Na konci světa

UMĚLCŮV ŽÁK

Ploché skalisko bylo vysunuto daleko do moře. Dole šplouchaly slabě vlny, neviditelné v noční tmě. Ostroh neztratil ještě teplo slunečného dne a nárazy chladivého větru, které se prodíraly mezi skalami, mladíku nevadily. Zamyšleně hleděl do dáli, tam, kde se nořil do tmy konec stříbrného pásu Mléčné dráhy. Pozoroval padající hvězdy, Zažehovalo se jich mnoho najednou, protínaly nebe jako svítící jehly a mizely za obzorem, kde hasly, podobné rozžhaveným šípům, a klesaly do vody. Znovu se rozstříkly po nebi ohnivé střely a odlétaly do neznámé dáli, do pohádkových zemí, ležících za mořem, až u prahu Oekumeny.[1]

„Zeptám se děda, kam padají“ — řekl si jinoch a současně přemýšlel o tom, jak by to bylo pěkné rozletět se po nebi přímo k tajemnému cíli. Vždyť už vlastně není tak mlád. Ještě jen několik dní — a dosáhne věku vojína. Ale vojínem nebude, chce být vynikajícím umělcem, slavným sochařem. Lišil se od mnohých lidí vrozenou schopností vidět tvary přírody, vnímat je a pamatovat si je… To mu řekl jeho učitel — mistr Agenor. A vskutku, tam, kde jiní šli lhostejně kolem, on se zastavoval a otřesen do hloubi duše pozoroval, co pochopit a vysvětlit ještě nedovedl. Rozmanitá tvářnost přírody ho vábila svými nepřetržitými proměnami. Později bylo jeho oko bystřejší. Hoch dovedl sám najít a nadlouho si zapamatovat ty rysy, ve kterých objevoval půvab. Nepostižitelná krása se skrývala všude, v obloukovitém hřebenu ženoucí se vlny i ve větrem vlajících kadeřích učitelovy dcery Tessy, v štíhlých řadách sosnových kmenů i v hrozivých útesech, pyšně se zvedajících nad mořem. Od té doby byla jeho cílem snaha tvořit krásné tvary. Ukázat krásu těm, kdož nejsou s to sami ji postřehnout. A co může být krásnějšího nad lidské tělo! Ale vyjádřit krásu — to je, žel, nejtěžší…

Proto se živé rysy vyhmátnuté pamětí tak málo podobají sochám bohů a hrdinů, které vidi kolem sebe, které se sám učil tvořit! Ani díla nejslavnějších mistrů Aeneady[2] nedovedla podat přesvědčivý obraz živého lidského těla. Mladý žák nejasně tušil, že jsou v nich uměle nadneseny a hrubě zveličeny pouze jednotlivé výrazy vyjadřující radost, pevnou vůli, hněv či něhu — a dost. Pro větší působivost dojmu obětoval sochař všechno ostatní. Ne, on musí umět vyjádřit život! Tak se stane největším sochařem své země a lidé ho budou oslavovat, budou nadšeni jeho díly. Po prvé v nich bude v bronzu nebo kameni navždy zachycen život!

Jinoch se daleko zatoulal ve svých odvážných snech, ale tu velká vlna dole hlučně pleskla. Několik kapek padlo na kameny a na mladíkovu tvář. Trhl sebou, vzpamatoval se a rozpačitě se ve tmě usmál. Bohové! To všechno je ovšem ještě hodně daleko… Zatím ho Agenor peskuje pro nedovednou práci a má jaksi po každé zcela pravdu… A děd? Toho málo zajímají jeho umělecké úspěchy. Stará se jen o to, aby z vnuka vychoval skvělého atleta. Jako by umělec potřeboval sílu! A přece jen je dobré, že ho děd tak vychoval!.. Jinoch věděl, že je mimořádně silný a otužilý. Je to tak příjemné ukázat svou sílu a svižnost na večerních závodech ve vsi před Tessou! Jak ho těší pozorovat v dívčiných očích ohýnky pochvaly!

Jinoch se prudce vztyčil, jeho tváře planuly, všechny svaly jeho těla se napjaly. Vyzývavě nastavil větru svou hruď, zvedl tvář k hvězdám a najednou se tiše rozesmál.

Pomalu se přiblížil k okraji skaliska, podíval se do tmy, která se zdála být bezedná a se zvučným výkřikem skočil dolů. Tichá, mlčelivá noc rázem ožila. Dole bylo moře; něhy plně zchladilo jeho rozpálenou pokožku a zatřpytilo se drobounkými světýlky kolem jeho rukou a ramenou.

Vlny se zmítaly, vyhazovaly chlapce nahoru a pokoušely se ho odhodit zpět. Plaval, snaže se v temnotě uhodnout pohyb vody, a s jistotou se vyhupoval na vysoké vlny, které náhle před ním vyrůstaly. Pandionovi se zdálo, že moře nemá počátku ani konce, že splývá s tmavou oblohou v nekonečný celek. Velká vlna jinocha vynesla, a on spatřil v dáli na břehu rudý oheň. Lehký pohyb — a vlny poslušně nesly Pandiona ke břehu, k nepatrně zasedlé skvrně písčité mělčiny.

Lehce se zachvívaje chladem Pandion se vydrápal na ploché skalisko, zvedl svůj chiton z hrubé vlny, svinul jej a rozběhl se podél břehu k ohni hranice. Do daleka se šířil vonný kouř hořícího roští, nasbíraného v hustém křoví. V chabém světle matného plamene se rýsovaly stěny malého domku, vystavěného z hranatých kamenů; nad stěnami vyčnívala rákosová střecha. Rozložité větve osamělého platanu chránily obydlí před nepohodou. U ohně seděl zamyšleně stařec v šedém plášti. Když zaslechl kroky, s úsměvem otočil k přicházejícímu hochovi vrásčitou tvář, od jejíž temné snědi se odrážel šedivý kadeřavý plnovous.

„Kdes byl tak dlouho, Pandione?“ vyčítavě řekl stařec. — „Já se vrátil už dávno a chtěl jsem si s tebou promluvit.“

„Nevěděl jsem, že přijdeš tak brzo,“ omlouval se jinoch, „a zaběhl jsem se vykoupat. Budu tě poslouchat třebas celou noc.“

Stařec zamítavě zavrtěl hlavou.

„Ne, rozmluva bude dlouhá a ty musíš ráno brzo vstávat. Zítra tě chci vyzkoušet, a je třeba, abys byl v plné síle. Zde máš čerstvé placky — přivezl jsem novou zásobu — a tu je med. Dnes je sváteční večeře: pojez, jak se sluší vojínovi, s mírou a bez hltavosti.“

Jinoch s chuti rozlomil placku a ponořil její bílý měkký úlomek do hliněného hrnečku s medem. Jedl nespouštěje očí s děda, který mlčky a s láskou hleděl na vnuka. Stařec i hoch měli podivuhodné, docela stejné oči — zářící, nazlátlé, podobné zhuštěnému jasu slunečního paprsku. Podle lidového podáni lidé s takovýma očima pocházejí od lidských oblíbenců samotného „syna výšin“, Hyperiona[3], boha slunce.

