Půlka života…

7

‚Kdybych na něco takového nečekala, možná že bych tak rozčarovaná nebyla. Ty trepangy z cel nepouštěli. Brzy jsem přišla na to, že je jich celkem pět — dvě v cele a tři v kleci za železnými mřížemi. Taky jsem zanedlouho viděla, čím se živí, protože hlupáčkové mě trochu začali utiskovat v mé zahradě, začali pěstovat v takových džberech nějakou plíseň, snad byla dokonce živá, navíc příšerně zapáchala. A tuhle plíseň dopravovali vždycky k trepangám.

… Zase se nějak přitížilo drakovi. Už jsem dělala v laboratoři pokusy. Kdyby mě tak viděl Ivan Akimovič z naší nemocnice! Pořád mi říkal, abych šla studovat. Říkal, že ze mne bude lékař, protože mám dobře vyvinutou intuici. Jenomže život se mnou zatočil a já jsem zůstala bez vysoké školy. A teď toho jaksepatří lituju. Fakt je, že jsem už nejednou zastupovala laborantku, uměla jsem dělat rozbory a asistovat při operacích: malá nemocnice je velká škola, doporučovala bych všem medikům, aby jí prošli. Copak tady ale mé vědomosti k něčemu byly?‘

„Proč mlčíš?“ zeptal se Dag. „Něco vynecháváš?“

„Celé si to přečteš sám. Chci se dostat k podstatě věci,“ odpověděl mu Pavlyš.

,Měla jsem k trepangám odpor, bylo mi ale jasné, že se nechovám správně. Neudělaly mi nic zlého. Navíc jsem si už zvykla žít mezi takovými zrůdami a příšerami, dokonce se mi o nich zdá. Sečíst tak všechny ty dny, co jsem tu strávila, vznikla by z toho taková nekonečně dlouhá řada, že by se člověk snad zbláznil. A když o tom tak přemýšlím, každý den mi něco přinese. Člověk vydrží moc. Třeba ale zrovna já můžu někomu připadat jako zrůda. Třeba zrovna mému drakovi.

Ty trepangy mohou určitě myslet. Napadlo mě to, když jsem viděla, že stačí, abych prošla kolem jejich klece. Sledují mě a pohybují se. Jednou jsem šla ze zahrádky se svazkem ředkviček, byly takové neduživé, povadlé, ale co, byly to přece jenom vitamíny. Jedna trepanga něco dělala rovnou u mříže. Vypadalo to, že se pokouší vylomit zámek. No a co, mě přece taky něco takového napadlo. V prvních dnech, kdy jsem seděla zavřená. Nebo mě zavírali, když jsme se blížili k jiným planetám. Na chvíli jsem se u klece zastavila. Co se to vlastně děje? O totéž jsem se pokoušela já. Znamená to, že dovedou myslet? Když mě trepanga uviděla, zasyčela a vzdálila se do kouta. Nestačila to ale, protože jeden z hlupáčků byl nablízku (já sama jsem ho neviděla, zvykla jsem si už je nevnímat), zasáhl trepangu proudem. To je takový trest. Trepanga se schoulila. Křikla jsem na hlupáčka a chtěla jít dál, ale odnesla jsem to taky. Skutečně, pustil do mě tak silný proud, že jsem upadla a rozsypala jsem ředkvičky. Zřejmě mi tím chtěl dát najevo, že mi do těch trepang nic není. Jakžtakž se mí podařilo vstát, klouby mě v poslední době nějak pobolívají, a odešla jsem k sobě. Když tu tak žiju, pořád si nemůžu zvyknout nebo se smířit, že jsem pro ně něco jako laboratorní zvíře. Kdykoli mě mohou zabít a šup se mnou do muzea nebo do baňky. To jim tedy nevyjde. Sevřela jsem zuby a odešla.

