Na konci světa

ZEMĚ AFROS

Vítr smutně hvízdal v pichlavých křovinách a zvedal hrubý písek.

Jako navršen neznámými obry táhl, se na východ horský hřeben. Svými ohyby lemoval rozlehlé zelené údolí. Hory se skláněly k moři spádnými svahy. Svahy byly pokryty koberci ostře žlutých květů a vypadaly zdaleka jako kusy zlata, které se vynořovalo z třpytné modré hladiny mořské.

Pandion přidal do kroku. Stesk po opuštěné Aeneadě ho dnes svíral obzvláště prudce. Vzpomínal, jak mu radili, aby se nepouštěl tak daleko, až do této; horami uzavřené části Kréty, kde se potomci přímořského národa nechovají k cizincům přátelsky.

Pandion spěchal. Pět měsíců už dlel na různých místech ohromného ostrova, který jako dlouhý, hornatý pruh vystupoval z moře. Mladý sochař spatřil kouzelná a podivná díla, jež pravěký národ zanechal v pustnoucích chrámech a v téměř vylidněných městech.

Mnoho dní strávil Pandion v rozvalinách obrovského Paláce sekyry v městě Knossu, jehož první stavby pocházely z dob šerého dávnověku. Toulaje se po nesčetných schodištích paláce uviděl nejprve'velké sály s purpurovými sloupy, zužujícími se shora dolů, kochal se římsami, výrazně pomalovanými černými a bílými obdélníky nebo zdobenými černými a bleděmodrými závitnicemi, připomínajícími řady běžících vln.

Stěny byly pomalovány nádhernými obrazy. Bez dechu a s nadšením hleděl Pandion na posvátné hry s býky, na průvody žen a nádobami v rukou, na dívky, tančící v ohradě, za níž se shlukli muži, na neznámá pružná zvířata v horách a mezi podivným rostlinstvem. Obrysy postav se zdály Pandionovi nepřirozené, rostliny se táhly vzhůru na předlouhých stéblech a byly téměř bez listí. Pandion chápal, že umělci dávných časů úmyslně skreslovali přirozené rozměry ve snaze vyjádřit určitou myšlenku, ale jinochu vyrostlému ve volné, krásné, třeba drsné přírodě byla tato myšlenka nesrozumitelná.

V Knossu, Tilisu, Eliře a v tajemných rozvalinách starověkého přístavu tak zvaného,břidlicového města“, jehož starý název se nezachoval, byly všechny domy stavěny ne z obyčejných otesaných balvanů, nýbrž z rovných, hladkých desek šedivého vrstevnatého kamene. Pandion viděl mnoho ženských soch ze slonové kosti, z bronzu a fajanse, překrásné nádoby, mlsy a poháry, Ulité ze směsi zlata a stříbra a zdobené nejjemnějšími kresbami,

Ale umění, kterému se obdivoval, zůstávalo mladému sochaři nepochopitelné, právě tak jako tajemné nápisy, s kterými se y rozvalinách setkával a které byly složeny ze zapomenutých znaků mrtvého jazyka. Veliké umění, které tryskalo i z nejmenšího detailu každého díla, Pandiona neuspokojovalo: přál si více — neustrnout na abstraktní kresbě, ale vyjádřit živou krásu lidského těla, kterou zbožňoval.

A zcela neočekávaně objevil hodné realisticky vytvořenou podobu lidi a zvířat v uměleckých dílech, dovezených z dalekého Egypta.

Obyvatelé Knossu, Tilisu a Eliry, kteří je Pandionovl ukázali, tvrdili, že množství takových dél se na Krétě zachovalo v okolí Festu, kde žili potomci přímořského národa. A proto se Pandion rozhodl, ačkoli byl před nebezpečím varován, proniknout do horského kruhu na jižním pobřeží Kréty.

Ještě několik dní, prohlédne si, co lze spatřit, a už popluje domů, k Tesse. Pandion si byl nyní jist svými silami. Ač si vřele přál poučit se u egyptských mistrů, láska k vlasti a k Tesse byla silnější, a pevné ho poutala přísaha, kterou dívce dal.

Jak bude nádherné vrátit se domů s posledními podzimními koráby, pohledět do modrých zářících očí své milované, spatřit zdrženlivou radost svého učitele Agenora, který mu nahrazoval otce i děda!

Pandton se díval přimhouřenýma očima na nekonečnou mořskou hladinu. Ne, tam vpředu jsou daleké cizí země, Egypt, ale jeho vlast je vzadu, za vysokým horským řetězem. A on stále ještě míří od ní dál a ne k ní blíž, Musí se ještě podívat zde ve Festu na staré chrámy, o nichž na pobřeží tak mnoho slyšel. Povzdechnuv zrychlil Pandion kroky a dal se téměř do běhu. Výběžek hřebenu se svažoval dolu širokým svahem, pokrytým hromádkami kamení jako malými pahorky, mezi nimiž se temnily skvrny seleného křoví. Na úpatí svahu se mezi stromy nezřetelně rýsovaly rozvaliny ohromné budovy, polozřícené zdi, zbytky základů a zachovalá brána v rámci černobílých sloupů. Rozvaliny byly němé, záhyby zdi byly před Pandionem rozevřeny jako obrovské ruce, připravené uchopit oběť. Široké čerstvé trhliny — stopy nedávného zemětřesení brázdily povrch zdí. Mladý sochař chodil mezi rozvalinami nehlučně, snaže se neporušit ticho a nahlížel do tmavých koutů pod uchovanými sloupy. Obešel vysunutý roh a octl se v čtvercovém sále bez střechy, jehož zdi byly pomalovány už známými barevnými freskami. Prohlížel si pokorně střídavě vyobrazené hnědé a černé mužské postavy se štíty, meči luky mezi podivnými zvířaty a koráby a vzpomínaje dědova vyprávění dovtípil se, že je tu znázorněna vojenská výprava do země černých, která se podle starého podání rozkládala až na samém pokraji Oekumeny.

Překvapen tímto svědectvím dalekých cest starověkého národa Pandion si dlouho prohlížel nástěnné kresby, až se obrátil vlevo a spatřil uprostřed sálu mramorovou krychli, zdobenou modrými růžicemi a skleněnými závitnicemi. U podstavce krychle ležely náruče docela čerstvých, nedávno utržených květin.

To znamení, že tu někdo byl, že v těchto rozvalinách žijí lidé! Mladík se zatajeným dechem spěchal k východu krytou chodbou zarostlou krávou.

Chodba ze dvou bílých čtvercových sloupů a dvou červených pilířů ústila na pokraji nevelkého svahu, nepatrné se zvedajícího nad hustým listovím stromů. Po svahu se vinula ušlapaná zaprášená pěšinka. Mladík se pustil dolů a octl se na hladké dlážděné cestě. Šel směrem na východ, snaže se neslyšně našlapovat na rozpálené kameny. Široké listy platanů, nepatrně se chvějící v horkém vzduchu, vrhaly po pravé straně cesty pruh stínu. Pandion si úlevou oddechl, když se mohl skrýt před palčivým sluncem. Už dlouho toužil se napít, ale z domova, země na vodu chudé, zvykl zdrženlivosti. Přešel asi dvě stadia a u nevelkého kopce, kde cesta zahýbala k severu, spatřil před sebou dlouhou nízkou budovu. Několik domků, podobných řadě úplně stejných beden, mělo vchody otevřené na cestu; byly docela prázdné. Pandion poznal, že má před sebou starý dům pro odpočinek poutníků a spěšně vešel do pestře pomalovaného hlavního vchodu, který byl rozdělen pouze jedním sloupem. Mladíka znaveného horkem a dlouhou cestou upoutalo jemné bublání. Vešel do oddělení koupelen, kde voda z velké roury obložené těžkými deskami stékala do široké nálevky ve zdi a odtud se přelévala do tří bazénů.

