Na konci světa

TEMNÁ CESTA

Dík pečlivému ošetřování Kidoga a Kaviho Pandionovy zlámané kosti srostly. Ale dřívější síla mladého Řeka se nevracela. Lhostejný a netečný ležel celé dny v pološeru prostranné chýše, malátně a jednoslabičně odpovídal na otázky přátel, jedl s nechutí a nepokoušel se zvednout s lože. Byl přepadlý, jeho tvář se zapadlýma očima většinou zavřenýma obrostla hebkým plnovousem.

Bylo už na čase dát se na dalekou cestu k moři a do vlasti. Kidogo se už dávno vyptal do všech podrobností místních obyvatelů na cestu k břehům Jižního rohu.

Z třiceti devíti bývalých otroků, kteří našli útulek v této vesnici, odešlo už na různé strany dvanáct — žili v této zemi a mohli se bez velké námahy a nebezpečí brzo dostat do vlasti.

Ti, kteří zůstali, naléhali na Kidoga. aby se už dali na cestu. Nyní, když byli svobodní a silní, vzdálená vlast je vábila stále více a více; každý den, strávený v odpočinku, zdál se jim zločinem. A pokud jejich návrat záležel na Kidogovi. dotírali na něho prosbami a domluvami.

Kidogo se vytáčel neurčitými sliby — nemohl opustit Pandiona. Po takových rozmluvách proseděl černoch celé hodiny u lože svého přítele, trápil se pochybami a kladl si stále touž otázku: kdy už ve stavu nemocného nastane obrat k lepšímu? Na radu Kaviho vynášeli Pandiona z chýše a nechávali ho ležet u vchodu v hodinách, kdy horko začalo polevovat. Ale ani to nepřineslo žádoucího zlepšení. Pandion byl čilejší jen za deště — rachot hromu a řev řítící se vody ho dovedly přimět k tomu, že se nadzvedal na lokti a naslouchal, jako by v těch zvucích zachycoval jakési volání, ostatním nesrozumitelné. Kavi pozval dva místní lékaře.

Okuřovali nemocného štiplavým kouřem bylin, zakopali do země hrnek s jakýmisi kořeny, ale stav mladého Řeka se nelepšil.

Když jednou Pandion ležel před chýší a Kavi vyzbrojen malou větvičkou líně od něho odháněl bzučící mouchy, přistoupila k němu dívka v modrém pláštíku.

Dívka vyprostila z pláštíku štíhlou ruku, na které zazvonily náramky; držela v ní maličký pletený uzlíček. Iruma jej podala Kavimu — Etrusk se už naučil trochu místním lidem rozumět — a vysvětlila mu, že to jsou kouzelné ořechy ze západních lesů[80], které musí nemocného vyléčit. Dívka se snažila Etruskovi vyložit, jak se z nich má lék připravit, ale Kavi jí nerozuměl. Iruma v rozpacích sklopila hlavu, ale ihned se vzchopila, požádala Etruská, aby jí dal plochý kámen, kterým drtili obilí, a aby přinesl misku vody. Etrusk si cosi bručel pod nos a vešel do chýše. Dívka se rozhlédla kolem, klekla si v hlavách nemocného a upřeně se mu zadívala do tváře. Malá ruka se položila na Pandionovo čelo. Ozvaly se těžké kroky Kaviho a dívka spěšně ruku odtáhla.

Vysypala ze sáčku ořechy podobné kaštanům, rozbila je, rozetřela jadérka na kameni a udělala řídkou kasičku, smíchavši je s mlékem, které právě Kidogo přinesl. Jakmile černoch spatřil ořechy, spustil radostný pokřik a radostí začal skákat kolem zamračeného Etruska.

Užaslému Kavimu Kidogo vysvětlil, že v západních lesích a v lesích jeho vlasti roste malý strom se štíhlým kmenem. Větve stromu se postupně k vrcholu krátí, takže nahoře vypadá strom zašpičatělý. Roste na něm mnoho ořechů, které mají tu kouzelnou vlastnost, že léčí nemocné, vracejí sílu vysíleným, zahánějí únavu a zdravé povzbuzují k veselosti a radosti.

Dívka nakrmila nemocného kasičkou z kouzelných ořechů, pak se všichni tři usadili u postele a trpělivě čekali na výsledek. Minulo několik okamžiků. Slabý Pandionův dech se stal silný a souměrný, pokožka na zapadlých tvářích zrůžověla. Etrusk se přestal mračit. Jako okouzlen pozoroval účinek tajemného léku. Teď mladý Řek hlasitě povzdechl, najednou rozevřel široce oči, nadzvedl se a usedl.

Slunečné Pandionovy oči se svezly s Etruska na Kidoga a znehybněly v upřeném pohledu na dívku. Mladý Řek se díval s překvapením na tvář barvy tmavého bronzu s podivuhodně hladkou a velmi svěží pletí.

Malinko sklopené vnitřní koutky očí dělily u kořene nosu drobounké čárky plné šelmovství. Přivřenými víčky probleskovalo bílé a čisté bělmo, chřípí širokého, ale pravidelného nosu se nervosně chvělo, poněkud silné rty odhalovaly v otevřeném a plachém úsměvu řadu velkých zubů. Celá její široká tvář byla tak plna vyzývavého a něžného šelmovství, veselé hry mladistvého života, že se Pandion nevolky usmál. A ihned nazlátlé oči mladého Řeka, před okamžikem ještě matně a netečné, zazářily a zajiskřily. Zrozpačitělá Iruma sklopila oči a odvrátila se.

Ohromení přátelé byli u vytržení — po prvé od osudného dne bitvy s nosorožcem se jejich přítel usmál. Kouzelný účinek podivných ořechů byl docela nesporný. Pandion seděl a lačně se přátel vyptával na všechno, co se stalo ode dne jeho zranění, a přerušoval jejich výklady rychlými otázkami a vzbuzoval dojem člověka něčím opojeného. Iruma se chvatně vzdálila, ale slíbila, že se navečer přijde poptat na jinochovo zdraví. Pandion s chutí a mnoho jedl a nepřestal se vyptávat dál. Avšak k večeru účinek léku skončil, plamen života pohasl, a mladého Reka opět zachvátil dřímotný stav netečnosti.

Pandion ležel v chýši. Etrusk a Černoch se radili, mají-li mu opět dát kouzelné ořechy, a rozhodli se, že se na to zeptají Irumy.

Dívka přišla V doprovodu svého otce — vysokého atleta s jizvami od lvích drápů na rameni a prsou. Otec & dcera se dlouho radili, lovec několikrát pohrdlivě zamával na dívku rukou, pohněvaně vrtěl hlavou, pak se hlasitě rozesmál a zlehka ji plácl po zádech. Iruma zlostně pohodila rameny a přistoupila k přátelům.

„Otec řekl, že se mnoho ořechů dávat nesmi,“ řekla černochovi, pokládajíc ho patrně za nejbližšího přítele nemocného. „Ořechy je třeba podávat jen jednou — za poledne, aby nemocný dobře jedl…“

Kidogo odpověděl, že zná účinek těchto ořechů a že se bude touto radou řídit.

V tu chvílí se otec podíval na nemocného, zavrtěl hlavou a řekl dceři několik slov, kterým nerozuměl ani Kavi, ani Kidogo. Iruma najednou vypadala jako velká rozzlobená kočka — tak se ji leskly oči. Hořejší ret se trochu nadzvedl a odhalil kraj zubů. Lovec se dobrácky ušklíbl, mávl rukou a vyšel z chýše. Dívka se naklonila nad Pandionem, dlouho si prohlížela jeho tvář, pak jako by měla naspěch, také vykročila k východu.

„Zítra večer ho budu léčit sama podle zvyků našeho lidu,“ prohlásila rozhodně před odchodem. „Od pradávna léčí tak u nás ženy nemocné nebo raněné. Tvému příteli odešla duše radosti — bez ní ani jeden člověk nemá chuť žít. Je třeba mu ji vrátit!“

Kidogo se zamyslil nad dívčinými slovy a usoudil, že dívka má pravdu. Pandion vskutku po všech protrpěných otřesech ztratil chuť k životu. Něco se v něm nalomilo. Ale nechť si Kidogo jakkoli lámal hlavu, nedovedl si představit, jakým způsobem chce Iruma Pandiona léčit. Nemohl na nic přijít a šel spát.

Příštího dne nakrmil Kidogo přítele opět kašičkou z ořechů. Pandion opět seděl, rozmlouval a k radosti přátel s velkou chutí jedl. Mladý Řek se stále rozhlížel a konečně se zeptal na včerejší dívku. Kidogo se vesele zašklebil, mrkl na Etruska a ohlásil Pandionovi, že ho dívka bude dnes večer léčit tajemným a zcela neznámým způsobem. Pandiona to zprvu zajímalo, ale potom, když doba účinku ořechů skončila, upadl znovu do obvyklé netečnosti.

Přesto se jak Kavi, tak Kidogo shodli, že se stav nemocného za tyto dva dny značně zlepšil. Jejich mladý přítel se na loži obracel častěji a hlasitěji dýchal než dříve.

