Půlka života…

8

‚Podle mých propočtů je teď na Zemi šedesátý rok. Co tam asi ženy nosí? Zřejmě záleží na tom, jak kde. V Moskvě je podle všeho všelijakých parádnic spousta. Jenže Kaljazin, to je malé městečko. To jsem se ale dala do úvah! Myslím si tady na šatičky. Není to legrační? A Bala, to je moje nejmilejší trepanga, musela se strašně obětovat, aby mohla udělat další pokroky v mluvení. Něčím se strašně pořezala. A hlupáčkové mě zavolali na pomoc. Už jsem tady pro ně něco jako záchranná služba. A Balu jsem vyhubovala, dost ostře, jenom jsem si hned neuvědomila, že si všechno tak dobře pamatuje. Teď ty všechny mé nadávky zná. Samozřejmě že na těch nadávkách nic tak strašného není. Když už mám v tom našem vězení svobodu pohybu, mám teď dva úkoly — jednak udržovat spojení mezi celami, ve kterých jsou uvězněny trepangy, jednak se dostat za frontovou linii a zjistit, kde co je. Vzpomněla jsem si na válečná léta.‘

Hned další lístek byl kratičký, byl napsán ve velkém spěchu páté přes deváté.

‚Dola mě třikrát poslala za přepážku do velkého sálu. Všechno jsem jí řekla. Dola je u nich ta nejdůležitější. Zřejmě se mezi sebou dohodly, že taková má pomoc jim nestačí. Do operačního sálu musí jít Bala. K přepážce ji dovedu. Dál už bude mít můj papír s nákresem. Já budu čekat u přepážky, dokud se nevrátí. Strašně jsem se o ni bála. Hlupáčkové jsou mnohem hbitější. Půjde teď, v téhle době jsou skoro všichni zaneprázdněni v jiných patrech.‘

Tím zápis končil. Další záznam byl psán jinak. Písmena byla malinká, taková úsečná.

‚Stala se hrozná věc. Stála jsem za přepážkou a čekala na Balu, a v duchu jsem si počítala. Myslela jsem, že kdyby se stačila vrátit dřív, než napočítám do tisíce, bude všechno v pořádku. Ale nestačila to. Zdržela se. Zablikala světélka, ozvalo se bzučení jako vždycky, když na korábu nebylo něco v pořádku. Kolem mne proběhli hlupáčkové. Pokoušela jsem se zavřít dveře a nepustit je dovnitř, ale vystřelili po mně tak silným proudem, že jsem bezmála ztratila vědomí. A Balu zabili. Je teď v muzeu. Musela jsem se skrývat ve své místnosti, dokud se všechno neuklidnilo. Bála jsem se, že mě taky zavřou, ale kdoví proč mě nebrali vážně. Když jsem asi po dvou hodinách vyšla do chodby, byl čas, kdy měl můj drak dostat ze zahrady vitamíny, u dveří k trepangám stáli hlupáčkové. Musela jsem tudy projít a vůbec se tím směrem ani nepodívat. To jsem ještě nevěděla, že Balu zabili. Teprve navečer jsem mohla prohodit pár slov s trepangami. A Dola mi řekla, že Bala je mrtvá.

V noci jsem strašně trpěla, vzpomněla jsem si, jaká byla milá, laskavá a hezká. Nepřetvařovala jsem se. Skutečně jsem to strašně prožívala. A taky mě napadlo, že teď je všemu konec, že se už nikdy nikdo do řídicího sálu nedostane. Ale dnes mi Dola vysvětlila, že není vše ztraceno. Zjistila jsem, že se mohou domlouvat na dálku, aniž se vidí, že snad využívají nějaké vlny dokonce na velkou vzdálenost. Bala se zdržela proto, že svým kolegům vysvětlovala celé zařízení ovládacího pultu našeho korábu a vůbec všechno, co tam viděla. Dostala se dokonce až k samotnému Stroji. Věděla, že určitě zahyne, ale že musí stihnout všechno jim vysvětlit. A Stroj ji zabil. Třeba by ji nezabil, vždyť je to jenom stroj, ale už se to stalo. Uvažovala jsem, jak asi muselo být mým pradědům, kteří žili v nevolnictví a neměli vůbec žádné vzdělání. Považovali Zemi za střed všeho světa. Nevěděli nic o Giordanu Brunovi nebo o Koperníkovi. Sem by se měli dostat. Ale jaký je v tomhle případě vlastně rozdíl mezi mnou a mým dědou? Sice jsem četla v časopisech o nekonečnosti světa, ale na mém životě to nezanechalo žádné stopy. Přesto jsem žila ve středu světa. Tím středem byl Kaljazin, můj dům v Zimmermanově ulici. A nakonec se ukázalo, že celá naše Země je obyčejná periferie …‘

Dag něco říkal Pavlyšovi, ten ho ale neposlouchal. Odpovídal naprosto nesouvisle jako právě nešetrně probuzený člověk.

