Koruna z mečů

35 Do lesů

Min seděla se zkříženýma nohama na Randově posteli a pozorovala ho, jak se jen v košili probírá kabáty ve velkém, slonovinou vykládaném šatníku. Jak mohl spát v tomhle pokoji se vším tím černým, těžkým nábytkem? Mimoděk ji napadlo, že všechno přestěhuje a nahradí těmi vyřezávanými kousky, které viděla v Caemlynu, lehce pozlacenými, a dá sem světlé draperie a povlečení, které mu nebude připadat tak skličující. Zvláštní, dosud jí na nábytku nebo povlečení nikdy ani zbla nezáleželo. Ale ten nástěnný koberec, na němž byl osamělý šermíř obklíčen nepřáteli a téměř před koncem – ten bude muset rozhodně pryč. Ale hlavně se dívala na Randa.

V očích, modrých jako obloha po ránu, měl napjatý výraz a pokaždé, když se natáhl hluboko do šatníku, sněhobílá košile se mu napjala na zádech. Měl nádherné nohy a úžasná lýtka, která byla v tmavých těsných spodcích dobře vidět. Občas se zamračil a prsty si prohrábl tmavě rezavé vlasy. I kdyby se česal sebevíc, stejně by je neuhladil. Kolem uší a na šíji se mu pořád lehce kroutily. Min nepatřila k těm hloupým ženám, které muži k nohám se srdcem hodí i mozek. Jenom občas, když byla v jeho blízkosti, měla trochu problémy s myšlením. To bylo vše.

Jeden hedvábný vyšívaný kabát za druhým padal na hromadu na ten, co měl na lodi Mořského národa. Proběhlo by vyjednávání zpola tak dobře, kdyby nebylo jeho vlivu ta’veren? Kdyby tak jen u Mořského národa viděla něco užitečného. Pro její oči se kolem něj jako obvykle mihotaly obrazy a barvité aury. Většina zmizela dřív, než si je stačila prohlédnout, ale prozatím jí žádný až na jeden nedával žádný smysl. To jediné vidění přišlo a odešlo stokrát za den, kdykoliv byli přítomni i Mat a Perrin, obalilo je všechny tři a občas i ostatní. Snesl se nad něj obrovský stín a polykal tisíce a tisíce světýlek, připomínajících světlušky, která se do něj vrhala ve snaze naplnit prázdnotu. Dneska to byly bezčetné desítky tisíc světlušek, ale stín taky vypadal větší. To vidění nějak představovalo boj se Stínem, ale on skoro nikdy nechtěl vědět, jak si stojí. Ne že by mu to mohla říci, kromě toho, že stín zřejmě vždycky tak či onak vyhrál. Když viděla, jak ten obraz mizí, vydechla si úlevou.

Cítila se provinile a poposedla si na přehozu. Vlastně ani nelhala, když se ptal na vidění a ona se držela zpátky. Vlastně nelhala. K čemu by mu bylo, kdyby mu řekla, že téměř jistě neuspěje bez ženy, která je mrtvá? Už tak se snadno zasmušil. Musela ho rozveselit, znovu ho rozesmát. Jenomže...

„Podle mě to není dobrej nápad, Rande.“ Říci tohle mohla být chyba. Muži byli v mnoha směrech divní. Chvilku poslouchali rozumné rady a vzápětí udělali pravý opak. Zřejmě schválně udělali opak. Ale z nějakého důvodu toužila... ochraňovat... toho vysokého chlapa, jenž by ji nejspíš dokázal zvednout jednou rukou. A ani by nemusel usměrňovat.

„Je to skvělý nápad,“ prohlásil a odhodil modrý kabát se stříbrnou výšivkou. „Já jsem ta’veren a dneska to očividně pracuje pro změnu pro mě.“ Na podlahu letěl zlatem vyšívaný zelený kabát. „Nechtěl bys mě radši znovu utěšit?“

Prudce se zarazil a zíral na ni se stříbrem vyšívaným červeným kabátem zapomenutým v rukou. Doufala, že se nečervená. Utěšit. Kde se ten nápad vůbec vzal? napadlo ji. Tety, které ji vychovaly, byly laskavé, milé ženy, ale rozhodně si potrpěly na slušné chování. Neschvalovaly, že nosí spodky, a neschvalovaly, že pracuje ve stájích, kteroužto práci milovala nejvíc, protože se tak dostala ke koním. Nebylo pochyb, co by si pomyslely o utěšování s mužem, za něhož nebyla provdána. Kdyby to zjistily, přijely by z Baerlonu až sem, jen aby ji stáhly z kůže. A jeho taky, samozřejmě.

„Musím... něco dělat, dokud vím, že to ještě funguje,“ řekl váhavě a pak se docela rychle vrátil k šatníku. „Tenhle ujde,“ vykřikl a vytáhl kabátec z prostého zeleného sukna. „Nevěděl jsem, že ho tu mám.“

Byl to kabát, který měl na sobě cestou zpátky od Dumajských studní, a Min si všimla, jak se mu při té vzpomínce roztřásly ruce. Ve snaze chovat se nonšalantně vstala a šla ho obejmout. Když si mu opřela hlavu o prsa, pomačkala kabátec.

„Miluju tě,“ víc neřekla. Přes košili cítila kulatou, zpola zahojenou jizvu, kterou měl na levém boku. Tenkrát to bylo poprvé, kdy ho objala, zatímco ležel v bezvědomí a blíže k smrti.