Pandion odhodil oděv a sandály, umyl se v čisté studené vodě, plně uhasil svou žízeň a lehl si na širokou kamennou lavičku, aby si odpočinul.

Bublání vody a jemný šelest listí ho ukolébávaly, očí, zanícené sluncem a větrem na horských výšinách, se mu klížily. Pandion si zdříml.

Nespal dlouho; stín, který vrhal pilíř na podlahu zaplavenou sluncem, téměř nezměnil svou polohu. Pandion se prudce zvedl a rychle na sebe hodil svůj nesložitý šat. Cítil se svěží a odpočinutý. Pojedl suchý sýr a znovu se napil; namířil k východu a najednou strnul bez pohnutí: v dálce se ozvaly hlasy. Vyšel na cestu a začal se rozhlížet. Ano, určitě, stranou cesty, za hustým houštím keřů se ozýval smích, bylo slyšet úryvky neznámých slov a občas úsečné brnkání strun.

Pandion pocítil současně radost i bázeň, jeho svaly se napjaly a bezděky stiskl rukověť otcovského meče. Zašeptal několik slov modlitby k svému patronu a praotci Hyperionovi a dal se houštím přímo za hlasy. V houštině bylo dusno, pronikavá aromatická vůně ztěžovala beztak zadržovaný dech.

Mladík opatrně obcházel vysoké keře s ohromnými trny a prodíral se mezi kmeny fíkových stromů s velmi jemnou světle šedou a hladkou kůrou. Tak se dostal k skupině myrtových stromů, které se mu postavily do cesty jako semknutá hradba.

V hustém listí visely hrozny sněhobílých květů. Na okamžik se před Pandionem vynořila Tessina podoba — myrtový strom byl v jeho vlasti zasvěcen dívčímu mládí. Hlasy už zněly docela nablízku — z jakéhosi důvodu lidé mluvili tlumeně a Pandion poznal, že špatně odhadl vzdálenost. Rozhodný okamžik nastal. Pandion se sehnul, vklouzl pod nízké větve a opatrně je rozhrnul rukama: na mýtince zarostlé svěží trávou spatřil neobvyklou podívanou.

Uprostřed louky ležel ohromný bělostný býk s dlouhými rohy. Na lesklé, pěstěné srsti na bocích a na tlamě byly rozstříknuty malé černé skvrny.

Opodál se ve stínu usadila skupina: mladí hoši, dívky i starší lidé. Kupředu vystoupil štíhlý člověk s kadeřavým plnovousem a se zlatou obroučkou na hlavě; měl na sobě krátkou halenu, přepásanou bronzovým pásem. Dal jakési znamení. Od skupiny se ihned odloučila dívka zahalená do dlouhého těžkého pláště. Zvedla ruce vzhůru a plášť spadl na zem. Dívka zůstala jen v roušce přichycené kolem beder širokým bílým pásem, který byl lemován černou huňatou šňůrkou. Modravě černé vlasy byly rozpuštěny, na obou rukou se nad lokty leskly úzké náramky.

Lehkým, rychlým, jakoby tanečním krokem se dívka přiblížila k býku a najednou stanula nehybně, z jejího hrdla se vydral výkřik. Býk otevřel ospalé oči, blýsklo se v nich, pak ohnul přední nohy a pomalu zvedl těžkou hlavu. Dívka se s pronikavým křikem vrhla jako střela vpřed a vyskočila na záda ohromného zvířete.

S dutým řevem vyskočil býk na nohy a jeho obrovské tělo provedlo skok s překvapivou lehkostí. Dívka se rukama zachytila mohutné hřívy nad zvířecím čelem a přesmykla se mu přes hlavu. V mžiku proletěla mezi rohy býka a stanula vztyčena tři kroky před obludou. Vztáhla ruce kupředu, tleskla do dlaní a znovu pronikavě vykřikla. Býk sklonil rohy a zuřivě se na ni vrhl. Pandion se zhrozil: záhuba krásné a odvážné dívky se zdála nevyhnutelná.

Zapomněl na nutnou opatrnost, vytáhl meč a chtěl se vrhnout na mýtinu, ale dívka s nepostřehnutelnou rychlosti skočila znovu na býka, mihla se mezi jeho sehnutými smrtonosnými rohy a už ji bylo vidět sedět na jeho zádech. Zvíře se v nepříčetné zuřivosti rozběhlo po louce, kopyty vyhazovalo zem a vydávalo hrozivý ryk. Mladistvá přemožitelka klidně seděla na rozzuřeném býku a pevně svírala koleny jeho silné boky, chvějící se zrychleným dechem. Býk se přihnal k skupině lidí, kteří jej vítali radostnými výkřiky. Zvučné tlesknutí — dívka se zvrátila, seskočila na zem a octla se za zvířetem. Vzrušeně oddechujíc připojila se k divákům.

Býk se v rozběhu přihnal na okraj louky, obrátil se a vrhl se proti zástupu. Kupředu vystoupilo najednou pět lidí, tři hoši a dvě dívky; dřívější hra se opakovala v rychlejším tempu. Býk se chrče a dupaje vrhal na mladé lidi vábící jej křikem a tleskáním do dlaní a ti se přes něj přehupovali, vyskakovali mu na hřbet a chvílemi se mu tiskli k boku, obratně uhýbajíce strašným rohům. Jedné z dívek se podařilo dokonce usednout býkovi rovnou na krku za jeho vypouklým hřivnatým čelem. Zvířeti lezly oči z důlku, tlama se pokryla pěnou.

Se skloněnou hlavou s nozdrami skoro u země se zvíře snažilo odvážnou jezdkyni svrhnout. Dívka se nakláněla dozadu, chytajíc se chomáče hřívy nad čelem a opírajíc se nohama o otvory jeho uší. Udržela se tak několik okamžiků a pak seskočila na zem.

Hoši a dívky se postavili za sebou do řady v malé vzdálenosti od sebe a jeden po druhém přeskakovali přes zvíře letící proti nim. Hra trvala dosti dlouho — býk se vždy řítil se strašným řevem, přinášeje smrt, ale pružná lidská těla se odvážně míhala přes něj.

Býkův řev se změnil v chrčící sténání, kůže zčernala potem, z tlamy odletovala s trhavým dechem pěna. Ještě chvíli — býk se zastavil a sehnul hlavu, těkaje očima. Křik diváků se rozléhal vzduchem. Na znamení, které dal člověk se zlatou obroučkou, nechali hrající přemožené zvíře na pokoji. Lidé, kteří na zemi stáli a seděli, se společně hnuli, a než se Pandion vzpamatoval, zmizeli všichni v křoví.

Na opuštěné louce zůstal umdlený býk a jen jeho chrčivý dech a podupaná tráva svědčily o bitvě, která se tu odehrála.

Rozechvěný Pandion teprve nyní pochopil, jaké měl štěstí. Podařilo se mu spatřit starobylou hru s býkem, která před staletími byla na Krétě, v Mykenách a v jiných starých řeckých městech všeobecně rozšířena.

Pružný, rychlý člověk vítězil v nekrvavém utkání nad býkem — posvátným zvířetem starověku, vtělením vojenské moci, těžké a hrozivé síly. Bleskové rychlosti zvířete se postavila ještě větší rychlost. Přesnost pohybů zachraňovala člověku život. Pandion se od mala snažil pěstovat sílu a obratnost a nyní si dovedl představit, jaké úsilí bylo nutno vyvinout, aby byl člověk připraven k účasti v nebezpečné hře.

Pandion si netroufal následovat účastníky hry a vrátil se na cestu. Rozhodl se, že bude lépe hledat pohostinství u lidí tehdy, až budou doma.

