Koruna z mečů

15 Hmyz

Když byla uvedena urozená paní Shiaine, jak si říkala, Carridin hlavu od dopisu, který psal, zvedl až po chvíli. V mokrém inkoustu marně zápasili tři mravenci, byli lapeni. Všechno ostatní možná umíralo, ale mravencům, švábům a nejrůznějším druhům hmyzu se zřejmě dařilo. Carridin na dopis opatrně přitiskl piják. Kvůli několika mravencům nehodlal začínat znova. Kdyby se mu nepodařilo odeslat toto hlášení nebo kdyby odeslal hlášení o nepodařené akci, mohlo by ho to zničit stejně jistě, jako on zničil tyhle uvízlé mravence. Žaludek se mu však svíral strachem z jiného neúspěchu.

Nemusel se bát, že by si Shiaine přečetla, co napsal. Bylo to v šifře, kterou kromě něj znali pouze dva muži. Pracovalo tu tolik band „Dračích spřísahanců", každý s posilou jeho nejdůvěryhodnějších mužů, a tolik dalších lumpů, kteří mohli být loupežníky nebo se dokonce skutečně odpřisáhli té špíně, al’Thorovi. To poslední se Pedronu Niallovi možná nebude líbit, ale on měl rozkaz uvrhnout Altaru a Murandy do krve a chaosu, z něhož je bude moci vytáhnout pouze Niall a děti Světla, šílenství, které bude zcela nepochybně možné připsat tomu takzvanému Draku Znovuzrozenému, a to také Carridin vykonal. Obě země držel za hrdlo strach. Příběhy, že ty čarodějnice pochodují právě tudy, byly jen odměna navíc. Tarvalonské čarodějnice a Dračí spřísahanci, Aes Sedai unášející mladé ženy a podporující falešné Draky, vesnice v plamenech a muži přibití na vrata vlastních stodol – to všechno teď tvořilo polovinu pouličních klepů. Niall bude mít radost. A pošle další rozkazy. Jak ale čekal, že Carridin unese Elain z Trakandů z Tarasinského paláce, to nešlo na rozum.

Po slonovinou vykládaném stole vlezl na stránku další mravenec a Carridin ho rozmáčkl palcem. A rozmázl slovo, takže bylo nečitelné. Bude třeba předělat celou zprávu. Velice mu chybělo pití. V křišťálové karafě na stolku u dveří byla žitná, ale nechtěl, aby ho ta ženská viděla pít. Potlačil vzdech, odsunul dopis stranou a vytáhl z rukávu šátek, aby si otřel ruku. „Takže, Shiaine, přišla jsi konečně ohlásit úspěch? Nebo jsi jenom přišla pro další peníze?“

Žena se na něho líně usmála z vysokého vyřezávaného křesla. „S pátráním jsou spojené náklady,“ řekla téměř s přízvukem andorské šlechtičny. „Zvlášť když nechceme klást žádné otázky.“

Většinu lidí by pohled na Jaichima Carridina zneklidnil, i kdyby jen čistil brk, jak měl ocelovou tvář a hluboko zapadlé oči a na bílém tabardu nošeném přes kabátec se mu skvěl zlatý sluneční kotouč dětí Světla nad karmínovou pastýřskou holí ruky. Mili Skaneová se ho však nebála. Tak se jmenovala doopravdy, i když nevěděla, že to Carridin ví. Byla dcerou sedláře z vesnice nedaleko Bílého Mostu a v patnácti odešla do Bílé věže, další věc, o níž si myslela, že je tajemstvím. Nebyl to zrovna nejlepší začátek, stát se přítelkyní Temného proto, že jí čarodějnice řekly, že se nemůže naučit usměrňovat, ale do roka nejen našla kruh v Caemlynu, ale také poprvé zabila. V sedmi následujících letech přidala dalších devatenáct úlovků. Byla jedním z nejlepších dostupných nájemných vrahů a lovec, který dokázal najít všechno a všechny. Tolik mu řekli, když ji k němu poslali. Kruh se teď hlásil jí. Několik z nich bylo skutečně urozeného rodu a téměř všichni byli starší, ale těm, kdo sloužili Velikému pánu, ani na jednom z toho nezáleželo. Další kruh pracující pro Carridina vedl pokroucený jednooký žebrák téměř bez zubů, jenž měl ve zvyku se koupat jednou do roka. Kdyby to bylo za jiných okolností, Carridin sám by byl klekal před Starým Cullym, což bylo jediné jméno, které ten starý padouch udal. Mili Skaneová se před Starým Cullym rozhodně plazila, a stejně tak všichni společníci z jejího kruhu, urození neurození. Carridina dráždilo, že „urozená paní Shiaine“ by byla vmžiku na kolenou, kdyby rozježený starý žebrák vstoupil do místnosti, ale před ním seděla se zkříženýma nohama, usmívala se a pohupovala nohou ve střevíčku, jako by se nemohla dočkat, až už skončí. Dostala rozkaz ho na slovo poslouchat od někoho, před kým by se plazil dokonce i Starý Cully. Kromě toho Carridin zoufale potřeboval úspěch. Niallovy plány se mohly obrátit v prach, tenhle ale ne.

