Konec dětství

1

Vulkán, který vyzvedl Taratuu z hlubin Pacifiku, dřímal už okolo půl miliónu let. A přece, pomyslel si Reinhold, zanedlouho se ostrov bude zmítat v plamenech mnohem zuřivějších než byly ty, jež stály u jeho zrodu. Podíval se směrem k odpalovací rampě a jeho pohled vyšplhal vzhůru po ohromné konstrukci obklopující Columba. Dvě stě stop nad zemským povrchem se od vrcholu lodě odrážely poslední paprsky zapadajícího slunce. Toto bude jedna z jejích posledních nocí. Už brzy bude plout v neuhasínajícím svitu vesmíru.

Tady pod palmami, nahoře na skalnatém výběžku, byl klid. Jedinými zvuky, které sem doléhaly z Projektu, bylo občasné zabušení kompresoru nebo slabý hlas dělníka. Reinhold si tyhle rozložité palmy zamiloval, chodil si sem tohle malé království prohlédnout každý večer. Rmoutilo ho pomyšlení na to, že poté, co se Columbus v plamenech vznese ke hvězdám, bude rozmetáno na atomy.

Asi míli za útesem se rozsvítily světlomety křižníku James Forrestal a temnou hladinu začaly pročesávat světelné prsty. Slunce již zcela zmizelo a od východu se rychle šířila tropická noc. Reinhold si poněkud sarkasticky pomyslel, zda se ti na křižníku domnívají, že tak blízko pobřeží objeví ruské ponorky.

Myšlenka na Rusko vrátila jeho mysl, tak jako vždy, ke Konrádovi a jitru onoho kataklyzmatického jara roku 1945. Od té doby uplynulo přes třicet let, ale vzpomínky na ony poslední dny, kdy se Říše zmítala pod náporem vln z východu i západu, nemohly vyblednout. Stále viděl Konrádovy unavené modré oči a zlaté strniště na jeho bradě v okamžiku, kdy si naposled potřásli rukama a rozloučili se navždy v té zničené pruské vesnici, kolem níž bez přestání proudil tok uprchlíků. Bylo to rozloučení, které jakoby symbolizovalo to, co se posléze přihodí světu — rozkol mezi Východem a Západem. Protože si Konrád zvolil Moskvu, Reinhold si o něm tenkrát myslel, že je blázen. Teď už si tím nebyl zcela jistý.

Po celých třicet let se domníval, že Konrád je mrtev. Ale před týdnem mu plukovník Sandmeyer ze zpravodajské služby sdělil určité novinky. Reinhold neměl Sandmeyera rád a byl si jist, že to platí i naopak. Ale ani jednomu z nich tato skutečnost nepřekážela v práci.

„Pane Hoffmanne,“ začal plukovník úředním tónem, „právě jsem obdržel jisté znepokojující informace z Washingtonu. Jsou samozřejmě přísně tajné, ale rozhodl jsem se je sdělit technickému personálu, aby si uvědomili, jak si teď musíme pospíšit.“ Odmlčel se, aby udělal větší dojem, ale pro Reinholda vyznělo tohle gesto naprázdno. Nějak už věděl, co bude následovat.

„Rusové jsou téměř na stejné úrovni jako my. Přišli na určitý druh atomového pohonu — může být mnohem účinnější než náš a stavějí kosmickou loď na březích Bajkalu. Nevíme, jak jsou daleko, ale zpravodajci se domnívají, že raketa může být vypuštěna již letos. Jistě víte, co to znamená.“

Ano, pomyslel si Reinhold, vím. Začal závod — a my ho musíme vyhrát.

„Víte, kdo je vedoucím jejich týmu?“ zeptal se, aniž by očekával odpověď.

K jeho překvapení k němu plukovník Sandmeyer natáhl ruku s hustě popsaným listem, v jehož záhlaví stálo: Konrád Schneider.

„Vy jste znal hodně lidí tam v Peenemünde, že ano?“ zeptal se plukovník. „Snad máte alespoň nějakou představu o jejich metodách. Chtěl bych, abyste mi o nich sepsal všechno, co můžete — o jejich zvláštnostech, nápadech, které měli nebo by mohli mít a tak dále. Vím, že po vás chci hodně a že od té doby už uplynula spousta času, ale snad nám můžete alespoň trochu pomoci.“

„Konrád Schneider je jen jeden z těch, kteří mi v tom vadí,“ odpověděl Reinhold. „Byl vynikající — ale ti ostatní také byli schopní inženýři. Bůhví, co všechno dokázal za těch třicet let. Uvědomte si, že viděl všechny naše výsledky, zatímco my z jeho práce neviděli nic. A tím je ve značné výhodě.“

To, co řekl, nebylo míněno jako kritika zpravodajské služby, ale přesto se mu na okamžik zdálo, jako by se Sandmeyer chtěl urazit. Pak plukovník jen pokrčil rameny.