Několik stadií šla cesta přímo a pak se najednou ostře stočila na jih, k moři. Stromy, které ji vroubily, zmizely a ustoupily zaprášenému křoví. Pandionův stín se už viditelně protáhl, když došel k zatáčce. V křoví něco zaharašilo. Jinoch se zastavil a naslouchal. Nějaký pták, jejž bylo proti slunci těžko rozeznat, s hlukem vzlétl a zmizel mezi keři. Uklidněný Pandion šel dál, nevšímaje si už ptačích zvuků. V dálce se ozvalo něžné vábivé volání divokého holuba. Odpověděli na ně ještě dva ptáci, a znovu se rozhostilo ticho. V okamžiku, když Pandion vkročil do zatáčky, zaznělo holubí vrkání docela blízko. Pandion se zastavil, aby si ptáka prohlédl. Náhle uslyšel za sebou pleskání křídel: nad ním vzlétli dva siváci. Pandion se obrátil a spatřil tři muže s tlustými klacky v rukou.

Neznámí se vrhli na Pandiona s ohlušujícím křikem. Pandion okamžitě tasil meč, ale dostal ránu do hlavy. Zatmělo se mu v očích, zavrávoral pod tíhou těl, obořivších se na něho — a tu ho zezadu napadli ještě čtyři, lidé, kteří náhle vystoupili z křoví. Vědomí Pandionovo se ztrácelo v mlhách: chápal, že propadl záhubě, ale přes to se zoufale hranil. Silná rána do ruky mu vyrazila meč. Padl na kolena, přehodil přes sebe člověka, který mu skočil na záda, pěstí srazil druhého, třetí, kterého kopl, odletěl se zasténáním.

Lidé, kteří Pandiona přepadli, zřejmě neměli v úmyslu ho zabít. Odhodili hole a dodávajíce si odvahu bojovnými výkřiky, vrhli se na Pandiona znovu. Pod tíhou pěti těl padl na cestě tváří do prachu, který nu zacpal ústa i nos a zalepil mu oči. Pandion se vzepřel na zemi o ruce i nohy a snažil se nepřátele se sebe setřást. Vrhali se mu pod nohy, tiskli mu krk. Klubko těl se znovu svalilo na zem, kolem vířil prach, rudý v slunečním světle. Útočníci si uvědomili neobyčejnou sílu a otužilost Pandionovu a už nekřičeli — na pusté ztichlé cestě bylo slyšet jen hluk zápasu, sténání a chraptivé vzdechy zápasících.

Prach pokryl těla, z oděvu byly špinavé rozedrané cáry, ale zápas trval dále.

Několikrát se Pandion zvedl, setřásl se sebe protivníky, ale ti ho znovu zdolávali, chytajíce ho za nohy. Pojednou se vzduchem rozlehl vítězný křik: útočníkům přibyla posila — noví čtyři muži se připojili k boji. Pandionovy ruce a nohy spoutaly pevné řemeny. Polomrtev únavou a zoufalstvím zavřel Pandion oči. Jeho přemožitelé živě mezi sebou rokovali neznámým jazykem a ležíce ve stínu vedle něho odpočívali po těžkém zápase.

Zvedli se a posunky mu poručili, aby šel s nimi. Pandion chápal, že je marné se vzpírat a rozhodnuv se šetřit síly na příhodnou chvíli, kývl na souhlas. Neznámí mu rozvázali nohy. Obklopen těsným kruhem nepřátel kráčel Pandion vratkým krokem po cestě.

Záhy spatřil několik nuzných chatrčí z hrubých kamenů. Z domků vyšli obyvatelé: stařec s bronzovou obroučkou ve vlasech, několik žen a dětí. Stařec přistoupil k Pandionovi, spokojeně si zajatce prohlédl, ohmatal jeho svaly a řekl cosi veselého lidem, kteří Pandiona přivedli. Pandiona zavedli k malému domku.

Dveře se otevřely s pronikavým skřípáním — uvnitř bylo nízké ohniště, kovadlina s nástroji rozházenými kolem a hromada uhlíků. Na stěnách visely dva velké lehké kruhy. Nevysoký stařec se zlou tváří a dlouhýma rukama poručil jednomu z průvodců Pandionových, aby rozdmýchal uhlíky, sundal s hřebíku kovovou obruč a přistoupil k zajatci. Kovář hrubě podstrčil obruč zajatci pod bradu, roztáhl ji, změřil si zajatcův krk, nespokojeně něco zabručel a zašel dovnitř kovárny; s rachotem vytáhl kovový řetěz, strčil poslední článek do ohně a jal se bronzovou obruč na kovadlině ohýbat, sklepávaje ji rychlými údery kladiva na potřebnou velikost.

Teprve nyní pochopil Pandion celou hrůzu skutečnosti. Jeden za druhým proletěly před ním drahé obrazy. Tam na rodném břehu čeká na něho Tessa s vírou v něho, v jeho lásku a návrat. Nyní mu dají bronzový obojek otroka a přikovají ho k pevnému řetězu bez naděje na brzké vysvobození.

A on počítal už poslední dny svého pobytu na Krétě… Brzo by byl mohl už připlout do Kalidonského zálivu, odkud začal svou cestu, která se mu stala tak osudnou.

„Ó Hyperione, můj praděde, a ty, Afrodité, sešlete mí smrt nebo mě zachraňte,“ zašeptal tiše.

Kovář klidně a plánovitě pokračoval ve své práci; ještě jednou změřil obojek, zploštil jeho konce, ohnul je a provrtal v nich dírky. Zbývalo jen přikovat řetěz. Stařec krátce broukl — Pandiona popadli, posunky mu poručili, aby si lehl u kovadliny. Mladík sebral všechny své síly k poslednímu pokusu se osvobodit. Zpod řemenů, které zkroutily lokty, vytryskla krev, ale Pandion zapomněl na bolest — cítil, že řemeny povolily. Okamžik — a praskly. Člověka, který se na něho obořil, udeřil Pandion hlavou do čelisti, a ten padl na zem. Povalil ještě dva další a jako vítr se rozběhl po cestě. Nepřátelé se za ním hnali se zuřivým jekem. Na jejich křik vybíhali muži, ozbrojeni kopími, noži a meči; množství pronásledujících stále vzrůstalo. Pandion uhnul s cesty a přeskakuje křoviny, hnal se k moři. Pronásledovatelé mu s hněvivým rykem běželi v patách.

Křoví prořídlo, půda se začala poněkud zvedat. Pandion se zastavil — daleko dole, pod stěnou kolmých skal bylo rozlito moře, zářivě se třpytící v slunci. Několik desítek stadií od břehu bylo dobře vidět pomalu plující červený koráb.

Pandion začal pobíhat po kraji srázu, snaže se najít pěšinku dolů, ale kolmé skály se táhly do dálky na obě strany. Nebylo zbytí — z křoví se už hnali nepřátelé, kteří se v běhu rozvinuli do prohnutého oblouku, aby mohli Pandiona obklíčit se tří stran. Pandion se ohlédl na pronásledovatele a podíval se dolů.

„Zde smrt — tam otroctví“ proletělo mu hlavou. „Tesso, ty mi odpustíš, dovíš-li se…“ Déle nebylo možno váhat.

Pandion stál na okraji balvanu, který uvízl nad srázem. Asi dvacet loktů doleji byl vysunut druhý výstupek. Na něm rostla nízká borovice.

Na rozloučenou přelétl pohledem milované moře a skočil dolů do hustých větví osaměle stojícího stromu. Vzteklý pokřik nepřátel na okamžik dolehl k jeho sluchu. Pandion proletěl korunou stromu, lámaje větve a rozdíraje si tělo, zřítil se na dolejší silné větve, minul vysunutou hranu útesu a spadl do měkké sesuté hlíny sypkého svahu. Kutálel se ještě asi dvacet loktů doleji a zachytil se na výstupku skály, vlhké vodní pěnou stříkající za příboje až sem. Omráčený pádem, neuvědomuje si dosud, že je zachráněn, Pandion se nadzvedl a klekl na kolena. Shora se snažili pronásledovatelé trefit ho vrhanými kopími. Pod nohama mu šplouchalo moře.

