovaní Tormanťané považovali dokonce za elegantní, když mohli zaklapnout dveře co nejhlučněji. Bilo přímo do očí, jak se nedovedli přizpůsobit stísněným životním podmínkám a vedli si tak, jako by právě den předtím opustili široširé stepi.

Čedi přistoupila k oknu s výhledem do ulice. Tenká nerovná skla křivila obrysy protilehlého domu, který jako temná kupa zakrýval oblohu. Dívčiny bystré oči zpozorovaly, jak z podzemních tunelů určených pro těžkou dopravu vystupují obláčky plynů nasycených kysličníkem uhelnatým a olovnatým.

Poprvé se jí přihodilo, že nikoli vlastní představivostí, jako v hodinách historie, ale celým tělem vnímala nedýchatelný vzduch těsného, nepohodlného města, postaveného jen proto, aby lacino uživilo a nejnezbytnějšími potřebami opatřilo masu lidí, abstraktní kvantitu, která si žádá potravu a vodu.

Bylo zbytečné myslit na soustředění a odpočinek, dokud se člověk nedovedl odpoutat od nepřetržité kakofonie.

I na šaty si Čedi musila zvykat. Na svrchní oděv si naříkat nemohla. Ocelově šedá blůza, stažená měkkým černým pásem, i široké kalhoty ze stejného materiálu se jí docela líbily. Ale přinutili ji, aby si oblékla podprsenku a krátkou košilku. Něco podobného Pozemšťanka vůbec neznala. Její noví přátelé však tvrdili, že by mohlo dojít ke skandálu, kdyby se objevila na ulici bez toho podivného spodního prádla.

Čedi se tedy podřídila a seděla poloobnažená, zatímco hospodyně a její sestra kolem ní pobíhaly a velmi obratně přizpůsobovaly oděv její postavě. Už v zahradách Coamu se astronautčiny popelavé vlasy změnily ve smolně černou nepoddajnou hřívu, kterou dívky na Jan-Jachu rády nosily buď neúpravně roztřepanou, nebo spletenou do dvou krátkých pevných culíků. Kontaktní čočky změnily barvu Čediných očí. Když teď přistoupila k zrcadlu, dívala se na ni cizí, skoro nepříjemná tvář. Ale její dvě bytné nevycházely z nadšení a předpovídaly jí nesčetné úspěchy u mužů. Právě o to však stála Čedi ze všeho nejméně. Aby mohla co nejdříve splnit své poslání, potřebovala jako pozorovatelka největší volnost.

Taelovi přátelé sem přivedli Čedi v noci. V ulici Květů Štěstí bydlili samí KŽI. Přijal ji mladý pár a hospodyňčina sestra, která tu žila přechodně.

Trojdílné jméno mladé Tormanťanky se ve zkratce vyslovovalo Casor. Rozhodla se dělat Čedi průvodkyni Středem Moudrosti. Pro mladé, a zejména krásné dívky byly večerní procházky po hlavním městě Jan-Jachu nebezpečné, nemluvě o nočních hodinách, kdy se ani silní muži neobjevovali na ulici, nebylo-li to vyloženě nutné. Tormanťané spali na vysokých lůžkách ze železa nebo z plastických hmot. Čedin věrný bledě modrý robot složil svých devět nožek a ulehl pod postel, zakrytou přehozem sahajícím až k zemi. Bylo to z opatrnosti, aby majitelé bytu nebyli podezřelí ze spojení s Pozemšťankou, protože oficiálně byla hostem v rodině inženýra velkého závodu. Styk astronautky s nevzdělanými, primitivními KŽI byl pokládán za nepřípustný. Hostitelé za to mohli být vykázáni z hlavního města, a to byla vážná hrozba, protože v ostatních městech na planetě se žilo ještě obtížněji. Lidé tam dostávali menší plat, a měli tedy méně peněz na stravu, nákupy i na zábavu.

Obyvatelé Středu Moudrosti, a ještě asi dvou či tří velkých měst na pobřeží Rovníkového moře, byli předmětem závisti méně šťastných obyvatel Jan-Jachu.

Podstata takového štěstí byla pro Čedi nepochopitelná do té doby, než postihla, že bohatství nebo chudoba na planetě se měří počtem věcí, které kdo osobně vlastní.

Zároveň však hostitelé udivovali Čedi přirozenou veselostí a láskou ke skromným okrasám svého těsného bytu.

Dva tři květy ve váze z obyčejného skla je přiváděly v nadšení. Když se jim podařilo sehnat nějakou lacinou sošku či sklenku, těšili se z toho celé dny. V každém obydlí měli videoobrazovku s mohutným reproduktorem. A večer co večer se scházeli lidé žijící v párech i jejich děti, jež s nimi zůstávaly pohromadě do věku, který odpovídal začátku prvního cyklu na Zemi, a zírali na malé ploché obrázky.

Řev reproduktorů otřásal stěnami, stropy i podlahami chatrných domů, ale jejich obyvatelé přitom projevovali podivuhodnou lhostejnost.

Na ulici Květů Štěstí byla škola, ohromná budova z červených cihel uprostřed zakrslé zdupané zahrady. Vyučovalo se od rána do večera. Školní zahrada a přilehlá část ulice se čas od času rozhlaholily křikem, pískotem a pronikavým smíchem, když chlapci a děvčata dováděli v přestávkách mezi vyučováním. Daleko silnější hluk nastával ve večerních hodinách. Všude výskání, dupot, hádky a rvačky, jako by člověk prožíval hrůzný sen o lidech, které zlý čaroděj proměnil v opice.

Žáci, odloučení už od rodičů, žili v dlouhé budově za školou po celou dobu, kdy je připravovali na rozmístění do odborných učilišť a k roztřídění na KŽI a DŽI. Strašlivá nevychovanost dětí nikoho nezarážela, a to pozemskou socioložku udivovalo, i když defekty tormanťanské společnosti znala už z dřívějška.

Jednoho dne bledá a vylekaná Casor řekla Čedi, že ji pozvali do místního Společenského domu na „schůzku s Hadem“! Podobná setkání se konala v každé městské oblasti dvakrát či třikrát do roka. Ať se Casor sebevíc snažila vysvětlit Čedi smysl a účel schůzek, podstata věci zůstala astronautce záhadou. Nakonec došla k závěru, že jde asi o starobylý kultovní obřad, který se zachoval jako zvyk u současných nereligiózních obyvatel Jan-Jachu. Hrůza, jakou pozvání, či spíše příkaz, v Casor vyvolalo, vzbudila u Čedi podezření, že něco není v pořádku, a trvala na tom, aby se mohla setkání s „Hadem“ zúčastnit.

Velký, špatně vyvětraný sál se rychle plnil lidmi. Casor a Čedi našly místo v prostřední řadě, ale nikdo si jich nevšímal.

Všichni přítomní seděli v nervózním očekávání. Na opálených tvářích jedněch vystupoval ruměnec vzrušení, jiným prosvítala v obličejích žlutavá bledost. Někteří v rozčilení procházeli širokými uličkami mezi řadami, hlavy sklopené, a něco si pro sebe brumlali. Ale nebyly to verše, jak Čedi zpočátku myslila. Spíš se zdálo, že si opakují nějaké naučné formule nebo poučky.

Sál pojal asi tisíc KŽI, byli zde tedy samí mladí lidé do pětadvaceti let podle tormanťanského kalendáře.

Čtyři údery do velikého gongu naplnily prostor vibrujícím měděným duněním. Lidé znehybněli v napjatých pózách, napřímili záda a upřeli zrak k nevelkému pódiu, kam se sbíhaly zúžené linie stěn, stropu i podlahy.

Z temné chodby za osvětleným jevištěm vyjel krychlový podstavec, ozdobený černými a žlutými propletenými pruhy. Na něm stál „hadonoš“ v dlouhém černém oděvu, s mikrofonem v ruce.

„Přišel den schůzky!“ zakřičel na celý sál, a Čedi zpozorovala, jak se Casor chvějí prsty. Vzala chladné dívčiny ruce do svých teplých dlaní, stiskla je a vrátila Tormanťance duševní klid. Casor se přestala třást a pohledem Pozemšťance poděkovala.

„Vládci velikého a slavného národa Jan-Jachu,“ — „hadonoš“ se uklonil —, „vás dnes prověří pomocí nepřekonatelné jasnozřivosti Hada. Ti, kdo se přikrčí a sklopí oči, jsou tajní nepřátelé planety. Kdo nedokáže opakovat hymnus poslušnosti a věrnosti, je zjevný nepřítel. Všichni, kteří se opováží postavit svou vůli proti vůli Hada, podléhají nekompromisnímu výslechu Jangarových pomocníků!“

Casor se znovu začala chvět a šeptem poprosila Čedi, aby ji držela za ruku, protože teď přijde to nejhorší. V náhlé intuici uvedla astronautka dívku do kataleptického stavu.