„Prominout se dá hodně věcí,“ řekl, odložil brk do slonovinového stojánku a odsunul si židli, „těm, kteří splní zadané úkoly.“ Byl vysoký a hrozivě se nad ní tyčil. Velmi dobře si uvědomoval, že zrcadla ve zlacených rámech na zdech ukazují silného, nebezpečného muže. „Dokonce i šaty, tretky a hazard, placený z peněz, které měly jít na informace.“ Pohupující se noha se na okamžik zarazila, potom se znovu pohnula, nyní se však žena usmívala nuceně a byla bledá. Její kruh ji poslechl okamžitě, ale kdyby řekl slovo, pověsili by ji za paty a zaživa stáhli z kůže. „Příliš jsi toho nedokázala, viď? Vlastně jsi zřejmě nedosáhla ničeho.“

„Jak dobře víš, jsou tu potíže,“ zafuněla. Ale podařilo se jí dívat se mu do očí.

„Výmluvy. Pověz mi o překonaných potížích, ne o těch, o které jsi zakopla a upadla. Jestli v tomhle zklameš, budeš padat hodně hluboko.“ Obrátil se k ní zády a přistoupil k oknu. On taky mohl spadnout hodně hluboko, a nechtěl riskovat, že v jeho očích něco zahlédne. Ozdobnou kamennou zástěnou pronikalo sluneční světlo. V místnosti s vysokým stropem se zelenobílými dlaždicemi na podlaze a jasně modrými stěnami za tlustými zdmi paláce bylo poměrně chladno, avšak okny horko zvenčí pronikalo dovnitř. Skoro žitnou cítil i přes celou místnost. Nemohl se dočkat, až žena vypadne.

„Můj pane Carridine, jak se mám kohokoliv otevřeně zeptat na předměty jediné síly? To by vyvolalo otázky, a jak si jistě vzpomeneš, ve městě jsou Aes Sedai.“

Carridin vyhlížel složitými kružbami na ulici a nakrčil nad tím pachem nos. Tam dole se tlačili lidé všeho druhu. Nějaký Arafellan s vlasy spletenými do dvou dlouhých copů a se zakřiveným mečem na zádech hodil minci jednorukému žebrákovi, který se zamračil, než dar schoval do hadrů a znovu začal dojímavě volat na kolemjdoucí. Z krámu vyběhl chlapík v rozedraném červeném kabátě a ještě křiklavějších žlutých spodcích a tiskl si k hrudi štůček látky, pronásledovala ho světlovlasá žena, držící si sukně vysoko nad koleny, která předběhla i rozložitého strážného, jenž se šoural za ní a mával kyjem. Kočí červeně lakovaného kočáru s lichvářskými zlatými mincemi a otevřenou rukou na dveřích hrozil bičem na vozku plachtou zakrytého vozu, jehož spřežení se zapletlo s tahouny od kočáru, a oba hlasitě křičeli nadávky. Umazaní uličníci se krčili za zchátralou károu a sbírali mrňavé, svraštělé plody přivezené z venkova. Davem se tlačila Taraboňanka se závojem, tmavé vlasy měla spletené do spousty cůpků, a ve svých matně červených šatech, které jí nestydatě lnuly k tělu, přitahovala pohledy všech mužů okolo.

„Můj pane, potřebuju čas. Potřebuju! Nedokážu nemožné, rozhodně ne za pár dní.“

Byl to póvl. Chamtivci a hledači rohu, zloději, uprchlíci, dokonce i Cikáni. Pakáž. Bude snadné vyvolat pouliční bouře, všechna tahle špína se vyčistí. Prvním terčem byli vždycky cizinci, vždycky se na ně dalo hodit všechno, co bylo špatné, stejně jako na sousedy, kteří měli tu smůlu, že stáli ve sporech na špatné straně, na ženy, které prodávaly bylinky a lektvary, a lidi bez přátel, zvlášť pokud žili sami. Pokud se to dobře provede, jak už tyhle věci bývají delikátní, dobré pouliční bouře by mohly skončit vypálením Tarasinského paláce spolu s tou neužitečnou mrchou Tylin i všemi čarodějnicemi. Zamračil se na hemžení dole. Pouliční bouře se často vymykaly z rukou. Mohla by se vybudit občanská garda a potom by nevyhnutelně sebrali i pár pravých přátel. Nemohl si dovolit, že by některý z nich mohl pocházet z kruhů, které vyslal na lov. A vlastně, dokonce i pár dní neklidu by narušilo jejich práci. Tylin na to nebyla dost důležitá. Pravdou bylo, že na ní nezáleželo. Ne, zatím ne. Nialla si mohl dovolit zklamat, ne však svého pravého pána.

