Na konci světa

SYNOVÉ VĚTRU

V neproniknutelné tmě vyly hyeny, šakalové žalostně naříkali. Kidogo byl rozčilen, často se ohlížel k východu, kde popelavě šedý pruh nebe nad vrcholky stromů věstil východ měsíce.

„Nevím, jsou-li tu divocí psi, či ne,“ mručel Kidogo. „Kdyby přišli, bude zle, psi útočí hromadně, celou smečkou, a zdolají i buvoly…“

Nebe stále více světlelo, chmurně se černající útesy konečně zestříbřely a stromy se začaly v stepi vynořovat jako černé stíny. Měsíc vyšel.

Etrusk, černoch a Řek zamířili podél řetězu skal na jih; kopí pevně v rukou co chvíli se ohlíželi a naslouchali. Pospíchali, aby měli za sebou ponuré místo boje, kde se za křovinami a stromy válely mrtvoly slonů a kde hodovali požírači mršin. Vytí za nimi utichlo, step mlčela. Zdálo se, že všechno kolem je mrtvo; noční ticho rušily i en rychlé kročeje poutníků.

Kidogo se pečlivé vyhýbal hustým hájům a křovinatým houštinám, které se v stepi tu a tam vynořovaly jako tajuplné černé pahorky.

Černoch volil cestu otevřenými planinami, bělajícími se mezi křovinatými porosty jako jezero v labyrintě černých ostrovu. Skalnatý řetěz uhnul na západ, úzký háj přitiskl, cestovatele k útesům. Kidogo se obrátil vpravo a kráčel po dlouhém kamenitém úbočí, svažujícím se k jihu. Najednou se prudce zastavil, obrátil se a naslouchal. Pandion a Kavi napjali pozornost s ním, ale nebylo slyšet nikde ani nejmenší zvuk. Jako dříve bylo kolem hluboké ticho.

Kidogo se tedy váhavě vydal na další cestu, ale brzy zrychlil kroky a na tiché otázky soudruhů neodpovídal. Ušli ještě tisíc loktů a černoch se znovu zastavil. Jeho oči se v měsíčním svitu rozčileně leskly. „Někdo nám jde v patách,“ zašeptal a přitiskl ucho k zemi. Pandion následoval přítelova příkladu, jen Etrusk stál a s přimhouřenýma očima se pokoušel zjistit, zda něco za stříbrnou clonou neuvidí.

Pandion s uchem na horké kamenité půdě slyšel zprvu jen vlastní dech. Mlčelivá, hrozivá nejistota mu brala obvyklý klid. Najednou zachytil vzdálený, sotva postřehnutelný zvuk, který se ozval na tvrdé půdě.

Zvuky se zrychlovaly a stejnoměrně opakovaly velmi zřetelné cvakavé klapání — cvak, cvak! Pandion zvedl hlavu a okamžitě přestal slyšet. Kidogo ještě nějakou chvíli přikládal k zemi hned jedno, hned druhé ucho a pak vyskočil, jako by ho vymrštilo péro. „Pronásleduje nás velké zvíře. Zlé je, že nevím jaké. Drápy má vystrčeny jako pes nebo hyena — není to tedy ani lev, ani levhart…“

„Buvol nebo nosorožec,“ napovídal Kavi.

Kidogo energicky zavrtěl hlavou.

„Ne, je to dravec,“ s jistotou nepřipouštějící pochyb řekl černoch. „Musíme myslit na záchranu. Škoda, na blízku není ani strom,“ šeptal a neklidně se ohlížel.

Před nimi se prostírala téměř rovná kamenitá planina. Jen trsy řídké trávy a malé keříčky trčely na jejím svahu.

„Rychle kupředu!“ pobízel ke spěchu Kidogo, a přátelé se opatrně rozběhli, obávajíce se velkých trnů a trhlin v přeschlé půdě.

A ze zadu, nyní už docela zřetelně, se rozléhalo klapání těžkých drápů. Zrychlení stejnoměrného cvakání říkalo přátelům, že zvíře také přešlo v rychlý běh a že je dohání. Cvak, cvak, cvak! — tupé zvuky se stále blížily.

Pandion se ohlédl a' spatřil vysoký kolébající se stín, pohybující se za nimi jako šedá příšera.

Kidogo otáčel hlavu na všechny strany; vpřed se snažil vypátrat, jak jsou stromy daleko a současně hleděl odhadnout vzdálenost a rychlost běhu neznámého zvířete vzadu. Bylo jasno, že stromy jsou ještě daleko a že k nim už včas nedoběhnou, a proto se Kidogo zastavil:

„Zvíře nás dohání, nesmíme už déle být k němu obráceni zády — jinak zahyneme bídnou smrti!“… rozčileně vykřikl.

„Musíme bojovat,“ ponuře zavrčel Kavi.

Tři přátelé se postavili vedle sebe a svými čely se obrátili k hroznému šedému přízraku, který se blížil v mlčení noci. Zvíře po celou dobu honby nevydalo ani hlásku a tato skutečnost, tak neobvyklá u dravců, přátele nejvíce děsila.

Mlhavý šedý stín byl stále tmavší, jeho obrysy byly už zřetelnější. Mezi přáteli a zvířetem zůstalo sotva tři sta loktů, když zvíře zpomalilo běh a blížilo se klátivým krokem, jisto, že mu vyhlédnuté oběti neuniknou.

Přátelé takové zvíře ještě nikdy nespatřili. Masivní přední tlapy byly mnohem delší než zadní, přední část trupu byla nad křížem silně nadzvednuta, záda se šikmo svažovala. Na tlustém krku seděla zpříma těžká hlava s masivními čelistmi a šikmým vypouklým čelem. Krátká světlá srst byla hustě poseta tmavými skvrnami. V týle hlavy a na šíji mu trčely vzhůru dlouhé tvrdé štětiny. Zvíře mělo vzdálenou podobu skvrnité hyeny, ale nevídaných, nestvůrných rozměrů: jeho hlava byla asi pět loktů nad zemí. Široká hruď, plece a šíje děsily svou masivností,mohutné svaly se napínaly jako velké hrboly, ohromné křivé drápyzlověstně škrábaly a naháněly strach.

Zvíře se pohybovalo podivnými nestejnoměrnými pohyby, motalo se nízkým zadkem a kývalo těžkou hlavou. Jeho tlama padala dolů, takže se dolejší čelist téměř dotýkala hrdla. „Co je to?“ dutě se tázal Pandion a jeho jazyk olízl okoralé rty, „Nevím,“ rozpačitě odpověděl Kidogo. „Nikdy jsem o takových zvířatech neslyšel.“

Zvíře učinilo náhlý obrat; jeho velké oči, upřené na lidi, zahořely blikavým plamenem. Zvíře opsalo malý půlkruh vpravo od stojících, pak se k nim opět obrátilo tlamou a stanulo. Zakulacené uši trčely po obou stranách hlavy šikmo vzhůru.

„Zvíře je chytré: postavilo se tak, aby měsíc svítil proti nám“— zašeptal Kidogo, zrychleně dýchaje.

Pandionem zatřásla nervová zimnice; postihovala ho vždycky, kdykoli míval před sebou nebezpečný boj.

Zvíře vtáhlo do sebe vzduch a začalo se pomalu přibližovat V pohybech zvířete, v jeho zlověstném mlčení, v jeho nehybně upřeném pohledu velkých očí pod vypouklým čelem bylo něco, čím se lišilo od všech zvířat, jež přátelé znali. Lidé instinktivně vytušili, že zvíře, se kterým se setkali, je přežitek jiného, předpotopního světa, s jinými zákony života, než platí dnes. Rameno u ramene, a napřaženými kopími, vykročili proti noční příšeře. Zvíře se na okamžik zaraženě zastavilo, ale vzápětí se s jakýmsi chroptěním vrhlo proti třem přátelům. Rozevřela se ohromná tlama, v měsíční záři se zaleskly tlusté zuby a tři dlouhá ostří mohutných kopí se rázem zabořila do široké hrudi a šíje netvora. Ale náraz lidé nevydrželi — zvíře mělo obrovskou sílu. Kopí se odrazila od masivních kostí, vymkla se z rukou a Etrusk, Řek a černoch odletěli zpět Kidogo a.Pandion mohli ještě uskočit, ale Kaviho přimáčklo zvíře k zemi. Oba přátelé se mu vrhli na pomoc. Nestvůra si sedla na zadní tlapy a najednou rychle vyhodila předními. Otupené drápy udeřily Pandiona do boku s takovou silou, že upadl, málem ztrativ vědomí. Zvíře přišláplo ohromnou tlapou Řekovu nohu, Pandion ucítil hroznou bolest, klouby zapraskaly a drápy zvířete vyrvaly kus masa i s kůží.

Nepouštěje kopí z rukou Pandion se oběma rukama odrazil od země, aby se pokusil vstát, ale vtom zaslechl praskot Kidogova kopí. S námahou se dostal na kolena a viděl, že zvíře přimáčklo černocha k zemi a sklání k němu rozevřený jícen. S vytřeštěnýma očima vzpíral Kidogo ruce proti dolní čelisti nočního strašidla, marně se snaže oddálit od sebe dravcovy zuby. Věrný druh hynul Pandionovi před očima. Pološílený, necítě již bolesti, mladý Řek vyskočil a vrazil zvířeti znovu své kopí do do krku. Zvíře hlasitě sklaplo čelisti a bleskem se obrátilo k Pandionovi, kterého náhlý pohyb zvířete srazil k zemi. Mladý Řek však nepustil kopí z rukou a s násadou opřenou do země nestvůru okamžik zadržel, takže Kidogo mohl zatím vytáhnout nůž.

Ani černoch, ani Řek neviděli, že se za zvířetem zvedl Kavi. S vyceněnými zuby Etrusk chladnokrevně namířil kopí do boku netvora a oběma rukama je pohroužil přímo pod lopatku. Dlouhé ostří proniklo celý loket do těla zvířete, z dokořán rozevřené tlamy se vydral řev, netvor sebou křečovitě trhl a obrátil se vlevo proti Etruskovi. Etrusk se schoulil s vysoko vypjatými rameny, zavrávoral, ale s kopím v ruce se udržel Kidogo zatím s pronikavým výkřikem vrazil zvířeti do hrdla nůž a v týž okamžik Etruskovo kopí proniklo do netvorova srdce. Těžké tělo se křečovitě rozkymácelo, kolem se šířil nesnesitelný smrdutý puch. Pandion vytrhl z těla zvířete kopí, a znovu je vrazil netvoru do týlu. Ale tato poslední rána byla zbytečná. Zvíře natáhlo krk, tlamou vrazilo Etruskovi do nohou a obě zadní tlapy vyhodilo do stran. Ještě se pohybovaly, drápy ryly zemi, svaly se pod kůži ještě stahovaly, ale srst za hlavou dosud bojovně trčící už zplihla.

Sotva se přátele trochu vzpamatovali, jali se prohlížet své rány. Etrusk měl z ramene vytržen celý kus masa, stopy dlouhých drápů zbrázdily záda. Pandionova noha nebyla zlomena, ale měl hlubokou ránu pod kolenem a v chodidle mu pravděpodobně přeskočila nebo se přetrhla šlacha, takže se nemohl postavit na nohu. Bok mu naběhl a zmodral od rány netvorovy tlapy, ale žebra byla celá. Nejvíce byl postižen Kidogo, který měl několik velkých ran a byl hodně pohmožděn.

