Konec dětství

22

Lod Vládců, připomínající meteor, řítící se po své žhavé dráze, už dávno opustila srdce souhvězdí Carina. Mezi vnějšími planetami sluneční soustavy začala prudce snižovat svou závratnou rychlost, ale Mars stále ještě míjela nezanedbatelným zlomkem rychlostí světla. Její síla a energie byla pohlcována nezměrnými poli kolem Slunce a ohnivá dráha Hvězdného poutníka se za ním táhla na milióny kilometrů.

Jan Rodricks, o šest měsíců starší, se vracel na Zemi, kterou opustil před osmdesáti lety.

Tentokrát už nebyl černým pasažérem, ukrytým v tajné komoře. Stál mezi třemi piloty (proč jich potřebují tolik? divil se) a pozoroval velkou obrazovku, dominující řídící místnosti. Objevovaly se na ní barvy a tvary, pro něj naprosto nesrozumitelné. Usoudil, že obsahují informace, které by v lodi lidí byly znázorněny úplně jinak a k jejich vyjádření by byl nezbytný mnohem větší prostor. Někdy se na obrazovce objevila okolní hvězdná pole a Jan doufal, že na ní brzy spatří Zemi.

Byl rád, že se vrací domů, navzdory svému ohromnému úsilí dostat se ze Země. Během těch pár měsíců dospěl. Viděl toho tak mnoho, dostal se tak daleko a ted zas toužil po svém vlastním světě. Teď už chápal, proč Vládci odřízli lidem cestu ke hvězdám. Lidstvo musí jít ještě hodně daleko, aby se mohlo stát součástí civilizace, kterou pouze zahlédl.

Možná — ačkoliv tuto myšlenku odmítal přijmout — že lidstvo nikdy nebylo ničím jiným než nějakým podřadným druhem a vyhrazenou zoologickou zahradou a s Vládci jako jeho strážci. Možná, že na to myslel i Vindarten, když ho těsně před odletem varoval: „Za dobu, která mezitím uplynula na tvé planetě, se toho mohlo stát velmi mnoho. Možná svůj svět nepoznáš, až ho znovu uvidíš.“

Možná, že opravdu ne, pomyslel si Jan. Osmdesát let je hodně dlouhá doba a možná bude těžké pochopit všechny ty změny, které se mezitím udály. Ale jednou věci si byl jistý — lidé budou chtít slyšet jeho příběh a dozvědět se to, co viděl ve světě Vládců.

Zacházeli s ním dobře, tak jak ostatně předpokládal. Z cesty tam nevěděl vůbec nic. Když Narcosamin přestal působit, loď už byla blízko domovině Vládců. Vylezl ze svého úkrytu a ke svému překvapení zjistil, že kyslíkové bomby vůbec nepotřebuje. Vzduch byl hustý a těžký, ale mohl jej dýchat bez obtíží. Zjistil, že se nachází v rozlehlém, rudě osvětleném skladišti lodi, mezi nekonečnou spoustou beden a všeho toho, co by se mohlo nacházet v letadle či zaoceánské lodi. Trvalo mu téměř hodinu, než našel cestu do řídící místnosti, kde se představil posádce.

To, že nebyli vůbec překvapeni, ho zmátlo. Věděl, že Vládci zřídkakdy dávají najevo nějaké emoce, ale přesto očekával nějakou reakci. Oni však pokračovali ve své práci, a hráli si s nekonečným množstvím tlačítek na řídícím panelu. Uvědomil si, že přistávají, protože čas od času se na obrazovce objevila planeta — a byla stále větší a větší. Ale necítil vůbec žádný pohyb, ani zrychlení — pouze dokonale konstantní gravitaci, o níž usoudil, že je zhruba poloviční než pozemská. Ohromné síly, které řídily loď, musely být kompenzovány s vynikající přesností.

A pak Vládci vstali ze svých křesel, všichni tři najednou, a Jan věděl, že cesta je u konce. Nemluvili ani mezi sebou ani ke svému pasažérovi a když mu jeden z nich pokynul, aby je následoval, Jan si uvědomil něco, na co měl myslet už předtím. Možná, že tu není vůbec nikdo, kdo by rozuměl slovo anglicky.