Jakmile se slunce schýlilo k západu, osada se jako obvykle naplnila štiplavým kouřem hořícího roští a monotónním dutým zvoněním velkých moždířů, v nichž ženy drtily k jídlu drobounká zrna jakési na poli pěstované rostliny[81].

Černá kaše z těchto zrn, připravená z mléka a omastku, byla hlavní potravou všech zdejších lidí.

Po soumraku přišla rychle noc. Najednou se ztichlou osadou rozlehlo duté rachocení bubnů. Hlučný zástup mládeže se přiblížil k chýši našich tří přátel. Vpředu šly čtyři dívky s pochodněmi, obklopujíce dvě sehnuté stařeny v širokých tmavých pláštích. Hoši uchopili nemocného a doprovázeni hlasitými výkřiky zástupu nesli ho na druhý konec vesnice, který zabíhal k vykácenému okraji lesa.

Kavi a Kidogo šli za zástupem. Etrusk se nespokojeni rozhlížel kolem; jeho pohled prozrazoval, že si od celého tohoto záměru neslibuje nic dobrého.

Pandiona přinesli do ohromné prázdné chýše, široké nejméně třicet loktů v průměru a složili ho u prostředního sloupu, zády k širokému vchodu. Několik pochodní ze zpuchřelého dřeva, napuštěného palmovým olejem, které byly upevněny na sloupu, osvětlovalo jasně střed chýše. Stěny pod nízkými spadajícími okraji střechy se utápěly v polotemnu. Chýše byla plná žen — mladé dívky i stařeny seděly podél stěn v živém hovoru. Jakási stařena dala Pandionovi něčeho tmavého se napit, což jinocha rázem povzbudilo.

Z vydlabaného sloního klu se rozlehl ostrý třaslavý zvuk — v chýši nastalo ticho a všichni muži chvatně opustili místnost. Etrusk a Kidogo, kteří se pokoušeli zde zůstat, byli bez okolků vystrčeni do tmy. U vchodu se seskupilo několik ohyzdných stařen a zahradilo před zvědavými zraky vše, co se v chýši dělo. Kavi se usadil nedaleko chýše, rozhodnut stůj co stůj se nehnout až do konce tajemné věci. Kidogo se k němu připojil; cenil zuby a šklebil se — věřil způsobům léčení, pěstovaným u jižních národů.

Dvě dívky opatrně nadzvedly nemocného, posadily ho a opřely zády o sloup. Pandion se udiveně rozhlížel kolem, setkávaje se v polotmě s lesklými bělmy očí á zuby smějících se žen. Uvnitř chýše byly rozvěšeny svazky jakési aromatické rostliny. Široká girlanda obtáčela chýši kolem dokola po vnitřním lemu střechy, jemné větvičky téže křoviny oplétaly sloup, o nějž byl Pandion opřen. Všechno bylo prosyceno natrpklou a posilující vůni rostliny[82] — tato vůně dráždila a znepokojovala Pandiona a připomínala mu cosi nekonečně drahého a vábícího, ale nenávratně zapomenutého.

Přímo před Rekem se usadilo několik žen. Ve světle pochodní se bělaly dvě prohnuté trumpety ze sloních klů, tmavé bubny se černaly kulatými boky, byly to vydlabané špalky z kmene tlustých stromů.

Znovu zazněl třaslavý zvuk trumpet. Stařeny postavily před Pandiona zčernalou dřevěnou sošku ženy s hrubě zpracovanými mohutnými tvary.

Vysoké ženské hlasy zanotovaly tichou píseň — plynuly pomalé vlnky hrdelních tónů a tesklivých vzdechů, zrychlovaly se a nabývaly síly, rostly do šíře a zvedaly se do výše s prudkým tempem. Najednou těžký a zvučný úhoz na buben otřásl vzduchem. Pandion bezděky sebou trhl. Píseň umlkla, na hranici světla a stínu se objevila dívka v modrém plášti, kterou Pandion už znal. Vstoupila do kruhu osvětleného pochodněmi a jakoby nerozhodně se zastavila. Znovu se ozvala trouba a do jejího zasténání vpadlo několik stařen divokým zaječením. Dívka odhodila za sebe plášť a zůstala v pase, upleteném z věncoví vonných větviček.

Světlo pochodní přebíhalo po lesklé, tmavě bronzové pleti mlhavými odlesky. Iruminy oči byly silně podmalovány namodrale černou barvou, na rukou a na nohou se třpytily vyleštěné měděné kruhy, krátké černé vlasy v tvrdých prstencích se rozletěly po hladkých ramenou.

Bubny zarachotily stejnoměrně a dutě. Dívka se v taktu jejich pomalých úderů blížila k Pandionovi, tiše našlapujíc bosýma nohama, pružným, kočičím pohybem se naklonila nad soškou neznámé bohyně a vztáhla ruce v mučivém a vášnivém očekávání. Okouzlený Pandion sledoval každý Irumin pohyb. Teď nebylo v dívčině tváři ani stopy šelmovství — vážná, přísná, se zamračeným obočím jako by naslouchala hlasům svého srdce. Hned znehybněla, hned vzpínala ruce, ze široka je rozhazovala a stavěla se na špičky prstů, jako by se každá částečka jejího těla chtěla vznést do výše. Mladý Rek nikdy v životě nic takového neviděl — tajemný život proudící v rukou jako by splýval s oduševnělým výrazem dívčiny hlavy pozvednuté vzhůru.

Divoce zatroubily rohy ze slonové kosti. Náhlý ohlušující úder zarazil Pandionovi dech — měděné plechy, které udeřily o sebe, zahřměly a zazvonily vítězně a radostně, přehlušujíce trhaný rachot bubnů.

Dívka se prohnula v zádech jako vysoká lesklá duha. Pak se malinké nožky pomalu šinuly po hladce udusané podlaze — tanečnice se pohybovala po obvodu kruhu nesměle a nerozhodně, plna plachého zmatku.

Ozářena jasným světlem pochodní, dívka se zdála ulita z tmavého kovu. Couvajíc do pološera, pohybovala se jako lehký, téměř neviditelný stín.

Poplašný rachot bubnů se neustále zrychloval, měděné plechy hřměly divoce a pomalý tanec, poslušen těchto zběsilých zvuků, byl prudší a prudší.

Pevné štíhlé nohy se rychle rozletěly v taktu s hlubokým třaslavým zvukem mědi, splétaly se, zastavovaly a znovu plavně tančily, sotva se dotýkajíce země.

Ramena i vysoko zvednutá hruď byly nehybné a napjaté Iruminy ruce prosebné vztažené k soše bohyně se rytmicky a pomalu vlnily.

Vytrvalé bubnování rázem ustalo, hřmící měď zmlkla a jen tesklivé vzlyky trub rušily občas nastalé ticho, v němž zvonily a chrastily Iruminy náramky.

Pandiona překvapil zvláštní pohyb svalů pod hladkou dívčinou pokožkou. Nikde nevystupovaly výrazně, ale přelévaly se a vlnily jako voda v potoce, a linie Iruminina těla se před očima mladého sochaře promítaly v řadě neopakujících se proměn. Byl v nich ladný rytmus mořského prostoru a rozmáchlý, prudký rozběh větru po zlaté stepů

Prosba, která naplňovala každý dívčin pohyb na začátku tance, ustoupila nyní velitelskému úsilí. Pandionovi se zdálo, že před ním proudí sám plamen života v bronzových odlescích světla a mocného hřmění hudby.

V duši mladého Reka vyšlehla najednou znovu touha po životě, probudily se znovu zašlé tužby, otevřel se před ním prostorný a tajemný svět.

Trouby umlkly. Nízké a hrozivé rachocení bubnů splynulo s pronikavými skřeky žen, měděné plechy hřměly jako blízka bouře a najednou nastalo ticho. Pandion slyšel bušení vlastního srdce.

Dívka se vrhla vpřed a chvějící se a vysílená pustila najednou podél těla bezvládně ruce.

Kolena se jí podlomila, lesk v očích pohasl. Smutně vykřikla a klesla před soškou bohyně. Po pádu zůstala nehybně ležet, jen ňadra se dmula zrychleným dechem.

Omráčený Pandion sebou trhl. Prudký tanec byl přerušen výkřikem žalu.

Chýši naplnil ryk nadšených hlasů.

Čtyři ženy, šeptajíce nesrozumitelná slova, zvedly a odnesly Irumu do hloubi chýše. Starodávná socha byla okamžitě uklizena. Ženy se zvedly vzrušené, s hořícíma očima. Hlasitě mezi sebou hovořily a ukazovaly na cizince. Stařeny se u vchodu rozestoupily a propustily Kidoga a Kaviho, kteří se vrhli k příteli a začali se ho vyptávat. Ale mladý Řek nechtěl hned mluvit. Oba přátelé ho odnesli domů a Pandion dlouho ležel bez spánku pod dojmem neobyčejného tance.

Pandion se začal uzdravovat. Jeho mladé tělo nabývalo staré síly s překvapující rychlostí.