„Dnes jsem na tebe myslil, když jsi odešel,“ ozval se mladík. „Proč ostatní aidové[4] bydlí v pěkných domech a najedí se dosyta, nestarajíce se o nic jiného než o své písně? Ty, dědečku, přece tolik víš, tak pěkně skládáš nové písně a musíš se plahočit na moři. Loďka je už pro tebe těžká a pomocníkem jsem ti jen já. Vždyť nemáme otroky!“

Stařec se usmál a položil svou žilnatou ruku na kadeřavou hlavu Pandionovu. „Chci si o tom promluvit s tebou zítra. Dnes ti řeknu jen to, že o bozích a lidech lze skládat různé písně. Jsi-li poctivý sám k sobě a jsou-li tvé oči otevřeny, nebudou tyto písně po chuti mocným pánům zemí a vojenským hodnostářům. A nebudeš mít ani bohaté dary, ani otroky, ani slávu, nebudou tě zvát do velkých domů a písně tě neuživí… Je čas jít spát,“ rázně zakončil stařec. „Pohleď, Velký vůz už zahýbá na druhou stranu oblohy. Rychle se ženou jeho černé koně a člověk potřebuje odpočinek, aby byl silný. Pojďme!“. A stařec zamířil k úzkému vchodu nuzné chatrče.

Stařec vzbudil Pandiona časně ráno.

Nastávalo chladné podzimní období. Nebe bylo zataženo mraky, ostrý vítr šelestil suchým rákosím, platan zimomřivě potřásal vykrojenými listy. Za tvrdého a přísného dědova vedení začal Pandion cvičit. Na tisíc-krát, už od dětských let konal svá cvičení při východu a západu slunce, ale dnes děd vybíral cviky nejtěžší a stále zvětšoval jejich počet.

Pandion vrhal těžké kopí, házel kameny, skákal přes překážky s pytlem písku na zádech. Nakonec děd přivázal k jeho levé ruce těžký kus naplaveného ořechového dřeva, do pravé mu dal sukovatou hůl a na hlavu upevnil úlomek hliněného hrnce. Pandion, zdržuje smích, aby neztratil dech, vyrazil na znamení, které mu děd dal, na sever, tam, kde pěšinka na břehu zahýbala kolem srázného kamenitého svahu. Jako vítr se přehnal po pěšince, vylezl na první výstupek srázu, slezl a ještě rychleji běžel zpátky. Děd vyšel u chaty vnukovi vstříc, sejmul s něho všechno zatížení a tváří se dotkl jeho obličeje, aby podle dechu určil stupeň jeho únavy.

Pandion po chvilce mlčení řekl: „Mohl bych to provést ještě mnohokrát, než bych požádal o oddech.“ „Ano, je to tak,“ odpověděl stařec a hrdě se vzpřímil: „Můžeš se stát vojínem, jsi schopen se bít neúnavně a nosit tíhu měděné zbroje. Můj syn, tvůj otec, ti dal zdraví a sílu, já jsem je upevnil a vypěstoval jsem tvou otužilost a odvahu.“ Stařec přelétl pohledem mladíkovu postavu, spokojeně se podíval na širokou klenutou hruď, silné svaly pod hladkou pokožkou bez jediné poskvrnky a pokračoval: „Nemáš příbuzné, jen mne, slabého starce, nemáš bohatství a sluhy a celá naše fratrie[5] — to jsou jen tři malé vesnice na kamenitém břehu… Svět je veliký a na osamělého člověka v něm číhá mnoho nebezpečí. Nejhroznější z nich je — ztratit svobodu, dostat se do otroctví. Proto jsem věnoval tolik námahy, abych z tebe udělal vojína, odvážného a schopného každého boje. Nyní jsi volný a můžeš sloužit svému lidu. Pojďme nyní a obětujme Hyperionovi, našemu ochránci, na počest tvého plnoletí“

Děd a vnuk se dali podél houštiny zažloutlé ostřice a rákosí tam, kde se zvedal, vysunut hluboko do moře, dlouhý násep úzkého mysu. Na konci mysu rostly dva mohutné, rozložité duby. Mezi nimi bylo z hrubě otesaného vápence postaveno obětiště a za ním stál zčernalý dřevěný sloup, přitesaný do lidské podoby. Byl to starobylý chrám, zasvěcený zdejšímu bohovi — řece Ahelu, která zde ústila do moře.

Ústí řeky se ztrácelo v zelených houštinách, hemžících se ptactvem, které sem přilétalo ze severu. Vpředu bylo vidět zamlžené moře. Odtud se hnaly vlny a s pleskotem narážely na špičatý konec mysu, který se podobal krku ohromného zvířete ponořivšího hlavu do vody.

Slavnostní hukot vln, pronikavý křik ptáků, svištění větru v rákosí a šum dubových větví — všechny tyto zvuky splývaly v neklidnou hřmící melodii. Na hrubém kamenném obětišti rozdělal stařec oheň. Hodil do plápolajících plamenů kousek masa a placku. Když byla oběť skončena, zavedl stařec Pandiona k velkému kameni u srázného kraje omšelé skály a poručil mu odvalit jej stranou. Jinoch to provedl hravě a vyzván dědem vsunul ruku do hluboké trhliny mezi dvěma vrstvami vápence. Zazvonil kov — Pandion vytáhl výzbroj pokrytou zelenými skvrnami měděnky: meč, helmu a široký pás z čtvercových měděných destiček, který byl pancířem pro dolejší části trupu.

„To jsou zbraně tvého předčasně zahynuvšího otce,“ řekl tiše děd. „Štít a luk si musíš opatřit sám.“ Vzrušen nahnul se jinoch nad zbraně a opatrně začal odstraňovat z kovu povlak měděnky.

Stařec usedl na kámen, opřel se zády o skálu a mlčky pozoroval vnuka, snaže se před ním utajit svůj žal.

Pandion nechal zbraně ležet, vrhl se k dědovi a prudce ho objal. Stařec přitiskl k sobě štíhlou jinochovu postavu, cítě pod rukou jeho mohutné svaly. Zdálo se mu, že on i jeho syn, který dávno zahynul, se znovu zrodili v tomto mladém těle, které bylo stvořeno, aby vítězně zdolávalo překážky. Obrátil k sobě vnukovu tvář a dlouho se díval do jeho otevřených zlatých očí.

„Nyní se musíš rozhodnout, Pandione: buď půjdeš k veliteli naší fratrie jako vojín, nebo se staneš pomocníkem Agenorovým.“

„Zůstanu u Agenora,“ bez váhání odpověděl Pandion. „Kdybych šel do vsi k veliteli, musel bych tam bydlet, stravovat se se všemi v sboru mužů a ty bys pak zůstal sám. Nechci se s tebou rozloučit, chci ti pomáhat.“ „Ne, my se teď musíme rozloučit, Pandione,“ s přemáháním, ale pevně řekl stařec. Jinoch se diveně vyvinul, ale dědova ruka ho zadržela.

