Poslední poklona Sherlocka Holmese

1

„Podívejte, paní Warrenová, skutečně se nedomnívám, že byste měla důvody k obavám, ani nevidím nutnost, abych já, jehož čas je vzácný, v té věci nějak zasahoval. Musím opravdu věnovat pozornost jiným záležitostem.“ Tak pravil Sherlock Holmes a rozevřel opět velké desky, v nichž si pořádal a katalogizoval některé dokumenty z poslední doby.

Paní bytná se však vyznačovala pravou ženskou vytrvalostí a důvtipem a pevně trvala na svém.

„Vloni jste se ujal jednoho mého podnájemníka,“ pravila, „jistého pana Fairdala Hobbse.“

„Ano, vzpomínám si – jednoduchý případ.“

„Ale on o tom pořád mluvil, jak jste na něho byl milý a jak jste mu pomohl najít cestu z nesnází. Vím, že byste mi dokázal pomoci, jen kdybyste chtěl.“

Holmes býval přístupný lichotkám, ale také, abych byl spravedlivý, útokům na své soucitné srdce. Toto spojené úsilí ho teď přimělo odložit lepidlo a s rezignovaným povzdechem odsednout od stolu.

„Tak tedy dobrá. Povězte nám, co máte na srdci, paní Warrenová. Doufám, že vám nevadí kouření? Děkuji vám – Watsone, zápalky! Pokud jsem vám dobře rozuměl, zneklidňuje vás, že nový podnájemník setrvává ve svých pokojích a vy ho ani nevidíte. Propána, paní Warrenová, kdybych já byl vaším podnájemníkem, neviděla byste mne často třeba celé týdny.“

„Jistě, no prosím, ale tohle je něco jiného. Děsí mne to, pane Holmesi. Nemůžu strachem spát. Od časného rána do pozdního večera slyším jeho kroky, jak přechází rychle po pokoji sem a tam, a nikdy jsem ho ještě ani nezahlédla. Já už to nevydržím. Manžel je z toho stejně znepokojený jako já, ale on je celý den v práci, a já nemám ani na chvilku klid. Proč se skrývá? Co má na svědomí? Jsem v domě sama, jen s holkou, a nemám na to nervy.“

Holmes se naklonil kupředu a svými dlouhými tenkými prsty vzal ženu za rameno. Když chtěl, dokázal lidi téměř hypnoticky zkonejšit. Vyděšený pohled se jí ztratil z očí a rozčilený výraz na tváři se změnil v obvyklou vyrovnanost. Posadila se na židli, kterou jí nabídl.

„Ujmu-li se toho případu, musím znát všechny podrobnosti,“ řekl. „Nepospíchejte a uvažujte. Malá drobnost může mít klíčový význam. Pravíte, že před deseti dny k vám přišel nějaký muž a zaplatil si na čtrnáct dní za byt a stravu?“

„Zeptal se, co požaduji. Řekla jsem, že padesát šilinků na týden. Pronajímám malý obývací pokoj a ložnici s celým příslušenstvím v podkroví.“

„A co on?“

„Povídá: ‚Dám vám pět liber na týden, přistoupíte-li na mé podmínky.‘ Nejsme zámožní, pane Holmesi, manžel má malý plat a ty peníze pro mne hodně znamenaly. Vytáhl desetilibrovku a na místě mi ji dal. ‚Můžete ji mít každých čtrnáct dní, a hezky dlouho, jestli se budete řídit podle dohodnutých podmínek,‘ povídá. ‚Kdybyste je porušila, nechtěl bych vás už znát.‘“

„Jaké to byly podmínky?“

„No, předně žádal klíč od domu. Proti tomu jsem nic neměla. Podnájemníci často mívají klíče. A také aby do pokoje nikdo nechodil a pod žádnou záminkou ho nikdy nikdo nerušil.“

„Na tom přece není nic tak neobvyklého.“

„V rozumných mezích jistě ne, pane. Ale tohle se vymyká všem mezím. Bydlí u nás deset dní, a ani manžel, ani já, ani holka jsme ho jedinkrát nezahlédli. Slyšíme, jak rychlými kroky přechází sem a tam, sem a tam, večer, ráno i v poledne, ale krom prvního večera nevyšel ještě z domu.“

„První večer tedy někam odešel?“

„Ano, prosím, a vrátil se velmi pozdě – všichni jsme už spali. Řekl mi o tom, když si najal pokoje, a požádal mě, abych nezastrkovala závoru. Bylo už po půlnoci, když jsem ho slyšela jít po schodech nahoru.“

„A co jídlo?“

„Vyžádal si, abychom mu vždycky, když zazvoní, nechali jídlo na židli hned za dveřmi. Když dojí, zazvoní, a my si to zas z té židle vezmeme. Chce-li něco jiného, napíše to tiskacími písmeny na lísteček a nechá ho na podnose.“

„Tiskacími písmeny?“

„Ano, prosím, tužkou a tiskacími písmeny. Jen jedno slovo, nic víc. Tady jsem vám jeden lísteček přinesla na ukázku: MÝDLO. Tady je jiný: SIRKA. Tenhle lísteček mi tam nechal dnes ráno: DAILY GAZETTE. Ty noviny mu nosím každé ráno se snídaní.“

„Považte, Watsone!“ řekl Holmes a prohlížel si s velkou zvědavostí útržky papíru, které mu bytná podávala. „Tohle je jistě trochu nezvyklé. Touhu po odloučenosti chápu; ale proč tiskací písmena? Malovat tiskací písmena je zdlouhavé. Proč to prostě nenapíše? Co vám to napovídá, Watsone?“

„Že si nepřeje ukázat, jaký má rukopis.“

„Ale proč? Co mu na tom může vadit, kdyby paní bytná měla kratičkou ukázku jeho rukopisu? Přesto ale to může být, jak říkáte. A nabízí se další otázka: proč tak stručné vzkazy?“

