Půlka života…

9

… Naděžda pospíchala, aby dopsala poslední lístek. Mrzelo ji teď, že tak málo psala v posledních týdnech. Nikdy neměla psaní v lásce. Dokonce i její sestry jí vyčítaly, že jim ani nenapíše. A teprve teď si najednou uvědomila, že když odletí s trepangami, může se koráb dostat do rukou rozumných bytostí, a třeba dokonce takových, které dokáži předat její zápisy na Zemi. Budou jí vyčítat, že nepopsala svůj život podrobně den po dni, že nepopsala ani trepangy, i když je teď už zná vlastně jako své blízké, že nepopsala nikoho jiného, kdo s ni byl na palubě korábu, mnozí z nich už zahynuli a jiní se dostali do muzea. Těm dalším je zřejmě souzeno, aby zahynuli, protože trepangám se podařilo zjistit (ty se vyznaly v každé technice nesouměřitelně lépe než Naděžda), že koráb se tak dlouho nevracel domů proto, že v jeho automatickém řízení došlo k poruše. Půjde-li to všechno takhle dál, bude nekonečně dlouho létat vesmírem, postupně se bude rozpadat a umírat, jako starý člověk.

Všechny poslední Naděždiny dny probíhaly ve shonu. Musela udělat spoustu věcí, jejichž smysl nedokázala vždy pochopit, ale věděla, že je nutno udělat to z důvodů, které jsou trepangám jasné. Věděla, že nemá smysl se jich na to vyptávat. Nemohly by jí to vysvětlit, ani kdyby chtěly. Dlouhé roky ji naučily, že nemůže porozumět dokonce ani těm nejméně rozumným bytostem na korábu, o trepangách vůbec nemluvě. Vždyť jak dlouho žila společně s drakem, kolik hodin strávila rovnou vedle něho, a přesto se nic nedozvěděla. Nebo koule, které žily ve skleněné krychli. Bylo jich hodně, snad dvě desítky. Když se Naděžda objevila, začaly měnit barvu, shromažďovat se na dně a vytvářet ze sebe skleněné perly, různé obrazce a kruhy, jako kdyby jí dávaly znamení, kterým nemohla porozumět. Naděžda říkala trepangám o koulích, ty na to ale buď hned zapomněly, nebo nepovažovaly za nevyhnutelně nutné věnovat jim pozornost. Když si Naděžda uvědomila, že se cesta korábem chýlí ke konci, vyrobila z drátů nádobu, aby si koule mohla vzít s sebou. Věděla o nich dokonce, že potřebuji ke svému životu jen a jen vodu, nic víc. A tak hned, jak jen to dopíše, poskládá si svůj majeteček a musí utíkat otevřít troje dveře, které jí vyznačily trepangy na plánku. Samy je otevřít nemohly, protože čtverce jsou pro ně příliš vysoko.

Naděžda pochopila, že si vezmou s sebou právě ten člun, který ji dopravil do zajetí. V něm poletí. Aby to však dokázaly, musí být poškozen hlavní Stroj. Jinak by se ke člunu nedostaly, Stroj by je prostě nepustil z korábu. Proto tolik potřebovaly Naděždu.

Naděžda nespala už druhou noc. Nejen proto, že byla tak rozrušená, ale proto, že trepangy vůbec nespaly a nechápaly, proč se ona musí odpojovat a nějakou dobu ležet. Stačilo, aby jen na chvilku ulehla, a už cítila v mozku impuls — znovu ji volaly. Když skládala popsané lístky, zaváhala, jestli je tu má nechávat. Neměla by je vzít s sebou na člun? Kdo ví, co všechno se může cestou přihodit. Ne, v takovém případě by mohla všechno vyprávět sama. A na korábu by nezůstalo nic.

Impuls v hlavě. Musí utéct. Měla najednou dojem, že se do té místnosti už nikdy nevrátí. Život, který se tak jednotvárně a pomalinku vlekl, najednou dostal obrovské obrátky. A právě teď by se mohl přerušit…

„Pokusíme se celý koráb zamířit k naší planetě,“ řekly jí trepangy. „Je to ale velice nebezpečné. Musely bychom k tomu donutit mozek korábu, aby se nám podřídil. Když se nám to nepodaří, pokusíme se poškodit ho. Tak, abychom mohli použít záchranný člun. Jestli ale doletí, kam potřebujeme, jestli ho dokážeme ovládat a řídit, o tom doposud nejsme plně přesvědčeny. Je docela možné, že nám hrozí smrt. Musíš o tom vědět.“

„Já o tom vím,“ řekla Naděžda. „Byla jsem ve válce.“

Tohle ale trepangám, u nichž už dávno války neexistovaly, nic neříkalo.

Ani trepangy neztrácely zbytečně čas. Vyrobily takové zvláštní tyče, kterými se stačilo hlupáčků jen dotknout a jejich energie se vybila. Takovou tyč daly i Naděždě. Měla jít první a otvírat jim dveře.

V jejich stopách šly dvě trepangy. Dvě další se všemi možnými způsoby pokoušely proniknout nahoru, kde bylo oddělení s nějakými stroji, něco jako kapitánský můstek, jenomže tam nebyla žádná okna.