… Později se ukázalo, že mi ten trest proudem dokonce pomohl. Trepangy si nejdřív myslely, že patřím k těm na korábu. Měly mě dokonce za toho nejdůležitějšího. Nebýt toho trestu, považovaly by mě za nepřítele. Tak uplynuly asi tři dny. Šla jsem kolem nich léčit draka a vidím, že jedna trepanga něco dělá u mříže a syčí. Tak potichu. Rozhlédla jsem se, široko daleko žádní hlupáčkové. Co chceš, povídám jí, moc se ti tam nelíbí, co? Za ty dny jsem si stačila na trepangy zvyknout, už mi nepřipadaly tak zrůdné, jako když jsem je viděla prvně. Ale trepanga pořád syčela a pomlaskávala. Tehdy jsem pochopila, že si se mnou povídá. Já ti nerozumím, povídám jí a chtěla jsem se usmát, jenomže jsem se rozhodla, že to neudělám, raději ne, třeba by pro ni můj úsměv mohl znamenat něco jako vyceněné zuby. Ale trepanga pořád syčela. Tak jí povídám: ‚Je to marné, žádný slovník u sebe nemám. Ale jestli nejsi jedovatá, určitě si spolu budeme rozumět.‘ Odmlčela se. Poslouchala. Na chodbě se objevil velký hlupáček s dlouhýma rukama. Uklízeč. Věděla jsem sice, že tihle nemohou nikoho trestat proudem, přesto jsem spěchala dál, nechtěla jsem, aby mě viděl před klecí. Když jsem však šla zpátky, znovu jsem se chvíli zdržela a mluvila jsem s ní. Tak přece jen si mám komu postěžovat. Pak mě napadlo, že bychom se spolu spíš mohli domluvit písemně. Napsala jsem na kousek papíru, že se jmenuji Naděžda, přinesla jsem jí to, ukázala a přitom jsem řekla nahlas, co tam bylo napsané. Mám strach, že mi nerozuměla. Druhý den došlo ke srážce hlupáčků s trepangami. Zřejmě se jí podařilo zámek otevřít a chytili ji na chodbě. Narazila na uklízeče, ti jí dali pěkně zabrat. Než se dovolali dalších hlupáčků, trepanga se stavěla na odpor. Byla jsem v chodbě, zaslechla jsem hluk, rozběhla jsem se tam, ale přišla jsem pozdě. Zavřeli ji do samostatné cely a udělali tam jiný zámek. Vidím, že další trepangy jsou rozrušené, že jsou v kleci neklidné. Pokusila jsem se dostat do cely k trepanze, kterou oddělili od ostatních. Jenomže hlupáčkové mě tam nechtěli pustit. Proudem na mě nestřílejí, ale nechtějí mě pustit.

Rozhodla jsem se ukázat jim, že mám pořádně tvrdou hlavu. Postavila jsem se u dveří a stojím. Počkala jsem, až otevřou dveře, a stačila jsem se podívat dovnitř. Zraněná trepanga ležela na podlaze. Odešla jsem tedy do laboratoře, tam jsem vzala svou brašnu s léky, vždyť jsem tu nefungovala jako zdravotník prvně, a šla rovnou do cely. Když mě chtěl hlupáček zadržet, ukázala jsem mu, co mám v brašně. Znehybněl. Věděla jsem, že to tak dělají vždycky, když se radí se Strojem. Čekám. Uplynula minuta. Najednou hlupáček ustoupil stranou, znamenalo to, že můžu jít. Strávila jsem u trepangy aspoň tři hodiny. Proháněla jsem hlupáčky jako mé sanitáře. Přinesli mi i vodu a podestýlku pro trepangu, ale jedno se mi přece jenom nepodařilo — aby sem přivedli ještě druhou trepangu. Vždyť ony musí nejlíp vědět, co jim schází. Nejpodivnější bylo, že když v cele žádní hlupáčkové nebyli, trepanga znovu zasyčela a já jsem v tom jejím syčení rozeznala tří slova — proč se staráš? Bylo mi jasné, že si zapamatovala, jak jsem s ní mluvila, a pokoušela se mě napodobit. Tehdy jsem prvně po mnoha měsících měla opravdovou radost. Trepanga nejen že mě napodobovala, ale chápala, co dělá.