Před jeho dychtivýma očima se otevřely velké dveře. Byl to vrcholný okamžik jeho života. Je prvním člověkem, který spatří svět, ozářený jiným sluncem. Hvězdou, která měla v pozemském katalogu číslo NGS 549672. Rozprostíral se před ním svět Vládců.

Co očekával? Nebyl si tím jistý. Ohromné budovy, města s věžemi, ztrácejícími se v oblacích, stroje mimo jeho představivost — nic z toho by ho nepřekvapilo. Ale neviděl nic jiného, než téměř dokonale rovnou planinu, splývající s nepřirozeně blízkým horizontem a narušenou pouze třemi dalšími loděmi Vládců, které stály o několik kilometrů dál.

Byla tam zima, ale nebylo to zas až tak nepohodlné. Světlo velkého rudého slunce bylo pro lidské oči dostačující, ale Jan si pomyslel, jak dlouho to bude trvat, než zase uvidí zeleň a modř. Pak si všiml obrovského úzkého půlměsíce, vypínajícího se proti obloze jako velký luk. Dlouho na něj zíral, než si uvědomil, že jeho cesta ještě neskončila. To je svět Vládců. Tohle musí být pouze jejich satelit, pouhá základna, z níž startují jejich lodě.

Přepravili ho na planetu v plavidle ne větším než bylo pozemské dopravní letadlo. Když šplhal do jednoho z velkých křesel, připadal si jako trpaslík. Pozorovacími okénky se díval ven a snažil se uvidět co nejvíc z planety, která se rychle přibližovala.

Tak rychle, že si stačil všimnout pouze nemnoha detailů. Zdálo se, že i toto malé plavidlo využívá stejný pohon jako Hvězdný poutník, protože už během několika minut padali dolů hustou, oblačnou atmosférou. A za okamžik se otevřely dveře a oni vstoupili do klenuté místnosti. Zřejmě se dovnitř dostali střechou, která se za nimi rychle zavřela, protože žádný jiný dostatečně velký vchod nebyl nikde patrný.

Jan tuto budovu opustil až za dva dny. Byl neočekávanou zásilkou a neměli ho kam dát. Bylo to tím horší, že žádný z Vládců neuměl anglicky. Komunikace byla prakticky nemožná a Jan si hořce uvědomil, že dostat se do styku s cizí rasou není vždy tak jednoduché, jak se o tom píše ve vědeckofantastické literatuře. Znakový jazyk se také neosvědčil, protože v mnohém závisel na gestech, výrazech a souvislostech, které lidé a Vládci vůbec neměli společné.

Bylo by víc než zoufalé, kdyby jediní Vládci, ovládající angličtinu, byli na Zemi, pomyslel si Jan. Mohl jen čekat a doufat. Určité se ho ujmou nějací vědci, odborníci na cizí rasy. Nebo je tak nevýznamný, že se o něj vůbec nezajímají?

Neexistoval způsob, jak se dostat z budovy, protože velké dveře neměly žádné viditelné ovládání. Když k nim Vládce přistoupil, prostě se otevřely. Jan se pokoušel skákat vysoko do vzduchu a mávat nad hlavou různými předměty ve snaze přerušit možný světelný paprsek, ale bylo to bezvýsledné. Uvědomil si, že člověk doby kamenné by se v moderním městě cítil asi stejně bezmocný. Jednou se pokoušel vyjít ven těsně za Vládcem, ale byl jemně vstrčen zpět. Protože mu záleželo na tom, aby svého hostitele nerozčílil, už se to neodvážil opakovat.

Vindarten přijel těsně předtím, než Jan propadl úplnému zoufalství. Mluvil anglicky velmi špatně, ale neuvěřitelně rychle dělal pokroky. Během několika dní spolu byli schopni jen s malými obtížemi mluvit o čemkoliv, co si nevyžadovalo speciální slovní zásobu.