„To nemám tušení.“

„Otevírají se tu vděčné možnosti pro inteligentní dohady. Ta slůvka jsou psána běžnou nafialovělou tužkou s širokým hrotem. Všimněte si, že z tohoto lístku utrhl ze strany kousek poté, kdy napsal vzkaz, takže M ve slově MÝDLO je zčásti pryč. Výmluvné, Watsone, nemyslíte?“

„Opatrnost?“

„Správně. Byla tam očividně nějaká stopa, snad otisk palce, něco, co mohlo vést k odhalení totožnosti. Říkala jste tedy, paní Warrenová, že to byl člověk prostřední postavy, černovlasý, s plnovousem. Jak starý asi mohl být?“

„Mladý, pane – ani ne třicet.“

„Nemůžete ho popsat trochu podrobněji?“

„Mluvil dobře anglicky, ale přitom jsem podle přízvuku měla dojem, že je to cizinec.“

„Jak byl oblečen?“

„Moc pěkně – jako nóbl pán. Tmavý oblek – nic nápadného.“

„Nepředstavil se?“

„Ne, pane Holmesi.

„Nikdo mu nepsal ani ho nepřišel navštívit?“

„Nikdo.“

„Ale přece musíte vy nebo vaše děvče do jeho pokoje ráno zajít?“

„Ne, prosím; on si uklízí sám.“

„Propána! To je jistě zvláštní. Co zavazadla?“

„Přinesl si s sebou jen jednu velkou hnědou kabelu – jinak nic.“

„Hm, to nám tedy mnoho nepomůže. Pravíte, že se nic nevyneslo z jeho pokoje – vůbec nic?“

Paní bytná vyňala z kabelky obálku a z ní vysypala na stůl dvě ohořelé sirky a nedopalek cigarety.

„Tohle bylo na jeho podnose dnes ráno. Přinesla jsem to, protože jsem slyšela, že vy umíte z maličkostí vyčíst velké věci.“

Holmes pokrčil rameny.

„Tohle nic není,“ řekl. „Sirky použil ovšem proto, aby si zapálil cigaretu. To je zřejmé podle krátkého ohořelého konce. Kdyby si zapaloval dýmku nebo doutník, shořelo by půl sirky. I propána! Ten oharek je zajisté zajímavý. Říkáte, že ten pán měl knír a bradku?“

„Ano, pane Holmesi.“

„Tomu tedy nerozumím, Watsone. Soudil bych, že tohle mohl vykouřit jen hladce vyholený muž. Vždyť i váš skromný knírek by takováhle cigareta ožehla.“

„Špička?“ navrhl jsem.

„Ne, ne; nedopalek je sežmolený. Nebylo by možné, že se u vás ubytovali dva lidé, paní Warrenová?“

„Ne, pane; jí tak málo, že se až divím, jak mu to může stačit k životu.“

„Hm, myslím, že musíme vyčkat, dokud nebudeme mít víc podkladového materiálu. Koneckonců, nemáte si nač stěžovat. Dostala jste zaplaceno a není to obtížný nájemník, třebaže si počíná poněkud neobvykle. Platí vám dobře, a jestli se chce ztratit světu z očí, vás se to přímo nijak netýká. Nemůžeme vniknout do jeho soukromí, dokud nebudeme mít důvod k domněnce, že touží po soukromí z odsouzeníhodných pohnutek. Ujímám se toho případu a nepustím jej z hlavy. Kdyby se událo něco nového, přijďte mi to oznámit, a spolehněte se, že vám pomohu, kdyby bylo potřeba.

Ten případ má rozhodně několik zajímavých bodů, Watsone,“ poznamenal, když nás paní bytná opustila. „Může to ovšem mít banální vysvětlení – osobní výstřednost – anebo jde o mnohem hlubší důvody, než se zdánlivě jeví. Předně člověku vytane na mysli logická možnost, že v tom bytě teď bydlí někdo jiný než muž, který si jej pronajal.“

„Proč myslíte?“

„Nu, kromě nedopalku se mi zdálo nápadné, že podnájemník odešel z bytu pouze krátce poté, co si jej pronajal. Vrátil se – někdo se vrátil – v době, kdy mu nepřekáželi žádní svědkové. Nic nedokazuje, že osoba, která odešla, se také do bytu vrátila. Navíc ten muž, který si pokoje pronajal, uměl dobře anglicky. Tenhle druhý maluje SIRKA, když by logicky mělo být SIRKY. Představuji si, že to slovo opsal ze slovníku, kde je uvedeno příslušné podstatné jméno, ale nikoli množné číslo. Ten lakonický způsob vyjadřování má možná zakrýt neznalost angličtiny. Ano, Watsone, máme proč se domnívat, že došlo k záměně podnájemníků.“