Přátele obvazovali jeden druhého útržky svého oděvu roztrhaného na proužky a radostně prožívali své vítězství nad strašným netvorem, nepohnutě rozvaleným před nimi v jasném měsíčním svitu. Nejvíce byl dosud otřesen Pandion. Raněná noha mu nedovolovala jít.

Kidogo přítele uklidňoval; přesvědčoval ho, že jsou nyní už v bezpečí: netvorova zdechlina je bude chránit před všemi jinými dravci. Vládci slonů je určitě budou pohřešovat a na úsvitě ztracené najdou.

Přátelé si lehli na tvrdě kamení, přemáhajíce trpělivě bolest a palčivost ran, ale nemohli, rozčilením usnout.

Rozbřesk vyšlehl nečekaně rychle, slunce zaplašilo tajemný a zlověstný stín noci. Pandion, vysílen bolestí v noze, otevřel unaveně oči, když zaslechl hlasitý výkřik Kidogův. Černoch si prohlížel přemoženého nočního útočníka a líčil Etruskovi, že viděl obraz podobného zvířete v Kemtu mezi kresbami různých zvířat ve velké hrobce u města Bílých zdi. Kavi krčil nedůvěřivě dolejší ret Kidogo se zapřísahal a přesvědčoval přítele, že obyvatelé Kemtu se v pravěku nepochybně s takovým zvířetem setkávali.

Slunce se zvedalo výše. Přátele mučila Žízeň; trápila je horečka, vyvolaná ranami. Kidogo a Kavi se už rozhodli jit hledat vodu, když tu zaslechli hlasy. Tři sloni s bojovníky na hřbetě se pohybovali stepí pod kamenitým svahem, na němž se přátelé setkali s noční příšerou. Vládci slonů zaslechli černochovo volání a přiměli slony obrátit a zrychlit krok. Sloni se už blížili k cizincům, když najednou pooplašně zatroubili a začali couvat, zvedat choboty a rozvírat uši.

Vojíni seskočili s pletených lešení a běželi k mršině nestvůry s výkřiky: „Gišu! Gišu!“

Náčelník včerejšího lovu pohlížel na přátele, s uznáním a řekl trhaným sípavým hlasem:

„Jste slavní hrdinové, dovedli jste se sami tři vypořádat s příšerou nocí, požíračem slonů.“

Vládci slonů pak vyprávěli cizincům o gišu — velice vzácném a nebezpečném zvířeti. Za dne se skrývá, nikdo neví kde, v noci se tiše toulá a napadá mladé slony, nosorožce a mláďata jiných, velkých zvířat. Gišu je neobyčejně silný a houževnatý v boji — jeho strašné zuby naráz překousnou sloní nohu a mohutné přední tlapy lámou kosti a drtí je.

Kavi požádal lovce posuňky, aby mu pomohli zvíře stáhnout. Čtyři lovci se dali chutě do práce, nedbajíce odporného zápachu zvířete.

Kůže a useknutá hlava byly naloženy na slona, na kterého lovci vyzvedli také raněné cizince. Sloni, poslušní lehkého bodání zakřivených nožů svých vůdců, běželi klusem, rychle zdolávajíce rozsáhlou step.

K polednímu byli přátelé ve vsi. Obyvatelé je srdečně uvítali: lovci, kteří cizince doprovázeli, hlásali se sloních zad slávu hrdinského činu tří mužů.

Zářící Kidogo trůnil s Pandionem na širokém kymácejícím se lešení ve výši pěti loktů nad zemí. Černoch se dal několikrát do zpěvu, ale vládci slonů ho po každé okřikli, varujíceho, že sloni nemilují hluk a jsou zvyklí pohybovat se v tichu.

Od města vládců slonů byli už přátelé vzdáleni čtyři dny cesty. Náčelníkův slib došel splnění. Oddílu bývalých otroků bylo dovoleno se vydat na západ s výpravou kmene. Kavi, Pandion a Kidogo, ie jichž rány se ještě nezahojily, dostali místo na zádech jednoho ze šesti slonů, ostatních šestnáct svobodných druhů kráčelo po stopách výpravy.

Zvířata byla denně na pochodu necelý půlden, ostatní čas si vyžádalo jejich krmení a odpočinek. Pěší oddíl doháněl slony obyčejně teprve před setměním.

Poháněči slonů vedli zvířata docela jinou cestou, než kterou by si vybrali lidé. Obcházeli vysoké lesy a kráčeli přímo přes planiny a křovinaté houštiny, kterými by si lidé museli cestu proklestit. Šedí velikáni si klidně razili cestu. Občas si přední slon vyměnil místo s posledním a kráčel pohodlně na konci řady. Za slony zůstávala v houštinách stezka, a Pandionovi druhové bez jedině rány nožem šli a šli, nadšeni lehkým vítězstvím nad nepřístupnými lesy. Ještě lépe se dařilo třem přátelům jedoucím spolu na slonově hřbetě. Lešení se zlehka kolébalo, ale nedosažitelně se vznášelo nad zemí s jejími trny, hmyzem a nebezpečnými hady, s rozbředlým bahnem zahnívajících bažin, s ostrým kamením skalnatých svahů, pichlavou trávou a hlubokými zejícími trhlinami. Teprve nyní Pandion chápal, jak velkou ostražitost vyžadovala nebezpečí pěších pochodů hlubokými africkými pralesy a stepmi.

Jen ustavičná bdělost dávala člověku možnost, aby zůstal bez pohromy a zachoval si síly a schopnost k boji a k další cestě. Bylo nutno napnout k tomu všechny duševní síly. Teprve nyní; na zádech slona, který kráčel s neotřesitelnou jistotou kamenného balvanu, mohl mladý řek lačně a nerušeně vstřebávat celým svým nitrem barvy, tvary a vůně cizí země v celé velkolepé mohutnosti její zvířeny a rostlinného života. V oslnivém světle slunečních paprsků dosahovaly čisté tóny barev jasnosti, která seveřana neklidně vzrušovala. Ale jakmile se nebe zatahovalo těžkými mraky, nebo když byl oddíl ponořen do soumraku stinného lesa, barvy hasly. Jednotvárné jejich odstíny se zdály ponuré a hrubé ve srovnání s měkkými, Snivými a souladnými barvami Pandionovy vlasti.

Cesta oddílu přeťala blízký výběžek lesa a znovu se objevila červená step zvlněná pahorky a porostlá bezlistými stromy, ze kterých prýštila mléčná šťáva. Jejich namodralé zelené větve se zasmušile tyčily k oslepujícímu nebi, jejich plochá jako sestřižená koruna se ježila ve výšce třiceti loktů nad zemí. V těchto houštinách, které zůstávaly bez nejmenšího pohybu, nebylo ani ptáka, ani zvířete — nad červenými pahorky vládl žhoucí mrtvý klid. Ohromné kmeny a větve byly jako svícny ulité ze zeleného kovu. Velké červené květy se rděly na koncích větví, podobné pochodním, které se rozhořely na chmurném hřbitově.

Pak přišla půda rozrytá hlubokými výmoly — pod ohnivě rudou horní vrstvou země ležela pásma oslnivě bílého písku. Oddíl vešel do sítě úzkých roklí[102]. Po obou stranách se zvedaly křehké purpurové stěny do výše sta loktů. Sloni se opatrně prodírali zrnětí vymletých srázů, pyramid, věží a štíhlých útesů. V kulatých hlubokých dolinách, podobných mísám, bylo místy vidět dlouhé výběžky útesů rozbíhajících se paprskovitě napříč rovinatým dnem. Výběžky se zvedaly jako ostré srázné stěny sypké země; někdy, když se oddíl pohyboval blízko nich, stěny se náhle hroutily a děsily slony, uskakující stranou. Barva vy-mleté sypké půdy se ustavičně měnila: za stěnou teple červeného odstínu se zvedala zeď světlehnědá a zase se tyčily pyramidy ostře zlatožlutého zabarvení, promíchané oslnivě bílými pruhy a výběžky. Pandionovi se zdálo, že se octl v kouzelném království. V těchto hlubokých, suchých a mrtvých údolích se tajil celý svět oslňujících barev mrtvé přírody.

Pak se znovu táhly, hřebeny, porostlé lesem, oddíl opět obklíčily zelené stěny a lešení na sloních zádech se zdálo ostrovem pomalu plujícím oceánem listí a větvi

Pandion se všiml, jak pečlivě se průvodci starali o svá mohutná zvířata. Na zastávkách, bedlivě prohlíželi kůži slonů. Mladý Řek se zeptal svého průvodce, proč to dělá. Černoch položil ruku na nádobu, vyrobenou z plodu nějakého stromu, kterou měl přivázánu u pasu.

„Je zle, když si slon kůži rozedře nebo se poraní,“ řekl průvodce.

„Pak mu začne hnít krev a rychle zahyne. Je třeba ránu ihned namazat léčivou pryskyřicí, proto máme vždycky lék po ruce.“

S podivem mladý Řek slyšel, že nezkrušitelní a dlouho žijící obři jsou snadno zranitelní. Nyní chápal opatrnost moudrých zvířat. Péče o ně vyžadovala kupu starostí. Místo pro nocleh a odpočinek bylo vybíráno pečlivě, po dlouhém hledání a poradách; přivázané slony obklíčil řetěz pozorných hlídek, které nespaly celou noc. Zvláštní k tomu určení pátrači byli vysíláni daleko dopředu, aby zjistili, nejsou-li na blízku divocí sloni. Sloní stáda, na která narazili, rozháněli lomozným křikem.

Při táboření přátelé rozmlouvali se svými spolucestovateli. Drsní vládci slonů ochotně odpovídali na zvědavé dotazy cizinců.

Jednou se Pandion zeptal malého staršího člověka, který velel výpravě, proč chodí rádi na lov slonů, když je tak hrozně nebezpečný.

Hluboké vrásky kolem velitelových úst se ještě více zaostřily. Neochotně odpověděl:

„Mluvíš jako zbabělec, ačkoli na něj nevypadáš. Sloni — to je moc našeho národa. S nimi žijeme dobře, v dostatku. Ale platíme za to životy. Kdybychom se báli, nežili bychom lépe než kmeny, které se živí ještěrkami a kořínky. Ti, kdo se bojí smrti, žijí o hladu a v strachu. Víš-li, že tvá smrt dá život tvé rodině, jdeš směle do jakéhokoliv nebezpečí. Můj hrdinný syn zahynul v květu života při lovu na slony…“ Vůdce výpravy upřel na Pandiona pohled zamračených očí: „Či vy, cizinci, jste jiného mínění? Proč jsi tedy ty sám přešel tolik zemí, bil jsi se s lidmi a zvěří a nechtěl jsi zůstat v otroctví?“

Zahanbený Pandion se přestal ptát dále. V té chvíli Kidogo, který seděl blízko ohně, se najednou zvedl a belhal se k hájku, vzdálenému asi dvě stě loktů od tábora. Zapadající slunce zlatilo oválné listy, tenké větve se lehounce chvělý. Kidogo pozorně prohlížel hrbolatou, nerovnou kůru štíhlých kmenů, radostně vykřikl a vytáhl nůž. Za chvíli se vrátil k ohni s dvěma velkými svazky načernalé šedé kůry[103]. Jeden svazek podař veliteli oddílu.

