Poslední poklona Sherlocka Holmese

Umírající detektiv

Paní Hudsonová, bytná a hospodyně Sherlocka Holmese, byla osoba těžce zkoušená. Nejenže byt v prvním patře jejího domu vyhledávala v různé denní i noční hodiny podivná a někdy i nežádoucí individua, ale sám její pozoruhodný nájemník vedl život tak výstřední a nepravidelný, že to vyžadovalo svatou trpělivost z její strany. Vzhledem k tomu, že kolem sebe zanechával neuvěřitelný nepořádek, že se oddával hudbě, kdy ho napadlo, že občas praktikoval střelbu z pistole v bytě, že prováděl divné a zhusta pronikavým zápachem provázené vědecké pokusy a že ho jako by obklopovala atmosféra násilí a nebezpečí, to byl snad nejhorší nájemník v Londýně. Na druhou stranu ovšem platil královsky. Nepochybuji o tom, že by si byl mohl koupit celý dům za částku, již zaplatil na nájemném za ta léta, kdy jsem s ním bydlel.

Paní bytná k němu chovala hluboký respekt a nikdy se mu neopovažovala v něčem zabraňovat, ať jeho počínání volalo do nebe sebevíc. Navíc měla Holmese upřímně ráda, jelikož se vůči ženám choval vždy pozoruhodně jemně a zdvořile. Ženy v něm vzbuzovaly nedůvěru a antipatii, byl jim však vždy galantním protivníkem. Protože jsem věděl, jak opravdově si ho paní Hudsonová váží, vyslechl jsem ji pozorně, když za mnou někdy v druhém roce mého manželství přiběhla do bytu a jala se mi líčit, v jak zuboženém stavu se přítel ocitl.

„Umírá, pane doktore,“ řekla. „Už tři dny je to s ním čím dál tím horší a já pochybuji, že se dočká zítřka. Nedovolil, abych zavolala lékaře. Když jsem dnes ráno viděla, jak mu kosti vystupují v obličeji a jak na mne upírá ty velké jasné oči, nemohla jsem to už snést. ‚S vaším dovolením anebo bez dovolení utíkám rovnou pro doktora, pane Holmesi,‘ povídám. ‚Přiveďte tedy Watsona,‘ on na to. Na vašem místě bych neztrácela ani minutu, pane doktore, jinak ho třeba ani nezastanete naživu.“

Zděsil jsem se, neboť jsem do té chvíle ani netušil, že by byl nemocen. Nemusím snad ani říkat, že jsem pádil pro kabát a klobouk. Cestou zpět jsem se v drožce vyptával na podrobnosti.

„Mnoho vám toho nepovím, pane doktore. Pracoval na nějakém případu v Rotherhithe, v jakési uličce u řeky, a tam chytil tu nemoc. Ulehl ve středu odpoledne a od té chvíle se nepohnul. Za tři dny nevzal do úst ani sousto a nevypil ani kapku.“

„Proboha! Proč jste nepřivolala lékaře hned?“

„Nechtěl to dovolit. Víte, jak umí poroučet. Neodvažovala jsem se ho neuposlechnout. Má chudák namále, však uvidíte sám.“

Byl to skutečně žalostný pohled. V příšeří mlhavého listopadového dne vypadal pokoj nemocného dost pochmurně, ale mně se srdce sevřelo až při pohledu na vychrtlý, zubožený obličej, který na mne zíral z postele. Jeho oči svítily jako v horečce, na obou tvářích vyvstával temný ruměnec, rty měl okoralé, hubené ruce na pokrývce se křečovitě svíraly, chraplavý hlas se zajíkal. Ležel jako bez života, když jsem vešel, ale při pohledu na mne mu v očích zajiskřilo poznání.

„To nám nadešly špatné časy, Watsone,“ řekl slabým hlasem, v němž však přesto zaznívalo něco z jeho staré bezstarostnosti.

„Drahý kamaráde!“ zvolal jsem a vykročil k němu.

„Zpět! Odstupte!“ zvolal rozhodným, pánovitým tónem, který jsem si z dřívějška zvykl spojovat jen s kritickými situacemi. „Přiblížíte-li se ke mně, Watsone, vykáži vás z domu.“

„Ale proč?“

„Protože si to přeji. To vám nestačí?“

Ano, paní Hudsonová má pravdu. Poroučí svému okolí víc než kdy jindy. Bylo mi ho však líto, když jsem viděl, jak ho to vyčerpává.

„Chtěl jsem vám jen nabídnout pomoc,“ vysvětloval jsem.

„Správně! A nejvíc mi pomůžete, když mne uposlechnete.“

„Samozřejmě, Holmesi.“

Příkrost povolila.

„Nezlobíte se?“ zeptal se a zalapal po dechu.

Chudák, jak jsem se na něho mohl zlobit, když ležel přede mnou tak zubožený?

„Je to ve vašem vlastním zájmu, Watsone,“ zachroptěl.