Jakmile se ho Vindarten ujal, Jan si přestal dělat veškeré starosti. Ani na to neměl čas, protože téměř celou dobu trávil na setkáních s vědci, dychtivými provádět na něm nejrůznější pokusy a testy se složitými přístroji. Jan se těch přístrojů bál a po jednom sezení s jakýmsi hypnotickým zařízením měl několik hodin kruté bolesti hlavy. Byl dokonale ochoten spolupracovat, ale nebyl si jist, zda si jeho hostitelé uvědomují, že jeho fyzické i psychologické možnosti jsou omezené. Trvalo mu velmi dlouho, než se mu podařilo přesvědčit je, že musí v pravidelných intervalech spát.

Mezi těmito výzkumy občas viděl i město a uvědomil si, jak těžké — a nebezpečné — by pro něj bylo být v něm sám. Ulice tam prakticky neexistovaly a zdálo se, že tam není žádná povrchová úprava. Byl to domov bytostí, které umějí létat a které nemají žádný strach z gravitace. Kdyby vyšel bez varování některými dveřmi vysoko nad zdí, mohl by spadnout závratným pádem několik set metrů hluboko. Jan si začal uvědomovat, že psychologie rasy s křídly musí být absolutně odlišná od psychologie tvorů, odkázaných na život na zemi.

Bylo podivné vidět Vládce, létající jako velcí ptáci mezi věžemi svého města, mávající perutěmi v pomalém, mocném rytmu. A právě zde bylo něco, co Jan nechápal. Tohle byla velká planeta — větší než Země. Ale její gravitace byla nízká a Jan se divil, jak to, že má tak hustou atmosféru. Ptal se na to Vindartena a zjistil to, co zpola očekával — že toto není původní domov Vládců. Pocházejí z mnohem menšího světa, ale osídlili tento svět a změnili nejenom jeho gravitaci, ale i atmosféru.

Architektura Vládců byla přísně účelová. Jan nikde neviděl žádné ozdoby, nic, co by nesloužilo svému účelu, přestože ten účel byl někdy daleko mimo jeho chápání. Kdyby člověk ze středověku viděl tohle rudě ozářené město a bytosti, které se v něm pohybovaly, určitě by si myslel, že je v pekle. Dokonce i Jana, přes veškerý jeho vědecký přístup a zvědavost, někdy popadl záchvěv nevysvětlitelné hrůzy. Nepřítomnost třebas jen toho nejmenšího známého záchytného bodu je depresivní i pro tu nejchladnější a nejracionálnější mysl.

A bylo tam toho mnoho, čemu vůbec nerozuměl a co se mu Vindarten ani nepokoušel vysvětlit. Co byly ty záblesky světla a měnící se tvary, věci, které prolétávaly vzduchem tak rychle, že si ani nebyl jist, zda je vůbec viděl? Buď to bylo něco úžasného a bázeň vzbuzujícíh anebo naopak něco tak triviálního jako neonová reklama na Brodwayi ze starých časů.

Jan také cítil, že svět Vládců je plný zvuků, které on sám nemohl slyšet. Jen občas zaslechl složité rytmické melodie, či spíš jen jednotlivé tóny stupnice, jako by vyťukávané nahoru a dolů až po okraj slyšitelnosti. Vindarten nechápal, co Jan míní slovem hudba, takže záhadu oněch melodií se mu rozluštit nepodařilo.

Město nebylo příliš velké. Určitě bylo menší než Londýn nebo New York v dobách jejich rozkvětu. Vindarten mu řekl. že po celé planetě je rozeseto několik tisíc takových měst a každé z nich je určeno ke svému specifickému účelu. Nejbližší paralelou pro tohle město by zřejmě bylo univerzitní město, jenomže zde byla specializace mnohem užší. Účelem celého tohoto města bylo studium cizích ras a kultur.