„Odevzdej to náčelníkovi jako dárek na rozloučenou od Kidoga,“ řekl černoch. „To je lék právě tak dobrý jako kouzelná tráva z bleděmodré stepi. V nemoci, při vysílení nebo těžkomyslnosti kůru roztluče a vypije trochu odvaru, ale jen trochu. Kdyby se ho vypilo mnoho, nebyl by to už lék, ale jed. Tato kůra vrací starým sílu, rozveseluje smutné, osvěžuje vysílené. Zapamatuj si tento strom — budeš mi vděčen.“

Velitel projevil radost, dárek si vzal a ihned poručil, aby se kůry naloupalo co nejvíce. Druhý svazek Kidogo schoval do kůže gišu, kterou s sebou vezl Kavi.

Příštího dne vystoupili sloni na kamenitou rovinu, kde porosty vysokých hustých křovin, ohýbaných větry, se skláněly až k zemi, tvoříce vysoké zelené hrby, rozhozené po planině, zšedlé suchou trávou.

S větrem, který jim vanul naproti, vdechovalo chřípí příjemnou svěžest. Pandion byl vzrušen. V této vůni bylo cosi známého, nekonečně drahého a zapomenutého, i když se ještě ztrácela v pachu listí na slunečním žáru v lese, jejž bylo vidět dole. Daleko se táhly široké a srázné holé svahy, jejichž bleděmodrý povrch přetínaly tmavé pruhy a skvrny hlubokých lesů. Na konci obzoru se modralo vysoké pásmo hor.

„To je Tengrela, má vlast!“ divoče zaječel Kidogo a všichni se otočili k němu.

Černoch se rozháněl rukama, vzlykal a vraštil obličej, jeho mohutná ramena se chvěla rozčilením. Pandion chápal přítelovy pocity, ale neurčitý pocit závisti ho bolestně zraňoval: Kidogo se dostal do vlasti, ale on, Pandion, musí ještě mnoho překonat, než přijde velký okamžik a bude moci zvolat jako Kidogo: „Hle, má vlast!“

Pandion sklopil hlavu a nepozorované se odvrátil; v tuto chvíli se nemohl radovat se svým přítelem.

Sloni sestupovali po černém holém svahu vulkanické půdy; na ztuhlé lávě nerostlo nic. Do cesty se vklínil hladký výběžek s celou sítí malinkých jezírek. Lesklá zrcadla vody čisté, modré a hluboké, se ostře odrážela od černých břehů. Pandion se zachvěl. Vzpomněl najednou neobyčejně živě na modré oči Tessiny, na její husté černé vlasy. I zde se modrá jezírka dívala na něho jakoby s němou výčitkou, tak, jako by se na něho dívala Tessa sama, kdyby se dověděla o jeho slabosti. Pandion se zatoulal myšlenkami do Aeneady, tesklivá a nepřekonatelná nedočkavost mu vzedmula hruď, přisedl k příteli a pevně ho objal. Na černou ruku Kidogovu se položila šlachovitá ruka Kaviho a tři přátelé spojili své dlaně v pevném a radostném stisku.

A sloni sestupovali stále níže a níže — s obou stran se vynořily břehy širokého údolí. Ještě chvíli a zprava se otevřelo nové podobné údolí. Protékající potoky se slily a utvořily rychlou říčku, čím 'dál, tím širší a hlubší. Sloni šli nějaký čas po levém břehu podél úpatí zvětralých skal. Pak se skály vpředu rozestoupily, čistá voda říčky se s veselým bubláním rozběhla pod stinnou klenbu vysokých stromů, které stálý jako vysoké zelené oblouky, vzpínající se po obou stranách jejího koryta, širokého zde už patnáct loktů. Sloni se zastavili, ještě než došli ke stromům.

„Zde,“ řekl velitel. „Nejdeme dále!“

Tři přátelé slezli se slonů a rozloučili se se svými hostiteli. Oddíl přešel přes řeku. Přátelé se dlouho dívali za šedivými obry, kteří zdolávali výstup na plochou náhorní planinu, táhnoucí se severně od řeky. A všichni tři si bezděky lítostivě povzdechli, když mohutná zvířata zmizela v dáli. Etrusk, Řek a černoch rozdělali hranici, znamení soudruhům, jdoucím kdesi vzadu.

„Pojďme hledat rákos a stromy na postavení voru,“ navrhl Kidogo Etruskovi. „Zbytek cesty sjedeme rychle po řece. Ty, chromý, počkej u ohně, šetři nohu,“ obrátil se s hrubou něžností k mladému Řekovi.

Pandion a Kavi zanechali Kidoga na břehu řeky v kruhu jeho krajanů.

Vůně blízkého moře opájela přátele, vyrostlé ha jeho březích. Odrazili svůj vor a vpluli do levého ramene široce rozvětvené delty. Vor se brzy zastavil — úzký průliv byl zanesen pískem. Přátelé se vydrápali na srázný břeh, ztrácejíce se ve vysoké trávě. Překročili zvýšený hřeben a vzrušením sotva popadajíce dech rychlé vystoupili na pobřežní val, kde stanuli bez hnutí, neschopni mluvit a dýchat.

Opájela je nekonečná prostora širého oceánu' a šplíchání vln jim znělo v uších jako hromobití. Kavi á Pandion stáli až po hruď, v pichlavé trávě. Vysoko nad jejich hlavami se kývaly řasnaté vrcholky palem. Lem zeleného úpatí kopců podél pruhu pobřežního písku, hořícího zlatě v slunečních paprscích, se zdál skoro černý. Zlatý pás písku Vroubila pohyblivá stuha pěny, za níž se kolébaly průhledné zelené vlny. Ještě dále rovná čára rýsovala hranici pobřežních bradel. Zdála se oslnivě bílá na pozadí hluboké modře nespoutaného oceánu. Po nebi zvolna pluly lehounce načechrané chomáče ojedinělých obláčků. Nad písčitým břehem se sklánělo pět palem. Jejich dlouhé listy se hned široce rozvíjely vzduchem, hned zase pod nárazy větru se skláněly jako křídla rozčepýřených ptáků tmavěhnědého a nazlátlého peří, kteří se vznášeli nad břehem.

Listy palem jako odlité z bronzu clonily třpytící se hladinu oceánu. I ostré jejich hrany šlehaly blesky jiskřícího ohně — tak mocně se jimi prodíralo majestátní slunce. Vlahý vítr voněl mořskou solí. Teplý jeho dech celoval tvář i odhalenou hruď Pandionovu, jako by lačněl po jeho náručí po dlouhém odloučení.

Etrusk a Rek pomalu klesli na písek, chladivý, pevný a rovný jako podlaha rodného domku.

Odpočinuli si a pak se vrhli do jemně laskajícího kolébání vln. Moře je přijalo pozdravy lehkých nárazů hladiny. Pandion a Kavi s rozkoší vdechovali vůni slané tříště, rozráželi rukama oslnivé hřebeny, dokud jejich hojící se rány nezačala žhnout mořská sůl. Pak se oba přátelé vrátili na písčinu a opájeli se pohledem na mořskou dálavu. Rozprostírala se před nimi jako modrý most, který se kdesi tam daleko spojuje s vodami jejich rodného moře; tytéž vlny narážely nyní na bílé skály břehů Hellady na žluté srázy vlasti Kaviho.

Mladý Řek cítil, jak mu radostné vzrušení plní oči slzami; nemyslil nyní na ohromnou vzdálenost, stále ještě zející 'mezi ním a vlastí. Zde bylo moře a za mořem na něho čekala Tessa, Čekalo na něj všechno drahé a krásné, co opustil a co zaclonily roky drsných zkoušek a nesčetná utrpení těžké cesty.

Etrusk a Řek stáli na úzkém pobřežním pruhu, obráceni tváři k moři, a za nimi se tyčily mohutné hory pod příkrovem hrozných lesů — kraj cizí země, která je tak dlouho držela v zajetí žhavých pouští a stepí, vyprahlých náhorních planin, vlhkých a černých pralesů — žerně, která jim vzala roky života — všechno, co mohli dát svým blízkým. Léta hrdinského zápasu a neslýchaného úsilí přinesli své svobodě. A kdyby byli to všechno věnovali vlasti, bylo by jí to přineslo úctu a slávu.

Kavi položil těžké ruce na Pandionova ramena.

„Nyní je náš osud v našich vlastních rukou, Pandione!“ zvolal. V jeho obvykle zasmušilých očích hořel oheň vášně. „Jsme dva. A že nedokážeme doplout až k Zelenému moři, když jsme se už probili až k břehům Veliké duhy?. Ne, my se vrátíme, budeme oporou i našim libyjským soudruhům, kteří se na moři nevyznají…“

Pandion mlčky kývl hlavou. Před tváří moře cítil v sobě nezkrotitelnou důvěru ve své síly.

Nad břehem se rozlehl Kidogův hlas. Znepokojený černoch hledal se zástupem vzrušených krajanů a všech druhů z výpravy ztrativší se přátele. Pandion a Kavi byli odvedeni zpět k řece, přeplavili se na druhý břeh a tam už na ně čekalo několik volů k přepravě raněných, věcí a zbrani.

Poutníkům už zbýval jen malý kousek cesty. Kidogo splnil slib, který dal pod stromy na břehu Nilu před tváří umírajících soudruhů po strašné bitvě s nosorožcem. Všech devatenáct bývalých otroků našlo přívětivé přístřeší a odpočinek v ohromné osadě nedaleko moře, na břehu velké hluboké řeky, která tekla souběžně s tou, po které připluli, když se rozloučili s vládci slonů.

Ale zejména radostná byla pro Pandiona a Kaviho zpráva, že minuléno roku sem připluli po dvanáctileté přestávce zase synové větru. Syny větru nazývali Kidogovi krajané námořníky, kteří od pradávna přijížděli k břehům Jižního rohu ze severu pro slonovou kost, zlato, léčivé byliny a kožešiny. Místní obyvatelé říkali, že zevnějškem se synové větru podobali Etruskovi a Řekovi, jen jejich pleť je snědší a vlasy kučeravější. Vloni připluly čtyři koráby, které následovaly cestu svých otců. Synové větru slíbili, že přijedou znovu, jakmile skončí období bouří v Moři mlh. Podle výpočtu zkušených lidí zbývaly do připlutí korábu ještě asi tři měsíce. Stavět vlastní koráb by si vyžádalo času více, nemluvě už ani o tom, že cesta, která byla před nimi, jim bylá zcela neznáma. Pandiona a Kaviho znepokojovala myšlenka, vezmou-li je námořníci na své koráby s desíti soudruhy, ale Kidogo se tajuplně poškleboval a mrkal očima a ujišťoval, že to zařídí.

Museli jen čekat a trápit se nejistotou. Synové větru se nemuseli objevit třeba celých dvacet let. Etrusk a Řek se uklidňovali tím, že když se koráby v očekávanou dobu neobjeví, pustí se do stavby vlastní lodi.

Kidogův návrat byl událostí, která se hlučně oslavovala. Pandion už byl hostin syt. Omrzelo ho nekonečné vychvalování jeho statečnosti, nudilo ho stále vyprávět o rodných krajích, o prožitých dobrodružstvích.

Tak nějak zcela přirozené se stalo, že Kidogo, věčně obklopen příbuznými a soukmenovci a propadaje obdivu žen, začal se pomalu vzdalovat od Pandiona a Kaviho. Přátelé se setkávají řidčeji než v šene a na daleké cestě Afrikou. Kidogo už šel životem vlastní cestou, která se rozcházela s cestou jeho přátel. Všichni Kidpgovi soudruzi ze spřízněných kmenů, kteří s nimi došli až sem, se rychle rozptýlili různými směry. Zůstali jen Etrusk, Řek a deset Libyjců, kteří viděli, že jejich návrat do vlasti závisí na Pandionovi a Kavim.

