Koruna z mečů

8 Loutka

„Zítra musíme zastavit tady.“ Egwain si opatrně poposedla na skládacím křesílku. Mělo sklon občas se složit samo. „Urozený pán Bryne říká, že vojsku docházejí potraviny. Našemu táboru rozhodně chybí všecko.“

Na dřevěném stolku před ní hořely dva pahýly lojovic. Stolek byl taky skládací, aby se snadno balil, ale byl pevnější než křesílko. Lojovice ve stanu, který jí sloužil jako pracovna, byly nahrazeny olejovou lampou visící na prostředním sloupku skoro až nahoře. Nejasné žluté světlo poblikávalo, takže na plátěných stěnách, které se ani zdaleka neblížily velkoleposti amyrlininy pracovny v Bílé věži, tančily slabé stíny, nicméně to Egwain nerozčilovalo. Pravdou bylo, že sama ani zdaleka neoplývala velkolepostí obvykle spojovanou s amyrlin. Velmi dobře věděla, že sedmipruhá štóla na jejích ramenou je jediný důvod, proč by nějaký cizinec uvěřil, že je amyrlin. Pokud by to ovšem nepovažoval za zvlášť hloupý žert. Během historie Bílé věže docházelo k pěkně zvláštním věcem – Siuan jí občas prozradila nějaké tajné podrobnosti – přesto nic tak zvláštního, jako byla ona.

„Čtyři pět dní by bylo lepší,“ hloubala Sheriam prohlížejíc si list papíru v klíně. Byla trochu při těle, s vysedlými lícními kostmi a zešikmenýma zelenýma očima, v tmavozelených jezdeckých šatech, dařilo se jí vypadat půvabně a velitelsky i přes to, že dřepěla na vratké stoličce za stolem. Kdyby vyměnila úzkou modrou štólu kronikářky za štolu amyrlin, každý by si myslel, že ji nosí právem. Občas si zřejmě myslela, že jí na ramenou skutečně leží pruhovaná štóla. „Nebo možná déle. Neškodilo by znovu získat nějaké zásoby.“

Siuan, na druhé vachrlaté stoličce, lehce zavrtěla hlavou, Egwain však náznak nepotřebovala. „Jeden den.“ Možná jí bylo jenom osmnáct a chyběla jí velkolepost amyrlin, ale nebyla hloupá. Příliš mnoho sester využívalo každou záminku k zastávce – taky příliš mnoho přísedících – a pokud by se zastavili na příliš dlouhou dobu, možná by se už sestry nedaly znovu přimět k pohybu. Sheriam otevřela pusu.

„Jeden, dcero,“ řekla Egwain důrazně. Ať už si Sheriam myslela cokoli, faktem bylo, že Sheriam Bayanar byla kronikářka a Egwain z al’Vereů amyrlin. Kdyby jen bylo možné Sheriam přimět, aby si to uvědomila. A taky věžovou sněmovnu. Přísedící byly ještě horší. Egwain by nejradši prskala a kousala, snad i něco hodila, ale po skoro měsíci a půl už měla věkovitou praxi v tom, jak zachovat klidný výraz i hlas při mnohem větší provokaci, než na ni teď zkoušela Sheriam. „Jestli zůstanem dýl, začnem obírat krajinu dohola. Nenechám lidi hladovět. A z praktickýho hlediska, když jim seberem moc – i kdybychom za to zaplatili – na oplátku nám způsobí stovky potíží.“

„Nájezdy na stáda a hejna a zloději v zásobovacích trénech,“ zamumlala Siuan. Prohlížela si rozdělené šedé suknice, na nikoho se nepodívala, a zdálo se, že přemýšlí nahlas. „Chlapi, co v noci střílejí na naše stráže, možná by i zapálili všechno, k čemu by se dostali. Špatná věc. Z hladovějících se pěkně rychle stávají zoufalci.“ Právě tyhle důvody Egwain uvedl urozený pán Bryne, téměř těmi samými slovy.

