Poslední poklona Sherlocka Holmese - читать бесплатно онлайн полную версию книги автора Arthur Conan Doyle (Vila Vist árie) #2

Vila Vistárie

1. Podivuhodný zážitek pana Johna Scotta Ecclese

Zjišťuji ve svých záznamech, že všechno začalo jistého pošmourného, větrného dne koncem března roku 1892. Při obědě dostal Holmes telegram a načrtl odpověď. Nic k tomu nepodotkl, ale zřejmě mu to nešlo z hlavy, protože po jídle zůstal zamyšleně stát před krbem, pokuřoval z dýmky a občas pohlédl na zprávu. Zničehonic se pak ke mně obrátil s šibalským zábleskem v očích.

„Vás přece musíme považovat za člověka s literárními sklony, Watsone,“ řekl. „Jakpak byste definoval slovo ‚groteskní‘?“

„Podivné – neobyčejné,“ navrhl jsem.

Zavrtěl nad mými synonymy hlavou.

„V tom výrazu je určitě ještě něco víc,“ řekl; „tkví v něm náznak čehosi tragického a hrůzyplného. Když si v duchu vyvoláte některá ta líčení, jimiž těžce zkoušíte trpělivost čtenářů, seznáte, že od groteskního je často pouze krůček k zločinu. Vzpomeňte si na tu příhodičku se spolkem ryšavců. Zpočátku se zdála výrazně groteskní a potom skončila v zoufalém pokusu o loupež. Anebo na onen velice groteskní případ s pěti pomerančovými jadérky, který přímo vyústil v plánovanou vraždu. Jak to slovo slyším, zbystřím pozornost.“

„Objevilo se zde?“ zeptal jsem se.

Přečetl telegram nahlas.

Mám za sebou zcela neuvěřitelnou a groteskní příhodu. Mohu se s Vámi poradit?

S. E., poštovní úřad na Charing Cross

„Píše to muž či žena?“ zeptal jsem se.

„Muž, samozřejmě. Žádnou ženu by nenapadlo, aby zaplatila telegrafickou odpověď. Prostě by se sem rozjela.“

„Přijmete ho?“

„Milý Watsone, víte, jak se nudím ode dne, kdy jsme dostali pod zámek plukovníka Carrutherse. Můj rozum je jako rozjetý stroj: sám sebe ničí, protože nevykonává práci, k níž je předurčen. Život je fádní, v novinách se nic nedočtete, z podsvětí se navždy vytratila všechna odvaha a romantika. Jak se mne tedy můžete ptát, zda jsem ochoten věnovat pozornost nově se naskytnuvšímu problému, ať už se z něho vyklube třeba cosi banálního? Náš klient však už jde, pokud se nemýlím.“

Na schodech se ozvaly odměřené kroky a za okamžik nato vstoupil do místnosti vysoký statný pán s prošedivělými licousy, na první pohled úctyhodný a řádný občan. Celý jeho způsob života byl vepsán v jeho těžkopádných rysech a obřadném vystupování. Od kamaší až k brýlím se zlatými obroučkami to byl člověk konzervativní, bohabojný a zákonů dbalý, povahy nanejvýš ortodoxní a konvenční. Jakýsi nevšední zážitek však narušil jeho vrozenou vyrovnanost a obrazil se v rozčepýřených vlasech, hněvem rozpálených tvářích a v rozčileném, překotném počínání. Host přešel přímo k věci.

„Jmenuji se Scott Eccles a zažil jsem velmi zvláštní a nepříjemnou příhodu, pane Holmesi,“ pravil. „V životě jsem se neoctl v takové situaci. Bylo to vůči mně neslušné, ba přímo pobuřující. Musím trvat na vysvětlení.“ Tváře se mu nadouvaly a slova ze sebe ztěžka vyrážel, jak se zlobil.

„Prosím přijměte místo, pane Ecclesi,“ řekl Holmes chlácholivě. „Smím se vás předně zeptat, proč vůbec za mnou přicházíte?“

„Víte, pane Holmesi, nepřipadalo mi, že by se tou záležitostí měla zabývat policie, a přitom zajisté uznáte, až uslyšíte fakta, že jsem to nemohl nechat jen tak. Zásadně nejsem nakloněn službám soukromých detektivů, ale vás znám z doslechu, a proto –“

„Zajisté. A za druhé, pročpak jste nepřišel hned?“

„Jak to myslíte?“

Holmes pohlédl na hodinky.

„Je čtvrt na tři,“ pravil. „Telegram jste odesílal kolem jedné. Váš zevnějšek a oblečení napoví však každému, že vás něco rozrušilo hned, jak jste se probudil.“

Náš klient si uhladil rozčepýřené vlasy a přejel prsty neholenou bradu.

„Máte pravdu, pane Holmesi. Nevěnoval jsem ranní toaletě vůbec pozornost. Hleděl jsem opustit takový dům co nejrychleji. Zašel jsem do realitní kanceláře, ale tam mi řekli, že pan Garcia má nájemné řádně zaplacené a že ve vile Vistárii je všechno v pořádku.“

„Počkejte, milý pane,“ zasmál se Holmes. „Jste jako můj přítel doktor Watson: ten má také zlozvyk vyprávět události zprostředka nebo od konce. Prosím upokojte se, abyste mi mohl po pořádku vylíčit, co se přihodilo, že jste ráno vyběhl z domu neučesaný a neupravený, se střevícemi a vestou zapjatými nakřivo, hledat radu a pomoc.“

Klient kajícně přelétl pohledem svůj neobvyklý zevnějšek.

„Uznávám, že to nepůsobí zrovna dobrým dojmem, pane Holmesi, a pokud si vzpomínám, za celý život se mi něco takového ještě nestalo. Ale vylíčím vám celou tu podivnou záležitost, a jistě budete nucen připustit, až mne vyslechnete, že pro to mám dostatečnou omluvu.“

Nebylo mu však dopřáno, aby vůbec začal. Na chodbě se ozvaly nějaké zvuky, paní Hudsonová otevřela dveře a uvedla dva úředně se tvářící hromotluky: jednoho z nich jsme znali, byl to inspektor Gregson ze Scotland Yardu, energický, odvážný a v mezích svých možností schopný policejní úředník. Stiskl Holmesovi pravici a představil mu svého kolegu jako inspektora Baynese ze surreyského okrsku.

„Vyšetřujeme jednu věc společně, pane Holmesi, a stopa nás zavedla až sem.“ Obrátil buldočí oči k našemu návštěvníkovi. „Jste pan John Scott Eccles, bytem v Lee, dům zvaný Popham?“

„Jsem.“

„Hledám vás už od rána.“

„Bezpochyby vás upozornil ten telegram,“ řekl Holmes.

„Správně, pane Holmesi. Zachytili jsme stopu na poště v Charing Cross a přišli jsme sem.“

„Ale proč mne hledáte? Co si přejete?“

„Pane Scotte Ecclesi, potřebujeme vaši výpověď týkající se událostí, v jejichž důsledku přišel včera v noci o život pan Aloysius Garcia z vily Vistárie u Esheru.“

Náš klient vyvalil oči a z užaslého obličeje mu zmizela všechna barva.

„On je mrtev? Říkáte, že je mrtev?“

„Ano, pane, je mrtev.“

„Ale co se stalo? Nějaké neštěstí?“

„Byl zavražděn, o tom nemůže být sporu.“

„Pro boha živého! To je strašné! Snad si nemyslíte – snad nepodezíráte mne?“

„U mrtvého v kapse jsme našli váš dopis a z něho jsme se dozvěděli, že jste hodlal strávit noc na dnešek v jeho domě.“

„A také jsem ji tam strávil.“

„Opravdu?“

A už se objevil úřední zápisník.

„Sečkejte okamžik, Gregsone,“ řekl Sherlock Holmes. „Chcete pouze výpověď, ne?“

„A je mou povinností upozornit pana Scotta Ecclese, že může být použita proti němu.“

„Pan Eccles nám právě hodlal všechno vylíčit, než jste přišli. Myslím, Watsone, že by mu trochu brandy se sodou nemohlo škodit. Podívejte, pane Ecclesi, doporučoval bych vám, abyste pustil ze zřetele, že máte o dva posluchače navíc, a pověděl nám všechno tak, jak byste to byl učinil, kdyby vás nebyl nikdo vyrušil.“

Návštěvník spolkl koňak a barva se mu vrátila do tváří.

Pohlédl pochybovačně na inspektorův zápisník a jal se líčit svou neobvyklou příhodu.

„Jsem starý mládenec,“ řekl, „a protože mám rád společnost, stýkám se s velkým počtem lidí. Mezi mými přáteli je i rodina jistého Melvilla, sládka na odpočinku, který bydlí v Albermale Mansion v Kensingtonu. U jeho tabule jsem se před několika týdny seznámil s mladým mužem jménem Garcia. Vyrozuměl jsem, že je španělského původu a že zastává jakousi funkci na jejich vyslanectví. Hovořil dokonale anglicky, měl příjemné způsoby a byl to fešný člověk, jaký se hned tak nevidí.