„Splnil jsem slib, který jsem dal svému synovi, tvému otci, Pandione,“ pokračoval stařec. „Vstupuješ nyní do života. Počátek tvého života musí být volný, nezatížený starostí o nemohoucího starce. Já odejdu z naší Aeneady do úrodné Elidy, kde žijí mé dcery se svými manžely. Až se staneš slavným mistrem, najdeš mě…“

Na vášnivé protesty jinochovy stařec jen záporně vrtěl hlavou. Mnoho bylo něžných, prosebných i hněvivých slov Pandionových, až konečně mladý muž pochopil, že rozhodnutí dědovo je neochvějné, že zrálo léta, že je upevnila životní zkušenost.

Pln zármutku, který mu tížil srdce jako kámen, se Pandion po celý den od děda nevzdálil a pomáhal mu v přípravách k odjezdu.

Večer si oba sedli u převrácené, čerstvě vysmolené loďky, a děd vyndal svou starou lyru, pamatující prastaré časy. Po břehu se rozléhal jako za mlada silný hlas starého aida a zanikal v dáli. Smutný nápěv připomínal stejnoměrné šplouchání moře. Na žádost Pandionovu zpíval stařec pověsti o původu jejich národa, o sousedních zemích a krajích.

Jinoch si byl vědom, že poslouchá starce naposled, a lačně hltal každé slovo, snaže se zapamatovat si písně nerozlučně spjaté od dětství s dědovou tváří. Pandion si živě představoval dávné hrdiny, kteří sjednocovali různé řecké rody.

Utarý aid zpíval o drsné kráse své vlasti, kde příroda sama jest pozemským vtělením bohů, o velikosti lidí, kteří dovedou milovat život a vítězit nad přírodou a kteří se před ní neschovávají do chrámů, neodvracejí se od přítomnosti.

A Jinochovo srdce vzrušeně tlouklo — jako by stál před cestami ubíhajícími do neznámé země, před cestami odhalujícími za každou zatáčkou něco nového a překvapujícího.

Ráno jako by se bylo vrátilo horké léto. Čistý blankyt oblohy dýchal žárem, nehybný vzduch zněl cvrkáním cikád a slunce se oslnivě odráželo od bílých skal a balvanů.

Moře se stalo průhledným a líně se kolébalo u břehů, bylo jako staré víno pohupující se v obrovitém poháru. Když dědova loďka zmizela v dáli, stesk sevřel Pandionovo srdce. Padl na zemi a opřel čelo o zkřížené ruce. Bylo mu jako malému chlapci, osamělému a opuštěnému, který odjezdem milovaného děda ztratil část svého srdce. Slzy stékaly Pandionovi po rukou, ale nebyly to už slzy dítěte — kanuly řídce, těžkými kapkami a neulevovaly hoři.

Sny o velkých skutcích uplynuly do daleka. Nic nemohlo jinocha utěšit — chtěl být u děda.

Pomalu a neúprosně pronikla do jeho vědomí nenávratnost ztráty a mladík se vzchopil. Zastyděl se nad slzami, stiskl rty, zvedl hlavu a dlouho se díval na širou hladinu moře, až se jeho vzrušená mysl uklidnila a on byl schopen klidně uvažovat Pandion vstal, přelétl pohledem břeh hořící žhavým sluncem, maličký domek pod platanem, a jeho stesk se stal znovu nesnesitelný. Pochopil, že dny jeho mladosti minuly, že se už nikdy nevrátí bezstarostný život s jeho naivními, polodětskými sny.

Pomalu se loudal Pandion k domku. Tam se opásal mečem a své věci zabalil do pláště. Pevně přirazil dveře, aby se bouře nedostala dovnitř a pustil se po kamenité pěšince, čistě umetené mořskými větry. Suchá a ostrá tráva smutně šustila pod nohama. Cestička vedla k pahorku, pokrytému zeleným křovím, jehož drobné listí, vyhřáté sluncem, silně vonělo čerstvě prýštící šťávou oliv. Zde se pěšinka rozdvojovala: vpravo ke skupině rybářských chatrčí, které stály na břehu moře, a vlevo podle břehu řeky ke vsi. Pandion zahnul doleva; za kopcem se jeho nohy vnořily do horkého, bílého prachu, cvrkáni cikád přehlušilo hukot moře. Úpatí kamenitého svahu hory tonulo v zeleni stromů. Úzké listí oleandrů a těžká zeleň smokvoní se proplétaly s košatými korunami ohromných ořechů — a to vše splývalo v jednu vlnící se stěnu, která se zdála u bílých srázů vápencových skal skoro Černá. Pěšinka vklouzla do chladivého stínu a po několika zatáčkách dospěla k planině, zastavěné malými domky, přitisknutými k strmým svahům vinic.

Jinoch přidal do kroku a namířil k nízké bílé budově, skryté za pokřivenými kmeny oliv. Vešel pod přístřeší a v ústrety se mu zvedl nevysoký, černovousý starší muž — mistr sochař Agenor.

„Tys přišel, Pandione!“ radostně uvítal mladíka umělec. „Už jsem myslil, že pro tebe pošlu… Á, tak tohle to bylo!“ Agenor zpozoroval Pandionovu výzbroj.

„Dovol, ať tě obejmu, můj hochu! Tesso, Tesso!“ zavolal: „Podívej se, jaký vojín k nám přišel!“

Pandion se rychle obrátil. Z dveří vyhlédla dívka v temně rudém chimationu[6], přehozeném na ramenou přes jemný bleděmodrý chiton. V radostném úsměvu odhali1a bezvadné zuby, ale potom se zamračila,přestala se usmívat a chladně změřila mladíka pohledem.

„Vidíš, Tessa se na tebe hněvá: nemohl jsi po celé dlouhé dva dny přiběhnout a upozornit nás, že nebudeš pracovat,“ vyčítavě řekl mistr Pandionovi.

Mladík stál tiše, se sklopenou hlavou a vrhal zachmuřené pohledy s dívky na učitele.

„Co je ti, můj hochu, vlastně už ne hochu, ale vojíne?“ ptal se Agenor. „Jsi dnes nějak smutný. A jaký to máš balíček?“

Pandion vyprávěl přerývaným hlasem zmateně o dědově odjezdu, znovu prožívaje svou lítost.

Přišla umělcova žena, matka Tessina.

Umělec položil obě ruce na jinochova ramena:

„Dávno tě máme, Pandione, rádi. Jsem šťasten, že sis zvolil dráhu umělce a dal jí přednost před životem vojína. Ten tě stejně později nemine, ale nyní musíš dosáhnout mnohého z toho, čeho lze získat jen úmornou prací a přemýšlením.“

Pandion, jak bylo zvykem, se poklonil před ženou Agenorovou a ta přikryla jeho hlavu lemem oděvu a pak ho přivinula něžně k prsům.

Dívka radostně vykřikla, ale vtom se zastyděla a zmizela uvnitř domu, provázena otcovým úsměvem.

