Konec dětství

15

„Podívej se na tohle!“ vybuchl George Greggsori a mával papírem Jean před očima. Navzdory jejím pokusům jej odsunout, přistál přímo na stole se snídaní. Jean z něj trpělivě seškrábla džem a přečetla si nabízenou pasáž. Snažila se přitom co nejvíc dát najevo svůj nesouhlas s obsahem článku. Moc se jí to ale nedařilo, protože často dávala kritikům za pravdu. Obvykle si tyto kacířské názory nechávala pro sebe, v zájmu zachování klidu a míru. George byl dokonale připraven přijmout od ní či od kohokoliv jiného chválu, ale pokud by se odvážila přijít s jakoukoliv kritikou jeho práce, byl by oheň na střeše. Musela by si poslechnout přednášku o svém ignorantství v umění.

Přečetla si recenzi dvakrát a pak to vzdala. Zdálo se jí, že je docela příznivá a taky to řekla.

„Zdá se, že se mu to představení líbilo. Proč tedy nejsi spokojen?“

„Tady,“ vyštěkl George a poklepal prstem doprostřed sloupce. „Jen si to přečti znovu.“

„Odpočinek pro oči poskytovala především delikátní pastelová zeleň na pozadí baletní scény. - No a?“

„Vždyť to přece nebylo zelené! Strávil jsem tolik času než jsem namíchal právě ten odstín modři! A co se stane? Buď to nějaký cvok osvítil úplně špatně, nebo je ten idiot kritik absolutně barvoslepý. Poslyš, jak ta barva vypadala v našem přijímači?“

„Ehm — já se nepamatuji,“ přiznala se Jean. „Drahoušek zrovna začal brečet a já se šla podívat, co se děje.“

„Ach, bože,“ vzdychl George a zdánlivě upadl do zdrceného klidu. Jean věděla, že další výbuch může očekávat každým okamžikem. Když však přišel, byl velmi mírný.

„Vymyslel jsem novou definici pro televizi,“ zamumlal George nešťastně. „Je to zařízení pro absolutní sabotování komunikace mezi umělcem a diváky.“

„A co s tím chceš dělat?“ zeptala se Jean. „Chceš se snad vrátit k živému divadlu?“

„A proč ne?“ odpověděl George. „To je přesně to, na co jsem myslel. Říkal jsem ti přece o tom dopise, co jsem dostal z Nových Athén? Napsali mně znovu. Tentokrát jim odpovím.“

„Skutečně?“ řekla Jean, slabě vzrušena. „Myslím, že je to skupinka bláznů.“

„Nu, to se dá zjistit jednoduchým způsobem. Mám v úmyslu se tam během příštích čtrnácti dní podívat. Myslím si, že literatura, kterou produkují, je docela zajímavá a rozumná. A mají tam pár vynikajících lidí.“

„Jestli si myslíš, že začnu vařit nad ohništěm, nebo se začnu oblékat do kůží, tak si musíš — “

„Ach, nebuď blázen! Ty povídačky jsou čirý nesmysl. Jejich Kolonie má všechno, co potřebují k civilizovanému životu. Neuznávají prostě žádné zbytečnosti, to je všechno. Kromě toho, už je to hezkých pár let, co jsem navštívil Pacifik. Zajedeme si tam teď spolu.“

„Souhlasím s tebou,“ řekla Jean, „ale nechci, aby se z Juniora a Drahouška stali nějací polynéští divoši.“

„Nestanou,“ řekl George, „to ti slibuju.“

Měl pravdu, i když ne tak, jak to myslel.

„Jak jste si určitě všimli, když jste přilétali,“ řekl malý muž na opačném konci verandy, „Kolonie sestává ze dvou ostrovů, spojených umělým tunelem. Tenhle se jmenuje Athény, tomu druhému jsme dali jméno Sparta. Je dost divoký a skalnatý, ale je to báječné místo pro všechny možné sporty.“ Jeho oči se na okamžik zastavily na Georgově břiše a ten se pod jejich pohledem schoulil v rákosovém křesle. „Mimochodem, Sparta je vyhaslá sopka. Alespoň to geologové tvrdí, ha ha!

Ale zpět k Athénám. Jak možná víte, myšlenkou Kolonie je vybudovat nezávislou, pevnou kulturní skupinu se svými vlastními uměleckými tradicemi. Měl bych poukázat na to, že většina našich výzkumů a práce proběhla ještě před tím, než jsme založili Kolonii samotnou. V podstatě je to výsledek výzkumů v oblasti praktické sociologie a jakéhosi neobyčejného komplexu matematiky a já nebudu předstírat, že tomu rozumím. Všechno, co vím, je to, že matematici a sociologové vypočítali, jak velká by Kolonie měla být, kolik typů lidí by měla obsahovat a především, jaké by měla mít uspořádání, aby měla co nejdelší životnost.