A byl nejvyšší čas!

Na podstavci se místo zmizelého „hadonoše“ objevila poloprůsvitná rotující koule a zářila kresbou vlnitých čar, které se při otáčení vzájemně prolínaly. Do víření různobarevných vln se mísil mocný zvuk, jehož tonalita neustále stoupala. Koule otáčela vertikálním sloupcem duhových barev a působila na přítomné jako hypnóza. Čedi musila napnout všechnu svou vůli, aby mohla zůstat nezaujatým pozorovatelem. Zvuk náhle ustal, koule zmizela. Na krychlovém podstavci se s vypočítaným efektem pomalu zvedal gigantický had z rudého kovu a rozvíjel obrovité závity mohutného trupu. V rozevřených čelistích mu žhnul plamen, postranní výčnělky zploštělé hlavy zlověstně svítily fialovýma očima. Lampy v sále zhasly. Had otáčel hlavou na všechny Strany a paprsky jeho oči přebíhaly po řadách Tormanťanů. Čedi se střetla pohledem s kovovým netvorem a pocítila ránu. Vědomí se jí na okamžik zakalilo. Od nohou až k srdci jí stoupala podivná slabost. Jen silná nervová soustava, zocelená speciálním výcvikem, pomohla astronautce, aby si zachovala psychickou nezávislost. Had se sklonil níž a začal komíhat tělem, div hlavou nedosahoval do předních řad. Lidé v sále se ve stejném rytmu pohupovali ze strany na stranu, s výjimkou nezhypnotizované Čedi a strnulé Casor. Když socioložka zpozorovala, že „hadonoš“ v rohu sálu bedlivě sleduje publikum, přitiskla Tormanťanku těsněji k sobě a začala se pohupovat zároveň s ní.

Had protáhle zaječel, a všech tisíc lidí se k němu přidalo.

Spustili slavnostní a tklivou hymnu, v níž vychvalovali vládce planety a svůj šťastný život, zbavený hrozby hladu.

Čedi se zamyslila a na okamžik zapomněla otvírat ústa s ostatními. Prst „hadonoše“ na ni ukázal. Zezadu se vynořila rozložitá postava „fialového“ strážce, jehož bezpříkladnou tupost nedovedla prolomit ani hypnóza rudého hada. Položil ruku na Čedino rameno, ale dívka vytáhla Čagasovu „propustku“. „Fialový“ odskočil s hlubokou úklonou a poklusem přiběhl k „hadonoši“. Vyměnili spolu několik vět, které zanikly v řevu davu. Rozmrzelý hodnostář výmluvně rozhodil rukama. Čedi už nepotřebovala hrát svou roli. Seděla nehnutě a dívala se kolem sebe. Kmity netvorova těla byly stále kratší, pohyby se zpomalily, a nakonec had znehybněl, oči mu pohasly, trojhranná lebka trčela vzhůru.

Lidé ztichli jako probuzení ze sna a nechápavě se rozhlíželi.

— Netuší, co se s nimi dělo! pochopila Čedi. — Naučili se skrývat vlastní pocity při společných schůzích pořádaných bez ustání na pracovištích. Tam, jak se Pozemšťanka dozvěděla, nežádali od KŽI nic jiného, než aby před veřejnosti schvalovali a vynášeli moudrost vládců.

Staletá praxe lidi naučila, že podobným požadavkům není třeba přikládat význam, že stačí, když se člověk podřídí navenek. Tehdy oligarchové vynašli metodu, jak pronikat do psychiky a odhalovat skryté myšlenky.

Čedi nepozorovaně probudila Casor.

„Nemluvte na mě, ani ke mně nepřistupujte!“ zašeptala astronautka. „Vědí už, kdo jsem. Vraťte se domů, dojdu sama.“

Casor, ještě napůl omráčená, chápavě zamrkala.

Čedi pomalu vstala a vyšla. Po dusném vedru v sále dýchala s rozkoší chladný vzduch. Zastavila se u tenkého čtyřhranného sloupu z laciného umělého kamene, a pořád se nemohla zbavit myšlenky na obecné pokání pod vlivem hypnózy. Náhle na sobě pocítila upřený pohled. Otočila se a stála tváří v tvář atleticky stavěnému KŽI v zeleném stejnokroji, s našitým znakem zaťaté pěsti na rukávu. Nevelká skupina obyvatel z řad KŽI dosahovala věku třiceti i více let. Byli to profesionální hráči a zápasníci a říkalo se jim „sportovní vzory“. Nezabývali se ničím jiným než svalovými tréninky a rozptylovali davy na stadiónech scénami, které připomínaly spíš masové rvačky.

„Sportovní vzor“ hleděl na Čedi vytrvale a neomaleně, jako už mnoho mužů, s nimiž se tu setkala. V Pozemšťance však jejich pohledy vyvolávaly jenom nepříjemný pocit, jako by si ji prohlíželi blázni.

„Vzor“ se zeptal:

„Přijela jsi z daleka? Asi teprve nedávno? Určitě budeš ze Zadní polokoule?“

„Jak jste…,“ Čedi se vzpamatovala. „Jak jsi to uhodl?“

Tormanťan se spokojeně usmál.

„Říká se, že jsou tam krásná děvčata, ale ty…,“ mladík luskl prsty, „chodíš sama, ačkoli jsi ze všech nejhezčí,“

neznámý kývl ke schodům, kudy odcházeli mladí lidé.

„Mně říkají Šot Ka Šek, zkráceně Šotšek.“

„A mně Če Di-Zem, čili Čezem,“ odpověděla socioložka stejným tónem.

.“Divné jméno. Ostatně, vy tamodtud jste nějací jiní.“

„Tys u nás byl?“

„Ne,“ přiznal Tormanťan k Čedině úlevě. „Poslyš, jsi už něčí?

„Nerozumím ti.“

„No, jestli patříš muži, nebo ne?“ Když viděl, že Čedi stále nechápe, Šotšek se rozesmál. „Má na tebe někdo právo?“

„Ne, nikdo!“ dovtípila se Čedi a v duchu si spílala pro svou tupost.

„Půjdeme spolu do Okna Života.“ Tak říkali Tormanťané velkým halám, kde se promítaly filmy, nebo se konala artistická představení.

„Dobře, půjdem!“ odpověděla Čedi. „A co kdybych měla muže?“

„Pozval bych ho stranou a trochu bych si s ním pohovořil.“

Šotšek nedbale pokrčil rameny. Bylo jasné, že podobné „rozmluvy“ končily pro něho vždycky úspěšně.

Šotšek se zmocnil Čediny ruky. Zamířili k šedivé krabicovité budově nejbližšího Okna Života.

Dusno v sále připomínalo Společenský dům. Sedadla byla ještě blíž u sebe. V horké místnosti zářila ohromná obrazovka. Čedi už z hvězdoletu znala mnoho tormanťanských filmů, a ten, který teď viděla, se od nich příliš neliší.

Děj se rozvíjel podle vyzkoušené psychologické šablony.

Když se velice skrovně oděná hrdinka o citla v posteli s nahým hrdinou, ucítila astronautka, jak jí horké a vlhké Šotšekovy dlaně tisknou ňadra a koleno. Čedi litovala, že nemá Fainu zdatnost a psychickou sílu. Pokusila se uhnout.

Ale Tormanťan držel pevně. Protože se chtěla vyhnout násilí, ohnula prudce loket, osvobodila se, vstala a zamířila k východu za zlostných výkřiků diváků, jimž zakrývala výhled. Šotšek ji dohnal na cestičce, vedoucí do široké ulice.

„Proč jsi mě urazila? Co jsem udělal špatného?“

Čedi na něho pohlédla klidně, dokonce trochu smutně, a rychle uvažovala, jak vyklouznout z dané situace, aniž by musila prozradit svoje inkognito.

„U nás mládenci takhle nejednají,“ řekla tiše. „Když hned na začátku známosti začneme s objímáním, co budeme dělat později?“

„Copak ty to nevíš? Kolik je ti let?“

„Dvacet,“ zalhala Čedi.

„Tím spíš! Já myslil, že nejvýš sedmnáct… jdeme!“

„Kam?“

„Ke mně. Mám pokoj s oknem k průplavu. Koupím víno a zákusky, bude nám pěkně.“ Šotšek znovu Čedi pevně objal.

Mlčky se mu vytrhla a pospíšila, aby se dostala z aleje na ulici. Chodci nepřivedli pronásledovatele do rozpaků.