On jí položil ruce na záda a prudce ji k sobě přitiskl, mačkal ji tak, až nemohla dýchat, ale pak, k jejímu zklamání, se odtáhl. Měla dojem, že si mumlá něco jako „není to spravedlivé". Myslel na Mořský národ, zatímco ji objímal? Vážně by měl. Merana byla šedá, nicméně se říkalo, že Mořský národ dokáže přimět klít i Domanku. Měl by na ně myslet, ale... Napadlo ji, že ho kopne do kotníku. On ji jemně odstavil a začal se oblékat.

„Rande,“ řekla rázně, „nemůžeš si být jistej, jestli to bude nějak účinkovat, jenom kvůli Harine. Jestli to, že jsi ta’veren, všechno pořád ovlivňuje, tak by ti měli touhle dobou klečet u nohou všichni vládcové a bělokabátníci taky.“

„Jsem Drak Znovuzrozený,“ opáčil povýšeně, „a dneska můžu udělat cokoli.“ Sebral opasek s mečem a připnul si ho kolem pasu. Teď na něm měl prostou přezku. Zlacený drak ležel na přehozu na posteli. Rukavice z tenké černé kůže zakryly zlatohřívé hlavy na hřbetech rukou a volavky vypálené na dlaních. „Ale nevypadám jako on, co?“ S úsměvem rozhodil rukama. „Nezjistí to, dokud nebude pozdě."

Málem rozhodila rukama. „Ale jako hlupák taky nevypadáš.“ A ať si to přebere, jak bude chtít. Ten pitomec po ní loupl okem, jako by si nebyl jistý. „Rande, jakmile uvidí Aiely, utečou, nebo začnou bojovat. Jestli nebereš Aiely, vezmi alespoň ty asha’many. Jeden šíp, a jsi mrtvý, Drak Znovuzrozený nebo pasák koz!“

„Ale já jsem Drak Znovuzrozený, Min,“ řekl jí vážně. „A ta’veren. Půjdeme sami, jen ty a já. Teda pokud ještě pořád chceš jít.“ „Beze mě nikam nepůjdeš, Rande al’Thore.“ Zarazila se a neřekla, že by si sám zakopl o vlastní nohy. Tahle euforie byla skoro stejně špatná jako těžká bezútěšnost. „Nandeře se to nebude líbit.“ Nevěděla, co přesně se mezi ním a Děvami děje – občas to bylo vážně divné, podle toho, co viděla – ale naděje, že by ho to mohlo zastavit, se vypařila, když se na ni zakřenil jako kluk, který něco provádí mámě za zády.

„Nedozví se to, Min.“ Dokonce se mu jiskřilo v očích! „Tohle dělám pořád a ony to nevědí.“ Natáhl ruku v rukavici, jak čekal, že skočí na jeho zavolání.

Nemohla dělat nic jiného než si urovnat zelený kabátek, podívat se do stojacího zrcadla, aby si upravila vlasy – a vzít ho za ruku. Potíž byla v tom, že byla až příliš připravená skočit, kdykoliv kývl prstem. Jenom chtěla zařídit, aby na to nikdy nepřišel.

V předpokoji udělal průchod na zlatém vycházejícím slunci, zasazeném do podlahy, a ona se nechala provést do kopcovitých lesů, kde byla půda pokrytá suchým listím. Vyletěl pták a roztáhl červená křídla. Na větvi se objevila veverka a zašvitořila, mávajíc huňatým ocasem s bílou špičkou.

Nebyl to les, na jaký byla zvyklá z okolí Baerlonu. V blízkosti města Cairhienu bylo jen málo skutečných lesů. Většina stromů tu rostla dva tři sáhy od sebe, vysoké kaliny a borovice, ještě vyšší duby a stromy, které neznala, rostly na planině, na níž s Randem stáli, a na svahu, který začínal o několik kroků dál. Dokonce i podrost vypadal řidší než doma. Keře, liány a kapradí rostly v trsech, i když některé nebyly vyloženě malé. Všechno bylo zhnědlé a suché. Min z rukávu vytáhla krajkou obšitý kapesníček a oťukávala si pot, jenž jí náhle vyrazil na obličeji.

„Kudy půjdeme?“ zeptala se. Podle slunce ležel sever za kopcem, směrem, jejž by si vybrala. Město by mělo být sedm osm mil tím směrem. S trochou štěstí by se mohli vrátit pěšky, aniž by někoho potkali. Nebo, vzhledem k jejím holínkám na podpatku a terénu, nemluvě o horku, by to Rand mohl vzdát a udělat další průchod zpět do Slunečního paláce, což by bylo ještě lepší. V paláci byl ve srovnání s tímhle chládek.

Ale ještě dřív než mohl odpovědět, praskající křoví a listí ohlásilo něčí příchod. Jezdcem, jenž se objevil na dlouhonohém šimlovi s uzdou a otěžemi zdobenými barevnými střapci, byla cairhienská žena, malá a poměrně štíhlá, v tmavomodrých, téměř černých hedvábných jezdeckých šatech s vodorovnými červenozelenobílými pruhy od krku pod kolena. Ani zpocený obličej nemohl pokazit její bledou krásu, a její oči pořád vypadaly jako velké tmavé tůně. Na čele jí na zlatém řetízku, upevněném v černých vlasech, jež jí ve vlnách spadaly na ramena, visel malý průsvitný zelený kamínek.