Žena s ohnivými vlasy po Siuan střelila dost tvrdým pohledem. Mnoho sester mělo se Siuan potíže. Její obličej byl nejspíš nejlépe známý v celém táboře, byla dost mladá, aby se dřív hodila do šatů přijaté či dokonce mladší novicky. To byl vedlejší účinek utišení, i když to předtím věděl jen málokdo. Siuan těžko udělala krok, aby na ni některá sestra necivěla. Kdysi bývala amyrlin, byla sesazena a odříznuta od saidaru, poté vyléčena, byla jí navrácena její schopnost usměrňovat alespoň částečně, když všechny sestry věděly, že je to nemožné. Mnohé ji přivítaly hřejivě jako sestru, kvůli ní a kvůli zázraku, naději v situaci, jíž se každá Aes Sedai bojí víc než smrti, ale stejně tolik či víc ji jen vlažně tolerovalo či blahosklonně přijímalo nebo obojí, dávajíce jí za vinu jejich současný stav.

Sheriam byla jednou z těch, kdo si myslely, že by Siuan měla novou mladou amyrlin učit protokolu a podobným věcem, což ona podle přesvědčení všech nenáviděla, a měla by držet pusu zavřenou, pokud ji nezavolají. Byla méně, než bývala, již nebyla amyrlin a ani zdaleka neoplývala dřívější silou. Podle toho, jak to viděly Aes Sedai, to nebyla krutost. Minulost byla minulostí. Co bylo teď, bylo a muselo být přijímáno. Cokoliv jiného by přineslo ještě větší bolest. Aes Sedai změny všeobecně připouštěly pomalu, jenomže když to jednou udělaly, většinou se chovaly, jako by věci byly vždycky takové.

„Jeden den, matko, jak říkáš,“ povzdechla si Sheriam nakonec a lehce sklonila hlavu. Egwain si byla jistá, že to není pokora, spíš zakrývala úšklebek kvůli její umíněnosti. Egwain přijímala úšklebek, pokud s ním přišla poslušnost. Prozatím musela.

Siuan rovněž sklonila hlavu. Aby zakryla úsměv. Každá sestra mohla být pověřena jakýmkoliv úkolem, ale slepičí hierarchie byla velmi tuhá a Siuan stála na žebříčku mnohem níž než dřív. To byl jeden důvod.

Siuan měla v klíně stejné papíry jako Sheriam a Egwain na stolku před sebou. Hlášení o všem, od počtu svíček a pytlů fazolí zbývajících v táboře po stav koní, a to samé pro vojsko urozeného pána Brynea. Vojenský tábor obklopoval tábor Aes Sedai, odděloval je asi dvacet kroků široký prstenec, avšak mnoha způsoby jako by byly na míle vzdáleny. Urozený pán Bryne na tom kupodivu trval stejně jako sestry. Aes Sedai nechtěly, aby se jim mezi stany motali vojáci, banda nemytých, nevzdělaných lumpů, často s dlouhými prsty, a vojáci zřejmě taky nechtěli, aby se mezi nimi poflakovaly Aes Sedai – ačkoliv důvody si, snad moudře, nechávali pro sebe. Pochodovali na Tar Valon, aby svrhli uchvatitelku amyrlinina trůnu a pozvedli Egwain na její místo, přesto se v přítomnosti Aes Sedai cítil klidně jen málokterý muž. Vlastně i málokterá žena.

Jako kronikářka by Sheriam až příliš ráda sebrala tyhle maličkosti Egwain z rukou. Dokonce to řekla nahlas, vysvětlila jí, jak nepodstatné věci to jsou, jak by se amyrlin neměla zatěžovat každodenními drobnostmi. Siuan, na druhou stranu, tvrdila, že dobrá amyrlin dává pozor právě na tohle, nesnaží se zduplikovat práci tuctů sester a úřednic, přesto každý den něco zkontroluje, tu tohle, tu něco jiného. Tak má slušnou představu o tom, co se děje a co je třeba udělat, dřív než k ní někdo přiběhne s tím, že propuká krize. Cítit, odkud fouká vítr, tak to nazývala Siuan. Zajistit, aby ta hlášení dostávala, trvalo týdny, a Egwain si byla jistá, že jakmile by to jednou nechala vyřizovat Sheriam, už by se nic nedozvěděla, dokud by to nebylo dávno vyřízené. Pokud vůbec.

