Půlka života…

11

Pavlyš zvedl z podlahy ohořelý kousek látky, všechno, co z Naděždy zbylo. Pak dal na hromádku kouličky. Byl to smutný konec celého příběhu. Přesto však zbývala ještě malá naděje, že se ve svých představách zmýlil, že se Naděždě přece jenom podařilo s člunem odletět.

Vstal a přistoupil ke studenému, nanicovatému robotu, který dělal všechno, co se od něho v zájmu korábu vyžadovalo. Který tu takhle celá ta léta prostál a mířil do prázdna. Robot plnil svou povinnost, chránil koráb před možným nebezpečím.

„Už jsem tě dvě hodiny neslyšel,“ ozval se Dag. „Stalo se něco?“

„Povím ti to potom,“ odpověděl Pavlyš. „Až potom.“

Seděli společně se Sofií Petrovnou rovnou u okna. Ona popíjela limonádu, on pivo. Dobré, černé pivo a vědomí, že ho mohl pít, že se mohl oddávat nádhernému nicnedělání, do příští lékařské prohlídky mu zbývalo kolem tří měsíců, to všechno právě ještě zvýrazňovalo skvělé uspokojení z tohoto drobného přestupku, který jistě bylo možno prominout.

„Vy skutečně můžete pít pivo?“ zeptala se Sofie Petrovna.

„Můžu,“ řekl stručně Pavlyš.

Sofie Petrovna nedůvěřivě zakroutila hlavou. Byla přesvědčena, že kosmonauti pivo nepijí. A měla pravdu. Odvrátila se od Pavlyše a pohlédla na nekonečný prostor, na fantastické siluety planetárních strojů v oranžovém západu.

„Trvá to nějak dlouho,“ řekla.

Sofie Petrovna Pavlyšovi připadala jako nudná žena, i když byla zřejmě na svém místě. Určitě svou práci dokonale ovládá, učí děti rodnému jazyku, ale žáci ji zřejmě příliš v lásce nemají, uvažoval Pavlyš, když zkoumal její ostrý energický profil, hladce učesané vzadu svázané šedivé vlasy.

„Proč si mě tak prohlížíte?“ zeptala se ho, aniž se ohlédla.

„To máte z toho učitelování?“ odpověděl otázkou Pavlyš.

„Co tím myslíte?“

„Učitel musí vidět všechno, co se ve třídě děje, i když se to odehrává třeba za jeho zády.“

Usmála se jenom rty.

„Já jsem si myslela, že hledáte, čím jsme si podobné.“

Pavlyš neodpověděl. Byla to pravda, hledal podobu, ale nechtěl to přiznat. U sousedního stolu se usadila hlučná společnost frekventantů v modrých kombinézách. Ti mladí si je mohli převléknout hned v hangáru, ale chodili v nich rádi. Ještě si na ten oblek ani na čepice se zlatým erbem planetární služby nestačili zvyknout.

„Už mají trochu zpoždění,“ opakovala Sofie Petrovna.

„Ale ne,“ Pavlyš pohlédl na hodinky. „Říkal jsem vám přece, abyste raději počkala doma.“

„Doma bych nevydržela. Neustále bych měla pocit, že někdo přijde a zeptá se: ‚Proč jste tam nejela?‘“

Mluvila spisovně, až trochu knižně, jako kdyby celou tu dobu psala pomyslné věty a opravovala je červenou tužkou.

„Celá ta léta,“ pokračovala a pozvedla sklenici s limonádou, prohlížela si přitom bublinky na stěnách, „celá ta léta jsem žila čekáním na dnešní den. Možná vám to bude připadat divné, protože navenek jsem se snažila nedat najevo sebemenší netrpělivost, které jsem se nedokázala zbavit. Čekala jsem, až rozšifrují obsah paměťových bloků z korábu. Čekala jsem na den, kdy bude odeslána výprava k planetě bytostí, kterým má babička říkala trepangy. Čekala jsem na návrat výpravy. A teď jsem se konečně dočkala.“

„Je to zvláštní situace,“ přitakal Pavlyš.