„Můj pane Carridine...“ Do Shiainina hlasu se vloudil vzdor. Nechal ji škvařit se příliš dlouho. „Můj pane Carridine, někteří z mého kruhu se ptají, proč hledáme...“

Začal se obracet, aby ji tvrdě usadil – potřeboval úspěch, ne výmluvy, ne otázky! – ale přestal její hlas vnímat, když mu pohled padl na mladého muže, stojícího naproti přes ulici, v modrém kabátci s tak hustou zlatočervenou výšivkou na rukávech a klopách, že by to stačilo dvěma šlechticům. Byl vyšší než většina ostatních, ovíval se černým širákem a upravoval si šátek kolem krku, zatímco hovořil se shrbeným bělovlasým mužem. Carridin mladíka poznal.

Náhle měl pocit, jako by měl kolem hlavy uvázaný zauzlovaný provaz, který se stahuje stále úžeji. Na okamžik mu zorné pole zabírala tvář skrytá za červenou škraboškou. Hleděly na něj oči temné jako noc, pak tu byly nekonečné ohnivé jeskyně. V hlavě mu vybuchl oheň, kaskáda obrazů, které do něho zabušily a strhly ho s sebou. Ve vzduchu se vznášely postavy tří mladých mužů a jedna z nich začala zářit, postava mladého muže z ulice, byla stále jasnější, až mu musela sežehnout oči na popel, stále jasnější, pálící. Zamířil k němu zatočený zlatý roh a jeho zvuk tahal za duši, pak se rozšířil do kruhu zlatého světla a pohltil ho, zmrazil ho, až si i poslední zlomek, jenž si ještě pamatoval jeho jméno, byl jistý, že se mu musí roztříštit kosti na padrť. Přímo na něj letěla dýka s rubínem na jílci, zakřivená čepel ho zasáhla mezi oči, vnořila se dovnitř, až zmizel i zlacený jílec, a on poznal agónii, která odplavila všechny myšlenky na to, že to předtím byla bolest. Byl by se modlil ke Stvořiteli, jehož opustil již dávno, kdyby si pamatoval jak. Byl by křičel, kdyby si pamatoval jak, kdyby si pamatoval, že lidé křičí, že je člověk. A tak pořád dál a dál...

Zvedl si ruku k čelu a napadlo ho, proč se mu třese. Taky ho bolela hlava. Bylo tu něco... Při pohledu na ulici sebou trhl. V okamžení se všechno změnilo, byli tu jiní lidé, projížděli tudy vozy, barevné kočáry a nosítka nahradily další. Horší, Cauthon byl pryč. Nejradši by najednou vypil celou karafu žitné.

Náhle si uvědomil, že Shiaine umlkla. Otočil se, připravený ji usadit.

Ona se předkláněla, jak chtěla vstát, jednu ruku měla položenou na lenochu křesla, druhou zdviženou v posunku. Úzký obličej měla ztuhlý v mrzutě vzdorovitém výrazu, ale ne kvůli Carridinovi. Nepohnula se. Dokonce ani nedýchala. Carridin si nebyl jistý, jestli dýchá. Téměř si jí nevšímal.

„Přemýšlíš?“ řekl Sammael. „Mohu aspoň doufat, že je to nad tím, co tu pro mě máš najít?“ Byl jenom o málo vyšší než průměr, svalnatý, slušně vyhlížející muž v kabátci s vysokým límcem podle illiánské módy, tak pokrytým zlatem vyšívanými spirálami, až se nedalo poznat, že látka je původně zelená, ale velikost mu dodávalo víc než jenom to, že byl jedním z Vyvolených. Modré oči měl studenější než nejtřeskutější zima. Od zlatých vlasů na čele po okraj zlaté, hranatě zastřižené bradky se mu táhla rudá jizva a vypadala jako příhodná ozdoba. Všechno, co se mu postavilo do cesty, prostě smetl, zadupal nebo zničil. Carridin věděl, že by se mu ze Sammaela proměnily vnitřnosti ve vodu, i kdyby to byl jenom muž, jehož náhodou potká na ulici.