Ticho se táhlo, jak všechny začaly číst další papír z hromádky.

Nebyly ale samy. Chesa, sedící stranou na podušce, promluvila. „Málo světla je špatný na oči,“ zamumlala skoro pro sebe a zvedla Egwaininu hedvábnou punčochu, kterou štupovala. „Mne nikdy nechytíte, jak si v tak špatném světle kazím oči nad slovíčky.“ Egwainina komorná byla téměř podsaditá, s jiskrou v oku a veselým úsměvem. Vždycky se snažila podstrčit amyrlin radu, jako by mluvila sama se sebou. Mohla být v Egwaniných službách dvacet let, místo necelých dvou měsíců, a třikrát starší než Egwain, místo ani ne dvakrát. Egwain tušila, že dneska v noci mluví, aby naplnila ticho. Od Logainova útěku panovalo v táboře napětí. Muž, který dokázal usměrňovat, odstíněný a pod přísnou stráží, přesto zmizel jako dým. Všichni jen rozčileně přemýšleli jak, přemýšleli, kde asi je a co teď hodlá podniknout. Egwain si víc než kdo jiný přála, aby s jistotou věděla, kde Logain Ablar je.

Sheriam ostře klepla do papíru a zamračila se na Chesu. Nechápala, proč Egwain nechává komornou při těchto schůzkách, natož proč ji nechává volně žvanit. Nejspíš ji nikdy nenapadlo, že Chesina přítomnost a její nečekané žvatlání ji často vyvedou z míry natolik, že se Egwain může vyhnout radě, jíž se řídit nehodlá, a oddálit rozhodnutí, které nechce učinit, přinejmenším ne tak, jak to chtěla Sheriam. Rozhodně to nikdy nenapadlo Chesu. Omluvně se usmála a zase se vrátila k látání. Občas si pro sebe cosi zabručela.

„Budeme-li pokračovat, matko,“ řekla Sheriam chladně, „mohly bychom skončit před svítáním.“

Egwain se zahleděla na další stránku a třela si spánky. Chesa možná měla s tím světlem pravdu. Zase ji bude bolet hlava. Ale mohlo to být i tou stránkou, na níž bylo vyčísleno, kolik peněz jim ještě zbývá. V příbězích, které četla, se nikdy nepsalo o tom, kolik je třeba peněz na vydržování vojska. K listu papíru byly připíchnuté poznámky dvou přísedících, Romandy a Lelaine, které navrhovaly, aby se vojáci vypláceli méně často, vlastně aby dostávali menší žold. Vlastně to ani nebyl návrh, stejně jako Romanda a Lelaine byly víc než jen pouhé přísedící ve sněmovně. Ostatní přísedící se řídily jejich příkladem, byť ne všechny, zatímco jediná přísedící, na niž se mohla Egwain spolehnout, byla Delana, a ani na ni nemohla spoléhat příliš. Stávalo se zřídka, aby se Lelaine a Romanda na něčem shodly, a těžko si mohly vybrat horší věc. Někteří vojáci složili přísahy, nicméně většinu tvořili námezdní žoldnéři a možná i doufali v plen.

„Vojákům se bude platit jako dosud,“ zamumlala Egwain a obě poznámky zmačkala. Nehodlala dopustit, aby se jí vojsko rozeběhlo, stejně jako nehodlala dopustit plenění.

„Jak přikazuješ, matko.“ Sheriam se v očích radostně jiskřilo. Musela problém znát – každého, kdo ji považoval za méně než inteligentní, čekaly vážné potíže – ale měla slepé místo. Kdyby Romanda a Lelaine řekly, že slunce vychází, Sheriam by nejspíš tvrdila, že zapadá. Měla na sněmovnu skoro tak velký vliv jako ony dvě, možná větší, pokud se ony dvě nedomluvily. A opak platil taky. Ty dvě se postavily proti všemu, co Sheriam chtěla, dřív než se nad tím zamyslely. Což mělo nakonec taky své využití.

Egwain zaťukala prsty na stolek, ale nechala toho. Je třeba najít peníze – někde, nějak – ale nesměla dovolit, aby ji Sheriam viděla ustaranou.