Nějak se stalo, že jsme se s tím mladíkem spřátelili. Zdálo se, že jsem mu byl na první pohled sympatický, a třetí den po našem seznámení mne přišel navštívit do Lee. Po čase mne pozval, abych strávil pár dní v jeho vile Vistárie, ležící mezi Esherem a Oxshottem. Přijal jsem jeho pozvání a včera večer jsem se rozjel do Oxshottu.

Popsal mi předem svou domácnost. Žil s věrným sluhou, svým krajanem, který mu obstarával všechno potřebné. Ten člověk mluvil anglicky. Pak měl ještě výborného kuchaře, jak tvrdil, míšence, kterého sebral někde na cestách a který prý umí připravit skvělou večeři. Vzpomínám si, jak podotkl, že taková domácnost se jistě vyjímá podivně v samém srdci Surrey, a já s ním souhlasil, ač se ukázalo, že je ještě mnohem podivnější, než jsem předpokládal.

Přijel jsem tam – od Esheru je to asi dvě míle na jih. Dům je dost rozlehlý, stojí stranou od silnice a vede k němu točitá příjezdová cesta, lemovaná živým plotem. Koukám, že stavení je staré, omšelé, až hrůza zanedbané. Když bryčka zastavila na zapleveleném prostranství před domovními dveřmi, poskvrněnými plísní a vlhkem, zmocnily se mne pochyby, zda činím moudře, když jedu na návštěvu k člověku, kterého znám jen zběžně. Přišel mi však sám otevřít a vítal mne s halasnou srdečností. Předal mne sluhovi, takovému posmutnělému snědému člověku, který mi vzal zavazadlo a uvedl mne do mého pokoje. Celý dům působil tísnivě. Večeřeli jsme sami dva, a třebaže se mne můj hostitel snažil ze všech sil bavit, měl jsem dojem, že těká v myšlenkách někde docela jinde, a občas promluvil tak neurčitě a procítěně, že jsem mu sotva rozuměl. Bez ustání bubnoval prsty na stůl, okusoval si nehty a i jinak dával najevo nervozitu a netrpělivost. Večeře nebyla valná a obsluha také ne a přítomnost smutného, zamlklého sluhy k náladě nepřispívala. Ujišťuji vás, že jsem si v průběhu večera mnohokrát přál, abych si dokázal vymyslet nějakou výmluvu, která by mi pomohla vrátit se do Lee.

Vzpomínám si na jednu věc, která snad může souviset s událostmi, jež vy dva, pánové, vyšetřujete. Tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost. Když jsme dojídali, předal sluha pánovi nějaký lístek. Neušlo mi, že si můj hostitel poté, co jej přečetl, počíná ještě roztržitěji a podivněji než předtím. Přestal se vůbec namáhat s rozhovorem, ale seděl zabrán do vlastních úvah a kouřil jednu cigaretu za druhou. Byl jsem rád, že jsem se někdy kolem jedenácté mohl odebrat na lože. O něco později nahlédl Garcia ke mně do pokoje – měl jsem už zhasnuto – a ptal se, jestli jsem nezvonil. Odpověděl jsem, že nikoli. Omluvil se, že mne tak pozdě vyrušil, neboť už byla téměř jedna hodina, jak pravil. Nato jsem usnul a spal tvrdě až do rána.

A teď se dostávám k překvapující části celé příhody. Když jsem se probudil, byl už bílý den. Pohlédl jsem na hodinky a zjistil, že bude pomalu devět. Výslovně jsem žádal, aby mne přišli probudit v osm, a proto mne taková zapomnětlivost překvapila. Vyskočil jsem z postele a zazvonil na sluhu. Nikdo nepřicházel. Zvonil jsem znovu a znovu, ale bylo to stejně málo co platné. Usoudil jsem tedy, že se zvonek porouchal. Hodil jsem na sebe šaty a celý rozzlobený jsem seběhl dolů, abych požádal o horkou vodu. Umíte si představit, jak mne překvapilo, když jsem tam nikoho nezastal. Volal jsem v hale. Žádná odpověď. Běhal jsem z pokoje do pokoje. Všude pusto a prázdno. Můj hostitel mi předchozího večera ukázal, kde má ložnici, tak jsem tam zaklepal na dveře. Nic se neozvalo. Stiskl jsem kliku a vstoupil. Místnost byla prázdná, v posteli nikdo nespal. Odešel jako ostatní. Cizí hostitel, cizí komorník, cizí kuchař, všichni v noci zmizeli. Tak skončila moje návštěva ve vile Vistárie.“

Sherlock Holmes si zamnul ruce a tiše se zasmál – to zařazoval tuto bizarní příhodu do své sbírky podivných událostí.

„Váš zážitek je, pokud vím, zcela ojedinělý,“ řekl. „Smím se zeptat, co jste udělal potom, pane Ecclesi?“

„Zuřil jsem. Zprvu jsem byl přesvědčen, že jsem se stal obětí nějakého nesmyslného žertu. Sbalil jsem si věci, zabouchl za sebou dveře a s kufříkem v ruce jsem se vydal do Esheru. Zastavil jsem se u firmy Bří Allanové, což je místní realitní kancelář, která zprostředkuje nemovitosti, a zjistil jsem, že vilu pronajali oni. Napadlo mne, že se to všechno sotva asi odehrálo jen za tím účelem, aby si ze mne tropili šašky, ale že hlavním důvodem musí být, že se chtějí vyhnout zaplacení nájemného. Je druhá polovina března a konec kvartálu se tedy blíží. V této domněnce jsem se však zmýlil. Zprostředkovatel mi poděkoval za upozornění, ale oznámil mi, že činže byla zaplacena předem. Odjel jsem do města a zašel na španělské vyslanectví. Nikdo tam takového člověka neznal. Poté jsem vyhledal Melvilla, v jehož domě jsem se s Garciou seznámil, avšak zjistil jsem, že o něm ví vlastně ještě méně než já. A nakonec, když jsem dostal odpověď na svůj telegram, jsem navštívil vás, jelikož jsem slyšel, že radíte lidem v obtížných případech. Ale z toho, co jste pravil po svém příchodu vy, pane inspektore, jsem vyrozuměl, že můžete na moje vyprávění navázat a že došlo k nějaké tragédii. Ujišťuji vás, že každé slovo, které jsem pronesl, je čistá pravda a že kromě toho, co jsem vypověděl, nevím o dalších osudech toho člověka vůbec nic. Upřímně si přeji policii pomoci, pokud je to v mých silách.“

„Jsem o tom přesvědčen, pane Ecclesi, jsem o tom přesvědčen,“ řekl inspektor Gregson velmi přívětivě. „Musím prohlásit, že vše, co jste vypověděl, zcela odpovídá faktům, která se nám podařilo zjistit. Vezměme například ten vzkaz, který sluha doručil během večeře. Nevšiml jste si náhodou, co se s ním stalo?“

„Ano, všiml. Garcia ho zmačkal a hodil do ohně.“

„Co na to řeknete, pane Baynesi?“

Venkovský detektiv byl statný, obtloustlý brunátný muž, jehož obličej zachraňoval od přízemnosti jen pár mimořádně bystrých očí, téměř skrytých v hlubokých záhybech kůže na tvářích a na čele. S pomalým úsměvem vytáhl z kapsy složený zažloutlý útržek papíru.

„U krbu je vysoká mříž, pane Holmesi, a on ji přehodil. Lístek zapadl za ni a unikl tak plamenům.“

Holmes se uznale usmál.

„Musel jste prozkoumat dům velmi pečlivě, když jste postřehl i malou papírovou kuličku.“

„To už je tak můj zvyk, pane Holmesi. Mám to přečíst, pane Gregsone?“

Londýňan přikývl.

„Vzkaz je psán na obyčejném krémově zbarveném dopisním papíru bez vodotisku. Papír někdo přeřízl krátkými nůžkami napůl. Pak ho natřikrát přeložil a zapečetil fialovým pečetním voskem: pracoval ve spěchu a vosk přitiskl nějakým plochým oválným předmětem. Adresa zní: ‚Pan Garcia, vila Vistárie.‘ Stojí tam psáno:

‚Naše vlastní barvy, zelená a bílá. Zelená otevřeno, bílá zavřeno. Hlavní schodiště, první chodba, sedmé vpravo, zelené sukno. Mnoho štěstí. D.‘

Psala to ženská ruka ostře seříznutým perem, ale na adresu použila jiného pera, anebo je to vůbec jiný rukopis. Písmo je silnější, tahy odvážnější, jak vidíte.“

„Velice zajímavý lístek,“ řekl Holmes, když si jej prohlédl. „Když jste jej studoval, pane Baynesi, věnoval jste obdivuhodnou pozornost detailům. Snad by ještě bylo možno dodat pár podružností. Oválným pečetidlem byl nepochybně obyčejný manžetový knoflíček – kde jinde najdete takový tvar? Ty nůžky byly zahnuté manikurovací nůžtičky. Jakkoli jsou oba zářezy krátké, vidíte pokaždé stejnou lehkou křivku.“

Venkovský detektiv se zasmál.

„Myslel jsem, že jsem z toho vymačkal všechnu šťávu, ale vidím, že jí tam pár kapek přece jen zbylo,“ řekl. „Musím doznat, že jsem z toho lístku nevyvodil nic, než že se něco chystalo a že za tím vším vězela, jako obvykle, žena.“

Pan Scott Eccles během rozhovoru netrpělivě poposedával na židli.

