Prolog


Na škole třetího cyklu začal poslední školní rok. Po jeho uplynutí čekalo žáky tříleté období Herkulových činů, kdy pod vedením vybraných instruktorů budou pracovat na zvolených úkolech.

V přípravě na samostatnou činnost věnovali děvčata a chlapci zvýšený zájem dějinám lidstva na Zemi a porovnávali je s mnoha ostatními civilizacemi dalekých světů Velikého Okruhu.

Otevřela se blankytně modrá okna s vrchními opalizujícími skly. Za nimi se téměř neslyšně ozýval pleskot vln a šelest vánku v listoví, ta věčná hudba přírody, zvoucí ke klidnému rozjímání. Ticho ve třídě, zamyšlené jasné oči…

Učitel právě ukončil přednášku.

Bez hluku spustil závěsy přes veliké obrazovky, stiskl knoflík a stereopromítačka televideofonu se zasunula pod katedru. Pak se posadil a se zalíbením pozoroval soustředěné tváře před sebou. Věděl, že chvilku mlčení vystřídají záhy otázky, tím zvídavější, čím hlouběji zapůsobil na mladé lidi nastíněný obraz historie. Učitel čekal na jejich dotazy, snažil se uhodnout, co asi žáky dnes nejvíce zaujalo a čemu z jeho přednášky třeba neporozuměli… Snad psychologii lidstva z konce epochy Rozděleného Světa…?

Nebo hrozným davovým psychózám, které vedly ke zničení kultury a vyvraždění nejlepších lidí?

Učitelovy myšlenky se přetrhly, když u dvou různých stolků vstali současně hoch a dívka. Pohlédli na sebe udivenýma očima a vzápětí zvedl chlapec ruku dlaní vzhůru, jak bylo při otázkách zvykem.

„Znamená to,“ začal mladík, „že veškerá historická zkušenost potvrzuje nevyhnutelné vítězství vyšších forem nad nižšími, a to jak ve vývoji přírody, tak i v jejích zvratech?“

„Správně, Larku, ovšem s výjimkou ojedinělých případů, kdy zvláštní shodou okolností vybočí vývoj z obvyklých hranic dialektického procesu,“ odpověděl učitel.

„Jako třeba na Zirdě, kde na mrtvých rozvalinách rostou jenom černé máky?“ zeptala se Puna a vypjala do výšky svou nevysokou postavičku.

„Nebo jiné planety objevené mnohem později,“ dodal učitel. „Mají mohutnou vrstvu blankytné atmosféry, průzračná moře i čisté řeky, teplá slunce, prostě všechno, co je nutné k životu. A přece tam vanou větry nad mrtvými písky.

Šum větru, poryvy bouře, nebo hukot mořského příboje jsou jediné zvuky narušující ticho obrovské prázdnoty.

Myslící život zde nesmyslně vyhubil sám sebe i všechno živé, jakmile jenom poodkryl sílu atomové a kosmické energie.“

„My jsme ty planety přece znovu osídlili?“

„Ano, ale jaký to má význam pro ty, jejichž stopy se před milióny let proměnily v prach a nezachovaly nic, z čeho bychom mohli pochopit, jak a proč zničili sebe i všechen život vlastní planety!“

Mezi stolky proklouzla Ajoda, tichá dívka, jejíž málomluvnost v sobě tajila zároveň silné vnitřní emoce. Celá třída se shodovala v názoru, že Ajoda je podobná pravěkým dívkám Jižní Asie, které nosily ve vlasech nebo za pasem jako břitva ostré kinžály a dovedly jich neohroženě užívat k uhájení své cti.

„Právě jsem četla o mrtvých civilizacích naší Galaxie,“ pronesla altovým hlasem, „které nebyly vyhubeny, ani se samy nezničily, ale jsou prostě mrtvé. Výzkum podobných planet může někdy přinést lidstvu neocenitelnou zkušenost v boji za osvobození z pout přírody, který často trval milióny let. Jindy ale je průzkum zaniklých civilizací stejně nebezpečný jako demontáž starověkých skladišť s ničivými zbraněmi, vyskytujících se ještě tu a tam na naší planetě. Chtěla bych takovému bádání věnovat celý svůj život,“ dodala dívka tiše.