‚Prvně za celá ta léta jsem se probudila zimou. Měla jsem pocit, že se mi špatně dýchá. Pak to přešlo. Zahřála jsem se. Když jsem však přišla k trepangám, řekly mi, že s korábem není něco v pořádku. Zeptala jsem se, jestli to nezpůsobila Bala. Řekly mi, že ne. Taky mi však řekly, že si musíme pospíšit. A já jsem si myslela, že ten koráb je věčný. Asi jako Slunce. Dola řekla, že toho vědí hodně o zařízení na korábu. A také o tom, jak pracuje Stroj. Říkaly, že doma mají stroje podstatně složitější, než jsou tady. Není však pro ně jednoduché bojovat se Strojem, protože je hlupáčkové zastihli nepřipravené, stejně jako mě. A beze mne se jim to nepovede. Jsem připravena dál jim pomáhat? Samozřejmě, odpověděla jsem jim. Dala mi říkala, že tím strašně riskuju. Jestli se jim podaří správně koráb nasměrovat nebo najít nějaký způsob, jak se odtud dostat, mohou se vrátit domů. Ale mně pomoct nemohou. Zeptala jsem se jich, jestli na korábu doopravdy nejsou nějaké záznamy o cestě k Zemi. Řekli mi, že nevědí, kde by je mohly hledat, že to je nejspíš uloženo v paměti Stroje, tehdy jsem jim řekla, že s nimi půjdu kamkoli, jenom když mi pomohou dostat se odtud. Raději budu žít a umřu u trepang než být v tomhle vězení. A když se mi nepodaří dostat se odtud, budu na sebe hrdá, že jsem mohla někomu pomoct. V takových chvílích je i umírání snazší. Trepangy se mnou souhlasily.

Na korábu byla ještě větší zima. Sáhla jsem si na trubky v malém sále. Byly už jen vlažné. Dva hlupáčkové tam u nich něco dělali, snad je opravovali. S trepangami jsem se dokázala domluvit, ale hlupáčkové se mnou za celá ta léta nepromluvili. Co by mi taky měli říkat? Musím už ale jít. Nevím, jestli se ještě vrátím ke svým zápiskům. Ještě bych ale chtěla něco napsat, ani ne tak pro toho, kdo bude tyto lístky číst, spíš sama pro sebe. Kdyby mi někdo řekl, že člověk bude uvržen na několik let do vězení, kde neuvidí žádné lidi, dokonce ani toho, kdo ho uvěznil, řekla bych, že tím je odsouzen k jisté smrti. Nebo že se z člověka stane zvíře. Nebo se zblázní. A jak je vidět, mně se nic takového nestalo. Zestárla jsem, zchátrala, jsem unavená, ale žiju. Ohlížím se teď zpět do minulosti a napadá mě, že jsem přece vždycky, skoro vždycky, měla co dělat. Jako v mém všedním životě na Zemi. Zřejmě má životaschopnost spočívá v tom, že se dovedu zaneprázdnit, a člověk vůbec že si dovede najít něco nebo někoho, kvůli komu stojí zato žít. Z počátku jsem měla naději, že se vrátím k Olince na Zemi. Když pak ta naděje zemřela, ukázalo se, že i tady můžu být užitečná.‘

A poslední lístek. Nalezl ho mezi čistými lístky, které si Naděžda připravila, nařezala, ale nestačila na ně už nic napsat.

‚Vážený Timofeji Fjodoroviči!

Dovolte, abych Vám vyjádřila upřímnou úctu a díky za všechno, co jste udělal pro mne a pro mou dceru Olgu. Jakpak tam asi žijete? Nestýská se Vám? Vzpomenete si na mě někdy? A co Vaše zdraví? Mně je bez Vás někdy strašně smutno a nesmí Vás ani napadnout, že jsem Vás neměla ráda, když jste byl invalida …‘

Dál byly dvě řádky mnohokrát přeškrtnuté. A byla tam namalovaná borovice. Nebo snad jedle. Bylo to namalováno neobratně.

Pak uplynulo několik dní. Pavlyš spal a jedl ve své obytné buňce a odcházel do dlouhých chodeb korábu jako do práce. Spojení navazoval jen zřídka a když na něho Dag začal vrčet, protože jeho kolegové brali Naděždu jako senzaci, jako podivuhodný paradox, pro ně to byl složitý případ, objev, jev (tady by bylo možno si vymyslet spoustu slov, která jenom přibližně odhalí všechnu složitost jejich prožitků, v nichž scházel jeden — ztotožnění).

Pavlyš neustále zůstával s Naděždou, chodil v jejich stopách, viděl tento koráb, jeho chodby, sklady, temná zákoutí, právě tak to všechno viděla Naděžda. Plně se dokázal vžít do atmosféry toho tragického vězení, které nejspíš nebylo určeno k takové úloze, před kterou byla zdravotní sestra z kaljazinské nemocnice postavena.

Nyní, když znal každé slovo z Naděždiných zápisků, když rozluštil posloupnost její činnosti v korábu, když si vysvětlil význam jejích cest a jednání, když se dostal i do těch míst, kam se Naděžda dostat nemohla, nebo o jejichž existenci neměla ani potuchy, mohl už vědět, co se stalo pak, ano, mohl to vědět, nešlo jen o neopodstatněné dohady.

Kousky drátů, převrácený robot hlupáček, tmavá skvrna na bílé zdi, podivným způsobem zpustošená řídicí kabina, stopy v oddělení palubního mozku, to všechno vytvářelo obrázek z posledních událostí, jichž se Naděžda zúčastnila. Pavlyš dokonce ani nehledal stopy, ale věděl, že tam všude mohou být. A jestliže na tom místě žádné stopy nebyly, šel dál tak dlouho, dokud jeho jistotu nepodepřely nové důkazy.