Koráb se přiblížil, jako by námořníky zajímalo, co se na břehu děje.

V hlavě Pandionově tupě hučelo, cítil v celém těle velkou bolest, zrak mu zastřely slzy. Uvědomoval si nejasně: až jeho pronásledovatelé přinesou luky, jeho záhuba bude nevyhnutelná. Moře ho lákalo, koráb nablízku se zdál být záchranou poslanou mu bohy, Pandion nemyslil na to, že by koráb mohl patřit cizincům nebo nepřátelům — věřil že milované moře ho nepodvede.

Pandion se vztyčil a přesvědčiv se, že se jeho ruce jsou s to hýbat, skočil do moře a plaval ke korábu. Vlny se mu převalovaly přes hlavu, potlučené tělo ho špatně poslouchalo, rány mučivě pálily, v krku mu vyschlo.

Loď se blížila k Pandionovi; volali na něho, dodávajíce mu odvahu. Už bylo slyšet pronikavé skřípání vesel, koráb se vynořil nad jeho hlavou, Pandiona uchopily silné ruce a vytáhly ho na palubu…

Mladík se zhroutil bezvládně na teplá prkna, ztráceje vědomí. Přivedli ho k sobě, dali mu vodu — dlouho a lačně pil. Pak cítil, že ho odtáhli stranou a něčím přikryli. Mladý sochař upadl do hlubokého spánku.

Krétské hory bylo na obzoru sotva vidět. Pandion se pohnul, bezděky zasténal a probudil se. Byl na korábu, který se nepodobal lodím jeho vlasti — s nízkým brlením, s boky chráněnými proutěným pletivem a s vesly trčícími z podpalubí. Tato loď má brlení vysoké, veslaři seděli po obou stranách v podpalubí u průřezů v lodních bocích. Plachta na stožáru uprostřed lodi byla vyšší a užší než na lodích hellenských.

Hromady kůží nakupené na palubě vydávaly těžký pach. Pandion ležel na úzké trojhranné plošince špičaté přídě lodi. K mladíku přistoupil vousatý člověk s hrbolatým nosem, v tlustém vlněném oděvu, podal mu číši s teplou vodou smíchanou s vínem a promluvil v neznámé řeči s ostrým kovovým přízvukem. Pandion zavrtěl hlavou. Člověk se dotkl jeho ramene a velitelským pohybem ukázal na záď korábu. Pandion omotal kolem beder cáry prosáklé krví a šel podél brlení k přístřešku na zádi.

Tam seděl hubený člověk s podobným hrbolatým nosem, jako měl ten, co Pandiona přivedl. Roztáhl v úsměvu rty, vroubené drsnými vousy trčícími vpřed. Jeho suchý a dravý obličej, ošlehaný větry a jakoby ulitý z bronzu, vyjadřoval krutost.

Pandion pochopil, že se dostal na obchodní loď Féničanů a že vidí před sebou kapitána nebo majitele lodi.

Prvním dvěma otázkám, které mu pán lodi položil, Pandion nerozuměl. Pak začal obchodník mluvit lámaným iónským nářečím, které Pandion znal, a míchal do něho karijská a etruská slova. Ptal se Pandiona na jeho příhody, vyzvěděl, odkud pochází, a přiblíživ k němu obličej s hrbolatým nosem a s nehybnýma jestřábíma očima, řekl:

„Viděl jsem, jak jsi uprchl, byl to výkon hodný starověkého hrdiny. Potřebuji takové odvážné a silné vojíny — v těchto mořích a na jejich březích je mnoho loupežníků, kteří nás kupce olupují. Budeš-li mi věrně sloužit, bude tvůj život lehký a já se ti odměním.“

Pandion zavrtěl zamítavě hlavou, nesouvisle vykládal, že se musí vrátit co nejdříve domů a prosil, aby ho vysadili na nejbližším ostrově.

Kapitánovy oči se hněvivě zaleskly.

„Můj koráb míří rovnou do Tyru,[20] přede mnou je jen moře. Jsem králem na své lodi a ty jsi v mé moci. Mohu poručit, abys byl ihned popraven, zachce-li se mí. Nuže tedy, vyber si buď toto“ — Féničan ukázal dolů, kde se pod palubou stejnoměrně pohybovala vesla a rozléhal se smutný zpěv veslařů „budeš otrokem přikovaným k veslu, nebo dostaneš zbraň a přidáš se k tamtěm,“ — kupcův prst se obrátil dozadu a ukázal pod přístřešek: tam se líně povalovalo pět zdravím kypících polonahých lidi s tupými zvířecími obličeji. — „Čekám, rychle se rozhodni!“

Pandion se bezradně rozhlédl. Koráb se rychle vzdaloval od Kréty. Vzdálenost mezi nimi a jeho vlastí se stále zvětšovala. Pomoc čekat nebylo odkud.

Pandion usoudil, že se mu jako vojínu podaří utéci lehčeji. Ale Feničan znal dobře hellenské zvyky a donutil ho složit tři hrozné přísahy věrnosti.

Pak potřel Pandionovy rány léčivou masti, odvedl ho ke skupině vojínů a poručil jim, aby mu dali jíst.

„Ale dávejte na něho dobrý pozor!“ nařídil jim, když odcházel, „Pamatujte, že všichni odpovídáte přede mnou za každého z vás!“

Velitel vojínů se na souhlas ušklíbl, poklepal Pandiona po rameni, ohmatal svaly a řekl cosi ostatním, Ti se hlasitě rozesmáli. Pandion se na ně užasle podíval, ode všech lidí ho nyní dělil hluboký zármutek.

Do Tyru zbývaly sotva dva dny plavby. Za čtyři dny, které na korábu strávil, si Pandion na své postavení trochu zvykl. Rány a odřeniny nebyly těžké a zahojily se.

Majitel lodi si všiml bystrosti a různých vědomostí Pandionoých, byl s ním spokojen a několikrát s ním rozmlouval. Od něho se Pandion dověděl, že jede starodávnou námořní cestou, kterou národ z ostrova Kréty razil do jižní země černých. Lodi jezdily tehdy kolem nepřátelského a mocného Egypta, podél břehů ohromné pouště až k Vratům Mlh.[21]

Za Vraty Mlh, kde se skály jihu a severu k sobě přibližovaly a tvořily úzký průliv, byl konec pevniny — dál se prostíralo ohromné Mlžné moře.[22] Zde lodi obracely na jih a brzo pak přistávaly u břehů horké země černých, bohaté na slonovinu, zlato, olej a kůži. A pravé touto cestou jezdily dávné výpravy obyvatel ostrova Kréty — vyobrazení takové výpravy viděl Pandion v osudný svůj den. Národ námořníků pronikal do dalekých jižních končin, kam se Egypťané nedostáli.

Nyní podél jižních a severních břehů jezdí lodi Feničanů, získávají laciné zboží a silné otroky, ale zřídka kdy doplují dál než k Vratům Mlh.

Féničan tušil Pandionovy nevšední schopnosti a rád by ho byl měl ve svých službách. Lákal ho líčením rozkoší dalekých plaveb, maloval mu obrazy budoucích úspěchů, sliboval mu, že se po deseti- patnáctileté dobré službě sám může stát kupcem nebo kapitánem lodi.

Pandion naslouchal Féničanovi se zájmem, ale věděl předem, že život obchodníka není pro něho, že svou vlast, Tessu a svobodný život umělce nevymění za bohatství v cizině.