„Ale za jakým účelem?“

„Nu ano, to je problém, nad nímž je třeba se zamyslit. Jeden způsob pátrání se nabízí dost očividně.“ Sňal z police velké desky, do nichž den za dnem ukládal soukromá oznámení z různých londýnských novin. „Můj ty světe!“ poznamenal, jak obracel stránky, „v tomto sboru zní úpění, výkřiky i bučení. Jaká to směs mimořádných událostí! Myslím, že nenajde bohatší loviště ten, kdo se zajímá o neobvyklé osudy. Podnájemník paní Warrenové je sám a není možné mu napsat, nemá-li se ohrozit kýžené inkognito. Jak k němu dospěje zvenčí nějaká zpráva nebo vzkaz? Očividně oznámením v novinách. Jiná cesta mi nenapadá, a naštěstí se můžeme soustředit pouze na jedny noviny. Tady jsou výstřižky z Daily Gazette za posledních čtrnáct dní. ‚Dáma s černým boa v Princově bruslařském klubu –’ tu můžeme pominout. ‚Jimmy jistě nechce zlomit matince srdce –’ to se jeví irrelevantní. ‚Prosím dámu, která omdlela v omnibusu do Brixtonu, aby laskavě – ‚ zmíněná mne nezajímá. ‚Den co den srdce mé touží –’ Žvásty, Watsone, nebetyčné žvásty. Počkat, tohle je trochu pravděpodobnější. ‚Trpělivost. Najdu způsob spojení. Zatím tato rubrika. G.‘ Tohle vyšlo dva dny poté, co se podnájemník paní Warrenové nastěhoval. Zní to docela případně, že? Tajemný nocležník rozumí anglicky, i když neumí anglicky psát. Pokusme se znovu zachytit stopu. Ano, zde – tři dny nato. ‚Pracuji k úspěšnému řešení. Trpělivost a opatrnost. Mraky pominou. G.‘ Potom týden nic. Načež přijde něco mnohem určitějšího: ‚Rýsuje se cesta. Bude-li možnost signály, vzpomeň dohodnutý kód, jedna A, dvě B atd. Brzy se dozvíš víc. G.‘ To bylo ve včerejších novinách a dneska v nich nestojí nic. Všechno se to velice dobře hodí na podnájemníka paní Warrenové. Vyčkáme-li ještě krátký čas, Watsone, nepochybuji, že se celá záležitost trochu rozuzlí.“

Tato předpověď se splnila, neboť ráno jsem zastal přítele, kterak stojí na koberečku před krbem, nahřívá si záda a se zadostiučiněním se usmívá.

„Co říkáte tomuhle, Watsone?“ zvolal a popadl noviny ze stolu. „‚Vysoký červený dům s bílými římsami. Druhé patro. Druhé okno zleva. Po setmění. G.‘ To je dost přesně určeno. Myslím, že bychom se po snídani měli vydat na výzkumy do sousedství Warrenových. I podívejme, paní Warrenová! Jaképak zprávy nám přinášíte?“

Naše klientka vpadla neohlášena do místnosti s bouřlivou energií, která napovídala, že došlo k nějakému nečekanému a dramatickému obratu.

„Musí se toho chopit policie, pane Holmesi!“ zvolala. „Já už s tím nechci nic mít. Sbalí si svých pět švestek a potáhne.

Byla bych mu to šla rovnou oznámit, ale pak jsem si pomyslela, že by to vůči vám nebylo slušné, kdybych se vás předem nezeptala, co o tom soudíte. Moje trpělivost je u konce, a když to má ještě odnášet můj starý –“

„Pan manžel něco odnesl?“

„Zacházeli s ním hrubě.“

„Ale kdo s ním hrubě zacházel?“

„To bychom taky rádi věděli. Stalo se to dnes ráno, pane. Manžel je kontrolorem u firmy Morton a Waylight v Tottenham Court Road. Odchází z domu před sedmou. Sotva dnes ráno ušel deset kroků, přiskočili k němu zezadu nějací dva chlapi, hodili mu kabát přes hlavu a strčili ho do drožky, která čekala u chodníku. Vozili ho přes hodinu a pak otevřeli dvířka a vystrčili ho ven. Byl tím pádem tak otřesen, že si ani nevšiml, kam se poděla ta drožka. Když se zvedl, zjistil, že je na Hampstsad Heathu; tak přijel omnibusem domů a teď leží na kanapi a já běžím rovnou sem, abych vám pověděla, co se stalo.“

„To je vysoce zajímavé,“ řekl Holmes. „Všiml si, jak ti muži vypadali – slyšel je mluvit?“

„Ne, je z toho jako omámený. Pamatuje si jenom to, že se vznes do vzduchu, jako když kouzelným proutkem mávne, a stejně zas dopadl na zem. Museli u toho být aspoň dva chlapi, a možná že tři.“

„A vy se domníváte, že toto přepadení nějak souvisí s vaším podnájemníkem?“

„No, bydlíme tam už patnáct let a něco takového se nám ještě nestalo. Mám už toho dost. Peníze nejsou všechno. Půjde mi z domu, než se setmí.“

„Vyčkejte ještě maličko, paní Warrenová. Neukvapujte se. Tahle záležitost se mi začíná jevit jako mnohem významnější, než se mi na první pohled zdálo. Nyní je jasné, že vašemu podnájemníkovi hrozí nějaké nebezpečí. Je stejně jasné, že jeho nepřátelé, kteří na něho číhali v blízkosti vašeho domu, si ho v ranní mlze spletli s vaším manželem. Když zjistili svůj omyl, propustili pana Warrena na svobodu. Co by byli udělali, kdyby se nebyli spletli, to se můžeme pouze dohadovat.“

„Ale co si mám počít, pane Holmesi?“

„Měl bych velkou chuť prohlédnout si toho vašeho podnájemníka zblízka, paní Warrenová.“

„Nevím, jak by se to dalo zařídit – ledaže byste mu vpadli do pokoje. Když mu tam postavím podnos a vracím se po schodech dolů, slyším vždycky, jak odemyká.“

„Musí si ten podnos zanést do pokoje. Třeba bychom se mohli někde schovat a prohlédnout si ho při tom.“

Bytná chvíli přemýšlela.

„Hm, naproti jeho pokoji je komora. Kdybychom tam narafičili zrcadlo a vy jste se schovali za dveře, snad byste –“

„Výborně!“ řekl Holmes. „Kdypak obědvá?“

„Kolem jedné, pane Holmesi.“

„Přijdeme k vám s doktorem Watsonem včas. Prozatím se vám poroučím, paní Warrenová.“

V půl jedné jsme stáli na schodech před domem paní Warrenové – byla to vysoká, úzká stavba ze žlutých cihel v Great Orme Street, jedné z malých průjezdních uliček za severovýchodním traktem Britského muzea. Jelikož stojí hned za nárožím, lze odtud přehlédnout celou Howe Street, která se honosí výstavnějšími budovami. Holmes se spokojeně zasmál a ukázal na jednu z nich, činžovní dům s drahými byty, který tak vyčníval nad ostatní, že rázem poutal pozornost.