Znovu dívku dostihl a prudkým trhnutím ji přinutil, aby se k němu otočila tváří.

„Proč jsi se mnou šla?“ zeptal se zlostně.

„Nevěděla jsem, že to takhle dopadne, odpusťte!“

„Jaképak odpusťte? Pojď, všechno bude dobré. Nebo se ti nelíbím? Pojď, nebudeš litovat!“

Čedi ustoupila stranou, a v té chvíli jí Šotšek vyťal políček.

Úder nebyl zvlášť bolestivý. Socioložka dostávala při trénincích mnohem silnější rány. Ale poprvé uhodil někdo pozemskou dívku éry Spojených Rukou s úmyslem, aby ji urazil a ponížil. Spíš s údivem než s rozhořčením se Čedi ohlédla na davy lidí spěchajících kolem. Lhostejně nebo bázlivě se dívali, jak silný muž bije děvče. Nikdo nezasáhl, ani když dostala ještě tvrdší ránu.

„Teď už dost!“ rozhodla se astronautka a zmizela. Psychologickou hru „na mizení“ znalo na Zemi každé dítě.

Spočívala v umění odlákat od sebe protivníkovu pozornost a soustředit ji na něco vedlejšího, pak neslyšně ustoupit za jeho záda a nevycházet ze sektoru neviditelnosti. Hra se dala provádět jenom na otevřeném místě, kde člověk mohl předvídat všechny soupeřovy obraty.

Šotšek se divoce a nechápavě rozhlížel, dokud se Čedi neobjevila v jeho zorném poli.

„Tady jsi! Už mi neujdeš!“ zaječel Tormanťan a zvedl pěst.

Čedi se bleskurychle shýbla a zasadila mu paralyzující údery do dvou nervových uzlů. Šotšek se jí skácel k nohám.

Svíjel se v marném úsilí postavit se na neposlušné končetiny a zíral na astronautku v bezmezném údivu. Přitáhla ho ke stěně, aby se mohl opřít zády, než pomine strnutí.

Kolem se utvořil hlouček mladíků a dívek. Bez okolků si prsty ukazovali na povaleného Šotšeka, pochechtávali se a dělali nelichotivé poznámky. Čedi se styděla. Rychle zamířila dolů ulicí. V uších jí stále zněl sprostý smích, před očima měla Šotšekův užaslý pohled. Ovládl ji zvláštní, nový pocit. Podobal se smutku a tížil srdce. Nechápala ještě, že je to lítost, prostý lidský cit. Soustrast, soucit, touha pomáhat připadaly člověku v éře Spojených Rukou jako samozřejmost. Ale lítost pramenící z bezmoci vůči utrpení byla pro ni nová a přinutila ji úzkostlivě zkoumat vlastní jednání. Byla nespokojená sama se sebou, snažila se najít chybu.

Netušila přitom, že oba její přátelé, Eviza i Vir, stejně žalostně klopýtali při prvních krocích v životě hlavního města.

Čedi spěchala domů, aby bez Casor nenadělala ještě další hlouposti. Setkávala se s užaslými pohledy kolemjdoucích a netušila, jak velice se liší od obyvatel Jan- Jachu svou hrdě vztyčenou hlavou a vysokými ňadry. Vydechla úlevou, když překročila práh těsného bytu.

Casor měla z jejího návratu radost a náhle si uvědomila, že nechala Čedi bez peněz. Hned jí vnutila několik ošoupaných čtverečků z plastické hmoty, pomalovaných hieroglyfy a značkami.

Pozemšťanka peníze poslušně přijala a vyprávěla o svých příhodách. Tormanťanka se velmi polekala.

„To je nebezpečné! Urazit muže! Ty ještě nevíš, jak jsou mstiví!“

„Ale urazil přece on mě,“ namítla Čedi.

„To nemá žádný význam. Pro muže není důležité, co my ženy cítíme. Jen když sami uspokojí svou pýchu. Vina je vždycky na nás… Zajímalo by mě, jak je to na Zemi?“

Astronautka jí začala vyprávět o skutečné rovnosti mezi muži a ženami, o lásce, oddělené a nezávislé na ostatních věcech, o mateřství plném hrdosti a štěstí, protože matka nerodí dítě pro sebe, ani jako nevyhnutelný trest za několik okamžiků vášně, nýbrž klade je jako drahocenný dar do vztažených rukou celé společnosti.

Casor poslouchala jako očarovaná a Čedi ji zálibně pozorovala.

Tormanťanka ve všedním oděvu se podobala chlapci. Široký pás přidržoval kalhoty z hrubé látky a šikmo obepínal její úzké boky. Pod ním byla zastrčena bledě modrá halena s vyhrnutými rukávy a hluboko rozepjatým límcem. Tuhé vlasy s nedbalou pěšinkou dosahovaly až k ramenům a padaly jí přes oči pod trpitelsky lomeným obočím.

Pootevřené rty velkých úst svědčily, že Casor naslouchá s krajní pozorností. Se zkříženýma rukama a trochu nachýlená, tiskla svou štíhlou postavičku k obrubni dveří.

Čedi v náhlém dojetí Tormanťanku objala a mateřsky jí hladila vlasy i tváře.

Soumrak na Jan-Jachu byl krátký, skoro naráz nastala v pokojíku tma. Casor rozsvítila a z rozpaků si začala prozpěvovat.

Její písně, plné průzračné melodičnosti i smutku, Pozemšťanku překvapily. Byly úplně jiné, než jaké slýchala na ulicích nebo v zábavních místnostech. Dívka jí vysvětlila že tormanští hodnostáři neschvalují, aby mládež zpívala melancholické písně. Domnívají se, že to snižuje beztak už chabý životní elán. Starodávné melodie, oblíbené u starší generace DŽT, budí zase zbytečné vzpomínky na minulost, a také vyvolávají smutek. Proto v celoplanetárních vysíláních dávají vládci přednost optimistickým a oslavným, třebaže kýčovitým písním. Teď bylo Čedi jasné, proč Tormanťané tak málo zpívají. Rozhodla, že je nutné, aby Casor uviděla ostatní Pozemšťany. Ještě týž večer se astronautka měla prostřednictvím devítinožky vidět s Fai Rodis.

Obě dívky vešly opatrně do Čedina pokoje, vůbec nerozsvítily a pečlivě zakryly okno. Teprve pak vytáhly pod postelí ukrytého stříbřitě modrého robota. Socioložka otočila kolečkem svého náramku, devítinožka zapojila signál, rozezvučela se a vysunula tlapky. Casor se trochu polekala, protože ji pokládala za živého tvora.

Nosný paprsek byl nasměrován podle známých souřadnic, ale Fai se neobjevila. Rozčilená Čedi hned nezpozorovala němé značky na stěně, kam zaostřila robota. Konečně uviděla řadu kroužků a pochopila, že Rodis opustila zahrady Coamu a zanechala v pokoji nepatrný indikátor, který se uváděl v činnost paprskem devítinožky.

Znepokojená astronautka zkusila zavolat Evizu nebo Vira Norina. Trvalo hodinu, než se konečně na obrazovce objevila Eviza v přiléhavé večerní toaletě s hlubokým dekoltem.

Ametystová barva látky ještě zvýrazňovala její topasové, široce rozestavené oči a rudé rty.

Eviza Čedi uklidnila, když jí sdělila, že Rodis teď žije ve vysoko položené části města ve starém Chrámu Času, přeměněném na muzeum starověkých knih. Lékařka výpravy bydlila v Ústřední nemocnici a mohla se s Rodis volně stýkat. Umluvila si s Čedi schůzku za čtyři dny, až skončí meziměstská konference lékařů.

„Přijďte hned ráno, Čedi,“ řekla Eviza, „poobědváme spolu v nemocniční jídelně. Ostatně, kde se stravujete?“

„V jakékoliv restauraci, na kterou při svých potulkách městem právě narazím.“

„Měla byste si vybrat stálou jídelnu, nějakou, kde lépe vaří.“

„Všude je to stejně špatné. KŽI nemají rádi svou práci.

Casor říká, že prý… kradou. Berou si pro sebe to nejlepší.“

„Pročpak?“

„Buď to snědí sami, odnesou rodině, nebo vymění za čtverečky… totiž za peníze. Proto je jídlo tak nevalné!“

„Myslím, že vaše přítelkyně nemá pravdu. Zde na Tormansu jsou lidé tak vystrašení Stoletím Hladu, že se snaží vyrobit co největší množství potravin z každého produktu tím, že k němu přidávají nepoživatelné látky. Takhle ničí přírodní mléko, máslo, chléb, dokonce i vodu. Přirozeně, že taková strava nemůže být chutná, často je vyloženě zdraví škodlivá. Odtud ta spousta onemocnění jater a zažívacího traktu.“

„Proto tedy má zdejší voda tak nepříjemnou chuť! A přitom s ní bez užitku plýtvají. Nebylo by lepší zacházet s ní úsporněji a dělat ji chutnější?“ řekla Čedi.