Min zalapala po dechu, ale nebylo to kvůli lovecké kuši, kterou žena nedbale držela v ruce v zelené rukavičce. Chvíli si byla jistá, že je to Moirain. Ale...

„Nevzpomínám si, že bych vás dva viděla v táboře,“ řekla žena hrdelním, téměř smyslným hlasem. Moirain měla hlas čistý jako křišťál. Kuši sklopila, stále jako by nedbale, až mířila Randovi na prsa.

Rand si jí nevšímal. „Řekl jsem si, že bych se mohl podívat na váš tábor,“ prohlásil s lehkou úklonou. „Ty jsi urozená paní Caraline z Damodredů, že?“ Štíhlá žena sklonila hlavu a přiznala se ke svému jménu.

Min si lítostivě povzdechla, ale ne proto, že by skutečně čekala, že se Moirain objeví živá. Moirainino bylo jediné vidění, které se kdy nevyplnilo. Ale Caraline z Damodredů osobně, jedna z vůdců povstání proti Randovi tady v Cairhienu a uchazečka o Sluneční trůn... Vážně k sobě přitahoval všechny nitky vzoru, že se tu objevila právě ona.

Urozená paní Caraline pomalu zvedla kuši. Tětiva hlasitě pleskla a šipka se širokou hlavicí vyletěla do vzduchu.

„Pochybuji, že by to na tebe působilo,“ poznamenala a pobídla valacha blíž, „a nerada bych, aby sis myslel, že tě ohrožuji.“ Mrkla na Min – byl to jen krátký pohled, ale změřila si ji od hlavy k patě a určitě jí nic neuniklo – jinak ale upírala zrak jen na Randa. Tři kroky od něj přitáhla otěže, dost daleko, aby se k ní nedostal, kdyby koně pobídla. „Napadá mě jen jeden šedooký muž tvé výšky, který by se mohl najednou objevit z čista jasna, leda bys byl Aiel v převleku, ale třeba budeš tak laskav a sdělíš mi své jméno.“

„Jsem Drak Znovuzrozený,“ řekl Rand stejně nadutě, jako když hovořil s Mořským národem, ale pokud kolem něj skutečně působil vliv ta’veren, na ženě na koni to nebylo znát.

Místo aby seskočila na zem a padla na kolena, jen kývla a našpulila rty. „Tolik jsem o tobě slyšela. Slyšela jsem, že jsi odešel do Věže pokořit se před amyrlininým stolcem. Slyšela jsem, že chceš dát Sluneční trůn Elain z Trakandů. Taky jsem slyšela, že jsi zabil Elain i její matku."

„Před nikým se nepokořuji,“ opáčil Rand ostře. Hleděl na ni velice zuřivě, že ji pohledem málem stáhl z koně. „Elain je, jak zde mluvíme, na cestě do Caemlynu, aby převzala andorský trůn. Poté bude korunována i v Cairhienu.“ Min sebou škubla. Musel mluvit jako polštář nacpaný nadutostí? Doufala, že se po hovoru s Mořským národem trochu uklidní.

Urozená paní Caraline si položila kuši přes sedlo a rukou v rukavičce ji pohladila. Možná litovala, že vystřelila. „Mohla bych přijmout svou mladou sestřenku na trůně – lepší ona než některé jiné – ale...“ Ty velké tmavé oči, prve tak vlahé, náhle ztvrdly na kámen. „Ale nejsem si jistá, že dokážu přijmout tebe v Cairhienu, a nemyslím jen, jak měníš zvyky a zákony. Ty... měníš osud pouhou svou přítomností. Ode dne, kdy jsi přišel, lidé umírají při nehodách tak bizarních, že se jim nechce věřit. Tolik manželů opouští své ženy a manželek muže, že už to nikdo ani nekomentuje. Rveš Cairhien na kusy už jen tím, že tu zůstáváš.“

„Rovnováha,“ pospíšila si Min. Randovi potemněla tvář tak, že byl připraven vybuchnout. Možná měl nakonec pravdu, že sem šel. Rozhodně nemělo smysl nechat ho, aby tuto schůzku zahodil kvůli výbuchu vzteku. Nedala nikomu příležitost promluvit. „Vždy je tu rovnováha, dobré proti zlému. Tak pracuje vzor. To nezmění dokonce ani on. Jako noc vyrovnává den, tak dobré vyrovnává bolest. Od té doby, co přišel, jediná žena ve městě nepotratila, nenarodilo se zmrzačené dítě. V některých dnech je víc svateb, než bývalo za týden, a na každého muže, který uškrtí svého otce, je tu žena, která spadne ze schodiště, a místo aby si zlámala vaz, vstane bez jediné modřiny. Řekni něco zlého a můžeš ukázat na dobré. Otáčení kola vyžaduje rovnováhu a on jenom zvyšuje šance na to, co by se stejně mohlo stát.“ Náhle zrudla, neboť si uvědomila, že na ni oba hledí. Tedy spíš civí.

„Rovnováha?“ Rand zvedl obočí.

