Konec dětství

9

„Ten člověk Boyce,“ řekl Karellen, „pověz mi o něm něco.“

Dohlížitel samozřejmě nepoužil tato slova a myšlenky, které ve skutečnosti vyjádřil, byly mnohem dokonalejší. Lidský pozorovatel by slyšel krátký výbuch rychle modulovaných zvuků, něco jako vysoce rychlostní Morseův přístroj v akci. Třebaže bylo pořízeno mnoho nahrávek s řečí Vládců, nepodařilo se ji rozluštit, protože byla velmi složitá. A i kdyby se někomu podařilo naučit se jednotlivé články jejich jazyka, nikdy by nemohl Vládcům v jejich normální konverzaci stačit, protože mluvili velmi rychle.

Dohlížitel pro Zemi stál zády k Rashaverakovi a pozoroval úchvatné panorama Velkého kaňonu, do jehož deset kilometrů vzdálených terasovitých stěn se plnou silou opíralo slunce. Dolů do hlubin kaňonu se plazil malý osobní vláček a Karellen si pomyslel, kolik lidských bytostí se stále ještě chytá jakékoliv příležitosti vyžívat se v primitivním chování. Kdyby chtěli, mohli by přece dna kaňonu dosáhnout v nepatrném zlomku času a v mnohem větším pohodlí. A oni se přesto raději nechají vláčet přes kameny v tom podivném vozítku a po kolejích, které jsou pravděpodobně stejně nebezpečné, jak nebezpečně vypadají.

Karellen učinil sotva postřehnutelný pohyb rukou. Impozantní panorama zmizelo z obrazovky a zanechalo po sobě pouze šedavou prázdnotu neproniknutelné hloubky. Opět na něj dolehla realita jeho úřadu a jeho postavení Dohlížitele.

„Rupert Boyce je trochu zvláštní charakter,“ odpověděl Rashaverak. „Jeho profesí je dohlížet na zvěř v jedné důležité sekci Hlavní africké rezervace. Je docela výkonný a o svou práci se zajímá. Má na starosti oblast o rozloze několika tisíc čtverečních kilometrů, proto jsme mu zapůjčili jedno z našich patnácti přenosových zařízení, samozřejmě s náležitými pojistkami. Je to shodou okolností jediné s plným projekčním vybavením. Nechali jsme mu jej, protože je prý může velmi vhodně využít.“

„Jaké byly jeho argumenty?“

„Chtěl se ukázat různým divokým zvířatům, aby si na něj zvykla, takže až mezi nimi bude skutečně fyzicky přítomný, nenapadnou ho. Docela se to osvědčilo u zvířat, která spoléhají spíš na zrak než na čich. Kromě toho jsme měli k zapůjčení přístroje i další důvod.“

„Je ochotnější ke spolupráci?“

„Přesně tak. Původně jsem se s ním zkontaktoval proto, že má jednu z nejlepších světových knihoven týkajících se parapsychologie a podobných jevů. Zdvořile, ale rozhodně je odmítl půjčit mimo dům, takže mi nezbývalo nic jiného než ho navštívit. Do dneška jsem přečetl asi polovinu jeho knihovny. Je to opravdu zkouška odvahy.“

„To ti věřím,“ řekl Karellen suše. „Našel jsi v tom škváru něco?“

„Ano — jedenáct jasných případů částečného průniku a dvacet sedm pravděpodobných. Materiál je ale natolik selektivní, že jej nemůžeme použít. A důkazy jsou beznadějně smíchány s mysticismem — prvotním poblouzněním lidské mysli.“

„A jaký má Boyce přístup k tomu všemu?“

„Předstírá, že je nezaujatý a skeptický, ale kdyby v tyto jevy neměl nějakou podvědomou víru, určitě by jejich studiem nestrávil takovou spoustu času. Řekl jsem mu to a on připustil, že mám možná pravdu. Rád by našel nějaký přesvědčivý důkaz. Proto už tak dlouho provádí nejrůznější experimenty, přestože předstírá, že to jsou pouze hry.“