„Člověk zde na každém kroku potkává věci odporující zdravému rozumu,“ odpověděla Eviza z obrazovky. „Ale netrapte se, Čedi. Neplatíme zas příliš draze — mluveno po tormanťansku — za to, abychom mohli na vlastní oči uvidět tak neuvěřitelnou společnost. Rodis říká, že právě takhle si představovala epochu Rozděleného Světa na Zemi!“

„Co je zde tedy neuvěřitelného? Je to jen smutné, když člověk pomyslí na zbytečné zkoušky a oběti našich společných předků, kteří tím vším už prošli…“

„Hlavu vzhůru, Čedi! Čeká nás ještě nemálo zkoušek.

Každý den se tu určitě přihodí něco nepříjemného, a nechtěla bych dlouho zůstat na Tormansu,“ přiznala se Eviza.

Socioložka uslyšela za stěnou hlasy vracejících se majitelů bytu a rozloučila se s lékařkou. Devítinožka sama zalezla pod postel. Čedi spustila přikrývku a střetla se pohledem s Casor. Tormanťanka stála se spuštěnýma rukama, tváře jí planuly, ale v očích stály slzy.

„Mocný Hade, ta Eviza je nádherná!“ řekla. „Srdce se mi svírá, jako když jsem v dětství poslouchala pohádku.“

„Co je na ní zvláštního?“ usmála se Čedi.

„Všechno! Ty jsi také hezká, ale ona…! Proč je však taková tvrdá, proč je v ní tak málo lásky a soucitu?“

„Casor! Jak jsi mohla najít na Evize tolik chyb? Lidé na Zemi nejsou takoví!“

„Teď už vím, že ne! I když,“ dívka se chvíli zamyslila, „tys mi zpočátku připadala stejná. Že by i ona byla jiná?

Ale krásná je až k nevíře!“ Casor si otřela bezděčné slzy a vyklouzla z pokojíku.

Čedi zůstala zamyšleně stát. Poprvé si vyčítala přílišnou sebedůvěru, s níž se rozhodla studovat sociologii takové planety. Chyběla jí Evizina neochvějná sebejistota, i hloubka, jakou měla Rodis.

Ve stejném okamžiku si Eviza Tanet promýšlela své vystoupení na konferenci. Jak vyprávět tormanťanským zdravotníkům o nesmírné síle pozemské medicíny ve srovnání s jejich překvapivě ubohou vědou, aby se neurazili a necítili ponížení?

Viděla obětavé a hrdinné lékaře, kteří s vypětím sil pracovali ve dne v noci, bojovali s bídou v nemocnicích, s nevědomostí a hrubostí pomocného personálu, který proklínal svou špatně placenou, špinavou a neuznávanou práci.

Pacienti byli většinou DŽI, personál KŽI. Obě vrstvy se vzájemně nenáviděly a situace nemocných se stávala tragickou.

Obvykle příbuzní dělali všechno možné, aby svým blízkým pomohli překonat nemoci doma. Situace na chirurgii byla nemožná. Dusné, přeplněné pokoje s typickým pooperačním zápachem dlouho Evizu strašily ve snu a rušily její vzpomínky na Zemi.

Pozemskou lékařku ubytovali inženýři z vrstvy DŽI, zajímající vyšší stupeň v hierarchickém žebříčku. Proto její pokoj i lůžko byly o něco prostornější, než měla Čedi.

Každá příčka v tormanťanské hierarchii nesla s sebou nějaké výhody, ať už se týkaly větších rozměrů bytu nebo lepší stravy. Eviza s údivem pozorovala, s jakou urputností lidi o taková nicotná privilegia bojují. Hlavně se snažili proniknout do horní vrstvy hodnostářů, stát se „hadonoši“, jejichž výsady dosahovaly maxima. Plnou silou propukaly podvody, pomluvy a udavačství. Úplatky, otrocká horlivost, slepá nenávist ke konkurentům… Ahrimanova Střela šílela, odstraňovala z cesty slušné a čestné lidi, rozmnožovala mezi „hadonoši“ řady padouchů…

Eviza, kvetoucí a plná života, vstoupila v den konference do služebního pokoje lékařů v Ústřední nemocnici. Prošla ozařovací komorou a desinfekční chodbou do malé haly. Zastavila se, aby na sebe pohlédla do zrcadla. Ze sousedního kuřáckého pokoje k ní dolehly pootevřenými dveřmi hlučné hlasy. Hovořící mluvili bez zábran. Eviza pochopila, že je řeč o ní. Mladí lékaři vyjadřovali o překot své nadšení nad cizinkou, a to způsobem, že Eviza nevěděla, má-li se smát či zlobit.

„Celý se třesu, když jde kolem mne,“ slyšela vysoký tenor, „žlutá kukadla jí svítí, prsa div neprotrhnou blůzu, nohy, ach, jaké ta má nohy…!“

Eviza vešla do kuřáckého salónku. Přivítali ji tři lékaři, kouřící dýmky. Přelétla všechny smějícíma se očima a mladíci se dovtípili, že vyslechla jejich rozhovor.

Primář nemocnice, majestátní muž v brýlích, uviděl Evizu a roztáhl v úsměvu tenké, nepříjemné rty lišáka a mrzouta. Měl na sobě obvyklý šat všech lékařů na Jan- Jachu, žlutý plášť s černým pásem a stejně žlutou měkkou čapku. Bystrýma přimhouřenýma očima rychle přelétl úbor své pozemské kolegyně, jejíž postava, nálada i hrdá tvář byla v dokonalé harmonii s jasnou barvou obleku.

„Pojďme do mého vozu!“ a nečekaje na souhlas táhl Pozemšťanku k postrannímu vchodu, kde ho čekal dlouhý a úzký dopravní prostředek.

Konference se měla konat v paláci za městem. Stroj šplhal po příkré cestě a předjížděl spousty chodců. Na jednom místě Eviza zpozorovala starou DŽI s těžkým nákladem na zádech a mimovolně pokynula řidiči, aby zastavil.

Ale šofér ani nepřibrzdil. Na udivený astronautčin pohled se šéflékař jen zasmušil. Dojeli k budově s omšelými ozdobami z velkých kamenných květů. Vysoká zeď se na několika místech sesula, třístupňová vížka nad branou byla na spadnutí. Ale zahrada kolem vypadala hustá a svěží, bez známek uvadání, charakteristických pro parky a sady ve vnitřním městě.

„Jak jsem viděl, překvapilo vás, že jsme nesvezli stařenu?“

začal vedoucí lékař a pohlédl na Evizu po svém boku.

„Jste všímavý!“

„U nás nemůže být člověk příliš dobrý,“ řekl Tormanťan, jako by se ospravedlňoval. „Za prvé bychom mohli dostat infekci, za druhé musíme šetřit stroj, za třetí…“

Eviza ho posunkem přerušila.

„Nemusíte mi nic vysvětlovat. Vy zde myslíte jenom na sebe, šetříte stroj, ten primitivní výrobek ze železa a umělé hmoty, víc než člověka. To všechno je zcela přirozené ve společnosti, kde život menšiny se vykupuje smrtí většiny obyvatel. Jen se divím, proč jste se dal na medicínu. Má smysl léčit lidi při vašem systému lehké smrti a rychlé výměny generací?“

„Mýlíte se! DŽI jsou nejcennější část obyvatelstva. Naší povinností je oddálit jejich smrt, léčit je všemi prostředky.

Ideální by ovšem bylo, kdybychom mohli zachovat pouze mozek, oddělit ho od zchátralého těla.“

„Naši předkové upadli do stejného omylu, když se domnívali, že mozek a psychiku lze oddělit od ostatního těla, jako by spolu netvořily nerozlučný celek. Někteří lidé dokonce tvrdili, že celý svět existuje pouze v představě člověka.