Za tři dny došel mladý Řek bez cizí pomoci k domu lovcovu — toužil spatřit Irumu. Dívka nebyla doma, zato její otec přijal cizince laskavě a přívětivě, pohostil ho chutným pivem a dlouho se pokoušel cosi vysvětlit posunky a plácal Pandiona po ramenou a prsou. Mladý Řek mu však nerozuměl a opustil lovcův dům s neurčitým pocitem rozmrzelosti.

Znovuzrození Pandionovo nebylo zcela úplné: ač byl svoboden a uzdravoval se, neopouštěla ho podivná duševní strnulost. Vrozená čilost se mu přece jen nevracela.

Mladý Řek sám chápal, že jeho zdraví podlomily těžké zkoušky, kterými ho osud postihl. Otřes při zápasu s nosorožcem byl nad jeho síly. Zeslábl a dlouho se nemohl vrátit k životu. Ale musí se vzpamatovat, musí být schopen dalšího zápasu! A Pandion začal s přemáháním cvičit, aby se mohl jako dříve vyrovnat svým soudruhům.

Kidogo a Kavi se už nemuseli o Pandiona obávat a se všemi bývalými otroky a s většinou vesničanů se vydali na dlouhý lov na žirafy, doufajíce, že při tom trochu prozkoumají cestu a pro své pohostinné hospodáře uloví hodně zvěře.

Pandion zatím za smíchu a dobromyslných žertů sousedů pomáhal drtit zrní k přípravě piva, aby otužoval zesláblé svaly, a nedbal posměchu mužů, kteří ho viděli u ženské práce. Brzy se pak začal toulat za obvod vesnice, ozbrojen tenkým egyptským kopím. V stepi cvičil vrhání kopí a běh; radostně cítil, jak jeho svaly každým dnem sílí a jak lehce jeho tělo nesou opět neúnavné nohy.

Pandion přitom ani na okamžik nezapomínal na Irumu a začal se učit řeči domorodců. Do nekonečna opakoval neznámá zpěvná slova. Dík své dobré paměti rozuměl za jeden týden svým spolubesedníkům.

Irumu neviděl už čtrnáct dní a netroufal si k ní zajít v otcově nepřítomnosti, poněvadž ještě neznal obyčeje tohoto lidu. Jednou, když se vracel ze stepi, spatřil náhle před sebou postavu v modrém plášti, a jeho srdce mocně zabušilo. Mladý Řek zrychlil kroky, dohonil dívku a s radostným úsměvem se před ní zastavil.

Nemýlil se — byla to Iriíma. Při prvním pohledu do dívčiny tváře se Pandiona zmocnilo vzrušení. Vyslovuje s námahou nezvyklá slova, začal mladý Rek Irumě děkovat a dívka sklopila hlavu a tonula v rozpacích. Pandion byl se zásobou slov brzo hotov a ve svém vzrušení přešel do rodné řeči; vzpamatoval se však, zmlkl a díval se rozpačitě na okraj pestré čelenky na Irumině hlavě, která dosahovala výše jeho klíčních kostí. Iruma na něj pokukovala úkosem a šelmovsky se začala smát. Usmál se i Pandion a pak opatrně řekl větu, které se už dávno naučil:

„Mohu k tobě přijít?“

„Přijď“ — odpověděla dívka prostě — „přijď zítra na kraj lesa, až slunce bude stát proti němu.“

Pandion potěšen nevěděl, co by ještě řekl, a vztáhl k Irumě obě ruce. Modrý plášť se rozhalil a dvě malé pevné ruce se důvěřivě položily do Pandionových dlaní. Něžně a pevně je stiskl. V ten okamžik na vzdálenou Tessu ani nepomyslil. Dívčiny ruce se zachvěly, široké chřípí se vzdulo, něžným, ale energickým pohybem se vymkla z Pandionových rukou, zakryla tvář pláštěm a rychle se pustila po svahu kopce.

Pandion se dovtípil, že se nepatří, aby šel za ní. Zůstal na místě a pohlížel za dívkou, dokud nezmizela za chýšemi. Bezděky se usmívaje, kráčel pak Pandion ulicí a mával kopím.

Po prvé si teď povšiml, na jak malebném místě vesnice leží. Chýše byly vystavěny pohodlně a pěkně, ulice byly široké.

Mimoděk si uvědomil, že se zdejší lidé nápadně liší od těch, které viděl v zemi Nub, a od nebožáků „vyvoleného“ Kemtu. Tam byla v lidských tvářích vryta pečeť zatrpklosti a netečnosti. Na tělech vysílených hladem a udřených prací spočívalo jakési ponížení. Ale zde chodili lidé lehkou, volnou chůzi; i staří lidé měli krásné držení těla.

Pandionovy myšlenky přerušil svalnatý a ramenatý mladík, který se před ním náhle vynořil v malinké čepičce z levhartí kůže. Nepřátelsky se díval na cizince a velitelským pohybem vztáhl před sebe ruku, dotknuv se Pandionových prsou. Řek se udiveně zastavil a jinoch před ním stál jako socha; spustil ruku na pás se širokým nožem a měřil si cizince vyzývavým pohledem.

„Viděl jsem, že dobře běháš,“ řekl konečně jinoch, — „Chceš se mnou běžet o závod? Já jsem Fulbo, zvaný Levhart“ — dodal, jako by toto jméno mělo Pandionovi všechno vysvětlit.

Pandion se přátelsky usmál a odpověděl, že dříve běhal lépe a nyní že dřívějšího umění ještě nenabyl. Nato ho Fulbo zahrnul zlostnými posměšky, a v mladém Řekovi vzkypěla krev. Nechápaje, co je původem mladíkovy nenávisti, založil pohrdavě ruce v bok a výzvu k utkání přijal. Protivníci se rozhodli utkat se hned téhož večera, až se ochladí.

U paty kopce, na kterém byla vesnice rozložena, se shromáždila mládež a přišlo i několik starších lidí, aby se potěšili pohledem na utkání mezi Fulbem a cizincem.

Fulbo ukázal na vzdálený osamělý strom, ke kterému bylo nejméně deset tisíc loktů. Vítězem měl být ten, kdo k naznačené čáře přiběhne první s větvičkou utrženou se stromu.

Plácnutí do dlaní bylo signálem — Pandion a Fulbo vyrazili. Fulbo se třásl netrpělivostí a rázem se rozletěl velkými skoky. Zdálo se, že mladík letí nad zemi jako pták s roztaženými křídly. Mládež dávala nadšeným pokřikem najevo svou spokojenost.

Mladý Řek, ještě ne zcela ve své míře, pochopil, že mu hrozí nebezpečí, že bude poražen. Ale rozhodl se, že neustoupí. Začal běžet tak, jak ho to učíval děd za chladných hodin rozbřesku na úzkém pruhu mořského pobřeží. Běžel, zlehka se kolébaje, bez prudkých skoků a souměrně dýchal. Fulbo se octl daleko před ním, ale mladý Řek běžel klidně a rychle a nesnažil se soupeře dohonit. Jeho hruď se postupně rozšiřovala, nabírala stále více vzduchu, nohy letěly stále rychleji, a diváci, kteří se na něj zprvu dívali soucitně, viděli, že se vzdálenost mezi soupeři začala zmenšovat. Afričan se ohlédl, vyrazil zlostný křik a letěl ještě rychleji.

Ke stromu přiběhl o čtyři sta loktů dříve než Pandion, vysoko povyskočil, strhl větvičku a okamžitě se obrátil nazpět. Pandion ho minul nedaleko stromu a všiml si hlučného Fulbova dýchání. Ačkoli i Pandionovo srdce tlouklo mnohem silněji, než by bylo mělo, mladý Řek nabyl přesvědčení, že může počítat s vítězstvím nad příliš horkokrevným soupeřem, neznalým pravidel běhu. Pandion pokračoval v závodě se stejnou vyrovnaností, a teprve když zbývalo k divákům ne více než tři tisíce loktů, vyrazil najednou prudce kupředu. Brzo Fulba dohonil, ale ten lapaje dech ústy dokořán otevřenými prodloužil skoky a opět nechal cizince za sebou. Pandion se však nevzdával. Ač se mu před očima tmělo a srdce měl až v hrdle, znovu dohonil soupeře. Ten v běhu už před sebou nic nevnímal, cestu ani neviděl a najednou klopýtl a upadl. Pandion proletěl několik loktů, zastavil se a přiskočil k upadnuvšímu, aby mu pomohl vstát. Fulbo ho pohněvaně odstrčil, vrávoravě se postavil na nohy a s námahou řekl, dívaje se Pandionovi přímo do tváře:

„Ty jsi zvítězil… ale dej si pozor!.. Iruma…“

Mladý Řek rázem pochopil všechno a k vítězné radosti se přimísil pocit trapných rozpaků, jako by se byl vetřel do něčeho cizího a zakázaného.

Fulbo smutně svěsil hlavu a odcházel těžkým krokem, nepokoušeje se už běžet. Pandion se beze spěchu vrátil k čáře; Byl uvítán pozdravy diváků. Pocit trapnosti ho však neopouštěl.

Sotva se mladý Řek octi ve své prázdné chýši, už ho přemohl stesk po Irumě. Setkání, které si s ní na zítřek umluvil, se mu zdálo příliš daleké.