„Jsem rád, že jste našli ten vzkaz, jelikož to potvrzuje mou výpověď,“ řekl. „Ale dovolte, abych vám připomněl, že jsem se ještě nedozvěděl, co se přihodilo panu Garciovi, ani kam se podělo jeho služebnictvo.“

„Pokud jde o Garciu,“ řekl Gregson, „na to vám mohu bez obtíží odpovědět. Dnes ráno byl nalezen mrtev na oxshottských lukách, asi míli od svého domu. Někdo mu rozbil hlavu na kaši prudkými údery pytlíku s pískem nebo nějakého jiného podobného předmětu, který spíše drtí, než působí tržné rány. Je to opuštěné místo, na čtvrt míle není na dohled žádné stavení. Útočník ho zřejmě nejprve udeřil zezadu, ale bušil do něho ještě dlouho poté, kdy byl mrtev. Byl to velice rozhořčený útok. Nenašli jsme nikde žádné stopy ani jiné údaje o zločincích.“

„Byl oloupen?“

„Ne, nikdo se ho nepokusil oloupit.“

„To je velice smutné – velice smutné a hrozné,“ řekl pan Scott Eccles dotčeně, „ale vůči mně je to skutečně mimořádně bezohledné. Neměl jsem ani tušení, že se můj hostitel vydá na noční výpravu, kde ho potká tak truchlivý osud. Jak k tomu přijdu já, že jsem teď do takového případu zapletený?“

„To je jednoduché, pane,“ řekl inspektor Baynes. „Jediný doklad, který jsme u zesnulého našli, byl dopis od vás, kde mu píšete, že ho v předvečer jeho smrti hodláte navštívit. Jen z obálky tohoto dopisu jsme se dozvěděli jméno a adresu mrtvého. Přišli jsme do jeho domu dnes ráno po deváté a nezastihli jsme tam ani vás, ani kohokoli jiného. Zatelegrafoval jsem panu Gregsonovi, aby vás v Londýně vyhledal, zatímco sám jsem pátral ve vile Vistárii. Pak jsem přijel do města, setkal jsem se s panem Gregsonem, a jsme tu.“

„Domnívám se,“ řekl Gregson a povstal, „že by snad bylo nejmoudřejší, abychom nyní učinili zadost úřednímu postupu. Pojďte s námi na stanici, pane Ecclesi, kde vaši výpověď zaprotokolujeme.“

„Prosím, půjdu s vámi hned. Ale vašich služeb se nevzdávám, pane Holmesi. Přeji si, abyste nešetřil penězi ani úsilím při pátrání po pravdě.“

Přítel se obrátil k vesnickému inspektorovi.

„Doufám, že nebudete mít námitek, abych s vámi spolupracoval, pane Baynesi?“

„Bude mi ctí, vážený pane.“

„Zdá se mi, že jste si ve všem počínal velmi obratně a účinně. Smím se vás zeptat, zda jste mohl nějak posoudit, v kolik hodin byl ten muž usmrcen?“

„Ležel tam od jedné hodiny. V té době začalo pršet a on byl jistě zabit, než se rozpršelo.“

„Ale to je naprosto vyloučeno, pane Baynesi,“ zvolal náš klient. „Pan Garcia měl velmi osobitý hlas. Mohl bych přísahat, že na mne v mém pokoji promluvil právě tou dobou on a nikdo jiný.“

„Je to pozoruhodné, ale nikoli nemožné,“ řekl Holmes s úsměvem.

„Dospěl jste k nějaké domněnce?“ zeptal se Gregson. „Na první pohled to není příliš složitý případ, ač vykazuje jisté nezvyklé, zajímavé aspekty. Musel bych znát další fakta, než bych se odvážil vyjádřit s určitostí konečný názor. Mimochodem, pane Baynesi, našel jste ještě něco pozoruhodného krom toho lístku, když jste pátral ve vile?“

Detektiv pohlédl na mého přítele zvláštním způsobem.

„Bylo tam pár velice pozoruhodných věcí,“ řekl. „Neměl byste chuť rozjet se tam a povědět mi, co o nich soudíte, až budu hotov tady na policii?“

„Jsem vám zcela k službám,“ řekl Sherlock Holmes a zazvonil. „Doprovoďte pány ke dveřím, paní Hudsonová, a pošlete laskavě chlapce s telegramem. Ať zaplatí pět šilinků na odpověď.“

Po odchodu návštěvníků jsme chvíli seděli mlčky. Holmes soustředěně kouřil; obočí mu skleslo až k bystrým očím a hlavu vysunul dychtivě kupředu, jak to často dělával.

„Nu, Watsone,“ otočil se náhle ke mně. „Co o tom soudíte?“

„Nechápu smysl té léčky, kterou nastražili na pana Ecclese.“

„A co ten zločin?“

„Vzhledem k tomu, že zmizeli společníci toho člověka, řekl bych, že byli do vraždy nějak zapleteni a že prchli před spravedlností.“

„Jistě lze takto usuzovat. Přihlédne-li člověk k okolnostem, musí mu však připadat podivné, jak jistě uznáte, že oba sluhové, když už se proti němu spikli, na něho zaútočili právě tu noc, kdy měl návštěvu. Měli ho samotného ve své moci kterýkoli jiný den.“

„Proč tedy uprchli?“

„Správně. Proč uprchli? To je jedna důležitá skutečnost. Další je pozoruhodná příhoda našeho klienta Scotta Ecclese. Domníváte se, milý Watsone, že lidský důmysl dokáže najít vysvětlení, které by zahrnovalo obě tyto důležité skutečnosti? Jestliže by pak takové vysvětlení nevylučovalo ani onen tajuplný lístek, tak prazvláštně stylizovaný, stálo by za to, přijmout je jako dočasnou hypotézu. Kdyby se všechny nové skutečnosti, jež se dozvíme, hodily do jejího schématu, možná že by se postupně ta hypotéza změnila v odhalenou pravdu.“

„Ale jak zní ta vaše hypotéza?“

Holmes se s přimhouřenýma očima opřel v křesle dozadu.

„Musíte uznat, milý Watsone, že v žádném případě nešlo o žert. Schylovalo se k závažným událostem, jak se v dalším průběhu večera ukázalo, a Scott Eccles byl vylákán do vily Vistárie v souvislosti s nimi.“

„V jaké souvislosti?“

„Proberme si to bod za bodem. To podivné náhlé přátelství mezi mladým Španělem a Scottem Ecclesem musí člověku přece připadat trochu nepřirozené. Iniciativa vycházela ze strany toho mladíka. On ho přece přijel navštívit na druhý konec Londýna hned druhý den nato, co se seznámili, a stýkal se s ním, až ho dostal do Esheru. Co jen mohl od Ecclese chtít? Co mu Eccles mohl poskytnout? Není to příjemný společník. Není zvlášť inteligentní – sotva typ člověka, který by se mohl zamlouvat bystrému jižanovi. Proč si tedy Garcia ze všech lidí, s nimiž se seznámil, vybral právě jeho jako osobu pro své cíle nejvhodnější? Má nějakou pozoruhodnou vlastnost? Soudím, že má. Je zosobněná konvenční britská úctyhodnost, přesně typ člověka, který jako svědek udělá na druhého Brita nejlepší dojem. Viděl jste sám, jak ani jednoho z těch dvou inspektorů nenapadlo zapochybovat o jeho výpovědi, ač byla tak neobvyklá.“

„Ale co by měl dosvědčit?“

„Nic, jak se události vyvinuly, a všechno, kdyby se byly odehrály jinak. Tak tomu rozumím já.“

„Chápu; byl by mu mohl potvrdit alibi.“

„Správně, milý Watsone, byl by mu mohl potvrdit alibi. Předpokládejme prozatím kvůli logickým souvislostem, že se obyvatelé vily Vistárie spolčili za účelem vykonání nějakého činu. O provedení zmíněného činu, ať už jde o cokoli, se hodlají pokusit řekněme před jednou hodinou. Možná že posunuli ručičky na hodinách a dostali tak Scotta Ecclese do postele dřív, než tušil, ale rozhodně je pravděpodobné, že ve chvíli, kdy mu Garcia pracně vštípil, že je jedna hodina, nebylo ve skutečnosti víc než půlnoc. Kdyby byl Garcia dokázal učinit, co hodlal učinit, a vrátit se před zmíněnou hodinou, byl by měl očividně mocnou obranu proti jakémukoli obvinění. Vizte onoho důstojného Brita, který je ochoten před jakýmkoli soudem odpřisáhnout, že obviněný byl celou tu dobu doma. Tím se Garcia zabezpečil proti nejhoršímu.“

„Ano, ano, chápu. Ale co ti ostatní, kteří zmizeli?“

„Neznám ještě všechna fakta, ale nepředpokládám, že bychom v tomto bodě narazili na nepřekonatelné těžkosti. Dopouštěli bychom se však chyby, kdybychom hledali argumenty předem. Zjistili bychom, že je necitlivě překrucujeme, aby odpovídaly naší teorii.“

„A ten vzkaz?“

„Jak to bylo? ‚Naše vlastní barvy, zelená a bílá.‘ To vypadá na dostihy. ‚Zelená otevřeno, bílá zavřeno.‘ Zde jde očividně o znamení. ‚Hlavní schodiště, první chodba, sedmé vpravo, zelené sukno.‘ Tím se určuje místo. Možná že za tím vším objevíme žárlivého manžela. Bylo to zřejmě nebezpečné poslání. V opačném případě by nebyla připojila ‚Mnoho štěstí. D‘ – to by nám mělo poskytnout vodítko.“

„Ten muž byl Španěl. Hádám, že ‚D‘ znamená Dolores, což je běžné španělské ženské jméno.“

„Bravo, Watsone, bravo, ale musím to zavrhnout. Španělka by Španělovi psala španělsky. Pisatelkou toho lístku je určitě Angličanka. Nu, nezbývá nám, než abychom se v duchu obrnili trpělivostí, dokud se pro nás ten šikovný inspektor nevrátí. Zatím můžeme děkovat šťastnému osudu, že nás vysvobodil na pár krátkých hodin z nesnesitelné únavné nečinnosti.“

Odpověď na Holmesův telegram přišla ještě předtím, než se surreyský inspektor vrátil. Holmes si ji přečetl a chystal se ji založit do zápisníku, když tu zavadil pohledem o můj dychtivý obličej. Zasmál se a podal mi telegram.