„Četla jsem knížky mistra Fela,“ vyhrkla chabě. Nechtěla, aby si někdo myslel, že si hraje na filozofa. Urozená paní Caraline se na ni usmála přes vysokou přední rozsochu a pohrávala si s otěžemi. Ta ženská se jí smála. Ukáže jí, čemu se může smát!

Náhle se podrostem přihnal vysoký vraný válečný oř, na kterém seděl muž ve středních letech s nakrátko přistřiženými vlasy a špičatou bradkou. Přes žlutý tairenský kabátec s bachratými rukávy prostřihávanými zeleným saténem měl překvapivě hezké modré oči, které v jeho zpocené snědé tváři vypadaly jako leštěné světlé safíry. Nebyl zrovna švihák, avšak oči vyrovnávaly jeho příliš dlouhý nos. V jedné ruce držel kuši a v druhé šipku se širokou hlavicí.

„Tohle mi proletělo pár coulů od obličeje, Caraline, a má to tvoji značku! To, že tu není lovná zvěř, neznamená –“ V té chvíli si uvědomil přítomnost Randa a Min a namířil nataženou kuši na ně. „Tihle dva zabloudili, Caraline, nebo jsi našla špehy z města? Já nikdy nevěřil, že nás tady ten al’Thor nechá v klidu.“

Za ním se objevilo půl tuctu dalších jezdců, celých zpocených. Muži měli kabátce s nabíranými rukávy se saténovými pruhy, ženy jezdecké šaty se širokými krajkovými límci. Všichni měli kuše. Poslední jezdci nezastavili, koně dupali a pohazovali hlavami, dokud se dvakrát tolik koní neobjevilo z opačné strany a nezastavilo vedle Caraline. Jezdci byli útlí, bledí muži a ženy v tmavých šatech z barevnými pruhy občas až pod pás. Všichni s kušemi. Za nimi se objevili opěšalí sloužící, udření a funící z panujícího vedra, muži, kteří by rozbourali a odnesli případnou kořist. Příliš nezáleželo na tom, že žádný neměl u pasu víc než zavazák. Min polkla a mimoděk si začala kapesníčkem oťukávat tváře důrazněji. Pokud by jediný z nich poznal Randa dřív, než by si to on uvědomil...

Urozená paní Caraline ani na okamžik nezaváhala. „Nejsou to špehové, Darline,“ pravila obracejíc koně k tairenským jezdcům. Vznešený pán Darlin Sisnera! Teď už jenom chyběl urozený pán Toram Riatin. Min si náhle přála, aby Randův vliv ta’veren na vzor byl o něco méně důkladný. „Z Andoru mě přijel navštívit bratranec se ženou,“ pokračovala Caraline. „Smím ti představit Tomase Trakanda – z menší větve našeho rodu – a jeho ženu Jaisi?“ Min se na ni málem zamračila. Jediná Jaisi, již kdy potkala, byla před dvacítkou vyschlá jako švestka a vzteklá a zatrpklá až do morku kostí.

Darlin znovu zalétl pohledem k Randovi a na chvilku spočinul na Min. Sklonil kuší a nepatrně se uklonil, vznešený pán pozdravil menšího šlechtice. „Jsi tu vítán, urozený pane Tomasi. Chce to odvahu, připojit se k nám v této chvíli. Al’Thor na nás může s každým dnem vypustit své divochy.“ Urozená paní Caraline se na něj rozčileně podívala, čehož si on okatě nevšímal.

Ale všiml si, že Rand jeho úklonu opětoval stejně nedbale. Snědá hezká žena z jeho doprovodu si cosi rozzlobeně mumlala – měla dlouhý tvrdý obličej, vztekání určitě hodně cvičila – a pořízek, mračící se a potící v červeném, zeleně prostřihávaném kabátě, pobídl koně blíž, jako by chtěl Randa přejet.

„Kolo tká, jak si kolo přeje,“ pronesl Rand chladně, jako kdyby si ničeho nevšiml. Drak Znovuzrozený mluvící k... Drak Znovuzrozený mluvící v podstatě ke komukoliv, tak to bylo. Nadutost jako hora. „Jen máloco proběhne tak, jak čekáme. Například jsem slyšel, že jsi v Tearu v Haddon Mirku.“

Min by se ráda odvážila promluvit, odvážila se říci něco, co by ho uklidnilo. Spokojila se s tím, že ho pohladila po ruce. Nedbale. Manželka – tak tohle slovo znělo moc pěkně – manželka mimoděk hladící svého manžela. Další hezké slovo. Světlo, bylo těžké být spravedlivá! Nebylo spravedlivé být spravedlivá.

„Vznešený pán Darlin přijel nedávno na lodici s několika nejbližšími přáteli, Tomasi.“ Caralinin hrdelní hlas se ani na okamžik nezměnil, ale její bělouš najednou poskočil, nepochybně ho kopla, a než ho jezdkyně zase zvládla, otočila se zády k Darlinovi a vrhla na Randa zamračený varovný pohled. „Neobtěžuj vznešeného pána, Tomasi.“