„Myslím, že se uchylujeme od otázky, kterou položil Lark,“ řekl učitel.

„Puna se zeptala nepřesně,“ zvedl se podsaditý černovlasý Kimi a obhlédl své spolužáky, z nichž se mnozí horlivě hlásili o slovo a samou netrpělivostí div neposkakovali.

„Máme to snad chápat tak, že ve vývoji společnosti mohou existovat jen dvě možnosti? Buď přechod k vyššímu komunistickému zřízení, nebo všeobecný zánik?

Cožpak se nevyskytují planety, jejichž obyvatelé by měli odlišný společenský systém, a přece dosáhli vysokého stupně civilizace a nezanikli přitom na následky předčasného poznání? Platí-li vývojový zákon obecně, musí mít nutně výjimky. Kolik jich je?“

Učitel asi minutu přemýšlel se zrakem upřeným na poloprůsvitný zelený panel katedry, kde se při přednáškách rozněcovaly nejrůznější informace a číselné údaje.

Podivuhodná historie planety Tormans byla senzací uchovanou v paměti starší generace. Jeho mladí žáci ji samozřejmě také znali, protože o epopeji hvězdoletu Temný Plamen bylo vytvořeno mnoho knih, filmů i písní. Třináct hrdinů velkolepé události je zvěčněno v sousoší z jiskřivého narudlého kamene na malé náhorní plošině Revat, v místě, odkud se hvězdolet vydal na svou pouť.

Třída mlčky čekala. Žáci vyšších ročníků měli dostatečný trénink v trpělivosti a sebeovládání. Obě vlastnosti byly pro každého mladého člověka nutným předpokladem, aby mohl začít úspěšně plnit Herkulovy činy.

„Měli jste na mysli planetu Tormans?“ začal konečně učitel.

„Známe přece jenom ji!“ odpověděli žáci sborem. „A kolik bylo dalších, podobných?“

„To vám nemohu říci bez podrobných informací,“ usmál se učitel skoro bezmocně. „Jsem historikem Země, a civilizace ostatních planet znám jen povšechně. Nemusím vám přece připomínat, že k odhalení složitého historického procesu cizích světů je třeba velmi hluboko proniknout do podstaty jejich ekonomiky a sociální psychologie. Jinak bychom se nelišili od svých předků, kteří jednali často překotně a bez zralé úvahy. Vyprávěl jsem vám o planetách, které zanikly vlastní nerozumností. Ale existovaly světy, jejichž obyvatelé se vzájemně nezabíjeli, a přece tam rozumný život skončil, jak se říkalo ve starověku, ¸přirozenoú cestou. Myslící větev života na nich vymřela, jako nutně zanikají jednotlivé druhy zvířat, a stejně i člověk, jestliže podcení poznatky biologických jevů v jejich historickém vývoji. Veliký Okruh pak osídlí vymřelé planety novými obyvateli, kteří jsou nejlépe uzpůsobeni pro život v podmínkách nového světa. Nestane se to však dříve, dokud okruhem nezazní signál smrti, oznamující, že ne zmíněné planetě nežije už ani jediný člen původní civilizace.“

„Vždyť neznáme pořádně ani historii Tormansu,“ podotkla ostýchavá Kunti. „Všichni jsme o ní samozřejmě četli, ale jistě ji pochopíme mnohem lépe teď, když jsme prostudovali dějiny Země.“