„Pohybujeme se ve vznešených kruzích,“ řekl.

Telegram obsahoval soupis jmen a adres:

„Lord Harringby z Dinglu; sir George Ffolliott z Oxshott Towers; pan Hynes Hynes, smírčí soudce, z Purdey Place; pan James Baker Williams z Forton Old Hall; pan Henderson z High Gable; důstojný pán Joshua Stone z Nether Walslingu.“

„Tímto jsme si krátce a jednoduše omezili pole působnosti,“ řekl Holmes. „Nepochybuji o tom, že Baynes, který umí tak metodicky uvažovat, zvolil už rovněž nějaký podobný postup.“

„Není mi to příliš jasné.“

„Milý kamaráde, dospěli jsme už k závěru, že vzkaz, který Garcia dostal u večeře, oznamoval místo nějaké schůzky nebo poslání. Byl-li určen k prostému čtení, měl dotyčný za účelem dostaveníčka vystoupit po hlavním schodišti a vyhledat na chodbě sedmé dveře: z toho je zřejmé, že jde o značně rozlehlé sídlo. Stejně bezpečně můžeme usoudit, že neleží dál než dvě míle od Oxshottu, neboť Garcia se ubíral tím směrem, a pokud jsem daná fakta správně pochopil, hodlal se vrátit do vily Vistárie včas, aby mohl použít daného alibi, které platilo pouze do jedné hodiny. Jelikož velkých sídel v bezprostřední blízkosti Oxshottu nemůže být mnoho, učinil jsem, co se nabízelo, a zatelegrafoval jsem do té realitní kanceláře, o níž se zmínil Scott Eccles, aby mi poslali jejich seznam. Stojí v tom telegramu a druhý konec našeho zamotaného klubka musíme hledat mezi nimi.“

Až krátce před šestou jsme se ocitli s inspektorem Baynesem jako průvodcem v malebné surreyské vísce Esheru.

Vzali jsme si s Holmesem věci k přenocování a ubytovali jsme se v slušném, útulném hostinci U býka. Teprve pak jsme se vypravili s detektivem po boku do vily Vistárie. Byl chladný, temný březnový večer a ostrý vítr s drobným deštěm, který nám bil do obličeje, vytvářely případnou atmosféru nad nehostinným krajem, kudy jsme mířili za svým tragickým posláním.

2. Tygr ze San Pedra

Ušli jsme chladným, melancholickým večerem pár mil a stanuli jsme před vysokou dřevěnou branou, od níž vedlo chmurné stromořadí kaštanů. Stinná cesta zatáčela k nízkému temnému domu, jenž se černal na pozadí břidlicově zbarvené oblohy. Z předního okna nalevo od domovního vchodu probleskovalo chabé světlo.

„Zůstal zde jeden strážník,“ řekl Baynes. „Zaťukám na okno.“ Překročil trávník a zabubnoval rukou na okenní tabuli. Zamženým sklem jsem matně viděl, jak uvnitř nějaký muž vyskočil ze židle u krbu, a zaslechl jsem pronikavý výkřik. Za okamžik otevřel policista dveře: byl bledý jako stěna, ztěžka oddychoval a svíčka, kterou držel, se kymácela, jak se mu chvěla ruka.

„Co se děje, Waltersi?“ zeptal se Baynes přísně.

Muž si otřel čelo kapesníkem a s ulehčením hluboce vydechl.

„To jsem rád, že jste přišel, pane inspektore. Ten večer trvá celou věčnost a mně už asi neslouží nervy tak jako dřív.“

„Nervy, Waltersi? Já myslel, že vy vůbec žádné nervy nemáte.“

„Víte, pane inspektore, je to takový opuštěný, tichý barák, a pak ta divná věc v kuchyni. Když jste zaťukal na okno, myslel jsem, že to zase přišlo.“

„Co že zase přišlo?“

„Možná že to byl čert, co já vím. Stálo to za oknem.“

„Co stálo za oknem, a kdy?“

„Může to být tak dvě hodiny. Právě se smrákalo. Seděl jsem a četl si. Nevím, co mě ponouklo, abych vzhlédl, ale tou dolní tabulkou se na mě někdo koukal. Panebože, ten vám vypadal, pane inspektore! Jeho obličej mě bude strašit ve spaní.“

„Ale jděte, Waltersi! Takhle policista nemluví.“

„Já vím, pane inspektore, já vím, ale vzalo mi to dech, pane, a nemá smysl to popírat. Nebylo to černé, pane, ani bílé, ani to nemělo žádnou jinou barvu, kterou znám, ale takový divný odstín, jako když do jílu přilejete trochu mlíka. A ta postava – bylo to dvakrát takové, jako jste vy, pane inspektore. A jak se to koukalo – velikánské vyvalené oči se na mě upíraly a řadu bílých tesáků to cenilo jako hladová šelma. Povídám vám, pane, do mě jako když hrom uhodí, nemohl jsem ani dech popadnout, až se to otočilo a zmizelo. Vyběhl jsem ven a pročesal křoviska, ale zaplaťpámbu tam nikdo nebyl.“

„Kdybych nevěděl, že jste chlap každým coulem, Waltersi, udělal bych vám za tohle černou čárku. I kdyby to byl ďábel sám, konstábl ve službě by nikdy neměl děkovat bohu za to, že ho nedopadl. A nebylo to jen takové vidění z přepjatých nervů?“

„To můžeme bez obtíží na místě posoudit,“ řekl Holmes a zažehl malou kapesní lucerničku. „Ano,“ oznámil, když krátce prozkoumal trávník, „jeho boty bych odhadl na číslo šestačtyřicet. Pokud i ostatní míry odpovídají velikosti jeho nohy, musí to jistě být obrovitý člověk.“

„Kam se poděl?“

„Vypadá to, že si proklestil cestu křovisky a zamířil na silnici.“

„Hm,“ řekl inspektor a zatvářil se vážně a zamyšleně, „ať už to byl kdo byl, a ať už chtěl co chtěl, je pryč a my se musíme soustředit na bezprostřední úkoly. Dovolíte-li, pane Holmesi, provedu vás po domě.“

Při podrobné prohlídce různých ložnic a obývacích pokojů jsme nezaznamenali nic pozoruhodného. Nájemníci si s sebou přinesli vlastních věcí jen pramálo, nábytek až do posledního kousku pronajali s domem. Zůstala tam spousta šatstva s firemním označením Marx a spol., High Holborn. Na předchozí telegrafický dotaz, který už policie odeslala, se ukázalo, že pan Marx neví o svém zákazníku nic než to, že vždy ihned vyrovnal účet. Z jiného osobního vlastnictví už tam zůstaly jen různé drobnosti, sada dýmek, několik románů, z toho dva ve španělštině, staromódní bubínkové pistole a kytara.

„Tohle všechno nestojí za pozornost,“ řekl Baynes, když se svíčkou v ruce procházel z místnosti do místnosti. „Ale teď vám doporučuji, pane Holmesi, abyste se porozhlédl v kuchyni.“

Kuchyň byla nepřívětivá vysoká místnost vzadu v domě; v jednom koutě byl rozprostřen snopek slámy, který patrně sloužil kuchařovi za lůžko. Na stole se vršily nedojedené pokrmy a špinavé talíře, pozůstatky to včerejší večeře.

„Podívejte,“ řekl Baynes. „Co o tom soudíte?“

Posvítil svíčkou zblízka na prazvláštní předmět, který stál vzadu na prádelníku. Byl tak svraštělý, seschlý a zvetšelý, že se těžko dala uhádnout jeho původní podoba. Člověk mohl pouze konstatovat, že je to černé a kožnaté a že to něčím připomíná trpasličí lidskou postavu. Zprvu mi připadalo, když jsem si to prohlížel, že jde o mumifikované černošské nemluvně, a pak se to jevilo spíš jako velmi pokroucená a stará opička. Nakonec jsem zůstal na pochybách, je-li to živočich anebo lidská bytost. Uprostřed to ovinoval dvojitý pás bílých mušlí.