Všech dvanáct cizinců se ubytovalo v rozsáhlém domě z tvrdé, šedozelené hlíny vysušené na slunci. Na Kidogovo naléhání museli se pak Kavi a Pandion ubytovat v hezké kupolovité chýši, která stála blízko jeho domu. Po dlouhých letech putování mohl Pandion znovu odpočívat na vlastním loži. U tohoto lidu nebylo zvykem spát na podlaze, na kožešinách nebo na rozestlané trávě. Kidogovi soukmenovci zhotovovali dřevěné rámy na nožičkách, vyplétali je sítí z pružných stébel, na kterých si tělo dobře hovělo, a to bylo Pandionovi zejména vítáno pro jeho bolavou nohu.

Řek měl nyní mnoho volného času. Trávil jej zejména na procházkách k moři, kde dlouho sedával sám nebo s Kavim a naslouchal stejnoměrnému šumění vln.

Pandion trpěl ustavičným neklidem. Jeho neotřesitelné zdraví bylo podlomeno útrapami cesty v nezvyklém horkém podnebí.

Pandion se hodně změnil a dobře si to uvědomoval. Kdysi na perutích lásky a mládí s lehkým srdcem opustil svou milenku, domov a vlast, chtěje se seznámit s dávnověkým uměním, spatřit cizí země a poznat život.

Nyní už věděl, co to je hořký stesk, poznal bezútěšné zajetí, tíhu zoufalství a otupující, těžkou dřinu otroka. A Pandion se s obavami ptal sama sebe, neopustila-li ho síla tvůrčí inspirace, bude-li s to stát se velkým umělcem. Současně si však uvědomoval: prošel tolika zkouškami, tak mnoho viděl, že to nemohlo zůstat beze stop, že byl obohacen velkou životní zkušenosti, dlouhou řadou nezapomenutelných dojmů.

Pandion si rád prohlížel své kopí — dárek otce navždy ztracené Irunty, kopí, které přenesl přes lesy a stepi a které ho nejednou zachránilo v smrtelném nebezpečí. Bylo pro něj symbolem mužné statečnosti, zárukou lidské odvahy v zápase s přírodou, která svrchovaně vládne v horkých afrických krajích. Mladý Řek opatrné hladil dlouhé ostří, dříve než je přikryl povlakem ušitým Iruminýma rukama. Tento kousíček kůže s pestrou ozdobou z vlny — to bylo všechno, co měl jako památku na minulou, vzdálenou a něžnou dívku, kterou potkal na křižovatce těžké cesty do vlasti. S těmito myšlenkami se Pandion obracel k tmavým horám, které jako vysoká hradba oddělovaly od tváře oceánu země, jimiž prošel. V duchu před ním pomalu plynula dlouhá řada dni nekonečného pochodu…

A nad tím vším stál Irumin obraz živý, nepřekonatelně vabivý… Obraz Irumy, jak ji viděl naposled opřenu o kmen stromu s květy podobnými rudým pochodním…

Pandionovo srdce začalo rychle tlouci. Jasně si představoval lesk Iruminy pokožky, tmavé a něžné, její šelmovské oči, plné sálajícího žáru… Oblá Irumina tvář se s úsměvem přibližovala k jeho obličeji, slyšel její jemný hlas…

Pandion se postupně seznamoval se životem veselého a dobromyslného Kidogova lidu. Kidogovi soukmenovci, vysoké postavy, s měděným odstínem černé kůže, všichni velkolepého tělesného růstu, se zabývali hlavně zemědělstvím. Pěstovali nízké palmy s plody plnými oleje a ohromné travnaté rostliny s obrovitými listy, rozvírajícími se z trsů měkkých stébel jako vějíř. Tyto rostliny plodily těžké hrozny dlouhých, srpovitě zahnutých žlutých plodů s něžným a aromatickým, sladkým obsahem[104]. Plodů se sklízelo ohromné množství a byly hlavní potravou Kidogova lidu. Pandionovi velice chutnaly; jedli je syrové, vařené nebo smažené na oleji. Místní obyvatelé pěstovali lov, aby si opatřili kožešiny a slonovinu, sbírali kouzelné ořechy, podobné kaštanům, které kdysi Pandiona vyléčili z jeho podivné nemoci a pěstovali hovězí dobytek a drůbež.

Byli mezi nimi dovední mistři — stavitelé, kováři a hrnčíři. Pandion si prohlížel se zalíbením výtvory mnohých umělců, kteří se téměř vyrovnali svou vyspělostí Kidogovi.

Velké domy, postavené z pískovcových kamenů a z nepálených cihel nebo jen uplácané z tvrdé hlíny, byly zdobeny složitými a krásnými ornamenty, plasticky vyškrábanými na vnějších stranách zdí. Někdy byly stěny pomalovány barevnými freskami, které Pandionovi připomínaly malby ze starověkých rozvalin na Krétě. Na hliněných nádobách krásných tvarů obdivoval jemné kresby provedené s vybraným vkusem. Ve velkých budovách, ve kterých se scházeli, a v obydlích náčelníků nalézal mnoho dřevěných kolorovaných soch. Podoby lidi i zvířat okouzlovaly Pandiona věrností svého výrazu, zdařile zachyceného charakteristickými rysy.

Podle Pandionova mínění se však skulptuře Kidogova lidu nedostávalo hlubšího chápání tvaru. Scházelo i mistrům egyptským. Kemtské sochy tuhly v mrtvých, strnulých postojích přes všechnu věky vypracovanou jemnost provedení a vytříbenost detailů. Sochaři Kidogova lidu dovedli naopak vytvořit neobyčejný dojem životnosti, ale jen v některých jednotlivých záměrně podtržených charakteristických tazích. A mladý Řek, zamýšleje se nad tvorbou místních obyvatel, začal si nejasně uvědomovat, že cesta k dokonalému sochařství musí být jaksi docela nová, že nejde o slepé kopírování přírody ani o pokusy vyjádřit jen isolované dojmy.

Kidogův lid miloval hudbu, hrál na nástrojích složených z dlouhých řad dřevěných destiček, spojených s podlouhlými prázdnými tykvemi. Některé tesklivé, táhlé a měkké nápěvy Pandiona silně vzrušovaly; připomínaly mu písně jeho vlasti.

Etrusk seděl u vyhaslého ohniště před chýší, žvýkal osvěžující listy a zamyšleně přehrabával hůlkou horký popel, ve kterém se pekly žluté plody. Kavi se naučil připravovat ze žlutých plodů mouku na placky.

Pandion vyšel z chýše, přisedl k příteli, roztržitě těkal pohledem po řadě vysokých chýší a díval se na kolem procházející obyvatele.

Na Zaprášené pěšiny uléhalo měkké večerní světlo a zhasínalo v nehybných větvích stinných stromů.

Najednou upoutala Pandionovu pozornost kolemjdoucí žena. Zpozoroval jí hned v prvních dnech příchodu do Kidogova města, ale od té doby se s ní nesetkal. Byla to žena jednoho z Kidogových příbuzných, jak se Pandion dozvěděl, a jmenovala se Nora. Nora vynikala krásou i mezí svými hezkými soukmenovkyněmi. Šla teď pomalu kolem s důstojností žen, vědomých si své krásy. Mladý Řek se na ni díval u vytržení, tvůrčí touha v něm pojednou vzplanula s bývalou silou.

Nořinu postavu pevně ovíjel pás zelenavě modré látky. Šňůra bledě modrých korálů, těžké srdcovité náušnice a zlatý kroužek na zápěstí levé ruky byly jejími ozdobami. Zpod hustých řas se dívaly klidné velké oči. Krátké vlasy, vyčesané vzhůru a dovedně zapletené, jí prodlužovaly hlavu. Lícní kosti se zaokrouhlovaly pod očima do oblých hrbolků, jak to bývalo u zdravých a dobře živených řeckých dětí.

Hladká černá kůže, tak napjatá, že se tělo zdálo být ze železa, se leskla v paprscích slunce a její měděný odstín dostával nazlátlý tón. Nořina štíhlá šíje se nepatrně nakláněla kupředu a majestátně nesla ženinu hlavu.

Pandion hleděl se zalíbením na vysokou, pružnou postavu Nořinu a na lehkost a ukázněnost jejích pohybů.

Pandionovi se zdálo, že se před ním v podobě Nořině objevila jedna ze tří Gracií, bohyň, které, jak věřil, vdechovaly kráse život a obdarovávaly ji nepřemožitelnou přitažlivostí.

Etruskova hůlka klepla najednou Pandiona lehce po hlavě.

„Pročpak jsi se za ní nerozběhl?“ ptal se s žertovnou vážností Etrusk, „Vy, Řekové, jste hned u vytržení nad každou ženou…“

Pandion se podíval na přítele bez hněvu, ale tak, jako by ho viděl po prvé a prudce objal Etruska kolem ramenou.

„Poslyš, Kavi, ty nerad mluvíš o sobě… Copak na tebe ženy nepůsobí vůbec žádným dojmem? Necítíš, jak jsou krásné? Nejsou pro tebe částí všeho toho kolem nás,“ — Pandion opsal rukou kruh — „moře, slunce, celého krásného světa?“

„Ne, já když vidím něco hezkého, tak bych to nejraději snědl,“ zasmál se Etrusk. „Ale to já jen žertem,“ pokračoval vážně. „Pamatuj, že jsem dvakrát tak starý jako ty, a za světlou stránkou světa vidím ještě tu druhou — tmavou, ohyzdnou. Tys už zapomněl na Kemt,“ Kavi přejel rukou červené znamení na Pandinově rameni, „já nezapomínám na nic. Ale závidím ti! Ty budeš tvořit krásno a já mohu jen bořit v zápase s temnými silami.“ Kavi se odmlčel a skončil rozechvěvším se hlasem:

„Málo myslíš na své blízké tam ve vlast… Já jsem už tolik let neviděl své děti, nevím ani, jsou-li živy, žije-li celý můj rod. Kdo ví, co se tam mezi nepřátelskými kmeny děje…“

Stesk, který zazněl v slovech vždy ukázněného Etruska, vzbudil Pandionův soucit. Ale jak mohl, přítele potěšit? Přitom ho ranila bolestně Etruskova slova: „Málo myslíš na své blízké tam ve vlasti…“ Měl Kavi právo mu to říci? Nikoli. Znamenají pro něho Tessa, děd, Agenor málo? Ale pak by nemohl než být právě tak zasmušilý jako Kavi, pak by nebyl s to vnímat a vstřebávat velkou rozmanitost života — a jak by se naučil rozumět kráse…? Pandion se zapletl do protikladů a nemohl se vyznat sám v sobě. Vyskočil a navrhl Etruskovi, aby se šli vykoupat. Kavi neměl námitek a oba přátelé se pustili přes kopce, za nimiž pět tisíc loktů od města šplouchal oceán.

Několik dní předtím shromáždil Kidogo mladé muže a jinochy kmene. Černoch řekl svým soukmenovcům, že jeho soudruzi, kteří čekají na koráby, nemají kromě svých kopí a kousku látky na bedrech naprosto nic a že je synové větru zadarmo na koráby nevezmou.

„Kdyby každý z vás,“ řekl Kidogo, „byl ochoten sebe méně jim pomoci, budou se moci naši cizozemští přátelé vrátit do své| vlasti. Pomohli mi dostat se ze zajetí a opět vás všechny uvidět.“

Povzbuzen všeobecným souhlásem Kidogo jim navrhl, aby s nim šli na zlatonosnou vysočinu a ti, kdo jít nemohou, aby darovali slonovinu nebo ořechy nebo kmen vzácného dřeva.