Jedním z prvních výletů z holé místnosti, v níž Jan přebýval, byla návštěva muzea. Jan se konečně měl ocitnout na místě, jehož účel plně chápal a to mu dodalo náležité sebevědomí. Kdyby nebylo tak obrovské, mohlo by to být jakékoliv pozemské muzeum. Trvalo jim dlouho, než se k němu dostali, neustále klesajíce na velké plošině, která se jako píst pohybovala ve vertikálním válci neznámé délky. Nebylo tam žádné viditelné ovládání a na začátku a na konci cesty Jan cítil zrychlení. Vládci zřejmě nemrhali svými zařízeními pro kompenzaci rychlosti pro domácí účely. Jan přemýšlel, zda je celý vnitřek tohoto světa propojen eskalátory a proč omezili své město tím, že se ponořili pod zem, místo toho, aby se vypínali vzhůru? To bylo další z tajemství, které se mu nikdy nepodařilo rozluštit.

Prohlížením těch obrovských sálů by člověk strávil celý život. Byla to vesmírná přehlídka, úspěchy a výdobytky více civilizací, než si Jan dovedl představit. Ale neměl čas na podrobnou prohlídku. Vindarten ho pozorně postavil na pruh na podlaze, který na první pohled vypadal jako nějaký ornament. Pak si Jan uvědomil, že tady nikde žádné ozdoby neviděl — a v tom okamžiku ho něco neviditelného jemně uchopilo a pohybovalo jím kupředu. Rychlostí dvaceti, třiceti kilometrů za hodinu míjel obrovské vitríny — průhledy do nepředstavitelných světů.

Vládci vyřešili problém únavy v muzeích. Nikdo nemusel sám chodit.

Museli ujet několik kilometrů, než Vindarten Jana opět uchopil a úderem svých mocných křídel ho zvedl z dosahu síly, která ho držela na pásu a pohybovala jím. Před nimi se prostírala obrovská, poloprázdná hala, osvícená známým světlem, které Jan neviděl od té doby, co opustil Zemi. Bylo to slabé světlo, aby nezraňovalo oči Vládců, ale přesto to bylo sluneční světlo. Jan by si nikdy nepomyslel, že něco tak jednoduchého a přirozeného vzbudí v jeho srdci takový stesk.

Byla to expozice Země. Kráčeli kolem několik metrů dlouhého modelu Paříže, kolem uměleckých pokladů několika století, nakupených nepřiměřeně dohromady, kolem moderních počítačů a pravěkých seker, kolem televizních přijímačů a parní turbíny. Pak se před nimi otevřely velké dveře a byli v kanceláři Kurátora pro Zemi.

Vidí lidskou bytost poprvé? pomyslel si Jan. Byl už někdy na Zemi, nebo je to prostě jen jedna z mnoha planet v jeho péči, jejichž přesným umístěním si není ani zcela jistý? Anglicky samozřejmě neuměl, a proto musel Vindarten převzít roli tlumočníka.

Jan zde strávil několik hodin a mluvil do nahrávacího zařízení, zatímco Vládci mu předkládali různé pozemské předměty. Mnoho z nich, jak ke svému zahanbení zjistil, nedovedl identifikovat. Jeho neznalost vlastní rasy a jejích úspěchů byla žalostná. Napadlo ho, zda Vládci, přes všechny své nadprůměrné mentální schopnosti, pochopili celý ten složitý vzorec pozemské kultury.

Vindarten ho vedl pryč jiným směrem. Znovu bez námahy pluli velkými, klenutými chodbami, ale tentokrát se pohybovali kolem výtvorů přírody, ne inteligentní mysli. Jan si pomyslel, že Sullivan by dal svůj život za to, aby se sem mohl podívat a spatřit, jaké evoluční zázraky a podivnosti vznikly na stovkách světů. Ale Sullivan je už určitě mrtev…

Pak se najednou ocitli na ochozu velké kruhovité místnosti, která měla v průměru snad sto metrů. Jako obvykle tam nebylo žádné ochranné zábradlí a Jan chvíli váhal, zda má přistoupit ke kraji. Ale Vindarten už stál na samém krajíčku a díval se klidně dolů, a proto se Jan opatrně pohnul, aby se k němu připojil.