„Pohleďte, Watsone!“ pravil. ‚Vysoký červený dům s bílými římsami.‘ To je přece ono signální stanoviště. Známe místo, známe kód, neměl by to tedy být obtížný úkol. V okně visí cedule ‚k pronajmutí‘. Zřejmě prázdný byt, kam má spojenec přístup. Tak co, paní Warrenová?“

„Všechno jsem připravila. Nechte si laskavě boty na odpočívadle a pojďte se mnou, já vás tam dovedu.“

Vymyslela nám výbornou skrýš. Zrcadlo umístila tak, že jsme za židlí ve tmě mohli velmi dobře pozorovat protější dveře. Sotva jsme se usadili a paní Warrenová nás opustila, když nám vzdálené zacinkání oznámilo, že náš tajemný soused zazvonil. Zanedlouho se objevila paní bytná s podnosem, položila jej na židli vedle zavřených dveří a hlučně se vzdálila. Krčili jsme se bok po boku za pootevřenými dveřmi a upřeně jsme zírali do zrcadla. Když kroky paní bytné dozněly, cvakl náhle otáčející se klíč v zámku, klika se pohnula, dvě hubené ruce vystřelily a popadly podnos ze židle. Za malou chviličku jej spěšně vrátily a já krátce zahlédl půvabný, snědý obličejík, zírající zděšeně na pootevřené dveře protější komory. Pak se dveře přibouchly, klíč se znovu otočil a všude zavládlo ticho. Holmes mne zatahal za rukáv a oba jsme se tiše odkradli dolů.

„Přijdeme sem opět večer,“ řekl nedočkavě paní bytné.

„Myslím, Watsone, že si celou tu záležitost můžeme lépe promyslet doma.“

„Můj předpoklad, jak jste viděl, se potvrdil,“ pronesl pak z hloubi svého křesla. „Došlo k výměně podnájemníků. Nepředpokládal jsem však, že tam najdeme ženu, a to žádnou tuctovou ženu, Watsone.“

„Viděla nás.“

„Viděla něco, co ji polekalo. To je jisté. Dosavadní průběh je v obecných rysech dost jasný, že? Dvojice hledá útočiště v Londýně, neboť jim hrozí nějaké strašné, bezprostřední nebezpečí. Nakolik jsou ohroženi, můžeme soudit podle úzkostlivých bezpečnostních opatření. Muž, který má před sebou nějaký úkol, chce nechat ženu dokonale ochráněnou, dokud ho nesplní. Není to lehký problém, ale on jej vyřeší originálním způsobem, a tak účinně, že o ní neví ani její bytná, která jí obstarává jídlo. Tiskací písmena, jak je teď nabíledni, mají zabránit, aby rukopis neprozradil, že jde o dámu. Muž se nemůže k ženě přiblížit, aby neuvedl nepřátele na stopu. Jelikož nemá možnost přímého spojení, uchýlí se k společenské rubrice v novinách. Až sem je všechno jasné.“

„Ale co za tím vězí?“

„Uvažujete výhradně prakticky, milý Watsone, jako vždy! Co za tím vším asi vězí? Problémeček paní Warrenové se poněkud rozrostl a nabyl hrozivější tvářnosti. Můžeme říci aspoň tolik: tohle není žádná obyčejná milostná eskapáda. Viděl jste, jak se ta žena zatvářila, když vytušila nebezpečí. Slyšel jste, jak byl přepaden pan domácí, když to bezpochyby platilo podnájemníkovi. Tyto hrozivé signály a zoufalá snaha o utajení napovídají, že jde o otázku života a smrti. Přepadení pana Warrena dále svědčí o tom, že nepřátelé, ať už to je kdokoliv, sami nevědí, že podnájemníka vystřídala podnájemnice. Je to velmi zvláštní a složité, Watsone.“

„Proč byste se tím dále zabýval? Co tím chcete získat?“

„Proč, co myslíte? Oddávám se umění pro umění, Watsone. Když jste provozoval lékařskou praxi, jistě jste se někdy zaobíral pacientem, aniž jste pomyslel na svůj účet.“

„Dělal jsem to kvůli sebevzdělání, Holmesi.“

„Sebevzdělání nikdy nekončí, Watsone. Život je série lekcí, a nejpoučnější přijde nakonec. Tohle je zajímavý případ. Nekyne z něho ani zisk, ani sláva, a přece člověk touží uvést věci do pořádku. Až se setmí, měli bychom v našem sebevzdělání opět o krůček postoupit.“

Když jsme se vrátili k paní Warrenové, pochmurný zimní londýnský podvečer zhoustl do jednolité šedé clony, do smrtelně monotónní barvy, přerušované pouze ostře ohraničenými čtverhrannými okny a rozplizlými svatozářemi plynových luceren. Seděli jsme v obývacím pokoji u Warrenových potmě a vyhlíželi ven; tu zablikalo vysoko proti nám do tmy další matné světlo.

„Někdo v té místnosti přechází,“ zašeptal Holmes, hubený obličej dychtivě přitisknutý na okenní tabuli. „Ano, vidím jeho stín. Tu ho máme. Drží v ruce svíčku. Teď vykukuje ven. Chce se ujistit, že ona je připravena. Začíná signalizovat. Zapisujte si jeho poselství také, Watsone, pro kontrolu. Jeden záblesk – to je přece A. A teď dál. Kolik jste jich spočítal? Dvacet? Já rovněž. To by mělo znamenat T. AT – zatím jsme to přečetli. Další T. Není to omyl? Co přijde teď? TENTA. Konec? To přece nemůže být vše, Watsone. ATTENTA nedává žádný smysl. Má to snad být ATENTÁT? Už zase bliká. Co to asi bude? ATTE – vždyť opakuje stejné heslo. Podivné, Watsone, velice podivné! A teď znovu. AT – vždyť on to opakuje potřetí. Třikrát ATTENTA! Jak často to chce ještě opakovat? Ne, tím zřejmě skončil. Odstoupil od okna. Co o tom soudíte, Watsone?“