„Velmi zajímavé, skutečně velmi zajímavé,“ řekl Holmes a upřeně pozoroval podezřelou relikvii. „Ještě něco?“

Beze slova přistoupil Baynes k dřezu a pozvedl svíčku. Někdo tu divoce rozsápal končetiny a tělo jakéhosi velkého bílého ptáka a rozházel je i s peřím všude kolem. Holmes ukázal na laloky utržené hlavy.

„Bílý kohout!“ řekl. „Velice zajímavé. Tohle je opravdu prazvláštní případ.“

Avšak pan Baynes si nejzlověstnější exponát nechal na konec. Vytáhl zpod dřezu plechové umyvadlo, které obsahovalo značné množství krve. Ze stolu pak vzal podnos s hromádkou drobných opálených kůstek.

„Někdo tu něco zabil a spálil. Tohle jsme vyhrabali z ohně. Dnes ráno tu byl lékař. Řekl, že to není z člověka.“

Holmes se usmál a zamnul si ruce.

„Blahopřeji vám, inspektore, k vašemu postupu v tomto neobyčejném a poučném případě. Myslím, že vaše schopnosti – a snad se neurazíte, když se o tom zmíním – převyšují vaše možnosti.“

V očičkách inspektora Baynese to radostně zajiskřilo.

„Máte pravdu, pane Holmesi. Tady na venkově je nám souzeno zakrnět. Případ tohoto druhu dá člověku příležitost a já bych jí rád využil. Co soudíte o těch kostech?“

„Bude to jehně, řekl bych, anebo kůzle.“

„A ten bílý kohout?“

„Zvláštní, pane Baynesi, zvláštní. Řekl bych téměř ojedinělé.“

„Ano, pane Holmesi. V tomhle domě museli žít velice podivní lidé s velice podivnými zvyky. Jeden z nich je mrtev. Sledovali ho a zabili jeho společníci? V tom případě bychom je měli brzy dopadnout, protože všechny přístavy jsou střeženy. Já na to mám však jiný názor. Ano, vážení, já mám na to docela jiný názor.“

„Dospěl jste tedy k nějakému teoretickému závěru?“

„Rád bych ho propracoval samostatně, pane Holmesi. Jsem tím povinován sám sobě. Vy už máte jméno, ale mně ho ještě zbývá získat. Těšilo by mne, kdybych mohl jednou říci, že jsem ten případ rozřešil bez vaší pomoci.“

Holmes se dobromyslně zasmál.

„Budiž, inspektore,“ řekl. „Postupujte podle svého uvážení a já učiním totéž. Moje výsledky vám budou vždy k dispozici, pokud uznáte za vhodné se na mne obrátit. Myslím, že jsem v tomto domě viděl všechno, co jsem vidět chtěl, a že nadále strávím svůj čas užitečněji jinde. Au revoir a mnoho štěstí!“ Podle četných nenápadných známek, jež by možná nepostřehl nikdo jiný než já, jsem věděl, že Holmes je na stopě. Zběžnému pozorovateli by jeho výraz připadal stejně nepohnutý jako jindy, mne však ubezpečoval náznak napětí v bystrých očích a ráznější způsoby, že hra je rozehrána. Po svém zvyku mi nic nevysvětloval a já po svém jsem se ho na nic neptal. Stačilo mi, že jsem se směl na lovu podílet, a pokud to bylo v mých skromných silách, napomáhat k dopadení kořisti, aniž jsem ten mozek pracující na plné obrátky rozptyloval zbytečným vyrušováním. Všechno se dozvím v patřičném čase.

Vyčkával jsem proto – ale k svému stále hlubšímu zklamání jsem čekal nadarmo. Dny uplývaly a přítel zřejmě nijak nepokročil. Jednoho dne pobýval od rána ve městě a z náhodné poznámky jsem se dozvěděl, že navštívil Britské muzeum. Až na tento jediný výlet trávil všechen čas dlouhými a často osamělými procházkami, anebo klábosil s početnými vesnickými strejci a tetkami, s nimiž se skamarádil.

„Jsem přesvědčen, Watsone, že vám týden na venkově nesmírně prospěje,“ poznamenal. „Je to tak příjemné opět jednou spatřit první zelené výhonky na keřích a jehnědy na jívách. Vezměte si zahradnickou lopatku, plechovou krabici a nějaké dílo o základech botaniky a uvidíte, že tu prožijete poučné dny.“ On sám sice chodíval na toulky takto vyzbrojen, ale večer si přinášel domů jen ubohou botanickou žeň.

Tu a tam jsme potkávali na procházkách inspektora Baynese. Jeho tučný brunátný obličej se skládal do úsměvů a očička mu zajiskřila, kdykoli se zdravil s přítelem. O případu toho mnoho nenapovídal, ale z toho mála vysvítalo, že není nespokojen s průběhem vyšetřování. Musím však doznat, že mne poněkud překvapilo, když jsem asi pět dní po zločinu otevřel ranní noviny a uzřel tučný nápis:

Záhada v Oxshottu rozřešena

Údajný vrah zatčen

Holmes vyskočil ze židle, jako když ho píchne, sotva jsem mu nadpis přečetl.

„U všech všudy!“ zvolal. „Má to znamenat, že ho Baynes dopadl?“

„Vypadá to tak,“ řekl jsem a přečetl následující článek:

V Esheru a celém okolí zavládlo velké vzrušení, kdys se včera pozdě večer rozšířila zpráva, že došlo k zatčení v souvislosti s oxshottskou vraždou. Čtenáři se zajisté upamatují, že pan Garcia z vily Vistárie byl nalezen na oxshottských lukách mrtev v důsledku mimořádně brutálního útoku a že téže noci prchl jeho komorník s kuchařem, což napovídalo, že se na zločinu podíleli. Panovala domněnka, ač pro ni chyběly důkazy, že zesnulý pán měl v domě cenné věci a že pravým motivem zločinu bylo jejich odcizení. Inspektor Baynes, který byl pověřen pátráním, vynaložil mnoho úsilí, aby zjistil, kde se uprchlíci ukrývají, neboť se z jistých důvodů domníval, že neutekli daleko, ale že vyčkávají v nějakém útočišti, které si předem zajistili. Od počátku však bylo jisté, že odhalení neujdou, neboť kuchař je – podle výpovědí několika obchodníků, kteří ho zahlédli oknem – člověk velice nápadného zevnějšku: je to nebezpečně vyhlížející obrovitý mulat s nažloutlou pletí a výrazné negroidními rysy. Tohoto člověka po zločinu ještě zahlédl a pronásledoval konstábl Walters, když měl tu smělost objevit se téhož večera znovu u vily Vistárie. Inspektor Baynes usoudil, že taková návštěva musela mít svůj účel a bude tedy pravděpodobně opakována: odvolal proto stráž z vily, ale nechal ji hlídkovat v záloze na zahradě. Muž upadl do léčky a včera večer byl zadržen. Divoce se bránil a ošklivě přitom pokousal konstábla Downinga. Až zatčený stane před vyšetřujícím soudcem, policie si podle našich informací vyžádá, aby na něho byla uvalena vyšetřovací vazba. Očekává se, že jeho zatčení odhalí závažné skutečnosti.

„Musíme Baynese okamžitě vyhledat,“ zvolal Holmes a popadl čapku. „Stihneme ho právě včas, než odejde.“ Pospíchali jsme vesnickou ulicí a zastali jsme inspektora podle očekávání právě ve chvíli, kdy odcházel ze svého bytu.

„Četl jste noviny, pane Holmesi?“ zeptal se a podával nám výtisk.

„Ano, Baynesi, četl. Prosím, neberte to jako nepatřičnou dovolenost, když vás budu přátelsky varovat.“

„Varovat, pane Holmesi?“

„Zabýval jsem se tímto případem dost pečlivě a nejsem přesvědčen, že postupujete správně. Nerad bych, abyste do něčeho příliš zabředl, pokud nemáte naprostou jistotu.“

„Jste velmi laskav, pane Holmesi.“

„Ujišťuji vás, že to říkám ve vašem vlastním zájmu.“

Měl jsem dojem, jako by jedno z páně Baynesových oček na okamžiček přátelsky zamrkalo.

„Dohodli jsme se, že budeme každý postupovat podle svého uvážení, pane Holmesi. A já to tedy činím.“

„Prosím,“ řekl Holmes. „Nemějte mi to za zlé.“

„Ne, kdepak; jsem přesvědčen, že to se mnou myslíte dobře. Ale každý má vlastní systém: vy máte svůj a možná že já mám také svůj.“

„Pak tedy o tom už nemluvme.“

„Rád vás seznámím s tím, co je nového. Ten chlap je úplný divoch, sílu má jako tažný kůň a zuřivý je jako čert. Downingovi div neukousl palec, než ho zkrotili. Anglicky skoro nemluví a nedostali jsme z něho nic než jakési huhlání.“

„Myslíte, že mu budete moci dokázat vraždu jeho pána?“

„To netvrdím, pane Holmesi, to netvrdím. Každý si oblíbí určitý způsob. Vy vyzkoušejte svůj a já rovněž vyzkouším svůj. Tak jsme se dohodli.“

Holmes pokrčil rameny a odcházeli jsme spolu. „Já se v tom chlapovi nevyznám. Zdá se, že se řítí do maléru. Ale jak říká, musíme každý vyzkoušet svůj způsob a uvidíme, co z toho vzejde. Inspektor Baynes má v sobě cosi, co mne mate.“

„Posaďte se tuhle do křesílka, Watsone,“ vyzval mne Sherlock Holmes, když jsme se vrátili do našeho apartmá U býka. „Rád bych vás obeznámil se situací, jelikož dnes večer budu možná potřebovat vaši pomoc. Pokusím se vám ukázat, jak se tento případ vyvíjel, pokud jsem to mohl vysledovat. V hlavních rysech je sice jednoduchý, ale přesto je zatčení vraha spojeno s neuvěřitelnými těžkostmi. V tom směru zůstává ještě leccos nedořešeného, co je třeba odhalit.

