Koruna z mečů

27 Být sám

Perrin si protáhl topor sekery smyčkou u pasu na druhé straně, než měl toulec, vzal z rohu nenapjatý luk, přehodil si sedlové brašny přes ramena a bez ohlédnutí odešel z pokoje, který sdílel s Faile. Byli tu šťastní – většinou. Myslel si, že se už nikdy nevrátí. Občas si říkal, jestli to, že někde bude šťastný s Faile, znamená, že se už nikdy nevrátí sem. Doufal, že ne.

Sloužící, které potkal v palácových chodbách, nosili střídmou černou livrej. Možná že to nařídil Rand, možná že to sloužící prostě převzali sami. Bez livreje byli celí nesví, jako kdyby nevěděli, kam patří, a černá byla jako Randova barva kvůli asha’manům zřejmě bezpečná. Ti, kteří Perrina zahlédli, se rozprchli, jak nejrychleji mohli, aniž by se zdržovali úklonami. Za nimi se táhl pach strachu.

Pro jednou s jejich strachem neměly nic společného jeho žluté oči. Nemuselo totiž být bezpečné zdržovat se v blízkosti člověka, na něhož se Drak Znovuzrozený právě dnes ráno rozhněval na veřejnosti. Perrin si posunul sedlové brašny na rameni. A uplynula hodně dlouhá doba, co ho naposledy někdo dokázal popadnout a praštit s ním o zem. Samozřejmě k tomu taky ještě nikdo nepoužil jedinou sílu. Zvlášť jedna věc se do něj zahryzla.

Zvedl se a držel si rameno, zády se přitom opíral o hranatý sloup, který zastavil jeho let. Měl dojem, že má prasklých pár žeber. Ve Velkém slunečním sále se pár šlechticů, kteří přišli Randa požádat o to či ono, snažilo dívat nějak jinam, snažilo se předstírat, že jsou někde jinde. Pouze Dobraine se díval a potřásal šedou hlavou, když Rand přecházel po trůnním sále.

„Vyřídím to s Aes Sedai, jak já budu chtít!“ řval Rand. „Slyšíš mě, Perrine? Jak já budu chtít!“

„Právě jsi je předal moudrým,“ zavrčel Perrin v odpověď a vyšel ze sloupoví. „Nevíš, jestli spí v hedvábí nebo jestli mají podříznutý krk! Nejsi Stvořitel!“

Se zuřivým prsknutim Rand zvrátil hlavu dozadu. „Já jsem Drak Znovuzrozený!“ zaječel. „Mně je jedno, jak s nimi zacházejí! Zaslouží si šatlavu!“ Perrinovi se zježily všechny chlupy, když Rand sklopil zrak od klenutého stropu. Modrý led by vedle jeho očí byl teplý a měkký, tím víc, že měl tvář zkřivenou bolestí. „Zmiz mi z očí, Perrine. Slyšíš mě? Vypadni z Cairhienu! Dnes! Hned! Už tě nechci nikdy vidět!“ Otočil se na patě a odešel, a šlechtici se málem vrhali na zem, když procházel kolem.

Perrin si setřel pramínek krve v koutku úst. V jednu chvíli si byl jist, že ho Rand chce zabít.

Potřásl hlavou, aby se zbavil té myšlenky, zahnul za roh a málem vrazil do Loiala. Ogier měl na zádech velký ranec a na rameni tlumok, do kterého by se i ovce vešla. Svou sekeru s dlouhým toporem používal jako vycházkovou hůl.

