13

Když to Jan poprvé uviděl, jen stěží uvěřil, že se nedívá na montáž trupu malého dopravního letadla. Kovová kostra byla dvacet metrů dlouhá a dokonale přirozená, obklopená lehkým lešením, na němž se svým nářadím pracovali řemeslníci.

„Ano,“ odpověděl Sullivan na Janovu otázku, „používáme standartní leteckou techniku a většina těch mužů je od leteckého průmyslu. Člověk jen stěží věří tomu, že něco takového může na Zemi žít, viďte? Anebo, že se to najednou může vynořit z vody před vašima očima, tak jak jsem to viděl já.“

Bylo to všechno opravdu fascinující, ale Jan myslel na něco jiného. Jeho oči hledaly v tom obřím skeletu vhodné místo, kam by mohl skrýt svou „rakev s ventilací“, jak to nazval Sullivan. Jedním si byl zcela jist. Co se týče prostoru, bylo ho tam pro tucet takových černých pasažérů.

„Základní práce vypadají téměř ukončené,“ řekl Jan. „Kdy na to začnete dávat kůži? Předpokládám, že tu svou velrybu už máte chycenou, jinak byste asi sotva věděli, jak velkou kostru udělat?“

Sullivan se zdál být jeho otázkou mírně pobaven.

„Nemáme ani ten nejmenší úmysl chytat nějakou velrybu. Tahle nebude mít kůži v tom pravém slova smyslu. Asi by bylo sotva uskutečnitelné nabalit kolem kostry dvaceticentimetrovou vrstvu rybího tuku. Ne, celá ta věc bude vycpána umělou hmotou a pak jen vhodně pomalována. Až skončíme, nikdo nepozná rozdíl.“

V tom případě, pomyslel si Jan, by bylo rozumné, kdyby si Vládci pořídili fotografie a udělali si model v životní velikosti na jejich domovské planetě. Ale jejich zásobovací lodě se možná vracejí prázdné a taková maličkost jako dvacetimetrový vorvaň je pro ně zanedbatelná. Když má jeden k dispozici takovou moc a takové zdroje, přece se nebude zabývat nepatrnými výdaji…

Profesor Sullivan stál vedle svého díla s takovou hrdostí, jako by stál archeolog u nově objevených soch na Velikonočním ostrově. Byl hrdý na to, co stvořil, jenom mu bylo líto, že něco takového brzy zmizí z lidského pohledu navždy.

Scéna mohla být docela dobře dílem nějakého šíleného umělce v deliriu. A přece — byla to pouze bolestná kopie života. Příroda sama zde byla tvůrcem. Byla to scéna, kterou do doby zdokonalení podvodního televizního systému vidělo jen velmi málo lidí, během vzácných příležitostí, kdy jim znepřátelení obři znemožnili cestu na povrch. Tyto bitvy se odehrávaly v nekonečných hlubinách oceánů, kde vorvani měli svá loviště. A právě ona potrava se v tomto případě takto bránila být pozřena za živa.

Dlouhá, jako pila ozubená dolní čelist vorvaně byla rozevřená doširoka. Jeho hlava byla omotána sítí bílých masitých chapadel, jimiž obří sépie marně bojovala svůj zápas o život. Sinavé přísavky, z nichž každá měla přes dvacet centimetrů v průměru, značkovaly kůži vorvaně v místech, kde se na ni přisály. Z jednoho chapadla již zbyl jenom ohryzaný pahýl a nebylo pochyb o tom, kdo z této bitvy vyjde jako vítěz. Když se spolu utkají ve smrtelném zápase dva největší tvorové na Zemi, velryba vždy zvítězí. Přestože sépie má v hustém lese svých chapadel ohromnou sílu, její jedinou nadějí je to, že se jí podaří uprchnout, než ji trpělivé čelisti vorvaně rozžvýkají na kousky. Její obrovské oko, které mělo v průměru téměř půl metru, zíralo na nepřítele — ačkoliv bylo pravděpodobné, že v temnotách podmořských hlubin ani jeden z tvorů toho druhého pořádně nevidí.