„Šifra, Holmesi.“

Přítel dal pousmáním najevo, že pochopil. „A žádná složitá, Watsone. „Vždyť je to italsky! To koncové A znamená, že oslovuje ženu. ‚Pozor! Pozor! Pozor!‘ Je to tak, Watsone?“

„Soudím, že jste uhodil hřebíček na hlavičku.“

„Nepochybuji o tom. Naléhavost vzkazu zdůrazňuje trojí opakování. Ale nač si má dát pozor? Počkat: přistupuje znovu k oknu.“

Zahlédli jsme opět nezřetelnou siluetu skrčeného muže a záblesky plamínku v okně, jak začal signalizovat. Postupoval rychleji než předtím – tak rychle, že jsme ho sledovali jen s obtížemi.

„PERICOLO – pericolo – hm, co je zas tohle, Watsone? Neznamená to ‚nebezpečí‘? Ano, přisámbůh, dává výstrahu. Opět začal. PERI. Ajaj, co pro všechny –“

Světélko náhle zhaslo, jasný obdélník okna zmizel, a druhé patro vytvořilo temný pás na vznosné budově, pruhované svítivými římsami. Poslední varování bylo náhle přerušeno. Kdo je přerušil a jak? V duchu nám vyvstala stejná představa. Holmes vyskočil od okna a napřímil se.

„Tohle je vážná věc, Watsone,“ zvolal. „Stalo se něco nepěkného. Proč ten vzkaz tak náhle ustal? Měl jsem na ten případ upozornit Scotland Yard – a teď je situace tak napjatá, že nemůžeme odejít.“

„Mám doběhnout pro policii já?“

„Musíme získat jasnější představu. Třeba se ještě ukáže, že to způsobila nějaká nevinná příčina. Pojďte, Watsone, přeběhneme tam a zjistíme, co budeme moci.“

2

Když jsme pospíchali po Howe Street, ohlédl jsem se k domu, odkud jsme vyšli. V okně pod střechou jsem matně viděl stín čísi hlavy, ženské hlavy: neznámá zírala soustředěné a napjatě do noční tmy a čekala v bezděčném rozčilení, bude-li přerušená zpráva pokračovat. Ve vchodu luxusního činžovního domu na Howe Street stál nějaký muž, s límcem zdviženým a zachumlaný do šály, a opíral se o zábradlí. Trhl sebou, když nám ve vstupní hale světlo dopadlo na obličej.

„Holmesi!“ zvolal.

„I to se podívejme, Gregson!“ řekl přítel a stiskl si ruku se známým detektivem ze Scotland Yardu. „Na konci cesty se milenci sejdou. Co vás sem přivedlo?“

„Asi totéž, co vás,“ řekl Gregson. „Jen si neumím představit, jak jste se o tom dozvěděl.“

„Různé nitky, ale vedou k stejnému klubku. Zachytil jsem vysílané signály.“

„Signály?“

„Ano, z tamtoho okna. Uprostřed slova přestaly. Přišli jsme zjistit, co se stalo. Ale jelikož vidím, že máte věci bezpečně v rukou, myslím, že naší přítomnosti už není třeba.“

„Počkejte, prosím!“ zvolal Gregson dychtivě. „Musím uznat, pane Holmesi, že ve všech případech, kdy jste mi stál po boku, jsem měl vždy pocit větší jistoty. Z těchto apartmá nelze jinudy odejít, takže nám neunikne.“

„Kdo je to?“

„Protentokrát vedeme, pane Holmesi. Musíte uznat, že jsme vás předběhli.“ Udeřil holí do země, načež z kočáru u protějšího chodníku seskočil drožkář a s bičem v ruce k nám přiběhl. „Smím vás seznámit s panem Sherlockem Holmesem?“ zeptal se Gregson drožkáře. „Tohle je pan Leverton z americké Pinkertonovy detektivní kanceláře.“

„Ten, který se proslavil případem záhadné jeskyně na Long Islandu?“ řekl Holmes. „Těší mne, že vás poznávám, pane.“

Američan, tichý, věcný mladý muž s hladce vyholeným, ostře řezaným obličejem se zarděl při těch uznalých slovech. „‚Pracuji teď na nejdůležitějším případu, jaký jsem kdy měl, pane Holmesi,“ řekl. „Dostanu-li Gorgiana –“

„Cože! Gorgiana z Rudého kruhu?“

„Jeho sláva se tedy rozšířila i do Evropy? No, u nás v Americe ho taky moc dobře známe. Víme, že měl prsty v padesáti vraždách, a přitom nemáme žádný konkrétní důkaz, abychom ho mohli zatknout. Stopoval jsem ho z New Yorku a tady v Londýně se ho už týden držím a čekám na nějakou záminku, abych ho mohl popadnout za límec. Dostihli jsme ho s panem Gregsonem v tomhle velkém činžáku a je tu jen jeden východ, takže nám nemůže uniknout. Od té chvíle, co sem vstoupil on, nějací tři lidé odtud odešli, ale mohl bych přísahat, že mezi nimi nebyl.“

„Pan Holmes mluví o nějakém signalizování,“ řekl Gregson. „Tuším, že toho jako obvykle ví mnohem víc než my.“

Několika stručnými, jasnými slovy vysvětlil Holmes, jak se situace jeví nám.

Američan zoufale zalomil rukama.

„Ví o nás!“ zvolal.

