Na konci světa

PROLOG

Nad hladinou Něvy, zkrabatělou drobnými vlnkami, se hnal studený podzimní vítr. Ostrá jehla Petropavlovské pevnosti svítila v záři slunečného dne jako zlatý paprsek, který se vzpíná k blankytné výšině nebe. Pod ní vznosně klenul svá široká mohutná záda Palácový most. Vlny se vzdouvaly a třpytily a se šplícháním pravidelně narážely na světlé žulové schůdky nábřeží. Mladý námořník, který zde seděl na lavici, se podíval na hodinky, vyskočil a rychle se dal po nábřeží kolem Admirality. Její žluté zdi v průzračném podzimním vzduchu lehce nesly do výše věncoví bílých sloupů. Po lesknoucím se asfaltu měkce míjela auta a v jejich vyleštěných oknech a v různobarevném smaltu karoserií jiskřily mihotavé záblesky slunce. Mladý muž šel rychle po nábřeží, nevšímaje si svátečního ruchu kolem sebe. Kráčel lehce a jistě. Bylo mu horko a posunul svou námořnickou čapku do týlu. Tramvaje zvonily, plazíce se s mostu. Mladý námořník prošel parkem se stromy planoucími podzimní červení a na okamžik se zastavil před vchodem, kde obři z leštěné žuly podpírali masivní balkon nad vyklenutým svahem chodníku. Na dvou obrovitých žulových tělech byly ještě patrny zajizvené rány od německých bomb. Mladík vešel těžkými dveřmi, odložil černý plášť a spěchal k širokému schodišti z bílého mramoru, které se zvedalo z pološerého vestibulu k světlé sloupové chodbě, vroubené řadou mramorových soch. S radostným úsměvem mu šla naproti štíhlá dívka. Její pozorné, široce klenuté šedé oči ztmavěly a zteplaly. Námořník se podíval na dívku poněkud nejistě. Schovávala v chůzi do rozevřené kabelky lísteček od šatny — tedy se neopozdil. Mladík rázem nabyl jistoty a už bez rozpaků navrhl, aby začali s prohlídkou dole, v sálech se starožitnostmi.

Mladík a dívka se protlačili zástupem návštěvníků a kráčeli sloupovím, které podpíralo strop malovaný světlými barvami. Prošli několik ohromných sálů. Po úlomcích váz a desek s nesrozumitelnými nápisy, po chmurných, černých sochách starého Egypta, po sarkofázích, mumiích a všech ostatních pohřebních památkách, které pod klenbami zšeřelých sálů přízemí vypadaly ještě smutněji, zatoužili po světlých barvách a slunci. Mladík a dívka spěchali nahoru. Rychle prošli ještě dvěma sály, míříce k postrannímu schodišti, které vedlo k hořejším sálům z nevelké místnosti s úzkými okny, jimiž bylo vidět bledé nebe. Mezi bílými sloupy stálo několik osmihranných konických vitrín — drobné výtvory starého umění, které v nich byly vystaveny, návštěvníky nelákaly. Náhle se před dívčiným zrakem zatřpytila v třetí vitríně skvrna kouzelné bleděmodře nazelenalé barvy, tak zářivá, že se zdálo, jako by vydávala své vlastní světlo. Dívka zavedla svého druha k vitríně. Na stříbřitém sametu byl v nakloněné poloze upevněn plochý kámen s oblými hranami. Byl neobyčejně čistý a průhledný, jeho třpytivá namodrale zelená barva byla překvapivě radostná, jasná a hluboká, s teplým odstínem průzračného vína. Na hladké vrchní ploše, vybroušené zřejmě lidskou rukou, se zřetelně rýsovaly výrazně ryté lidské postavy ve velikosti asi lidského malíčku. Barva, lesk a světelná čirost kamene se ostře odlisovaly od chmurni přísnosti sálu a od bledého zabarvení podzimního nebe.

Dívka zaslechla hluboký povzdech svého druha a v jeho pohledu spatřila zasněnou vzpomínku.

„Tak vypadá moře na jihu za jasného počasí a za poledne,“ pomalu řekl mladý námořník. V jeho slovech zazněla přesvědčená jistota očitého svědka.

„Neviděla jsem to,“ ozvala se dívka, ale cítím, že v tomto kameni je jakási hloubka, světlo, či radost, nemohu se vyjádřit, co právě… Kde se takové kameny vyskytují?“

Ani velký nápis nad všemi čtyřmi vitrínami: „Antické hroby VII. století, kraj středního Dněpru, řeka Ros,“ ani malinká cedulka, položená přímo do vitríny „Grebenecký kurgan, staré rodové božiště“, mladým lidem nic nevysvětlily.

Nesrozumitelné jim byly i předměty, které pozoruhodný kámen obklopovaly: úlomky nožů a kopí, zdeformované řezem do nemožnosti, ploché poháry a jakési závěsky v podobě lichoběžníků ze zčernalého bronzu a stříbra.„To jsou vykopávky z kyjevského kraje,“ snažil se nalézt nějaké vysvětlení mladík, „ale neslyšel jsem, že se vyskytovaly… takové kameny tam nebo vůbec někde na Ukrajině. Koho bychom se na to zeptali?“ — mladý námořník se rozhlédl po prostorném sále.