Vraťme se k lístku, který dostal Garcia v předvečer své smrti. Baynesova domněnka, že ji mají na svědomí Garciovi sluhové, je pominutelná. Vždyť přece sám Garcia zařídil, aby byl přítomen Scott Eccles, a musel to udělat za tím účelem, aby měl alibi. Garcia sám tedy měl té noci cosi v úmyslu, pravděpodobně nějaký zločin, a když jej chtěl uskutečnit, přišel o život. Pravím ‚zločin‘, jelikož pouze člověk, který se chystá spáchat zločin, se snaží zajistit si alibi. Kdo tedy Garciu s největší pravděpodobností připravil o život? Jistě ta osoba, proti níž byl jeho zločin namířen. Až sem tedy podle mého názoru kráčíme po pevné zemi.

Umím si také představit, z jakého důvodu zmizeli Garciovi sluhové. Všichni se spolčili, aby spáchali onen neznámý zločin. Kdyby se byl zdařil a Garcia se vrátil, pak by jakékoli podezření rozptýlilo svědectví toho Angličana a všechno by bylo v pořádku. Avšak zamýšlený čin byl nebezpečný, a jestliže se Garcia do určité doby nevrátí, obětoval pravděpodobně vlastní život. Dohodli se proto, že v tom případě se jeho dva podřízení odeberou na předem určené místo, kde uniknou vyšetřování, a budou s to později se o celou věc pokusit znovu. To by plně vysvětlovalo fakta, že?“

Měl jsem pocit, jako by se celá ta nepochopitelná změť přede mnou rozmotala. Podivoval jsem se jako vždy, proč jsem na to nepřišel sám.

„Ale z jakého důvodu se jeden sluha vrátil?“

„Můžeme usoudit, že při útěku ve zmatku něco zapomněl, něco cenného, s čím se nedokáže rozloučit. To by vysvětlovalo jeho vytrvalost, nemyslíte?“

„A dál?“

„Dál přijde onen vzkaz, který Garcia dostal u večeře. Naznačuje, že měl na druhé straně spojence. Jenže kde hledat tu druhou stranu? Ukázal jsem vám už, že pouze v některém rozlehlém sídle a že počet rozlehlých sídel je omezený. První dny, kdy jsem pobýval v této vísce, jsem chodil po procházkách a mezi botanickými výzkumy jsem se seznamoval se všemi velkými sídly a pátral po rodinné anamnéze jejich obyvatel. Jen jedno jediné sídlo upoutalo mou pozornost. Je to proslulá starobylá jakubská usedlost zvaná High Gable, ležící za Oxshottem v opačném směru, to znamená méně než půl míle od dějiště tragédie. Ostatní rezidence patří prozaickým, důstojným lidem, kteří žijí způsobem vzdáleným vší romantiky. Avšak pan Henderson z High Gable je podle všeho zvláštní pán, jemuž se mohou přiházet zvláštní dobrodružství. Soustředil jsem tedy pozornost na něho a jeho domácnost.

Jsou to velice podivní lidé, Watsone, a pán domu je z nich nejpodivnější. Podařilo se mi navštívit ho pod vhodnou záminkou, ale jako bych v jeho černých, zapadlých, pochmurných očích četl, že si je dokonale vědom mého pravého poslání. Je to statný, energický padesátník, s kovově šedými vlasy a mocným hustým černým obočím – kráčí plavně jako jelen a vznešeně jako císař – prudký, velitelsky muž s pletí jako pergamen, a za tou pletí jako pergamen mu v žilách kolotá horká krev. Buď je cizinec, anebo žil dlouhá léta v tropech, protože je celý zažloutlý a vyschlý, ale nezdolný jako konopí. Jeho přítel a tajemník jménem Lucas je nepochybně cizinec: čokoládově hnědý, lstivý, uhlazený a graciézní, takový kocour-tichošlápek, a mluví, jako když otráveného medu ukrajuje. Vidíte, Watsone, narazili jsme tu na dvě skupinky cizinců – jedna ve vile Vistárii a druhá v High Gable – takže naše trhliny začínají zarůstat.

Tito dva muži, blízcí a důvěrní přátelé, hrají v domácnosti prim, ale žije tam další osoba, která je možná pro naši bezprostřední záležitost ještě důležitější. Henderson má dvě děti, obě děvčata, jedenáctileté a třináctileté. Jejich vychovatelkou je jistá slečna Burnetová, Angličanka kolem čtyřicítky. Plné důvěře svého pána se těší ještě jeden komorník. Tato skupinka tvoří vlastní rodinu, protože spolu cestují, a Henderson je velký cestovatel, pořád někde jezdí. Je to sotva pár týdnů, co se vrátil do High Gable po roční nepřítomnosti. Měl bych ještě dodat, že je nesmírně bohatý a všechny své rozmary může hravě uspokojit. Jinak je v domě plno lokajů, štolbů a panských, stejně překrmených a lenivých jako v každém větším anglickém venkovském sídle.

Tolik jsem se dozvěděl částečně z řečí, které kolují po vsi, a částečně z vlastního pozorování. Na tohle bývají nejlepší propuštění služebníci, kterým rozvazuje jazyk roztrpčenost vůči pánovi, a já měl to štěstí, že jsem jednoho takového objevil. Říkám štěstí, ale nebylo by mi přálo, kdybych byl někoho takového nehledal. Jak říká Baynes, máme každý svůj systém. A můj systém mi umožnil objevit Johna Warnera, někdejšího zahradníka z High Gable, jehož vladařský pan Henderson v záchvatu zlosti propustil. Ten má mezi služebnictvem v domě přátele, s nimiž ho spojuje to, že se všichni pána bojí a nemají ho rádi. Tak jsem získal klíč k záhadám tamního života.

Podivní lidé, Watsone! Netvrdím, že jsem už všechno pochopil, ale stejně jsou to podivní lidé. Dům má dvě křídla: služebnictvo bydlí v jednom a rodina v druhém. Veškeré styky obstarává pouze Hendersonův komorník, který obsluhuje u stolu. Jídlo se nosí k jistým dveřím a nikudy jinudy není přístup. Vychovatelka chodí s dětmi na procházku pouze do zahrady. Henderson nikdy při žádné příležitosti nevychází sám. Jeho snědý tajemník je za ním jako stín. Mezi služebnictvem se šušká, že pán má z něčeho hrozný strach. ‚Prodal ďáblovi duši za peníze,‘ říká Warner, ‚a teď čeká, že věřitel přijde vymáhat, co mu patří.‘ Odkud Henderson pochází a co je zač, to nikdo neví. Je to násilník. Už dvakrát vzal na někoho bičík na psy a jen jeho peníze a tučné odškodné ho uchránily před soudem.

Posuďme teď situaci ve světle těchto získaných informací, Watsone. Můžeme se domnívat, že dopis byl odeslán z této podivné domácnosti a že vyzýval Garciu, aby podnikl cosi, co už bylo dříve naplánováno. Kdo ten list psal? Někdo uvnitř té nedobytné pevnosti, a to žena. Kdo jiný tedy než vychovatelka Burnetová? Všechny naše dedukce míří k ní. Rozhodně to můžeme přijmout jako hypotézu a uvidíme, jaké důsledky z toho vyplynou. Jen bych ještě dodal, že slečna Burnetová svou povahou a věkem vyvrací můj prvotní dohad, že by mohlo jít o milostnou pletku.

Psala-li ten lístek, byla očividně s Garciou spřátelena a podporovala jeho záměry. Jak se tedy asi zachová, až se dozví o jeho smrti? Pokud přišel o život při uskutečňování nějakého zločinu, bude asi mlčet jako hrob. Avšak i v tom případě musí chovat v srdci hořkost a nenávist vůči těm, kdož ho zabili, a patrně by byla ochotna učinit, co je v její moci, aby se jim pomstila. Mohli bychom ji tedy vyhledat a pokusit se toho využít? To mne hned napadlo. Narážíme tu však na zlověstnou překážku. Od té noci, kdy došlo k vraždě, slečnu Burnetovou už nikdo nespatřil. Prostě zmizela. Je živa? Či snad zemřela téže noci jako přítel, jehož povolala? Anebo je pouze vězněna? Tyto otázky nám zbývá rozřešit.