„Proč myslíte?“

„Vždyť je to logické, ne? Tady signalizuje svému člověku – v Londýně je několik jeho gangsterů. Náhle to přeruší, právě když je varoval před nebezpečím, jak říkáte. Co to může znamenat jiného, než že nás z toho okna zahlédl, anebo nějak jinak pochopil, nakolik se nebezpečí přiblížilo, a že musí jednat hned, má-li vyváznout se zdravou kůží? Co navrhujete, pane Holmesi?“

„Abychom se bezodkladně odebrali nahoru a na vlastní oči se přesvědčili, co a jak.“

„Vždyť na něho nemáme zatykač.“

‚Je v neobsazeném bytě za podezřelých okolností,“ řekl Gregson. „To nám prozatím postačí. Šoupneme ho do chládku a uvidíme, jestli nás američtí kolegové nějak nepodpoří, abychom si ho tam mohli nechat. Prozatím vezmu odpovědnost za zatčení na sebe.“

Detektivové od policie možná někdy zakolísají pod nároky kladenými na jejich inteligenci, ale nikdy pod nároky kladenými na jejich odvahu. Gregson stoupal do schodů zatknout toho proslulého zabijáka naprosto nevzrušeně a věcně, jako by kráčel po schodišti ve Scotland Yardu. Člověk od Pinkertonů se ho snažil předběhnout, ale Gregson mu to rázně překazil. Londýnská nebezpečí jsou výsadou londýnské policie.

Dveře apartmá na levé straně chodby v druhém patře byly pootevřené. Gregson je otevřel dokořán. Uvnitř bylo naprosté ticho a tma. Rozškrtl jsem sirku a zapálil detektivovi lucernu. Jakmile se záblesk sirky ustálil v plamínek, všichni jsme překvapeně vydechli. Po prknech holé podlahy se táhla čerstvá krvavá stopa. Rudé kročeje mířily k nám a vycházely z vnitřní místnosti, jejíž dveře byly zavřené. Gregson je rozrazil a pozvedl před sebe rozžatou lucernu, zatímco my ostatní jsme mu dychtivě nakukovali přes rameno.

Uprostřed prázdné místnosti na podlaze ležel obrovitý muž. Jeho hladce vyholený snědý obličej byl hrůzně i groteskně seškleben a kolem hlavy, která spočívala v široké temně rudé kaluži na bílém dřevě, se zdál mít děsivou svatozář rudé krve. Kolena měl pokrčená, ruce rozhozené v agónii a z mohutného hnědého obnaženého hrdla mu zprostředka trčela bílá rukojeť nože, který vězel celým ostřím v jeho těle. Ten obrovitý chlap musel klesnout po oné strašné ráně jako býk na porážce. Vedle jeho pravice ležela hrozivá dýka s rohovinovou rukojetí a oboustranným ostřím a nedaleko ní černá kozinková rukavice.

„Kristepane! Černý Gorgiano osobně!“ zvolal americký detektiv. „Někdo nás předešel.“

„Tady je ta svíčka v okně, pane Holmesi,“ řekl Gregson. „Prosím vás, co to děláte?“

Holmes přikročil k oknu, zapálil svíčku a kroužil s ní před okenní tabulí. Pak vyhlédl do tmy, sfoukl svíci a odhodil ji na zem.

„Předpokládám, že nám to pomůže,“ pravil. Poodešel do místnosti a zůstal stát v hlubokém zamyšlení, zatímco oba profesionálové vyšetřovali mrtvého. „Zmínil jste se, že odtud vyšli tři lidé, zatímco jste čekali dole,“ řekl posléze Američanovi. „Všiml jste si jich dobře?“

„Ano, všiml.“

„Byl mezi nimi muž kolem třicítky, střední postavy, černovlasý, s tmavým plnovousem?“

„Ano, prošel kolem mne jako poslední.“

„To bude pravděpodobně váš člověk. Mohu vám dát jeho popis a máme jasný otisk jeho šlépěje. Jistě vám to postačí.“

„Vzhledem k těm miliónům lidí v Londýně to mnoho není.“

„Možná. Proto jsem pokládal za nejmoudřejší přivolat vám ku pomoci tuto dámu.“

Na ta slova jsme se všichni otočili. Ve dveřích stála jako v rámu vysoká krásná žena – tajemná podnájemnice z Bloomsbury.

Váhavě přikročila blíž; ve vyhublé tváři se zračilo drtivé napětí, když vytřeštěné oči s hrůzou spočinuly na temné ležící postavě.

„Zabili jste ho!“ zvolala. „Ach dio mio, vy jste ho zabili!“ Pak jsem zaslechl, jak se náhle ostře nadechla a s radostným výkřikem povyskočila. Roztančila se po místnosti, tleskala rukama, černé oči jí svítily nečekanou radostí, ze rtů splývalo tisíce roztomilých italských slůvek. Pohled na ženu, která nad takovým výjevem křepčí nadšením, mne překvapoval a děsil. Náhle ustala a zadívala se na nás tázavým pohledem.

„Ale co vy? Vy jste od policie, že? To vy jste zabili Giuseppa Gorgiana. Je to tak?“

„Jsme od policie, paní.“

Rozhlížela se po temných zákoutích pokoje.

„A kde je tedy Gennaro?“ zeptala se. „Gennaro Lucca je můj manžel. Já jsem Emilia Luccová a oba pocházíme z New Yorku. Kde je Gennaro? Před malou chviličkou mne z tohoto okna zavolal a já běžela, co mi nohy stačily.“

„Zavolal jsem vás já,“ řekl Hohnes.

„Vy? Jak byste mne mohl zavolat?“

„Vaše šifra je dost průhledná. Potřebovali jsme, abyste sem přišla. Věděl jsem, že postačí, abych vám signalizoval ‚vieni‘[1], a že určitě přijdete.“

Krásná Italka zírala s úžasem na mého přítele.