„Ta nová žena se zapracuje,“ zamumlala Chesa nad šitím. „Tairenové samozřejmě vždycky nosí frňáky nahoru, ale Selame ví, co se čeká od komorný urozený dámy. S Meri ji brzo srovnáme do latě.“ Sheriam podrážděně zakoulela očima.

Egwain se pro sebe usmála. Na Egwain z al’Vereů čekají tři komorné. Bylo to stejně neuvěřitelné jako samotná štóla. Úsměv jí však vydržel jen chvilku. Komorné je taky nutné platit. Nepatrná suma, v porovnání s třiceti tisíci vojáky, a amyrlin si těžko mohla sama prát či zašívat košile, ale dařilo se jí skvěle, i když měla ještě jenom s Chesu. A pokračovala by v tom, kdyby měla na vybranou. Před necelým týdnem Romanda rozhodla, že amyrlin potřebuje další služebnou, a našla Meri mezi uprchlíky, kteří se choulili v každé vesnici, dokud je nezahnali, a aby ji nepřekonala, vytasila se Lelaine se Selame ze stejného zdroje. Obě ženy se tlačily v Chesině malém stanu dřív, než se Egwain dozvěděla, že vůbec existují.

Podstata celé záležitosti byla špatná. Tři komorné, když nebylo dost stříbra, aby se zaplatilo vojsko na půl cesty do Tar Valonu, služebné, které pro ni vybraly, aniž ona do toho měla co mluvit. A pak tu byl fakt, že měla ještě jednu, byť nikdy nedostala ani měďák. Všichni stejně věřili, že Marigan je amyrlinina komorná.

Pod stolem nahmátla kapsář a náramek v něm. Zas ho bude nosit, byla to povinnost. Držíc ruce nízko, vylovila náramek a nasadila si ho na zápěstí, stříbrný pásek vyrobený tak, že když byl zapnutý, spona nebyla vidět. Náramek, vyrobený s pomocí jediné síly, pod stolem cvakl a ona ho málem hned zase strhla.

Do koutku mysli jí proudily pocity, pocity a vědomí, do malé kapsy, jako by si to představovala. Ale nepředstavovala si to, bylo to až příliš skutečné. Polovina a’damu, náramek vytvářel propojení mezi ní a ženou, která měla nasazenou druhou polovinu, stříbrný obojek, jejž si však sama nemohla sundat. Tvořily kruh dvou bez přispění saidaru, Egwain pak díky vlastnostem náramku vždy vedla. „Marigan“ nyní spala, nohy ji dost bolely z celodenní chůze a z chůze mnoha dní předtím, ale i ve spánku propojením nejsilněji pronikal strach. V proudu protékajícím a’damem se strachu vyrovnala jen nenávist. Egwainino zdráhání pocházelo z toho, že ji neustále žral strach druhé ženy, z toho, že kdysi musela nosit druhý konec, obojek a’damu, a z toho, že znala ženu na druhém konci. Nechtěla s ní mít nic společného.

Pouze tři ženy v táboře věděly, že Moghedien je vězněná, ukrytá uprostřed houfu Aes Sedai. Kdyby to vyšlo najevo, Moghedien by bez váhání odsoudily, utišily a popravily. Kdyby to vyšlo najevo, Egwain by ji mohla brzy následovat a Siuan a Leana taky. To byly druhé dvě ženy, které znaly pravdu. Přinejlepším by z Egwain stáhly štólu.

Za to, že jsem skrývala jednu ze Zaprodanců před spravedlnosti, pomyslela si ponuře. Budu mít štěstí, když mě jenom strčí zpátky mezi přijaté. Mimoděk přejela prstem prsten s Velkým hadem, který měla nasazený na ukazováku pravé ruky.