Příštího dne Kidogo přátelům oznámil, že jde na lov, ale odmítl vzít je s sebou, domlouvaje jim, aby šetřili své síly k nastávající cestě.

Kidogovi přátelé se nedověděli o skutečném cíli výpravy. Ačkoli je myšlenka na to, jak zaplatí za převezení, nejednou znepokojovala, doufali, že tajemní synové větru je vezmou s sebou jako veslaře. Pandion měl tajně v úmyslu použít kamenů jihu, dárku starého náčelníka.

Kavi se rovněž o ničem před Kidogem nezmínil a dva dny po odchodu černého přítele svolal Libyjce a pustil se s nimi vzhůru po řece, doufaje nalézt černé dřevo, porazit několik kmenů a plavit těžké kmeny, které by se na vodě neudržely, na vorech z lehkého dříví.

Pandion dosud silně kulhal a Kavi ho přes všechny jeho protesty nechal ve vsi. Pandion se zlobil, že ho soudruzi nechávají už podruhé samotného, jako tehdy, když šli lovit žirafy. Kavi vysunul tvrdě bradu a odpověděl, že Pandion tehdy čas nepromarnil a že teď tady může opakovat totéž. Mladý Řek nebyl hněvem schopen slova a hluboce dotčen utíkal pryč. Etrusk ho dohonil, poplácával ho po zádech a žádal za odpuštění, ale jinak stál pevně na svém a přesvědčoval svého přítele, že se musí nejprve úplně uzdravit.

Konec konců se Pandion s pocitem hořkosti podřídil — viděl, že je ubohý mrzák a chvatně zmizel v chýši, aby nebyl při odchodu svých zdravých přátel, s kterými nemohl jít na dalekou výpravu.

Ve své samotě pocítil ještě mocněji neodolatelnou touhu, aby po zdařilém pokusu se sochou učitele slonů vyzkoušel znovu své schopnosti. V posledních letech viděl tolik umírání a zkázy, že se mu nechtělo pracovat s netrvanlivou hlínou a toužil udělat něco z materiálu trvanlivého. Ale neměl nic vhodného. A kdyby se mu přece něco dostalo do rukou, neměl nástrojů, které byly k takové práci nepostradatelné.

Pandion se často těšil z Jachmova dárku, z čirého kamene, který ho konec konců přece jen dovedl k moři, jak naivně věřil Kidogo, stále náchylný věřit v kouzelnou moc věcí.

Průhledná čirost tvrdého kamene vnukla Pandíonovi myšlenku, aby se pokusil vyrýt gemmu. Pravda, kámen byl tvrdší než ty, kterých se k tomu účelu obyčejně v Helladě používalo a které se zpracovávaly smirkem z ostrova Naxu.[105] A tu si náhle vzpomněl, že může-li věřit starému učiteli slonů, dostal od něho kameny, které jsou prý na celém světě nejtvrdší.

Pandion vybral z darovaných kamenů nejmenší a opatrně přejel jeho ostrou hranou po okraji bleděmodře nazelenalého krystalu. Na nepodajném hladkém povrchu zůstala bílá čára. Mladý Rek přitiskl silněji. Kámen vyryl hluboký žlábek, jako rydlo z černého bronzu v kusu měkkého mramoru. Neobyčejná tvrdost průhledných jižních kamenů překonávala vskutku všechno, co Pandion až dosud znal. V jeho rukou byly kouzelné nástroje, které činily celý úkol snadným.

Pandion rozbil maličký kámen, pečlivě sebral všechny ostré štěpinky a tvrdou pryskyřicí je zalepil db dřevěných násad. Měl teď deset rydel různé síly — pro hrubší rysy i pro nejjemnější čárky. Ale co vyryje na nádherném bleděmodře nazelenalém kameni, který Jachmos vydobyl z rozvalin tisíciletého chrámu a který byl donesen v pořádku k moři, jehož symbolem byl Pandionovi v dlouhém těžkém zajetí egyptské země? Nejasné vidiny táhly Pandionovou hlavou.

Mladý Řek opustil osadu a toulal se sám, až se octl u moře. Dlouho seděl na kameni a hned upíral zrak do dáli, hned pozoroval jemné vlnky, průhledné vody, které připlouvaly k jeho nohám. Nastal večer, krátký soumrak pohltil lesk mořské hladiny, pohyb vln se stal neviditelný. Sametově černá noc byla stále neprůhlednější, ale na nebi se už rozsvěcovalo více a více jasných hvězd, a mrtvé moře znovu oživily nebeské ohníčky, jež se začaly houpat na jeho vlnách. Mladý Řek zvrátil hlavu k nebi a lačnýma očima hltal obrysy neznámých souhvězdí. Duha mléčné dráhy se klenula týmž stříbrným mostem po celé obloze jako ve vlasti, byla jen poněkud užší. Jeden její konec byl v hloubce rozštěpen a rozbit na skupiny skvrn mezi širokými tmavými pruhy. Po stranách a doleji zářily bleděmodře bílým světlem dvě hvězdné mlhoviny. U nich bylo lze zřetelně pozorovat velkou neprůhlednou černou skvrnu hruškovitého tvaru,[106] jako kdyby v tomto místě zacláněl všechny hvězdy kus uhlí. Nic takového Pandion nikdy neviděl na rodném nebi severu. Kontrast mezi černou skvrnou a bílými hvězdami mlhoviny byl pro něho neočekávaným překvapením. Mladý Řek v něm najednou uviděl samu podstatu jižní země. černé a bílé v celé bezprostřední a zřetelné tvrdostí tohoto spojení — to byla duše.Afriky, její tvář, jak si Pandion teď uvědomil. Černé a bílé pruhy neobyčejných koní, černá plet domorodců, pomalovaná bílou barvou a ostře zdůrazňující bělost zubů a bělma očí, výrobky z černého a perlově bílého dřeva, Černé a bílé kolony kmenů v lesích, jas stepí á tma pralesů, černé skály s bílými pruhy křemene a mnoho takových obrazů se míhalo před Pandionovými zraky.

Něco docela jiného bylo ve vzdálené vlasti — na chudých a kamenitých březích Zeleného moře. Řeka života se tam nevalila tak bujným proudem, nesrážely se tam tak nepokrytě jeho černé a bílé stránky.

Pandion vstal. Nesmírný oceán, na jehož druhé straně byla jeho Aeneada, oddělil mladého Řeka od Afriky. Země, kterou už v duchu opustil, zůstala za ním, pochmurně zacloněná nočními stíny hor. Před ním pobíhaly po vlnách reflexy hvězdného plápolání a tam na severu splývalo móře s rodnou Helladou, a na jejím břehu byla Tessa. Celou dobu bojoval za návrat do vlasti, za Tessou, klestil si cestu krví, pískem, výhní a tmou, nespočetnými nebezpečenstvími nepřátelských zvířat a lidí.

Tessa, vzdálená, milovaná a nedosažitelná se vznášela nad mořem jako hvězdné mlhoviny v dáli, kde okraj severního poháru se ponořil za obzor.

A tu přišlo rozhodnutí: na kameni, který je tvrdým symbolem moře, vytvoří Tessu stojící na břehu.

Pandion zlostně sevřel silnými prsty rydlo a pevné držadlo se zlomilo. Už několik dni se skláněl nad Jachmovým kamenem s tlukoucím srdcem a celou svou vůlí krotil tvůrčí dychtivost; hned pevnou rukou rýsoval dlouhé linie, hned s nekonečnou opatrností vyhlazoval drobounké hrbolky. Obraz se stával stále zřetelnější. Hlava Tessina se mu podařila — její hrdé drženi viděl i teď právě tak zřetelně, jako ve chvíli, kdy se s ní loučil na břehu Acheloevova mysu. Vyryl ji do průhledné hloubky kamene a nyní plasticky vystupovala na zrcadlově hladkém povrchu v matově bledé modři. Kadeře vlasů spadaly lehkými, volnými vlnami na okrouhlá ramena, naznačená pevným obloukem, ale dále — dále vyprchala najednou všechna Pandionova inspirace. Mladý umělec, jistý sebou jako nikdy předtím, naráz načrtl jemnou linii dívčina těla hlubokou rýhou, a přesná dokonalost linie potvrdila zdar jeho práce. Pandion kámen kolem kresby vybrousil, aby postava vynikla, ale tu najednou pochopil, že postava vůbec není Tessina.

V obrysech beder, kolenou a hrudi vystoupilo a ožilo tělo Irumy a některé linie byly nepochybně výsledkem dojmu z krásy Nořiny. Tessin obraz nebyl postavou řecké dívky — Pandion vytvořil podobu zcela abstraktní. A tolik dychtil po něčem docela jiném, po tom, aby zobrazil Tessu, Tessu živou a milovanou. Napínal paměť, a snažil se oprostit se od nánosu dojmů posledních let, dokud se nepřesvědčil, že nové prožitky ho ovládají tím mocněji.

Bylo to ještě horší, když si Pandion uvědomil, že se mu nedaří vdechnout do práce život. Dokud postavička byla jen načrtnuta, lehké obrysy žily. Jakmile se umělec snažil přeměnit plochou kresbu v plastický tvar, živé tělo zkamenělo, stávalo se studeným a mrtvým. Ano, nevnikl dosud do tajemství umění. Ani toto jeho dílo nebude živé! Nepodaří se mu vytvořit, co zamýšlel!

V rozčilení Pandion zlomil rydlo, vzal kámen a začal si jej prohlížet na vzdálenost natažené ruky. Ano, není s to vytvořit Tessin obraz, a nádherná gemma zůstane nedokončena.

Sluneční paprsky pronikaly průzračným kamenem a naplňovaly jej nazlátlým tónem rodného moře, Pandion nechal hladké pole velké hrany „krystalu nedotčeno a postavu dívky vyryl vpravo u samého kraje. Jako na mořském břehu stála na kameni dívka s tváří Tessy, ale Tessa, to nebyla. Zanícení, s kterým nad kamenem, pracoval od svítání do setmění a s netrpělivostí se vždy těšil na příští den, vyprchalo. Pandion schoval kámen, posbíral rydla a narovnal obolená záda. Hoře porážky mírnilo vědomí, že přece jen dovede vytvořit krásu… ale jak byla ubohá ve srovnání s krásou života! Upoután prací přestal Pandion myslit na návrat soudruhů. Z těžkých myšlenek ho vytrhl chlapec, který k němu náhle přiběhl.

„Přijel vousáč, máš přijít k řece,“ sděloval posel Kaviho, hrdý na svěřené mu poslání.

Že Etrusk zůstal u řeky a volá ho tam, Pandiona znepokojilo. Chvátal ku břehu po stezce, která se prodírala trnitými keři. Zdáli zpozoroval na písčivé mělčině skupinu soudruhů, kteří stáli v kruhu kolem kupy rákosových stébel. Na rákosu bylo nataženo lidské tělo. Pandion běžel těžkopádně, snaže se nenašlapovat na nohu ještě hodně slabou a vstoupil do mlčeíivého kruhu svých soudruhů. V ležícím poznal mladého Libyjce Takela, účastníka, nezdařeného útěku pouští. Mladý Řek poklekl u soudruhova těla. Před očima se mu objevil obraz dusné rokle mezi svahy písčitých hor, kudy se vlekl polomrtvý žízní. Takel byl mezi těmi, kteří mu spěchali vstříc s vodou od vzdáleného pramene. Teprve u Takelova mrtvého těla si Pandion uvědomil, jak je mu drahý a blízký každý přítel, s kterým prodělal vzpouru a pochod. Srostl s nimi a nemohl si už svůj život představit bez nich. Pandion se třeba celé týdny nestýkal se svými druhy, když věděl, že jsou mu nablízku, v klidu a bezpečí a že jsou zaměstnáni svými věcmi, ale nyní ho tato ztráta zdrtila.