Celá scéna byla přes třicet metrů dlouhá a obklopená hliníkovými nosníky, k nimž byla připevněna. Všechno bylo hotovo, připraveno pro potěšení Vládců. Sullivan doufal, že budou jednat rychle, to úzkostné očekávání už pro něj začalo být nepříjemné.

Někdo vyšel z kanceláře do slunečního světla. Sullivan rozeznal svého hlavního tajemníka a šel mu naproti. „Nazdar, Bille. Co se děje?“

Bill držel v ruce kus papíru z dálnopisu a vypadal velmi potěšené. „Mám dobré zprávy, profesore. Budeme poctěni významnou návštěvou. Sám Dohlížitel se chce přijít podívat na náš výtvor, než bude vyzvednut. Jenom pomyslete na tu publicitu, které se nám dostane! Hodně nám to pomůže, až budeme žádat o nový příspěvek. V něco takového jsem ani nedoufal.“

Profesor Sullivan ztěžka polkl. Nikdy neměl nic proti publicitě, ale zdálo se, že tentokrát je toho na něj příliš.


Karellen stál vedle hlavy velryby a prohlížel si její obrovskou tlamu a slonovinově bílé zuby. Sullivan, přemáhaje svou nervozitu, si v duchu říkal, co si Dohlížitel asi myslí. Jeho chování nebylo ani v nejmenším podezřelé, návštěva by se dala vysvětlit jako zcela normální. Ale Sullivan by byl velmi rád, kdyby už skončila.

„Na naší planetě nemáme tak velké tvory,“ řekl Karellen. „To byl důvod proč jsem vás požádal, abyste pro nás vytvořil tohle sousoší. Moji — ehm — přátelé budou fascinováni.“

,Já si zas myslel,“ odpověděl Sullivan, „že vzhledem k vaší nízké gravitaci u vás máte větší zvířata. Konec konců, jen se podívejte, jak jste vy velcí v porovnání s námi!“

„Ano, ale my nemáme oceány. A co se týče velikosti, pevnina nikdy nemůže soutěžit s mořem.“

To je skutečně pravda, pomyslel si Sullivan. A pokud on sám věděl, tohle byl dosud neodhalený fakt ze světa Vládců. Jana to bude určité taky zajímat.

V tomto okamžiku seděl mladý muž v úkrytu asi kilometr daleko a nervózně pozoroval návštěvu dalekohledem. Stále si v duchu opakoval, že není čeho se obávat. Žádná prohlídka velryby, ať už jakkoliv podrobná, nemohla odhalit jeho tajemství. Ale je možné, že Karellen má určité podezření a teď si s nimi zahrává.

Přesně to samé si myslel Sullivan v okamžiku, kdy se Dohlížitel díval dovnitř jeskyňovitého chřtánu.

„Ve vaší Bibli,“ řekl Karellen, „je pozoruhodný příběh hebrejského proroka, nějakého Jonáše, který byl pohlcen velrybou a tak dopraven bezpečně na pevninu poté, co ho vyhodili z lodi. Myslíte, že na té legendě může být něco pravdy?“

„Snad ano,“ odpověděl Sullivan opatrně, „protože existuje autentický případ velrybáře, kterého spolkla a pak vyvrhla velryba bez jakýchkoliv následků. Samozřejmě, kdyby byl uvnitř déle než několik sekund, udusil by se. A taky měl velké štěstí, že se vyhnul zubům. Je to téměř neuvěřitelný příběh, ale není úplně nemožný.“

„Velmi zajímavé,“ řekl Karellen. Stál tak ještě chvíli, prohlížel si ohromné čelisti a pak zaměřil svou pozornost na sépii. Sullivan doufal, že neslyšel jeho úlevné vydechnutí.