Ale ať už by byl trest sebezaslouženější, nebylo příliš pravděpodobné, že by k něčemu takovému došlo. Učily ji, že na amyrlinin stolec jsou vybírány nejmoudřejší sestry, nicméně se už poučila. Výběr amyrlin byl stejně žhavý spor jako volba starosty ve Dvouříčí, možná žhavější. Jejímu otci v Emondově Roli se nikdo nenamáhal postavit, ale slyšela o volbách v Devenském Průseku a Tarenském Přívozu. Siuan povýšily na amyrlin jenom proto, že tři předešlé zemřely hned po pár rocích na amyrlinině stolci. Sněmovna chtěla někoho mladého. Mluvit o věku se sestrou bylo přinejmenším stejně hrubé jako vrazit jí facku, přesto začínala mít nějaké ponětí o tom, jak dlouho Aes Sedai žijí. Málokdy byla některá vybrána za přísedící, pokud nenosila šátek přinejmenším sedmdesát až osmdesát let, a amyrlin obvykle déle. Často mnohem déle. Takže když sněmovna nemohla rozhodnout mezi čtyřmi sestrami, povýšenými na Aes Sedai před necelými padesáti lety, a Seaine Herimon z bílého adžah navrhla ženu, která nosila šátek teprve deset let, mohla to být stejně tak únava jako Siuanina obratnost při manipulaci s lidmi, co přimělo přísedící, aby se za ni postavily.

A Egwain z al’Vereů, která by měla být podle mnoha ještě novickou? Loutka, kterou budou snadno řídit, dítě, které vyrostlo ve stejné vesnici jako Rand al’Thor. Alespoň to poslední určitě hrálo při rozhodování jistou roli. Štólu by jí nesebraly, zjistila by však, že ta trocha autority, již se jí nakonec podařilo získat, je pryč. Romanda, Lelaine a Sheriam by se mohly doslova porvat, aby rozhodly, která ji bude vláčet za krk.

„To vypadá jako ten náramek, co jsem viděla u Elain.“ Papíry v Sheriamině klíně zašustily, jak se předklonila, aby viděla lépe. „A Nyneiva. Jak si vzpomínám, půjčovaly si ho.“

Egwain sebou trhla. Byla neopatrná. „Je to tentýž. Dárek na rozloučenou, když odcházely.“ Otáčela stříbrným kroužkem na zápěstí a cítila bodnutí viny, jež patřila pouze jí. Náramek vypadal jako složený z dílků, ale tak mazaně, že nebylo vidět, jak přesně je sestavený. Na Nyneivu a Elain od jejich odchodu do Ebú Daru téměř nepomyslela. Možná by je měla zavolat zpátky. Jejich pátrání zřejmě neprobíhalo dobře, ačkoliv to popíraly. Přesto, kdyby dokázaly najít, co hledaly...

Sheriam se mračila, ale jestli se mračila na náramek nebo ne, to Egwain nepoznala. Nesměla však dopustit, aby o něm začala Sheriam příliš přemýšlet. Kdyby si někdy všimla, že obojek, který nosí „Marigan", s ním ladí, mohla by klást ošklivě nepříjemné otázky.

Egwain vstala a cestou kolem stolu si uhlazovala suknice. Siuan dnes získala pár útržkovitých informací. Jedna by se dala dobře využít. Nebyla jediná, kdo měl tajemství. Sheriam se zatvářila překvapeně, když se Egwain zastavila příliš blízko, aby mohla vstát.

„Dcero, zjistila jsem, že pár dní poté, co Siuan a Leana dorazily do Salidaru, odešlo deset sester, dvě z každýho adžah, který tam bylo, kromě modrýho. Kam šly a proč?“

Sheriam maličko přimhouřila oči, ale vážnost nosila pohodlně jako šaty. „Matko, těžko si můžu pamatovat –“

„Žádné tancování okolo, Sheriam.“ Egwain se ještě přiblížila, až se jejich kolena skoro dotýkala. „Jen žádné lži, žes zapomněla. Pravdu.“

Na Sheriamině hladkém čele se objevila vráska. „Matko, i kdybych to věděla, nemohla bych tě zatěžovat každou malou –“

„Pravdu, Sheriam. Celou pravdu. Musím se zeptat před celou sněmovnou, proč se nemohu dozvědět pravdu od své kronikářky? Dozvím se to, dcero, tak nebo tak. Dozvím se to.“

Sheriam otáčela hlavou, jako by hledala cestu k úniku. Zrak jí padl na Chesu u šití a málem vydechla úlevou. „Matko, zítra, až budeme samy, ti určitě vše vysvětlím ke tvé spokojenosti. Nejdřív si musím promluvit s několika sestrami.“

Aby mohly vymyslet, co jí má zítra Sheriam říci. „Cheso,“ řekla Egwain, „počkej, prosím, venku.“ Při tom, jak vypadala soustředěná na svou práci a ničeho kolem si nevšímala, Chesa okamžitě vyskočila na nohy a ze stanu málem vyběhla. Když se dostaly Aes Sedai do sporu, každý, kdo měl alespoň poloviční rozum, někam odešel. „Teď, dcero,“ řekla Egwain. „Pravdu. Vše, co víš. Tohle je tak soukromé, jak jen může být,“ dodala, když se Sheriam podívala na Siuan.