Zde vězí kořeny mnoha biologických omylů. Mozek ani psychika se neutvářejí samy o sobě. Jejich struktura a funkce jsou výtvorem společnosti a doby, je to souhrn poznatků v období vzniku individua. Jenom nepřetržitým vstřebáváním nových dojmů, znalostí i vjemů překonává mozek emocionálních lidí nebo těch, kdo mají vynikající paměť, zákonitou konzervativnost, a to jen do určitých mezí. Veliký vědec třicet let po dosažení vrcholu své činnosti se stane konzervativcem, beznadějně zaostávajícím za svou dobou. On sám to ani nepochopí, protože jeho mozek je naladěn na stejnou notu se světem, který už odešel do minulosti.“

„Je přece možno modelovat nové podmínky, umocňovat je…“

„Zatímco modelujete, vzdálenost mezi kondicí mozku a podmínkami prostředí ještě vzroste. Psychická sféra se mění nepoměrně rychleji než biologická transformace.“

„My jsme neteoretizovali, nýbrž bojovali se smrtí, na pokusech jsme si osvětlovali nové možnosti, jak prodloužit život.“

„A připojili jste ke kolosálnímu seznamu přírodních i lidských zločinů další milióny mučedníků. Když člověk sečte všechna zvířata utýraná při pokusech, všechny nemocné usmrcené operacemi, pak musí co nejrozhodněji odsoudit váš empirismus. V historii naší medicíny a biologie byly také periody přezíravého vztahu k životu. Každý žák směl kuchat živou žábu a polovzdělaný student psa nebo kočku. Zde je velice důležité zachovat míru. Přestoupí- li se hranice, stane se lékař řezníkem či travičem a vědec vrahem. Není-li dosaženo potřebné meze, pak se lékaři mění na fantasty či negramotné ouřady. Nejhorší ze všech jsou fanatikové ochotní rozřezat člověka křížem krážem, o zvířatech nemluvě, jen aby provedli nebývalou operaci, zaměnili nezaměnitelné. Nechápou, že člověk není mechanismus složený ze standardních součástek, že srdce není jen pumpa a mozek nepředstavuje celého člověka. Takový přístup k věci nadělal svého času u nás mnoho škod, a vidím, že na vaší planetě je v plném rozkvětu.“

Vedoucí lékař chytil Evizu za ruku a strhl ji z cestičky.

Ocitli se za košatým keřem.

„Sehněte se, honem!“ zašeptal Tormanťan tak naléhavě, že Pozemšťanka uposlechla.

Od brány běželo několik lidí a hnali před sebou tlustého muže s popelavou tváří a vypoulenýma očima. Běžícímu docházely síly. Potácivě se zastavil. Jeden z pronásledovatelů ho kolenem udeřil do obličeje a tlouštík se napůl zhroutil. Druhý podrazil oběti nohy. Pak začali po sraženém muži šlapat.

Eviza se vytrhla šéflékaři, běžela k místu násilí a volala:

„Stůjte, přestaňte!“

Po zdivočelých tvářích přeběhl nesmírný údiv. Pěsti se rozevřely, na zkřivených rtech se mihl náznak úsměvu. V nastalém tichu bylo slyšet jen sténání oběti.

„Styďte se! Šest mladíků tluče jednoho, ke všemu tlustého a starého! Copak nechápete, že je vaše jednání odporné?“

Silák v modré haleně se naklonil kupředu a šťouchl prstem do Evizy.

„Veliký Hade! Že mě to nenapadlo! Ty jsi přece ze Země?“

„Ano!“ odpověděla a poklekla, aby prohlédla zraněného.

„Nech toho mizeru! Ten má tuhý kořen! Dali jsme mu jen trochu za’vyučenou.“

„Proč?“

„Protože je to škrabal. Tihle prokletí spisovatelští lokajové si vymýšlejí báchorky a lži o našem životě, překrucují historii, aby dokázali velikost a moudrost těch, kdo jim dovolují trochu déle žít a dobře jim platí. Za každou napsanou větu, která se líbí vládcům, musíme draze platit my všichni. Takové nestačí bít, ty je třeba zabíjet!“

„Počkejte!“ přerušila ho Eviza. „Možná že jeho vina vůbec není tak velká. Vy zde se nestaráte, odpovídá-li pravdě, co se říká nebo píše. Spisovatelé také nepřemýšlejí o následcích nějaké peprné, efektní fráze. Stejně vědci neuvažují, jaké zlo způsobí jejich objevy. Spěchají, aby o všem nejdříve zpravili svět, a připomínají o překot kokrhající kohoutky.“

Mluvčí hloučku se upřímně a sympaticky zasmál.

„Jsi chytrá hlava, Pozemšťanko! Jenže nemáš pravdu.

Oni dobře vědí, že lžou. Jsou horší než holky, které se v zahradách milují za peníze. Ty prodávají jen sebe, ale tihle nás všechny. Nenávidím je —“ A kopl do své oběti, která se snažila odplazit po čtyřech.

„Přestaňte, nešťastníci!“ Eviza svým tělem zaštítila spisovatele.

„Rychlý Hade! Ty ničemu nerozumíš!“ pohlédl na ni vůdce přimhouřenýma očima. „Nešťastní jsou oni, ne my!

My odcházíme ze života v plné síle, nevíme, co je nemoc, nemáme strach, o nic se nestaráme. Co nás může polekat, když stejně brzy umřeme? Ale DŽI se věčně třesou, bojí se smrti i dlouhého života s nevyhnutelnými nemocemi. Mají hrůzu, že se znelíbí hadonošům, bojí se pronést slovo proti vládcům, aby je nepřevedli mezi KŽI a neodeslali do Chrámu Sladké Smrti. Strachují se jen o své výsady v jídle, bydlení i oblékání.“

„Pak zaslouží politování!“

„To by tak scházelo! Víš, čím si vykupují právo na dlouhý život? Vymýšlejí si, jak přivést lidi k poslušnosti, jak vyrobit jídlo z nejhoršího odpadu, jak přinutit ženy, aby rodily víc dětí pro Čtyři. Vyhledávají zákony, které by ospravedlnily nezákonnost hadonošů, vychvalují, lžou, jen aby si vymohli povýšení.“

„Chtějí tedy dostat obtížnější a odpovědnější práci?“

„Ale kdepak! Čím vyšší má u nás člověk postavení, tím méně pracuje. Proto se plazí, aby dosáhli hodnosti hadonoše, kvůli tomu jsou ochotni zradit celý svět!“

„A vy nezrazujete na schůzkách s Hadem? A nebojíte se Jangara?“

Mluvčí KŽI se zachvěl a rozhlédl.

„Znáš víc, než jsem si myslil… Nu, buď zdráva, Pozemšťanko, už se neuvidíme!“

„Mohla bych vás požádat o něco důležitého? Právě vás,“ Eviza pohlédla na vůdce skupinky.

Zarděl se jako malý chlapec.

„Přijde na to, o co?“

„Abyste zašel do Chrámu Času, kde je památník starých knih, a vyhledal tam naši velitelku. Jmenuje se Fai Rodis.

Promluvte s ní stejně otevřeně a rozumně, jako jste hovořil se mnou. Nejdřív ale vyhledejte inženýra Taela. Je to sice DŽI, ale člověk, jakých je na vaší planetě málo.“

„Dobrá,“ mladík jí stiskl ruku.

„A řekněte, že vás posílá Eviza Tanet.“

„Eviza Tanet… jaké jméno!“

Šestice zmizela v zahradě. Od brány mířila k Evize hlučná skupina lékařů z Ústřední nemocnice, kteří přijeli společně ve velkém voze.

Z křoví vyšel vedoucí lékař, zavolal pomocníky a mlčky táhli postiženého k autu.

„Kdo to je?“ zeptala se Eviza jednoho z nemocničních kolegů.

„Vynikající spisovatel. Ti ho zřídili!“ oslovený se spokojeně usmál, jako by se plně stavěl na stranu KŽI.

Udivená Pozemšťanka vykročila s lékaři k úzkému portálu palácového vchodu.

Uvnitř budovy se opakoval známý tormanský styl. Těžké dveře ústily do prostorné haly. Široké schodiště vedlo do sálu vroubeného dvojitou řadou sloupů. Vestibul byl zaplněn lidmi. Pohledy všech se okamžitě obrátily k Evize.

Odvedli ji nahoru a usadili v postranní galérii na odřenou pohovku. Ostatní přítomní zůstali i nadále dole, kde utvořili špalír.

„Čekají na někoho?“ zeptala se Pozemšťanka staršího muže ve žlutém plášti.

„Samozřejmě,“ odpověděl stroze. „Mají přibýt představitelé Nejvyššího Shromáždění.“

„Proč přibýt, a ne prostě přijet?“

Muž pohlédl vylekaně na Evizu a mizel mezi sloupy.

Čekání se táhlo přes půl hodiny, než vyšlo najevo, že hodnostáři nepřijedou. Zástup dole jako by se protrhl. Za smíchu a hlučného hovoru, typického pro Tormanťany, řítili se všichni po schodišti do sálu. Šéflékař vyhledal Evizu a vedl ji na tribunu, kde seděli nejvýznamnější lékaři hlavního města i čestní hosté z ostatních míst planety. Ale Pozemšťanka odmítla a ujistila ho, že pro mladou řadovou lékařku mezihvězdné expedice se vysoká pocta nehodí, protože si ji ničím nezasloužila. Posadila se u sloupu na začátku sálu a cítila, že se k ní upíná pozornost celé posluchárny.