Den ode dne byla nesnesitelnější jeho touha spatřit alespoň na okamžik Tessu znovu naslouchat velebnému šumění posvátného sosnového háje, v němž strávil tolik šťastných chvil. Pandion dlouho neusínal; ležel vedle chrápajících soudruhů, přemáhal napětí tlukoucího srdce a dusil steny svého zoufalství.

Kapitán lodi mu nařídil, aby se učil ovládat kormidlo. Čas se Pandionovi jen vlekl, když stával u kormidlového vesla a vyrovnával směr lodi podle dráhy slunce nebo naslouchal poučení kormidelníkovu, jak se orientovat podle hvězd.

Tak tomu bylo i této noci. Pandion se opíral o brlení lodi a svíraje kormidlo, překonával odpor sílícího větru. Na druhé straně lodi stál kormidelník s jedním z vojínů.[23] Hvězdy se míhaly v trhlinách mezi mraky, nadlouho se skrývaly ve tmě zachmuřeného nebe a smutný hlas větru postupně klesal a přecházel do hrozivého hučení.

Loď se zmítala, vesla dutě dopadala na vodu a každou chvíli bylo slyšet pronikavý hlas vojína, jak klením a ranami důtek popohání otroky.

Kapitán, který dřímal pod přístřeškem, vyšel na palubu. Pozorně se rozhlížel po moři a zjevně znepokojen přistoupil ke kormidelníkovi. Dlouho se radili. Kapitán vzbudil spící vojíny, poslal je ke kormidlovým veslům a sám se postavil vedle Pandiona.

Vítr se ostře obrátil a vrhl se vztekle na koráb; vlny se zvedaly stále výše a přelévaly se přes palubu. Museli odklidit stožár — ležel teď na hromadě kůží, vyčníval nad přídí a dutě narážel na vysoký vlnolam.

Zápas lodi s vlnami a větrem byl stále zoufalejší. Bruče si pro sebe cosi jako modlitby nebo kletby, dal kapitán rozkaz obrátit loď k jihu. Vítr ihned loď uchvátil a koráb se rychle rozletěl do neznámé černé mořské dálky.

V těžké práci u kormidla rychle minula noc. Svítalo. V šedém pološeru bylo vidět hrozné zuřící vlny zřetelněji. Bouře nepřestávala. Vichr neochaboval a dorážel na loď s drtivými nárazy.

Po palubě se rozlehl zděšený křik — všichni, kteří tu právě byli, ukazovali kapitánovi za pravý bok lodi. Tam, v chmurném světle rodícího se dne přetínal moře ohromný zpěněný pruh. Vlny zpomalovaly svůj zběsilý let, čím více se blížily k této modravě šedé stuze.

Kapitána obklopila celá posádka, kormidelník přenechal řízení vojínovi.

Zděšené výkřiky vystřídal rychlý, prudký hovor. Pandíon zpozoroval, že se všechna pozornost obrátila k němu: na něho ukazovaly prsty, jemu hrozily pěsti. Pandion tomu nerozuměl a pozoroval kapitána, který protestoval hněvivými posunky. Starý kormidelnfk ho uchopil za ruku a dlouho mu cosi říkal, maje rty až u jeho ucha. Kapitán zamítavě vrtěl hlavou, vyrážel trhaná slova, ale konečně se zřejmě svého odporu vzdal. Lidé se okamžitě vrhli na užaslého Pandiona a zkroutili mu ruce za záda,

„Říkají, žes nám přinesl neštěstí,“ obrátil se kapitán k Pandionovi a s opovržením ukazoval rukou na lidi stojící kolem něho. — „Žes prý poslem záhuby, že tvá přítomnost přivedla koráb do neštěstí: je zahnán ke břehům Kemtu,[24] či — jak vy říkáte — Egypta. Aby se bohové slitovali, musíme tě zabít a hodit přes palubu — to žádají všichni moji lidé a já tě nemohu zachránit.“

Pandion stále ještě dobře nerozuměl a upřel na Féničana tázavý pohled.

„Ty nevíš, že dostat se na břeh Kemtu znamená pro nás všechny smrt nebo otroctví,“ zamručel kapitán zachmuřeně. „Kemt vedl nedávno s přímořskými národy válku. Od té doby každý, kdo přistane u břehů této země jinde než v jednom ze tří přístavů určených pro cizince, propadá otroctví nebo smrti a jeho majetek připadne pokladně krále Kemtu. Teď tedy rozumíš?“ přerušil svůj výklad a odvraceje se od Pandiona zadíval se upřeně na blížící se zpěněný pruh.

Pandion pochopil: znovu mu hrozí smrt. Odhodlán do poslední minuty se bít o život, který tak miloval, přelétl bezbranným a nenávistným pohledem vzteklý hlouček na palubě.

Bezvýchodná situace ho přiměla k rozhodnutí:

„Kapitáne,“ zvolal. „Poruč svým lidem, ať mne pustí — vrhnu se do moře sám!“

„Myslil jsem si to,“ řekl Féničan, obraceje se k němu. „Ať je poučíš, ty zbabělce!“

Na velitelský pokyn kapitánův vojíni Pandiona pustili. Nedívaje se na nikoho, přistoupil k okraji lodi. Všichni se před ním mlčky rozestoupili jako před člověkem kráčejícím na smrt.

Soustředěným pohledem se díval Pandion na zpěněnou čáru, za kterou se skrýval nízký břeh a instinktivně srovnával svou sílu s prudkosti rozběsněných vln. Hlavou se mu honily úryvky myšlenek. „Země za pruhem pěny — to je země Afros[25] … Afrika.“

Tam je tedy hrozný Egypt!.. A on se Tesse zapřísahal svou láskou, všemi bohy, že na cestu sem ani nepomyslí! Bohové, jak si s ním osud hraje… Ale jistě zahyne, a tak bude nejlépe…

Pandion se vrhl dolů po hlavě do hlučící hlubiny a napínaje silné paže vzdálil se od lodi. Zmocnily se ho vlny. Jako by jim byla zkáza člověka rozkoší, vrhaly ho vzhůru, aby s ním smýkly do hlubokých propastí, valily se na něho, dusily a topily ho, plníce mu ústa a nos vodou, šplíchaly mu do očí pěnu a spršky. Pandion už nemyslil na nic — zápasil zoufale o život, o každý doušek vzduchu a zuřivě pracoval rukama i nohama. Hellen rozený na moři byl skvělý plavec.

Čas plynul a vlny stále nesly a nesly Pandiona blíže ke břehu. Za lodí se neohlížel, zapomněl na ni, maje před sebou nevyhnutelnou smrt. Ale burácení vln sláblo. Valily se pomaleji, delšími řadami, zvedajíce a srážejíce hřmící spousty zpěněných hřebenů. Každá vlna donesla Pandiona sto loktů dále kupředu. Někdy Pandion s ní sklouzl dolů a pak obrovská tíha vody se na něho zřítila jako strašný vodopád, pohřbívala ho v temně hlubině a plavcovo srdce hrozilo napětím puknout.

Pandion plul už několik stadií, mnoho hodin zápasil s vlnami, a nakonec mu síly došly; cítil, že se stále méně může bránit objetí vodních velikánů. S ochabnutím sil vyprchala i vůle k životu; bylo stále namáhavější napínat ochablé svaly, bylo stále méně chuti pokračovat v zápase. Trhnutím téměř bezvládných paži se vznesl Pandion na hřeben vlny a obrátiv tvář k daleké vlasti zavolal: „Tesso!“

Jméno milované dívky, jež vrhl do tváře osudu, do tváře nestvůrné a lhostejné moci moře, bylo ihned přehlušeno řevem rozbouřených vln.

Na nehybné Pandlnnovo tělo se svalila vlna, s hukotem se nad ním roztříštila a Pandion klesaje pod vodu udeřil ve víru zmítaného písku tělem o dno.

