Půlka života…

5

Pavlyš vyhledal další lístek.

‚… uviděla jsem ale, že směrem ke mně, trochu nade mnou, letí něco podobného ponorce bez křídel. Měla jsem dojem, že je stříbrný. Člun se snesl přímo přede mnou, odřízl mi cestu zpátky. Bylo mi to divné. V době války jsem viděla všelijakou válečnou techniku a nejdřív mě napadlo, že je to nějaký nový typ letadla, které tu musí nouzově přistát, protože mělo poruchu. Chtěla jsem odejít a schovat se za stromem, aby se mi nic nestalo, kdyby třeba vybuchlo. Z loďky se ale vysunula železná chapadla, z nich se vyhrnuli hlupáčci. Tehdy jsem ještě nevěděla, že to jsou hlupáčci, v té chvíli jsem ztratila vědomí a nejspíš jsem zřejmě upadla…‘

„A co dál?“ zeptal se Dag, když přestávka trvala příliš dlouho.

„Nic,“ odpověděl mu Pavlyš.

„No co bylo dál?“

„Nic víc o tom už nepíše.“

„Tak o čem píše dál?“

Pavlyš mlčel. Četl si pro sebe.

‚Vím, jak se dostat do dolního patra. Vede tam cesta ze zahrady a hlupáčkové ji nehlídají. Strašně jsem se chtěla podívat na nováčky. Nikdo z mých sousedů totiž nepatřil mezi rozumné bytosti. Zvykla jsem si chodit ke drakovi do klece. Nejdřív jsem se ho bála. Pak jsem si všimla, čím ho hlupáčkové krmí. Byla to jenom tráva ze zahrady. Tak mě napadlo, že je to býložravec a že mi určitě nic neudělá. Možná že bych k němu do klece nepřišla ještě hezky dlouho, ale jednou jsem šla kolem a vidím, že je nějaký nemocný. Hlupáčkové se kolem něho motali, dávali mu potravu, něco měřili, šťouchali do něho. Drak ležel na boku a ztěžka dýchal. Přistoupila jsem tehdy ke mříži a podívala se na něho zblízka. Jsem přece ze zdravotnictví a mou povinnosti je pomáhat při utrpení. Hlupáčkům bych pomoct nemohla, jsou ze železa. Draka jsem si prohlédla, i když jen přes mříže. Byl zraněn, zřejmě se chtěl dostat z klece ven. Musí mít obrovskou sílu, ale moc rozumu se na něho nedostalo. Sebrala jsem tehdy odvahu, život přece není žádná procházka. Drak tu byl ještě dříve než já, musel si na mě už zvyknout, viděl mě snad tisíckrát. Řekla jsem hlupáčkům, aby mi tu nepřekáželi a přinesli teplou vodu. Samozřejmě že to bylo riziko. Nemohla jsem dělat žádné rozbory, nevěděla jsem o něm vůbec nic. Rány se mu podebraly, tak jsem mu je vymyla a jak to šlo, taky převázala. Žádný odpor mi nekladl. Dokonce se natáčel, aby mi práci usnadnil.‘

Další lístek se sem dostal zřejmě odněkud zespoda svazku, neměl s těmi předcházejícími vůbec žádnou souvislost.

‚Dnes jsem se pustila znovu do psaní, ale ruce mě nechtějí poslouchat. Ptákovi se podařilo uletět z klece. Hlupáčkové se ho pokoušeli chytit do sítě, honili ho po chodbách. Také jsem ho chtěla chytit, měla jsem strach, že se potluče. Pták se dostal do velkého sálu, v plném letu narazil do trubky a spadl. Když ho pak hlupáčkové táhli do svého muzea, vzala jsem si z něho tenké dlouhé pero, připomínalo spíš rákos. Ptáka jsem litovala a současně mu záviděla. Našel v sobě sílu skoncovat se sebou, když se nemohl dostat na svobodu. Ještě před rokem by mě mohl takový příklad silně ovlivnit. Teď jsem ale zaměstnaná. Nemůžu odejít jen tak. Cíl mé práce je sice neskutečný, přes to všechno existuje. Takhle rozladěná a zamyšlená jsem šla za hlupáčky, zapomněli za sebou zajistit přístup do muzea. Tam jsem ale nešla, není tam vzduch, jenom jsem se podívala skleněnou stěnou. Uviděla jsem nádoby, krychle, baňky, do nichž hlupáčkové ukládají ty, kdo nevydrželi tuto cestu: do formalinu nebo něčeho podobného. Pochopila jsem, že uplyne ještě několik let a mě, až budu mrtvá, nespálí nebo nepohřbí, ale dají do skleněné nádoby, aby se mohli hlupáčkové nebo jejich páni pokochat pohledem na člověka. Bylo mi z toho smutno. Vyprávěla jsem o tom Bale. Jen se přikrčila a dala mi najevo, že se toho taky bojí. Sedím teď nad papírem a představuji si sama sebe, jak plavu ve skleněné nádobě.‘

Po několika dnech Pavlyš vyhledal muzeum. Kosmická zima zmrazila tekutinu, v níž byly uchovávány exponáty. Pavlyš procházel pomalu od nádoby k nádobě, pečlivě prohlížel právě nádoby větší. Obával se, že tu najde Naděždu. Ve sluchátkách slyšel každou chvíli Daga nebo Sata — tak co, našels něco? Pavlyš sdílel Naděždin strach. Lepší by bylo cokoli než skleněná nádoba s formalinem. Skutečně našel nádobu s ptákem, nádherným duhovým stvořením s dlouhým ocasem a velkým okem na hlavě bez zobáku. Pak ještě našel baňku, v níž byla Bala. O ní se vypráví v následujících lístcích.

