Půlka života…

4

‚Tenhle papír jsem objevila před dvěma měsíci, nedokázala jsem ale najít nic, čím bych mohla psát. Teprve včera mě napadlo, že ve vedlejší místnosti, kde sedí jeden z hlupáčků, jsou shromážděny kameny vypadající jako tuha. Jeden z nich jsem si tam vzala. A teď začnu psát.‘ (Druhý den si Pavlyš všiml poškrábaných stěn v Naděždině kajutě, škrábance byly v dlouhých sloupcích pod sebou, a tak ho napadlo, že to mohl být Naděždin kalendář.)

‚Už dávno jsem si chtěla psát deník, protože pořád věřím, že jednou, i kdybych se takového dne neměla dočkat, mě někdo najde. Člověk přece nemůže žít bez jakékoli naděje. Někdy lituji, že nevěřím v boha. Mohla bych na něho spoléhat a myslet si, že to všechno je zkouška, kterou na mě seslal.‘

Tím lístek končil. Pavlyš si uvědomil, že lístky jsou uspořádány časově za sebou, ale Naděžda že nemohla psát deník každý den. Někdy zřejmě uplynuly týdny, než se znovu dostala ke psaní.

‚Dneska jsou nějak uspěchaní. Mám to proto také těžší. Zase jsem kašlala. Vzduch se tady ani nepohne. Ale člověk si zřejmě může zvyknout na všechno. Nejtěžší ze všeho však je, když se ocitne sám. Naučila jsem se povídat si nahlas. Nejdřív mi to bylo trapné, pořád jsem si myslela, že mě může někdo slyšet. Teď už si dokonce i zpívám. Musím zaznamenat, jak se to všechno se mnou stalo, protože nedej pámbů, aby se ještě někdo jiný dostal do mé situace. Dnes mi je zvláště těžko a když jsem šla do zahrady, cestou jsem se tak zadýchala, že jsem si musela sednout a odpočinout rovnou u jedné stěny a hlupáčkové mě přivlekli zpátky napůl mrtvou.‘

Po dvou dnech Pavlyš našel, čemu Naděžda říkala zahrada. Byl to velký hydroponický uzel. Něco na způsob botanické zahrady.

‚Hned píšu, protože stejně nemůžu nikam jít, navíc mě hlupáčkové nikam nepustí. Zřejmě se naše společnost na korábu rozroste. Nevím jenom, jestli to všechno uvidím…‘

Třetí lístek byl psán drobnějším, avšak nesmírně pečlivým písmem. Naděžda šetřila papírem.

‚Jestli se sem někdy dostanou lidé, ať se o mně dozvědí všechno. Jmenuji se Sidorovová Naděžda Matvejevna. Narodila jsem se v roce 1923 v Jaroslavském okrese ve vesnici Gorodišče. Tady jsem vystudovala střední školu, pak jsem chtěla jít na vysokou, ale zemřel mi otec Matvej Stěpanovič, matka nemohla pracovat sama v kolchoze a navíc se ještě starat o domácnost. Proto jsem začala pracovat v kolchoze také, i když jsem pořád věřila, že jednou budu studovat dál. Mé sestry Věra a Valentina vyrostly, můj sen se splnil a já jsem začala studovat zdravotnickou školu v Jaroslavli, válku jsem prožila v nemocnicích jako zdravotní sestra. Po válce jsem se vrátila do Gorodišče a tady jsem začala pracovat opět jako sestra v místní nemocnici. V roce 1948 jsem se provdala, přestěhovali jsme se do Kaljazinu a rok nato se mi narodila dcera Olinka. Můj muž, řidič, zemřel v roce 1953 při automobilové nehodě. Zůstala jsem s Olinkou sama.‘

Pavlyš seděl v koutě místnůstky pod uzavřenou bílou obytnou buňkou. Naděždin životopis četl nahlas. Nebylo to nic zvlášť obtížného, psala čitelně silně nakloněným oblým písmem, na některých místech už grafit opadal, to pak Pavlyš nakláněl lístek papíru, aby mohl všechno přečíst podle vytlačených stop na lístku. Lístek odložil a opatrně vzal do ruky další, domníval se, že tu najde pokračováni celého příběhu.

„Tak ve třiapadesátém jí bylo třicet let,“ řekl Sato.

„Čti dál,“ vybídl ho Dag.

„Tady ale píše o něčem úplně jiném,“ sděloval Pavlyš. „Nejdřív si to přečtu sám.“

„Čti to rovnou nahlas,“ urazil se Dag.

Pavlyše v té chvíli napadlo, jak dlouho mu Dag nic nezáviděl a jak si oni dva navzájem vlastně nic nezáviděli.

‚Dnes sem přivlekli další. Uložili je do dolního patra do prázdných klecí. Nemohla jsem zjistit, kolik jich je. Určitě víc. Hlupáček přede mnou zavřel dveře a mě tam nepustil. Najednou jsem si uvědomila, jak jim závidím. Ano, závidím těm nešťastníkům, kteří byli navždy odtrženi od svých rodin a domovů, kteří sem byli uvězněni za něco, co nikdy neudělali. Je jich několik. Snad tři, snad pět. Jenom já jsem dočista sama. Čas tady plyne nesmírně jednotvárně. Kdybych se tu nenaučila něco dělat, už dávno bych umřela. Kolik let tady jsem? Odhaduji, že probíhá čtvrtý rok. Budu to muset zkontrolovat a přepočítat čárky. Mám jenom strach, že to není přesné. Žádné záznamy jsem nedělala, když jsem byla nemocná, dostala jsem se z toho jenom proto, že jsem myslela na Olinku, co se dá dělat, pustím se do práce. Hlupáček mi přinesl nitě a dráty. Něco přece jenom pochopí. Jehlu jsem si našla ve druhém patře. Nejdřív mi ji chtěl jeden hlupáček sebrat. Dostal chudinka strach.‘

„Tak co je?“ zeptal se Dag.