Agenor usedl před vchodem do dílny, aby si odpočinul. Před domem rostly staré olivy. Jejich ohromné sukovaté kmeny se fantasticky proplétaly, a zamyšlený umělcův pohled v nich objevoval obrysy lidí a zvířat. Jeden strom mu připomínal obra skloněného na kolenou a pozvedajícího široce rozpřažené ruce. U druhého stromu splývaly pokřivené tvary kmenu v ohyzdné tělo, zkroucené v křečích. A všechny stromy byly sehnuty, Jako by s námahou strkaly dovrchu těžkou změť nesčetných větví, obalených drobounkými stříbřitými lístečky.

Na druhé straně domu se mihla ženská postava v ostře modrém svátečním chimationu se zlatými penízky. Umělec poznal svou dceru v tom okamžiku, když se ztrácela za svahem kopce. K Agenorovi se přiblížila jeho žena, neslyšně našlapujíc bosýma nohama, a sedla si vedle něho. „Tessa šla opět k Pandionovi do sosnového háje.“ řekl umělec a dodal: „Děti si myslí, že nevíme o jejich malém tajemství!“

Jeho žena se vesele zasmála, ale najednou zvážněla a zeptala se:

A jak smýšlíš nyní o Pandionovi, když je u nás už přes rok?“

„Mám ho ještě raději,“ odpověděl Agenor, a jeho žena souhlasně kývla hlavou. „Ale…“ umělec se odmlčel, rozvažuje svá další slova.

„Chce příliš mnoho dokázat,“ dokončila za něho žena.

„Ano, chce mnoho dokázat a bohové mu dali velké nadání. Ale není nikoho, kdo by ho vedl, a já mu nemohu dát to, po čem touží.“ řekl umělec hlasem, v němž se slabě chvěl smutek.

„A mně se zdá, že žije jako v horečce, jako by si nebyl ani vědom sebe, vůbec se nepodobá jiným mladíkům,“ řekla tiše žena. „Nechápu, co vlastně chce, a někdy je mi ho prostě líto.“ „Má drahá, máš pravdu: nepřinese mu štěstí touha po tom, co nedokázal nikdo vytvořit. A tvůj nepokoj… Chápu jej: bojíš se o Tessu?“

„Ne, nebojím se, má dcera je hrdá a statečná. Ale tuším, že láska k Pandionovi může jí přinášet mnoho hoře. Je to zlé, když člověk jako Pandion je posedlý vysokými tužbami — pak ho nevyléčí ani láska z věčného stesku…“

„Jako vyléčila mne,“ něžně se usmál na ženu umělec. „A kdysi jsem byl možná jako Pandion.

„Ne, nikoli, ty jsi byl vždycky klidnější a silnější,“ řekla žena a pohladila šedivějící hlavu Agenorovu.

Umělec se zahleděl do dáli, za stromy, kde zmizela Tessa.

Dívka kráčela rychle k moři a často se ohlížela, ačkoli věděla, že tak časně ve sváteční den nepůjde do posvátného háje nikdo.

Bílé srázy neplodných kamenitých hor už sálaly žárem. Zprvu vedla cesta po rovině plné trní a Tessa kráčela opatrně, aby si neroztrhla lem svého nejlepšího chitonu z tenké, poloprúhledné látky, která byla přivezena ze zámoří. Cesta se dále zvedala na pahorek, cele tonoucí v krvavě rudých květech. V jasném slunci pahorek planul, jako by na něm hořely tmavé plameny. Zde trní nebylo, a dívka nadzvedla vysoko záhyby svého chitonu a dala se do běhu.

Rychle proběhla kolem osamělých stromů a octla se v háji. Po štíhlých kmenech sosen se míhal voskově fialový třpyt, v rozložitých korunách šuměl vítr a větve obalené měkkým jehličím, dlouhým jako délka dlaně, rozptylovaly sluneční jas v zlatý prach.

Vůně rozpálené pryskyřice a jehličí splývala a chladivým dechem moře a naplňovala celý háj.

Dívka zvolnila krok, poddávajíc se podvědomě slavnostní tišině háje.

Vpravo mezi kmeny se před ní zvedala šedá skála, pokrytá chvojím.

Na mýtinku padal sloup slunečního světla a sosny kolem ní se zdály jako ulity z ryzího zlata. Sem doléhal dunivý hukot moře jasněji; neviditelná hladina se ustavičně ozývala nízkými rytmickými akordy.

Od skály vyběhl Tesse vstříc Pandion a se vztaženýma rukama dívku k sobě přitiskl, pak ji od sebe odsunul a pozorně se na ni díval, jako by se snažil vsát do sebe celou její podobu.

Prstence leskle smolných černých vlasů vlály kolem Tessina hladkého čela, úzké obočí se zvedalo k spánkům s nepatrným lomem a dodávalo modrým očím stěží postižitelný výraz trochu výsměšné hrdosti.

Tessa se měkce jinochovi vymkla.

„Neotálej, brzo sem přijdou lidé!“ řekla a něžně se podívala na Pandiona.

„Jsem připraven“ — a s těmi slovy přistoupil jinoch ke skále, roztáté úzkou kolmou jeskyní. Na balvanu vápence stála nedokončená socha lidské postavy v poloviční velikosti z tuhé hlíny. Zde byly také rozloženy sochařovy dřevěné nástroje — ohnuté pilníčky, nože a lžíce.

Dívka shodila modrý chimation a pomalu zvedla ruce k přezkám, které zachycovaly záhyby lehké látky rozstřižené podél ramenou. Pandion ji s úsměvem pozoroval, probíraje se v nástrojích, ale když se otočil k soše, zanícený úsměv mu pomalu mizel s tváře.

Jak bylo toto hrubé dílo ještě vzdáleno okouzlující, živé Tesse. Ale přece jen se už v hlíně objevily proporce jejího těla. Dnes se musí všechno rozhodnout. Konečně vdechne do mrtvé hlíny kouzlo živých linií.

Zachmuřeně a rozhodně se obrátil Pandion k Tesse. Dívka se úkosem na něho podívala a pokývla mu hlavou. Sklopila oči a opřela se o kmen sosny s jednou rukou za hlavou. Pandion se mlčky ponořil do práce. Jeho pohled byl pronikavý, oči těkaly s těla přítelkyně na hlínu a zpět, zastavovaly se, měřily a porovnávaly.

Už mnoho dní trval tento zápas tvůrčích rukou s mrtvou, lhostejně poddajnou hlínou, kterou byla třeba donutit, aby přijala krásný tvar živého těla.

Čas plynul. Jemné ucho jinochovo zachytilo několik tlumených povzdechů unavené Tessy.

Pandion přerušil práci, ustoupil od svého díla, a Tessa se bezděky zachvěla, když zaslechla trpký sten zklamání. Socha byla teď daleko horší. To, co v ní žilo a poutalo svými sotva nahozenými rysy, teď v uhlazeném a dokončovaném výrazu zemřelo. Socha se stala jen neživou tělesnou napodobeninou snědé Tessy, jež stála opodál pod ohromným sosnovým kmenem barvy tmavého zlata.