Spěšně ustoupil od okna a před Vyvoleným poklekl. Tarvalonské čarodějnice nenáviděl. Vlastně nenáviděl každého, kdo používal jedinou sílu, zaplétal se s tím, co už jednou rozbilo svět, vládl silou, které se pouzí smrtelníci nemohli dotknout. Tento muž také používal jedinou sílu, ale Vyvolené nebylo lze počítat mezi pouhé smrtelníky. Možná vůbec nebyli smrtelní. A bude-li dobře sloužit, nebude ani on. „Veliký pane, viděl jsem Mata Cauthona.“

„Tady?“ Zvláštní, na chvíli to vypadalo, že je Sammael zaražen. Cosi si zamumlal pod fousy a Carridinovi se z obličeje vytratila krev, když zachytil jedno slovo.

„Velký pane, víš, že bych nezradil –“

„Ty? Hlupáku! Ty na to nemáš žaludek. Jsi si jistý, že jsi viděl Cauthona?“

„Ano, veliký pane. Na ulici. Vím, že ho dokážu najít zas.“

Sammael se na něj mračil, hladil si bradu a díval se skrz a za Jaichima Carridina. Carridin se nerad cítil bezvýznamný, zvlášť když věděl, že je to pravda.

„Ne,“ řekl Sammael nakonec. „Co se tebe týče, tvoje pátrání je nejdůležitější, jediný úkol. Cauthonova smrt by se hodila, to jistě, ale ne, pokud by sem přitáhla pozornost. Kdyby to vypadalo, že už se sem pozornost soustředí, kdyby projevil zájem o tvoje pátrání, tedy zemře, jinak ale může počkat.“

„Ale –“

„Tys mne neslyšel?“ Sammaelův úsměv díky tomu, že mu jizva stahovala koutek, vypadal jako úšklebek. „Nedávno jsem viděl tvou sestru Vanoru. Nejdřív nevypadala nejlépe. Křičela a brečela, pořád se kroutila a rvala si vlasy. Ženy pozorností myrddraalů trpí víc než muži, ale dokonce i myrddraalové si někde musejí najít potěšení. Neboj se, že trpěla dlouho. Trolloci jsou pořád hladoví.“ Úsměv pohasl, hlas měl jako kámen. „Ti, kdo neposlechnou, se nakonec taky ocitnou v kotli. Vanora se zřejmě usmívala, Carridine. Myslíš, že se budeš též usmívat, až se budeš obracet na rožni?“

Carridin proti své vůli polkl a utišil bolest nad Vanorou, s jejím pohotovým úsměvem a obratností při zacházení s koňmi, kdy se odvažovala cválat tam, kde se ostatní báli jít krokem. Byla jeho oblíbenou sestrou, ale byla mrtvá a on ne. Pokud ve světě existovalo milosrdenství, ona nezjistila proč. „Žiji, abych sloužil a poslouchal, veliký pane.“ Nemyslel si, že je zbabělec, ale Vyvolené poslouchali všichni. Nikdo rozhodně Vyvoleného neuposlechl víc než jednou.

„Tak najdi to, co chci!“ zařval Sammael. „Vím, že je to schované někde v tomto kjasic zamušincovaném městě! Ter’angrialy, angrialy, dokonce i sa’angrialy! Vystopoval jsem je, vysledoval jsem je! Teď je najdi, Carridine. Nechtěj, abych začal být netrpělivý.“

„Veliký pane...“ Snažil se dostat do úst vlhkost. „Veliký pane, jsou tu čarodějnice... Aes Sedai. Nejsem si jistý kolik. Jestli uslyší jenom šeptnutí...“

Sammael ho pokynem ruky umlčel a začal přecházet, tři rychlé kroky tam a zase zpátky, s rukama sepjatýma za zády. Nevypadal ustaraně, jen... zamyšleně. Nakonec kývl. „Pošlu ti... někoho... kdo to s těmihle Aes Sedai vyřídí.“ Vyštěkl smíchy. „Skoro bych rád viděl, jak se budou tvářit. No dobře. Máš ještě trochu času. Pak možná dostane příležitost někdo jiný.“ Prstem nazvedl pramínek Shiaininých vlasů. Žena se stále nehýbala a upírala pohled přímo před sebe. „Tohle dítě po takové příležitosti určitě skočí.“

Carridin potlačil strach. Vyvolení sráželi stejně rychle jako pozvedávali, a stejně často. Neúspěch nikdy neprošel bez trestu. „Veliký pane, žádám tě o laskavost. Směl bych vědět... Máš... Mohl bys –?“