Sheriam si chvíli upravovala suknice – vlastně za ně tahala – a vyhýbala se pohledu Egwain do očí, nepochybně se stále snažila uhnout. Avšak tři přísahy ji lapily. Nemohla vyslovit nepravdivé slovo, a ať už si o Egwainině pravém postavení myslela cokoliv, proklouznout jí za zády bylo dost vzdálené od toho, aby jí do očí upřela její autoritu. Dokonce i Romanda se chovala odpovídajícím způsobem zdvořile, byť občas jen o vlásek.

Sheriam se zhluboka nadechla, složila ruce do klína a věcným tónem promluvila k Egwainině hrudi. „Když jsme zjistily, že červené adžah jsou zodpovědné za to, že se Logain stal falešným Drakem, cítily jsme, že je nutné něco podniknout.“ „My“ určitě znamenalo malou kotérii sester, které kolem sebe sebrala. Carlinya a Beonin a ostatní měly skoro tolik moci jako přísedící, když už ne ve sněmovně. „Elaida poslala požadavky, aby se každá sestra vrátila do Věže, tak jsme vybraly deset sester, aby udělaly právě tohle a vrátily se, jak nejrychleji to půjde. Už by tam dávno měly být. A tiše zařizovat, že každá sestra ve Věži pozná pravdu o tom, co červené provedly s Logainem. Ne –“ Zaváhala, potom chvatně dokončila. „Dokonce ani sněmovna o nich neví.“

Egwain ustoupila a znovu si přetřela spánky. Tiše zařizují. V naději, že Elaida bude sesazena. Vlastně to nebyl tak úplně špatný plán. Nakonec by to mohlo i fungovat. Taky to mohlo trvat roky. Avšak pro většinu sester platilo, že čím déle jim procházelo, aniž opravdu něco dělaly, tím lépe. Kdyby měly dost času, mohly by přesvědčit svět, že se Bílá věž nikdy nerozdělila. Už se rozdělila předtím, i když o tom věděl jen málokdo. Možná, kdyby měly dost času, dokázaly by vážně najít způsob, jak všechno zařídit tak, že se to nestalo. „Proč to tajit před sněmovnou, Sheriam? Určitě si nemyslíš, že by některá z nich vyzradila tvůj plán Elaidě.“ Polovina sester pohlížela na druhou polovinu úkosem ze strachu, že sympatizují s Elaidou. Částečně ze strachu z tohohle.

„Matko, sestra, která se rozhodla, že to, co tu děláme, je chyba, by byla těžko vybrána za přísedící. Každá taková by už dávno odešla.“ Sheriam se neuvolnila, ale do hlasu se jí vloudil ten trpělivý, poučující tón, o němž si zřejmě myslela, že má na Egwain největší vliv. Jenže obvykle byla obratnější, když přišlo na to, jak změnit téma. „Tahle podezíravost je největším problémem, jemuž teď čelíme. Nikdo nikomu skutečně nevěří. Kdybychom jenom věděly, jak –“

„Černé adžah,“ přerušila ji tiše Siuan. „Tohle ti zmrazí krev v žilách jako piloun pod sukní. Kdo může s jistotou říct, která je černá adžah, a kdo může říct, co by mohla černá sestra udělat?“

Sheriam vrhla další tvrdý pohled po Siuan, ale po chvíli z ní oheň vyprchal. Nebo spíš jeden druh napětí vystřídal druhý. Podívala se na Egwain a pak váhavě kývla. Podle kysele zkřivených rtů by znovu uhnula, kdyby nebylo jasné, že to Egwain nepřipustí. Většina sester v táboře tomu teď věřila, ale poté, co tři tisíce let existenci černého adžah popíraly, se jim z toho dělalo špatně. Skoro žádná se o tom nehodlala bavit, bez ohledu na to, čemu věřila.