Máme vládu tvořenou Výborem osmi direktorů, zastupujících výrobu, energii, praktickou sociologii, umění, ekonomii, vědu, sport a filozofii. Nemáme žádného stálého prezidenta. Tento úřad zastávají jednotliví direktoři po sobě, vždy na období jednoho roku.

V současné době máme něco přes padesát tisíc obyvatel, což je trochu méně, než je požadované optimum. Proto jsme rádi, když k nám chce přijít někdo nový. A samozřejmě, máme určitý nedostatek. Nejsme zcela soběstační, co se týče odborně specializovaných talentů.

Tady na ostrově se snažíme zachránit umělecké tradice lidstva. Nechováme žádné nepřátelství vůči Vládcům, chceme prostě jít svou vlastní cestou. Když zničili staré národy a spolu s nimi i způsob života, který člověk znal od počátku své historie, smetli spolu se špatnými věcmi i mnoho dobrých. Svět je nyní nevýrazný, kulturně mrtvý. Od doby, co Vládci přišli, nebylo vytvořeno nic nového. Důvody jsou zřejmé. Není za co, ani pro co bojovat, existuje příliš mnoho rozptýlení a zábavy. Uvědomujete si, že dennodenně se na vás různými televizními a rozhlasovými kanály chrlí nějakých pět set hodin vysílání? Kdybyste vůbec nemuseli chodit spát, byli byste schopni ve dne v noci sledovat pouze dvacetinu toho všeho! Není divu, že z lidí se stávají pasivní měkkýši — absorbující, ale nic netvořící. Víte že, průměrný sledovací čas jednoho člověka je nyní tři hodiny denně? Brzy lidé vůbec nebudou žít své vlastní životy. Jejich celodenní náplní se stane sledování nejrůznějších seriálů v televizi!

Tady v Athénách má zábava své pevně stanovené místo. Kromě toho, je to živá zábava! Herec či jakýkoliv umělec zde ví, co to znamená dokonalá divácká účast. Máme také velmi dobrý symfonický orchestr. Možná patří mezi nejlepší na světě.

Ale nechci vás o ničem přesvědčovat. Obvykle zde potenciální noví obyvatelé zůstanou na několik dní a seznamují se s místem a vším, co k němu patří. Jestliže se rozhodnou, že se k nám připojí, podrobí se souboru psychologických testů, které jsou naší hlavní obranou. Asi třetina žadatelů je odmítnuta, obvykle z důvodů, které na nich na první pohled nejsou zřejmé a které by navenek nevadily. Ti, kteří projdou, jdou domů. Mají dostatečně dlouhý čas k urovnání veškerých záležitostí. Pak se k nám připojí natrvalo. Někdy si to přece jen rozmyslí, ale to se stává jen velmi zřídka a téměř vždy je to zaviněno nejrůznějšími důvody mimo jejich vlastní vůli. Naše testy jsou nyní prakticky stoprocentně spolehlivé. Lidé, kteří jimi projdou, jsou lidé, kteří sem opravdu chtějí přijít.“

„A co když si to někdo rozmyslí později?“ zeptala se Jean opatrně.

„Pak může odejít. To není žádný problém. Jednou či dvakrát se to už stalo.“

Následovalo dlouhé ticho. Jean se podívala na George, prohrabujícího se ve svých knírech, momentálně populárních v uměleckých kruzích. Pokud za sebou nemusí spálit všechny mosty, nedělá si starosti. Kolonie vypadá jako zajímavé místo a rozhodně není tak bláznivá, jak se obávala. A dětem se to tu bude líbit. A to je, koneckonců, to nejdůležitější.

Nastěhovali se o šest týdnů později. Jednopatrový domek byl malý, ale čtyřčlenné rodině, která nepočítá s tím, že jich bude víc, úplně stačil. Jean v domku našla všechny základní čas a práci šetřící vymoženosti. S mírným zděšením si však prohlížela kuchyni. Myslela si, že i tady je normální, že člověk prostě vytočí číslo Potravinového centrálu, počká pět minut a pak dostane jídlo, které si vybral. Jakékoliv. Individualita, to je jedna věc, pomyslela si Jean, ale tohle už by mohlo být příliš. Co když jim budu muset nejenom vařit, ale také tkát plátno a šít šaty? Ale žádný kolovrátek mezi myčkou na nádobí a mikrovlnnou troubou nenašla, takže to snad nebude tak zlé…

Zbytek domu vypadal dost pustě a syrově. Byli jeho prvními nájemníky a nějaký čas bude trvat, než se jeho aseptická novost změní v útulnost a pohodlí. Děti ten proces zcela jistě dostatečně urychlí. Malý Jeffrey už doplatil na své experimentování v koupelně, protože nevěděl, že existuje základní rozdíl mezi vodou z kohoutku a slanou mořskou vodou. (Jean o jeho pokusu naštěstí nevěděla.)