Přátelé se zúčastnili společné hostiny, vystrojené na počest navrátivších se lovců. Účastníky lovu uvedlo pivo do povznesené nálady a jeden přes druhého se chvástal svými úspěchy. Mladý Řek seděl opodál, vrhal nepozorovaně pohledy na louku, kde tancovala mládež, a snažil se spatřit Irumu v dlouhé řadě jinochů a dívek.

Lehce se kymáceje zvedl se jeden z vůdců a spustil uvítací řeč, kterou doprovázel ladnými, krásnými gesty. Pandion byl s to pochopit jen celkový smysl řeči, v které náčelník chválil cizince u nich dlící, litoval, že už brzy odejdou, nabízel jim, aby tu zůstali, a sliboval, že budou přijati jeho lidem jako soukmenovci.

Hostina byla skončena až v noci, když se dosyta najedli jemného masa mladých žiraf a když byla spotřebována veškerá zásoba piva. Na cestě do chýše Kidogo prohlásil, že zítra budou mít všichni bývalí otroci, kterých zůstalo dvacet sedm lidí, konečnou poradu o další cestě.

Kidogovi se podařilo domluvit se s kočovnými lovci, s kterými se v lese setkal. Znali dobře krajinu na západ od vesnice a pověděli mu, jak mají jít dále. Vzdálenost, která dělila Kidoga od moře a od vlasti, je veliká, ale on teď ví, že po třech měsících chůze, byť i nerychlé, tam budou. Co je nyní může zastavit, osvědčené v bojích a silné vzájemným přátelstvím? Každý z dvaceti sedmi má cenu pěti vojínů! Černoch hrdě vypjal prsa, zvedl k hvězdám veselou nachmelenou tvář, objal Pandiona a vzrušeně zakončil:

„„Nyní je mé srdce klidné. Ty jsi zdráv — a tak vzhůru na cestu! Na cestu, třeba hned zítra!“

Pandion mlčel, po prvé cítil, že jeho přáni nejsou táž jako jeho přátel. Mladý Řek se neuměl přetvařovat

Po dnešním shledání Pandion pochopil, že stesk, který po celou dobu bolestně drásal jeho duši, vyvěral z lásky k Irumě. Dívka mu vstoupila do cesty na prahu svobody po krutém životě otroka.

Je to snad málo pro něho; který se ještě před nedávnem chytal nejnepatrnější naděje na dně tmavé žalářní jámy? Co konečně potřebuje na světě a od života, když ho láska mocně volá, aby zůstal zde, v zlaté stepi? A tajné přání, které si sám sobě nechtěl přiznat — zůstat zde s Irumou navždy — začalo sílit v Pandionově duši. Zápasil sám se sebou, snažil se ověřit svou lásku k Irumě. Důvěřivé mládí odvádělo Řeka nepozorovaně do říše snů, kde bylo všechno tak snadné a prosté.

Zítra uvidí Irumu a všechno jí poví… a ona — ona ho také miluje!

Bývalí otroci se měli sejít na druhém konci vesnice. Tam ve dvou velkých chýších také bydleli. Kavi, Kidogo a Pandion obývali zvlášť malou chýši, kterou jim dali s ohledem na Řekovu nemoc

Pandion, který si v koutě chýše brousil kopí, vstal a šel k východu.

„Kam jdeš?“ — zeptal se ho překvapený Etrusk. „Což pak na poradě nebudeš?“

„Přijdu potom,“ odpověděl Pandion a chvatně vyšel z chýše.

Etrusk se za ním pozorně podíval a vyměnil užaslý pohled s Kidogem, který u vchodu pilně zpracovával kus tlusté kůže, aby si z ní udělal štít.

Mladý Řek neřekl přátelům, že na něj dnes na kraji lesa čeká Iruma. Cítil, že příchodem přátel vyrostla nenadálá překážka, ohrožující jeho právě se rodící lásku, a nebyl s to se schůzky zříci. Hájil se v duchu tím, že se usnesení porady stejně od přátel doví.

Když se Pandion přiblížil k lesu, dlouho hledal pohledem Irumu, až najednou dívka s úsměvem odstoupila od stromu a stanula před Řekem. Měla na sobě otcův lovecký plášť s měkké šedé kůže a na pozadí stromů byla naprosto neviditelná. Pokynula Pandionovi, aby ji následoval a rychle vykročila podél kraje lesa k obloukovitému výběžku háje, který zabíhal do stepi ve vzdálenosti tří tisíc loktů od vesnice.

Tam zašla pod stromy. Pandion se díval zvědavě kolem — po prvé byl v africkém lese. Řek si jej představoval docela jinak; les se vinul jako dlouhá úzká stuha dolinou říčky, která tekla kolem vesnice, a nebyl širší než dva tisíce loktů.

Byla to ohromná klenba vysokých kmenů, tmavý ochoz nad hlubokou, věčně zšeřelou úžlabinou říčky.

Stromy byly stále vyšší a u svažujícího se břehu se skláněly až k vodě s větvemi zkříženými ve výšce.

Stihlé a rovné kmeny s bělavou, černou a hnědou kůrou se tyčily vzhůru celou stovku loktů jako husté sloupoví vysoké budovy. Větve se hustě splétaly do uzavřené klenby, jíž slunce nebylo s to proniknout. Ponuré šedivé světlo padalo shora a uhasínalo v hlubokých prohlubních mezi podivnými kořeny, podobajícími se nízkým stěnám. Ticho, nerušené žádnými zvuky kromě sotva slyšitelného bublání vody, pološero, obrovská výška lesního sloupořadí Pandiona sklíčily. Připadal si jako nezvaný vetřelec, který se vloupal do: zapovězeného, tajuplného srdce cizí přírody.

Těsně nad vodou byly v zelené klenbě úzké štěrbiny — tam se řítil s výše nepřetržitý vodopád zlatého ohně. Halil stromy do zářivé mlhy, tříštil se v mezerách mezi kmeny na svislé světelné pruhy, postupně hasnoucí v hloubi lesa. V Pandionově paměti se vynořily ponuré tajuplné chrámy egyptské. Provazce popínavých rostlin se pnuly se stromu na strom volnými smyčkami nebo se spouštěly dolů, tvoříce vlnité záclony. Půda postlaná listím, ztrouchnivělým prachem zetlelých plodů a uschlých větví, byla sypká a měkká, sem tam byly po ní rozhozeny drobné hvězdičky pestrých květů.

S kmenů visely dlouhé stuhy loupající se kůry jako rozedrané kousky kůže.

Velcí motýli nehlučně létali nad zemí; jejich třepotající se křídla poutala mladého Řeka fantastickým seskupením barev — leskle sametově černých, kovově modrých, červených, zlatých a stříbřitých.

Iruma kráčela jistě mezi kořeny, sestupovala k řece a přivedla Pandiona na rovnou planinku těsně u břehu, pokrytou něžným kobercem načechraného mechu. Zde stál strom, rozražený bleskem. Z pahýlu tvrdého žlutého dřeva vystupovaly hrubé obrysy lidské postavy. Strom byl zřejmě předmětem uctívání — kolem dokola byly rozvěšeny barevné hadříky a zuby dravců. Ze země trčely tři zčernale slonové kly.

Iruma sklonila v úctě hlavu, přistoupila k starému stromu a zvala Pandiona k sobě.

„To je předek našeho rodu, zrozený hromem“ — řekla dívka tiše. — „Daruj mu něco, aby předkové byli k nám hodni“

Pandion se na sebe podíval — neměl nic, co by mohl věnovat tomuto hrubému bohu, domnělému Iruminu předkovi S úsměvem rozepjal ruce, ale dívka byla neúprosná. „Daruj tohle,“ a dotkla se pásu, spleteného ze žirafích ocásků, který toho dne dal Pandionovi Kidogo na památku lovu.

Mladý Řek poslušně pás rozvázal a dal dívce proužek kůže. Iruma odhodila plášť. Neměla na sobě ani náramky, ani náhrdelník, byla jen v širokém koženém pásu, šikmo padajícím na levý bok.

Dívka vystoupila na špičky, natáhla se k zářezu u hlavy modly a připevnila tam Pandionův dar. Doleji Iruma zastrčila útržek pestré levhartí kůže a svazek temně červených bobulí podobných korálkům. Nato vysypala modle pod nohy hrst prosa a spokojeně odstoupila.

S upřeným zrakem se teď dívala na Pandiona, opřena zády o kmen nevysokého stromu se sty a sty rudých květů mezi listím. Zdálo se, že dívce nad hlavou hoří rudé lampičky. Na bronzové Irumině pokožce se třpytily sluneční paprsky.

Pandion stál v němém obdivu nad dívkou. Její krása se mu zdála posvátnou v tichu obrovského lesa — chrámu neznámých bohů, tak ostře odlišných od radostných nebešťanů jeho dětství.

Jasná, klidná radost naplnila najednou Pandionovo srdce — opět se stal umělcem a jeho dřívější touhy se znovu probudily.

