Konec dětství

2

Generální tajemník OSN stál nehybně u velkého okna a hleděl dolů na dopravní ruch na 43. ulici. Občas ho napadlo, jestli je dobré, že pracuje v takové výšce nad ostatními lidmi. Nebyl to pouze pocit fyzického odloučení, ale mohlo se to také změnit v lhostejnost vůči jiným. Anebo se tím jenom pokoušel zastřít svoji nelibost vůči mrakodrapům, na něž si po dvaceti letech pobytu v New Yorku stále ještě nezvykl?

Slyšel, jak se dveře za ním otevřely, ale neotočil hlavu, když Pieter van Ryberg vstoupil do místnosti. V nevyhnutelné pauze se Pieter nesouhlasně podíval na termostat. Z generálního tajemníka si už dělali žerty, že by nejraději bydlel v lednici. Stormgren počkal až k němu jeho sekretář došel a pak odtrhl pohled od známého, ale neustále fascinujícího panoramatu pod nimi.

„Mají zpoždění,“ řekl. „Wainwright tu měl být už před pěti minutami.“

„Právě jsem dostal hlášení od policie. Má s sebou celé procesí a zdrželi se někde v dopravní zácpě. Ale měl by tu být každým okamžikem.“

Van Ryberg se odmlčel a pak se rozčileně zeptal: „Jste si stále ještě jistý, že je to dobrý nápad setkat se s ním?“

„Obávám se, že teď už je pozdě na to couvnout. Konec konců, souhlasil jsem s tím — ačkoliv sám víte, že můj nápad to nebyl.“

Stormgren přešel k psacímu stolu a začal si hrát se svým pověstným uranovým těžítkem. Nebyl nervózní — pouze nejistý. Ve skutečnosti byl rád, že se Wainwright opozdil, protože mu to dávalo určitou morální výhodu do začátku jednání. Takové triviality hrály v mezilidských vztazích mnohem větší roli, než by si kdokoliv, kdo kladl důraz na rozum a logiku, mohl přát.

„Už jsou tady!“ zvolal van Ryberg s obličejem nalepeným na sklo. „Přijíždějí po Avenue — odhadoval bych je na dobré tři tisíce.“

Stormgren sebral se stolu záznamník a připojil se ke svému sekretáři.

Asi půl míle od budovy se pohyboval malý, ale zřetelně oddělený dav. Nesli vlajky, které nebyly na tu vzdálenost rozlišitelné, ale Stromgren věděl, co znamenají. Už i mohl slyšet jejich skandování, pomalu přehlušující dopravní hluk. Ucítil prudkou vlnu nevole. Svět už má přece dost těch pochodujících davů a hněvivých sloganů.

Dav se přiblížil k budově. Určitě vědí, že je pozoruje, protože sem a tam vylétla do vzduchu pěst. Neodsuzovali ho, protože ta gesta nebyla určená jemu. Podobni trpaslíkům, kteří hrozí obrovi, byly jejich rozhněvané pěsti namířeny padesát kilometrů nad jejich hlavy — na zářící stříbrný obrys — hlavní loď flotily Vládců.

Stormgren si pomyslel, že Karellen se na tohle pravděpodobně dívá taky a velmi se přitom baví, protože tohle setkání by se nikdy nemohlo uskutečnit, kdyby k tomu Dohlížitel nedal svolení.

Bylo to poprvé, co se Stormgren měl setkat s hlavou Ligy za osvobození. Už přestal přemýšlet nad tím, zda toto setkání je moudré, protože Karellenovy plány se často vymykaly lidskému chápání. Liga i tak nemohla napáchat žádnou škodu. A kdyby odmítl setkat se s Wainwrightem, použili by to jako trumf proti němu.

Alexander Wainwright byl vysoký pohledný muž, něco přes padesát. Stormgren věděl, že je naprosto upřímný, a proto dvojnásobně nebezpečný. Jeho přirozená upřímnost byla ale příčinou toho, že ho člověk nemohl nenávidět, ať už si o něm a jeho stoupencích myslel cokoliv.