„Mně to nevadí, Caraline,“ řekl Darlin a pověsil kuši na sedlo. Popojel blíž a opřel se o přední rozsochu. „Člověk by měl vědět, do čeho jde. Možná jsi slyšel příběhy o tom, že al’Thor jede do Věže, Tomasi. Přijel jsem, protože za mnou před pár měsíci přišly Aes Sedai a naznačily, že by se to mohlo stát, a tvoje sestřenice mě informovala, že dostala tutéž zprávu. Mysleli jsme si, že bychom ji mohli posadit na Sluneční trůn, než se ho zmocní Colavaere. No, al’Thor není žádný hlupák. Nikdy jsem si to o něm nemyslel. Podle mě hraje na Věž jako na harfu. Colavere visí, on sedí bezpečně za hradbami Cairhienu – bez uzdy Aes Sedai, to se vsadím, ať už se povídá cokoliv – a dokud nepřijdeme na nějaký způsob, jak se z toho vymotat, tak mu sedíme v dlani a čekáme, až zatne pěst.“

„Přijel jsi na lodi,“ poznamenal Rand prostě. „Můžeš zase na lodi odjet.“ Min si náhle uvědomila, že ji jemně poplácává po ruce. On se snaží uklidňovat ji!

Darlin kupodivu zvrátil hlavu dozadu a rozesmál se. Hodně žen by na jeho nos zapomnělo jenom pro ty jeho oči a smích. „To je pravda, Tomasi, ale já tvou sestřenku požádal, aby se za mě provdala. Ona neřekne ano nebo ne, ale muž nemůže zanechat případnou manželku vydanou na milost a nemilost Aielů, a ona neodjede.“

Caraline z Damodredů se narovnala v sedle s chladnou tváří, kterou by zahanbila i Aes Sedai, ale náhle se kolem ní a Darlina zablýskla červená a bílá aura, a Min věděla své. Na barvách zřejmě nezáleželo, ale tihle dva se vezmou – poté, co ho Caraline bude chvíli prohánět. Navíc se Darlinovi na hlavě náhle zjevila koruna, prostý zlatý kroužek se zakřiveným mečem položeným na bok na čele. Královská koruna, již bude jednoho dne nosit, ačkoliv které zemi patřila, to netušila. Tear měl vznešené pány místo králů.

Obraz a aury zmizely, jakmile Darlin otočil koně ke Caraline. „Dneska žádnou kořist nenajdeme. Toram se již vrátil do tábora. Navrhuji, abychom učinili totéž.“ Modrýma očima rychle zapátral mezi stromy. „Zdá se, že tvůj bratranec a jeho žena ztratili koně. Často se zatoulají, když je nehlídáš,“ dodal k Randovi velice laskavě. Velmi dobře věděl, že žádné koně nemají. „Ale Ines a Rovair se určitě svých zvířat vzdají. Procházka na vzduchu jim prospěje.“

Pořez v červeném pruhovaném kabátě okamžitě seskočil z vysokého ryzáka, na Darlina vrhl pochlebovačný a na Randa mnohem méně milý, byť stejně úlisný úsměv. Rozzlobená žena ze své stříbřité klisny škrobeně slezla až po chvíli. Netvářila se nijak nadšeně.

Min také ne. „Ty chceš jít do jejich tábora?“ pošeptala Randovi, když ji vedl ke koním. „Copak ses zbláznil?“ dodala bez přemýšlení.

„Ještě ne,“ opáčil tiše a špičkou prstu jí sáhl na nos. „Díky tobě to vím.“ A vyhodil ji na klisnu. Sám se vyškrábal do sedla ryzáka a pobídl zvíře k Darlinovi.

Zamířili přes kopec k severu a mírně na západ a Rovaira s Ines nechali stát pod stromy, kde se na sebe ti dva zamračeně dívali. Když se zařadili dozadu s Cairhieňany, ostatní Tairenové na ně pokřikovali, ať si užijí procházku.

Min by byla jela vedle Randa, ale Caraline jí položila ruku na paži a stáhla ji za oba muže. „Chci vidět, co dělá,“ poznamenala Caraline tiše. Který, napadlo Min. „Ty jsi jeho milenka?“ zeptala se Caraline.

„Ano,“ odpověděla Min vzdorně, jakmile popadla dech. Tváře jí hořely. Ale žena jenom kývla, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Možná byla, v Cairhienu. Občas si uvědomila, že všechna ta blazeovanost, kterou získala hovory se světaznalými lidmi, je silná asi jako její blůzka.

Rand a Darlin jeli před nimi těsně vedle sebe, mladší muž byl o půl hlavy vyšší a oba nosili pýchu jako plášť. Ale přesto si povídali. Poslouchat nebylo snadné. Mluvili tiše a koňům pod kopyty šustilo suché listí a praskaly spadlé větvičky, takže jim často nebylo rozumět. Taky křik dravce ve vzduchu či švitoření veverky na stromě jejich slova přehlušily. Přesto bylo možné občas nějaké zachytit.

„Jestli to můžu říci, Tomasi,“ pravil Darlin v jedné chvíli, když sjížděli z prvního vršku, „a pod Světlem nemíním to neuctivě, máš štěstí, že máš takovou krásnou ženu. Světlo dá, že budu mít taky takovou krasavici.“

„Proč nemluví o něčem důležitém?“ zavrčela Caraline.

Min otočila hlavu, aby skryla úsměv. Urozená paní Caraline nevypadala ani zpolovice tak potěšeně, jako mluvila. Jí samotné nikdy nezáleželo na tom, jestli ji někdo považuje za hezkou. No, aspoň dokud nepotkala Randa. Možná Darlin nakonec neměl nos tak dlouhý.