Při pohledu na něj se Loialovi zatřásly štětičky na uších, pak uši náhle sklopil a svěsil i obočí, až se mu dotýkalo tváří. „Slyšel jsem o tom, Perrine,“ zaduněl smutně. „Rand to neměl dělat. Chvatná slova dělají dlouhé potíže. Vím, že si to rozmyslí. Možná zítra.“

„To je v pořádku,“ řekl mu Perrin. „Cairhien je pro mě stejně moc... naleštěný. Jsem kovář, ne dvořan. Zítra už budu daleko odsud.“

„Mohli byste s Faile jít se mnou. S Karldinem jdeme navštívit državy, Perrine. Všechny, kvůli branám.“ Mladý světlovlasý muž s protáhlým obličejem, stojící za Loialem, se přestal mračit na Perrina a zamračil se na ogiera. Měl také tlumok a ranec a u pasu meč. Přes modrý kabát Perrin poznal jednoho z asha’manů. Karldin se netvářil nadšeně, když poznal Perrina. Kromě toho z něj byl cítit chlad a hněv. Loial se zadíval do chodby za Perrinem. „Kdepak je Faile?“

„Ona... se se mnou sejde ve stájích. Mluvili jsme spolu.“ To byla prostá pravda. Faile zřejmě občas ráda vřískala. Perrin ztišil hlas. „Loiale, nemluvil bych o tom někde, kde by to mohl někdo slyšet. Myslím o branách.“

Loial si odfrkl tak, že by i býk nadskočil, ale hlas ztišil. „Kromě nás tu nikoho nevidím,“ zaduněl. Nikdo dál než dva tři kroky za Karldinem ho nemohl jasně slyšet. Ušima... zastříhal, to bylo jediné vhodné slovo... a rozzlobeně je přitiskl k hlavě. „Každý se bojí, že ho uvidí s tebou. Po všem tom, co jsi pro Randa udělal.“

Karldin Loiala zatahal za rukáv. „Musíme jít,“ řekl a zlobně se mračil na Perrina. Co se jeho týkalo, tak nikdo, na koho Drak Znovuzrozený křičel, nestál za povšimnutí. Perrina napadlo, jestli teď drží jedinou sílu.

„Ano, ano,“ zamumlal Loial a mávl rukou o velikosti šunky, ale opřel se o sekeru a zamyšleně se zamračil. „Tohle se mi nelíbí, Perrine. Tebe Rand vyhání. Mě posílá pryč. Jak mám dokončit svou knihu...“ Zatřepal ušima a odkašlal si. „No, to není ani tady, ani tam. Ale ty, já, a jen Světlo ví, kde je nyní Mat. Příště pošle pryč Min. Dneska ráno se před ní schovával. Poslal mě, abych jí řekl, že tam není. Myslím, že věděla, že lžu. Pak bude sám, Perrine. ‚Je strašné být sám.‘ Tohle mi řekl. Chce poslat pryč všechny své přátele.“

„Kolo tká, jak si kolo přeje,“ řekl Perrin. Loial zamrkal, byla to Moirainina slova. Perrin na ni poslední dobou hodně vzpomínal. Ona Randa držela na uzdě. „Měj se, Loiale. Dávej na sebe pozor a nevěř nikomu, komu nebudeš muset.“ Na Karldina se ani nepodíval.

„To nemyslíš vážně, Perrine.“ Loial mluvil pohoršeně. On zřejmě věřil každému. „To nemůžeš. Pojďte s Faile se mnou.“

„Jednou se zase sejdeme,“ řekl mu Perrin laskavě a vyrazil, aby nemusel říkat víc. Nerad lhal, zvláště ne příteli.

Severní stáj vypadala skoro stejně jako vnitřek paláce. Podkoní ho viděli přicházet. Pustili vidle a hřebla a rychle se protlačili malými dvířky vzadu. Šustot v seně nahoře by jiným uším možná unikl, avšak Perrin věděl, že se tam schovávají lidé. Slyšel jejich ustrašený, znepokojený dech. Vyvedl Tanečníka ze stání obloženého mramorem se zelenými proužky, nauzdil ho a přivázal k pozlacenému zábradlí. Do mramorové sedlovny, kde byla polovina sedel zlacených či obitých stříbrem, si zašel pro pokrývku a sedlo. Stáje s vysokými hranatými mramorovými sloupy a mramorovou podlahou, byť byla ve stáních posypaná slámou, krásně zapadaly do paláce. Perrin vyjel a byl rád, že se té nádhery zbaví.