Po Rybergově úvodu Stormgren neztrácel čas a okamžitě zahájil rozhovor:

„Předpokládám, že hlavním důvodem vaší návštěvy je vznést formální protest proti Schématu federace. Mám pravdu?“

Wainwright vážné přikývl.

„To je můj hlavní protest, pane generální tajemníku. Jak jistě víte, během posledních pěti let jsme se snažili o to, aby si lidstvo uvědomilo, jaké nebezpečí mu hrozí. Byla to těžká úloha, protože většina lidí je lhostejná k tomu, že si Vládci dělají se světem, co chtějí. Nicméně, více než pět miliónů vlastenců ze všech zemí podepsalo naši petici.“

„To není moc ze dvou a půl miliardy.“

„Je to množství, které nemůže být ignorováno. A za každým, kdo podepsal, je spousta dalších, kteří mají pochybnosti o moudrosti, když už ne o oprávněnosti Schématu federace. Dokonce ani Dohlížitel Karellen, ať už je jakkoliv mocný, nemůže jediným škrtem pera zničit tisíce let naší historie.“

„Co kdo může vědět o tom, jak je Karellen mocný?“ opáčil Stormgren. „Když jsem byl chlapec, Evropská federace byla pouhým snem — ale když jsem vyrostl, sen se uskutečnil. A to bylo ještě před příchodem Vládců. Karellen chce pouze dokončit práci, kterou jsme my sami začali.“

„Evropa je kulturní a geografický celek. Ale svět ne — a v tom je rozdíl.“

„Pro Vládce,“ odpověděl Stormgren sarkasticky, „je Země pravděpodobně mnohem menším celkem než se našim otcům zdála být Evropa — a předpokládám, že jejich názor je vyspělejší než náš.“

„Já v podstatě nejsem proti Federaci jako takové, přestože mí následovníci se mnou v tomto bodě nesouhlasí. Jenomže si ji musíme vytvořit my sami a ne pod jejich tlakem. My sami musíme být tvůrci svého osudu. Do záležitostí lidstva se už nikdo nesmí plést!“

Stormgren přikývl. Tohle všechno už slyšel stokrát předtím a věděl, že mu může dát pouze onu starou a mnohokrát opakovanou odpověď, kterou Liga za osvobození odmítala přijmout. On Karellenovi věřil, zatímco oni ne. V tom byl podstatný rozdíl a nedalo se s tím nic dělat. Naštěstí Liga za osvobození je i tak zcela bezmocná.

„Chtěl bych se vás zeptat na pár věcí,“ řekl. „Chcete snad popřít, že Vládci zajistili bezpečnost, mír a prosperitu celému světu?“

„To je pravda. Ale zároveň nám vzali naši svobodu. Člověk není živ — 'jenom' chlebem. Ano, to vím — ale teprve tohle je doba, kdy si každý může být svým chlebem jistý. V každém případě, jakou svobodu jsme ztratili ve srovnání s tím, co nám Vládci dali — a poprvé v historii lidstva?

Svobodu sami s pomocí Boží si kontrolovat svoje životy.“

Tak konečně jsme se dostali k jádru věci, pomyslel si Stormgren. Základní konflikt je v podstatě náboženský, ať už to jakkoliv popírají. Wainwright mu vždy připomene, že je duchovní. Přestože už dávno nenosí kněžský kolárek, stále to z něj vyzařuje.

„Minulý měsíc,“ řekl Stormgren, „podepsaly stovky biskupů, kardinálů a rabínů společnou deklaraci vyjadřující jejich podporu politice Dohlížitele. Světové církve jsou proti vám.“

Wainwright hněvivě zavrtěl hlavou.