Dvě vojenské hlídky v krátkých zelených sukních, z nichž bylo lze poznat, že patří k pobřežní stráží Velikého zeleného moře,[26] se opíraly o tenká kopí a pátraly po obzoru.

„Velitel Seneb nás sem poslal zbytečně,“ řekl líně starší z nich.

„Ale koráb Féničanů byl přece u samého břehu.“ namítl druhý. Kdyby se nebyla bouře ztišila, mohli jsme mít lehkou kořist — u samé naší tvrze…

..Podívej se tamhle,“ přerušil ho starší a ukazoval dále podél břehu. „Ať visím, není-li to člověk z korábu!“

Oba vojíni se dlouho dívali na skvrnu v pobřežním písku.

„Pojďme zpátky,“ navrhl mladší, „Beztak jsme se dost dlouho ploužili pískem. Co nám záleží na mrtvole bídného cizince, když bohatá kořist — zboží a otroci — ujela s korábem…“

„Mluvíš bez uvážení,“ opět ho přerušil starší. „Tito kupci bývají někdy bohatě vystrojeni a nosí na sobě šperky. Zlatý prsten by ti neuškodil — proč bychom se zpovídali Senebovi o každém utopenci…“

Vojáci se pustili po tvrdém, bouří upěchovaném povrchu vlhkého písku.

„Kdepak máš ty šperky?“ posmíval se mladší staršímu. „Vždyť je docela nahý!“

Starší zamračeně mručel kletby.

Vskutku, člověk, který ležel před nimi, byl úplně nahý, jeho ruce byly bezmocně skrčeny pod tělem, krátké kučeravé vlasy byly zaneseny pískem.

„Podívej se, tohle není Féničan!“ zvolal starší. „Jaké silné a krásné tělo! Škoda, že je mrtev — byl by to dobrý otrok a Seneb by nás odměnil“

„K jakému národu asi patřil?“ zeptal se mladší

„Nevím: možná, že je to Etrusk nebo Kréťan nebo že je to někdo z hořejších přímořských „chanebu“.[27] Ti se dostanou zřídka kdy do naší požehnané země a jsou ceněni pro svou otužilost, bystrost a sílu. Před třemi lety… Počkej, on žije, buď Ammon pochválen!“

Tělem ležícího proběhla lehká křeč.Vojíni odhodili kopí, převrátili bezvědomého a začali mu třít břicho a ohýbat nohy. Jejich námaha byla korunována úspěchem. Utopenec — byl to Pandion — brzy otevřel oči a bolestně se rozkašlal.

Silný organismus mladého Řeka nepodlehl těžkým zkouškám. Neuplynula ani hodina a už hlídka odváděla Pandiona do pevnosti.

Vojáci často odpočívali, ale ještě před největším úpalem byl mladý sochař dopraven do malé tvrze, která stála na jednom z nesčetných ramen Nilské delty, na západ od velkého jezera.

Pandionovi dali vodu, několik kousku placky namočené v pivě a uložili ho v chládku na podlaze těsné kůlny uplácané z hlíny.

Hrozné napětí sil zanechalo stopy — ostrá bolest píchala Pandiona v prsou, srdce mu zesláblo. Před zavřeným zrakem se míhaly nekonečné vlny. V těžkém polovědomí Pandion zaslechl, jak se otevřely chatrné dveře, stlučené z trosek lodního deštění. Nad Pandionem se sklonil velitel pevnůstky — mladý muž s nepříjemnou a nezdravou tváří. Opatrně odhrnul pláštěnku, která byla hozena Pandionovi přes nohy, a dlouho si prohlížel svého zajatce. Pandion netušil, že rozhodnutí, které uzrálo v hlavě velitelově, mu přinese nové nepředstavitelné zkoušky.

Velitel zase přikryl Pandiona a spokojeně vyšel.

„Každému dva prsteny mědi a po džbánu piva.“ řekl úsečně.

Vojáci pobřežní stráže se před ním poníženě sklonili a pak zabodli do jeho zad vzteklé pohledy.

„Mocná Sochmet, co jsme dostali za takového otroka…“ zašeptal mladší, sotva se velitel vzdálil. „Uvidíš, že ho pošle do města a dostane nejméně deset prstenů zlata…“

Vtom se velitel obrátil.

„Hej, Senni!“ zavolal.

Starší vojín podlézavě přiskočil.

„Dobře ho opatruj, dávám ti ho na starost. Řekni mému kuchaři, aby mu dal dobrou stravu, ale buď opatrný — zajatec dělá dojem silného vojáka.

Zítra připravíš lehkou lodici — pošlu zajatce darem Velkému Domu.[28] Dáme mu napít piva s uspávacím kořením, abychom se vyhnuli nepříjemnostem.

…Pandion pomalu zvedl těžká víčka. Spal tak dlouho, že ztratil představu o čase, o tom, kde je. Matně a jen kuse si vzpomínal, že po strašlivém zápase s rozbouřeným mořem byl kamsi odveden a kdesi ležel v tichu a ve tmě. Pandion se pohnul a ucítil, že je spoután na celém těle. S námahou obrátil hlavu a spatřil zelenou stěnu rákosí nahoře s hvězdicovými metlicemi. Nad hlavou bylo průhledné nebe a blízko, u samého ucha, slabě šplouchala a bublala voda. Pandion se pomalu dovtípil, že leží v úzké a dlouhé loďce, svázán na rukou i na nohou. Když nadzvedl hlavu, spatřil holé nohy lidí, kteří postrkovali lodici bidly. Lidé byli dobře urostlí, měli červenohnědou pleť a kolem beder je ovíjely bílé roušky. „Kdo jste? Kam mě vezete?“ zvolal Pandion, snaže se rozpoznat lidi stojící na zádi.

Muž s hladce vyholenou tváří se nad Pandionem sklonil a rychle cosi říkal. Pandion vůbec nerozuměl podivné řeči s melodickým pomlaskáváním a s výrazným pří zvukem na samohláskách. Snažil se vší silou přetrhnout svá pouta a ustavičně opakoval touž otázku. Záhy nešťastný zajatec pochopil, že mu nerozumějí a rozumět nemohou. Podařilo se mu rozkolébat lehkou lodici, ale jeden strážce přistrčil k jeho očím ostří bronzového kinžálu. S pocitem odporu k lidem, k sobě a k celému světu nechal Pandion pokusů o osvobození a více se o ně celou dlouhou cestu labyrintem hustě zarostlého močálu nepokoušel. Slunce už dávno zapadlo a na obloze se vysoko objevil měsíc, když lodice přistala u širokého kamenného přístaviště.

Pandionovi rozvázali nohy a zručně a rychle je třeli, aby v nich rozproudili krev. Vojáci zapálili dvě pochodně a vydali se k vysoké, hliněné zdi s těžkými dveřmi, okovanými měděnými pruhy.

Po dlouhé slovní potyčce se stráží dali lidé, kteří Pandiona přivezli, ospalému bradatému člověku, který se odkudsi objevil, malinký černý balíček a dostali za něj kousek černé kůže.

V závěsech zaskřípaly těžké dveře. Pandionovi rozvázali ruce a vstrčili ho do vězení. Stráže ozbrojené kopími a luky zasunuly těžkou závoru. Pandion se octl v těsné čtvercové místnosti, namačkané lidskými těly, které tu ležely jako klády. Lidé těžce oddechovali a sténali v neklidném spánku. Pandion se dusil puchem, který jako by vycházel ze samých stěn; nasel si volné místecko na podlaze a opatrně si sedl. Spát nemohl. Uvažoval o tom, co se zběhlo v posledních dnech, a bylo mu v srdci těžko. Bezesné hodiny osamělého nočního rozjímání se pomalu táhly.