„Troje dveře,“ opakovala trepanga. „Za těmi posledními ale nemusí být vzduch. Nebo tam bude takové ovzduší, jaké neznáme z našeho oddělení. Chápeš to?“

Trepangy vždycky mluvily srozumitelně, velice se snažily, aby Naděžda rozuměla jejich příkazům a prosbám. Za prvními dveřmi už kdysi byla. Pamatovala si, že je tam široký průchod a u stěn že stojí náhradní hlupáčkové. Jako kdyby byli mrtví. Trepangy jí řekly, že se tam hlupáčkům dobíjí energie, že tam odpočívají. Proč se tam kdysi dávno dostala a kdy to bylo, to už si Naděžda nepamatovala. Ale chodbu s mrtvými hlupáčky ve výklencích si pamatovala velice dobře.

„Nic ti neudělají,“ řekla Dola.

„Neuklidňuj mě,“ odpověděla Naděžda.

„Nesmíš ale zbytečně riskovat. Bez tebe bychom se odtud nedostaly. Na tohle nesmíš zapomenout.“

„To víš, že si to pamatuju. Jenom klid.“

Naděžda přejela dlaní po čtverci ve stěně a dveře zajely do stěny. V té chodbě byl strašný zápach, takový nasládlý, a přitom jako kdyby se něco mírně pálilo. Všechny výklenky byly obsazeny.

„Musí se teď dobíjet podstatně déle,“ řekla jí Dola, která postupovala za ní. „Vidělas, že jich je v našich odděleních méně.“

„Všimla jsem si toho,“ odpověděla Naděžda. „Nesmíme zapomenout vzít s sebou koule.“

„Koule?“

„Říkala jsem vám o nich.“

„Pozor!“

Jeden z hlupáčků náhle vyjel z výklenku a mířil k nim ve snaze postavit se jim do cesty, možná že je dokonce chtěl zahnat zpátky. Hlupáček se pokusil udělat prostě pořádek.

„Rychle!“ řekla Dola. „Rychle!“

Naděžda se rozeběhla dopředu a pokusila se přeskočit hlupáčka, který se jí dostal pod nohy.

Jak na to ale mohla zapomenout? Hlupáček se také vysunul do výšky a zasáhl ji proudem. Naštěstí to nebyl silný výboj. Jistě se nestačil ještě pořádně dobít. Naděžda klesla na kolena a upustila tyč. Bolestivě se uhodila, až vykřikla. Už to nebyly ty nohy, co měla před lety. Vždyť ve škole dokonce hrávala volejbal. Byli v Jaroslavli druzí. Jenomže to už bylo hodně dávno.

Hlupáčka zastavila Dola, která měla stejnou tyč jako Naděžda, byla jenom kratší.

„Co se ti stalo?“ zeptala se. Trepangy měly syčivý hlas, nebylo z něho možno poznat žádné emoce, ale tentokrát Naděžda vycítila, jak se o ni bojí.

„To nic není,“ prohlásila Naděžda, když vstávala a dělala všechno, aby nemyslela na bolest. „Pojďme rychle dál.“

K dalším dveřím bylo asi dvacet kroků. Z výklenku se začal vysouvat další hlupáček, ale dělo se to příliš pomalu.

„Stroj už dostal signál,“ řekla Dola. „Už s ním jsou ve spojení.“

Naděžda doběhla ke dveřím, kulhala při tom, ale žádný čtverec na obvyklém místě nebyl.

„Nevím, jak ty dveře otevřít,“ řekla.

Za ní bylo ticho.

Dola stála bez pohnutí. Druhá trepanga odrážela tyčí útok tří hlupáčků najednou.

„Rychle!“ zasyčela Dola.

„Třeba někudy vede nějaká jiná cesta,“ obrátila se na ni s otázkou a cítila, jak jí chladnou ruce. „Tyhle dveře nedokážu otevřít.“

„Žádná jiná cesta není,“ řekla Dola a její hlas zněl odněkud zdola, zdaleka. Dveře byly neprodyšně uzavřeny.

Další hlupáčkové, stále noví a noví, unavení, se pomalu plazili z výklenků, až to vypadalo, že se na trepangu hrne hromada nadměrně velkých sluníček sedmitečných.

Vtom se dveře otevřely samy od sebe. Otevřely se tak prudce, že Naděžda málem nestačila uskočit. Vytušila, že se neotevřely pro nic a za nic. Takhle vběhne do svého bytu člověk, který má podezření, že tu má zloděje.

Dola také stačila uhnout. Trepangy dovedou v některých případech reagovat velice rychle.

Ze dveří se vyřítil hlupáček, kterého Naděžda doposud nikdy neviděla. Byl velký skoro jako ona a spíš se podobal kouli než želvě jako všichni ostatní. Měl tři členité ruce a hlasitě, výhružně bzučel, podle všeho chtěl zastrašit všechny, kdo se opovážili vstoupit tam, kde nemají co dělat.

Odněkud vytryskl plamen, proletěl kolem Naděždy do chodby, až ucítila jeho spalující žár. Zamhouřila oči a neviděla, jak Dola stačila uchopit tyč a zastavit hlupáčka, jak ho zneškodnila, i když už bylo pozdě. Želvy tlačící se na vzdáleném konci chodby už ztmavly, jako kdyby zuhelnatěly, a druhá trepanga, která nestačila uskočit, když se dveře otvíraly, se proměnila v hromádku popela na podlaze.

To všechno Naděžda viděla jako ve snu, jako kdyby se ji to nebezpečí netýkalo a nešlo tu vůbec o život. Bylo jí jasné, že jejím úkolem je proniknout za druhé dveře, protože by se mohly zavřít, a pak by všechno, kvůli čem zahynula Bala i tato trepanga, ztratilo smysl a bylo zbytečné.