Nevstával s kolenou a upřel na Etruska tázavý pohled.

„Takela uštkla zmije v houštině,“ smutně řekl Kavi, „kde jsme na cestu hledali černý strom. Neznali jsme léku,“ Etrusk těžce povzdechl, „nechali jsme všeho a přijeli jsme sem. Když jsme ho vynášeli na břeh, Takel umíral. Poslal jsem pro tebe, aby ses s ním rozloučil… Pozdě…“ Kavi nedomluvil a zatínaje pěsti, sklopil hlavu.

Pandion vstal. Takelova smrt byla nespravedlivá a nesmyslná, nestihla ho v slavné bitvě nebo v boji s dravcem — ale zde, v mírumilovné osadě u moře, které mu už slibovalo návrat po všech vykonaných velkých činech nezlomné statečnosti za dlouhé cesty. To zvlášť bolelo mladého Řeka. Do očí mu vstoupily slzy, a aby přemohl žal, upřel svůj zrak na řeku.

Po obou stranách písčité mělčiny se zvedaly husté houštiny, které zakryly hladinu řeky zelenou stěnou. Kopec světlého písku jako by se vršil v širokých vratech. Na kraji lesa rostly bílé stromy, pokřivené a sukovaté, s drobným listím. Všechny větve těchto stromů byly obalený kyprými stuhami jasně rudých květů; jejich plochá řasnatá květenství vypadala jako pruh příčných krátkých čáreček navlečených na tenká stébla, která se hned ohýbala dolu, hned trčela vzhůru k obloze. Květy hořely červeni a bílé stromy svítily y selených vratech jako pohřební pochodně u vrat Hádu, kam se už ubírala duše zesnulého Takela. Zvolna se valila kalná, olověná hladina řeky, husté posetá žlutými písčitými mělčinami. Na písku ležela sta krokodýlů. Na mělčině, která byla Pandionovi nejblíže, rozevřelo několik ohromných ještěrů ve spaní široké jícny, které na slunci vypadaly jako černi skvrny, vroubené bílými klíny stměných zubů. Těla krokodýlů se na písčité ploše rozplácla, jako by pod tíhou vlastní váhy. Podélné záhyby šupinaté břišní kůže rámovaly plochý hřbet, posázený řadami hrotů, světlejších než načernale zelené mezery mezi nimi. Pracky s ošklivě vyvrácenými klouby prstů se nestvůrně roztahovaly do stran., Někdy některý z ještěrů zahýbal dlouhým hřebenovitým ocasem, vrážeje do druhého, a ten vyrušen ze spánku sklapl svou tlamu s hlasitým cvaknutím, rozléhajícím se po celé řece. Soudruzi zvedli tělo zesnulého a mlčky je nesli do osady, jejíž obyvatelé se sbíhali a vyprovázeli je vzrušenými zraky. Pandion šel vzadu sám, bez Kaviho. Etrusk si Libyjcovu smrt kladl za vinu, poněvadž to byl jeho nápad hledat černé dřevo. Sel stranou smutného průvodu, kousal se do rtů a čuchal si vousy.

Pandiona také trápilo svědomí. I on se cítil vinen. Nebylo to správné, že se oddal obrazu milované dívky, když měl především vytvořit dílo na památku bojové družby lidí, kteří byli společně prodělali všechny zkoušky a kteří osvědčili věrnost před tváří smrti, hladu a žízně za těžkých dní pochodu. „Proč mne nenapadla především myšlenka na ně?“ — ptal se mladý Řek sama sebe. Proč zapomněl na přátelství, které zrodil zápas za svobodu?

Nadarmo ho nestihl nezdar — bohové ho potrestali za nevděk… Nechť ho tedy dnešní zármutek naučí vidět lépe…

Na nebeskou klenbu těžce vylézala nízká, fialově šedivá mračna Jako stádo buvolů a shlukovala se do pevné masy. Ozvalo se duté hřímání. Přihnal se liják a lidé chvatně odnášeli do chýší věci, rozházené kolem nich.

Sotva se Kavi a Pandion stačili ukrýt ve svém obydlí, když se na nebi převrátila ohromná mísa a řev padající vody přehlušil rachoceni hromů. Liják přestal jako obvykle záhy, rostliny trpce zavoněly v osvěženém, vlhkém vzduchu, jemuž bublaly nesčetné potůčky, stékající k řece a k moři. V mokrých stromech hluše šuměl vítr. Šelestění stromů bylo těžké a smutné, ničím se nepodobalo bystrému šelestěni listí za suchých a pěkných dnů. Kavi naslouchal hlasu stromů a pojednou řekl:

„Neodpustím si Takelovu smrt. Já jsem vinen: vydali jsme se bez zkušeného průvodce, my, cizinci v této zemi, kde každá lehkomyslnost znamená záhubu. Teď stejně černé dřevo nemáme a jeden z nejlepších našich soudruhů leží na břehu pod hromadou kamení… Má hloupost nás přišla draho… A teď už si netroufám jít znova. Zaplatit synům větru nemáme čím.“

Pandion mlčky vyndal ze svého sáčku hrst třpytících se kamenů a položil je před Etruska. Kavi pochvalně zakýval hlavou, pak se však najednou objevila na jeho tváři pochybnost.

„Neznájí-li cenu těchto kamenů, mohou je synové větru odmítnout jako platidlo. Kdo kdy slyšel o takových kamenech v našich zemích? Kdo je koupí jako drahokamy? Ačkoli…“ Etrusk se zamyslil.

Pandion se lekl, prostá úvaha Kaviho ho nenapadla ani ve snu. Vůbec si nepomyslil, že by se kameny mohly zdát kupcům bezcennými. Zmatek a strach o budoucnost rozechvěly jeho ruku, vztaženou ke kamenům. Etrusk četl úlek z jeho tváře a připojil:

„Ačkoli kdysi jsem slýchával, že na Kypr a do Karie byly s dalekého Východu někdy dováženy průhledné kameny mimořádně tvrdé a velmi draze se prodávaly. Možná, že synové větru je znají!..“

Druhého dne po rozmluvě s Kavim šel Pandion časně ráno po stezce k úpatí hor, kde rostly trávovité rostliny se žlutými plody. Blížil se čas Kidogova návratu. Přátelé ho netrpělivě očekávali, Etrusk a Řek se s ním chtěli poradit, jak by si mohli opatřit něco cenného pro syny větru. Etruskovy pochybnosti rozbily Pandionovo přesvědčení o ceně jižních kamenů, a mladý Řek teď neměl klidu. Bezděky namířil k horám s nejasnou nadějí, že potká oddíl černého přítele. A kromě toho toužil po samotě, aby si mohl promyslit nové dílo, které se mu stále jasněji rodilo v hlavě. Pandion kráčel bez hluku po tvrdé, pevně ušlapané stezce; Už nekulhal, vrátila se mu dřívější lehkost chůze.

Místní obyvatelé, které po cestě potkával, nesli trsy žlutých plodů a přátelsky ukazovali své bílé zuby nebo přívětivé na něho mávali utrženými listy. Stezka zatočila vlevo. Pandion šel mezi dvěma hustými stěnami šťavnaté zeleně, prosycené zlatou září slunečních paprsků. V jejich žhavém třpytu ladně kráčela žena. Pandion poznal Noru. Vybírala z visících hroznů nejzralejší plody a skládala je do vysokého pleteného koše. Pandion couvl do stínu ohromných Jistu, cit umělce v něm tlumil všechny jiné myšlenky. Mladá žena přecházela od jednoho trsu k druhému, pružně se nakláněla ke koši a znovu se stavěla na špičky prstů a vzpínala se celým tělem s rukama nataženýma k vysoko visícím plodům. Po její hladké černé kůži, stíněné svěží a jemnou zelení, přebíhaly zlaté odlesky slunce. Nora zlehka nadskočila a pružným obloukem celého těla natáhla ruce do houští sametového listí. Pandion uchvácen pohledem zachytil za suché stéblo — v hlubokém tichu se ozval šelestný šramot. Mladá žena se okamžitě obrátila a ztrnula. Poznala ihned Pandiona a tělo, které se napjalo jako struna, mělo znovu klidné vzezření. Nora si ulehčené oddechla a usmála se na mladého Řeka. Ale Pandion už neviděl nic. Z prsou se mu vydral výkřik nadšení, široce rozevřené nazlátlé oči se dívaly na Noru, ale neviděly ji, jeho ústa byla pootevřena lehkým úsměvem. Zmatená žena couvla. Cizinec se najednou obrátil a utíkal pryč, křiče cosi svým jazykem, kterému nerozuměla.

Pandion učinil najednou velký objev. Mladý Řek spěl k němu celou dobu podvědomě a přímo, všechny jeho neodbytné myšlenky a nekonečné úvahy se točily jen kolem toho. A nebyl by jej našel, kdyby nebyl tak mnoho už viděl, kdyby nebyl srovnával a vyhmatával si novou vlastní cestu. V tom, co žije, nemůže být nic strnulého! V živém a krásném těle není nikdy mrtvá nehybnost, je pouze klid, totiž okamžik, v němž se dokonaný pohyb zastaví, připraven, aby byl vystřídán pohybem jiným, protichůdným. Vystihne-li tento okamžik a zachytí-li jej v nehybném kameni, pak mrtvá hmota ožije.

To bylo, co Pandion spatřil, když polekaná Nora znehybněla jako socha z černého kovu. Mladý Řek se skryl v samotě pod stromem na nevelké mýtině. Kdyby se tam byl někdo zadíval, určitě by si byl pomyslil, že se Pandion zbláznil: dělal prudké pohyby, ohýbal a natahoval hned ruku, hned nohu a pečlivě je pozoroval, zvracel hlavu a bolestivě kroutil očima. Mladý Řek se vrátil domů teprve večer, vzrušen a s horečně se lesknoucím zrakem. Přiměl Kaviho k jeho, velkému úžasu, aby se před něj postavil a na povel chodil a zastavoval se. Etrusk zprvu trpělivě snášel rozmar svého přítele, konečně ho to omrzelo, a plácnuv se do čela, energicky se posadil na zem. Ale Pandion ani pak ho nenechal na pokoji — prohlížel si ho, obcházel ho hned zleva, hned zprava, až Etrusk začal klít a v domnění, že Pandion blouzní, hrozil, že ho sváže a připoutá na lože.

„Jdi mi k šípku,“ vesele zvolal Pandion. „Nebojím se tě! Stočím tě, že budeš vypadat jako zatočený roh bílé antilopy!“

Kavi ještě nikdy neviděl, aby se jeho přítel tak rozdováděl. Měl a toho radost, protože už dlouho pozoroval duševní sklíčenost mladého Řeka. Bruče cosi o klukovi, který si dělá smích ze starého táty, Etrusk zlehka Pandiona klepl a ten, najednou se uklidniv, křičel, že má strašný hlad. Oba přátelé si sedli k večeři, a, Pandion se snažil Kavimu vysvětlit svůj velký objev. Etruska to proti očekávání velice zajímalo a dlouho se Pandiona vyptával, snaže se vniknout do podstaty potíží, které se sochaři objevují, když se pokouší vytvořit ve svém díle živou přírodu.

Etrusk a Řek seděli dlouho a ukončili svou besedu za tmy.