„Tím spíše, že planeta je osídlena potomky Pozemšťanů a všechny procesy jejího společenského vývoje jsou analogické s našimi,“ souhlasil učitel. „To je dobrý nápad. Požádám Dům Historie, aby nám půjčili v úplném znění záznam paměťového stroje o expedici na Tormans. Na promítání se musíme připravit. Dohodněte se s rozmisťovací centrálou, aby vás uvolnili z ostatních přednášek. A někdo z vás, kdo horuje pro kosmofyziku, třeba Kimi, připraví si na zítřek referát o prvních paprskových hvězdoletech, abyste pochopili zařízení i práci posádky na Temném Plameni. Potom zajedeme na plošinu Revat, k pomníku zbudovanému na počest expedice. Teprve pak ze záznamu plně pochopíte, co se tehdy událo.“

Dva dny nato se žáci posledního ročníku školy SP ŠC- 401 vesele usazovali pod průzračnou kopulí obrovitého vagónu Spirální dráhy. Sotva vlak nabral rychlost, objevil se v hlavním koridoru Kimi a ohlásil, že je připraven přednést svůj referát. Ozvaly se energické protesty. Žáci dokazovali, že se nemohou soustředit, protože výhled po obou stranách je nesmírně zajímavý. Učitel nakonec všechny usmířil radou, aby si poslechli referát v půli cesty, až bude vlak protínat čtyři sta kilometrů široký ovocnářský pás, což představuje dvě hodiny jízdy.

Jakmile se objevily nedozírné, geometricky pravidelné řady ovocných stromů v místech bývalé pouštní stepi Dekana, instaloval Kimi v koridoru malou promítačku a doprovázel svůj výklad barevnými snímky. Hovořil o tom, že teprve objev spirálové podoby vesmíru pomohl lidem rozřešit problém mezihvězdných letů na nekonečné vzdálenosti.

O bipolárním uspořádání světa věděli matematikové už v epoše Rozděleného Světa, ale fyzikové té doby zkomplikovali celou věc naivními představami o antihmotě.

„Jen si to představte!“ zvolal Kimi. „Oni se domnívali, že změna povrchového náboje částice převrátí normální hmotu našeho světa v antihmotu a že při jejich vzájemném střetnutí musí nutně dojít k dokonalé anihilaci! Dívali se na čerň nočního nebe, a nedovedli ji vysvětlit, nedovedli ani pochopit, že skutečný antisvět je právě tady vedle, černý, neproniknutelný, nezachytitelný přístroji zaměřenými na jevy našeho jasného světa…“

„Neplaš se, Kimi,“ přerušil mladíka učitel, „děláš chybu, když tak špatně posuzuješ předky. Právě v období Rozděleného Světa se věda stala vedoucí silou společnosti. A také tehdy se šířily podobné nespravedlivé soudy o vědeckých předchůdcích. Ale jejich ‚omyly’ závisely přece na vědecké úrovni doby, v níž žili. Jen si zkuste na okamžik představit, že objevovali stovky elementárních částic mikrosvěta a nevěděli ani, že to všechno jsou jen různé aspekty pohybu v různých rovinách anizotropní struktury prostoročasu.“

„Opravdu?“ Kimi se zarděl až po uši.

Učitel přikývl a rozpačitý chlapec pokračoval v referátu, ale už s mnohem menším zápalem:

„Antisvět, černý svět, označili vědci v kódovém jazyce jako Tamas, podle oceánu interní energie ve staroindické filosofii. Je ve všech směrech protichůdný našemu světu, a proto našimi smysly absolutně nezachytitelný. Speciálními přístroji, které v porovnání s obvyklými pozemskými jsou jakoby obrácené naruby, podařilo se teprve nedávno poprvé zaregistrovat vnější obrysy Tamasu. Nevíme, jsou-li v něm podobná souhvězdí a planetární soustavy jako v našem světě, nazývaném Šakti. Ale podle zákonů dialektiky by měl pohyb hmoty existovat i tam.“

„Je těžká si to představit, ale ‚neviditelné slunce Tamasu’ zní rozhodně zajímavě!“ vpadl do referátu Rer.