Projev, který měla přednést, jí působil starosti.

Řečníci se beze spěchu střídali. Mluvili rozvláčně o věcech více než zřejmých, a každý nejdříve zdůvodňoval svůj referát. Tormanťané tomu říkali stručný úvod. Všechno svědčilo o tom, že podobné banality nikoho nezajímají.

Eviza to vypozorovala ze znuděných tváří i z šumu v sále, stěží přehlušovaného zvukem reproduktorů.

Konečně pořadatel ohlásil, že lékařka ze Země projevila přání vystoupit před shromážděním tormanťanských zdravotníků.

Eviza prošla sálem k tribuně, pozdravována voláním, potleskem i hvízdáním nadšené mládeže. Ať se křik a hluk zdály sebedivnější, byly výrazem přátelských pocitů. Pozemšťanka poděkovala přítomným úklonou. Když začala hovořit s měkkým pozemským přízvukem, který nemohly setřít ani zesilovače, rozhostilo se v sále nebývalé ticho.

„Vaši zástupci chtěli, abych se obeznámila s medicínou na Jan-Jachu, zhodnotila kriticky chyby lékařů a řekla vám o pozemských úspěších v této vědecké oblasti. Ale mé znalosti o zdravotnictví na zdejší planetě jsou mizivé, a hlavně, chybí mi základní kritéria, která jsou předpokladem k posouzení každé vědecké disciplíny. Bylo by proto ode mne troufalé a neodpovědné, vystupovat v roli kritika nebo rádce. Mohu udělat jediné — vyprávět vám o překážkách, s nimiž jsme se na Zemi v minulosti setkávali a jak jsme je dokázali překonat…“

Eviza hovořila věcně a výstižně. Když před posluchači nastínila historii a vývoj pozemské medicíny od éry Rozděleného Světa se všemi obtížemi, omyly a slepými uličkami, jejichž problematika se v mnohém podobala současným poměrům na Tormansu, zmínila se na závěr ještě o několika osudových pastích, jež sama příroda nastražila lidstvu na jeho cestě za pokrokem. Cílem této cesty byl návrat k prvotnímu zdraví, ale bez závislosti na nelítostné přírodě.

Šlo o to, uniknout jejím hekatombám, jimiž doprovází zlepšováni a zdokonalování živočišných druhů, aby se tak nemilosrdně pomstila člověku za neobratné pokusy vymanit se z její moci.

„A to se nám podařilo!“ zvolala Eviza. „Všichni jsme zdraví, silní, odolní už od narození. Pochopili jsme, že naše nádherné lidské tělo si zaslouží víc než sedět v křeslech a mačkat tlačítka. Naše ruce jsou nejlepší ze všech nástrojů, které příroda nebo člověk vytvořili. Ale žádají si mistrovskou práci, aby pocítily opravdové uspokojení. To ovšem nestačí. Bojujeme za život svého rozumu stejnou měrou jako za život svého těla. Můžete se dovědět, jak nesmírné úsilí jsme vyvinuli v tomto nerovném boji. Nerovném proto, že hloubka a všeobjímající moc přírody se ještě zdaleka nevyčerpaly a lidstvo dosud vede nepřetržitý boj za své duševní i fyzické zdraví a je připraveno na jakýkoli útok přírodních živlů!“

Když Eviza skončila svou řeč, zvedla se v sále vlna souhlasného volání. Přísná, oduševnělá vážnost z astronautky spadla, na pódiu stála teď usměvavá, trochu koketní mladá žena, a ukláněla se publiku jako tanečnice. Tato metamorfóza zesílila ještě nadšení mezi lékařskou omladinou.

Tormanťanům se všeobecně zamlouvala veselá vážnost Pozemšťanů, kteří si nikdy nezahrávali s velkými city, nikomu se nevysmívali a nesnažili se pobavit na účet druhého…

Eviza se vrátila na své místo, a znovu sledovala referující lékaře. Mluvili v podstatě o důležitých problémech na úrovni tormanťanské vědy, oznamovali nové objevy, ale zajímavé myšlenky tonuly v moři zbytečných frází. S výjimkou psychologických pozorování nevytěžila Pozemšťanka z rozvleklých příspěvků nic, co by stálo za pozornost.

Zvyk hovořit za každou cenu si vysvětlovala touhou řečníka uplatnit před ostatními svou osobnost. Kromě toho záplava řinoucích se slov skýtala člověku vnitřní uvolnění, nutné ve světě trvalého útlaku a rozčilováni. Ale mnohomluvné referáty byly čím dál tím únavnější. Eviza se zaradovala, když byla ohlášena přestávka. Vstala s úmyslem najít opuštěné místo, aby se trochu osvěžila procházkou — ale kdepak! Obklopil ji hlučný zástup vzrušených Tormanťanů a Tormanťanek všech věkových vrstev, od mladých praktikantů až po šedovlasé přednosty nemocnic a profesory lékařských institutů.

Vyhledala pohledem hlavního lékaře, s nímž přijela z nemocnice. Prodral se bez okolků davem a přistoupil k ní.

„Mám vás doprovodit do jídelny, abyste se posilnila?

Páni kolegové, rozejděte se, naše návštěvnice ze Země je hladová a unavená!“

Eviza neměla chuť na jídlo, zvláště v neznámé jídelně.

Ztrácela apetit při pohledu na nevysvětlitelné nepřátelství obsluhujících žen. Jakákoli závislost na druhém člověku byla na Tormansu pokořující. Každý se dlouho pitvořil a naparoval, než vykonal, co bylo jeho přímou povinností.

Nechuť či v nejlepším případě dokonalý nezájem o práci byly příznačným rysem vrstvy KŽI. DŽI se před nimi třásli, kdykoli čekali na nejobyčejnější službu. Na závodech a v továrnách, kde poroučeli fialoví „hadonoši“, byla situace jiná. Sebemenší odpor se bez prodlení trestal, nejčastěji transportem do Chrámu Sladké Smrti. Zato mimo dosah pronikavých očí hodnostářů a stráží se KŽI nenáviděným DŽI všude krutě posmívali. A ti beze slova trpěli, protože věděli, že z rozhodnutí Rady Čtyř se KŽI mohou kdykoli stát jejich katy.

Eviza, ponořená do úvah, šla vedle šéflékaře alejí k úzkému domu, kde byla jídelna i restaurace.

„Divíte se, proč jsem se ukryl za křovím a neběžel spisovateli na pomoc?“ zeptal se zničehonic lékař a snažil se zachytit pohled své společnice.

„Ne,“ odpověděla Eviza lhostejně. Nebyla zvědavá na osobní motivy činu plynoucího nutně ze společenského zřízení na Tormansu.

„Mohl bych si poranit ruce a poškodit mnoho lidí, kteří by marně čekali na operaci.“

Mezi stromy vyrostla jako ze země ohromná tlupa a hrnula se k nim. Vedoucí lékař zesinal, obličej mu zkřivil strach, ale Eviza poznala mladé lékaře, účastníky konference.

Přiřítili se jako vichr, odstrčili doktora a v těsném kroužku obklopili Pozemšťanku. Půvabná Tormanťanka, jejíž temná pleť, černé vlasy a jiskrné černé oči se výrazně odrážely od žlutého stejnokroje, vystoupila se smíchem před Evizu:

„Nezlobte se, že jsme vás takhle přepadli. Zpozorovali jsme, že se chystáte odejít. Kdoví, jestli se s vámi ještě setkáme! Máme některé důležité problémy, a jistě neodmítnete…“

„Neodmítnu,“ řekla stejně vesele Eviza, „jestli na to stačím. Mé znalosti jsou velmi omezené. Co vás zajímá?“

„Sex! Řekněte nám, jak se u vás na Zemi vyrovnáváte s touto příčinou mnoha utrpení, s vidinou nejvyššího i lživého štěstí. Vyprávějte nebo alespoň odpovězte na otázky, které jsme vám nemohli položit v konferenčním sále.“

Eviza uviděla palouček, chráněný před vedrem alejí vysokých hustých stromů. Všichni nadšeně přijali její návrh, aby uspořádali improvizovanou besedu právě tam. Nízká drsná tráva rozkvetla žlutými oděvy lékařů, kteří se porůznu usadili ve stínu. Pozemšťanka s nohama zkříženýma pod sebou zaujala místo na malém pahrbku před svými posluchači a vysmívala se sama sobě, že opět dělá kazatelku.