„Mnozí z vůdců jsou zaslepeni, byli podplaceni Vládci. A až si uvědomí nebezpečí, které nám hrozí, bude už příliš pozdě. Lidstvo ztratí svou iniciativu a navždy zůstane podřízenou rasou.“

Na okamžik zavládlo ticho. Pak Stormgren odpověděl:

„Za tři dny se opět setkám s Dohlížitelem. Vysvětlím mu, co proti jeho politice máte, protože je mou povinností reprezentovat názory celého lidstva. Ale to na situaci nezmění vůbec nic — o tom vás mohu předem ujistit.“

„Je tu ještě jedna věc,“ řekl Wainwright pomalu. „Máme proti Vládcům mnoho námitek, ale vadí nám především jejich záhadnost. Vy jste jediný člověk, který kdy mluvil s Karellenem, ale ani vy jste ho nikdy neviděl! Je tedy překvapující, že o něm máme své pochybnosti?“

„Navzdory všemu, co vykonal pro lidstvo?“

„Ano — navzdory tomu. Nevím, co je nám odpornější — zda Karellenova všemohoucnost nebo jeho záhadnost. Jestliže nemá co skrývat, proč se nám nikdy neukáže? Až budete s Dohlížitelem příště mluvit, pane generální tajemníku, požádejte ho o to!“

Stormgren mlčel. Nebylo nic, co by na tohle mohl říci — nic, čím by tomu druhému mohl oponovat. Sám sobě se někdy divil, o čem je vlastně on sám přesvědčen.

Z jejich hlediska to samozřejmě byla jen velmi malá operace, ale pro Zemi to byla ta nejvýznamnější věc, která se kdy v její historii stala. Dnu, kdy jejich velké lodě začaly padat z hlubin vesmíru jako déšť, nepředcházelo žádné varování. Ten den byl nesčetněkrát popsán ve vědeckofantastických románech, ale nikdo opravdu nevěřil tomu, že se někdy uskuteční. Ale bylo tomu tak, a zářící tiché obrysy nad každou zemí byly symbolem pokroku, kterého by Člověk sám nebyl schopen dosáhnout během celých staletí. Po šest dní se jejich lodě bez pohybu vznášely nad lidskými městy, ale ti uvnitř nedali znát, že o člověku vědí. Nepotřebovali to, ne náhodou jejich mocné lodě zakotvily tak přesně nad New Yorkem, Londýnem, Paříží, Moskvou, Římem, Kapským městem, Tokiem, Canberrou…

Mnozí lidé si pravdu domysleli ještě předtím, než skončily ony první dny ledového napětí. Nebyl to první průzkumný kontakt s rasou, která nevěděla o člověku vůbec nic. V těch tichých, nehybných lodích zatím mistrovští psychologové studovali lidské reakce. A když křivka napětí dosáhla svého vrcholu, začali jednat.

Šestého dne se Karellen, Dohlížitel nad Zemí, představil světu na všech radiových frekvencích. Mluvil anglicky tak dobře, že spory, které začaly na druhé straně Atlantiku, trvaly celé generace. Ale tato skutečnost nebyla tak ohromující jako samotný obsah jeho poselství. Podle jakýchkoliv měřítek to byl výplod mysli génia, dokazující kompletní a absolutní znalost lidských záležitostí. Nemohlo být nejmenších pochyb o tom, že úroveň a virtuozita poselství a záblesky nesmírné inteligence v něm obsažené, byly vybrány záměrné proto, aby lidstvo přesvědčily o tom, že jsou v přítomnosti obrovské intelektuální moci. Když Karellen skončil, všechny národy na Zemi věděly, že dny jejich nejisté suverenity jsou u konce. Místní vlády budou stále ještě mít jistou moc, ale na poli širších mezinárodních vztahů bylo veškeré rozhodování odebráno z lidských rukou. Argumenty, protesty — všechno bylo marné.

Stěží se dalo očekávat, že všechny národy světa se pokorně podřídí takovému omezení své moci. Ale aktivní snaha zničit loďstvo Vládců by představovala ohromné potíže, protože by byla zničena i města, nad nimiž lodě kotvily. Nicméně, jedna větší mocnost se pokusila o odpor. Snad se mocní oné země domnívali, že zničí dvě mouchy jednou ranou nebo spíš jednou atomovou zbraní, protože jejich cíl se vznášel nad hlavním městem sousedního nepřátelského státu.