„A neviditelná planeta, obývaná bytostmi, které stejně jako my touží proniknout do bezedných prostor našeho vesmíru!“ zazněl Ivettin hlas v zadní řadě.

„A celé hvězdné systémy, galaxie se zápornou gravitací, se zápornými vlastnostmi gravitačních polí tam, kde u nás jsou kladné, s mrtvou nehybností místo našeho pohybu.

Všechno úplně obráceně!“ připojila se Ajoda, opřená lokty o měkkou okenní předprseň.

„Abych nezapomněl na galaxie. Jejich klasické formy znali už první vynálezci teleskopů,“ pokračoval Kimi, „ale bylo zapotřebí několika staletí, než je začali chápat jako reálný odraz vesmírné struktury; jako vlákna, či správněji, jako pruhy našeho světa, prostoupené pásy Tamasu a spolu s ním stočené v nekonečnou spirálu. Ukázalo se, že světlo i ostatní záření se nikdy nešíří vesmírem přímočaře, nýbrž že se stáčejí do spirály, jejíž závity se s narůstající vzdáleností od pozorovatele stále víc uvolňují. Vysvětlila se pulsace světelných vln a jejich zkracování při průniku do hloubi spirály, i zdánlivý rozptyl hvězd a galaxií v nejvzdálenějších závitech. Vědci rozřešili i Lorentzovu rovnici s jejím relativním zanikáním času a narůstáním hmoty při světelné rychlosti. A při dalším kroku pochopili nulový prostor jako hranici mezi světem a antisvětem, mezi světem Šakti a Tamasem, kde se vzájemně vyrovnávají a neutralizují protilehlé body prostoru, času a energie. I nulový prostor má tvar spirály, podobně jako oba světy, ale…“ Mladík se odmlčel. „Pořád si ještě nedovedu představit, jak vzniká možnost pohybovat se v něm, dosáhnout skoro okamžitě libovolný bod kdekoli ve vesmíru. Dozvěděl jsem se přibližně, že paprskový hvězdolet se nepohybuje ve spirále jako světlo, nýbrž napříč, ve směru její podélné osy, a využívá při tom anizotropie prostoru. Zdá se, jako by hvězdolet vzhledem k času stál na místě a celá spirála se otáčela kolem něho…“ Kimi zrudl a bezmocně potřásl hlavou za všeobecného smíchu svých spolužáků.

„Špatně se Kimimu odvděčujete,“ zvedl učitel nespokojeně ruku. „Nová mapa vesmíru má ještě mnoho míst, která jsou dostupná jen matematickému ohmatávání jednotlivých jevů.“ Učitel pohlédl na ztichlé žáky a dodal: „Kimi neřekl ještě jednu důležitou věc. Oblasti záporné gravitace v kosmickém prostoru byly známy už dávno. Ale teprve před třemi stoletími se zjistilo, že jsou to vlastně propasti z našeho světa do nulového prostoru. Kdysi v nich beze stop mizely mezihvězdné koráby cizích civilizací, neuzpůsobené pro pohyb v záporné gravitaci. Daleko většímu nebezpečí je vystaven paprskový hvězdolet. Při sebemenší chybě při vyrovnávání gravitačních polí riskuje, že sklouzne buď do našeho prostoru Šakti, nebo do antiprostoru Tamasu. Návrat z Tamasu je nemožný. Nevíme prostě, co se tam děje s našimi předměty: dochází-li k okamžité anihilaci, či zda všechny aktivní procesy naráz ustávají a hvězdolet se promění v horu absolutně mrtvé masy. Teď si tedy umíte představit, jak obrovské riziko znamenal start Temného Plamene. Lidé se toho však odvážili. Možnost proniknout v jediném okamžiku ke stanovenému bobu kdekoli ve vesmíru stála za všechna rizika. Vždyť ještě nedávno bylo něco podobného pouhou fantazií. Zdálo se, že neexistuje způsob, jak vyřešit problém doléhající jako prokletí na všechny civilizace Velikého Okruhu, které se dosud mohly vzájemně poznávat jen na obrazovkách Vnějších Stanic.