Severně od města se vydal po silnici, po které sem teprve před několika dny dorazil s Randem, a jel, dokud kopce nezakryly Cairhien. Potom zamířil na východ, kde zůstal poměrně slušný kus lesa, sjel z vysokého kopce a vyjel na další, vyšší. Těsně za hranicí lesa Faile pobídla Vlaštovku a vyjela mu vstříc. Na koni ji jako věrný pes následoval Aram. Když ho mládenec uviděl, rozzářil se, i když toho moc nenamluvil. Jenom rozdělil věrné pohledy mezi něj a Faile.

„Manželi,“ pronesla. Ne příliš chladně, ale jejím čistým pachem a vůní bylinkového mýdla stále pronikal jako břitva ostrý hněv a zarytá žárlivost. Byla oblečená na cestu, na zádech jí visel tenký prachoplášť a černé rukavičky ladily s holínkami, které vykukovaly z úzkých tmavých jezdeckých sukní, jimž dávala přednost. Za pasem měla zastrkány dokonce čtyři dýky.

Za ní se cosi pohnulo, Bain a Chiad. A Sulin s tuctem dalších Děv. Perrin zvedl obočí. Napadlo ho, jestli na to pomyslel Gaul. Aielan řekl, že se těší, až se s Bain a Chiad potká o samotě. Ještě větším překvapením byli další Faileini společníci.

„Co tu dělají?“ Kývl k malému hloučku, který zdržel koně vzadu. Poznal Selandu a Camaille a vysokou Tairenku. Všechny stále měly mužský oděv a meče. Hranatý chlapík v kabátci s nabíranými rukávy, s naolejovanou bradkou zastřiženou do špičky, přestože nosil vlasy svázané stuhou, mu také připadal povědomý. Další dva muže, oba Cairhieňany, neznal, ale dokázal uhádnout, že jsou součástí Selandina „společenstva", když podle ničeho jiného, tak podle jejich mládí a vlasů svázaných stuhou.

„Vzala jsem do svých služeb Selandu a pár jejích přátel.“ Faile mluvila lehce, ale najednou od ní vanuly otupující vlny ostražitosti. „Ve městě by se dřív nebo později dostali do potíží. Potřebovali někoho, kdo by jim udával směr. Ber to jako dobročinnost. Nenechám je, aby se ti pletli pod nohama.“

Perrin si povzdechl a poškrábal se ve vousech. Moudrý muž neřekne své ženě do očí, že před ním má tajemství. Zvlášť když je ta žena Faile. Jednou bude stejně pozoruhodná jako její matka. Pokud už nebyla. Pod nohama? Kolik těchhle... štěňat... sebrala? „Je všechno připravený? Nějakej idiot ve městě se brzo rozhodne, že by si mohl vysloužit Randovu přízeň, když mu přinese mou hlavu. Rád bych byl do tý doby pryč.“ Aram hrdelně zavrčel.

„Nikdo ti hlavu nevezme, manželi.“ Faile ukázala bílé zuby a pokračovala šeptem, o němž věděla, že ho zaslechne jen on. „Možná kromě mě.“ Normálním hlasem dodala: „Všechno je připravené.“

V plochém údolí za lesem stáli vedle svých koní dvouříčtí muži ve dvojstupu, který se ztrácel za kopcem. Perrin si znovu povzdechl. V čele zástupu se v horkém vánku mírně vlnily praporec s červenou vlčí hlavou a Rudý orel Manetherenu. Na patách u praporů dřepěl další tucet Děv a na druhé straně se Gaul tvářil téměř mrzutě.