„Všechno číst přece nemůžu,“ vysvětlil mu Pavlyš. „Počkejte, tohle vypadá jako pokračování.“

‚Jednou tyto lístky uspořádám po pořádku. Pořád si myslím, že si je někdy někdo přečte. Já už nebudu, můj prach se rozletí vesmírem, ale papírky to přežijí. Moc tě prosím, kdo budeš tohle číst, najdi mou dceru Olgu. Jistě už bude velká. Vysvětli jí, co se stalo s její matkou. Můj hrob sice nikdy nenajde, přesto je mi při takovém pomyšlení lépe. Kdyby mi někdy někdo řekl, že se dostanu do takového strašného vězení, že budu naživu, ale stále budu mít pocit, že už dávno nejsem, zemřela bych hrůzou. Jenže já žiju. Snad proboha Timofeje nenapadne, že jsem opustila dítě a nechala mu je na krku a že jsem si odjela hledat příjemnější život. Ne, nejspíš prohledali celé to říční rameno a myslí si, že jsem se utopila. Ten večer mi nikdy nevymizí z paměti, protože to byla výjimečná chvíle. Ne kvůli tomu neštěstí, to vůbec ne. Tehdy se mělo v mém životě něco změnit… A změnilo se, jenomže úplně jinak.‘

„Ne,“ prohlásil Pavlyš a lístek odložil. „To jsou příliš soukromé věci.“

„Prosím tě, co na tom může být po tolika letech soukromého?“

„Je tam o Timofejovi. Vždyť ani nevíme, kdo to ten Timofej byl. Nějaký její známý. Třeba někdo z nemocnice. Počkej, budu hledat dál.“

„Jak můžeš takhle uvažovat?“ rozčilil se Dag. „V tom spěchu klidně něco důležitého přehlédneš.“

„Nic takového neudělám,“ uklidnil ho Pavlyš. „Těmhle papírkům je spousta let. Ty dva přece nemůžeme hledat a ji nemůžeme zachránit. Stejně bychom mohli přistupovat ke klínovému písmu. Žádný zásadní rozdíl v tom vlastně není.“

‚Po manželově smrti jsem zůstala s Olinkou sama, nepočítám-li sestry. Ty ale bydlely daleko, měly své rodiny a své starosti. Moc přepychově jsme si nežily, pracovala jsem v nemocnici a v roce 1956 jsem byla jmenována vrchní sestrou. Olinka měla začít chodit do školy, do první třídy Měla jsem možnosti se znovu provdat, chtěl si mě třeba vzít jeden lékař z naší nemocnice, hodný, i když dost starý člověk. Odmítla jsem ho, protože jsem si myslela, že i já mám své mládí za sebou. Je nám i ve dvou s Olinkou dobře. Pomáhal nám bratr mého muže Timofej Ivanov, válečný invalida, který pracoval jako hajný nedaleko našeho města To neštěstí se mi přihodilo koncem srpna 1956. Přesně si už nepamatuju, kolikátého bylo, vím jenom, že to bylo v sobotu večer… Tehdy se nám v nemocnici nahrnula spousta práce, hodně lidí mělo dovolenou a já jsem zastupovala jiné kolegyně. Olinku si naštěstí k sobě vzal jako vždycky Timofej do své hájenky. Přijížděla jsem za nimi vždycky v sobotu navečer autobusem, pak jsem šla pěšky, těšila jsem se, že si přes neděli pořádně odpočinu. Timofejova hájenka stála v borovém lese poblíž Volhy.‘

Pavlyš se odmlčel.

„A co bylo dál?“ zeptal se Dag.

„Musíš počkat, až najdu další lístek.“

‚Pokusím se popsat, co se stalo, udělám to nejpodrobněji, protože jako pracovník ze zdravotnictví chápu, jaký význam má správná diagnóza, pro někoho možná budou takové podrobnosti k něčemu dobré. Možná že tenhle můj popis, dostane-li se do rukou nějakého odborníka, pomůže vysvětlit jiné podobné případy, pokud k nim došlo. Ten večer mě Timofej s Olinkou vyprovodili k řece, kam jsem šla mýt nádobí. Na tomhle místě vede cesta od Timofejovy hájenky až k vodě. Timofej na mě chtěl počkat, ale já jsem se bála, aby Olinka nenastydla. Bylo tehdy poměrně chladno, tak jsem ho požádala, aby s ní odešel domů a jemu jsem řekla, že se hned vrátím. Ještě nebyla úplná tma. Po třech čtyřech minutách, když ti dva odešli, zaslechla jsem slabé bzučení. Nepovažovala jsem to za nic divného, napadlo mě jenom, že daleko odtud po Volze pluje nějaký motorový člun. Najednou na mě ale padl takový nedobrý pocit, předtucha něčeho zlého. Pohlédla jsem na řeku. Žádný člun jsem nikde neviděla…‘