* * *

„Kdybych věděl, čím vším budu muset projít,“ řekl profesor Sullivan, „vyhodil bych vás hned, jak jste ke mně tenkrát přišel a ještě předtím, než jste mé začal pokoušet s tímhle šílenstvím.“

„Je mi to líto,“ odpověděl Jan, „ale už je to za námi.“

„Také doufám. V každém případě — hodně štěstí. Stále ještě máte asi šest hodin, abyste si to mohl v klidu rozmyslet.“

„Nepotřebuji je. Může mne zastavit jen Karellen sám. Díky za všechno, co jste pro mne udělal. Jestli se někdy dostanu zpět a napíšu o Vládcích knihu, věnuji ji vám.“

„No, to mi pomůže,“ odpověděl Sullivan mrzutě. „Budu už léta mrtev.“ Sullivan nebyl sentimentální, ale ke svému překvapení a mírnému ohromení zjistil, že se toho rozloučení bojí. Během těch šesti týdnů, co spolu kuli pikle, začal Jana mít rád. Kromě toho se obával, že napomáhá Janově velmi komplikované sebevraždě.

Držel žebřík, po němž Jan šplhal nahoru do obrovské tlamy, opatrně se vyhýbaje zubům. Ve světle baterky viděl, jak se Jan otočil, zamával mu a pak zmizel v jeskyňovitém otvoru. Bylo slyšet, jak se vzduchová komora otevírá, zavírá — a pak už bylo ticho.

V měsíčním světle, které ztuhlou bitevní scénu proměnilo v hrůzný přízrak z nočního snu, kráčel profesor Sullivan pomalu do své pracovny. Přemýšlel o tom, co udělal a kam to povede. On sám se to samozřejmě nikdy nedozví. Jan se po tomhle samém místě možná bude procházet znovu, poté, co věnoval ne víc než jen několik měsíců svého života cestě do domova Vládců a návratu na Zemi. Jestli se mu to povede, bude to na druhé straně nepřekročitelné bariéry Času. Pro něho to bude cesta do budoucnosti za osmdesát let.

Jan za sebou zavřel vnitřní dveře komory a světlo jeho baterky dopadlo na kovové stěny válce. Nedovolil si sebemenší vedlejší myšlenky, ale okamžitě začal s rutinním postupem, který si předem vypracoval. Všechny zásoby a nutné potřeby byly naloženy už před několika dny a Jan si nyní byl jist tím, že na nic nezapomněl.

O hodinu později ulehl spokojen na matraci a rekapituloval své plány. Jediným slyšitelným zvukem bylo slabé bzučení elektrických kalendářních hodin, které ho upozorní, až se cesta bude blížit ke konci.

Věděl, že ve své cele nebude zřejmě cítit vůbec nic, protože ať už loď Vládců pohání jakákoliv neuvěřitelná síla, vše uvnitř je dokonale kompenzováno. Sullivan to pojistil tím, že poukázal na to, že jeho sousoší se zřítí, bude-li vystaveno zvýšené gravitaci. Jeho — klienti — ho ujistili, že takové nebezpečí vůbec nehrozí.

Zřejmě však nastane určitá změna atmosférického tlaku. Než opustí svou komoru, bude muset vyrovnat tlak a jestliže atmosféra v lodi bude skutečně nedýchatelná, pomůže mu maska a kyslíkové bomby. Jestli bude moci dýchat i bez nich, bude to tím lepší.

Nebylo na co déle čekat. Byl by to pouze další tlak na nervy. Vzal malou stříkačku, už předem pečlivě naplněnou roztokem. Narcosamin byl vynalezen během výzkumu hibernace zvířat. Jeho použití způsobovalo nesmírné zpomalení vitálních procesů. Metabolismus stále pracoval, ale na velmi nízké úrovni. Bylo to, jako by někdo zašlapal plameny života pod zem. Ale po týdnech či měsících, kdy účinek drogy odezněl, vyšlehly znovu a spáč se mohl probudit. Narcosamin byl absolutně bezpečný. Příroda něco podobného užívala po milióny let, aby mnoho svých hladových dětí uchránila před krutou zimou.

Jan usnul. Už necítil trhnutí, když tažná lana zvedala obrovskou konstrukci do nitra lodi Vládců. Neslyšel, jak se otvor uzavřel, aby se znovu otevřel až po třech stech miliardách kilometrů. Neslyšel, když mohutná loď stoupala naříkající pozemskou atmosférou a řítila se do vesmíru.

Nevěděl, že Hvězdný poutník se vydal na cestu.

Загрузка...