Ale najednou se vynořila z hloubi paměti neobyčejně jasná představa. Tam, v nesmírně daleké vlasti, v šumění borovic a moře, právě tak stála Tessa opřena o strom za těch dávno minulých, nenávratných dnů…

Iruma si založila ruce za hlavu, nepatrně se prohnula v štíhlém pase a slabě si povzdechla. Zmatený Pandion couvl o krok. Iruma zaujala týž postoj, v jakém chtěl kdysi modelovat Tessu.

Před Pandionem vstala z mrtvých minulost, s novou silou vzplanula touha po Aeneadě. Na cestu, vstříc novému zápasu, pryč od Irumy!..

Pandion trpěl touto dvojakostí svých tužeb, dříve vždycky tak jasných. Objevil v sobě dříve neznámou slabost, a to ho polekalo.

Zde ho s nezadržitelnou silou vábil život horký jako samo africké slunce, mladý jako step kvetoucí po deštích, mohutný jako široký tok řeky. Tam byly všechny jeho nejsvětější sny o velikém umění. Ale což nestála před ním sama krása, blízká a radostná? Nechť si byly Iruma a Tessa podobny sebevíce, byly zcela jiné, i když v nich obou žila táž přesvědčivost krásy.

Pandionův neklid se zmocnil i dívky. Přistoupila k němu blíže a zpěvavá slova cizí řeči přerušila ticho lesa.

„Ty jsi náš, zlatooký, tancovala jsem tanec velké bohyně, předek přijal tvé dary…“ — Irumin hlas utichl, dlouhé řasy zakryly oči. Dívka pevně objala Pandiona kolem krku a přitiskla se k němu.

Mladému Řekovi se zatmělo v očích a jen se zoufalým úsilím se vyvinul z dívčina objetí. Iruma zvedla hlavu. Její ústa se dětsky pootevřela.

„Ty nechceš žít zde? Ty odejdeš se svými druhy?“ zeptala se užaslá Iruma a Pandion se zastyděl.

Něžně přivinul Irumu k sobě a shledávaje vhodná slova z těch, kterým se naučil z řeči jejího lidu, snažil se jí vysvětlit svůj veliký stesk po vlasti, po Teste…

Irumina hlava se zvrátila na širokou hruď mladého Řeka, její oči se pohroužily do zlatisté záře jeho očí, zuby se obnažily v slabém úsměvu, Iruma začala hovořit a ve zvuku jejích slov byla táž něha, táž měkkost lásky, která tak opájela Pandiona z úst Tessiných.

„Ano, nemůžeš-li zde žít, musíš odejít…“ Dívce se při posledním slově sevřel hlas… „Ale máš-li mne a můj lid dost rád zůstaň tu, zlatooký! Rozmysli se, rozhodni se, přijď, budu čekat!“

Dívka se vzpřímila a hrdě pokynula hlavou. Právě tak přísnou a vážnou ji Pandjon viděl při tanci.

Okamžik stál mladý Řek před ní bez hnutí, pak s tlumeným vzlykem vztáhl k ní ruce. Ale v mžiku zmizela za stromy a rozplynula se v šeru lesní houštiny…

Irumino zmizení ohromilo Pandiona jako těžká ztráta. Dlouho stál v chmurném lese, pak se loudal nazdařbůh nazlátlou mlhovinou mýtiny; zápasil s touhou vrhnout se za Irumou, vyhledat ji, říci jí, že ji miluje, že zůstane s ní.

Iruma, jakmile zmizela Pandionovi za stromy, dala se do běhu, lehce přeskakovala kořeny, proklouzávala mezi liánami. Letěla stále rychleji, dokud se nadobro nevyčerpala. Těžce oddechujíc zastavila se na břehu klidné vodní hladiny — tiché zátočiny říčky, která se zde rozšiřovala. Ostré světlo ji oslepovalo, po šeru pod stromy a po lesním chládku zaplavil tělo žár.

Iruma se rozhlédla tesklivě kolem, v slzách spatřila na vodní hladině svůj obraz a bezděky se zadávala na sebe celou v tomto velkém zrcadle… Ano, je krásná! Ale jak vidět, krása není ještě všechno, chce-li cizinec, zlatooký, statečný, dobrý a něžný, od ní odejít. Je vidět, že mu ještě něco chybí… Ale co?

Slunce zapadalo za pahorkatou stepí. Na práh chýše, kde seděli Kidogo a Kavi, dopadal bleděmodrý šikmý stín.

Podle toho, jak se oba přátelé neklidně pohnuli, Pandion pochopil, že Etrusk a černoch již na něho dlouho čekají. Mladý Řek přistoupil k přátelům se sklopeným zrakem. Kavi vstal, slavnostní a drsný, a položil příteli na rameno ruku:

„Chceme si s tebou promluvit, on i já,“ Etrusk kývl směrem ke Kidogovi stojícímu stranou. — „Tys nepřišel do rady, ale všechno je rozhodnuto — zítra odcházíme…“

Pandion couvl. Příliš mnoho se toho stalo za tyto poslední tři dny, A přece mladý Řek si nepomyslil, že druzi budou tak pospíchat. Sam by spěchal právě tak, kdyby… kdyby nebylo Irumy!

V očích přátel četl, že ho odsuzují. Nutnost k něčemu se rozhodnout, která, jitřila už dávno Pandionovo srdce, ale kterou nevědomky oddaloval v naivní důvěře, že se všechno nějak urovná, se nyní dostavila. K radostnému světu svobody, té svobody, která ve skutečnosti žila jen v Pandionových snech, jako by mu znovu zahradila přístup vysoká zeď.

Musí se rozhodnout, zůstane-li zde s Irumou, či odejde s přáteli a navždy ji ztratí. Ale zůstane-li zde, bude to také navždy: jen spojeným silám dvaceti sedmi lidí odhodlaných pro návrat do vlasti ke všemu, i k jisté záhubě, se může podařit zdolat prostor, kterým je země drží v zajetí. Zůstane-li, pak navždy ztratí vlast, moře, Tessu, všechno, co ho posilovalo a pomáhalo mu, aby se dostal až sem.

Dokáže to, žít zde? Splyne s tímto přívětivým, ale přece jen cizím životem, až zde s ním nebudou jeho věrní, v trampotách vyzkoušení druhové, o jejichž přátelství se opíral už ze zvyku, aniž si to zvlášť uvědomoval? Bez dlouhého uvažování, celým srdcem, vycítil Pandion jasnou odpověď.

A nebude to vlastně zrada, když je opustí, ač oni ho zachránili a jen díky jim znovu nabyl své síly?

Ne, musí jít s nimi, i když zde zanechá celou polovinu srdce!

A vůle mladého Řeka nesnesla tíhu zkoušky. Uchopil ruce přátel, kteří s obavami pozorovali duševní zápas, zrcadlící se na přímé Pandionově tváři, a prosil je úpěnlivě, aby neodcházeli tak brzo. Nyní, když jsou volní, co pro ně znamená, pobudou-li zde ještě trochu, dobře si před cestou odpočinou a lépe se seznámí s cizí zemí.

Kidogo zaváhal; černoch velice miloval mladého Řeka. Etrusk se zamračil ještě více.

„Pojďme tam, zde jsou cizí oči a uši,“ Kavi strčil Pandiona do tmavé chýše, znovu z ní vyšel a vrátil se s uhlíkem. Zažehl malou pochodeň. Zdálo se mu, že za světla lehčeji přesvědčí zmateného přítele. „Co očekáváš, zůstaneme-li zde?“ zeptal se přísně Etrusk a jeho slova svírala Pandionovo srdce. „Odejdeš pak od Irumy stejně? Či si ji chceš vzít s sebou?“

Ne, Pandionovi nepřišlo ani na mysl, že by mohla Iruma jít s nimi na dalekou cestu, a záporně zavrtěl hlavou.

„Pak tě nechápu,“ drsně řekl Etrusk. „Copak ostatní naši soudruzi zde nenašli dívky, které se jim líbily? A přece se z nich na poradě nikdo nerozpakoval, koho mají volit — ženu či vlast, nikoho ani nenapadlo, aby tu zůstal. Irumin otec, který je lovec, si myslí, že s námi nepůjdeš. Zalíbil ses mu, sláva o tvé statečnosti se rozletěla po všem lidu. Řekl mi, že je ochoten přijmout tě do rodiny! Což opravdu nás opustíš, zapomeneš na vlast pro děvče?“

Pándion sklopil hlavu. Neměl, co by odpověděl, nedovedl by vysvětlit Etruskovi, v čem se zřejmě mýlí. Jak mu měl říci, že se Pandion neoddal jen vášni? Jak vyjádřit, co ho poutalo k Irumě jako umělce? A na druhé straně — krutá pravda Etruskových slov ho pálila — zapomněl, že cizí lid měl své zákony a obyčeje. Zůstane-li zde, bude se muset stát lovcem, spojit svůj osud s osudem tohoto lidu. To byla nevyhnutelná daň za štěstí s Irmou… Ale vždyť zde je mu blízká jen Iruma. Klidný a horký prostor zlaté stepi se naprosto nepodobal rodným dálavám šumícího a pohyblivého moře. A dívka byla částí tohoto světa, jehož se nepřestával cítit dočasným hostem… A tam v dáli mu jako maják svítila vlast.