Se zaťatými rty srovnával mladý sochař Tessu se sochou a úporně se snažil najít chybu. Chyba tu nebyla žádná — chybou to nebylo možno nazvat: nedokázal prostě vdechnout soše život, zachytit měnivý pohyb tvarů lidského těla. Domníval se, že síla jeho lásky, jeho vzrušení nad Tessinou krásou dá mu povznést se vysoko, provést velký tvůrčí zázrak — a světu se představí nevídaná socha… Tak se domníval včera, tak ještě před půl druhou hodinou! A hle, ne, nedokáže… nedovede to… nemá dost sil… Ani pro Tessu, kterou tak miluje! Co teď dělat? Celý svět Pandionovi zešedl, nástroje mu vypadly z rukou, krev se mu nahrnula k spánkům. V zoufalství, vědom si své bezmoci, mladík se vrhl k dívce a padl před ní na kolena.

Dívka zmatena a v rozpacích vzala horké tváře Pandionovy, které k ní zvedl, do svých dlaní.

A najednou svým ženským pudem pochopila, co se děje v umělcově duši. S mateřskou láskou se k němu sklonila, těšila ho něžnými slovy, tiskla k sobě Pandionovu hlavu a její jemné prsty si pohrávaly s prstenci krátkých vlasů.

Bouřlivé zoufalství jinochovo se ztišilo.

V dálce se ozvaly hlasy. Pandion se rozhlédl kolem; jeho vznět vychladl a s ním odešla i hrdá naděje. Zdilo se mu, že se jeho mladický sen nikdy neuskuteční. Sochař přistoupil ke své soše a stanul zamyšlen. Malá Tessina ruka se opřela o jeho loket.

„Opovaž se, nerozumný chlapče,“ zašeptala dívka,

„Nemohu, nesmím, Tesso,“ přisvědčil Pandion, neodvraceje svůj pohled od sochy. Kdyby tato…“ hoch se zarazil, „kdybych nebyl tvořil tebe, kdybys to nebyla ty, zničil bych ji hned. Ta věc je tak nehezká, tak hrubá, že nesmí existovat, že nesmí ničím připomínat tvou podobu,“ a s těmi slovy mladík lehce posunul kámen se sochou do hloubi jeskyně. Pečlivě zamaskoval úzkou štěrbinu úlomky kamenů a hrstmi suchého chvojí.

Jinoch a dívka se vydali za hlasem mořského příboje. Dlouho šli mlčky. Konečně začal mluvit Pandion — toužil aspoň po tom, aby milovaná dívka pochopila jeho smutek a zklamáni. A Tessa se snažila Pandiona přesvědčit, že se musí pokoušet znovu a znovu, mluvila mu o své víře v něho a o tom, že Pandion je schopen, aby splnil své záměry. Ale Pandion nevěřil. Teprve dnes pochopil, že má ještě daleko k skutečnému mistrovství, že k pravému umění dojde jen po cestě dlouhých let tvrdé práce.

„Ne, Tesso! Teprve nyní jsem pochopil. Že nejsem s to vtělit tě do sochy!“ hovořil vášnivě. „Jsem příliš chud zde a zde také“ — dotkl se srdce a očí — „než abych dovedl vyjádřit tvou krásu…“

„Což není tvá, Pandione?“ prudce objala dívka umělce kolem šíje.

„Ano, Tesso, ale jak pro ni někdy trpím. Nikdy se nepřestanu tebou kochat a současně… nejsem s to vytvořit tvou sochu. A já tě musím vtělit do hlíny, do dřeva, do kamene! Musím pochopit, proč je tak těžké vyjádřit život, neboť nepochopím-li to, Jak budu s to tvořit svá díla živá?“

Tessa mu pozorné naslouchala, cítila, že se jí pravé odhaluje cela hlubina Pandionovy duše a hořce si uvědomovala svou bezmocnost. Umělcův smutek se zmocňoval i jí a v jejím srdci se rodil nejasný strach.

Najednou se Pandion rozesmál, a než se Tessa vzpamatovala, mocné paže ji vyzvedly do výše. Pandion s ni běžel k moři, postavil ji na vlhký písek a sám zmizel za oblým pahorkem.

Okamžik a dívka spatřila Pandionovu hlavu na hřebeni blížící se vlny. Mladík se vrátil brzy. Svaly se pod jeho pokožkou chvěly a setřásaly vodu, po nedávném smutku nebylo ani stopy. A Tease se zdálo, že co se odehrálo v háji, nebylo nic tak vážného. Zasmála se tiše, když si vzpomněla na svou ubohou hliněnou podobu a na ztrápenou tvář jejího tvůrce.

Pandion si také tropil smích ze sebe jako kluk a chvástal se před dívkou svou obratností a silou. Pomalu, často se zastavujíce, kráčeli domů. A jen hluboko v Tessině srdci nepřestal doutnat strach.

Agenor ae dotkl rukou Pandionova kolena.

„Náš národ je ještě mlád a chud, můj synu. Potřebuje žít staletí v blahobytu, aby se sta lidí mohla zasvětit vysokému mistrovství umění, aby se sta lidí mohla oddat studiu krásy člověka a světa. My, není to tak dlouho, zpodobňovali jsme své bohy pouhým osekáváním kamenných nebo dřevěných sloupů… Vidíš, i ty se snažíš pochopit zákony krásy, a já předpovídám, že náš národ půjde dál a výš než ostatní v tvoření krásy. Ale zatím mistři v starých a bohatých zemích jsou mnohem dovednější než my…“

Umělec vstal, přitáhl z kouta pokoje velkou truhlu ze žlutého dřeva a vyndal z ní svitek, obalený rudou látkou. Odvinul roušku a postavil před Pandiona opatrně sošku vyřezanou ze slonové kosti a vysokou asi loket. Slonovina stářím zrůžověla a její vyleštěný povrch se pokryl drobounkými černými puklinkami.

Soška představovala ženu, držící v natažených rukou dva hady, kteří prstencovitě ovíjeli její ruce až k lokti. Těsný pás s toulci po stranách obepínal štíhlé tělo v bocích a přidržoval sukni spadající k patám, od pasu dolů hodně se rozšiřující a ozdobenou pěti příčnými zlatými proužky. Záda, ramena, boky a hořejší části rukou kryl lehký přehoz, ponechávající ňadra a tělo až do pasu obnažené.

Těžké vlnité vlasy byly sčesány do uzlu ne v týlu, jak bylo zvykem u řeckých žen, ale na temeni. Odtud pak spadaly husté prameny a pokrývaly šíji i záda.

Pandion dosud nic takového neviděl. Bylo patrno, že soška je dílem velikého mistra. Zejména poutala pozornost podivně lhostejná tvář sošky — poněkud plochá a široká, s tvrdě řezanými lícními kostmi, s tlustými rty a s dolejší čelistí lehce vyčnívají dopředu. Rovněž široké obočí zesilovalo výraz lhostejnosti v ženině tváři, ale ňadra se vysoko dmula, jakoby v povzdechu netrpělivosti.

Pandion strnul. Kéž by ovládal umění neznámého mistra! Kéž by jeho dláto dovedlo s takovou přesností a půvabnosti vyjádřit tvary, které dřímaly pod růžově nažloutlým povrchem staré kosti!