Jistě uznáte, že je to obtížná situace, Watsone. Nemáme proč si vyžádat zatykač. Vyšetřující soudce by naše údaje pokládal za výplod bujné fantazie. Komu by zmizení té ženy připadalo závažné, když v té zvláštní domácnosti se kdokoli může neobjevit třeba celý týden. A přitom je možná právě teď její život nebezpečně ohrožen. A já nemohu dělat nic jiného, než pozorovat dům, a toho Warnera pověřit, aby střežil bránu. Nemůžeme dopustit, aby se situace takto vyvíjela dál. Je-li zákon bezmocný, musíme vzít na svá bedra jisté riziko.“

„Co navrhujete?“

„Vím, kde má pokoj. Dá se tam vyšplhat ze střechy jednoho přístěnku. Navrhuji, abychom se tam spolu v noci vypravili a zaútočili přímo na jádro tajemství.“

Taková vyhlídka mne příliš nelákala, to musím doznat. Stín vraždy, který ležel na tom starobylém sídle, jeho zvláštní, hroziví obyvatelé, neznámá úskalí takového postupu a skutečnost, že bychom se ocitli v postavení neobhajitelném z hlediska zákona, to všechno dohromady tlumilo mé zanícení. Ale v ledově chladné logice Holmesova uvažování bylo něco tak přesvědčivého, že jsem nedokázal couvnout před žádným dobrodružstvím, k němuž mne vyzval. Uměl člověka přesvědčit, že takto, a jen takto, lze dospět k řešení. Mlčky jsem mu stiskl ruku a kostky byly vrženy.

Nebylo nám však určeno, aby naše pátrání dospělo k tak vzrušujícímu vyvrcholení. Kolem páté hodiny, kdy se začal snášet soumrak březnového večera, vběhl do našeho pokoje rozčilený venkovan.

„Jsou pryč, pane Holmesi. Odjeli posledním vlakem. Paní vychovatelka jim prchla a mám ji dole v drožce.“

„Výborně, Warnere!“ zvolal Holmes a vyskočil. „Watsone, trhliny se rychle vyplňují.“

V drožce seděla žena na pokraji nervového zhroucení. Její zubožený obličej s orlím nosem výmluvně nasvědčoval, že prožila nedávno nějakou tragédii. Hlava jí sklesla malátně na prsa, ale když ji pozvedla a obrátila k nám matný pohled, viděl jsem, že má panenky jako černé tečky uprostřed rozšířených šedých duhovek. Byla omámena opiem.

„Hlídal jsem vrata, jak jste si přál, pane Holmesi,“ začal propuštěný zahradník, náš emisar. „Když vyjel kočár, běžel jsem za ním na nádraží. Šla jako ve snách, ale když ji chtěli dostat do vlaku, probrala se a bránila se jim. Vtáhli ji do vagónu. Probojovala se ven. Zastal jsem se jí, posadil ji do drožky a tady nás máte. Nezapomenu, jak se na mě z okénka koukal, když jsem ji odváděl od vlaku. Měl bych namále, kdyby uměl zabíjet pohledem – ten černooký zamračený žlutý ďábel!“

Vynesli jsme ji nahoru, položili na divan, a pár šálků hodně silné černé kávy jí zanedlouho vyčistilo hlavu zamženou drogami. Holmes poslal pro Baynese a rychle mu vysvětlil situaci.

„Drahý pane, vždyť jste mi získal právě to svědectví, které jsem potřeboval,“ řekl inspektor vřele a stiskl příteli ruku. „Sledoval jsem od počátku stejnou stopu jako vy.“

„Cože? Vy jste podezíral Hendersona?“

„Když jste prolézal křoviska kolem High Gable, pane Holmesi, seděl jsem já v koruně stromu na zahradě a pozoroval vás seshora. Šlo jen o to, kdo první opatří nějaký důkaz.“

„Tak proč jste zatkl toho mulata?“

Baynes se krátce zasmál.

„Byl jsem si jist, že Henderson, jak si dává říkat, vytuší, že ho podezíráme, a proto se stáhne a neudělá nic, dokud si bude myslet, že mu hrozí nebezpečí. Zatkl jsem nepravého pachatele, aby Henderson uvěřil, že jsme ho pustili z očí. Věděl jsem, že pak asi bude hledět zmizet, a tím nám dá příležitost dostat se k slečně Burnetové.“

Holmes poklepal inspektorovi na rameno.

„Vy dosáhnete ve svém povolání nejvyšších met. Umíte instinktivně vycítit, co je potřeba.“

Baynes se radostí zarděl.

„Náš tajný čekal na nádraží celý týden. Ať se vrtnou lidé z High Gable kamkoli, nespustí je z očí. Ten musel zažít horkou chvilku, když jim slečna Burnetová prchla. Váš člověk ji však sebral a všechno dobře dopadlo. Bez jejího svědectví nemohu nikoho zatknout, to je nabíledni, takže čím dříve budeme mít její výpověď, tím lépe.“

„Vzpamatuje se co nevidět,“ řekl Holmes, když pohlédl na vychovatelku. „Ale povězte mi, Baynesi, co je to zač, ten Henderson?“

„Henderson,“ odvětil inspektor, „je don Murillo, kdysi známý jako Tygr ze San Pedra.“

Tygr ze San Pedra! V mžiku mi vytanulo v paměti všechno, co jsem o tomto muži kdy slyšel. Proslul jako nejhorší prostopášník a krvežíznivý tyran, který kdy vládl nějaké zemi, jež si říká civilizovaná. Byl silný, odvážný a energický a tyto vlastnosti mu umožnily vybíjet si své neřesti na zterorizovaném lidu dobrých deset dvanáct let. Jeho jméno vzbuzovalo hrůzu v celé Střední Americe. Nakonec proti němu vypuklo všeobecné povstání. On však byl stejně lstivý jako ukrutný a při prvních náznacích nadcházejících nepokojů dopravil tajně své poklady na loď, jejíž posádka se skládala ze samých jemu oddaných stoupenců. Povstalci dobyli nazítří jen prázdný palác.

Diktátor, jeho dvě děti, jeho tajemník a jeho bohatství jim unikli. Od onoho okamžiku, jako by zmizel z povrchu zemského a evropské noviny se často zamýšlely, jakou asi kde přijal totožnost.

„Ano, pánové, don Murillo, Tygr ze San Pedra,“ řekl Baynes. „Kdybyste si to chtěli ověřit, zjistíte, že státní barvy San Pedra jsou zelená a bílá, jak stálo v tom lístku, pane Holmesi. Říká si Henderson, ale já ho sledoval do minulosti, z Říma do Paříže a z Madridu do Barcelony, kde přistál se svou lodí v roce 1886. Hledali ho celou tu dobu, aby se mu pomstili, ale teprve teď mu začali šlapat na paty.“

„Objevili ho před rokem,“ řekla slečna Burnetová, která se mezitím posadila a napjatě sledovala rozhovor. „Již jednou došlo k útoku, ale nějaký zlý duch ho ochránil. A teď opět: šlechetný, vznešený Garcia padne, zatímco netvor unikne. Přijde však jiný a další, až jednoho dne bude spravedlnosti učiněno zadost; to je stejně jisté, jako že zítra vyjde slunce.“

Její vyhublé ruce se sevřely, její unavená tvář zbledla vášnivou nenávistí.

„Ale jak jste se dostala k této záležitosti vy, slečno Burnetová?“ zeptal se Holmes. „Jak se může anglická dáma přidružit k spiklencům chystajícím vraždu?“

„Přidala jsem se k nim, protože na světě není jiné cesty, jak se domoci spravedlnosti. Co záleží představitelům anglických zákonů na tom, jaké potoky krve prolil ten člověk před lety v San Pedru, anebo kolik toho ukradl a odvezl na své lodi? Pro vás jako by to byly zločiny spáchané na jiné planetě. Ale my to známe. Poznali jsme to dokonale v trýzni a utrpení. Pro nás není ani v pekle takový zloduch jako Juan Murillo, a nikdy nedojdeme klidu, dokud jeho oběti volají po pomstě.“

„Nepochybuji o tom, že byl právě takový, jak říkáte,“ pravil Holmes. „Slyšel jsem, že si počínal otřesně. Ale jak se to dotklo vás?“

„Povím vám všechno. Ten zlosyn míval ve zvyku popravit pod tou či onou záminkou každého muže, který vynikal nad průměr, a zosobňoval tedy nebezpečí, že by se z něho časem mohl stát diktátorův soupeř. Můj manžel – ano, jsem ve skutečnosti vdova po Viktoru Durandovi – byl sanpedrským vyslancem v Londýně. Tam jsme se seznámili a vzali. Byl to nejušlechtilejší člověk na světě. Murillo se naneštěstí doslechl o jeho vynikajících schopnostech, pod nějakou záminkou ho odvolal a dal zastřelit. Manžel měl neblahé tušení, co ho asi čeká, a tak mne nevzal s sebou. Jeho majetek byl zabaven a já tu zůstala se zlomeným srdcem a téměř bez prostředků.