„Týká se to obou stran, můžete mi to sám potvrdit. Náš svobodný způsob výměny informací znamená rychlejší postup vpřed, i když se zbavíme pár tajností. Rusové ve svém výzkumném oddělení pravděpodobně vůbec nevědí, co jejich vlastní lidé polovinu pracovní doby dělají. Ukážeme jim, že Demokracie se na Měsíc dostane první.“

„Demokracie — hlupáci!“ pomyslel si Reinhold, ale nahlas to neřekl. Jeden Konrád Schneider je cennější než milión jmen na volebním seznamu. Kdoví, co Konrád dokázal do dneška se všemi zdroji Sovětského svazu stojícími za ním? Možná, že právě v tomto okamžiku jeho loď startuje ze Země…

Slunce, které opustilo Taratuu, stálo nyní vysoko nad Bajkalem, když Konrád Schneider a náměstek komisaře pro nukleární vědu kráčeli pomalu od zařízení na testování motoru. Ušní bubínky jim ještě bolestivě vibrovaly, třebaže poslední bouřlivé ozvěny utichly nad jezerem asi před deseti minutami.

„Proč se tak mračíš?“ zeptal se Grigorjevič znenadání. „Teď bys měl být spokojený. Příští měsíc startujeme a Amerikáni se zalknou vztekem.“

„Tys byl vždycky optimista,“ řekl Schneider. „Přestože motor pracuje, nebude to tak jednoduché. Pravda, nevidím už žádné vážné překážky, ale obávám se zpráv z Taratuy. Už jsem ti říkal, jak je Hoffmann dobrý a kromě toho má k dispozici miliardy dolarů. Ty fotografie jeho lodi nejsou sice moc jasné, ale zřejmě jim k dokončení moc nechybí. A víme, že motor zkoušeli už před pěti týdny.“

„Žádný strach,“ smál se Grigorjevič. „Budou to oni, kdo se bude moc a moc divit. Nezapomeň, že o nás vůbec nevědí.“

Schneider si v duchu pomyslel: jen jestli je to pravda, ale rozhodl se nedávat najevo žádné pochybnosti. Grigorjevič by se pak mohl trápit nejrůznějšími domněnkami a otázkami a jestliže o nich opravdu vědí, bylo by pro něj hrozně těžké se s tím vypořádat.

Když vstupoval do administrativní budovy, stráže zasalutovaly. Pomyslel si trpce, že je tam téměř tolik vojáků jako techniků. Ale v Rusku se to tak dělalo vždy, a pokud se mu vojáci zrovna nepletli pod nohama, nevadili mu. Celkově se všechno — až na pár maličkostí — vyvíjelo tak, jak doufal. Jenom budoucnost ukáže, kdo je lepší, zda on či Reinhold.

Byl už plné zabrán do práce na závěrečné zprávě, když ho vyrušily výkřiky. Okamžik seděl u stolu bez pohybu a přemýšlel, co tak vážného mohlo stát, že to narušilo přísnou disciplinu v táboře. Pak vstal a šel se podívat z okna — a poprvé v životě poznal, co je to zoufalství.

Když Reinhold sestupoval z výběžku, všude kolem něj zářily hvězdy. Forrestal na otevřeném moři stále pročesával vody svými světelnými prsty, zatímco o kus dál se lešení kolem Columba proměnilo v zářící vánoční strom. Pouze vrcholek lodi se vzpínal jako šedý stín na pozadí hvězd.

Z obytných čtvrtí sem zaznívala hudba z rádia a Reinhold podvědomě zrychlil krok podle jejího rytmu. Už byl téměř na úzké cestě vedoucí kolem útesu, když ho nějaká předtucha, nějaký sotva postřehnutelný pohyb přinutil zastavit se. Zmaten zíral na pevninu, na moře a zase zpět. Teprve po chvíli ho napadlo podívat se na oblohu.

A v tom okamžiku Reinhold Hoffmann věděl a stejně tak to věděl i Konrád Schneider, že prohrál svůj závod. A věděl, že ho prohrál ne o týdny či měsíce, ale o celá tisíciletí. Vysoko nad jeho hlavou, mnohem výš než se jen odvážil pomyslet, pluly mezi hvězdami obrovské tiché stíny, jež předčily jeho drobného Columba tak dalece jako on sám předčil z kmene vydlabanou kanoi pravěkého člověka. V okamžiku, který se zdál být věčností, se Reinhold spolu s celým světem díval vzhůru na obrovské lodě sestupující v nezměrném majestátu — a zanedlouho uslyšel slabý hukot, když prorážely vzduch ve stratosféře.

Necítil žádnou lítost nad tím, že jeho celoživotní práce byla k ničemu. Celý život věnoval tomu, aby dostal člověka ke hvězdám a v okamžiku úspěchu hvězdy — netečné, chladné hvězdy — přišly k němu. Byl to okamžik, v němž historie zadržuje dech a přítomnost se loučíš minulostí, tak jako když se tříští ledovec a jednotlivé kusy ledu hrdě odplouvají na volné moře. Všechno, čeho lidstvo v minulosti dosáhlo, teď neznamená nic.Reinholdovým mozkem se znovu a znovu ozývala jediná myšlenka: Lidská rasa už není osamocená.