‚Stále se ve svém vyprávění pletu, protože to, co se děje nyní, je důležitější než to, co se událo před lety. Nejsem nějak v stavu popsat to mé dobrodružství souvisle. Ocitla jsem se v malé místnůstce. Svítilo tam světlo, tlumené a mrtvé světlo. To nebyla místnost, kde žiju teď. V místnůstce se povalovaly vykopané lastury, které sem hlupáčkové dopravili asi před rokem. Za více než čtyři roky jsme celkem šestnáctkrát zastavovali, vždycky přitom propukal strašný zmatek, hlupáčkové do korábu vláčeli nejrůznější věci, někdy i živé bytosti. Tak se také v mé místnůstce kromě mne objevil i hrníček, který jsem tehdy u řeky myla a který se mi později velice hodil, větvičky z borovice, tráva, kameny a různý hmyz. Teprve pak jsem pochopila, že se potřebovali dozvědět, co mi mají dávat k jídlu. Nejdřív jsem totiž myslela, že se sem ty věci dostaly čistě náhodou. Nejedla jsem nic, neměla jsem na to ani pomyšlení. Sedla jsem si, zaklepala na stěnu, byla pevná, tvrdá, stále jsem kolem sebe slyšela bzučení, jako kdyby tu pracovaly stroje z parníku. Kromě toho jsem pocítila velkou lehkost, tady je vůbec všechno lehčí než na Zemi. Kdysi jsem četla, že na Měsíci je přitažlivost taky menší a jestli vůbec někdy lidé poletí ke hvězdám, jak o tom psal Ciolkovskij, nebudou vážit vůbec nic. Právě tahle slabá přitažlivost mi pomohla pochopit, že už nejsem na Zemi, že mě unesli, odvezli dočista jako kavkazského zajatce a pořád se nemohli dostat na místo určení. Strašně moc věřím, že i lidé na naší Zemi se jednou naučí létat do kosmického prostoru. Mám ale strach, že než k tomu dojde, bude pozdě.‘

Pavlyš tyto řádky přečetl nahlas. Dag na to řekl:

„O jeden jediný rok se nedožila první družice.“

Sato ho však poopravil:

„Ona ale byla naživu, když létal Gagarin.“

„Snad. To jí ale život neusnadnilo.“

„Kdyby to věděla, bylo by to pro ni snazší,“ uvažoval Pavlyš.

„Tím si nejsem jist,“ pochyboval Dag. „Určitě by v takovém případě čekala, že ji někdo osvobodí. A nedočkala by se.“

„O to přece nejde,“ řekl Pavlyš. „Pro ni by bylo důležité vědět, že my to také dokážeme.“

A dál už četl nahlas, dokud se neunavil:

‚Přinesli mi potravu a čekali ve dveřích, jestli to budu jíst nebo ne. Ochutnala jsem takovou podivnou kaši, trochu slanou, spíš jídlo bez chuti. Tehdy jsem ale měla hlad a byla jsem pořád trochu jako omráčená. Stále jsem pozorovala hlupáčky, stojící ve dveřích jako želvy, a požádala jsem je, aby sem přivedli jejich velitele. Nevěděla jsem tehdy, že jejich náčelníkem je STROJ, který je umístěn podél celé stěny toho nejvzdálenějšího sálu. Nevěděla jsem, co je to za pány, vlastně to nevím ani dnes, kteří vyslali do vesmíru tenhle koráb a v něm jenom samé kovové automaty. Pak jsem přemýšlela, jak se dozvěděli, jaká strava mi neuškodí. A lámala jsem si hlavu, dokud jsem se nedostala do jejich laboratoře. Tady mě napadlo, že mi vzali krev, když jsem byla v bezvědomí, a podle ní prozkoumali můj organismus Podle toho přišli na to, co v jakých dávkách potřebuju, abych neumřela hlady. Ale co to je, když se řekne, že něco chutná, o tom nemají ani potuchy. Na ty hlupáčky se už dlouho nezlobím. Jsou jako vojáci, kteří plní rozkaz. Jenomže vojáci, mohou vždycky přemýšlet, oni však ne. Celé první dny jsem proplakala, chtěla jsem na svobodu a pořád jsem nebyla schopna pochopit, že ke svobodě musím letět a letět. A nikdy nedoletět.

… Najednou jsem byla plná takového neklidu. Byla to určitě předtucha, že už nejsem sama. Mám teď takový dojem, že se brzy musí něco stát. Neměla jsem potuchy, jestli to bude k lepšímu. K horšímu se to snad už ani změnit nedá. Dnes se mi zdálo o Olince a ve spánku mi bylo divné, že neroste, že je pořád taková malá. Vždyť už by měla být velká. Ale ona se pořád jenom smála. Když jsem se probudila, seděl ve mně právě ten neklid.‘