„Vím, jak jste byl zklamán, když jsme se prvně setkali, a kdy jsem nedala dostatečně najevo své city, jak jste zřejmě čekal. Co jsem však měla dělat? Babičku jsem si mohla připomenout jenom z několika amatérských fotografií, z maminčina vyprávění a podle čtyř medailí, babiččiných medailí z let, kdy byla jako zdravotní sestra na frontě. Byla už pro mne něčím abstraktním. Maminka rovněž zemřela. A právě ona bylá poslední člověk, pro niž spojení slov ‚Naděžda Sidorovová‘ neznamenalo jenom amatérskou fotografii, ale i reálné vzpomínky na ruce, oči, na babiččina slova. Ode dne, kdy se babička ztratila, uplynulo už skoro sto let… Teprve když jste odjel, uvědomila jsem si a cítila určitou spojitost. Ne, za to nemohou časopisy a noviny s články o prvním člověku, který se setkal s vesmírem. Tou pravou příčinou byl babiččin deník. Začala jsem své jednání měřit její trpělivostí, její samotou.“

Pavlyš naklonil hlavu, jako kdyby tím chtěl přitakat.

„Já nejsem takový suchar, jak si myslíte, mladíku,“ řekla najednou Sofie Petrovna docela jiným hlasem „Jsem hlavní představitelkou rolí zlých stařen v našem ochotnickém divadle, to ano, ale žáci mě mají rádi.“

„Já jsem si nic jiného ani nemyslel,“ zalhal Pavlyš.

Když zvedl oči, setkal se s jejím úsměvem. Její propadlé tváře zrůžověly. Zvedla sklenici s limonádou a řekla:

„Napijeme se na dobré zprávy.“

Dag se proplétal mezi stoly a Pavlyše i Sofii Petrovnu viděl už zdálky.

„Už letí,“ řekl. „Potvrdil to dispečink.“

Stáli u okna a dívali se, jak na obzoru klesl k Zemi planetární koráb, jak se k němu rozletěly v západu slunce různobarevné létavice. Sešli dolů, protože Dag se velice dobře znal s velitelem výpravy Klapačem a věřil, že si s ním bude moci promluvit dřív než novináři.

Klapač vystoupil první. Zastavil se a přejel očima celou společnost, která ho přišla uvítat. Rozběhla se k němu holčička s ohrnutým nosem a s neuvěřitelně světlými vlasy, podobné měl i on. Zvedl ji do náručí. Jeho oči však neustále hledaly někoho mezi shromážděnými lidmi. Když docházel ke dveřím, uviděl Daga, Pavlyše a Sofii Petrovnu. Postavil dcerku na zem.

„Dobrý den,“ řekl Sofii Petrovně. „Moc jsem nevěřil, že přijdete.“

Sofia Petrovna se zamračila. Necítila se ve své kůži, když na ni hleděly televizní kamery a mířily objektivy fotoaparátů.

Před Klapačovou tváří se jako čmelák vznášel malý mikrofon. Odstrčil ho stranou.

„Doletěla tam?“ zeptala se Sofie Petrovna.

„Ne,“ řekl Klapač. „Zahynula. Pavlyš měl pravdu.“

„No a?“

„Nemuseli jsme se na ni dlouho vyptávat. Podívejte se.“

Klapač rozepjal kapsu své slavnostní uniformy. Posádka se vždycky převléká na mimozemských základnách. Ostatní členové posádky stáli za Klapačovými zády. Na plošince před kosmodromem se rozhostilo ticho. Vylovil fotografii. Objektiv televizní kamery k ní sestoupil a fotografie rázem zabrala půl obrazovky televizoru.

Na snímku bylo město. Nízké kopule a protáhlé stavby. Vpředu se tyčila na nízkém podstavci socha. Seděla tam hubená, hladce učesaná žena v šatech z pytloviny, na klíně držela podivnou bytost podobnou trepanze. Ta žena se podobala Sofii Petrovně.

„Tati,“ řekla holčička s ohrnutým nosem, která teď musela čekat. „Ukaž mi to taky.“

„Tumáš,“ řekl Klapač a předal jí fotografii.

„Nějaký ošklivý šnek,“ konstatovala holčička zklamaně. Sofie Petrovna sklopila hlavu a krátkým, jistým krokem mířila k budově kosmodromu. Nikdo ji nezdržoval, nikdo na ni nezavolal. Jenom jediný novinář se za ní chtěl rozeběhnout, ale Pavlyš ho včas chytil za rukáv. Dag vzal zpátky fotografii od holčičky.

Díval se na ni a viděl před sebou mrtvý koráb řítící se do nekonečného vesmíru.

Zanedlouho prostranství před kosmodromem překypovalo hlasy, smíchem a běžným radostným zmatkem, který doprovází přílet každého korábu, každý návrat kosmonautů.

KONEC