„V mém zájmu?“

„Vím, co mi je. Je to nemoc chudých rozšířená na Sumatře – Holanďané ji znají lépe než my, ač si s ní dodnes nevědí rady. Pouze to je jisté, že je nevyhnutelně smrtelná a velice nakažlivá.“

Pronášel to s horečnatým důrazem a dlouhé prsty se mu svíraly a chvěly, když mne gestem zaháněl pryč.

„Nakažlivá dotekem, Watsone – tak je to, dotekem. Držte se v povzdálí a nic se nestane.“

„Proboha, Holmesi! Domníváte se, že by mne to pomyšlení třeba jen na chvíli odradilo? Nebral bych na to zřetel, ani kdyby tu přede mnou ležel cizí člověk. Jak by mi tedy mohlo zabránit splnit povinnost vůči tak dávnému příteli?“

Znovu jsem vykročil, ale zarazil mne pohledem plným rozhořčeného hněvu.

„Zůstanete-li stát na místě, budu s vámi mluvit. Neuposlechnete-li, musíte se vzdálit.“

Vážím si mimořádných Holmesových vlastností do té míry, že jsem se vždycky podřizoval jeho přáním, i když jsem je vůbec nechápal. Nyní se však ve mně vzbouřilo mé lékařské povědomí. Ať si mne komanduje jinde, ale u lůžka nemocného jsem pánem já. „Holmesi,“ řekl jsem, „nejste při smyslech. Nemocný člověk je jako dítě a já s vámi musím podle toho zacházet. Ať se vám to zamlouvá nebo ne, vyšetřím vás a podle vašich příznaků vás budu léčit.“

Zadíval se na mne zlomyslně.

„Když už se mám léčit, ať se mi to zamlouvá nebo ne, chci, aby o mne pečoval lékař, k němuž bych měl důvěru,“ řekl.

„Ke mně ji tedy nemáte?“

„Mám skálopevnou důvěru ve vaše přátelství, Watsone, ale fakta zůstanou fakty, a vy jste přece jen praktický lékař s omezenými zkušenostmi, malou praxí a nevalnou kvalifikací. Mrzí mne, že vám musím něco takového říci, ale donutil jste mne k tomu sám.“

Cítil jsem se hluboce dotčen.

„Taková slova jsou vás nedůstojná, Holmesi. Přičítám je vašemu nervovému stavu. Jestliže ke mně nemáte důvěru, nechci se vám vnucovat. Dovolte však, abych přivedl sira Jaspera Meeka nebo Penrose Fishera nebo kteréhokoli jiného z věhlasných londýnských lékařů. Někdo vás musí ošetřit a od toho neustoupím. Jestli si myslíte, že tu budu stát a se založenýma rukama přihlížet, jak umíráte, aniž vám pomohu anebo přivedu na pomoc někoho jiného, tak se ve mně mýlíte.“

„Myslíte to dobře, Watsone,“ řekl nemocný a jako by zpola vzlykl a zpola zaúpěl. „Mám vám dokázat vaši vlastní nevědomost? Co víte, prosím vás, o tapanulské horečce? Nebo o černé čínské nákaze?“

„V životě jsem ani o jednom ani o druhém neslyšel.“

„V Orientu je mnoho neprobádaných chorob, mnoho podivných patologických změn, Watsone.“ Po každé větě se odmlčel, aby nabral ochabující síly. „Tolik jsem pochopil při nedávném bádání, které jsem prováděl z důvodů lékařsko-kriminalistických. Právě při zmíněném bádání jsem se nakazil touto nemocí. Nemůžete pro mne udělat zhola nic.“

„Dost možná. Náhodou ale vím, že doktor Ainstree, největší světová kapacita na tropické nemoci, dlí v současné době v Londýně. Můžete si namítat, co chcete, já pro něho okamžitě běžím.“ A obrátil jsem se rázně ke dveřím.

V životě jsem nezažil takové leknutí! Umírající vyskočil jako tygr a ve vteřině mi zastoupil cestu. Slyšel jsem, jak cvakl otáčený klíč v zámku. Hned nato doklopýtal k posteli zcela vyčerpán a bez dechu, jak se vzepjal veškerou silou k takovému výkonu.

„Násilím mi ten klíč nevyrvete, Watsone, takže jsem vás přelstil, příteli. Tady jste a tady zůstanete, dokud se mi zlíbí. Ale já vás poslechnu.“ (Vyrážel ze sebe namáhavě jednotlivé větičky a v odmlkách mezi nimi zápasil s nadlidským úsilím o dech.) „Chcete mi posloužit. To já samozřejmě dobře vím. Bude po vašem, ale dopřejte mi trochu času, abych se vzchopil. Ne hned, Watsone, ne hned. Teď jsou čtyři hodiny. V šest můžete jít.“

„Mluvíte z cesty, Holmesi.“

„Pouhé dvě hodinky. Slibuji vám, že v šest půjdete. Smíříte se s tím odkladem?“

„Vidím, že nemám na vybranou.“

„To nemáte. Děkuji vám, Watsone, nepotřebuji upravit lůžko. Zachovávejte prosím odstup. Položím si teď ještě jednu podmínku, Watsone. Můžete jít pro pomoc, ale ne k tomu člověku, o němž jste se zmínil, ale k někomu, koho si vyberu sám.“