Pandion myslil jen na svobodu, ale cesty k záchraně ze zajetí nenalézal. Dostal se do nitra úplně neznámé země. Osamělý, bezbranný zajatec, neznalý jazyka nepřátelského národa kolem sebe, nemohl podniknout nic. Pandion chápal, že ho nechtějí zabít, a rozhodl se čekat. Pak, až zemi alespoň trochu pozná… ale co očekává od toho „pak“? Jako nikdy pocítil palčivou touhu po příteli, který by mu pomohl překonávat strašnou osamělost. Myslil na to, že pro člověka není nic hroznějšího, než se octnout sám mezi cizími, nepřátelskými lidmi, v neznámé a nepředstavitelné zemi — jako otrok, kterého neproniknutelná zeď dělí ode všeho. Samota v přírodě se snáší mnohem lehčeji: utužuje ducha, neponižuje jej.

Pandion se poddal osudu a upadl do podivné strnulosti. Dočkal se úsvitu a lhostejně si prohlížel své druhy v neštěstí, zajatce, kteří byli příslušníky různých jemu neznámých asijských plemen. Byli šťastnější než on — mohli spolu hovořit, sdílet si své hoře, vzpomínat na minulost, rokovat o budoucnosti. Zvědavé pohledy uvězněných byly upřeny na mlčícího Pandiona.

Stráže hodily Pandionovi kousek hrubého plátna, aby si jej opásal kolem beder, pak čtvero černochů přineslo velkou hliněnou nádobu s vodou, placky z ječmene a výhonky jakési zeleniny.

Pandion byl překvapen zjevem úplně černých tváří, v nichž se ostře odrážely zuby, bělma očí a hnědočervené rty. Dovtípil se, že to jsou otroci, a jejich veselé a dobromyslné tváře ho naplnily podivem. Černoši se smáli, odhalujíce sněhobílé zuby, posmívali se zajatcům i sami sobě. Je možné, že i Pandion bude po čase schopen se něčemu smát, že zapomene na bídný úděl člověka, který ztratil svobodu? Je možné, že pomine jeho hlodavý ustavičný stesk? A Tessa? Bohové, kdyby Tessa věděla, kde nyní je!.. Ne, raději ať to neví; buď se k ní vrátí, nebo umře — není jiného východiska…

Pandionovy úvahy přerušil táhlý křik. Dveře se otevřely. Před Pandionem se zaleskla široká řeka. Vězení bylo docela blízko břehu. Zajatce obklíčil velký oddíl vojínů lesem kopí. Brzy byli všichni zahnáni do podpalubí velkého korábu. Loď vyplula nahoru proti řece a zajatci ani nebyli s to se rozhlédnout. V podpalubí bylo vedro — vysoko stojící slunce sálalo na lidi, vzduch plný těžkých výparů byl nedýchatelný.

Večer se ochladilo a vyčerpaní zajatci přicházeli k sobě — znovu se ozval hovor. Loď pokračovala v cestě po celou noc. Ráno se na chvilku zastavila, zajatci dostali jídlo a únavné putování pokračovalo. Tak uplynulo několik dní — otupělý, netečný Pandion je nepočítal.

Konečně hlasy veslařů a vojínů byly živější, na palubě nastal shon — byl konec plavby. Zajatce nechali v podpalubí celou noc a časně zrána Pandion uslyšel táhlý křik povelů.

Na zaprášeném prostranství, vyprahlém sluncem, se stráže seřadily do půlkruhu s kopími napřaženými dopředu. Zajatci vycházeli po jednom a hned se dostávali do rukou dvěma ohromným vojínům, u jejichž nohou ležela hromada provazů. Egypťani zkroutili zajatcům ruce dozadu tak silně, že se ramena lidem ohýbala a lokty se za zády dotýkaly. Úpění a křik obry ani dost málo nedojímaly; kochali se svou silou a bezbranností svých obětí.

Přišla řada na Pandiona. Jeden z vojínů ho popadl za ruku, sotva mladý Řek, oslepen denním světlem, sestoupil na zem. Bolest probudila Pandiona ze ztuhlosti, do které upadl. Vycvičen v pravidlech pěstního zápasu, vykroutil se lehce z rukou vojínových a dal mu omračující ránu do ucha. Obr padl tváří do prachu k Pandionovým nohám, druhý vojín zmaten od něho odskočil.

Pandion se ocitl v kruhu třiceti nepřátel s kopími namířenými proti sobě.

Se zběsilou zuřivostí skočil dopředu, přeje si zahynout v boji — smrt se mu zdála vykupitelkou… Ale neznal Egypťany, kteří nastřádali tisíciletou zkušenost, jak krotit otroky. Vojíni se okamžitě rozestoupili a na Pandiona, který vyskočil z kruhu, se vrhli zezadu. Mladý odvážlivec byl ihned sražen a přitisknut těly nepřátel k zemi. Tupý konec kopí ho bolestně udeřil mezi žebra v dolejší části hrudi. Před očima mu vířila ohnivě rudá mlha, dech se zarazil. V tu chvíli Egypťan srazil Pandionovy ruce rozhozené nad hlavou a v zápěstí je sevřel dřevěným předmětem, který se podobal lodičce na hraní.

Vojíni si Pandiona už dál nevšímali.

Zajatce rychle spoutali a hnali je po úzké cestě mezi břehem řeky a poli. Mladý sochař zakoušel hroznou bolest: ruce zvednuté nad hlavou měl uskřípnuté do dřevěného špalku s dvěma ostrými hranami, jež tiskly kosti v zápěstí. Tento nástroj mu bránil ohnout ruce v loktech a spustit je na hlavu.

S postranní cestičky se k Pandionově skupině přidala druhá četa zajatců, pak třetí — počet otroků vzrostl na dvě stě.

Všichni byli spoutáni nejsurovějším způsobem; někteří měli ruce také v takových kleštích jako Pandion. Tváře zajatců zkřivené bolestí byly bledé a byly pokryty potem. Pandion šel jako v mlze a sotva vnímal okolo.

A kolem něho se prostírala bohatá země. Vzduch byl neobyčejně svěží a čistý, na úzkých cestách vládlo ticho, proud ohromné řeky se pomalu valil k Velikému zelenému moři. %

Vrcholky palem se sotva znatelně pohybovaly lehkým severním větrem, zelené lány nevysoké zrající pšenice se střídaly s vinicemi a ovocnými sady.

Celá země byla jako ohromná zahrada, obdělávaná po tisíciletí armádou otroků.

Pandion se nemohl rozhlížet. Se zuby zaťatými bolestí se vlekl kolem vysokých zdí, obklopujících domy boháčů. Byly to lehké a vzdušné jednoposchoďové stavby s úzkými a vysokými okny nad výklenky dveří s dřevěnými sloupy. Sněhobílé stěny, zdobené složitými vzory jasných a čistých barev, se odrážely v oslnivém slunečním jasu neobyčejně výrazně.

Před zajatci se najednou vynořila kamenná budova s rovně stavěnými, nevídaně tlustými zdmi z velkých kamenných balvanů, tesaných s překvapující pravidelností. Zdálo se, že tajemná a tmavá budova si sedla rozložitě a mlčenlivě na zem a dusí ji svou nestvůrnou tíhou. Pandion prošel podél řady tlustých pilířů, chmurně sedavých na pozadí jasně zelené zahrady, ležící v rovině. Palmy, smokvoně a jiné ovocné stromy se střídaly, tvoříce pravidelné řady, které se táhly do nekonečna. Pahorky byly pokryty hustou zelení vinic.

V sadě u řeky stála vysoká a vzdušná budova, ozdobená právě tak jasnými barvami jako ostatní dpmy v městě. U čelní stěny, která byla obrácena k řece, se za širokými vraty tyčily jako stožáry vysoké sloupy & množstvím vlajících stuh. Nad širokým vchodem se klenul ohromný sněhobílý balkon se dvěma pilíři a se zcela plochou střechou. Po římse střechy se vinula pestrá ozdoba — malba střídavě jasně modré a zlaté barvy. Jasně modré a zlaté klikaté znaky zdobily také hořejší část bílých pilířů.