„Nechápu, jak jste se o tom všem dozvěděl,“ řekla. „Giuseppe Gorgiano – jak tedy –“ Odmlčela se, ale pak se náhle celá rozzářila hrdosti a nadšením. „Už chápu! Můj Gennaro! Můj chytrý, krásný Gennaro, který mne uchránil před vším nebezpečím, ten to udělal a vlastní silnou rukou zabil toho netvora! Ach, Gennaro, jsi skvělý! Která žena byla kdy hodna takového muže?“

„Podívejte, pani Luccová,“ řekl prozaický Gregson a uchopil ji za rukáv bez sebemenšího citového zaujetí, jako by to byla dámička z předměstského podsvětí, „není mi ještě docela jasné, kdo jste a co jste zač, ale řekla jste toho už dost, aby mi bylo docela jasné, že bude potřeba, abyste mě doprovodila do Scotland Yardu.“

„Okamžíček, Gregsone,“ řekl Holmes. „Mám takový dojem, že tato dáma patrně bude mít stejný zájem na tom, aby nás informovala, jako my na tom, abychom ji vyslechli. Chápete, madam, že váš manžel bude zatčen a souzen za smrt muže, který tu před námi leží? Všechno, co řeknete, může být použito před soudem při objasňování okolností. Jestliže se však domníváte, že nejednal ze zločinných pohnutek, a chcete nám to vysvětlit, pak mu nemůžete posloužit lépe, než když nám povíte všechno, co s tím souvisí.“

„Když je Gorgiano mrtev, nemáme se už čeho bát,“ řekla dáma. „Byl to ďábel a netvor a žádný soudce na světě nemůže potrestat mého chotě za to, že ho zabil.“

„V tom případě snad učiníme nejmoudřeji,“ řekl Holmes, „když tu zamkneme, necháme všechno, jak to je, odebereme se s touto dámou do jejího bytu, a než dospějeme k nějakému závěru, vyslechneme, co nám chce sdělit.“

Půl hodiny nato jsme všichni čtyři seděli v malém salónku signory Luccové a naslouchali jejímu pozoruhodnému vyprávění o všech neblahých událostech, jejichž vyvrcholení jsme byli svědky. Hovořila anglicky rychle a plynně, ale velmi neobvykle, a já v zájmu srozumitelnosti opravuji její gramatické chyby.

„Narodila jsem se v Posilippu u Neapole,“ vyprávěla, „a můj otec Augusto Barelli je nejbohatší advokát ve městě a místní poslanec. Gennaro byl otcův zaměstnanec a já jsem se do něho zamilovala, protože on musí okouzlit každou ženu. Jelikož neměl ani peníze, ani dobré postavení – nic krom svého přitažlivého zevnějšku, síly a energie – odepřel otec svolit k našemu sňatku. Utekli jsme spolu, v Bari jsme se vzali a prodali jsme mé šperky, abychom měli peníze na cestu do Ameriky. Tohle se událo před čtyřmi lety a od té doby jsme žili v New Yorku.

Osud nám byl zprvu přízniv. Gennaro měl příležitost prokázat službu jednomu italskému pánovi – zachránil ho před nějakými darebáky v místech zvaných Bowery, a tím získal vlivného přítele. Ten pán se jmenuje Tito Castalotte a je to starší společník velké firmy Castalotte a Zamba, největší dovozci ovoce v New Yorku. Signor Zamba je chorý pán a všechny věci firmy, která má přes tři sta zaměstnanců, řídí náš nový přítel pan Castalotte. Přijal manžela do zaměstnání, učinil ho vedoucím oddělení a všemožně mu vycházel vstříc. Signor Castalotte je svobodný, a já si myslím, že v Gennarovi našel zalíbení, jako by to byl jeho vlastní syn, a my s manželem jsme ho oba milovali a ctili jako otce. Najali jsme si v Brooklynu malý domek, zařídili si ho a zdálo se, že máme zajištěnou budoucnost, když tu na obzoru vyvstal černý mrak, který nám brzy zahalil celou oblohu.

Jednoho večera při návratu z práce přivedl Gennaro s sebou krajana. Jmenoval se Gorgiano a pocházel rovněž z Posilippa. Byl to obrovitý člověk, jak mi můžete dosvědčit, neboť jste ho viděli mrtvého. Neměl jen postavu jako obr, ale všechno na něm bylo obrovité, groteskní, hrozivé. Jeho hlas duněl naším domkem jako hrom. Sotva tam bylo dost prostoru, jak při řeči šermoval těma velikýma rukama. Jeho úvahy, jeho city, jeho vášně – všechno to bylo přehnané a nestvůrné. Mluvil, anebo spíš burácel s takovou prudkostí, že ostatní nemohli než sedět a naslouchat, tak je ohlušil mocný proud jeho slov. Oči mu plály a jejich pohled ochromoval. Byl to strašlivý a podivuhodný muž. Vzdávám bohu díky, že je mrtev.

Navštěvoval nás znovu a znovu. Vycítila jsem, že Gennarovi není v jeho přítomnosti o nic volněji než mně. Můj ubohý manžel, celý bledý, neklidně poposedával, když poslouchal nekonečné tirády našeho hosta o politice a sociálních otázkách, neboť on o ničem jiném nemluvil. Gennaro nic neříkal, ale já, která jsem ho tak dobře znala, jsem z jeho tváře vyčetla cosi, co tam dříve nebývalo. Nejprve jsem myslela, že je to antipatie. Ale pak jsem postupně seznala, že je to něco hlubšího. Byl to strach – hloupý, tajený, děsivý strach. Oné noci – té noci, kdy jsem vycítila jeho děs – jsem ho objala a zapřísahala ho ve jménu jeho lásky ke mně a při všem, co je mu drahé, aby mi nic nezatajoval a pověděl mi, čím ho ten hromotluk tak ovládá.