A zhasne-li ten maják, dokáže pak žít bez něj?…

Etrusk se na chvíli odmlčel, aby dal Pandionovi čas na rozmyšlenou, a znovu začal:

„Dobře, staneš se jejím mužem, abys ji pak brzo zase opustil a odešel. A ty si myslíš, že její lid nás propustí v míru a pomůže nám? Urazíš jejich pohostinství. Trest, který ti bude patřit po zásluze, stihne nás všechny… A pak, proč se domníváš, že ostatní druzi budou souhlasit s čekáním? Nesvolí k tomu, a já budu při nich!“

Etrusk se odmlčel a jako by se zastyděl za příkrost svých slov, smutně dodal:

„Srdce mě bolí, neboť až dostihnu moře, nebudu mít přítele, který se vyzná na moři. Můj Remd zahynul a všechny své naděje jsem skládál v tebe — ty ses plavil po moři, učil ses u Féničanů…“ Kavi sklopil hlavu a odmlčel se.

Kidogo se vrhl k Pandionovi a zavěsil mu na krk sáček na dlouhém řemínku.

„Střežil jsem jej, dokud jsi byl nemocen,“ řekl černoch. „To je tvůj mořský talisman… Pomohl ti zvítězit nad nosorožcem, pomůže nám všem dostat se k moři, půjdeš-li s námi…“

Pandion si vzpomněl na kámen — Jachmův dar. Zapomněl úplně na tento zářivý symbol moře, tak jako zapomněl tyto dny na mnoho jiného. Zhluboka vzdychl. V tu chvíli vešel do chýše vysoký člověk s dlouhým kopím v ruce. Byl to Irumin otec. Nenucené se posadil na zem, skrčiv pod sebe nohy, přátelsky se usmál na Pandiona a obrátil se k Etruskovi.

„Přišel jsem k tobě něco vyřídit,“ začal beze spěchu lovec. „Řekl jsi, že za jedno slunce jste se rozhodli odejít do vlasti.“ Kavi souhlasně kývl hlavou a mlčel, čekaje, co bude dál. Pandion s neklidem pohlížel na Iruminina otce, chovajícího se s klidnou a slavnostní důstojnosti.

„Cesta je daleká, člověka ohrožuje v stepi a v lese mnoho zvěře,“ pokračoval lovec. „Máte špatné zbraně. Pamatuj si, cizince: se zvířaty se nelze bít jako s lidmi. Meč, střela a nůž jsou dobré proti člověku, ale proti zvířeti je nejlepší — toto kopí. Jen kopí může zadržet silné zvíře, zastavit je, dostat jeho srdce na dálku. Vaše kopí se do naší stepi nehodí“ — lovec pohrdavě ukázal na tenké egyptské kopí s malým měděným hrotem, opřené o stěnu chýše. „Takové musíte u nás mít!“

A Irumin otec položil Kavimu na kolena zbraň, kterou přinesl, a sňal s ní dlouhý kožený povlak.

Těžké kopí bylo dlouhé přes čtyři lokty. Jeho kopište, tlusté dva palce, bylo z tvrdého a jadrného dřeva, lesknoucího se jako kost. Uprostřed bylo kopiště ještě tlustší a na tom místě bylo obšito tenkou drsnou kůží z hyeny. Místo krátkého hrotu mělo na konci celý loket dlouhé a tři palce široké ostří ze světlého tvrdého kovu — vzácného a drahého železa.

Kavi zamyšleně ohmatal nabroušené ostří, zkusil v ruce tíhu zbraně a s povzdechem ji vrátil lovci.

Ten se usmál, pozoruje dojem, který na Etruská kopí učinilo, a opatrně řekl:

„Zhotovit takové kopí dá mnoho práce… Kov pro ostří dobývá sousední kmen a ten jej prodává draho. Zato tě kopí nejednou zachrání ve smrtelném nebezpečí…“

Kavi nechápal, kam lovec míří, a mlčel.

„Přinesli jste s sebou silné luky z Kemtu,“ pokračoval lovec. „My takové nedovedeme vyrábět a chtěli bychom je vyměnit za kopí. Náčelníci svolili, abychom vám dali dvě kopí za každý luk, a kopí, jak jsem řekl, vám budou užitečnější.

Kavi se podíval tázavě na Kidoga a černoch kývnutím hlavy potvrdil lovcův názor.

„V stepi je mnoho zvěře a šípy nebudeme potřebovat,“ řekl Kidogo, „ale v lesích, ač jsou dosud daleko, to bude zlé; šest kopí místo tří luků nám dá větší ochranu proti útokům šelem.“

Kavi chvílí uvažoval, pak s výměnou projevil souhlas a dal se do smlouvání. Ale lovec byl neoblomný, dokazoval, že nabídnutá zbraň je velmi cenná. Nikdy by nedali dvě kopí za luk, kdyby nepotřebovali vědět, jak se egyptské luky dělají.

„Dobře,“ řekl Etrusk. „Dali bychom vám luky jaké dar za pohostinství, kdybychom neměli před sebou tak dalekou cestu. Přijímám tvé podmínky — zítra dostaneš luky.“

Lovec zazářil, plácl Kaviho přes ruku, zvedl kopí, díval se pozorně na červený odlesk pochodně na jeho ostří a navlekl na ně kožený povlak zdobený různobarevnými kousky kůže.

Etrusk natáhl ruku, ale lovec mu zbraň nedal. Dostaneš zítra právě takové. A tohle…“ otec Irumy učinil přestávku, „daruji tvému zlatookému příteli. Povlak ušila sama Iruma! Podívej se, jak je krásný!“

Lovec podával kopí mladému Řekovi, který přijímal dárek váhavě.

„Ty s nimi nejdeš,“ Irumin otec ukázal na Etruska a Kidoga, „ale dobré kopí — to je první lovcova věc a já si přeji, abys proslavil náš rod, až se staneš mým synem!“

Kidogo a Kavi upřeli své zraky na přítele a černoch stiskl prsty, až klouby zapraskaly. Neočekávaně nastal rozhodný okamžik.

Pandion zbledl a prudkým, odmítavým pohybem podal lovci náhle kopí zpět.

„Ty odmítáš, jak tomu mám rozumět?“ zvolal užaslý lovec. „Odcházím s přáteli,“ namáhavě ze sebe vypravil mladý Řek chraplavým hlasem.

Irumin otec stál bez hnuti, díval se němě na Pandiona a pak mu pohněvaně mrštil kopí pod nohy. „Nechť je tomu tak, ale neopovaž se už ani jednou pohledět na mou dceru. Hned dnes ji pošlu pryč!“

Pandion se díval na lovce skelně ztrnulýma a široce rozevřenýma očima. Nelíčené hoře strhalo jeho mužné rysy, a to změkčilo hněv Irumina otce.

„Měl jsi dost odvahy se rozhodnout, dokud nebylo pozdě, to je dobře,“ řekl. „Ale chceš-li odejít, odejdi co nejdříve…“

Lovec ještě jednou přelétl Pandiona zachmuřeným pohledem od hlavy až k patě a vydal jakýsi neurčitý zvuk.

Na prahu chýše se Iruminin otec ohlédl na Kaviho.

„Co jsem řekl, to platí,“ utrhl se hrubě a zmizel ve tmě.

Při pohledu na lesknoucí se oči mladého Řeka byl Kidogo všechen nesvůj a cítil, že nyní Pandion o přátele nestojí. Řek stál s pohledem upřeným do dáli, jako by se jí tázal, co má dělat. Pomalu se odvrátil, vrhl se na lůžko a zakryl si tvář rukama.

Kavi rozžehl novou pochodeň; nechtěl Pandiona nechat samotného s jeho myšlenkami ve tmě. Etrusk a černoch se usadili stranou a bděli, byli však němí. Občas se nepokojně podívali na přítele, kterému nemohli nijak pomoci. Čas plynul pomalu, nastala noc. Pandion se pohnul, vyskočil, naslouchal a vrhl se z chýše ven. Ale široká ramena Etruskova mu zatarasila vchod. Mladý Řek narazil na jeho zkřížené ruce a stanul s hněvivě staženým obočím.

„Pusť!“ řekl netrpělivě Pandion. „Nemohu jinak, musím se rozloučit s Irumou, jestli ji už někam neposlali.“

„Vzpamatuj se!“ odpověděl Kavi. „Zahubíš ji, sebe a nás všechny! Její otec je na tebe rozhněván!“

Pandion mlčel a snažil se Etruská odstrčit, ale ten stál pevně.

„Rozhodl ses, tak dost, nepohněvej jejího otce,“ pokračoval Kavi v přesvědčování svého přítele. „Pochop, co z toho může vzejít.“

Mladý Řek strčil do Etruska ještě silněji, ale dostal ránu do prsou a couvl. Kidogo viděl srážku druhů a přiběhl, nevěda ve svém zmatku, co dělat. Mladý Řek zaťal zuby a oči mu vzplanuly nedobrým ohněm. Se vzdutým chřípím se vrhl na Kaviho. Etrusk rychle vytáhl nůž, otočil zbraň rukovětí k Pandionovi a hněvivě vykřikl: „Vezmi si nůž, bodni!“ Pandion ztrnul.