Oknem, na něž stále ještě nestihla dát záclony, se Jean podívala na Kolonii. Bylo to krásné místo, nemělo chybu. Dům stál na západním svahu nízkého kopce, který dominoval ostrovu, na kterém nebyla žádná jiná vyvýšenina. Asi dva kilometry od domu jako nůž protínal vodu spojovací tunel, vedoucí na Spartu. Skalnatý ostrov se svým vulkanickým vrcholem byl takovým kontrastem ke klidnému ostrovu Athény, že pohled na něj ji vždy vylekal. Myslela na to, jak si vědci mohou být jisti tím, že kráter nezačne znovu soptit a nezabije je tu všechny žhavou lávou.

Její pohled upoutala postava na bicyklu, namáhavě jedoucí vzhůru po svahu a držící se ve stínu palem. Byl to George, vracející se z práce. Bylo načase přestat snít a začít něco dělat.

O chvíli později uslyšela kovový náraz a pomyslela si, jak dlouho jim oběma bude trvat, než se na bicyklu naučí pořádně jezdit. Tohle byl další neočekávaný aspekt života na ostrově. Osobní vozy nebyly povoleny a kromě toho ani nebyly potřebné, protože ta největší vzdálenost, kterou by člověk musel urazit, nebyla delší než patnáct kilometrů. Byla zde různá veřejná vozidla — nákladní automobily, sanitky, požární vozy — ale s výjimkou skutečně naléhavých případů nejezdily rychlostí vyšší než padesát kilometrů za hodinu. Výsledkem bylo to, že obyvatelé Athén měli spoustu pohybu, nepřecpané ulice — a žádné dopravní nehody.

George svou ženu letmo políbil a pak klesl s úlevným vydechnutím do nejbližšího křesla.

„Uf! Každý mne na tom kopci předhonil. Jsou na to zřejmé zvyklí. Už jsem ztratil deset kilo.“

„Jaký jsi měl dnes den?“ zeptala se Jean svou povinnou otázku. Doufala, že George nebude příliš unaven a že jí pomůže s vybalováním.

„Velmi dobrý. Samozřejmě, že z lidí, s nimiž jsem se seznámil, si nepamatuju ani polovinu, ale byli všichni velmi milí. A divadlo je tak dobré, jak jsem doufal. Příští týden začneme pracovat na Shawově hře „Zpět k Metuzalémovi“ a já budu mít na starosti celou scénu a provedení. Bude to změna, když teď nebudu mít k dispozici spoustu lidí, kteří mi ustavičně radili, co a jak mám dělat. Myslím, že se nám to tady bude líbit.“

„Navzdory těm bicyklům?“

George sebral veškerou svou zbývající energii a usmál se. „Ano,“ řekl. „Za pár týdnů ani nebudu vědět, že tu nějaký kopec je.“

Ve skutečnosti tomu nevěřil — ale byla to pravda. Trvalo další měsíc, než Jean přestala postrádat automobil a než zjistila, co všechno se dá dělat ve vlastní kuchyni.

Nové Athény nepoznaly takový přirozený a spontánní růst jako pradávné město, jehož jméno nesly. Všechno v Kolonii bylo předem pečlivě naplánováno a byl to výsledek mnohaletého studia a práce skupiny velmi vzdělaných lidí. Byla to mlčky předložená výzva politice a moci Vládců. Nejdříve si byli sponzoři Kolonie více než zpola jistí, že Karellen jim jejich plány rychle překazí, ale Dohlížitel neudělal nic, vůbec nic. Ale to nic neznamenalo. Karellen má přece spoustu času a nemusí na odvetný protiúder pospíchat. Anebo si je jistý tím, že projekt je tak či tak odsouzen k záhubě a že tedy nemusí podnikat žádná opatření.