Potom tyran padl. Unikl tak, jak jste to právě popsali. Zničil však život mnoha lidem, jejichž nejbližší umučil a popravil, a ti se s takovým stavem věcí nemohli spokojit. Sdružili se do spolku, který má existovat až do chvíle, kdy bude práce vykonána. Když jsme objevili v proměněném Hendersonovi někdejšího diktátora, dostala jsem za úkol přidružit se k němu a informovat ostatní o tom, kde právě pobývá. To jsem mohla činit, když jsem přijala místo vychovatelky u jeho dětí. Neměl ani tušení, že žena, která proti němu sedá při každém jídle, mívala manžela, jehož během jediné hodiny odsoudil a popravil. Usmívala jsem se na něho; plnila své povinnosti vůči jeho dcerám a čekala na svou chvíli. Podnikli jsme jeden pokus v Paříži, ale neuspěli jsme. Murillo jezdil křížem krážem po celé Evropě, aby setřásl pronásledovatele, a nakonec jsme se vrátili do tohoto domu, který si najal, když poprvé přibyl do Anglie.

I zde však na něho čekali strážci spravedlnosti. Garcia, syn bývalého vysokého hodnostáře v San Pedru, tu vyčkával se dvěma věrnými společníky nízkého původu, a všichni tři pláli ze stejného důvodu touhou po pomstě. Během dne jsme nemohli nic dělat, neboť Murillo se všemožně chránil a nikdy nikam nechodil bez svého satelita Lucase, anebo Lopeze, jak se jmenoval ve dnech své slávy. V noci však Murillo spával sám a mstitel ho mohl vyhledat. Jistého večera, na němž jsme se dohodli, jsem příteli poslala poslední instrukce, protože diktátor nepolevoval v bdělosti a spával pokaždé jinde. Měla jsem se postarat o to, aby dveře byly odemčeny, a bílým nebo zeleným světlem v okně nad příjezdovou cestou dát znamení, je-li všechno v pořádku, anebo bylo-li by lépe pokus odložit.

Všechno se nám však zhatilo. Nějak jsem vzbudila podezření v Lopezovi, tom tajemníkovi. Připlížil se ke mně a přepadl mne právě ve chvíli, kdy jsem dopsala vzkaz. S pánovou pomocí mne dovlekl do mého pokoje a tam nade mnou drželi soud jako nad usvědčenou zrádkyní. Byli by mne hned na místě probodli dýkou, kdyby si byli dokázali vymyslet způsob, jak uniknout důsledkům takového činu. Nakonec se po dlouhém dohadování rozhodli, že by bylo příliš nebezpečné, kdyby mne zavraždili. Umínili si však, že se provždy zbaví Garcii. Nasadili mi roubík a Murillo mi zkroutil ruku, až jsem mu dala adresu. Přísahám, že by mi ji byl mohl ukroutit, kdybych byla tušila, co to Garciovi vynese. Lopez nadepsal na můj lístek adresu, zapečetil jej manžetovým knoflíčkem a poslal s ním sluhu Josého. Jak ho zavraždili, to nevím, avšak spáchal to Murillo vlastnoručně, protože Lopez zůstal doma a hlídal mne. Murillo patrně čekal za hlodašovými keři, mezi nimiž vede cesta, a srazil ho, když procházel kolem. Zprvu měli v úmyslu nechat ho vstoupit do domu a zabít ho jako přistiženého lupiče, ale pak usoudili, že by se zapletli do vyšetřování, při němž by byla veřejně odhalena jejich vlastní totožnost, a tak by se vystavili nebezpečí dalších útoků. Doufali, že Garciova smrt třeba ostatní zastraší a pronásledování ustane.

Mohli tedy být spokojeni, až na to, že já o jejich činu věděla. Nepochybuji, že můj život visel několikrát na vlásku. Byla jsem zamčená ve svém pokoji, mučili mne nejhoršími pohrůžkami, krutě se mnou zacházeli, aby mne zlomili – vizte tuto ránu na mém rameni a modřiny po celé délce paží – a dali mi roubík, když jsem se při jedné příležitosti pokusila křiknout z okna. Takto mne trýznili a jíst mi dávali tak málo, že jsem trpěla svíravým hladem. Dnes odpoledne mi přinesli dobrý oběd, ale jakmile jsem ho snědla, poznala jsem, že jsem byla omámena nějakou drogou. Vzpomínám si jako ve snu, že mne napůl odvedli a napůl donesli ke kočáru, a stejně tak i k vlaku. Až v okamžiku, kdy se kola začala roztáčet, jsem si uvědomila, že mám svobodu ve vlastních rukou. Vyskočila jsem, oni se mne snažili strhnout zpět, a kdyby mi byl nepřispěchal na pomoc tento dobrý člověk, který mne dovedl do drožky, nebyla bych jim unikla. Teď jsem se chválabohu vymanila z jejich moci navěky.“

Všichni jsme napjatě vyslechli tuto pozoruhodnou výpověď. Holmes první prolomil mlčení.

„Tím naše těžkosti nekončí,“ poznamenal a zavrtěl hlavou. „Policejní vyšetřování je uzavřeno, ale právnická práce začíná.“

„Máte pravdu,“ řekl jsem. „Šikovný advokát z toho udělá sebeobranu. I kdyby měli v minulosti na svědomí sto zločinů, mohou být souzeni pouze za tento.“

„Ale jděte,“ odporoval Baynes optimisticky. „To já mám o našich soudech lepší mínění. Sebeobrana je jedna věc, ale když někdo chladnokrevně vyláká člověka někam za tím účelem, aby ho zavraždil, to je něco docela jiného, ať už tu hrozilo jakékoli nebezpečí. Ne, ne, dostane se nám spravedlnosti, až uvidíme nájemce z High Gable před porotou na příštím zasedání obvodního soudu.“

Další průběh událostí však ukázal, že musel uplynout ještě nějaký čas, než se Tygr ze San Pedra dočkal zasloužené odplaty. Byl tak lstivý a odvážný, že spolu se svým společníkem zmátli svému pronásledovateli stopu, když se ubytovali v jednom penziónu na Edmonton Street a opustili ho zadním východem na Curzonské náměstí. Od toho dne je v Anglii už nikdo nespatřil. Za půl roku nato byl jakýsi markýz z Montalvy a jeho tajemník signor Rulli zavražděni ve svých pokojích v madridském hotelu Escurial. Zločin byl připisován nihilistům a policie vrahy nedopadla. Inspektor Baynes nás navštívil v Baker Street a ukázal nám tištěný popis snědého obličeje tajemníkova a výrazných rysů, magnetických černých očí a huňatého obočí jeho pána. Nepochybovali jsme o tom, že spravedlnost nakonec přece jen zvítězila.

„To byl zmatený případ, milý Watsone,“ řekl Holmes nad večerní dýmkou. „Nedokážete jej sepsat v té uzavřené podobě, která je tak drahá vašemu srdci. Zahrnuje dva kontinenty a dvě skupiny tajemných lidí, a navíc věci komplikuje osoba našeho vysoce váženého přítele Scotta Ecclese, jehož účast mi napovídá, že zesnulý Garcia měl důmyslnou hlavu a dobře vyvinutý smysl pro sebezáchovu. Ten případ je pozoruhodný pouze proto, že v té dokonalé džungli možností jsme spolu s naším obratným spolupracovníkem inspektorem Baynesem dokázali držet se podstatného, a tak jsme se dostali kupředu po křivolaké a točité cestě. Je vám na tom ještě něco nejasného?“

„Proč se vrátil ten exotický kuchař?“

„Myslím, že kvůli tomu podivnému stvoření v kuchyni. Ten člověk je primitivní divoch ze sanpedrské džungle a tohle byl jeho fetiš. Když prchali do předem domluveného útočiště – bezpochyby u nějakého dalšího spiklence – přemluvil ho jeho společník, aby si tak kompromitující předmět s sebou nebral. Ale mulat to nemohl přenést přes srdce a musel se pro něj vrátit druhý den, jenže při obhlídce terénu zjistil, že tam hlídkuje strážník Walters. Vyčkal tedy tři dny, a pak ho zbožnost nebo pověrčivost donutila, aby se o to pokusil ještě jednou. Inspektor Baynes, lišák jeden prohnaný, přede mnou tu příhodičku odbyl, ale ve skutečnosti rozpoznal, jak je důležitá, a nastražil léčku, do níž to stvoření upadlo. Ještě něco, Watsone?“

„A co ten rozsápaný kohout, umyvadlo s krví, opálené kosti a ostatní záhady v té příšerné kuchyni?“

Holmes se usmál a nalistoval jistou poznámku ve svém zápisníku.

„Strávil jsem jedno dopoledne v Britském muzeu, abych načerpal poučení o tomhle i o jiných věcech. Zde jsem si poznamenal citát z Eckermannova díla Kouzelnictví a černošská náboženství:

Pravý uctívač magických kouzel nepodnikne nic důležitého bes obětiny, která mu má naklonit jeho nečisté bohy. V extrémních případech dochází při těchto obřadech k lidským obětem, po nichž následuje kanibalismus. Častěji však bývá obětován bílý kohout, kterého zaživa rozsápou, anebo černý kozel, jemuž podříznou krk a pak tělo spálí.

„Vidíte tedy, že náš milý divoch postupoval podle ortodoxního rituálu. Je to groteskní, Watsone,“ dodal Holmes, když zvolna zavíral zápisník, „ale jak jsem už při jedné příležitosti poznamenal, od groteskního je často pouze krůček ke zločinu.“