Etrusk vypjal hruď, položil levou ruku na srdce a pravou podával rukověť nože dále Pandionovi.

„Bodni rychle, bodni! Semhle! Živ tě dál stejně nepustím! Zab mě, pak si jdi!“ křičel zuřivě Kavi.

Pandion viděl po prvé svého zasmušilého, moudrého přítele v takovém stavu. Ustoupil, bezmocně zaúpěl a loudal se ke svému lůžku. Znovu se na ně svalil a obrátil se k přátelům zády.

Kavi těžce oddychoval, utřel si s čela pot a zastrčil nůž za pás.

„Musíme ho hlídat celou noc a odejít co nejdřív,“ řekl poděšenému Kidogovi. „Zpravíš na úsvitě druhy, aby se připravili.“

Pandion jasně slyšel Etruskova slova, která znamenala, že se mu Irumu už nepodaří spatřit.

Dusil se, téměř fysicky cítil, jak ho zde všechno kolem svírá. Zápasil se sebou, napínal všechnu svou vůli a bouřlivé, téměř šílené zoufalství se měnilo pomalu v tichý smutek.

A opět africká step rozevřela své žhavé dálky před dvaceti sedmi tvrdohlavci, kteří se rozhodli stůj co stůj se vrátit do vlasti.

Hrubá tráva se teď po deštích zvedla do výše dvanácti loktů[83] a v její dusné houštině se beze stop skryla i obrovská šedá těla sloní. Kidogo vysvětlil Pandionovi, proč musí tak pospíchat: brzo končí období dešťů a step začne hořet a změní se v mrtvou rovinu zanesenou popelem, kde bude těžké si najít potravu.

Pandion mlčky kývl. Jeho smutek byl ještě příliš čerstvý. Ale když se octl mezi svými druhy, kterým byl tak mnohým zavázán, mladý Řek cítil, jak ho s nimi opět spojují pouta mužného přátelství, jak v něm samém roste touha jít vpřed, jak lační po boji a jak v něm začíná plápolat silná touha co nejdříve se dostat do Aeneady.

A přes palčivý stesk po Irumě cítil, že teprve teď se stává dřívějším člověkem, jasným n přímým, jdoucím bez bázně zvolenou cestou. Znovu se v něm probudila lačná vnímavost umělce k tvarům a barvám přírody, rostla touha tvořit.

Dvacet sedm silných mužů bylo ozbrojeno kopími, vrhacími oštěpy, noži a několika štíty. Bývalí otroci, otužilí v trampotách a bitvách, byli značně silnou jednotkou a nemuseli se obávat nesčetných šelem.

Cesta ve vysoké trávě byla hodně nebezpečná. Volky nevolky museli jít husím pochodem a prodírat se úzkými chodbami zvířecích pěšinek a celé dlouhé hodiny viděli před sebou jen záda svého druha, který šel vpředu. A každým okamžikem hrozilo nebezpečí z vysokých stěn šustících zprava i zleva — kterýkoli okamžik se mohla stébla rozhrnout a propustit přiblíživšího se lva, rozzuřeného nosorožce nebo vysoké, nezměrné tělo osamělého slona. Tráva pochodující rozdělovala, a nejhůře bylo těm, kteří šli vzadu: na ně se mohl obořit hněv zvířete, vyrušeného předními chodci. Ráno byla tráva nasáklá rosou, nad mokrými těly lidí, jakoby zmoklých, se vznášel třpytivý poprašek vodních krůpějí. Za denního horka rosa zmizela beze stopy, suchý prach se sypal s. vrcholků stébel a dráždil v hrdle, v těsných průchodech nebylo možno dýchat.

Třetího dne napadl levhart na cestě statečného Libyjce Takela, který šel vzadu, a jen šťastnou náhodou vyvázl mladík s nepatrnými škrábanci. Příští den vyskočil na Pandiona a jeho souseda černocha z trávy tmavohřívý lev. Kopí Irumina otce dravce zadrželo a Řekův soused uchopil štít, který Pandion překvapením upustil a napadl lva zezadu. Zvíře se obrátilo k novému nepříteli a padlo, probodnuto třemi kopími. Kidogo přiběhl, rozčilením sotva popadaje dech, když už bylo po všem a udýchaní bojovnici stírali z kopí rychle hnědnoucí krev. Dravec ležel na zemi a v hnědé poválené trávě jej bylo možno sotva rozeznat.

Sběhli se všichni účastníci výpravy a nad místem boje se rozlehl hlasitý křik. Všichni dokazovali dvěma svalnatým černochům — Dchomovi a Mpafovi — kteří spolu s Kidogem oddíl vedli, že zvěř nakonec přece někoho z nich dostane. Musí tuto rovinu vysoké trávy obejít. Vůdcům ani nenapadlo něco namítat. Oddíl zahnul v ostrém úhlu na jih a už navečer se přiblížil k dlouhé stuze lesa, která se táhla právě na jihozápad, kam měli jít. Pandion už znal takový les — zelenou klenutou chodbu nad úzkou stepní říčkou. Lesní stromořadí přetínala step různými směry podle koryt řek a potoků.

Poutníci měli štěstí: pod zelenou klenbou nebyly trnité houštiny, liany nepropletly neproniknutelné závěsy — oddíl se dal čile na pochod úzkým lesním pruhem, vyhýbaje se obrovským kořenům. Hluboké ticho a chladivý soumrak vystřídaly šelest trávy v dusnu oslnivého, dne. tes se táhl hodně daleko — šli jím den za dnem, zřídka kdy vycházeli do stepi pro zvěř, nebo vylézali na kraji lesa na nízké stromy, aby si přezkoušeli směr.

Ačkoli putováni zde bylo lehčí a méně nebezpečné, ticho a šero tajemného lesa Pandiona silně skličovalo. Mladý Řek se vracel k vzpomínkám na setkání s Irumou. Ztráta se mu zdála nezměrná, stesk halil Pandionovi celý svět do šedého závoje a neznámá budoucnost byla právě tak chmurná, mlčelivá a temná jako les, kterým šli,

Pandionovi se zdálo, že temná cesta je bez konce v jednotvárném střídání stromořadí ohromných kmenů, šera a slunečních skvrn, jam i vyvýšenin.

Šli do neznámé dáli, stále hlouběji pronikali do srdce cizí a podivné země, kde všechno bylo neznámé a před nevyhnutelnou smrtí je chránil jen kruh ostražitých druhů.

Moře, k němuž Pandion tak toužebně spěchal, které se zdálo tak lehce dosažitelné, pokud byl y zajetí, vzdálilo se teď nesmírně daleko, bylo zataraseno tisíci překážkami, měsíci těžkého putování… Moře ho odtrhlo od Irumy a samo bylo nedosažitelné…

Na konci lesa se před cestovateli objevil rozlehlý močál. Přetínal cestu od jednoho konce obzoru k druhému a prostíral se daleko dopředu, zahalen v dáli nazelenalou mlhou vlhkých výparů a zrána opásán nízkou vrstvou bělavého oblaku. Nad mořem rákosu létali v nevelkých hejnech bílí čápi.

Kavl, Pandion a Libyjci, zaraženi překážkou, dívali se užasle na ostře zelenou houštinu, močálových porostů, mezi nimiž na slunci planula okénka vody. Ale průvodci vyměňovali spokojené pohledy a usmívali se: šli správnou cestou, dva týdny těžkého pochodu nebyly nadarmo.

Příštího dne oddíl svázal vory ze zvláštního, neobyčejně lehkého a pórovitého rákosu, jehož kolénkatá stébla dosahovala délky deseti loktů.[84] Cestovatelé pluli podél vysokých houštin chumáčovitého papyru a proplétali se mezi načervenale hnědými naplaveninami uschlých a polámaných stébel rákosu a plovoucími ostrůvky trávy.

Na každém voru byli činni dva nebo tři muži, kteří opatrně balancovali dlouhými tyčemi, stejnoměrně se zabodávajícími do jílovitého dna.

Tmavá, páchnoucí voda byla jako hustý olej, bublinky plynu vystupovaly z močálu na povrch vody kolem tyčí, lepkavá plíseň se pěnila nazrzle hnědými pruhy podél vorů. Kam oko dohlédlo, nebylo jediného suchého místečka, vlhké horko trápilo lidi zalité potem, shora žhlo nemilosrdně slunce. Navečer napadaly lidi miliony zhoubných mušek v hustých mračnech. Měli štěstí, že se podařilo najít nezatopený pahorek, na kterém rozdělali ohromný čadící oheň. Ještě lépe jim bylo za větru, který zaháněl mračna hmyzu a dával jim možnost se vyspat po těžkých dnech a nocích. Vítr ohýbal rákosí, vlna za vlnou se rozbíhala zeleným oceánem.