… Byla jsem ohromena, jak rychle si zapamatovaly má slova, i když vyslovovat je bylo pro ně nesmírně obtížné, bezzubá ústa měly totiž jako trubičku, ale nesmírně se snažily. Po celé ty dny a týdny jsem žila jako ve snu. V hezkém snu. Všimla jsem si na sobě zvláštních změn. Došla jsem k závěru, že na světě nejsou příjemnější bytosti nad trepangy. Pochopila jsem, že jsou dokonce i krásné, naučila jsem se je rozeznávat, ale přiznám se vám, že jsem z toho jejich syčení moc nepochytila. A nerozumím mu ani dnes. Učila jsem je při každé příležitosti, kdy jsem kolem procházela. Prohodím slovo, nosím kolem klece různé předměty, ukazuji jim je a ony hned chápou. Naučila jsem je, jak se jmenuji, a jakmile mě vidí, pokud ovšem v blízkosti nejsou hlupáčkové, hned na mě syčí — Nyšešda, Našešda. Snažila jsem se jim přilepšit. To jejich jídlo strašně páchlo, nemohla jsem si na to zvyknout.

Pokud šlo o trepangy, hlupáčkové měli od Stroje přísný rozkaz nepouštět je volně ven, nepouštět je z očí, chránit je a nedůvěřovat jim. Takže jsem se s nimi nemohla volně setkávat. Upadla bych do podezřeni. I tak to bylo divné — strávila jsem tu tolik času, a přesto jsem těm želvám nebyla podezřelá. Byla jsem sama. Ale spolu s trepangami jsme už byly síla. Cítila jsem to. Říkaly mi to i ony, když se naučily mluvit. Pak přišel ten den, kdy jsem přistoupila ke kleci a slyším:

— Naděždo, musíme odtud odejít.

— Kam bys chtěla odtud odejít? povídám.

— Kdo ví, kam ten koráb letí. Nemáme potuchy, kde teď jsme. A copak dovedeme ten koráb řídit?

A tehdy mi trepanga Bala odpověděla:

— Řídit koráb můžeme. Ale ne hned. Až se toho dozvíme víc. Potřebujeme tě.

— Dokážu to? ptám se jich.

Pak obě dvě najednou zaštěbetaly, zasyčely, přemlouvaly mě. Jenom jsem se usmála. Nemohla jsem jim říct, že jsem šťastná. To už je jedno, jestli se nám podaří odtud dostat nebo ne. Já a trepangy, to je spolek! To by Olga koukala na svou zestárlou matku, jak jde modrou chodbou kolem zavřených dveří a klecí a zpívá si.‘

„Dá se říct, že si našla někoho se stejnými názory,“ shrnul to všechno Pavlyš a odpověděl tím na rozhněvané Dagovy výzvy, aby četl všechno nahlas. „Pochopte, že desetkrát rychleji projdu ty lístky, když je nemusím číst nahlas.“

„No prosím tě…“ spustil znovu Dag, ale Pavlyš už pročítal další záznamy.

‚Nepsala jsem teď několik dní. Neměla jsem čas. To ovšem neznamená, že jsem byla zaneprázdněná víc než jindy, jenom jsem víc přemýšlela. Dokonce jsem se nakrátko ostříhala, pěkně dlouho jsem stála se skalpelem před tmavými zrcadly a doslova krájela vlasy. Tedy za co bych dala půlku života, to je žehlička. Vždyť mě nikdo nevidí, nikdo tu nemá ani potuchy, co to je žehlení, nikdo kromě mě neví, co to jsou šaty. A přece kolik mě stálo času, než jsem vymyslela, z čeho a čím šít! Byla jsem na tom hůř než Robinson na opuštěném ostrově. A tak jsem se prohlížela před tmavým zrcadlem a došlo mi, že jsem se nikdy neoblékala podle poslední módy. Kdybych se teď objevila na Zemi, všichni by žasli, co to je za vykopávku.‘