Když se velký obrys lodi objevil na obrazovce v tajné řídící místnosti, byla malá skupinka důstojníků a techniků zmítána emocemi. Jestliže se jim to podaří — co udělají zbývající lodě? Mohly by snad být také zničeny a lidstvo by se tak opět stalo strůjcem svého vlastního osudu? Anebo se Karellen nějakým hrozným způsobem pomstí těm, kteří se jej odvážili napadnout?

V okamžiku vypuštění zbraně obrazovka ztemněla a pak se na ní objevil obraz snímaný ze vzduchu kamerou mnoho mil od nich. Ve zlomku sekundy, který mezitím uplynul, se už měla vytvořit ohnivá koule a zastínit slunečnou oblohu.

Ale nic takového se nestalo. Velká loď se vznášela na pokraji nezměrného prostoru nepoškozená a zářící v plném slunci. Nejenom, že se jí bomba ani nedotkla, ale nikdo nebyl schopen říci, co se vlastně se střelou stalo. Kromě toho, Karellen proti pachatelům nepodnikl vůbec nic, ani nedal znát, že by o útoku vůbec věděl. Pohrdavě je ignoroval, nechal je škvařit se ve strachu z pomsty, která nikdy nepřišla. Byla to hrozba mnohem účinnější, mnohem víc demoralizující, než by mohl být jakýkoliv jiný trest. Vláda onoho státu se totálně rozpadla o několik týdnů později.

Vyskytl se rovněž pasivní odboj vůči politice Vládců. Karellen jej obvykle nechal bez povšimnutí, ať si dělají, co chtějí, než přijdou na to, že škodí pouze sami sobě tím, že odmítají spolupracovat. Pouze jednou podnikl přímou akci proti konkrétní vládě.

Po více než sto let byla Jihoafrická republika místem sociálních nepokojů. Lidé dobré vůle na obou stranách se pokoušeli vybudovat most, ale bylo to marné — strach a předsudky byly příliš hluboce zakořeněny, než aby umožnily jakoukoliv spolupráci. Jednotlivé vlády se lišily pouze stupněm netolerantnosti, země byla otrávena nenávistí a důsledky občanské války.

Když bylo zřejmé, že žádné pokusy nemohou ukončit diskriminaci, Karellen vyslal varování. Určil pouze datum a čas — nic víc. Měli strach, ale ne zas tak velký, protože nevěřili, že Vládci podniknou nějakou násilnou nebo ničivou akci, která by zasáhla viníky i nevinné dohromady.

Skutečně — neudělali nic. Jediné, co se stalo, bylo to, že když slunce nad Kapským městem míjelo poledník — zmizelo. Zůstal viditelný pouze bledý purpurový opar, nevyzařující ani světlo ani teplo. Sluneční záření bylo někde ve vesmíru polarizováno dvěma zkříženými poli, jimiž neprocházelo vůbec nic. Zasažená oblast měla v průměru pět set kilometrů a byla dokonale kruhová.

Demonstrace trvala třicet minut. A byla účinná. Následujícího dne vláda Jihoafrické republiky oznámila, že všichni obyvatelé země získávají stejná občanská práva.

Kromě těchto ojedinělých incidentů lidská rasa přijala Vládce jako přirozenou a nezměnitelnou skutečnost. Počáteční šok zmizel v překvapivě krátké době a svět se opět staral o své záležitosti. Velká změna, která nastala, podnítila tichou naději Rip Van Winkla a všech ostatních, že se jim Vládci ukáží a sestoupí ze svých zářících lodí.

Pět let uplynulo a stále čekali. A to, pomyslel si Stormgren, je jádrem celého problému.

Když Stormgrenův vůz přijel na přistávací plochu, čekal jej tam obvyklý kruh zvědavců s kamerami v pohotovosti. Generální tajemník si vyměnil posledních pár slov se svým asistentem, vzal svůj kufřík a prošel kruhem diváků a skupinou reportérů.