V páchnoucí vodě a zahnívajících houštinách se schovávalo nesmírné množství havěti. Obrovští krokodýlové se shromažďovali ve stovkách na vyvýšeninách mělčin nebo vyhlíželi ze zelených stěn, napolo schovaní za stébly. V noci netvoři řvali — jejích dutý nízký řev působil na lidi pověrečnou hrůzou. V krokodýlím řevu nebylo zuřivosti nebo výhružnosti — v těchto nízkých trhaných zvucích, rozléhajících se nad stojatou vodou v temnu noci, bylo cosi bezduchého a studeného.

Cestovatelé dorazili do mělkého zálivu, posetého polorozvalenými, kuželovitými kopečky z jílu, vysokými půl druhého lokte. Hnědá voda nesnesitelně páchla, kopečky byly pokryty bílým povlakem ptačího trusu. Černoši vysvětlili, že to bylo místo hnízdění velkých dlouhonohých růžových ptáků,[85] kteří v jiné roční době zaplňovali močál celými mračny.

Ze špatné vody a škodlivých výparů onemocnělo několik lidí, hlavně Libyjců. Krutá zimnice lidi vyčerpávala; leželi netečně na vorech u nohou svých druhů.

Pátý den plavby se v zarostlém močále začaly stále častěji objevovat hladiny volné vody, z níž trčely vrcholky stromů. Pandion se překvapen ptal Kidoga, co to znamená. Černý druh se usmíval celou šířkou svých velkých úst a sliboval, že brzo bude konec trápení.

„Zde,“ řekl Kidogo, ponořiv tyč do hluboké vody, „za suchého období země horkem hoří a tohle je zátopa po deštích.“

„Jakápak je to řeka?“ znova se zeptal Pandion.

„Zde není jen jedna řeka, ale dvě[86] a mezi nimi je dlouhý řetěz močálů,“ odpověděl černoch. „V době sucha tyto řeky téměř úplně vyschnou.“

Kidogo měl pravdu jako vždy v poslední době. Brzy začaly vory zadrhávat o jílovité dno a země se před nimi stále zvyšovala a přecházela do rovné stepi.

Tam rostla zvláštní tráva se stříbřitě bílými klasy, takže povrch stepi, který se třpytil v paprscích slunce, vzbuzoval z dálky dojem, jako by vodní hladina pokračovala dále. S pocitem hlubokého ulehčení se cestovatelé vybrali na pevnou zemi, boříce se až po pás do bahna a křikem zahánějíce krokodýly. Vítal je svěží a suchý vítr, který zaháněl těžké výpary močálu. Oddíl došel k návrší, na kterém rostlo křoví s velkými namodrale zelenými listy, obalené oranžovými plody velikými jako vejce.

Cestovatelé zde našli čistou vodu a rozhodli se zastavit. Zbudovali kolem tábora trnovou zeď šest loktů vysokou, černoši nasbírali hromadu oranžových plodů, které byly, jak se ukázalo, podivuhodně chutné a jemné, a přinesli ještě nějaké listy a šťávou z nich začali léčit soudruhy stižené zimnicí. Zdraví vyspávali dosyta, boláky, které jim způsobilo štípání vodního hmyzu, se rychle hojily. Nepršelo několik dní po sobě. Zrána bývalo velice chladno, a černí členové pochodu se třásli a trpěli chladnem.

Brzo se cestovatelé pustili dále.

Šli stepí nových dvacet pět dní. Nyní jich zbylo devatenáct — osm druhů se po přechodu močálu oddělilo a odešlo na sever, do svých rodišť, kam mohlo dorazit ani ne za deset pochodů. Marně zvali ostatní, aby šli s nimi, tvrdohlavci byli věrni svému rozhodnutí proniknout až k moři.

Šedý závoj halil blankytnou oblohu, z níž dříve tryskala oslnivá zář. Za nocí se nebe nezřídka zatáhlo mraky, strašné hromobití se hnalo nepřetržitě nad stepí, ale ani jediný výšleh blesku nerozťal sametové černou noční tmu, nespadla ani kapka deště na vyschlou trávu a zemi pukající žárem.

Po stepi byly roztroušeny malinké kopečky — špičaté kužely nebo až deset loktů vysoké věže se zaokrouhlenými vrcholky. Uvnitř těchto kopců z hlíny tvrdé jako cihly žil nesčetný hmyz, podobný mravencům a nebezpečný svými kusadly.

Pandion už přivykl množství zvířat: už ho nepřekvapovaly žirafy nebo shluky slonů po pěti stech kusech v stádě. Zde spatřil stáda nových podivných zvířat černobíle pruhovaných. Podobala se koním Aeneady, ale odlišovala se od nich: pruhovaná zvířata byla poměrně menšího vzrůstu a tenkých nohou, měla širší hřbet, prohnutý v kříži, ladně vykrojený hořejší pysk a krátké chvosty a hřívy. Snil o tom, že by se pruhovaní koně mohli chytit a vycvičit k jízdě. Ale když se se svými úvahami svěřil Kidogovi a ostatním černochům, dlouho a hlasitě se smáli. Černoši vysvětlili mladému Rekovi, že pruhovaná zvířata jsou silná, zlá a nezkrotitelná, a i kdyby se podařilo chytit několik krotších, pak dvacet kusů, které by potřebovali, nepodařilo by se ulovit ani za deset let.

Druhé zklamání zažil Pandion při setkání s buvoly. Uviděl masivní tmavošedé býky se širokými rohy, zahnutými na koncích, a jal se plížit k nejbližšímu, aby ho složil kopím, ale Kidogo se na Pandiona naválil celým tělem a přimáčkl ho k zemi. Černoch příteli vysvětlil, že tito býci jsou snad nejnebezpečnějšími zvířaty jižního kraje, že je možno podniknout na ně lov jen s luky nebo vrhacími oštěpy, jinak je záhuba nevyhnutelná. Pandion černocha poslechl a schoval se v křoví jako ostatní, ale Kidogův strach před těmito býky mu zůstal nepochopitelný — podle jeho názoru nosorožec nebo slon se zdáli mnohem strašnější.

Nezřídka přetínaly cestu skalnaté hřebeny, řetězy kopců nebo skupiny trčících zvětralých útesů. V takových místech často vídali odporné opice s psími hlavami.[87]

Jakmile tato zvířata zpozorovala blížící se lidi, shromažďovala se na skalách nebo pod stromy, bez bázně si prohlížela příchozí a drze se na ně šklebila. Pandion se díval s odporem na holé psí tlamy s modrými napuchlými tvářemi, ovroubenými hustou trčící ježatou srstí, na jejich kroutící se zadky s červenými mozolnatými lysinami. Opice byly nebezpečné. Jednou Kavi nemohl snést vyzývavé chování tří opic, které se mu postavily do cesty, a udeřil kopím jedno z ohavných zvířat. Strhla se vážná bitka u paty útesů. Poutníci byli rádi, že mohli vzít nohy na ramena a že se odpoutali beze škody, protože byli rychlejší.

Dvacátý pátý den cesty se v krajině, neznatelně se zvedající, objevil na obzoru tmavý pruh. Kidogo radostně vykřikl a ukazoval na něj — začínal tam velký les, poslední překážka, kterou ještě musili zdolat. Za horami, porostlými lesem, leželo vytoužené moře — spolehlivá cesta domů.

V poledne došel oddíl k palmovému háji. Pandiona překvapil podivný vzhled háje. Dříve se v stepi nevyskytovaly takové vysoké, štíhlé stromy, podobné datlovým palmám, známým z Egypta.[88] Každý kmen jako by se zvedal přímo ze středu modrého hvězdicového stínu, vrhaného korunou palmy. Suchá půda mezi černými hvězdami stínů vypadala jako do běla rozžhavený kov. Podle neobvyklého rozložení stínů Pandion viděl, že polední slunce mu stojí přímo nad hlavou. řekl to Kavimu. Etrusk pokrčil udiveně rameny a Kidogo jim vyložil, že tomu tak skutečně je. Čím dále k jihu, tím výše stoupá slunce a nikdo neví, jaká je toho příčina. Starci jen říkají, že podle starého podání klesá slunce daleko na jihu opět níže.

Mladý Rek neměl čas dlouho se trápit touto hádankou — všichni, znavení vedrem, spěchali k vodě. Na místě odpočinku Kidogo prohlásil, že večer dojdou k lesu a jejich cesta půjde přes lesy a hory, které se táhnou daleko, až na kraj země.

„Tam,“ řekl černoch a ukázal vpravo — „i tam,“ ruka Kidogova se obrátila vlevo — „jsou velké řeky, ale my po nich plout nemůžeme. Pravá zahýbá na sever k velkému sladkovodnímu moři u pokraje severních pouští. Levá se stáčí na jih a odvedla by nás daleko od našeho cíle.[89] Mimo to žijí u řek silné kmeny, které pojídají lidské maso a všechny by nás zahubily. Musíme proniknout na jihozápad jako střela letící přímo mezi oběma řekami. Tmavé lesy jsou pusté a bezpečné a na horách nežije nikdo, protože se všichni bojí hrozných bouří a tmavých, hlubokých pralesů. Zvěře je tu sice pořídku, ale nás je, málo, a lovem a plody se nějak uživíme.“

Pandion, Kavi a Libyjci hleděli s obavami na temný les, který se před nimi objevil, a zmocnil se jich podivný nepokoj.