Pověděl mi to a mne mrazilo hrůzou, když jsem ho poslouchala. Můj ubohý Gennaro ještě jako horkokrevný mladík, kdy se mu zdálo, že se proti němu spikl celý svět a kdy se div nezbláznil z nespravedlností v životě, vstoupil do jistého neapolského spolku Rudý kruh, který je jednou z odboček starých karbonářů[2]. Toto bratrstvo má děsivé stanovy a tajnosti, a jakmile se jednou mezi ně dostanete, není už úniku. Když jsme prchli do Ameriky, Gennaro se domníval, že se toho všeho už navždy zprostil. Ke své hrůze však jednoho večera potkal na ulici právě onoho muže, který ho v Neapoli přijímal, obrovitého Gorgiana, muže, který si v jižní Itálii vysloužil přezdívku ‚Zabiják‘, protože měl na svědomí kdovíkolik vražd. Připlul do New Yorku, aby unikl italské policii, a hned založil odbočku toho hrozného spolku ve své nové vlasti. Tohle všechno mi Gennaro vyprávěl a ukázal pozvánku, kterou právě ten den dostal, na níž pod rudým kruhem stálo, že toho a toho dne bude shromáždění, kam se mu přikazuje se dostavit.

To bylo zlé, ale horší věci nás teprve čekaly. Už nějakou dobu mne zaráželo, že Gorgiano, když k nám večer přijde, což činil často, mluví hodně se mnou, i když něco vypráví manželovi, a stále za mnou otáčí ty svoje děsivé, planoucí zvířecí oči. A pak mi jednou svěřil své tajemství. Prý jsem v něm vzbudila ‚lásku‘ – lásku v tom surovci, v tom divochovi! Gennaro ještě nebyl doma, když přišel. Vynutil si přístup, chytil mne silnýma rukama, objal jako medvěd, zasypal mne polibky a vyzýval mne, abych s ním utekla. Bránila jsem se a volala o pomoc, když tu vstoupil Gennaro a vrhl se na něho. Gorgiano zbil Gennara do bezvědomí, prchl a víckrát se už neukázal. Od toho večera jsme měli smrtelného nepřítele.

Několik dní poté bylo to shromáždění. Když se Gennaro vrátil, hned jsem na něm poznala, že se stalo něco strašlivého. A bylo to horší, než bychom si vůbec byli dokázali představit. Spolek získával peníze tím, že vydíral zámožné Italy a vyhrožoval jim násilím, kdyby příspěvek odepřeli. Obrátili se i na našeho drahého přítele a dobrodince pana Castalotta. Odmítl ustoupit před pohrůžkami a předal výstrahy policii. Shromáždění se usneslo, že má být příkladně potrestán, aby se ostatní oběti už neodvážily nesouhlasit. Schůze určila, že se má jeho dům vyhodit do povětří dynamitem, až on bude doma. Losovalo se, kdo má ten čin vykonat. Gennaro viděl, jak se na něho náš nepřítel usmívá, když sahal rukou do urny. Nepochybně to na něj bylo předem nalíčeno, protože mu ležel na dlani osudný kotouč s rudým kruhem, mandát k vraždě. Měl zavraždit svého nejlepšího přítele, anebo vystavit sebe i mne pomstě svých druhů. Jednou z jejich prokletých zásad totiž je, že trestají nejen ty, kdož si je proti sobě popudili, ale ubližují i jejich blízkým, a právě toto vědomí viselo mému ubohému Gennarovi nad hlavou jako meč a div ho nedohnalo k šílenství.

Celou noc jsme probděli v objetí a povzbuzovali jsme se navzájem tváří v tvář těžkostem, které nás čekají. Nazítří večer mělo dojít k vražednému útoku. V poledne jsme se už s manželem plavili do Londýna, když jsme předem našeho dobrodince varovali, jaké nebezpečí mu hrozí, a předali policii takové informace, aby i do budoucna ochránila jeho život.

Co následovalo pak, to už, pánové, víte sami. Byli jsme přesvědčeni, že nám naši nepřátelé budou v patách jako stíny. Gorgiano měl ještě soukromé důvody k pomstě, a každopádně jsme znali jeho krutost, mazanost a vytrvalost. Jak v Itálii, tak v Americe kolovala spousta historek o jeho hrůzných schopnostech. Nepochybovali jsme, že jich právě teď využije do krajnosti.

Můj milovaný muž využil těch několika bezpečných dnů, které jsme rychlým odjezdem získali, aby mi našel takové útočiště, kde by mne nedostihlo žádné nebezpečí. On sám se chtěl volně pohybovat, aby mohl být ve spojení jak s americkou, tak s italskou policií. Ani já sama nevím, kde pobýval a co dělal. Dozvídala jsem se o něm jen z inzerátů v novinách. Avšak když jsem jednou vyhlédla z okna a viděla, jak dva Italové pozorují dům, dovtípila jsem se, že Gorgiano nějak odhalil náš úkryt. Nakonec mi Gennaro prostřednictvím novin sdělil, že mi bude z jistého okna signalizovat, ale když k tomu došlo, přečetla jsem jen opakovaná varování, a ta byla vpůli přerušena. Teď je mi jasné, že věděl, jak těsně je mu Gorgiano v patách, a když ho dohonil, byl Gennaro chválabohu připraven mu čelit. A teď se vás ptám, pánové, zda se máme proč obávat policie, anebo zda by nějaký soudce na zemi odsoudil mého Gennara za to, co udělal?“

„Nevím, jak vy, pane Gregsone,“ řekl Američan a pohlédl na tuto úřední osobu, „anebo jak se na to bude dívat britská veřejnost, ale myslím, že v New Yorku sklidí manžel této dámy všeobecné uznání a vděk.“

„Bude muset jít se mnou a pohovořit s náčelníkem,“ odpověděl Gregson. „Potvrdí-li se to, co říká, pak myslím, že se ona ani její manžel nemají čeho bát. Ale pořád je mi ještě záhadou, pane Holmesi, jak jste se k celé té věci nachomýtl vy.“

„Sebevzdělávání, Gregsone, sebevzdělávání. Stále čerpám poučení na univerzitě života. Máte další tragickogroteskní exemplář do své sbírky, Watsone. Mimochodem, není ještě osm a v Covent Garden dávají dnes Wagnera! Pospíšíme-li si, stihneme druhé jednání.“