Jako naschvál nebyl nablízku ani jeden průvodce, jen v koutě u schodů seděla dozorkyně.

Nahoře se ozvaly kroky, po schodech sestupoval do sálu vysoký muž v pečlivě vyžehleném černém obleku. Podle toho, jak dozorkyně vstala a uctivě pozdravila, dívka bezpečně uhodla, že tento muž je zde jisté nějakým představeným. Nenápadně se dotkla svého druha, ale ten už šel přicházejícímu vstříc, postavil se po vojensku do pozoru a oslovil ho: „Dovolíte, abych se vás na něco zeptal?“

„Zajisté. Co je vám libo?“ — řekl vědec a přimhouřil klidné krátkozraké oči, prohlížeje si mladé lidi. Mladík vysvětlil, co je tolik zajímá. Vědec se usmál.

„Máte dobrý postřeh, mladý muži“ — zvolal pochvalně. „Narazili jste na jednu z nejpozoruhodnějších věcí v našem museu! Prohlédli jste si dobře obraz na kameni? Ne? Že je to maličké? A k čemupak je tohleto zařízení? Hleďte!“ Vědec uchopil dřevěný rámec, připevněný na horní desce vitríny a sklopil jej. Právě proti kameni zapadlo velké zvětšovací sklo. Cvakl vypínač, povrch kamene zaplavilo ostré světlo. Dívka a mladík se s ještě větším zájmem zadívali do skla. Postavy vyryté v kameni se zvětšily a oživly. Při jednom kraji průhledné bleděmodře nazelenalé desky byla tenkými sporými tahy vyryta postavička nahé dívky, stojící s pravou rukou pozvednutou k tváři. Prstence hustých kadeřavých vlasů spadaly na ovál ramen, narýsovaný smělým obloukem. Tvář, prokreslená zvláště pečlivě, jako by s hrdým výrazem vyzdvihovala do popředí svou krásu.

Ostatní povrch kamene vyplňovaly tři mužské postavy, které se v ramenou objímaly: byly provedeny s ještě větším mistrovstvím než podoba dívky. Štíhlá, svalnatá těla byla zachycena v okamžiku pohybu. Obraty těl byly prudké, pevné a zároveň jemně ukázněné. Prostřední, mohutný člověk, který převyšoval oba muže po stranách, rozhodil ze široka ruce na jejich ramena. Muži, kteří mu stáli po bocích, byli ozbrojeni, kopími a stali s pozorně nachýlenými hlavami. V držení jejich těl byla napjatá ostražitost silných vojínů, odhodlaných s jistotou odrazit každého nepřítele.

Tři malé postavičky byly provedeny s velkým mistrovstvím. Myšlenku — bratrství, spojenectví, společný boj — vyjadřovaly neobyčejně silně.

Kouzelná krása průzračného a zářivého kamene, který byl zároveň pozadím i materiálem, zvyšovala dokonalost díla. Teplý měkký odlesk, vycházející jakoby odkudsi z hlubin studené průhlednosti kamene, dodával tělům tří objímajících se lidí nazlátlou radostnost slunečního jasu…

Pod postavami a na hladkém lomu dolejší hrany bylo možno vidět nestejně a spěšně vyškrabané nesrozumitelné znaky.

„Nuže, vynadívali jste se? Vidím, že jste nadšeni!“ — Vyrušeni náhle vědcovým hlasem, oba mladí lidé sebou trhli. „Jsem tomu rád. Chcete-li, povím vám něco o tom kameni. Tento kámen — je jednou ze záhad, s jakými se někdy setkáváme v historických dokumentech starověku. Jaká je jeho záhada? Poslechněte si to od začátku. Je to beryl, nerost ne nejvzácnější. Avšak takovéhle namodrale zelené beryly, tak čisté průhlednosti, jsou velmi řídké. V celém světě se vyskytují pouze v jižní Africe. To je za prvé. A dále: na kameni je vyryta gemma — takové věci dělalo rádo za svého rozkvětu v Helladě starořecké umění. Ale beryl je kámen velice tvrdý. Vyrýt do něho obrazy tak dokonale — to bylo možné jen diamanty — a hellenští mistři je neměli. To je za druhé. A dále: prostřední ze tří mužských postav určitě představuje černocha, pravá — Hellena, a levá — to je příslušník některého z jiných středomořských národů: možná, že je to Kréťan nebo Etrusk. A konečně — podle techniky zobrazení lidského těla — měla by gemma pocházet z epochy rozkvětu Hellady. Současně však celá řada zvláštností ukazuje na dobu daleko ranější. Nemluvím ani o tom, že kopí zde vyrytá jsou zcela zvláštního tvaru, jaký se nevyskytoval ani v Helladě, ani v Egyptě… Celá řada protichůdných, navzájem si odporujících faktů… ale gemma existuje, je tu před námi…“