„Nechal bych ho vzít Callandor z Kamene,“ prohlásil Darlin o chvíli později, když jeli do stráně řídce porostlé stromy, „ale nemohl jsem stát stranou, když do Tearu přivedl aielské vetřelce.“

„Četl jsem Dračí proroctví,“ řekl Rand, předklonil se a pobídl ryzáka dál. Na pohled to byl hezký kůň s lesklou srstí, ale byl asi stejně vytrvalý jako jeho pán, napadlo Min. „Kámen musel padnout, než mohl vzít Callandor,“ pokračoval Rand. „Jak jsem slyšel, tak jiní tairenští pánové za ním šli.“

Darlin si odfrkl. „Krčí se a lížou mu boty! Taky bych byl za ním šel, kdyby byl chtěl, kdyby...“ S povzdechem potřásl hlavou. „Příliš mnoho kdyby, Tomasi. V Tearu máme rčení. ‚Každou hádku lze odpustit, ale králové nikdy nezapomínají.‘ Tear neměl krále od Artuše Jestřábí křídlo, ale Drak Znovuzrozený je podle mě skoro jako král. Ne, on mě obvinil ze zrady, jak tomu říká, a já musím pokračovat, jak jsem začal. Světlo dej, kéž bych viděl Tear jako suverénní stát, než zemřu.“

Min věděla, že to musí být práce ta’veren. Ten člověk by nikdy nemluvil takhle s někým, koho potkal náhodou, ať už by to byl údajný bratranec Caraline z Damodredů nebo ne. Co si ale myslel Rand? Nemohla se dočkat, až mu poví o té koruně.

Vyjeli na kopec a narazili na hlouček oštěpníků. Někteří měli zprohýbané kyrysy či přilby, většina byla beze zbroje. Jakmile oddíl uviděli, hned se klaněli. Napravo a nalevo mezi stromy Min viděla další skupinky stráží. Dole se ve zdánlivě věčném prašném oparu rozkládal tábor, zabíral svah téměř beze stromů, celé údolí a kopec naproti. Stanů nebylo mnoho, byly velké a na žerdi nad vrcholem zplihle visel prapor toho či onoho šlechtice. Bylo tu uvázáno skoro tolik koní, kolik tu bylo lidí. Kolem povozů a ohňů na vaření se motaly tisíce mužů a hrstka žen. Když přijel jejich vůdce, nikdo nejásal.

Min si je prohlížela přes kapesník, který si tiskla k nosu kvůli prachu, a bylo jí jedno, jestli Caraline vidí, co dělá. Dívali se na ně sklíčení lidé, zachmuření lidé, lidé, kteří věděli, že jsou v pasti. Občas některému muži visel ztuhle nad hlavou con, nicméně většina na sobě měla to, co jim právě přišlo pod ruku, kousky zbroje, které spolu neladily ani nositeli zrovna nepadly. Ale hodně jich bylo na Cairhieňany příliš vysokých a pod otlučenými kyrysy měli červené kabátce. Min na špinavém červeném rukávě zahlédla vyšitého již téměř sedřeného stříbrného lva. Darlin sem na lodici mohl přivézt jen pár lidí, možná jen svůj lovecký oddíl. Caraline se cestou přes tábor dívala přímo před sebe, ale když se přiblížili k muži v červeném kabátě, stiskla rty.

Darlin sesedl před obrovským stanem, největším, jaký kdy Min viděla, byl větší, než si vůbec uměla představit. Byl to velký červeně pruhovaný ovál a na slunci se leskl jako hedvábí, střechu tvořily čtyři vysoké kužely a nad každým se ve větru líně vlnilo vycházející slunce Cairhienu, zlaté na modrém poli. Mumláním hlasů, připomínajícím štěbetání hus, se nesl zvuk harf. Když sloužící odváděli koně, Darlin nabídl rámě Caraline. Po dost dlouhé pauze mu zlehka položila prsty na zápěstí a s dokonale bezvýraznou tváří mu dovolila, aby ji doprovodil dovnitř.

„Má paní?“ řekl Rand s úsměvem a natáhl ruku.

Min si odfrkla a položila ruku na jeho. Raději by ho třískla. Neměl právo si z toho tropit šprýmy. Neměl právo ji sem přivést, ta’veren neta’veren. Mohli ho tu zabít, Světlo ho spal! Ale co jemu záleželo na tom, jestli ona propláče zbytek života? Cestou do stanu sáhla na pruhovanou chlopeň a údivem zakroutila hlavou. Bylo to hedvábí. Hedvábný stan!

Sotva se dostali dovnitř, Rand ztuhl. Darlinův a Caralinin zmenšený doprovod se kolem nich protlačil s neupřímnými omluvami. Mezi čtyřmi hlavními stanovými tyčemi se dlouhé stoly na kozách prohýbaly jídlem a pitím. Na podlaze byly rozloženy barevné koberce a všude byli lidé, cairhienští šlechtici ve svých nejlepších šatech, pár vojáků s vyholenými a napudrovánými čely, podle dobrého střihu kabátců očividně s vysokou hodností. V davu hrála hrstka bardů, kteří se poznali stejně tak podle mnohem nafoukanějšího chování, než měl kterýkoliv šlechtic, jako podle vyřezávaných a zlacených harf. Přesto Minin pohled přitáhlo to, nač se ustaraně díval Rand, na tři Aes Sedai, hovořící spolu, se šátky se zelenými, hnědými a šedými třásněmi. Kolem nich se míhaly obrazy a aury, ale nic z toho, co viděla, nedávalo smysl. Zavíření v davu odhalilo další, příjemnou ženu s kulatými tvářemi. Další obrazy, další zářící barvy, ale Min stačil šátek s červenými třásněmi, přehozený přes kypré ruce.