„Jsi si jistý tím, že tě nepodezřívá, že tvůj zájem není více než čistě akademický?“

„Zcela jistý. Boyce je v mnoha ohledech až pozoruhodně primitivní a přímočarý. Proto je také jeho bádání v této oblasti dost patetické. Není třeba, abychom si na něj dávali nějaký zvláštní pozor.“

„Dobře. A ta dívka, co omdlela?“

„To je nejdůležitější bytost v celé záležitosti. Jean Morrelová byla zcela jistě kanálem, jímž informace procházely. Ale je jí dvacet šest let — soudě podle veškerých našich předchozích zkušeností je příliš stará na to, aby měla přímý kontakt sama. Musí to být tedy někdo, kdo je s ní těsně spjat. Závěr je zřejmý. Už nám nezbývá mnoho let. Musíme ji převést do Kategorie Purpur. Pravděpodobně je tou nejdůležitější žijící lidskou bytostí.“

„Ano. Udělám to. A co onen mladý muž, který položil tu otázku? Byla to čistá zvědavost nebo měl nějaký jiný motiv?“

„Dostal se na večírek pouze náhodou — jeho sestra se právě provdala za Ruperta Boyce. Nikdy předtím se s žádným z hostů nesetkal. Jsem si jistý, že jeho otázka nebyla předem promyšlená, byla inspirovaná nezvyklou situací — a pravděpodobně i mou přítomností. Vezmeme-li tato fakta v úvahu, není tedy vůbec překvapující, že jednal tak, jak jednal. Jeho velkým zájmem je astronautika. Je tajemníkem skupiny vesmírných letů na Univerzitě v Kapském městě a zřejmé se chce věnovat životnímu studiu této oblasti.“

„Jeho kariéra by mohla být zajímavá. Mimochodem, co myslíš, že udělá a co my uděláme s ním?“

„Nepochybně se bude snažit si ten údaj ověřit. Ale neexistuje způsob, kterým by mohl potvrdit přesnost oné informace a kvůli jejímu přinejmenším zvláštnímu zdroji ji stěží zveřejní. A i kdyby, mělo by to nějaký vliv na naše zájmy?“

„Musím obě situace pozorně zvážit,“ odpověděl Karellen. „Ačkoliv podle směrnic nesmíme odhalit, kde se nachází náš domov, neexistuje způsob, kterým by tato informace mohla být použita proti nám.“

„Taky si to myslím. Rodricks má informaci, o jejíž pravdivosti musí pochybovat a která je mu z praktického hlediska k ničemu.“

„Ano, zdá se, že je to tak,“ řekl Karellen, „ale raději si tím nebudeme příliš jistí. Lidské bytosti jsou pozoruhodně vynalézavé a často velmi vytrvalé. Nikdy není bezpečné je podceňovat. Bude zajímavé pozorovat kariéru pana Rodrickse. Musím o tom ještě přemýšlet.“

Rupert Boyce si tím lámal hlavu. Když jeho hosté odešli, prudčeji než obvykle odsunul stolek na jeho místo v rohu. Mírné alkoholické opojení mu bránilo v tom, aby učinil nějakou analýzu toho, co se přihodilo. Měl utkvělou ideu, že se stalo něco velkého a výjimečného a pomyslel si, zda by to uměl prodiskutovat s Rashaverakem. Pak ho napadlo, že by to mohlo být netaktní. Konec konců, byl to jeho švagr, kdo způsobil celý problém a Ruperta Jan zas tak moc nezajímal. Ale byla to Janova chyba? Byla to vůbec něčí chyba? S pocitem viny si Rupert uvědomil, že to přece byl jeho pokus. Rozhodl se, že na celou záležitost zapomene.