Na balkoně, zastíněném koberci a záclonami, bylo vidět lidi v bělostných dlouhých oděvech z drobně plisované lehké látky. Člověk, který seděl uprostřed, naklonil nad zábradlím hlavu, zatíženou vysokou červenobílou korunou.[29] Stráže, které zajatce doprovázely, i velitel, vážně kráčející vpředu, padli okamžitě do prachu. Na pokyn faraónovy ruky — nejvyšší vládce Kemtu byl živý bůh — seřadili zajatce jednoho za druhým do řady a předváděli je pomalu před balkonem. Tlačící se dvořané si polohlasně vyměňovali poznámky a vesele se smáli. Krása paláce, přepych roucha faraónova a jeho družiny, jejich svobodné, hrdopyšné pózy byly tak ostrým protikladem zmučených tváří uštvaných zajatců, že se v Pandionově nitru zvedlo divoké rozhořčení. Bolest v rukou ho téměř připravovala o rozum, jeho tělo se chvělo jako v horečce, zaťaté rty byly oschlé a okoralé, ale mladý Rek se vzpřímil, zhluboka vydechl a obrátil svou hněvivou tvář k balkonu.

Faraón se obrátil k dvořanům, cosi řekl a všichni souhlasně zakývali hlavami. Dlouhá řada zajatců se táhla pomalu. Pandion se brzy octi za domem, ve stínu vysoké zdi. Postupně se zde shromáždil celý zástup zajatců obklopený vojáky němými jako dříve. Za rohem se objevil tlustý člověk s hrbolatým nosem a s dlouhou berlou z černého dřeva, zdobenou zlatem; doprovázel ho písař s destičkou a svitkem papyru v rukou.

Člověk řekl pyšně několik slov veliteli stráže, ten se sehnul s nízkou poklonou a dal rozkaz vojínům. Poslušni kývnutí velmožova prstu vojáci začali do zajatců hrubě strkat a odváděli stranou ty, na které velmož ukázal. Pandion byl vyhlédnut jako jeden z prvních. Celkem bylo odděleno asi třicet lidí, postavou nejsilnějších a nejstatnějších,

Okamžitě je odvedli po téže cestě zpět na konec sadu. Pak hnali vojáci zajatce podél nízké zdi. Cestička byla stáje příkřejší a vedla k ohromnému čtverci slepých zdí, který stál v úžlabině mezi pšeničnými poli. Po tlustých zdech, stavěných z cihel a širokých deset loktů, se volně procházeli strážci ozbrojeni luky.

V rozích se zvedaly přístřešky z rohoží.

Vchod byl proražen ve zdi, obrácené k řece; nikde jinde nebylo vidět ani dveře, ani okna — slepý zelenošedý povrch zdí sálal horkem.

Zajatce zavedli do dveří, doprovázející je zbrojnoši se rychle vzdálili a Pandion se octl v úzkém dvorečku mezi dvěma zdmi. Druhá, vnitřní zeď byla nižší než zeď vnější a jediný vchod byl na pravé straně. Na volném prostranství stály hrubé lavice a část dvora byla zastavěna nízkou stavbou, ve které se černal otvor vchodu. Skupinu zajatců obklopili nyní vojáci s pletí světlejší barvy, než měli ti, kteří je sem přivedli. Všichni byli velcí, s pružným, dobře vyvinutým tělem, mnozí měli modré oči a nazrzlé vlasy. Pandion neviděl dosud takový národ; neznal čistokrevné obyvatele Egypta a nevěděl, že má před sebou Libyjce.

Z přístavku vyšli dva lidé: jeden nesl jakýsi předmět z leštěného dřeva, druhý měl šedou kameninovou nádobu. Libyjci popadli Pandiona a obrátili ho zády k nim. Hned nato ucítil Pandion lehké bodnutí

— k levé lopatce mu přitiskli leštěnou destičku, pokrytou úzkými zaostřenými ploškami. Pak jeden z lidí prudce udeřil na destičku rukou

— vytryskla krev a Pandion bezděky vykřikl. Libyjec pak omyl krev a ránu třel hadrem namočeným v tekutině z kameninové nádoby: krev se rychle zastavila, ale vojín několikrát namočil hadr a ránu natíral. Teprve nyní si Pandion všiml, že Libyjci kolem něho měli na levých lopatkách jasně rudý znak — jakési figurky v oválném zarámování[30] — a pochopil, že byl ocejchován.

Pandionovi sňali s rukou dřevěný zámek, a jinoch se nemohl zdržet zaúpění ze strašlivé bolesti v ztuhlých kloubech. S největší námahou se mu podařilo roztáhnout ruce. Pak prošel sehnut nízkými dveřmi ve vnitřní zdi. Octl se na zaprášeném dvoře a vysílen klesl k zemi.

Z ohromné hliněné nádoby, která stála u vchodu, se napil kalné vody a začal si prohlížet místo, které z vůle lidí zde vládnoucích mělo být navždy jeho domovem.

Velký čtverec půdy, dlouhý na každé straně přibližně dvě stadie, byl uzavřen vysokými nepřístupnými zdmi, hlídanými nahoře stráží. Celou pravou polovinu ohrazené plochy zabíraly malinké hliněné komůrky, přilepené k sobě bočními stěnami a rozdělené úzkými podélnými průchody.

Právě takové nízké domky byly v levém koutě. Přední levý roh byl ohrazen nízkou zdi a odtud se šířil ostrý puch čpavku. U dveří stály nádoby s vodou a dlouhá prkenná plocha, vysoká asi tři čtvrti lokte — byl to stůl, kde se jedlo, jak viděl Pandion později.

Celá volná prostora čtverce byla uhlazena a udupána — ani jediné stéblo travičky se nezazelenalo na šedivém a zaprášeném povrchu. Vzduch tu byl těžký a dusný — zdálo se, že parný den vydechuje celý svůj žár do čtvercové jámy, uzavřené vysokými stěnami a otevřené jen shora.

Tak vypadalo „šene“ — robotnický dům, jeden z mnoha set, které byly roztroušeny po Kemtu a které byly všechny stejné. Zde se mořili otroci různých plemen — laciná pracovní síla, jež byla základem bohatství a krásy Egypta. Šene bylo prázdné a tiché — otroci byli na práci; jen několik nemocných leželo netečně ve stínu zdi. Tento robotnický dům byl určen pro nově přivedené zajatce, kteří právě přišli do země a neměli ještě rodiny, aby rozmnožili počet dělnických rukou Kemtu.

Nyní se stal Pandion „mere“ — dědičným otrokem faraónovým a dostal se mezi těch osm tisíc lidi, kteří obsluhovali zahrady, kanály a budovy palácového hospodářství.

Ostatní zajatci, kteří s Pandionem prošli prohlídkou před faraónem a zůstali u zdi paláce, byli rozděleni mezi velmože jako „šachu“ — otroci, kteří jsou doživotním majetkem svého pána a po jeho smrti přecházejí do šene faraónových,

V hustém vzduchu bylo drtivé ticho, zřídka porušované těžkými vzdechy a sténáním nových otroků, přihnaných s Pandionem. Znamení vypálené na jeho zádech ho pálilo jako žhavý uhel. Marně se pokoušel uklidnit. Místo mořských dálek, místo stinných hájů na březích vlasti, omývaných věčným příbojem — ždibec prašné země, sevřený zdmi. Místo svobodného života s milovanou dívkou — otroctví v cizině, nekonečně daleko od všeho drahého a milého.

Jen naděje na vysvobození bránila Pandionovi, aby si nerozbil hlavu o zeď, která mu zakrývala širý a krásný svět.