Karellen ho nikdy nenechal dlouho čekat. Najednou se z davu ozvalo,Ach!“ a z oblohy nad jejich hlavami se rychlostí beroucí dech snesla stříbrná koule. Nápor větru rval Stormgrenovi šaty. Drobná loď zůstala stát asi padesát metrů od něj, vznášejíc se několik centimetrů nad povrchem. Když kráčel pomalu kupředu, postřehl ono známé vraštění hladkého kovového povrchu a po chvíli se před ním objevil otvor, který tak mátl nejlepší vědce z celého světa. Vstoupil jím do jednoduché, tlumeným světlem ozářené místnosti. Otvor se opět uzavřel, jako by nikdy nebyl existoval a oddělil ho od pohledů a zvuků zvenku.

Otevřel se o pět minut později. Nebyl znát žádný pohyb, ale Stormgren věděl, že nyní se nachází padesát kilometrů nad zemským povrchem, v útrobách Karellenovy lodi. Byl ve světě Vládců, všude kolem něj se zabývali svou tajemnou činností. Dostal se k nim blíže než ostatní a přece o jejich fyzické podstatě nevěděl o nic víc než milióny lidí dole na Zemi.

Malá konferenční místnost na konci krátké spojovací chodby byla nezařízená, až na jediné křeslo a stůl před velkou obrazovkou. Ale ani ta neříkala nic o bytostech, které ji sem instalovaly. Nyní byla temná, tak jako vždy. Stormgren si občas ve svých snech představoval, že se rozzáří a odhalí tajemství, které trápí celý svět. Ale ten sen se mu nikdy nesplnil. Za oním obdélníkem tmy leželo naprosté tajemství. Ale byla tam také moc a moudrost, nezměrné a tolerantní chápání lidstva — a především jakási laskavá náklonnost k oněm maličkým tvorům, plazícím se dole po zemském povrchu.

Ze skrytého místa se ozval onen klidný, nikdy nespěchající hlas, který Stormgren tak dobře znal, třebaže svět ho slyšel pouze jednou ve své historii. Jeho hloubka a rezonance byly určitým klíčem ke Karellenově fyzické podstatě, protože zanechávaly dojem velikosti. Karellen byl velký — možná mnohem větší než člověk. Někteří vědci po analýze jeho jediného proslovu k lidstvu tvrdili, že je to hlas stroje. Ale tomu Stormgren nikdy nevěřil.

„Ano, Rikki, poslouchal jsem váš krátký rozhovor! Copak jsi udělal s panem Wainwrightem?“

„Je to čestný člověk, třebaže mnoho jeho stoupenců takových není. Co bychom s ním dělali? Liga samotná není nebezpečná — třebaže je v ní pár extrémistů provokujících k otevřenému násilí. Uvažoval jsem o tom, zda si mám ke vchodu postavit stráž. Ale doufám, že to není nutné.“

Karellen se vyhnul odpovědi oním nepříjemným způsobem, jaký měl někdy ve zvyku.

„Detaily týkající se Světové federace znáte už celý měsíc. Zaznamenali jste nějaký podstatný nárůst oněch sedmi procent, kteří se mnou nesouhlasí nebo dvanácti procent, kteří si nejsou jistí?“

„Zatím ne. Ale to není podstatné: starost mi dělá všeobecná nálada dokonce i mezi těmi, kteří tě podporují. Tvrdí, že je na čase učinit konec veškerým tajnostem.“

Karellenův povzdech byl technicky dokonalý, ale nezněl nijak přesvědčivě.

„Ty si to myslíš taky, že ano?“

Otázka byla natolik řečnická, že Stormgren na mu ani neodpověděl.

„Zajímalo by mne, zda si uvědomuješ,“ pokračoval pomalu, „nakolik mi tahle všeobecná situace ztěžuje prací?“

„Mně samotnému to taky nepomáhá,“ odpověděl Karellen ve stejném duchu. „Přál bych si, aby mne lidé přestali brat jako diktátora a měli na paměti, že jsem pouze služebník, snažící se dobře vést koloniální politiku, v jejímž utváření vůbec nemám prsty.“

Stormgren si pomyslel nakolik je to, co řekl Karellen, pravdivé.