Možná by mohl něco udělat, kdyby se našla poslední strana Ruthiných zápisků, ale ta ve zmatku zmizela. Jan tvrdil, že je nevinný a Rashaveraka mohli těžko podezřívat. A nikdo z nich si přesně nepamatoval, co kotouč vlastně vyhláskoval, až na to, že se nezdálo, že by to dávalo vůbec nějaký smysl…

Osobou, která byla nejbezprostředněji zasažena, byl George Greggson. Nemohl zapomenout na pocit hrůzy, když se Jean složila do jeho náručí. Její náhlá bezmocnost ji během okamžiku proměnila ze zábavné společnice v objekt jeho péče a starostlivosti. Ženy často omdlévaly — aniž by to daly předem najevo — a muži na to různě reagovali. Jeanin kolaps byl zcela spontánní, ale nemohl být lépe naplánován. V tom okamžiku, jak si George později uvědomil, učinil jedno z nejdůležitějších rozhodnutí ve svém životě. Navzdory svým podivným zájmům a podivným přátelům byla Jean ta pravá dívka pro něj. Neměl v úmyslu nadobro zavrhnout Naomi, Joy či Elsu — nebo jak se vlastně jmenovala, aha, Denise, ale nastal čas, aby už to konečně s někým myslel vážně a natrvalo. Nepochyboval o tom, že Jean s ním bude souhlasit, protože její city byly zřejmé od samého začátku.

Za jeho rozhodnutím bylo ještě něco jiného, ale George si toho nebyl vědom. Zážitek z dnešní noci v něm oslabil jeho pohrdání a skepticismus vůči Jeaniným zvláštním zájmům. Nikdy by to nepřiznal, ale bylo tomu tak — a odstranilo to tu poslední bariéru mezi nimi.

Podíval se jak Jean leží, stále ještě bledá, ale už při smyslech, ve sklopeném sedadle letadla. Pod nimi byla naprostá tma, nad nimi hvězdy. George vůbec nevěděl, kde se momentálně nacházejí — a ani se o to nestaral. To bylo záležitostí robota, který je bezpečně dopraví domů a přistane, jak ukazovala palubní kontrolka, za padesát sedm minut. Jean mu oplatila úsměv a jemně vyprostila svou ruku z jeho. „Nech mne trochu vydechnout,“ řekla tiše a promnula si prsty. „Už jsem docela v pořádku, opravdu.“

„Co myslíš, že se vlastně stalo. Pamatuješ si něco?“

„Ne — mám absolutní okno. Slyšela jsem Jana, jak se ptá tu svou otázku a pak až, když jsi nade mnou udělal ten rozruch. Jsem si jistá, že to byl nějaký druh transu. Konec konců — “

Odmlčela se a pak se rozhodla, že Georgeovi neřekne, že tohle se jí stalo už předtím. Věděla, jaký má na tyhle věci názor a nechtěla ho trápit, či ho dokonale odradit.

„Konec konců — co?“ zeptal se George.

„Ach, nic. Zajímalo by mne, co si o celé té záležitosti myslel Vládce. Poskytli jsme mu pravděpodobně víc materiálu, než se dočetl ve všech těch knihách.“

Slabě se otřásla a pak zavřela oči.

„Já se Vládců bojím, Georgi. Nemyslím tím, že jsou zlí, nebo něco takového. Jsem si jistá, že to myslí dobře a že pro nás chtějí jen to nejlepší. Ale kdoví, jaké jsou jejich skutečné plány?“

George pokrčil rameny.

„Tohle lidi zajímá od doby, co Vládci přiletěli na Zemi. Prý nám to řeknou, až na to budeme připraveni — a já naštěstí nejsem zvědavý. Kromě toho ti chci říct něco mnohem důležitějšího.“ Obrátil se k Jean a chytil ji za ruce.