Rand si strčil její ruku pod paži a poplácal ji. „Neboj se,“ řekl tiše. „Všechno jde dobře.“ Byla by se ho zeptala, co tady dělají, ale bála se, že by jí to řekl.

Darlin a Caraline zmizeli v davu spolu se svými dvořany, ale když jim uklánějící se sloužící s červenozelenobílými pruhy na tmavých manžetách nabídl na podnose stříbrné číše, Caraline se zase objevila a setřásla dotěru s protáhlou tváří v jednom z těch červených kabátů. Když si vzala číši s punčem a pokynem sluhu propustila, muž se na ni zlobně zamračil, a Min zalapala po dechu, když kolem něj náhle vzplála aura, ošklivé modravé odstíny, tak tmavé, až byly skoro černé.

„Nevěř tomu muži, urozená paní Caraline.“ Neovládla se. „Zavraždí každého, o kom si myslí, že mu stojí v cestě. Zabije z rozmaru, zabije každýho.“ Prudce zavřela pusu, než řekne víc.

Caraline se ohlédla přes rameno a muž v červeném kabátě se náhle otočil zády. „U Daveda Hanlona tomu klidně věřím,“ prohlásila trpce. „Jeho Stříbrní lvi bojují pro zlato, ne pro Cairhien, a rabují hůř než Aielové. V Andoru je již zřejmě pálí půda pod nohama.“ A vrhla na Randa povýšený pohled. „Toram mu, myslím, slíbil hodně zlata a pozemky, které znám.“ Vzhlédla k Min. „Ty toho člověka znáš, Jaisi?“

Min jenom vrtěla hlavou. Jak vysvětlit, co o Hanlonovi věděla teď, že mu ruce zrudnou krví z dalších znásilnění a vražd, než sám zemře? Kdyby věděla kdy nebo koho... Ale věděla jen, že to udělá. A stejně když někomu o vidění řekla, tak se tím nic nezměnilo. Co viděla, to se stalo, ať toho člověka varovala nebo ne. Občas, než se poučila, se to stalo právě proto, že ho varovala.

„O těch Stříbrných lvech jsem slyšel,“ poznamenal Rand chladně. „Hledej mezi nimi temné druhy a nebudeš zklamána.“ Byli mezi nimi Gaebrilovi vojáci. Tolik Min věděla, ale to bylo všechno, jenom že urozený pán Gaebril byl ve skutečnosti Rahvin. Bylo naprosto logické, že mezi vojáky, sloužícími Zaprodanci, budou temní druzi.

„Co on?“ Rand kývl na muže na druhé straně stanu, který měl na dlouhém tmavém kabátě stejně tolik pruhů jako Caraline. Na Cairhieňana byl hodně vysoký, snad jen o hlavu menší než Rand, štíhlý, ale širokoplecí, a úžasně pohledný, se silnou bradou, tmavými vlasy a nepatrně prošedivělými spánky. Z nějakého důvodu Minin pohled přitáhl jeho společník, hubený mužíček s velkým nosem a ušima, ve špatně padnoucím hedvábném červeném kabátě. Pořád hladil zakřivenou dýku u pasu, vyumělkovaný kousek ve zlaté pochvě s velkým červeným kamenem na jílci, který temně chytal světlo. Kolem něho žádné aury neviděla. Připadal jí nějak známý. Oba se dívali na ni a na Randa.

„To,“ vydechla Caraline napjatým hlasem „je sám urozený pán Toram Riatin. A jeho společník z posledních dní, mistr Jeraal Mordeth. Odporný chlap. Když se na mě podívá, chtěla bych se umýt. Z obou se cítím špinavá.“ Zamrkala, překvapena, že to řekla, ale rychle se vzpamatovala. Min usoudila, že Caraline z Damodredů jen máloco vyvede z míry na delší dobu. „Být tebou, měla bych se na pozoru, bratranče Tomasi,“ pokračovala. „Na mě jsi možná použil nějaké kouzlo nebo vliv ta’veren – a možná i na Darlina – i když nevím, kam směřovalo – a já ti nic neslibuji – ale Toram tě z duše nenávidí. Nebylo to tak zlé, dokud se k němu nepřipojil Mordeth, ale od té doby... Toram chce, abychom v noci zaútočili na město. Hned. Říká, že až budeš mrtvý, Aielové odejdou, ale já myslím, že teď usiluje víc o tvou smrt než o trůn.“

„Mordeth,“ řekl Rand. Zalétl pohledem k Toramu Riatinovi a hubenému mužíkovi. „Jmenuje se Padan Fain a na jeho hlavu je vypsaná odměna sto tisíc zlatých korun.“

Caraline téměř upustila číši. „Královny byly vyměněny za menší výkupné. Co udělal?“

„Zničil můj domov, protože to byl můj domov.“ Rand měl tvář jako z ledu a hlas rovněž. „Přivedl trolloky, aby zabili mé přátele, protože to byli mí přátelé. Je to temný druh a mrtvý muž.“ Poslední slova procedil se zaťatými zuby. Ze stříbrné číše, kterou ohnul v ruce, vyšplíchl na koberec punč.