„Otázka, matko,“ pokračovala Siuan, „je, co se stane, až to zjistí sněmovna.“ Zřejmě znovu přemýšlela nahlas. „Neumím si představit, že by některá z přísedících přijala důvod, že se jí něco nesmí prozradit, protože by mohla být na Elaidině straně. A ohledně možnosti, že by mohla být černá adžah... Ano, myslím, že by je to dost rozčílilo.“

Sheriam lehce zbledla. Byl div, že nebyla bílá jako smrt. „Rozčílilo“ to ani zdaleka nevystihovalo. Ano, Sheriam by čelila mnohem víc než jen rozčilení, kdyby to vyšlo najevo.

Teď byl čas využít výhody, jenže Egwain napadla další otázka. Jestli Sheriam a její přítelkyně poslaly – koho vlastně? Ne špehy. Možná fretky, které se posílají do prostorů za zdmi na lov krys – jestli Sheriam poslala fretky do Bílé věže, mohla...?

Náhlé bolestné bodnutí tou kapsou pocitů, již měla vzadu v hlavě, jí všechno vymetlo z hlavy. Kdyby to pocítila přímo, omráčilo by ji to. Muž, který mohl usměrňovat, se dotkl obojku kolem Moghedienina krku. Do tohohle propojení nebylo možné přivést muže. Bolest a něco, co od Moghedien nezažila. Naděje. Pak to všechno zmizelo, vědomí, pocity. Obojek byl dole.

„Já... potřebuju na čerstvej vzduch,“ vydechla. Sheriam se chtěla zvednout, i Siuan, ale ona je zahnala zpátky. „Ne, chci být sama,“ vyhrkla chvatně. „Siuan, zjisti všechno, co Sheriam ví o těch fretkách. Světlo, myslím o těch deseti sestrách.“ Obě na ni zíraly, ale díky Světlu za ní nešly, když sebrala lucernu z háčku a vyběhla ven.

Nehodilo by se, aby amyrlin utíkala, ale ona šla co nejrychleji, volnou rukou si vyhrnula rozdělené suknice, jak to jen šlo, a skoro klusala. Na bezmračné obloze jasně svítil měsíc a stany a vozy vrhaly matné stíny. Většina lidí v táboře spala, ale tu a tam hořely nízké ohně. Vzhůru byla ještě hrstka strážců a pár sloužících. Kdyby se rozběhla, vidělo by ji příliš mnoho lidí. Poslední, co chtěla, bylo, aby jí někdo nabídl pomoc. Uvědomila si, že funí, ale strachem, ne námahou.

Strčila do „Mariganina“ stanu hlavu a lucernu a zjistila, že maličký stan je prázdný. Pokrývky na zemi byly odhozené stranou jakoby ve spěchu. A co kdyby tu pořád ještě byla? napadlo ji. Bez obojku, a možná s tím, kdo ji osvobodil? Otřásla se a pomalu se vrátila. Moghedien měla dobrý důvod, aby ji neměla ráda, velmi osobní, a jediná sestra, která se dokázala sama vyrovnat jedné ze Zaprodanců, když vůbec dokázala usměrňovat, byla v Ebú Daru. Moghedien mohla Egwain zabít, aniž by si toho kdokoliv všiml. I kdyby některá sestra cítila, že usměrňuje, nebylo by na tom nic pozoruhodného. Horší bylo, že by ji Moghedien nemusela zabít. A nikdo by se to nedozvěděl, dokud by nezjistili, že obě zmizely.