„Co kdybychom zítra zašli do Archívu a podepsali smlouvu na — řekněme — pět let?“

Jean se na něj upřeně podívala jestli to myslí vážně. Pak řekla: „Raději na deset.“

Jan čekal na svou příležitost. Neměl kam spěchat a potřeboval přemýšlet. Téměř jako by se bál něco podniknout, aby tu fantastickou naději, kterou živil ve své mysli, příliš rychle nezničil. Proč byl tak nerozhodný, přece nesnil.

Kromě toho, kdyby se chtěl do něčeho pustit, musel by zajít za knihovníkem Observatoře. Ten příliš dobře znal Jana i jeho zájmy a určitě by se moc vyptával. Jan byl rozhodnut neponechat nic náhodě. Za týden bude mít lepší příležitost. Věděl, že začíná být až moc opatrný, ale tím větší bylo jeho nadšení. Ale obával se výsměchu, stejně tak jako toho, že by mohl být pro Vládce nepohodlný. Kdyby se mu něco stalo, už nikdo jiný by se nedozvěděl to, co ví on.

Za týden poletí do Londýna. Na delegáta byl příliš mladý a nezkušený, ale byl jedním ze tří studentů, kterým se podařilo připojit se k oficiální skupině letící na setkání Mezinárodní astronomické unie. Byly univerzitní prázdniny a bylo by tedy škoda nevyužít příležitosti. Kromě toho Jan nebyl v Londýně už od svého dětství. Věděl, že většina přednášek na kongresu MAU ho vůbec nebude zajímat a že jim snad ani nebude rozumět. Navštíví tedy jen ty přednášky, které se mu budou zdát zajímavé a zbytek času stráví v rozhovorech se stejnými nadšenci jako byl on sám nebo prohlídkami pamětihodností města.

Londýn se během posledních padesáti let hodně změnil. Nyní v něm žily asi jen dva milióny lidí a stokrát tolik strojů. Už to nebyl světový přístav, protože každá část světa si sama vyráběla to, co potřebovala a tím se změnila veškerá struktura obchodu. Existovaly sice druhy zboží, ve kterých zase vynikaly jen některé země, ale to bylo dodáváno přímo letecky. Obchodní trasy, které kdysi spojovaly největší přístavy světa, neměly už žádný význam.

Ale některé věci v Londýně se přece jen nezměnily. City bylo stále centrem administrativy, umění a vzdělání. V tomto ohledu s Londýnem nemohla soutěžit žádná evropská hlavní města — dokonce ani Paříž, která si na toto postavení činila mnoho nároků. Londýňan, který zde žil před sto lety, by stále ještě našel svou cestu, kterou chodíval. Přes Temži bylo sice postaveno pár nových mostů, ale stály na místě starých. Velká pochmurná nádraží zmizela — splynula s předměstími. Ale Parlament byl stále stejný. Nelsonův samotářský pohled se stále upíral dolů na Whitehall a na Ludgate Hill stál chrám svatého Pavla, i když jeho předchozí slávu nyní zastiňovaly novější vysoké budovy.

A před Buckinghamským palácem stále pochodovaly stráže.

„Tohle všechno může počkat,“ pomyslel si Jan. Byly univerzitní prázdniny a on byl spolu se dvěma dalšími studenty ubytován v studentských kolejích. Bloomsbury se během uplynulého století také příliš nezměnilo. Stále to byl ostrov hotelů a nájemních domů, třebaže už ne tak těsně namačkaných na sebe.

Svou příležitost dostal Jan teprve druhý den kongresu. Hlavní přednášky se konaly ve velkém sále Vědeckého střediska, nedaleko Concert Hall, která měla takové zásluhy na tom, že učinila z Londýna hudební metropoli světa. Jan si chtěl poslechnout první přednášku dne, o níž se šeptalo, že naprosto zničí současnou teorii o vzniku planet.

Možná, že ano, ale když Jan o přestávce odešel, byl z toho všeho jen o málo moudřejší než předtím. Rozběhl se raději hledat místnosti, které potřeboval.