Podíval se asi dvacet metrů pod sebe, velmi, velmi opatrně. Když už bylo po všem, byl si jist tím, že jeho průvodce ho nechtěl překvapit a že byl jeho reakcí šokován. Protože Jan hrozně vykřikl a uskočil zpět z okraje galerie, v podvědomé snaze schovat se před tím, co viděl dole. Teprve když utichla ozvěna jeho výkřiku, odrážející se v husté atmosféře, vzpamatoval se.

Bylo neživé, samozřejmě. Jenomže v těch prvních hrozných okamžicích, kdy propadl panice, se mu zdálo, že hledí přímo na něj. Vyplňovalo téměř celý kruhový prostor a v jeho krystalových hlubinách se odráželo rudé světlo.

Bylo to jedno jediné obří oko.

„Proč jsi dělal ten hluk?“ zeptal se Vindarten.

„Bál jsem se,“ přiznal se Jan pokorně.

„Ale proč? Snad jsi si nemyslel, že by tady mohlo být nějaké nebezpečí?“

Jan přemýšlel nad tím, jestli se mu má pokusit vysvětlit, co je to reflex, ale pak se o to raději nepokoušel.

„Všechno, co není dokonale známé, je hrozivé. Vždy je nejbezpečnější předpokládat to nejhorší.“

Janovo srdce stále ještě divoce tlouklo, když se znovu podíval dolů na to monstrózní oko. Samozřejmě, mohl to být jenom model, nesmírně zvětšený, tak jako mikrobi a hmyz v pozemských muzeích. Ale ještě před tím, než dostal odpověď na svou otázku, mohl téměř s jistotou říct, že to model není.

Vindarten mu toho moc neřekl, nebyl to jeho obor a ani ho to nezajímalo. Z Vládcova vyprávění si Jan udělal obrázek kyklopa, žijícího mezi asteroidním štěrkem jakéhosi vzdáleného slunce, příšery, jejíž růst nebyl omezen žádnou gravitací a jejíž život byl závislý na potravě, nacházející se v dosahu a nezměrné moci jeho jediného oka.

Zdálo se, že pro to, co příroda může dokázat, je-li k tomu donucena, neexistuje limit. Jan cítil iracionální potěšení objevu něčeho, co Vládci zcela neodhalili. Přivezli ze Země obrovskou velrybu, ale rodovou linii tohoto tvora neznali.

A jindy jel nahoru, nekonečně nahoru, až se stěny výtahu změnily od dunové třpytivosti do krystalické průhlednosti. Stál mezi nejvyššími vrcholy města a nic ho nechránilo před nezměrnou propastí pod ním. Ale necítil větší strach, než má člověk v letadle, protože stejně tak zde neměl žádný kontakt se vzdáleným povrchem.

Byl nahoře nad mraky a sdílel oblohu s několika vrcholy z kamene a kovu. Kolem něj se pomalu, jako doruda zbarvené moře, převalil mrak. Na obloze, poblíž pochmurného slunce, viděl dva malé, bledé měsíce. A nedaleko středu tohoto nafouklého rudého disku si všiml malého, tmavého stínu dokonale kruhového tvaru. Mohla to být sluneční skvrna, nebo další měsíc.

Jan pomalu sklopil zrak k horizontu. Oblačná přikrývka se táhla až na pokraj tohoto obrovského světa, ale jedním směrem, v neodhadnutelné vzdálenosti, byla vidět barevná skvrna — snad to byly věže dalšího města. Chvíli se na ni díval a pak pokračoval ve svém pečlivém průzkumu.

Když se otočil o stoosmdesát stupňů, uviděl horu. Nebyla na obzoru, ale za ním — jeden jediný vrchol, vypínající se vzhůru zpoza okraje světa. Její úpatí bylo skryto, tak jak je pod vodní hladinou skryto tělo ledovce. Pokoušel se odhadnout její výšku, ale nešlo to. Zdálo se mu neuvěřitelné, dokonce i tady, ve světě s tak nízkou gravitací, že by mohly vůbec existovat tak vysoké hory. Napadlo ho, zda na jejích svazích Vládci sportují, či zda létají kolem jejího vrcholu jako orli?