„Matko,“ poskakovala za ní Chesa, „neměla bys chodit po nocích venku. Noční vzduch je špatný vzduch. Jestli chceš Marigan, mohla jsem ti ji zavolat.“

Egwain skoro nadskočila. Neuvědomila si, že Chesa jde za ní. Prohlížela si lidi u nejbližších ohňů. V tomhle nepřirozeném počasí se nesešli kvůli teplu, nýbrž kvůli společnosti. Nebyli dost blízko, ale možná si někdo všiml, kdo zašel do „Mariganina“ stanu. Moc návštěv určitě neměla. A nebyl mezi nimi žádný muž. Muže by si mohl někdo všimnout. „Myslím, že utekla, Cheso.“

„To je ale ošklivá ženská!“ vyhrkla Chesa. „Vždycky jsem říkala, že ta ženská má mrzutou pusu a kradmý oči. Když jsi ji vzala k sobě, ona se vytratí jako zlodějka. Nebýt tebe, umřela by na cestě hladem. Žádná vděčnost!“

Šla za Egwain celou cestu až do stanu, kde Egwain spala, a jen brebentila o špatnosti všeobecně a nevděčnosti „Marigan“ zvlášť a o tom, jak by se s takovými, jako je ona, mělo naložit, což zřejmě bylo střídavě ztřískat je, dokud se neuklidnily, a vyhodit je dřív, než stačí utéci, a přitom radila, že by si Egwain měla překontrolovat šperky, aby se ujistila, že jsou všechny na místě.

Egwain ji neposlouchala. Točila se jí hlava. Nemohl to přece být Logain, nebo ano? Nemohl o Moghedien vědět, natož aby se kvůli ní vracel a zachraňoval ji. Nebo ano? Ti muži, které Rand sbíral, ti asha’mani. V každé vesnici se šeptem povídalo o asha’manech a Černé věži. Většina sester se pokoušela předstírat, že na ně tucty mužů, kteří dokážou usměrňovat, na jednom místě nedělají žádný dojem – ty nejhorší příběhy musely být nafouknuté, klepy vždy přehánějí – ale Egwain se kroutily prsty na nohou strachem, kdykoliv na to jenom pomyslela. Asha’man by mohl... Ale proč? Jak by se to dozvěděl, stejně jako Logain?

Snažila se vyhnout jedinému rozumnému závěru. Vrátil se někdo mnohem horší než Logain, dokonce horší než asha’man. Moghedien osvobodil jeden ze Zaprodanců. Rahvin podle Moghedien zemřel Randovou rukou a Rand taky zabil Izmaela, aspoň to tak vypadalo. A Aginora a Balthamela. Moirain zabila Beiala. Takže z mužů zbývali pouze Asmodean, Demandred a Sammael. Sammael byl v Illianu. Nikdo nevěděl, kde jsou zbývající dva, ani ženy, které přežily, Moirain taky vyřídila Lanfear, nebo se spíš vyřídily navzájem, ale pokud bylo známo, všechny ostatní ženy byly stále naživu. Zapomeň na ženy. Byl to muž. Který? Plány pro případ, že by jeden ze Zaprodanců napadl tábor, byly zosnovány už dávno. Žádná ze zdejších sester tady by se nemohla vyrovnat Zaprodanci sama, ale propojený kruh byl něco jiného, a každý Zaprodanec, jenž by vstoupil do jejich tábora, by zjistil, že se všude kolem něj vytvářejí kruhy. Nebo kolem ní. Jakmile by si ženy uvědomily, kdo to je. Zaprodankyně z nějakého důvodu nevykazovaly bezvěkost. Možná to byl účinek spojení s Temným. Ony...

Tohle bylo rozčilující. Musela začít myslet jasně.

„Cheso?“

„...vypadá to, že zase potřebuješ namasírovat hlavu kvůli bolesti, to, to s tebou... Ano, matko?“

„Najdi Siuan a Leanu. Řekni jím, ať za mnou přijdou. Ale ať tě neslyší nikdo jiný.“

Chesa se zazubila, předvedla pukrle a odběhla. Těžko mohla neznat proudy, které kolem Egwain vířily, přesto jí připadaly všechny ty pletichy a intriky legrační. Ne že by znala víc než jen drobnosti. Egwain o její věrnosti nepochybovala, ale Chesin názor na to, co je vzrušující, by se mohl změnit, kdyby zjistila, jak jsou ty víry hluboké.

Usměrnila lampy ve stanu, takže měla světlo, sfoukla lucernu v ruce a opatrně ji postavila do rohu. Sice musela myslet jasně, ale stále měla pocit, že klopýtá temnotou.