Nějaký šprýmař umístil Královskou astronomickou společnost do horního poschodí vysoké budovy a její členové to jenom uvítali, protože jim to poskytovalo velkolepý výhled přes Temži na celou severní část města. Zdálo se, že tam nikdo není. Jan — svíraje v ruce svou členskou kartu pro případ, že by se ho někdo vyptával — našel knihovnu bez obtíží.

Trvalo mu téměř hodinu, než našel to, co potřeboval, a než se naučil, jak zacházet s obrovským hvězdným katalogem s milióny hesel. Když skončil, slabě se chvěl a byl rád, že nikdo není nablízku a nevidí jeho nervozitu.

Položil katalog zpět a dlouho tiše seděl, zíraje do řad svazků před sebou. Pak tiše vyšel do prázdných chodeb, kolem kanceláře sekretářky (kdosi tam byl a usilovně balil knihy) a dolů po schodech. Výtahu se vyhnul, přestože byl otevřený a prázdný. Původně si chtěl poslechnout ještě jednu přednášku, ale ta teď nebyla důležitá.

Zamířil na nábřeží a sledoval Temži na její pomalé pouti do moře. Jeho myšlenky stále ještě zmateně vířily. Pro člověka přivyklého ortodoxní vědě bylo těžké přijmout důkaz, který měl nyní v rukou. Nemůže si být jist jeho stoprocentní pravdivostí, ale pravděpodobnost je velmi vysoká. Pomalu kráčel po nábřeží a srovnával si v hlavě fakta.

Zaprvé: Nikdo tehdy u Ruperta nemohl vědět, že položí onu otázku. On sám to také nevěděl. Byla to pouhá spontánní reakce na okolnosti. Proto si nikdo nemohl připravit odpovědi předem a mít ji ve svém vědomí.

Za druhé: NGS 549672 neznamenalo pro obyčejného člověka, s výjimkou astronomů, vůbec nic. Hvězdný katalog byl sice dokončen už před půl stoletím, ale jeho existence byla známa pouze pár tisícům specialistů z oboru. A žádný z nich nemohl jen tak nahodile říct, kde se ta či ona hvězda ve vesmíru nachází.

Ale — a to bylo za třetí, a přišel na to teprve teď — ta malá, nevýznamná hvězda NGS 549672 byla přesně tam, kde měla být. V srdci souhvězdí Carina, na konci oné zářící stopy, kterou Jan viděl před pouhými několika nocemi. Stopa vedoucí ze sluneční soustavy do hlubin vesmíru.

Byla to neuvěřitelná shoda. NGS 549672 tedy musí být domovem Vládců. To, že přijme tento fakt, znamená, že budou rozbity všechny jeho představy o vědeckých metodách. Dobrá — ať tedy jsou. S tímto faktem se bude muset smířit. Rupertův fantastický experiment se dotkl doposud neznámého zdroje vědomostí.

Rashaverak? To by mohlo být to nejpravděpodobnější vysvětlení. Vládce sice nebyl v kruhu, ale to je zanedbatelná maličkost. Jana nezajímal mechanismus parapsychiky, zajímal ho pouze výsledek.

O NGS 549672 toho bylo známo pouze velmi málo. Nic, co by ji odlišovalo od miliónu dalších hvězd. Ale katalog udával její velikost, souřadnice a spektrální typ. Jan bude muset pátrat dál a bude muset udělat několik základních výpočtů. Pak bude vědět, alespoň přibližně, jak daleko je domov Vládců od Země.

Otočil se od Temže zpět k bělostně zářícím fasádám Vědeckého střediska. Na jeho obličeji se rozprostřel pomalý úsměv. Vědění je moc — a on je jediným člověkem na Zemi, který ví, odkud Vládci přišli. Jak této vědomosti využije, zatím nevěděl. Bude odpočívat v jeho mysli a čekat na svůj osudový okamžik.