„Můžeš alespoň uvést nějaký důvod pro své utajovaní? Nechápeme to, trápí nás to a je to důvod pro nesčetné dohady.“

Karellen se tomu srdečně, hluboce zasmál. Přesně tak, jako by se smál člověk.

„Co se o mně povídá teď? Ještě pořád to, že jsem robot? Raději bych byl změtí elektronek než nějakým stvořením se stovkou končetin — ano, viděl jsem ten obrázek včerejších Chicago Times! Přemyslím o tom, že si vyžádám originál.“

Stormgren pedantsky sevřel rty. Občas se mu zdalo, ze Karellen bere jeho povinnosti na lehkou váhu.

„Je to příliš vážné,“ řekl nesouhlasně.

„Můj drahý Rikki,“ řekl mu Karellen, „jenom proto, ze neberu lidstvo příliš vážně, jsem ještě neuplatnil veškerou moc své mentální energie, kterou ovládám!“

Navzdory svému rozladění se Stormgren usmál.

„Tohle mi ale mnoho nepomůže. Teď musím dolů a musím je přesvědčit, že třebaže se lidem neukážeš, nemáš před nimi co skrývat. Nebude to lehká práce. Zvědavost je jednou z dominantních lidských vlastností. Nikdy ji nepotlačíš.“

„Ze všech problémů, které na nás čekaly, když jsme přišli na Zem, je tenhle nejožehavější,“ namítl Karellen. „Věřili jste naši moudrosti v ostatních záležitostech — musíte nám tedy věřit i nyní.“

„Já ti věřím“ řekl Stormgren, „ale ne Wainwright a jeho následovníci. Můžeš jim snad mít za zlé, že si špatně vyloží tvoji neochotu ukázat se jim?“

Na okamžik zavládlo ticho. Pak se ozval ten slabý zvuk (byl to praskot?) který mohl být způsoben tím, jak Dohlížitel přesouval své tělo.

„Ty přece víš proč se mne Wainwright a jemu podobní bojí, ne?“ zeptal se Karellen. Jeho hlas byl nyní pochmurný jako ohromné varhany chrlící tóny z vysoké lodi katedrály. „Lidi jako je on najdeš ve všech světových církvích. Vědí, že představujeme rozum a vědu a jakkoliv přesvědčeni mohou být ve své víře, bojí se, že svrhneme jejich bohy ne snad vědomě, ale svým konáním. Věda je schopna zničit víru tím ze ji ignoruje, stejně tak jako tím, že s ní nesouhlasí. Nikdo nikdy nedokázal, že neexistuje Zeus či Thor — a přece dnes už mají jen minimální množství vyznavačů. Wainwright a jeho posluchači se bojí, ze známe pravdu o původu jejich církve. Jak dlouho, přemýšlejí, už pozorujeme lidstvo? Pozorovali jsme Mohammeda zatínajícího hidžru nebo Mojžíše jak dává Židům zákony? Víme, co je nepravdivé na tom, čemu on, věří?“

„A víte?“ zašeptal Stormgren spíš jen pro sebe.

„To je Rikki, ten strach, který je trápí, třebaže to otevřeně nikdy nepřiznají. Věř mi, nečiní mi žádné potěšení ničit viru lidi, ale všechny církve na světě nemohou být pravdivé a oni to vědí. Dřív nebo později musí člověk poznat pravdu: ale teď na to ještě není čas. Co se týče tajemství, které, jak říkáš, jenom prohlubuje současné problémy — to je záležitost, která je mimo naši kontrolu. Je mi líto, že musíme být tak záhadní, ale máme pro to skutečně vážné důvody. Samozřejmé, pokusím se dostat od mých — nadřízených — zdůvodnění, které by uspokojilo všechny, včetně Ligy za osvobození. Nyní se ale vrátíme k běžné agendě, ano?“

„Tak co, měl jste tentokrát štěstí?“ zeptal se van Ryberg.