Min ho bylo líto, pro tu bolest – slyšela, co Fain napáchal ve Dvouříčí – ale polekaně Randovi položila ruku na hruď. Jestli se teď prozradí a usměrní, když je kolem kdo ví kolik Aes Sedai... „Pro lásku Světla, ovládej se,“ začala a za ní promluvila příjemným hlasem jakási žena.

„Představíš mě svému vysokému mladému příteli, Caraline?"

Min se ohlédla přes rameno přímo do bezvěké tváře s chladnýma očima pod ocelově šedými vlasy staženými do drdolu, z něhož visely malé zlaté ozdůbky. Min spolkla zaječení a zakašlala. Myslela si, že Caraline si ji pořádně prohlédla, ale tyhle chladné oči jako by o ní věděly věci, které sama již zapomněla. Úsměv Aes Sedai, když si upravovala šátek se zelenými třásněmi, nebyl zdaleka tak příjemný jako její hlas.

„Jistě, Cadsuane Sedai.“ Caraline mluvila otřeseně, ale ovládla se dávno předtím, než dokončila představování svého „bratrance“ a jeho „ženy". „Ale obávám se, že Cairhien teď pro ně není zrovna vhodné místo,“ prohlásila znovu s dokonalým sebeovládáním a lítostivě se usmívala, že si tu nemůže Randa a Min podržet déle. „Souhlasili, že poslechnou mou radu a vrátí se do Andoru.“

„Skutečně?“ opáčila Cadsuane suše. Min pokleslo srdce. I když o ní Rand nemluvil, z toho, jak se na něj dívala, bylo jasné, že ho zná. Když kroutila hlavou, malí zlatí ptáčci, měsíčky a hvězdičky se zahoupaly. „Většina chlapců se naučí nestrkat prsty do hezkého ohýnku ve chvíli, kdy se poprvé spálí, Tomasi. Jiní potřebují naplácat, aby se to naučili. Lepší bolavý zadek než spálená ruka.“

„Víš, já nejsem dítě,“ řekl jí Rand ostře.

„Vážně?“ Prohlédla si ho od hlavy k patě a podle toho, jak se dívala, zrovna moc vysoký nebyl. „No, zdá se, že brzy zjistím, jestli potřebuješ naplácat nebo ne.“ Chladnýma očima zalétla k Min a ke Caraline, naposledy škubla šálem a odplula do davu.

Min spolkla knedlík v krku a s radostí si všimla, že Caraline udělala totéž. Rand – ten slepý hlupák! – se za Aes Sedai díval, jako by za ní chtěl jít. Tentokrát mu ruku na hruď položila Caraline. „Soudím, že Cadsuane znáš,“ vydechla. „Dávej si na ni pozor. Dokonce i ostatní sestry se jí bojí.“ Do hrdelního hlasu se jí vloudil vážný tón. „Nemám tušení, co z toho vzejde, ale ať je to cokoliv, myslím, že je čas, abys šel, ‚bratránku Tomasi‘. Vlastně už byl. Nechám připravit koně –“

„Tohle je tvůj bratranec, Caraline?“ pravil zvučný mužský hlas a Min proti své vůli nadskočila.

Toram Riatin vypadal zblízka ještě lépe než z dálky, byl krásný takovým tím silným mužným způsobem a choval se jako světa znalý muž, ten druh, který by Min před setkáním s Randem přitahoval. No, pořád jí tihle muži připadali přitažliví, jenom ne tolik jako Rand. Usmíval se velmi půvabně.

Toram se podíval na Caralininu ruku, kterou stále držela Randovi na prsou. „Urozená paní Caraline bude mou ženou,“ řekl líně. „Věděli jste to?“

Caraline rozzlobeně zrudla. „To neříkej, Torame! Řekla jsem ti, že ne, a taky si tě nevezmu!“

Toram se usmál na Randa. „Myslím, že ženy nikdy nevědí, co si myslet, dokud jim to neřekneš. Co myslíš ty, Jeraale? Jeraale?“ Zamračeně se rozhlédl kolem. Min na něho užasle zírala. A byl tak hezký, s tím správným... Přála si, aby mohla přivolat vidění na povel. Moc ráda by byla věděla, co čeká tohoto muže.

„Viděla jsem tvého přítele mizet támhle tudy, Torame.“ Caraline, se rty zkřivenými odporem, nejasně mávla rukou. „Najdeš ho, myslím, někde u pití nebo jak obtěžuje služebné.“

„Později, drahoušku.“ Pokusil se jí sáhnout na tvář a zatvářil se velice pobaveně, když couvla. Bez přestávky přenesl své pobavení na Randa. A na meč po jeho boku. „Co takhle trocha zábavy, bratránku? Říkám ti tak, protože jakmile se Caraline stane mou ženou, budou z nás, samozřejmě, bratranci.“

„To rozhodně ne,“ zasmála se Caraline. „Je to ještě chlapec, Torame, a těžko pozná jeden konec od druhého. Jeho matka by mi nikdy neodpustila, kdybych dovolila –“

„Zábava,“ přerušil ji náhle Rand. „Klidně můžu zjistit, kam tohle povede. Souhlasím.“