Když Perrin sesedl, došli k němu dva muži v černých kabátcích a pozdravili s pěstí na srdci. „Urozený pane Perrine,“ řekl Jur Grady. „Jsme tu od včerejší noci. Jsme připraveni.“

Grady měl ošlehanou tvář sedláka a Perrin se s ním cítil téměř klidně, Fager Neald však byl něco jiného. Byl asi o deset let mladší než Grady, a co Perrin věděl, mohl být klidně sedlák, ale oblíbil si afektované a milostivé chování a svůj ubohý knírek nosil navoskovaný, aby se zdálo, že ho má do špiček. Zatímco Grady byl jedním ze zasvěcených, Neald byl jen voják bez stříbrného meče na límci, ale to mu nebránilo, aby se ozval. „Urozený pane Perrine, je vážně nutný brát s sebou tyhle ženské? Budou s nimi jenom potíže, nic jinýho, s celou tou bandou, a ty to sám dobře víš.“

Některé z žen, o kterých mluvil, stály vedle dvouříčských mužů s loktušemi přehozenými přes lokty. Edarra vypadala nejstarší ze šesti moudrých, nehnutě pozorujících dvě ženy, na něž Neald kývl. Vlastně tahle dvojka dělala starosti i Perrinovi. Seonid Traighan, zosobněný chlad a upjatost v zeleném hedvábí, se povýšeně snažila Aielanky ignorovat – většina Cairhieňanů, kteří nepředstírali, že jsou Aielové, jimi opovrhovala – ale když uviděla Perrina, přendala otěže svého ryzáka do druhé ruky a dloubla Masuri Sokawu do žeber. Masuri sebou trhla – hnědé se zřejmě často zasnily i přes den – a přísně se na zelenou sestru podívala, načež upřela zrak na Perrina. Teď se tvářila, spíš jako kdyby se dívala na nějaké podivuhodné a snad nebezpečné zvíře, kterým si chtěla být jistá, než s ním skoncuje. Obě přísahaly, že budou poslouchat Randa al’Thora, ale poslechnou i Perrina Aybaru? Dávat rozkazy Aes Sedai mu připadalo nepřirozené. Bylo to ale lepší než obráceně.

„Všichni jdou s náma,“ prohlásil Perrin. „Zmizíme, než nás uvidí.“ Faile si odfrkla.

Grady a Neald znovu zasalutovali a vyrazili na palouk. Perrin neměl tušení, který z nich udělal, co bylo potřebné, ale náhle se objevil již známý stříbrný záblesk, ve vzduchu se čára otočila a vytvořila průchod, který nebyl dost vysoký, aby se jím dalo projet na koni. V otvoru se objevily stromy, které se příliš nelišily od porostu na okolních kopcích. Grady okamžitě prošel na druhou stranu, ale i jeho téměř srazila k zemi Sulin a malá horda zahalených Děv. Zřejmě to považovaly za čest, že jsou první za průchodem, a nehodlaly nikomu dovolit, aby jim ji sebral.

Perrin začal tušit stovky problémů, jež ho doposud nenapadly. Provedl Tanečníka do krajiny, která byla o něco méně kopcovitá. Tady žádný palouk nebyl, ale stromy zase nerostly tak hustě jako na pahorcích kolem Cairhienu, byly vyšší a stejně suché, dokonce i borovice. Další stromy nepoznal, jen duby a kaliny. Vzduch byl žhavější.

Faile ho následovala, ale když zahnul doleva, ona otočila Vlaštovku napravo. Aram se ustaraně díval z jednoho na druhého, až Perrin kývl na svou ženu. Bývalý Cikán otočil valacha za ní, ale i když byl rychlý, Bain a Chiad, stále zahalené, u ní byly o něco dřív, a přestože Perrin nařídil, že potom půjdou Dvouříčtí, vyhrnula se z průchodu Selanda a dobré dva tucty mladých Cairhieňanů a Tairenů, vedoucích své koně. Dva tucty! Perrin jen potřásl hlavou a postavil se vedle Gradyho, jenž se obracel a prohlížel řídký les.

Za Perrinem pak přišel Gaul a Dannil konečně klusem provedl Dvouříčské, vedoucí své koně. Hned za Dannilem se objevily ty zatracené prapory, a jakmile se dostaly za průchod, zvedly se do vzduchu. Dannil by si měl oholit ty hloupé kníry.

„Ženské jsou neuvěřitelné,“ zamručel Gaul.

Perrin otevřel ústa, aby bránil Faile, než si uvědomil, že Aiel se musí mračit na Bain a Chiad. Aby to zakryl, řekl: „Máš ženu, Grady?"