„Nevím,“ odpověděl Stormgren unaveně, když hodil složku se spisy na desku pracovního stolu a klesl do křesla. „Karellen nyní jedná se svými nadřízenými, ať už je to kdokoliv nebo cokoliv. Nikdy nic neslibuje předem.“

„Poslyšte“ řekl mu Pieter hněvivě, „právě jsem o tom přemýšlel. Proč bychom měli věřit tomu, že za Karellenem je ještě někdo jiný? Předpokládejme, že všichni Vládci, jak jsme si je nazvali, jsou tady nad Zemí v těch svých lodích. Třeba nemají kam jít a tají to před námi.“

„To je přímo geniální teorie,“ přikývl Stormgren. „Ale odporuje tomu málu, co vím — anebo se alespoň domnívám, že vím — o Karellenově pozadí.“

„A co je to?“

„Nu, často mluví o své pozici tady jako o něčem dočasném, něčem, co mu brání v tom, aby se věnoval své původní práci. Domnívám se, že to má něco společného s matematikou. Jednou jsem použil Actonův citát o korupci moci a absolutní korupci absolutní moci. Chtěl jsem vědět, jak na to bude reagovat. Zasmál se tím svým typickým smíchem a řekl: „Myslím, že tohle nebezpečí mi nehrozí. Zaprvé — čím dříve dokončím svou práci zde, o to dříve se vrátím tam, kam skutečně patřím, což je hezkých pár světelných let odtud. A za druhé — já v žádném případě nemám absolutní moc. Jsem pouze — Dohlížitel.“ Samozřejmě se mohl pokoušet zmást mne. Nejsem si tím jistý.“

„Je nesmrtelný, že ano?“

„Podle našich měřítek ano, třebaže existuje něco v budoucnosti, čeho se, jak se zdá, obává. Netuším, co by to mohlo být. To je skutečně všechno, co o něm vím.“

„Nezní to moc přesvědčivě. Mojí teorií je, že se jejich malá flotila ztratila ve vesmíru a teď si hledají nový domov. Karellen nechce, abychom věděli, jak on a jeho druzi vypadají. Možná žádné druhy nemá. Všechny ty lodě mohou být řízeny automaticky a nikdo v nich není. Mohou tvořit jenom impozantní kulisu.“

„Vy jste asi četl hodně vědeckofantastických knížek,“ řekl Stormgren.

Van Ryberg se ostýchavě usmál.

„Invaze z vesmíru nás neumlčela jak očekávali, že ano? Moje teorie velmi dobře vysvětluje, proč se Karellen nikdy neukáže. Nechce, abychom věděli, že žádní Vládci vlastně neexistují.“

Stormgren zavrtěl hlavou v pobaveném nesouhlasu.

„Vaše vysvětlení je, jako obvykle, příliš geniální než aby bylo pravdivé. Ačkoliv se o tom můžeme pouze dohadovat, za Dohlížitelem musí být celá obrovská civilizace — civilizace, která o člověku ví už velmi dlouho. Karellen sám nás musel studovat po celá staletí. Vezměte si například jeho znalost angličtiny. On učil mne, jak mluvit idiomaticky.“

„Zjistil jste někdy, zda existuje něco, co neví?“

„Ale ano, docela často — ale byly to zanedbatelné maličkosti. Myslím, že má absolutně dokonalou paměť, ale jsou určité věci, které se nikdy ani nepokoušel naučit. Například angličtina je jediným jazykem, kterému dokonale rozumí, třebaže v posledních dvou letech používal hodně i finštinu, jen aby mne potrápil. Člověk se hned tak rychle finsky nenaučí! Karellen je schopen odcitovat rozsáhlé pasáže z Kalevaly, kdežto já se stydím za to, že znám jen pár řádek. Také zná životopisy všech žijících státníků a já jsem jen někdy schopen rozlišit, na koho naráží. Jeho znalost historie a vědy se zdá být zcela komplexní — víte přece, kolik jsme se toho od něj už naučili. Nemyslím, že jeho mentální nadání je příliš vzdálené lidským měřítkům. Ale žádný člověk by nebyl schopen zapamatovat si najednou všechno, co ví on.“

„To si v podstatě myslím také,“ souhlasil van Ryberg. „Můžeme se o Karellenovi bavit donekonečna, ale stejně nakonec zase přijdeme k onomu problému: proč se nám, proboha, nechce ukázat? Dokud to neudělá, budu si dál vymýšlet své teorie a Liga za osvobození bude rebelantsky hřímat.“

Bojovým pohledem se podíval vzhůru ke stropu.