Agenor spokojen vyvolaným dojmem díval se pozorně na jinocha a pomalu si hladil tvář konečky prstů.

Pandion konečně procitl z mlčelivého pozorování a odstrčil drahocennou sošku od sebe. Jeho pohled však lpěl na matně se lesknoucím díle starého mistra dále a mladík se tiše a smutně tázal svého, učitele:

„To je ze starých východních měst?“[7]

„Ó, nikoli,“ odpověděl Agenor. „Je mnohem starší než všechna tato města, starší než zlatem bohaté Mykeny, Tirynthos a Orchomenos.[8]

Vypůjčil jsem si ji od Chrlsaora, abych ti ji ukázal. Jeho otec se v mládí zúčastnil s vojskem výpravy na Krétu a našel ji mezi troskami starého chrámu, dvacet stadii[9] od rozvalin města mořských carů,[10] zničeného hrozným zemětřesením.“ „Otče,“ mladík stěží přemáhal vzrušení a dotkl se vousu[11] umělcova „ty toho tolik znáš. Kdybys chtěl, což by ses nedovedl zmocnit umění starých mistrů, naučit mu nás, zavést nás tam, kde se uchovala krásná díla? Což jsi opravdu nikdy nespatřil staré paláce, opěvané v legendách? Mnohokrát jsem o nich snil, když jsem naslouchal dědovi.“

Agenor sklopil zrak, chmurný stín přelétl přes jeho klidnou a přívětivou tvář.

„Nedovedu ti to vysvětlit,“ odpověděl po krátkém přemýšlení, „ale sám to brzy pochopíš: mrtvé nelze vzkřísit. Je to umění cizí našemu světu, naší duši… je krásné, ale beznadějné… okouzluje, ale nežije.“

„Pochopil jsem to, otče,“ vášnivě svolal Pandion. „Byli bychom jen otroky mrtvé moudrosti, kdybychom ji třebas i dokonale napodobili. A my se musíme starým mistrům vyrovnat, ne-li se stát většími než oni… a pak… ó, potom… jinoch zmlkl, nenacházeje slov. Agenor se zadíval na svého žáka rozzářenýma očima a jeho drsná, malá ruka pochvalně stiskla jinochův loket.

„Dobře jsi řekl, co jsem nedovedl vyjádřit já. Ano, staré umění musí být pro nás měřítkem a zkouškou, ale jít musíme vlastní cestou. A aby cesta ta nebyla příliš dlouhá, musíme se učit od staré moudrosti a od života — jsi moudrý, Pandione…“

Pandion se najednou měkce svezl na hliněnou podlahu a objal mistrovy nohy.

„Otče a učiteli, pusť mě podívat se na stará města… Nemohu, bohové jsou svědky… musím to všechno spatřit. Cítím v sobě sílu dosáhnout vyššího… Musím poznat vlast těchto skvostů, které se tu a tam vyskytují u našich lidí a oslňují je. Možná, že bych…“ mladík se odmlčel a zčervenal až po uši, ale jeho přímý, smělý pohled neustal Vyhledávat Agenorův zrak.

Ten se úporně díval stranou, mračil se a mlčel.

„Vstaň, Pandione,“ řekl konečně mistr. „Očekával jsem to již dlouho. Nejsi už chlapec, a já tě nemohu držet, ač bych si to přál. Můžeš jít, kam se ti zlíbí, ale říkám ti jako synovi, jako svému žáku, ne, více, jako rovný rovnému, že tvé přání je vražedné. Hrozí ti strašlivé útrapy.“

„Nebojím se ničeho, otče!“ Pandion zvrátil hlavu, chřípí se mu chvělo. „Zmýlil jsem se; ty jsi ještě docela chlapec,“ klidně namítl Agenor. „Vyslechni mě se srdcem otevřeným, máš-li mé rád,“

Agenor začal mluvit hlasitě, s napjatým vzrušením. Vyprávěl, že ve východních městech ještě žijí staré zvyky, je tam ještě mnoho děl starého umění. Ženy na Krétě nosí jako před tisíci lety dlouhé tuhé sukně, barvené neobyčejně pestře a hruď mají obnaženu, přikrývajíce si jen ramena a záda. Muži chodí v krátkých košilích bez rukávů, mají dlouhé vlasy, jsou ozbrojeni malými, ale těžkými bronzovými meči.

Město Tirynthos je obehnáno ohromnou zdí vysokou padesát loktů.[12] Tato zeď je vystavěna z obrovských otesaných balvanů, ozdobených zlatými a bronzovými květy, které ná slunci zdaleka planou jako ohně šlehající po zdi.

Mykeny jsou ještě velkolepější. Toto město je rozloženo na vrcholu vysoké hory, brány z velikých kvádrů jsou uzavřeny měděnými mřížemi. S roviny kolem hory je vidět velké budovy už zdaleka.

Ačkoli barvy maleb na zdech paláců Myken, Tirynthu a Orchomenu jsou svítivé a svěží, ačkoli po hladkých cestách, dlážděných velkými bílými kameny, jezdí jako dříve občas vozy statkářů, přece jen jak cesty, tak i dvory pustnoucích paláců, ba i stěny mohutných zdí zarůstají stále více trávou zapomnění.

Doba bohatství, doba dalekých plaveb do pohádkového Aigypta[13] dávno minula. Nyní kolem těchto měst se rozložily mohutné fratrie s velkým počtem vojínů. Jejich náčelníci si podmanili všechno okolí široko daleko, zabrali města do svých temenu[14], podřídili si slabé rody a vyhlásili se panovníky země i lidu.

Zde v Aeneadě nemáme ještě takové silné vůdce, právě tak jako nemáme taková města a krásné chrámy. Ale zato je tam více otroků — ubohých mužů a žen, kteří ztratili svobodu. A to nejsou jen zajatci, přivezení z cizích zemí, otroky jsou i jejich vlastní spoluobčané, pocházející z chudých rodů.

A co teprve cestující cizinci: nemají-li za sebou mocnou fratrii nebo rod, s nímž i pro mocné vůdce je nebezpečné být ve sporu, nebo nemá-li cestovatel četnou družinu vojínů — pak mu zbývají jen dvě možnosti: smrt anebo otroctví.

„Uvědom si, Pandione,“ mistr uchopil Pandiona za obě ruce, „žijeme v drsných a nebezpečných dobách — rody a fratrie žijí v nepřátelství, společné zákony neexistují, nad hlavou každého poutníka visí ustavičná hrozba otroctví. Tato krásná země není pro cestování. Opustíš-li nás, uvědom si, že budeš v cizině bez krbu a bez zákona, že tě každý může ponižovat nebo i zabít a nemusí se bát pokuty a msty.[15] Jsi bez příbuzných a chud, ani já ti nemohu ničím pomoci — a to znamená, že si nemůžeš opatřit ani nejmenší branný doprovod. Samoten zahyneš velmi brzo, neučiní-li tě bohové neviditelným! Vidíš, Pandione, ačkoli by se zdálo všechno tak prosté: přeplout průlivem tisíc stadii od našeho Achelojova mysu do Korinthu, odkud je půl dne cesty do Myken, den do Tirynthu a tři do Orchomenu — pro tebe je to totéž, jako by ses vypravil za hranice Oekumeny!“ Agenor se zvedl a šel k východu, odváděje s sebou Pandiona. „Jsi pro mne a mou ženu jako náš, ale nemluvím konečně o nás. Představ si utrpení mé Tessy, kdybys uboze živořil v otroctví někde v cizině!“ Pandion temně zčervenal, ale neodpověděl.