Teď byl její cíl jiný než na konferenci. Zde mohla mluvit bez obav, že bude obecenstvo traumatizovat svými formulacemi, jak se to stává při rozdílném intelektuálním vnímání. Pohlédla na temnou oblohu Tormansu, přelétla zrakem pruhy fialových odstínů… Přemýšlela, jak začít…

„Lidstvo na Jan-Jachu jednou odmítá význam a sílu sexu, jindy zas ho přeceňuje a přisuzuje mu v životě dominantní váhu. Tím, že upadá z jedné krajnosti do druhé, nedospělo dosud ke skutečné pohlavní výchově.“

„Existuje snad u vás pohlavní výchova?“ zazněla otázka.

„Existuje, a přikládá se jí velká důležitost. Člověk se musí naučit ovládat vlastní tělo, nepotlačovat sexuální touhu, ale také se jí nepodřizovat až k nevázanosti.“

„Copak se dá regulovat láska a vášeň?“

„To není správná představa. Jakmile se vyhoupnete na hřeben vlny, je třeba obratně balancovat, nechcete-li sklouznout zpátky. Když ale chcete zastavit, pak vlnu prostě opustíte, necháte ji přejít…“

Po nechápavých pohledech posluchačů si Eviza uvědomila, že v tormanských mořích neexistují obrovské vlny způsobované přílivem, a mladí lidé tudíž nevědí nic o krkolomné jízdě na latu, široké desce opatřené akumulátorem a motorem, a ovládané pouze nohama…

„Mluvila jsem na shromáždění o reciproční závislosti.

Bohatá psychika potřebuje silné a zdravé tělo, které zas mnohostranný duševní život plní odvahou, činorodostí, vytrvalostí a emocemi. Biochemie člověka vyžaduje trvalou vzrušivost mozku na jednu pětinu jeho kapacity, a to zajišťuje hladina pohlavních hormonů v krvi. Za to člověk platí — mluveno vašimi slovy — neutuchajícím a silným erotickým citem. Tlumí-li se tento cit příliš dlouho, trpí člověk buď nervovými depresemi a psychickými anomáliemi, anebo v pokořující žádosti vyhledává náhodného partnera…“

„To znamená, že je třeba oddat se vášni impulzívně, v prudkých vzplanutích,“ řekla Tormanťanka, která začínala besedu.

„Ovšem!“

„Ale co láska? Impuls přece nemůže trvat dlouho?“

„To je pravěký omyl! Člověk dorostl k opravdové lásce, ale zde u vás dál přetrvává jeskynní názor, že láska je pouze vášeň, a vášeň že znamená jen pohlavní spojení. Nemusím přece říkat, oč bohatší, prudší a delší je skutečná zamilovanost!

Dokonalý soulad všech tužeb, zálib a snů, který lze nazvat láskou, nenajdeme ani u nás na Zemi lehce a jednoduše. Pro nás je láska slovem posvátným, a znamená cit velmi obsáhlý a mnohostranný. Ale i čistě fyzická, pohlavní láska v nejužším smyslu slova nemá nikdy odstín jednostrannosti. Je to víc než rozkoš, je to služba milovanému člověku, a zároveň i kráse a společnosti, dokonce se někdy musí podřídit požadavkům genetických zákonů navzdory osobním zálibám, jestliže je obé v rozporu u lidí, kteří chtějí mít děti. Ale zákeřnou sílu nahromaděných hormonů jsme se naučili uvolňovat, abychom dosáhli vnitřního klidu a harmonie…“

„Copak jste na Zemi nemohli tuto sílu regulovat chemicky, pomocí léků?“ zeptal se Evizin známý neurochirurg.

„Lépe je nezasahovat do složité struktury hormonů, které jsou psychofyziologickým základem individua, a jít přirozenou cestou erotické výchovy.“

„Vy učíte chlapce a dívky erotice? To je neslýchané!“

zvolal neurochirurg.

Ozvalo se pohrdavé mumlání a bručení. Vysoký lékař s jakousi zářící broží na hrudi vstal, prošel kolem prvních řad posluchačů a impertinentně se na Evizu zadíval.

„Čekal jsem jiná odhalení od vyslankyně Země. Tahle jsou stará jako Bílé Hvězdy. Uplatňujete v praxi, abych tak řekl, základní erotickou instruktáž u jednotlivých párů?“

„Samozřejmě! Aby zamilovanost dvojice trvala co nejdéle.“

,A když dlouho nevydrží?“

„Pak oba partnery zklidníme tím, že každému zvlášť se dostane poučení o vyšším Erotu.“

„To je u nás absolutně nemožné. Pozemšťanům zřejmě chybí hlavní milostný cit, totiž žárlivost.“

„Žárlivost u nás opravdu neexistuje. To je přežitek prvobytného pohlavního výběru, kdy se bojovalo o samici nebo samce. Naše ženy i muži jsou silní a klidní, nežárlí, pochopí i dočasné neporozumění. Ale vědí, že nejvyšší štěstí člověka je vždycky na hranici jeho sil.“

Oponent pohlédl na Evizu mužsky oceňujícím zrakem.

„Zřejmě je to možné jen proto, že vy, Pozemšťané, jste tak chladní, že váš podivuhodně nádherný zevnějšek člověka spíš odrazuje, než přitahuje.“

Část mužů souhlasně zatleskala.

Eviza se nahlas rozesmála.

„Cestou na konferenci jsem vyslechla rozhovor několika zde přítomných mužů, kteří se o mých přednostech vyjadřovali docela jinak. I teď cítím pozornost adresovanou mým nohám.“ Pohladila si oblá kolena vykukující pod krátkým oděvem. „Ani na okamžik jsem nepřestala vnímat lačné pohledy namířené ke mně z mnoha stran. To znamená, že chlad rozhodně nevadí přitažlivosti a můj oponent nemá pravdu.“

Teď zas ženy odměnily Evizu potleskem.

„Jsme opravdu chladní, pokud nedáváme volný průchod erotice, ale pak…“

Eviza pomalu vstala, vzpřímila se a vypjala, jako ve chvíli nebezpečí. A Tormanťané uviděli novou proměnu astronautky. Rty měla pootevřené, jako by se chystala zpívat nebo cosi říci, „tygří“ oči téměř zčernaly. I beztak vyzývavá ňadra mladé ženy se vzepjala ještě výš, ladný štíhlý krk se vztyčil na neširokých, rovných ramenou s nepředstavitelně čistou a hladkou pokožkou, ruměnec vzrušení pronikl opálenou vrstvou obnažené pleti. Klidná a přívětivá vědecká pracovnice zmizela. Místo ní tu stála sama podstata ženství ve vyzývavé kráse a síle, lákavá, hrozivá, maličko přezíravá…

Změna byla tak pronikavá, že posluchači zděšením couvli.

„Had, skutečný had,“ ozval se šepot ohromených Tormanťanek.

Eviza využila všeobecného zmatku a opustila palouk.

Nikdo se neodvážil ji zastavit.

Čedi šla pomalu ulicí a tiše si pobzukovala, třebaže by se nejraději rozezpívala z plných plic. Toužila vyběhnout na volné prostranství, už dávno pociťovala nedostatek prostoru.

Pokojíky malé jako klícky, v nichž teď trvale bydlila, ji nesnesitelně stísňovaly. Někdy nemohla vydržet steskem, neměla sílu dívat se ani dýchat, a pak se vydávala na toulky, míjela malinké parčíky a ubohá náměstí a spěchala, aby co nejdříve byla v hlavním parku. Teď chodila častěji sama.

Stávalo se, že ji zastavovali „fialoví“ nebo lidé v uniformě s „okem“ na hrudi. Kartička ji vždycky spolehlivě vysvobodila. Casor ji upozornila na tmavě modře podtrženou řádku značek, jež v překladu znamenaly „projevovat zvláštní pozornost“. Byl to kategorický příkaz všem Tormanťanům, ať v jídelnách, obchodech, kadeřnických salónech, prostředcích veřejné dopravy, či kdekoli jinde, aby Čedi obsloužili co nejrychleji a nejlépe. Pokud chodila s Casor, nikdy kartičku nepoužívala, a přesvědčila se tak z vlastní zkušenosti, jak obtížné je pro řadového obyvatele hlavního města dosáhnout ne zvláštního, ale docela normálního zacházení. Sotva však vytáhla čtvereček z plastické hmoty, hrubiáni se začali co nejponíženěji klanět, a zároveň hleděli mít nebezpečnou návštěvnici co nejdříve ze dveří. Všechny ty nenadálé obraty, vyvolané strachem, Čedi natolik odrazovaly, že používala kartičku jen jako obranu před „fialovými“.