A pak, pomalu, se hora začala měnit. Když ji uviděl poprvé, byla pochmurná a téměř zlověstně rudá. Jenom poblíž vrcholu bylo několik skvrn, které nemohl přesně určit. Upřeně se na ně zadíval a najednou si uvědomil, že se pohybují…

Zpočátku nemohl věřit svým očím. Pak sám sebe přinutil myslet na to, že všechny jeho předchozí zkušenosti a pojmy jsou zde naprosto bezvýznamné a že nesmí svou mysl nechat odmítnout jakýkoliv vjem a zprávu, kterou jeho smysly přinesou do skrytých komor v jeho mozku. Nesmí se pokoušet něco chápat — musí pouze pozorovat. Pochopení přijde později, anebo vůbec nepřijde.

Hora — stále na to myslel jako na horu, protože neměl jiné slovo, které by mohl použít — se zdála být živá. Vzpomněl si na ono ohromné oko v muzeu — ale ne, tohle přece není nic takového. To, co pozoruje, přece není organický život. Dokonce to ani nevypadá jako hmota v tom smyslu, jak ji znal.

Pochmurná červeň začala žhnout ještě hrozivěji. Objevily se proudy jasné žluti, takže Jan si na okamžik pomyslel, že je to sopka, chrlící lávu. Jenomže tyto proudy, o kterých by řekl, že jsou to náhodné tečky a skvrny, se pohybovaly vzhůru.

A pak se z rubínových oblaků kolem hory začalo vynořovat něco jiného. Byl to obrovský prstenec, dokonale svislý a dokonale kruhový — a měl barvu, kterou Jan nechal tak daleko za sebou. Ani pozemská obloha nebyla nádherněji modrá. Nikde jinde ve světě Vládců takovou barvu neviděl a hrdlo se mu stáhlo smutkem a osamělostí, kterou v něm ten pohled vyvolal.

Prstenec neustále stoupal nahoru a jeho horní okraj se přitom rozšiřoval. Teď už byl výš než vrchol hory samotné a najednou se rychle začal pohybovat směrem k němu. Jan si pomyslel, že to musí být nějaký kouřový vír o průměru několika kilometrů. Jenomže nebylo vidět žádnou rotaci a nezdálo se, že by narůstající prstenec nějak měnil svou pevnost.

Jeho stín se kolem převalil dlouho předtím, než prstenec samotný majestátně přeplul nad jeho hlavou. Jan na něj hleděl, až než z něj zbyl jenom úzký proužek modři, stěží viditelný ve vše obklopující rudé barvě oblohy. Když konečně zmizel, musel mít v průměru několik tisíc kilometrů. A stále se zvětšoval.

Jan se podíval zpět na horu. Byla zlatá a bez jakýchkoliv skvrn. Možná to byla jenom jeho představa — teď už byl ochoten věřit čemukoliv — ale vypadala vyšší a užší a zdálo se mu, že se točí jako vír cyklonu. Teprve tehdy, stále ještě oněmělý úžasem a s téměř vyřazenými rozumovými schopnostmi, si vzpomněl na svou kameru. Zvedl ji k očím a namířil na tu myslí otřásající záhadu před ním.

V tom okamžiku byl Vindarten před ním. S ohromnou silou se jeho ruce sevřely kolem přístroje a přinutily ho sklonit jej dolů. Jan se nepokoušel protestovat. Bylo by to stejně zbytečné, ale najednou ucítil hrozný, téměř nepopsatelný strach z té věci před ním, tam na pokraji světa a už neměl ani nejmenší chuť zachytit si ji na památku.

Bylo to poprvé a naposledy během celého pobytu, co mu nedovolili něco natáčet a Vindarten mu tehdy nic nevysvětlil. Místo toho se Jana podrobně vyptával, co vlastně viděl.

A tehdy si Jan uvědomil, že Vindartenovy oči viděly něco naprosto jiného a poprvé ho napadlo, že Vládci nad sebou také mají své pány.