Agenor cítil, že Pandiona nepřesvědčil a že jinoch se zmítá nerozhodně mezi dvěma mocnými touhami — jednou, která ho poutala k rodnému místu, a druhou, která ho hnala do dáli, ačkoli nezbytně přinášela nebezpečí.

Ani Tessa si nevěděla rady: hned protestovala proti odjezdu, hned plna ušlechtilé odvahy přemlouvala Pandiona, aby odejel.“

Uplynulo několik měsíců, a když jarní vánky přinesly z průlivu slabou vůni kvetoucích kopců a hor Peloponnesu, Pandion definitivně nastoupil svou životni cestu.

Očekával ho teď osamělý zápas s cizím a dalekým světem. Doba šesti měsíců, kterou chtěl strávit daleko od rodných míst, se mu zdála jako věčnost. Chvílemi ho znepokojoval pocit, že svou vlast opouští navždy… Na radu Agenorovu a jiných moudrých mužů z osady jel Pandion na Krétu — sídlo potomků přímořského národa, vlast starověké kultury. Ačkoli se ohromný ostrov prostíral uprostřed moře, nepoměrně dál než stará města Boeotie a Argolidy, byla cesta tam pro osamělého poutníka mnohem bezpečnější.

Ostrov, který ležel na křižovatce námořních cest, byl nyní obydlen různými kmeny. Na jeho březích se ustavičně setkávali lidé z cizích zemí — kupci, námořníci, přístavní dělníci. Pestré krétské obyvatelstvo se zabývalo obchodem a žilo ve větším míru než Hellada a lépe se chovalo k přicestovalým. Jen ve vnitrozemí ostrova, za horskými hřebeny se ještě skrývali potomci starých plemen a chovali se k cizincům nepřátelsky.

Pandion se měl přeplavit přes Kalidonský záliv k úzkému mysu proti dolní Achaji a zde se měl dát najmout jako veslař na jeden z korábů, vezoucích po zimní přestávce na Krétu vlnu; v období zimních bouří se křehké lodi delším plavbám vyhýbaly.

Mládež osady se v den úplňku shromáždila k tanci na rozlehlé planině posvátného háje.

Pandion seděl zamyšlen na malém dvorku Agenorova domu, sklíčen steskem. Zítra dojde k nevyhnutelnému — vzdálí svému srdci všechno, co miluje a co je mu drahé, a octne se před neznámým osudem. Očekávalo ho rozloučení s milovanou dívkou, nejistá budoucnost, samota…

V tmavém a mlčícím domě šustil Tessin šat, pak se dívka objevila v černém průchodu dveří, urovnávajíc záhyby šátku přehozeného přes ramena.

Tiše zavolala na Pandiona, který se okamžité zvedl a běžel k ní. Černé Tessiny vlasy byly stočeny v týlu do těžkého uzlu a na temeni hlavy byly vroubeny třemi stuhami, které se sbíhaly pod uzlem.

„Dnes jsi se učesala jako attická dívka!“ zvolal Pandion. „Jak je to krásné!“

Tessa se usmála a smutně se zeptala: „Což si nepůjdeš, Pandione, naposled zatančit?“ „A ty bys chtěla jít?“

„Ano, budu tančit bohyni Afroditě,“ pevně řekla Tessa. „A také jeřába.“

„Tancovat jeřába, to je attický tanec, proto jsi se tak učesala! U nás jej, myslím, nikdo netančil!“.

„Ale dnes jej budeme tančit všichni tobě, „Proč mně?“ podivil se jinoch. „Což jsi zapomněl, že se jeřáb v Attice tanči na památku“ — Tessin hlas se zachvěl — „šťastného Theseova[16] návratu z Kréty a k poctě jeho vítězství… Pojďme, milý“ — Tessa podala Pandionovi obě ruce a oba mladí lidé přivinuti k sobě vešli pod klenbu stromoví na konci osady.

…Moře hučelo vstříc a vábivě rozvíralo své široširé dálky. V ranních slunečních paprscích se mořská dálava dmula jako vypouklý povrch obrovitého mostu.

Pomalé vlny, nachovějící ranními červánky, přinášely z daleka, snad až z pohádkového Egypta, chumáče nazlátlé pěny. A paprsky slunce v drobných poskocích a v pohupování tančily na neúnavné, věčně rušné vodě a protínaly vzduch slabým, mihotavým zářením.

Pěšinka, s níž bylo ještě vidět osadu a Agenorovu rodinu, mávající poslední pozdravy, zmizela za kopcem.

Pobřežní planina byla opuštěna. Pandion zůstal s Tessou sám před mořem i nebem. Vpředu se černala na písku malá loďka, na níž měl Pandion obeplout mys u ústí Acheloje a přeplout Kalidonský záliv. Dívka a jinoch šli mlčky. Jejich pomalé kroky byly váhavé: Tesiin zrak byl upřen do Pandionovy tváře a Pandion také nebyl s to odtrhnout oči od milované dívky.

Záhy, příliš záhy přišli k loďce. Pandion se vzpřímil a hluboký povzdech se vydral ze stísněné hrudi. Nastal okamžik, jehož příchod tížil Pandiona dnem i nocí. Tak mnoho bylo nutno Tesse říci tuto poslední chvíli, ale nebylo slov.

Pandion stál zmaten, jeho hlavou se nesouvisle, bez ladu míhaly úryvky myšlenek.

Tessa náhle prudkým pohybem objala Pandiona pevně kojem krku a jako by se bála, že by je mohl někdo slyšet, kvapně a přerývaně zašeptala:

„Pandione, přísahej mi před Hyperionem… před strašlivou Hekatou[17]… Ne, raději se zapřísáhni naší láskou, že nepojedeš dále než na Krétu, že nepojedeš tam, do dalekého Egypta, kde by ses stal otrokem a navždy bys zmizel z mého života… Přísahej, že se vrátíš brzo…“ Tessin šepot zanikl v potlačovaném vzlykání.

Pandion přivinul dívku k sobě a přísahal. Před jeho zrakem pluly v tu chvíli mořské dálky, útesy, háje, domy a rozvaliny neznámých osad — všechno, co ho teď odtrhne od Tessy na šest dlouhých měsíců, kdy nebude nic vědět o své milence, ani ona o něm.

Pandion přivřel oči. Cítil, jak Ťessino srdce bije.

Okamžiky míjely, nevyhnutelnost rozluky se blížila, prodlévání se stávalo nesnesitelným.

„Dej se na cestu, Pandione… rychle… sbohem…“ zašeptala dívka.

Pandion se zachvěl, pustil Tessu a rychle přistoupil k loďce.