Už několik dní se Čedi nepodařilo navázat prostřednictvím robota spojení s Evizou nebo s Virem. Neviděla se ani s Rodis. Vir Norin žil mezi vědci a mladá socioložka nechtěla jít za ním, nebude-li to krajně nutné. Počítala, že se Eviza brzy objeví, a nedovedla si představit, co ji mohlo zdržet víc než čtyřiadvacet hodin. Čedi se vypravila k přítelkyni pěšky. Neodradila ji značná vzdálenost, ani špatný, terén města.

Šla kilometr za kilometrem, nevšímala si jednotvárných domů, ale snažila se objevit pomníky a památníky, v nichž se na každé planetě obrážely sny obyvatel, vzpomínky na minulost i touha po kráse. Na Zemi byly skulptury velmi oblíbeny a stavěly se na otevřených a osamělých místech.

Ale ve Středu Moudrosti stály na náměstích i v parcích obelisky nebo zpodobeniny hadů s poučnými nápisy.

Zřídkakdy se objevily sochy velkých vůdců z rozličných historických období Jan-Jachu. Pózami i výhružnými tvářemi, v nichž se zračila neústupná vůle, byly si všechny navzájem podobné jako blíženci. Úplně tu chyběly sochy, které by zachycovaly prostou krásu člověka nebo myšlenky.

Čedi zahnula do uličky s jednotnými rudými domy, zdobenými starodávnými vzory z černé keramiky. Vypadalo to, jako by ohromné kapky smůly stékaly po širokých hladkých stěnách. Zde byly byty DŽI, a také Evizin útulek v hlavním městě. Dívka vytočila známý kód, jímž se otvíraly dveře, a v maličké předsíni hlasitě požádala o dovolení vstoupit.

Hlava domácnosti, obstárlý bakteriolog, jako obvykle nebyl doma, protože většinu času trávil v Hlídkách Zdraví.

Ozval se hlas hospodyně, která zvala Čedi do vedlejšího pokoje. V křesle s knížkou v ruce seděla uplakaná žena středních let. Eviza prý nebyla už čtvrtý den doma. Žena se s obavou zeptala:

„Co myslíte, objeví se tu ještě vaše kolegyně? Vždyť tu zůstaly všechny její věci!“

„Určitě přijde. Ale co se vám stalo?“

„Neštěstí! Ach, jak bych tu potřebovala vaši přítelkyni!

Jen ona může zmírnit mé trápení!“

„Jaké? Možná že bych vám mohla pomoci hned?“

„Já…,“ žena vzlykla, slzy se ji koulely po tvářích.

Čedi ji položila ruku na hlavu.

„Nemohu,“ žena zvedla knihu, „vůbec nemohu číst.

Nevidím. Co se mnou bude? Trochu jsem si vydělávala výpisky. Ale teď? Co mám dělat? Jak budu žít?“

„Především se uklidněte. Máte muže a děti, kteří vás potřebují.“

Je strašné být bezmocná. To vy nepochopíte. Knihy byly mou jedinou radostí. Mně, která jsem neužitečná, nikomu nepotřebná, dávají knihy všechno!“ A znovu ji vyhrkly slzy. „Nevidím! A naši lékaři neznají pomoc.“

Slzy bezmoci a beznaděje se bolestně dotkly Čedina nitra. Neuměla bojovat proti lítosti, citu, který se jí zmocňoval stále silněji. Musí požádat Evizu, aby ženě pomohla nějakým účinným lékem.

V moři utrpení na Tormansu bylo ženino trápení jen kapkou. Pomáhat kapce je pro moře bez významu a bez užitku. Tak to učili Čedi na Zemi, kde se vždy požadovalo určit příčiny utrpení, zničit jeho kořeny, a tím napomáhat dobru. Ale zde bylo všechno naopak. Příčiny byly nad slunce jasnější, ale vykořenit je v propasti tormanského inferna nemohla nejen Čedi, ale ani celá posádka Temného Plamene. Dívka usedla vedle plačící ženy, uklidnila ji, a teprve pak se vydala domů.

Setmělo se. Na spoře osvětlených ulicích hlavního města se tu a tam objevili chodci, mihli se v záři luceren, a zase zmizeli ve tmě. Měsíc stál nízko nad obzorem a jeho slabý šerý svit vrhal matné přízračné stíny. Čedi byla patrně jedinou ženou v opuštěných ulicích této městské čtvrti.

Astronautka nespěchala do své komůrky. Připomínala si stříbřité měsíční noci na Zemi, kdy lidé mizeli v noční přírodě, aby buď o samotě snili, milovali se nebo podnikali procházky společně s přáteli. Zde s příchodem tmy všichni pádili domů pod ochranu svých čtyř stěn, a ještě se bojácně ohlíželi.

Čedi šla asi hodinu, než se dostala do dobře osvětlené centrální čtvrti ve Středu Moudrosti. Večerní zábavy sem přilákaly spousty lidí, hlavně z řad KŽI, kteří kvůli bezpečnosti přicházeli v malých skupinkách. DŽI se vyhýbali místům, kam chodili KŽI.

I Čedi se snažila skupinkám vyhnout, aby nemusila použit únavného psychologického působení, ale hlavně aby nepotřebovala ukazovat ochrannou kartičku vládců. Když uviděla proti sobě přicházet hlouček mužů, kteří za doprovodu reproduktoru hulákali jakousi rytmickou píseň, přešla na druhou stranu ulice a zastavila se u kamenné brány.

Lidé chodili sem a tam, ozývaly se výkřiky a hlasitý chechtot, tak vlastní obyvatelům Jan-Jachu. Dva mladíci přistoupili k Čedi a snažili se zapříst rozhovor. Široké schodiště tonulo v jasném rudě fialovém světle, které sem v šikmých kaskádách dopadalo z průčelí Paláce Večerních Potěšení, obklopeného dvojitou řadou tmavě modrých čtyřhranných sloupů zdobených zlatem. Mládenci však zmizeli jako odvátí větrem, když cestu zatarasili tři KŽI, obávané „vzory“.

Přišli blíž, prohlíželi si Čedi, a pak mezi sebou o něčem hovořili. Vtom čísi ruka uchopila dívku zezadu a přinutila ji, aby se otočila. V ostrém pocitu nebezpečí uhnula instinktivně stranou. Strašlivý úder, způsobený něčím těžkým zřejmě kovem, zasáhl Čedi do hlavy, sedřel jí kůži na zátylku, roztrhl sval a roztříštil jí pravý ramenní kloub, klíční kost i část lopatky. Při pádu se bezděčně obrátila na levou stranu. Těžký šok jí stiskl hrdlo i srdce, zatemnil oči, hasil vědomí. Náraz při pádu projel jako tisíc rozžhavených nožů jejím ramenem, rukou i šíjí. Silou vůle zvedla Čedi hlavu a škubla sebou ve snaze zvednout se na kolena. Před ní jako v dálce vyvstala známá tvář. Šotšek na ni hleděl vylekaně a s vítězoslavnou zlobou.

„Vy?“ zašeptala Čedi s nesmírným údivem. „Proč?“

Při vší omezenosti si Tormanťan uvědomil, že v krásném obličeji své oběti nevidí ani strach, ani hněv. Jen údiv a lítost, ano, hlavně lítost, která platila jemu! Neobyčejná duševní síla astronautčina probudila cosi v jeho temné duši.

„Co stojíš? Vraž jí další!“ křikl jeden z jeho kumpánů.

,Zmizni!“ Šotšek se po něm rozehnal jako beze smyslů.

Všichni vzali do zaječích. Bezděční svědkové surového přepadení se rozutekli už předtím. Osvětlené schodiště bylo pusté a prázdné.

Čedi se pomalu převrátila na bok a zůstala ležet u Šotšekových nohou. V bezmocném zhroucení pozemské dívky zanikalo tolik čisté a nekonečně vzdálené krásy, že mladík najednou pocítil, jak ho nesnesitelný žal a výčitka doslova trhají vedví. Mohl je překonat jen jediným způsobem. Zaskřípal zuby, vytrhl dlouhou trojhrannou jehlu a vší silou si ji vrazil do hrudi, rovnou do srdce. Klesl k zemi a odvalil se několik kroků od Čedi. Ta ovšem neviděla ani Šotšekovu sebevraždu, ani dva „fialové“, kteří přiběhli, obrátili ji tváří ke světlu, prohledali, a když objevili vládcovu kartičku, s hrůzou přivolali uniformovaného muže „s okem“.

„Do Ústřední nemocnice, okamžitě!“ zněl jeho příkaz.