Ale najednou cosi zakrylo světélko hvězdného nebe, které vnikalo do chýše otvorem vchodu, a radostně je vyrušil Kidogův hlas. Černoch se neočekávaně vrátil a rozhodl se ihned navštívit své přátele. Na otázku, jak se lov vydařil, odpověděl neurčitě, vymlouvaje se na únavu a slíbil, že jim zítra kořist ukáže. Kavi a Pandion mu vyprávěli o Takelově smrti a o výpravě za černým dřevem. Kidogo se strašlivě rozzuřil, zasypával přátele nadávkami a křičel, že urazili jeho pohostinství; Etruska nazval dokonce starou hyenou. Nakonec se utišil: zármutek nad zahynuvším přítelem přemohl hněv. Pak mu teprve Etrusk a Řek mohli vyprávět o svých obavách, jak budou platit synům větru, a žádali ho o radu. Kidogo však vyslechl jejich stesky naprosto lhostejně, ani slovem jim neodpověděl na jejich otázky a odešel.

Zaražení přátelé byli přesvědčeni, že podivné Kidogovo chování bylo způsobeno žalem nad Libyjcovou smrtí. Dlouho se převraceli na svých lůžkách a mlčky se oddali každý svým myšlenkám.

Kidogo k nim přišel ráno znovu; na jeho dobromyslné tváři byl výraz čtverácké poťouchlosti. Přivedl s sebou všechny Libyjce a celý zástup mladých mužů. Kidogovi soukmenovcl na užaslé cizince pomrkávali, hlasitě se smáli, šeptali si mezi sebou a pokřikovali na sebe úryvky nesrozumitelných vět. Dělali narážky na kouzelné čáry, které prý jejich lid ovládá, a ujišťovali, že Kidogo umí změnit obyčejné hole v černé dřevo a ve slonovinu a říční písek ve zlato. Všechny tyto nesmysly vyslechli cizinci na cestě k chýši černého přítele. Kidogo je zavedl k nevelkému skladišti. Lišilo se od jiných obyčejných chýši menšími rozměry a jeho dveře byly zavaleny ohromným kamenem… Kidogo s pomocí několika mužů kámen odvalil a mládež se postavila po obou stranách dveří, otevřených dokořán. Kidogo se sehnul, vešel dovnitř a zval soudruhy k sobě. Kavi, Pandion a Libyjci stále ještě nechápali, co to všechno znamená, a mlčky stáli v pološeru, dokud si jejich zrak nezvykl na slabé světlo, které sem vnikalo okrouhlou škvírou mezi přečnívající kuželovitou střechou a horním krajem hliněné stěny. Pak spatřil několik silných černých kmenů, hromadu sloních klů a pět vysokých otevřených košů, vrchovatě naplněných léčivými ořechy. Kidogo upřeně pozoroval tváře soudruhů a řekl hlasitě: „To všechno je vaše. To pro vás sebral můj lid, abyste měli lehkou a Šťastnou cestu!

Synové větru musí za tohle vzít na koráby ne jednu, ale dvě desítky, lidí…“

„Tvůj lid nám tolik toho daruje… ale za co?…“ zvolal užaslý Kavi.

„Za to, že jste dobří lidé, stateční lidé, za to, že jste vykonali tolik hrdinských činů, za to, že jste moji přátelé a že jste mi pomohli se vrátit,“ vypočítával Kidogo a snažil se zdát ledově klidný. „Ale, počkejte, to není všechno!“ černoch ustoupil stranou, vsunul ruku mezi koše a vytáhl sáček z pevné kůže, jistě tak velký jako lidská hlava.

„Vezmi“ — podal Kidogo Kavimu pytlík.

Etrusk natáhl dlaně, prohnul se pod tíhou nečekané váhy a málem pytlík upustil. Kidogo se hlučně rozesmál a nadšením se roztančil. Za stěnami skladiště mu odpovídal veselý smích mládeže.

„Co to je?“ zeptal se Kavi, nepřestávaje tisknout k prsům těžký pytlík.

„To se ptáš ty, starý, moudrý vojín,“ smál se Kidogo, „jako bys nevěděl, že jen jedna věc je na světě tak těžká!“

„Zlato!“ zvolal Etrusk svým rodným jazykem, ale Kidogo mu porozuměl.

„Ano, zlato,“ přisvědčil.

„A kde jsi ho tolik vzal?“ ptal se Pandion a ohmatával tvrdě nabitý pytlík.

„Místo na lov jsme zašli na zlatonosnou náhorní planinu. Osm dní jsme tam překopávali písek a proplachovali jej ve vodě…“ Kidogo se odmlčel a pák dodal: „Synové větru vás nedovezou až do vlasti. Tam, na vašem moři, budete mít před sebou různé cesty a každý z vás se bude chtít dostat domů. Rozdělte si zlato a dobře je schovejte, aby je synové větru po cestě nespatřili.“

„Kdo všechno byl s tebou na tomto lovu?“ rychle se zeptal Etrusk.

„Tihle všichni,“ Kidogo ukázal na mládež, která se shlukla u vchodu.

Rozradostnění, dojatí přátelé se vrhli k černochům se slovy vděčnosti. Ale ti v rozpacích přešlapovali na svém místě a nenápadně se začali ztrácet jeden za druhým do chýší.

Všichni pak vyšli ze skladiště a. zavalili zase dveře kamenem. Kidoga najednou přepadla zamlklost, jeho veselí bylo to tam. Pandion si přitáhl černého přítele k sobě, ale ten se z jeho objetí vymkl, položil Řekovi ruce na ramena a dlouho se díval do jeho nazlátlých očí.

„Jak jen se s tebou rozloučím, Kidogo,“ vydral se Pandionovi povzdech proti jeho vůli.

Černochovy prsty se zabořily do Pandionových ramenou.

„Bůh blesků vidí,“ řekl Kidogo hluše, „že bych dal všechno zlato hor, všechno, co mám, až do posledního kopí jen za to, abys svolil zůstat se mnou navždy…“ Tvář Kidogova byla dojata, zastřel si oči rukama. „Ale ani tě neprosím,“ přerývaný hlas Kidogův se chvěl, „poznal jsem v zajetí, co je to vlast… Chápu, že nemůžeš zůstat… a tak, vidíš, sám se snažím, abys odejel…“

Kidogo najednou pustil Pandiona a odběhl domů.

Mladý Řek se dlouho díval za přítelem a slzy mu zakalily zrak. Za Pandionovými zády si těžce povzdechl Etrusk:

„Přijde čas, rozejdeme si i my dva, tiše a smutně řekl Kavi.

„Naše domovy nejsou od sebe tak daleko a koráby se tam plaví často,“ řekl Pandion, obrátiv se k němu. Ale Kidogo zůstane zde, na konci Oekumeny, na konci našeho světa.“

Etrusk mu neodpověděl.

Uklidněn v starostech o budoucnost, Pandion se cele pohroužil do práce. Spěchal, velikost přátelství, zrozeného v zápase o svobodu, ho okřídlovala a povzbuzovala. Už předem viděl v duchu všechny podrobnosti gemmy.

Na pozadí moře budou stát tři objímající se lidé, na pozadí toho moře, které bylo cílem jejich pochodů, toho moře, které jim navrátí vlast.

Pandion se rozhodl zobrazit na velké ploše svého kamene tři přátele — Kidogu, Kaviho a sebe v třpytící se, průhledné záři širé mořské dáli, kterou bude nejvýstižněji znázorňovat bleděmodrý, nazelenalý krystal sám.

Mladý sochař si udělal několik nákresů na tenkých destičkách ze slonoviny, kterých používaly ženy zdejšího kmene k roztírání jakýchsi mastí. Objev, který nedávno učinil, nutil ho stále vidět před očima živá těla, ale to nebylo už těžké. Etrusk se od něho nehnul a Kidogo, tuše blízký příchod synů větru, nechal všeho a už se od přátel neodlučoval.

Pandion často nutil Etruska a černocha, aby před ním stáli v objetí a ti s vtipkováním mu yyhověli.

Přátelé si po celé hodiny vypravovali, sdělovali si své nejtajnější myšlenky, obavy a plány, a v hloubi srdce vězela každému jako hluboký osten myšlenka na neodvratné rozloučení.

Pandion neztrácel při hovoru čas a pilně ryl do tvrdého kamene. Někdy sochař zmlkl, jeho zrak byl rázem pronikavý a ostrý — Řek se snažil zachytit v rysech přátel nějakou pro sebe důležitou podrobnost.

Tři mužské postavy byly stále a stále plastičtější a živější. Ve středu bylo možno spatřit ohromného Kidoga, vpravo od něho stál Pandion, poněkud obrácen k zbývajícímu kousíčku hladké plochy, a vlevo Etrusk, oba s kopími v rukou. Kavi a Kidogo uznali, že jsou si hodně podobni, ale vytýkali Pandionovi, že udělal špatně sebe. Sochař se usmíval a odpovídal, že na tom nesejde.

Postavy přátel, nehledě na malé rozměry, byly naprosto živé, každá podrobnost prozrazovala skutečného mistra. Obraty těl byly prudké, byla v nich síla a přitom byly jemně ukázněné. V Kidogových rukou, ze široka položených na ramena Etruskova a Řekova, podařilo se Pandionovi vyjádřit pohyb ochrany a něžné bratrské lásky, Kavi a Pandion stáli pozorně, s takřka hrozebně skloněnými hlavami, plni napjatě ostražitosti zkušených vojínů, kteří jsou připraveni odrazit každého nepřítele a uhájit svou svobodu. Právě tento dojem síly a jistoty vyzařovala celá skupina a Pandion se snažil vyjádřit ve svém díle všechno nejlepší, co bylo v lidech, kteří se mu stali drahými na cestě z otroctví do vlasti. Sochař pochopil, že se mu konečně podařilo vytvořit opravdu umělecké dílo. Kidogo a Kavi přestali o Pandionovi vtipkovat. Se zatajeným dechem sledovali po celé hodiny pohyby kouzelného rydla a podvědomá úcta k mistrovství skutečného umělce určovala jejich nový poměr k Pandionovi. Jejich mladý přítel, smělý, veselý a dokonce chlapecký, někdy směšný svým obdivem pro ženy, se ukázal velkým umělcem! To Kidoga a Kaviho rozradostňovalo a současně překvapovalo,

Dny rychle letěly. Pandion najednou začal být neklidný. Už minulo půl druhého měsíce a lhůta, která byla určena k příjezdu synů větru, už minula. V duši mladého Řeka zápasily neklid a úleva — neklid proto, že synové větru snad vůbec nepřijedou, a úleva při myšlence, že se neodvratné rozloučení s Kidogem oddaluje. Pln neklidu a napětí opouštěl někdy Pandion svou práci — která byla ostatně již téměř u konce. Řek začal opět chodit k moři a snažil se vracet co nejrychleji, aby nebyl od přátel dlouho vzdálen.

Jednou se Pandion chystal jít na obvyklé koupání. Vstal a zval s sebou kamarády, ale ti odřekli, zabráni do vzrušující pře o různých způsobech zpracování žvýkacích listů. V dálce se ozval hluk mnoha hlasů, volání a nadšený křik, kterým vznětliví soukmenovci Kidogovi doprovázeli každou událost. Kidogo vyskočil, jeho tvář pokryl šedý popel bledosti, i prsa černochova dokonce posvětlela. Maličko zavrávorav, Kidogo se rozběhl ke své chýši a přes rameno volal na vzrušené přátele:

„Pravděpodobně přijeli synové větru.“

Etruskovi a Řekovi se hnala do hlavy krev, ale pustili se také do běhu k moři krátkou pěšinkou, kterou Pandion dobře znal. Na hřebenu kopce se Pandion a Kavi zastavili.