Loďka zabořená do písku se poddala silným rukám, pomalu se hnula s místa, dno zachrastilo po písčitém břehu. Pandion vstoupil po kolena do studené šplíchající vody a obrátil se. Boky lodice zvedané vlnami ho lehce bily do nohou.

Nehybná jako socha stála Tessa se zrakem upřeným na mys, za nímž Pandionova loďka měla za chvíli zmizet.

V Pandionově srdci se cosi zlomilo. Rázně odstrčil loďku s mělčiny, skočil do ní a uchopil se vesel. Tessa prudce obrátila hlavu a závan západního větru rozevlál její vlasy, rozpuštěné na znamení smutku.

Loďka rychle odplouvala, poslušna silných úderů vesel, a Pandion nespouštěl s nehybné dívky zrak. Její hlava se zdvíhala vysoko, přímo nad obnaženým ramenem.

Vítr zakryl Tessinu tvář jejími lesklými černými vlasy, a dívka se nesnažila svůj obličej odkrýt. Pod tímto závojem viděl Pandion lesklé oči, chvějící se chřípí a rudé polootevřené rty. A vlasy, třepotajíce se ve větru, se ovinuly hustě kolem Tessiny šíje. Jejich konce se v nesčetných prstencích svíjely na tvářích, spáncích a na plné hrudi. Dívka stála bez hnutí, dokud se loďka nevzdálila od břehu a nezahnula přídi na jihovýchod.

Tesse se zdálo, že ne loďka obeplouvá mys, ale že se mys, temný a chmurný ve stínu nízkého slunce, sune zleva do moře a postupně se přibližuje k loďce, Hle, už se dotkl malinké černavé tečky v třpytícím se moři, už tečka za ním zmizela.

Tessa už nic víc nevnímala a klesla na tvrdý, vlhký písek.

Pandionova loďka se ztratila v bezpočetných vlnách. Dávno už zmizel s očí Acheloj, a Pandion nepřestával veslovat, co měl síly, jako by se bál, že stesk ho donutí k návratu. Nemyslil na nic, chtěl se prací pod žhavým sluncem úplně vyčerpat…

Slunce se octlo za zádí loďky a pomalé vlny dostaly barvu tmavého medu. Pandion hodil vesla na dno, opatrně se odrazil jednou nohou, aby úzkou loďku nepřevrhl, a vrhl se do moře. Koupel ho osvěžila a Pandion plaval, postrkuje loďku před sebou; pak opět vlezl do loďky a stál v ní vzpřímen v celé výši.

Vpředu bylo vidět špičatý mys a poněkud vlevo se černal podlouhlý ostrůvek, který uzavíral Kalidonský přístav od jihu. To byl cíl jeho plavby.

Pandion se znovu pustil do veslování a ostrůvek pomalu rostl a stále více se vynořoval z moře. Jeho povrch se rozpadl na jednotlivé špičaté koruny stromů. Před Pandionem se brzy objevila řada štíhlých cypřišů, podobajících se tmavým hrotům obrovských kopí. Stromy chráněné před větry ohybem skalnatého mysu, který se od jihu stále zvyšoval, tyčily se k čistému blankytu oblohy. Jinoch opatrně vedl svou loďku mezi kameny olepenými kluzkými nazrzlými chaluhami. Průhlednou, zelenavě nazlátlou vodou bylo jasně vidět rovné písčité dno. Pandion vystoupil na břeh, nedaleko od starého obětiště zarostlého mechem vyhledal mýtinku s hebkou jarní trávou a dopil zásobu vody, kterou si vzal na cestu. Jíst se mu nechtělo. Do přístavu, který se skrýval na druhé straně ostrova, bylo sotva dvacet stadií.

Pandion chtěl přijít k majiteli korábu svěží a čilý. Lehl si tedy, aby si odpočinul.

Před jeho zavřenými zraky vyvstaly s neobyčejnou jasnosti obrazy včerejší slavnosti…

Ležel spolu s jinými mladíky z osady v trávě, a všichni čekali, až dívky ukončí tanec na počest Afroditinu. Dívky tančily v párech zády k sobě a jejich lehké sukně byly v pase podebrány různobarevnými stuhami. Držely se za ruce a pohlížely na sebe přes ramena, jako by se kochaly navzájem svou krásou.

Široké záhyby bílých sukní vyletovaly a padaly v stříbrných vlnách, snědá těla tanečnic dostávala barvu světlého zlata a jako ohebné stonky se prohýbala podle taktu něžných a táhlých, smutných i radostných zvuků flétny.

Pak se hoši i dívky pomíchali a začali tanec jeřába, nadzvedávajíce se na špičkách prstů a rozpažujíce strnule napjaté paže jako křídla. Pandion byl stále vedle Tessy, která s něho nespouštěla neklidný zrak. Mládež z celé vsi se chovala k Pandionovi pozorněji než obvykle. Jen zářící tvář Eurumachova, který byl do Tessy zamilován, prozrazovala, jak je rád, že Pandion odjíždí, a posměvačná Enoia Eurumacha škádlila, Pandion si všiml, že ostatní si ho nedobírali, jako to činívali, bylo méně vyzývavých vtipů — jako by mezi něj, který odjížděl, a všechny ostatní, kteří tu zůstávali, padla jakási přehrada. Chování přátel vyjadřovalo současně závist i soucit vůči člověku, který stojí na pokraji velkého nebezpečí a ocitá se samoten — mimo ně všechny.

Měsíc pomalu klesal za stromy. Na mýtinu postupovala široká pokrývka černého stínu.

Tance byly u konce. Tessa zazpívala s družkami píseň o vlaštovce a jaru, kterou měl Pandion rád. Mládež konečné vykročila v párech po pěšince ke vsi. Pandion a Tessa šli vzadu za ostatními, záměrně zvolňujíce kroky. Jakmile vystoupili na hřeben kopce před vesnicí, Tessa se zachvěla, stanula a přitulila se k Pandibnovi.

Kolmé srázy vápencových skal, které se zvedaly za vinicemi, odrážely měsíční svit jako obrovité zrcadlo. Zdálo se, že nad vesnici, pobřežní planinou a tmavým mořem visí průhledná opona stříbřité barvy, plná zlověstného okouzlení a mlčelivého stesku.

„Bojím se, Pandione,“ zašeptala Téssa. „Veliká je moc Hekaty, bohyně měsíčného jasu, a ty odjíždíš právě tam, kde ona vládne…“

Tessino vzrušení se zmocnilo i Pandiona.

„Ne, Tesao, Hekatá nevládne na Krétě, ale v Karli,[18] tam nevede má cesta!“ zvolaljinoch a odváděl dívku domů…

Ze snů se Pandion navrátil ke skutečnosti. Bylo třeba pojíst a pokračovat v cestě. Vykonal oběť mořskému bohu a vystoupiv na břeh, změřil svůj stín,[19] řadě nohu k noze po celé jeho délce. Stín o devatenácti chodidlech mu ukázal, že je třeba si pospíšit — do večera už zbývalo málo času, bylo nutno dostat se na koráb.

Pandion plul s loďkou kolem ostrova, a když spatřil kamenný sloup — znak přístavu — jal se veslovat rychleji.