„Soru,“ odpověděl Grady nepřítomně a pozornost dál věnoval okolním stromů. Perrin by se byl vsadil, že teď určitě drží jedinou sílu. Ve srovnání s lesy doma tu byl slušný rozhled, nicméně stále se sem mohl někdo připlížit. „Scházím jí,“ pokračoval Grady, skoro jako by mluvil sám se sebou. „Naučíš se, jak okamžitě poznat tu pravou. Ale moc rád bych věděl, proč ji bolí koleno.“

„Bolí ji koleno,“ poznamenal Perrin střízlivě. „Zrovna teď ji bolí.“

Grady si zřejmě uvědomil, že na něj Perrin zírá a Gaul taky. Zamrkal, ale hned se vrátil k obhlídce. „Odpusť, urozený pane Perrine. Musím dávat pozor.“ Dlouhou dobu mlčel, pak pomalu začal: „Je to něco, na co přišel ten chlapík, Canler se jmenoval. M’Hael nemá rád, když se snažíme na něco přijít sami, ale když to jednou přijde...“ Jeho lehký úšklebek říkal, že kvůli tomu Taim možná byl trochu rozčilený. „Myslíme si, že je to možná něco podobnýho, jako je pouto mezi strážcem a Aes Sedai. Tak asi jeden ze tří nás je ženatej. Aspoň tolik žen s náma zůstalo, když zjistily, co si to vzaly za muže. Takhle, když jsi od ní dál, víš, že je v pořádku, a ona ví, že ty taky. Chlap rád ví, že jeho ženě se daří dobře.“

„To je pravda,“ přitakal Perrin. Co má Faile za lubem s těmi hlupáky? Už seděla na Vlaštovce a všichni ostatní stáli poblíž a vzhlíželi k ní. Vůbec by se nedivil, kdyby po tom nesmyslu s ji’e’toh skočila sama.

Seonid a Masuri propluly za posledními dvouříčskými muži se svými třemi strážci a moudrými za patami, což nebylo nic překvapivého. Moudré tu byly, aby na Aes Sedai dohlédly. Seonid uchopila otěže, jako by chtěla nasednout, ale Edarra cosi potichu poznamenala a ukázala na silný pokřivený dub a obě Aes Sedai se na ni jako jedna podívaly, pak si vyměnily pohled a odvedly koně ke stromu. Bylo by mnohem lepší, kdyby takhle poddajné byly vždy – no, ne tak docela poddajné, Seonid měla krk ztuhlý, jako kdyby spolkla železnou tyč.

Potom přišly remonty – stádo náhradních koní – po deseti přivázaných k vedoucímu zvířeti, pod pozorným dohledem honáků z Dobrainových statků, kteří údajně věděli, co dělají. Perrin hned vyhledal Loudu, kterého vedli samotného. Žena, jež o něj pečovala, by raději měla vědět, co dělá. Dál přijelo mnoho zásobovacích kolesek na vysokých kolech, vozkové pobízeli koně a hulákali, jako kdyby se báli, že se jim průchod uzavře – bylo jich mnoho, poněvadž neuvezly tolik jako povozy, a kolesky proto, že povoz se spřežením by neprojel průchodem. Neald ani Grady očividně nedokázali udělat průchod tak velký jako Rand nebo Dashiva.

Když prohrkotala i poslední bryčka s vrzající osou, Perrin už chtěl vydat rozkaz zavřít průchod hned, avšak otevřený ho držel Neald a ten byl ještě v Cairhienu. Vzápětí už bylo pozdě.

Prošla Berelain s klisnou stejně bílou, jako byla Vlaštovka černá, a on jenom v duchu poděkoval, že její šedé jezdecké šaty mají límec až pod bradou. Na druhou stranu od pasu nahoru jí padly těsně jako tarabonské šaty. Perrin zaúpěl. S ní přišli Nurelle a Bertain Gallenne, kapitán její okřídlené gardy, šedovlasý chlapík nosící černý klípec přes oko, jako jiní muži nosili péro za kloboukem, a pak samotná okřídlená garda v červené zbroji, devět set jich bylo. Nurelle a ostatní, kteří byli u Dumajských studní, měli levou paži ovázanou žlutou šňůrou.