Teď se vracel domů a všechna překvapení a záhady nechal daleko za sebou. Byla to stejná loď, ale zřejmě měla jinou posádku. Ať už jsou jejich životy jakkoliv dlouhé, bylo jen stěží uvěřitelné, že se kterýkoliv z Vládců dobrovolně odřízl na celá dlouhá desetiletí od svého domova a strávil je cestováním mezi hvězdami.

Teorie relativity času platí samozřejmě pro všechny stejně. Vládci na své pouti zestárnou o pouhé čtyři měsíce, ale když se vrátí zpět, jejich přátelé jsou o osmdesát let starší.

Kdyby si Jan přál, mohl by tam bezpochyby zůstat po zbytek svého života. Ale Vindarten ho varoval, že další loď poletí na Zemi až za několik let a radil mu, aby využil této příležitosti. Možná, že si Vládci i v této relativně krátké době uvědomili, že jeho mysl už dosáhla téměř konce svých možností. Anebo pro ně byl zátěží a už mu nemohli věnovat víc času.

To teď ale nebylo důležité, protože před nimi byla Země. Viděl ji takto už stokrát předtím, ale vždy jen prostřednictvím očí televizních kamer. Nyní byl on sám tady ve vesmíru, poté co se dovršil konečný akt jeho dávného snu.

Velký modrozelený půlměsíc byl ve své první čtvrti. Víc než polovina velkého disku byla zahalena v temnotě. Plulo kolem něj jen málo oblaků — několik kupek, roztroušených podél linie pravidelných větrů. Arktická čepička jasně zářila, ale ještě víc oslepoval odlesk slunce v severním Pacifiku.

Člověk by si pomyslel, že je to svět vodstva. Tato polokoule byla téměř bez pevniny. Jediným viditelným kontinentem byla Austrálie. Tmavá skvrna v atmosférickém oparu kolem planety.

Loď zamířila k té části Země, která byla ještě ve stínu. Zářící srpek se zmenšoval, zúžil se na jasně svítící luk a pak zmizel docela. Pod nimi byla tma a noc. Svět spal.

Pak si Jan uvědomil, že něco není v pořádku. Pod nimi byla Země, ale kde jsou zářivé nakupeniny světel, které byly lidskými městy? Na celé téhle zastíněné polokouli nebyl jediný světelný bod. Beze stopy zmizely milióny kilowattů světel, které se kdysi bez přestání prodíraly vzhůru ke hvězdám. Takhle mohla Země vypadat před příchodem člověka.

Toto byl návrat domů, který neočekával. Nemohl ale dělat vůbec nic. Jen vyčkával, zatímco v něm narůstal strach z neznáma. Něco se stalo — něco strašného a nepředstavitelného. Loď neustále klesala dolů v ladné křivce a po chvíli se opět ocitla nad sluncem ozářenou polokoulí.

Ze samotného přistání neviděl nic, protože obraz Země najednou zmizel a byl nahrazen vzorci čar a světelných skvrn, pro něj nepochopitelnými. Když se obraz opět ukázal, byli už na Zemi. V dálce bylo vidět velké budovy, stroje, skupinu Vládců pohybující se kolem nich.

Ozval se tlumený sykot, když loď vyrovnávala tlak, pak zvuk otevíraných dveří. Jan na nic nečekal. Tiší obři ho s tolerancí, či snad s lhostejností pozorovali, když vyběhl z řídící místnosti.

Byl opět doma, pod tak známým, zářivým sluncem, dýchaje vzduch, jehož se poprvé nadechl při svém narození. Tunel už byl spuštěný dolů, ale Jan musel chvíli počkat, aby ho ten jas venku neoslepil.

Karellen stál kousek dál od svých druhů, vedle velkého transportéru, naloženého bednami. Jan se vůbec nepodivil nad tím, že poznal Dohlížitele, ani nad tím, že Karellen se ani trochu nezměnil. Tohle byla jediná věc, která splnila jeho očekávání.

„Čekal jsem na tebe,“ řekl Karellen.