„Doufám, že jedné tmavé noci, pane Dohlížiteli, nějaký reportér vezme raketu, přiletí k vaší lodi a dostane se tajně dovnitř i s kamerou. To by bylo něco!“

Jestliže Karellen poslouchal, nedal to znát. Tak jako vždy.

V prvním roce po příchodu Vládců znamenala jejich přítomnost menší změny v životě pozemšťanů než by se dalo očekávat. Jejich stín byl všude, ale nebyl hrozivý či překážející. Ačkoliv na světě bylo jen pár velkých měst, nad nimiž nebylo vidět jejich lodě, lesknoucí se na obloze, lidé si na ně zvykli a zanedlouho je brali tak přirozeně jako Měsíc, Slunce či hvězdy. Mnozí lidé si jen stěží uvědomovali, že životní úroveň se neustále zvyšuje právě jen díky přítomnosti Vládců. Když o tom občas začali přemýšlet, ale to se stávalo jen zřídka, uvědomili si, že ony tiché lodě přinesly Zemi poprvé v její historii mír a byli jim za to náležitě vděční.

Ale tyto skutečnosti lidé přijali a brzy na ně zapomněli. Vládci nadále zůstávali tajemní, schovávající své tváře před lidstvem. Karellen si získal respekt a obdiv, ale se svou současnou politikou nemohl dokázat nic víc. Bylo těžké necítit určitou nelibost proti těmto Olympanům, kteří mluvili s člověkem jen prostřednictvím radiodálnopisu v hlavním stanu OSN.

To, co se odehrávalo mezi Karellenem a Stormgrenem nebylo nikdy zveřejněno a sám Stormgren se někdy divil, proč Dohlížitel přikládá jejich schůzkám takovou váhu. Možná cítí potřebu přímého kontaktu s alespoň jedním člověkem; možná si uvědomuje, že Stormgren potřebuje jeho osobní podporu. Jestli tohle bylo vysvětlením, Stormgren je jen vítal a nevadilo mu, že ti z Ligy mu pohrdavě říkají „Karellenův poskok“.

Vládci nikdy nejednali se žádným státem či vládou přímo: když chtěli něco sdělit, předali instrukce rádiem na OSN a přednesli své požadavky ústy generálního tajemníka. Sovětský delegát náležitě uctivým způsobem při nesčetných příležitostech zcela správně poukazoval na to, že to je v rozporu s Deklarací lidských práv. Karellena to nezajímalo.

Bylo ohromující, kolik urážek, pomluv a zla bylo zažehnáno právě jeho promluvami z oblohy. S příchodem Vládců národy poznaly, že se nemusí navzájem podezírat a tušily — ještě před tím než začal experiment — že jejich soudobé zbraně jsou proti civilizaci, která dovede stavět mosty mezi hvězdami, zcela neúčinné. Ta největší překážka ke štěstí lidstva byla jednou provždy odstraněna.

Vládcům byly zcela lhostejné nejrůznější formy vlád na Zemi, pokud ovšem nebyly násilnické nebo zkorumpované. Na Zemi stále existovaly demokratické vlády, monarchie, benevolentní diktatury, komunismus i kapitalismus. To bylo pro lidstvo velkým překvapením, protože mnozí byli přesvědčeni, že pouze jejich forma vlády je ta jediná správná. Jiní se domnívali, že Karellen vyčkává a pak zavede systém, který smete všechny ostatní formy společenského uspořádání a tak se o menší politické reformy vůbec nestarali. Ale tohle, stejně tak jako všechny ostatní spekulace týkající se Vládců, byly pouze dohady. Nikdo neznal jejich skutečné motivy: a nikdo nevěděl, k jaké budoucnosti lidstvo usměrňují.