„Jsou to jistě synové větru!“ zvolal Kavi.

Na břehu spočinul tmavě fialový stín ohromné hory, protáhl se do dáli, zastínil jiskření moře a vrhl na ně ponurou tmu lesních hlubin. Černé koráby, podobné lodím řeckým, s příděmi vypouklými jako labutí hruď, byly už vytaženy na zšedlý písek. Bylo jich pět. Se skloněnými, stožáry se lodi podobaly černým kachnám, které usnuly na písku.

Před koráby chodili sem tam bradatí vojíni v hrubých šedých pláštěnkách, na okrouhlých štítech se jim třpytilo měděné kování a v rukou se jim klátily široké sekery na dlouhých topůrkách. Velitelé, kupci a všichni lidé uvolnění ze služby odešli zřejmě s korábů do Kidogovy osady. Etrusk a Řek se obrátili zpět.

U, chýše je očekával netrpělivě Kidogo.

„Synové větru jsou u našich náčelníků, sdělil černoch. „Požádal jsem strýce, aby o vás promluvil s naším hlavním náčelníkem a ten sám bude nyní o vás jednat. Bude to tak jistější. Pro syny větru je nebezpečné si ho rozhněvat, dopraví vás tedy všechny v pořádku,“ usmál se černoch trpce a smutně.

Na břehu se shromáždil dav lidí, aby vyprovodil odjíždějící koráby. Synové větru spěchali — slunce se klonilo k západu a oni, bůhví proč, chtěli za každou cenu vyplout ještě dnes. Koráby už byly naloženy a zvolna se kolébaly na pokraji bradel. Na jednom z korábů byl také dar Kidogova lidu — plat za dopravu bývalých otroků do vlasti. Ke korábům museli jít přes pobřežní mělčinu po prsa vodou. Velitelé synů větru se zdrželi, umlouvajíce při loučení s náčelníkem, aby jim na příští rok připravil co nejvíce zboží a ujišťovali, že se dostaví v určený čas za každou cenu.

Kavi stál vedle Kidoga a v jedné ruce držel balík s kůží a s lebkou strašného dravce gišu. Černý přítel daroval Pandionovi a Kavimu na rozloučenou dva velké vrhací nože. Tento vojenský vynález lidu Tengrely měl tvar široké bronzové destičky hluboce rozštípnuté na pět nožů — čtyři byly srpovitě zahnuty a zabroušeny, k pátému, který měl podobu prstu, byla připevněna krátká rohová rukověť. Zbraň, hozená obratnou rukou, se za svištění ve vzduchu točila a zabíjela oběť rázem na vzdálenost dvaceti loktů.

Pandion se rozhlížel kolem sebe se stísněným srdcem, prohlížel si své nové spolucestovatele a majitele lodí. Jejich drsné, větrem ošlehané tváře měly barvu tmavé cihly, nestříhané plnovousy se na tvářích kudrnatily a v jejich těžké, houpavé chůzi a v tvrdých vráskách kolem rtů a na čele nebylo ani kapky té milé dobrodušnosti, která charakterizovala Kidogovy soukmenovce. Ale přes to Pandion z nějakého důvodu věřil těmto lidem, možná proto, že synové větru byli jako on sám oddáni moři, žili s ním v souladu a rozuměli mu. Nebo snad proto, že Pandion a Kavi se setkávali v jejich řeči se známými slovy.

Synové větru ochotně svolili vzít na koráby bývalé otroky za cenu nabídnutou náčelníkem. Strýci Kidogovu Iorumefovi se dokonce podařilo usmlouvat šest sloních klů a dva koše léčivých ořechů. Tento zbytek naložili na lodě jako majetek Kaviho, Libyjců a Pandiona. Synové větru přátele přes jejich protesty rozdělili. Na jednom korábu jelo šest Libyjců, na druhém Kavi s Pandionem a tři Libyjci.

Přístav synů větru byl nedaleko Vrat mlh, nesmírně daleko od Kidogovy vlasti — nejméně dva měsíce plavby při nejpříznivějším počasí. Kavi a Pandion byli úplně zmateni — nepředstavovali si skutečnou dálku cesty a nyní pochopili, že synové větru jsou právě tak vynikajícími bojovníky s mořem, jako vládci slonů v zápase s nesmírnou mocí afrických stepí. Z přístavu synů větrů musí Pandion přeplout ještě skoro celé Veliké zelené moře, ale tato vzdálenost je dva a půlkrát menší než cesta od Kidogovy osady do přístavu synů větru. Synové větru uklidnili Pandiona a Kaviho ujištěním, že k nim často přijíždějí koráby Féničanů z Tyru, z Kréty, Kypru a z velkého Libyjského zálivu.[107] Ale na to Pandion stoje na břehu nyní nemyslil. Zmaten pohlížel na moře, jako by se pokoušel změřit ohromnou cestu, která byla před ním a obracel se ke Kidogovi. Velitel všech korábů, s obručí z tepaného zlata v kadeřavých vlasech, hlasitě vykřikl a dal tak rozkaz, aby lodi vypluly.

„Buď sbohem, Pandione, i ty, Kavi,“ zašeptal Kidogo. „Vzpomeň si tam, v daleké své vlasti na Kidoga, věrného druha, milujícího vás oba. Vzpomeňte si na naše dny v otroctví v Kemtu, kdy nám bylo oporou jen naše přátelství, vzpomeňte si na dny vzpoury, na útek, na dny velkého pochodu k moři… Budu v duchu s vámi. Odcházíte ode mne navždy, vy, kteří jste se mi stali dražšími než můj vlastní život.“ Černochův hlas zesílil. „Budu žít vírou, že se jednou lidé přestanou bát dálek světa. Moře je spojí… Ale já už vás neuvidím… Můj zármutek je velký…“ Vzlyky zachvěly ohromným Kidogovým tělem.

Naposledy se spojily ruce přátel, synové větru volali z lodi…

Pandionovy ruce uvolnily stisk, Kavi se odvrátil. Etrusk a Řek vstoupili do teplé vody a klouzajíce po kluzkých kamenech spěchali k lodím.

Po prvé po dlouhé době vstoupil Pandion na palubu; ovanula ho vzpomínka na dny šťastných cest v dávné minulosti. Ale minulost se jen kmitla a znovu zapadla. Všechny myšlenky byly soustředěny k vysoké černé postavě, která stála samojediná před zástupem, u samého kraje vody. Vesla pleskla do vody a zamíhala se v rychlém pravidelném rytmu, koráb přešel první čáru bradel. Námořníci zvedli velkou plachtu a do korábu se napřel vítr.

Lidé na břehu se stále zmenšovali; brzy jen malá černá tečka označovala navždy ztraceného soudruha Kidoga. Snášející se soumrak zahalil břeh, za zádí se tyčil ponurý tmavý horský hřeben. Kavi stíral ne první velkou slzu. Ohromný netopýr, který sem zaletěl od břehu, podél něhož se lodě plavily, zavadil lehce o Pandionovu tvář. Tento hedvábný dotyk se zdál Pandionovi posledním pozdravem země, kterou opustili. Co na něho čeká ve vlasti po tak dlouhé nepřítomnosti? Jak se mu bude žít mezi svými, až se vrátí? Koho najde? Tessa — kdoví, je-li na živu, má-li ho stále ráda, či?…

Koráby ponuře klouzaly po vlnách s příděmi obrácenými k západu. Teprve po měsíci cesty se obrátily na sever — jak řekli synové větru. Mocný dech oceánu cuchal Pandionovi vlasy. Kolem něho beze spěchu a starostlivě pobíhali námořníci. Synové větru — potomci dávných krétských mořeplavců — zdáli se být Pandionovi daleko více cizí než byli černí obyvatelé Afriky. Řek sevřel v ruce váček, který mu visel na prsou a ve kterém byl kámen s Kidogovou podobou, a zamířil k soudruhům, smutně se tisknoucím v koutku na palubě cizího korábu…

Za horami vystoupil oranžový kotouč luny. V jejím světle oceán — Veliká duha, který se prostírá kolem všech zemí světa — otevřel své propadávající se černé hlubiny, nad nimiž se rytmicky vznášely světlé vrcholky vln. Malé koráby pluly směle vpřed, hned vznášely své přídě k hvězdnému nebi a rozstřikovaly kolem sebe stříbřitou tříšť, hned zase se propadávaly dolů, do temně hučící tmy. Pandionovi to připomínalo jeho vlastní životní pouť. Vpředu splývaly v dáli třpytící se vrcholky vodních valů v jednu svítící se cestu, hvězdy klesaly dolů a houpaly se na vlnách, jako to bývávalo v minulosti u břehů vlasti. Oceán přijal odvážné lidi, byl ochoten je na sobě nésti až do nesmírné dáli — domů…

„Viděl jsi, Evpaline, gemmu na kameni v barvě moře — nejdokonalejší dílo v Aeneadě, po pravdě řečeno, v celé Helladě?“

Evpalin neodpověděl hned. Poslouchal, jak zaržál jeho milovaný kůň, kterého držel urostlý otrok, a pevněji si přitiskl k tělu plášť z jemné vlny. Jarní větříček ve stínu přístřešku studil chladem, ačkoli šedé svahy kamenitých hor zvedající se, před rozmlouvajícími už byly pokryty kvetoucími stromy. Dole se táhly jako něžné růžové obláčky háje kvetoucích mandloní, výše tmavé růžové, skoro fialové skvrny označovaly houštiny křovisek. Studený vítr vanoucí s hor šířil mandlovou vůni a letěl nad údolími Aeneady s poselstvím nového jara. Evpalin vtáhl do sebe vítr, zaklepal prstem na dřevěný sloup a zvolna řekl:

„Slyšel jsem, že ji vyryl adoptovaný Agenorův syn, ten, co tak dlouho bloudil po světě. Měli ho už za mrtvého, ale on se nedávno vrátil z velké dálky.“

„A o dceři Agenorově, krasavici Tesse… slyšel jsi o ní jistě?“

„Slyšel jsem, že se nechtěla vdávat celých šest let, věřila, že se její milý vrátí. A umělec — její otec — jí to dovolil…“

„Vím, že nejen jí to dovolil, ale také sám stále čekal na svého adoptovaného syna!“

„Vzácný případ, kdy se přání vyplnilo! Vskutku nezahynul a stal se Tessiným mužem a skvělým umělcem. Lituji, že jsi gemmu neviděl — jsi dobrý znalec a dovedl bys ji ocenit!“'

„Poslechnu tě a zajedu k Agenorovi. Bydlí u Acheloevova mysu, celkem dvacet stadií odsud…“

„O ne, Evpaline, je pozdě. Mistr, který gemmu vytvořil, ji daroval, jen si pomysli, svému světoběžnému příteli Etruskovi. Přivezl ho do Agenorova domu, protože se cestou roznemohl, vyléčil ho, a když se světoběžník vypravil domů, dal mu to, co mohlo proslavit celou Aeneadu.

A Etrusk mu za to dal kůži strašlivého skvrnitého zvířete, o němž dosud nikdo neslyšel…“

„Odjel jako žebrák a vrátil se právě tak. Což se nic na svých těžkých cestách nenaučil, že dává drahocenné dary ledakomus?“

„Těžko bychom my dva rozuměli člověku, který byl tak dlouho v cizině. Ale je mi líto, že gemma je pro nás ztracena!“