V to, že Kolonie je odsouzena k zániku, věřilo mnoho lidí. V minulosti, dlouho předtím, než vznikla praktická sociologie, existovalo mnoho nejrůznějších náboženských a filozofických společností. Mnohé z nich zanikly, ale některé přesto přežily. A na zabezpečení dlouhého trvání Nových Athén se podílela ta nejmodernější věda.

Ostrov si za své sídlo vybrali z mnoha důvodů. Pravděpodobně nejdůležitější z nich byl psychologický. Ve věku univerzální dopravy sice oceán neznamenal jako fyzická bariéra vůbec nic, ale přesto poskytoval určitou izolaci. Kromě toho byla omezená rozloha pevniny důvodem pro to, že zde mohlo žít jen určité množství lidí. Maximální populace byla vypočtena na sto tisíc: kdyby zde bylo větší množství obyvatel, všechny výhody malé komunity by byly ztraceny. Jedním z cílů zakladatelů bylo to, že každý člen Nových Athén by měl znát všechny ostatní obyvatele, kteří měli stejné zájmy jako on — a stejně tak jedno či dvě procenta ostatních.

Muž, který byl duchovním otcem Nových Athén, byl Žid. A stejně tak jako Mojžíš, ani on nikdy nevstoupil do země zaslíbené, protože Kolonie vznikla tři roky po jeho smrti.

Narodil se v Izraeli, v národu, který se stal nezávislým jako ten úplně poslední — a proto vlastně trval nejkratší dobu. Konec národní svrchovanosti zde byl prožíván ještě trpčeji než kdekoliv jinde, protože je těžké ztratit sen, kterého bylo dosaženo po staletích boje.

Ben Salomon nebyl fanatik. Filozofii, již se pokoušel uvést do života, ovlivnily v nemalé míře jeho vzpomínky z dětství. Pamatoval si, jaký byl svět před příchodem Vládců a nepřál si, aby se takový svět vrátil. Tak, jako nemálo jiných inteligentních a dobře smýšlejících lidí uvítal všechno, co Karellen udělal pro lidskou rasu, ale přesto byl nešťastný z Dohlížitelových konečných plánu.

Je možné, - říkal občas sám sobě, že navzdory své nesmírné inteligenci a té nejlepší vůli Vládci lidem nerozumějí a dělají hroznou chybu? Předpokládejme, že si ve své altruistické vášni reformovat svět neuvědomili, že tím ničí i lidskou duši.

Úpadek už začal, ale jeho první symptomy bylo ještě obtížné rozeznat. Salomon nebyl umělec, ale měl vztah k umění a vytříbené smysly a věděl, že jeho věk nemůže v žádné oblasti konkurovat tomu, co bylo vytvořeno v minulých staletích! Možná, že až pomine šok ze setkání s civilizací Vládců, situace se zlepší. Ale možná ne, a proto by se s tím mělo něco dělat. Uskutečnit nějakou pojistnou politiku.

Nové Athény byly touto politikou. Jejich založení stálo dvacet let času a milióny liber — což byla relativně triviální částka z celkového světového bohatství. Po dobu prvních patnácti let se nestalo téměř vůbec nic, všechno se uskutečnilo během posledních pěti.

Salomonův úkol by byl nesplnitelný, kdyby se mu o rozumnosti svého plánu nepodařilo přesvědčit pár nejslavnějších světových umělců. Sympatizovali s ním, ne proto, že to bylo důležité pro lidskou rasu, ale protože udeřil přímo na jejich ego. Svět je poslouchal a dal jim jak morální, tak materiální podporu. Pod záštitou těchto okázalých soudobých talentů pak začali pracovat skuteční tvůrci Kolonie.

Společnost sestává z lidských jedinců, jejich chování a osudy jsou nepředvídatelné. Nikdo nemůže říci, kteří jedinci zemřou v určitém čase, ale přesto (jak už dávno zjistily pojišťovací společnosti) se dá s povážlivou přesností určit celkový počet úmrtí.

Existují jiné, daleko přesnější zákony, s nimiž na začátku dvacátého století přišli matematici Weiner a Rashavesky. Tvrdili, že takové události jako ekonomické krize, výsledky závodů ve zbrojení, stabilita sociálních skupin, politické volby a tak dále, se dají analyzovat přesnými matematickými metodami. Velkou potíží byl enormní počet proměnných, z nichž mnohé bylo těžké definovat numerickými pojmy. Člověk nemohl nakreslit pár křivek a pak říct: „Dosáhneme-li tohoto bodu, znamená to válku.“ Stejně se nedalo počítat s takovými nepředvídatelnými událostmi jako je sebevražda klíčové osobnosti nebo důsledky nového vědeckého objevu. A už vůbec ne s přírodními katastrofami jako zemětřesení, záplavy a jiné, které mohly mít velký vliv na počet obyvatelstva a jednotlivé sociální skupiny.