Vědec se odmlčel, pak pokračoval stále tak úryvkovitě: „Existuje ještě mnoho historických záhad. Všechny dokazují jedno: víme toho málo, pramálo. Nemáme dokonalou představu o životě ve starověku. V zdejší klenotnici máme na příklad mezi skythskými věcmi zlatou přezku. Je stará dva tisíce šest set let a na ní je vyobrazen předpotopní šavlozubý tygr do nejmenších podrobností. Dobře. Ale paleontologové vám řeknou, že tento tygr vymřel už před třemi sty tisíci lety… Vidíte!.. V egyptských pyramidách spatříte fresky, kde jsou s překvapivou přesností nakresleny všechny druhy zvířat, které žily v Egyptě. Mezi nimi je neznámý neobyčejně velký dravec, podobný hyeně ohromné — a ten nebyl znám ani v Egyptě, ani v celé Africe. Nebo v museu v Káhiře je dívčí socha, nalezená v rozvalinách města Achetatonu v Egyptě — bylo vystavěno v XIV. století před Kristem — dívka není vůbec Egypťanka, ani práce není egyptského původu — jako by byla z jiného světa. Moji kolegové vám jednoduše řeknou, že je to sty-li-sa-ce“ — vědec žertovně slovo protáhl. „Ale já si přitom vždycky vzpomenu na jednu příhodu. V týchž egyptských freskách se často vyskytovala rybička. Maličká, nijak pozoruhodná. Ale vždy nakreslená hříchem vzhoru.

Jak to? Egypťané, tak přesní umělci — a najednou nepřirozeně zobrazená ryba? Samozřejmě, vysvětlili to: byla v tom styliaace, náboženství a také vliv kultu boha Ammona. Bylo to přesvědčivé a tak se tím spokojili. A po patnácti letech se zjistilo, že v Nilu i v dnešních dobách žije taková rybička — a naprosto přesně plave vždycky břichem vzhůru. Poučné! Ale já jsem se zapovídal, dal jsem se strhnout! Na shledanou, mladí přátelé, zajímejte se o záhady minulosti…“

„Malý okamžik… pane profesore!“ — zvolala dívka. — „Což opravdu nemůžete nějak sám vysvětlit… Jak vznikla tato věc… Třeba jen tak, soukromě. Řekněte nám o tom něco…“ — dívka upadla do rozpaků. Vědec se usmál.

„Co mám s vámi dělat! Co vám teď povím, bude jen pouhá domněnka, nic více. Jedno je nade vši pochybu: pravé uměni zrcadlí život, pravé umění žije a roste k novým výškám jen v boji se starým. Za těch dávných dob, kdy byla vytvořena gemma, panovalo bezpráví, útisk a otroctví. Mnoho lidí se plahočilo v bezútěšném žití. Ale boj otroků za osvobození existoval. Ujařmení zvedali zbraň proti bezohlednému otroctví, a když se tedy dívám na tuto gemmu s obrazem tří vojínů, rád si představuji, že jejich spojenectví vzniklo v zápase za svobodu… Snad společně prchali ze zajetí do vlasti… Zdá se mi, že tato gemma je jedním z dokumentů dávného boje, který kdysi bouřil, ale jenž je skryt před námi clonou věku. Možná, že se neznámý umělec tohoto zápasu také zúčastnil… A vlastně nemůže tomu ani jinak být… Proto je dílo tak dokonalé. Je, abych tak řekl, vítězstvím nového nad starým, vítězstvím, které bylo vybojováno v hlubině dávné minulosti. Tyto doklady, které nacházíme, upoutávají zejména sovětské lidi, kteří bojují proti všemu, co stojí v cestě vývoje k novému. Všude — v životě, ve vědě, v umění. Vidíte, i vy oba jste si ihned všimli této gemmy.“

Dívka a jinoch se znovu přitiskli ke sklu, pohnuti proudem výkladu. Kámen se jim zdál tajuplný a záhadný.

Čirá a jasná barva mořské hlubiny, na ní bratrské objetí tří lidí. Třpytný, zářivý kámen, nahá nazlátlost nádherných těl, tak jásavě se odrážející zde, v setmělém strohém sále… Mladistvá dívka, plná života a dívčí něhy jako by stála na břehu moře.

Mladý námořník s povzdechem narovnal umdlená záda. Dívka se dívala dosud. Dunivými chodbami sem dolehl vzdálený dupot nohou a hluk blížící se exkurse. Tu se teprve i dívka odtrhla od skla. Cvakl vypínač, rám byl zvednut a bleděmodře nazelenalý kamen zářil dále na samotu.

„Půjdeme sem zase, že ano?“ zeptal se námořník. „Ovšemže, a ne jednou“ — odtušila dívka.

Mladík ji vzal něžně v podpaží a zamyšleně stoupali po bílých schodech vzhůru.