„Nemáš moc štěstí, Carridine,“ řekl Sammael zase s úsměvem. „Radši doufej, že při plnění mých rozkazů budeš mít větší. Někdo zřejmě dohlíží na to, aby se plnila aspoň část Izmaelových původních rozkazů.“ Usmíval se, pobaveně však zdaleka nevypadal. Nebo to možná bylo tou jizvou. „Zklamal jsi ho a ztratil jsi kvůli tomu celou rodinu. Teď tě chrání pouze moje ruka. Jednou, kdysi dávno, jsem viděl, jak tři myrddraalové donutili jednoho muže, aby jim jednu po druhé vydal manželku a dcery, a pak je prosil, aby mu usekli pravou nohu, pak levou, potom paže a nakonec aby mu vypálili oči.“ Díky naprosto normálnímu konverzačnímu tónu působil jeho výčet hůř, než by to dokázal křik nebo vzteklé vrčení. „Pochop, pro ně to byla hra, chtěli zjistit, jak moc ho dokážou přimět žebrat. Nakonec si samozřejmě ponechali jeho jazyk, ale tou dobou už z něj moc nezbývalo. Byl docela mocný, hezký a slavný. Lidé mu záviděli. Když ho nakonec hodili trollokům, nikdo by mu už nezáviděl. Nevěřil bys, jaké zvuky vydával. Najdi, co chci, Carridine. Jestli svou ochranu stáhnu, nebude se ti to líbit.“

Náhle se před Vyvoleným objevila svislá čára světla, tak nějak se obrátila na bok, rozšířila se přitom do obdélníkové... díry. Carridinovi spadla brada. Zíral dírou ve vzduchu na místo plné šedých sloupů a husté mlhy. Sammael prošel skrz a otvor se prudce zavřel do jasné světelné čáry, která zmizela, jen Carridinovi zůstal rudý otisk na sítnici.

Nejistě se vyškrábal na nohy. Neúspěch se trestal vždycky, ale neuposlechnutí Vyvoleného ještě nikdo nepřežil.

Náhle se Shiaine pohnula, vstala z křesla. „Dávej si pozor, Borsi,“ začala, pak se zarazila a zírala na okno, kde předtím stál. Zamrkala, našla ho a nadskočila. Podle toho, jak vytřeštila oči, mohl být sám jedním z Vyvolených.

Neuposlechnutí Vyvoleného nikdo nepřežil. Měl pocit, že mu praskne hlava. „Ve městě je jeden muž, Mat Cauthon. Ty ho –“ Žena nadskočila a Carridin se zamračil. „Ty ho znáš?“

„Už jsem to jméno slyšela,“ řekla opatrně. A rozzlobeně, usoudil Carridin. „Jenom málo z těch, kdo jsou ve spojení s al’Thorem, zůstane ve stínu déle.“ Když přistoupil blíž, zkřížila Shiaine před sebou ruce jakoby ochranu a na místě se udržela s očividnou námahou. „Co dělá šupáckej kluk z venkova v Ebú Daru? Jak se –?“

„Neobtěžuj mne hloupými otázkami, Shiaine.“ Ještě nikdy ho hlava takhle nebolela. Nikdy. Měl pocit, jako by měl do čela mezi očima zaraženou dýku. Nikdo nepřežil... „Okamžitě pošleš svůj kruh, ať zjistí, kde Cauthon bydlí. Všechny.“ V noci měl přijít Starý Cully, proklouzne sem stájí. Nepotřebovala vědět, že budou další. „Nic se vám nesmí postavit do cesty.“

„Ale já myslela –“

Zalapala po dechu, když ji popadl za krk. V ruce se jí objevila tenká dýka, ale on jí ji vykroutil. Kroutila se a trhala sebou, ale on jí přitlačil hlavu ke stolu, až tváří rozmázla ještě vlhký inkoust na dopise pro Pedrona Nialla. Dýka, kterou zabodl do stolu těsně před jejíma očima, ji zmrazila na místě. Náhodou proťala čepel papír tak, že lapenému mravenci přesekla nožičku. Zmítal se stejně marně jako ona.

„Jsi hmyz, Mili.“ Díky bolesti hlavy chraptěl. „Je čas, abys to pochopila. Jeden se podobá druhému, a když jeden nedokáže...“ Sledovala očima, jak natahuje ruku, a když mravence rozmáčkl palcem, trhla sebou.

„Žiju, abych sloužila a poslouchala, pane,“ vydechla. To samé říkala Starému Cullymu pokaždé, když je viděl pohromadě, avšak ještě nikdy to neřekla jemu.

„A taky poslechneš...“ Neposlušnost nepřežil nikdo. Nikdo.