Berelain nasedla a s Gallennem odjela stranou, zatímco Nurelle řadil okřídlenou gardu mezi stromy. Mezi ní a Faile muselo být dobře padesát kroků a tucty stromů, ale ona se postavila tak, aby na sebe obě jasně viděly. Obě se tvářily tak bezvýrazně, až Perrina zasvrbělo. Dát Berelain dozadu, co nejdál od Faile, to šlo, vypadalo to jako dobrý nápad, ale právě dneska bude muset čelit tomuhle. Zatraceně. Světlo spal Randa!

Teď průchodem prošel i Neald, hladil si ten svůj směšný knírek, a když zavíral průchod, naparoval se, aby ho každý viděl. Nikdo se nedíval a on se na koně škrábal dosti rozladěně.

Perrin se vyhoupl na Tanečníka a vyjel na nízký hřeben. Kvůli stromům na něj všichni neviděli, ale stačilo, že ho uslyší. Když zastavil koně, shromáždění se zavlnilo a lidé se posouvali, aby na něj lépe viděli.

„Pokud špehové v Cairhienu vědí,“ pronesl nahlas, „tak jsem byl vyhoštěn, první z Mayene je na cestě domů a vy ostatní jste se ztratili jako pára nad hrncem.“

Ale k jeho úžasu se zasmáli. Ozval se pokřik „Perrin Zlatooký“ a nekřičeli jenom Dvouříčtí. Počkal, až se utiší, a to chvíli trvalo. Faile se nezasmála ani nevolala a Berelain taktéž ne. Obě jenom kroutily hlavou. Ani jedna si nemyslela, že by měl říkat tolik, kolik hodlal. Potom si všimla jedna druhé a okamžitě ztuhly, jako by uvízly v jantaru. Hrozně nerady spolu souhlasily. Nepřekvapilo ho, když se k němu otočily se stejným výrazem v očích. Ve Dvouříčí měli jedno staré pořekadlo, třebaže jak jste ho řekli a co jste tím mínili, záviselo na okolnostech a na tom, kdo jste. „Vždycky je to mužova vina.“ Na druhou stranu zjistil, že ženy umějí nejlépe ze všech naučit muže vzdychat.

„Někteří z vás si možná říkají, kde jsme a proč,“ pokračoval, když se konečně rozhostilo ticho. Vlnka smíchu. „Tohle je Ghealdan.“ Užaslé mručení a možná také nedůvěra, že jedním krokem překonali tisíc pět set mil. „Ze všeho nejdřív musíme přesvědčit královnu Alliandru, že tu nejsme jako útočníci.“ Alliandru měla přemluvit Berelain, a Faile z toho dostane záchvaty vzteku, které si bude vylévat na něm. „Pak najdeme člověka, který si říká prorok pána Draka.“ To rovněž nebude příjemné. Masema byl osinou v zadku ještě předtím, než zašel příliš daleko. „Tenhle prorok dělá potíže, ale my mu sdělíme, že Rand al’Thor nechce, aby ho někdo musel následovat ze strachu, a vezmeme jeho a všechny jeho lidi, kteří budou chtít, zpátky k pánu Drakovi.“ A jestli to bude nutné, vyděsíme Masemu k smrti, pomyslel si trpce.

Jásali. Výskali a pokřikovali, že toho proroka dovedou zpátky do Cairhienu před pána Draka, až Perrin zadoufal, že nejsou blíž k vesnici, než být měli. K obecné vřavě se připojili dokonce i vozkové a honáci. Víc než to se však Perrin modlil, aby všechno šlo hladce a rychle. Čím dřív dokáže dostat Berelain co nejdál od sebe a Faile, tím líp. Žádná překvapení, v to cestou na jih doufal. Už bylo načase, aby se to, že je ta’veren, taky projevilo v dobrém.