Od té doby uplynulo tři sta let. Nejvzdálenější kosmické světy jsou pro nás dnes na dosah ruky. V praxi ovšem netrvá cesta jen pouhý okamžik. Musíme připočítat dobu potřebnou k proniknutí do nulového prostoru, i čas, který zaberou složité výpočty při určování bodu výstupu. A také přibližovací manévr znamená zdržení, protože hvězdolet musí užít obyčejných anamezonových motorů a subsvětelné rychlosti. Ale co znamenají dva tři měsíce práce ve srovnání s milióny světelných let, kterých by bylo zapotřebí, kdybychom musili překonávat kosmické vzdálenosti obvyklou spirální cestou jako světlo, kdybychom neměli přímočarý paprskový hvězdolet! Proti němu i rozdíl rychlosti mezi želvou a normálním hvězdoletem je pouhé nic!“

Jako na ilustraci učitelových slov, vnořil se vlak do dlouhého tunelu. Ve voze zaplálo opálové světlo a odstínilo neprůhlednou tmu za oknem. A pak znenadání zazářila a otevřela se nedozírná planina, porostlá stříbrnou travou.

Široko do stran zakroužily vzdušné víry, zvednuté prudkou jízdou vagónů. Jasně modrý pruh v dálce označoval pravěké terasovité hory, mezi nimiž směrem k Indickému oceánu ležela náhorní plošina Revat. Byla docela blízko od stanice, a aby k ní dospěli, nepotřebovali mladí cestovatelé nic víc než vlastní nohy, dostatečně vytrénované v chůzi i běhu.

Vzdálený hřbet se dal uhodnout jen podle odstínů oblohy a slunce chýlícího se k západu. Tráva sekala poutníky do holých nohou a vyvolávala svědění pokožky, vítr jim ovíval záda suchým žárem. Stoupající vzdušné proudy obklopily jako mihotavá stěna řetěz plochých kopců. Kdyže vyšplhali k průsmyku, mladí lidé ztuhli překvapením.

Nečekaný les obrovitých sekvojí zakrýval střed náhorní roviny. Čtyřiatřicet širokých cest, podle počtu hlavních vektorů Velikého Okruhu, se rozebíhalo z lesa ke svahům okolních kopců z hnědorudého čediče, jejichž kolmé stěny byly pokryty basreliéfy. Žáci je neprohlíželi a zamířili hlavní cestou z bílého kamene k lesu. Jen dva kulaté sloupy z černého granitu označovaly vchod. Pod vysoko vztaženými větvemi sekvojí zeslábla oslepující sluneční záře a ustal šelest větru. Neúprosná moc velikánských kmenů nutila žáky zmírnit krok a snížit hlas, jako by vstoupili do tajemné říše, vzdálené od celého světa. Vyměňovali si vzrušené a zvědavé pohledy, čekali cosi neobyčejného.

Když ale vstoupili na hlavní rovinu, pod dřívější neúprosný žár oblohy, zdál se jim pomník Temného Plamene příliš prostý.

Model kosmické lidi měl podobu polokruhovité kupole z temně zeleného kovu a bal rozdělen širokou přímou trhlinou, jako rozťatý kolosálním mečem. Kolem základny pod kruhovým výběžkem byly rozestaveny sochy lidí. Podnoží památníku tvořila pevně stočená spirála ze světlého, zrcadlově zářícího kovu, zapuštěného do černého kamene.

Počet postav byl u každé z oddělených částí jiný. Na západní straně pět, na východní osm. Žáci rychle pochopili jasnou symboliku.

„To je smrt, která stojí mezi astronauty zahynulými na Tormansu a těmi, kdo se vrátili na Zemi,“ zašeptala pobledlá Ajoda.

Učitel mlčky svěsil hlavu.


Загрузка...