Přesto člověk, díky znalostem trpělivě shromažďovaným během posledních sta let, dokázal mnohé. Úloha by byla neřešitelná bez pomoci obřích počítačů, které ve zlomku sekund prováděly práci tisíců lidských pracovníků. V době plánování Kolonie byla tato pomoc využita na maximum.

Přesto měli zakladatelé Nových Athén k dispozici pouze půdu a klima, v němž rostlina, kterou si přáli vypěstovat, mohla, nebo i nemusela růst. Jak Salomon sám poznamenal: „Talenty máme, teď můžeme jen prosit o ducha.“ V tomto umělecky koncentrovaném prostředí přece musí něco vzniknout. Nic není víc stimulující než konflikt myslí stejných zájmů.

Doposud tento konflikt vyprodukoval světově proslulé výsledky v hudbě, literární kritice a oblasti filmu. Bylo ještě příliš brzy na to, aby tyto výsledky byly vidět na pozadí historie a aby se dalo konstatovat, zda se splnily naděje iniciátorů, upřímně se snažících obnovit lidskou pýchu nad tím, co lidstvo samo dokáže. Malířství stále ještě pokulhávalo, což jenom podporovalo názor těch, kteří tvrdili, že dvourozměrné formy umění nemají žádnou perspektivu.

Dokonce i sochy tohoto období byly pohyblivé. Když člověk pozoroval poutavý obsah a křivky děl Andrewa Carsona, měnily se mu před očima podle složitých, lidskou myslí stěží pochopitelných vzorů. Carson tvrdil, že oživil nepohyblivé, sto let staré skulptury a tím zasnoubil sochařství s baletem. A bylo na tom něco pravdy.

Co se týče hudebního experimentování Kolonie, to se týkalo především „časového rozpětí“ hudby. Jaká je nejkratší nota, kterou je lidská mysl schopná zaznamenat — anebo ta nejdelší, ještě předtím než začne být nudná? Dá se tento experiment ovlivnit použitím různých hudebních nástrojů? O těchto problémech hudebníci diskutovali donekonečna a jejich argumenty nebyly jen čistě akademické. Výsledkem bylo pár nanejvýš zajímavých kompozicí.

Své nejúspěšnější experimenty Nové Athény prováděly v oblasti animovaného filmu, kde byly téměř neomezené možnosti. V tomto nejpohyblivějším druhu umění bylo sto let od doby Walta Disneye stále ještě mnohé zanedbáno. Na jedné straně stáli ti, kteří produkovali ilustrace nerozlišitelné od fotografií — a na druhé ti, kteří ilustraci stále chápali jako abstraktní kresbu.

Největší zájem a největší pobouření vzbuzovala svou prací skupina vědců a umělců, která toho zatím vykonala nejméně. Byla to skupina pracující na „totální identifikaci“. Jejich počínání jen odpovídalo vývoji v oblasti filmu. Nejprve zvuk, pak barva, pak stereoskopie, pak Cinerama, která přišla s filmy, jen těžko odlišitelnými od skutečnosti. A pokračování tohoto vývoje? V konečném stádiu by diváci měli zapomenout, že jsou diváky a měli by se stát součástí akce. K dosažení tohoto cíle bylo třeba zapojit všechny smysly a bude-li to nezbytné, použít i hypnózu. Mnoho lidí věřilo tomu, že se tento projekt podaří uskutečnit. Člověk se pak bude moci alespoň na chvíli stát někým jiným, nebo se může zúčastnit neuvěřitelného dobrodružství. Dokonce by mohl být rostlinou nebo zvířetem, kdyby tvůrci dokázali zachytit smyslové vjemy různých živočichu. A když pak program skončí, divák bude mít vzpomínku, tak živou, jako jakoukoliv jinou zkušenost ze skutečného života, neodlišitelnou od reality samotné.

Byl to skutečně oslňující projekt. Mnozí ho však považovali za hrozivý a doufali, že nikdy nevyjde. Ale ve svých srdcích věděli, že jakmile jednou věda prohlásí, že je něco možné, před eventuální realizací onoho něčeho už není úniku…

Tohle tedy byly Nové Athény a některé z jejich snů. Doufaly že se stanou tím, čím mohly být staré Athény, kdyby měly místo otroků počítače a místo pověr vědu. Ale ještě bylo příliš brzy na to, aby se dalo konstatovat, zda se experiment povedl či ne.