„Jak si přejete.“

„Tohle jsou první tři rozumná slova, která jste od svého příchodu pronesl, Watsone. Tamhle najdete nějaké knihy. Jsem poněkud vyčerpán: jaký pocit mívá asi vybitá baterie? V šest hodin si opět promluvíme.“

Osud však tomu chtěl, že jsme si promluvili mnohem dřív, a to za okolností, které mi připravily téměř stejné leknutí, jako když předtím skočil ke dveřím. Chvíli jsem stál a pozoroval ztichlého pacienta na posteli. Přitáhl si pokrývku až na obličej a zdálo se, že usnul. Jelikož jsem se nedokázal soustředit na čtení, přecházel jsem zvolna po místnosti a prohlížel jsem si podobizny proslulých zločinců, které zdobily všechny stěny. Nakonec jsem se na své bezcílné obchůzce zastavil před krbovou římsou. Povalovaly se na ní dýmky, váčky na tabák, injekční stříkačky, perořízky, nábojnice a jiné předměty, mezi nimi i černobílá krabička ze slonové kosti se zasunovacím víkem. Byla to hezounká věcička a já po ní vztáhl ruku, abych si ji prohlédl, když tu –

Vyrazil strašlivý výkřik – výkřik, který mohl být slyšet až na ulici. Polil mne studený pot a vlasy se mi zježily při tom hrůzném zvuku. Otočil jsem se a oči mi padly na jeho zrůzněnou tvář a vyděšené oči. Stál jsem jako přimrazen, krabičku v ruce.

„Položte to! Okamžitě to položte, Watsone – okamžitě, povídám!“ Hlava mu klesla na polštář a hlasitě vydechl úlevou, když jsem vrátil krabičku na římsu. „Nemám rád, když se přehrabujete v mých věcech, Watsone. Víte, že to nesnáším. Rozčilujete mne, že to dál nejde. Jste lékař, a přitom byste pacienta dohnal do blázince. Sedněte si, člověče, a dopřejte mi chvíli klid!“

Tento incident ve mně zanechal nepříjemnou pachuť. Bezdůvodné prudké vzrušení a po něm následující hrubé osočení, tak nezvyklé u člověka vždy ohleduplného a zdvořilého, mi dávalo tušit, jak hluboce byly zasaženy jeho duševní schopnosti. Nejžalostnější pohled skýtá zkáza, která postihne ušlechtilého ducha. Seděl jsem zaraženě, a ani jsem nehlesl, dokud neuplynula určená doba. Musel sledovat hodiny stejně pozorně jako já, jelikož úderem šesté promluvil se stejnou horečnatou naléhavostí jako předtím.

„Watsone,“ řekl, „máte po kapsách nějaké mince?“

„Ano.“

„I stříbrné?“

„Mám jich dost.“

„Kolik je mezi nimi půlkorun?“

„Pět.“

„Příliš málo! Příliš málo! To je velká smůla, Watsone! Co se dá dělat, uložte si tedy ty, co máte, do kapsičky u vesty. A ostatní peníze do levé kapsy u kalhot. Děkuji. Takto budete lépe vyvážen.“

Blábolil jako choromyslný. Celý se zachvěl a vydal ze sebe zvuk, který připomínal zakašlání i vzlyk.

„Zapalte teď plynovou lampu, ale dávejte velký pozor, aby zůstala stažená a nerozhořela se. Zapřísahám vás, udělejte to co nejopatrněji. Děkuji vám, Watsone, takhle je to výborné. Ne, není třeba, abyste stahoval roletu. Teď mi laskavě podejte sem na stolek nějaké dopisy a listiny, abych je měl při ruce. Děkuji vám. A ještě některé ty věci z římsy. Výborně, Watsone. Leží tam klíštky na cukr. Uchopte s jejich pomocí tu krabičku ze slonové kosti. Položte ji na ty papíry. Dobře! A teď můžete jít a přivést pana Culvertona Smithe, který bydlí na Lower Burke Street č. 13.“

Po pravdě řečeno, nechtělo se mi už bezodkladně běžet pro doktora, neboť ubohý Holmes tak očividně třeštil, že se mi nezdálo moudré ho opustit. On se však nyní dožadoval návštěvy jmenované osoby stejně vehementně, jako ji předtím odmítal.

„V životě jsem to jméno neslyšel,“ povídám.

„To je docela dobře možné, milý Watsone. Patrně vás překvapí, že ten, kdo je ze všech lidi na světě s touto chorobou nejpodrobněji obeznámen, není lékař, ale plantážník. Pan Culverton Smith, známý usedlík ze Sumatry, dlí v současné době v Londýně. Jeho plantáže leží v takové odloučenosti, že se všichni musí obejít bez lékařské péče, a když tam jednou vypukla epidemie této choroby, musel si ji prostudovat, což přineslo některé dalekosáhlé důsledky. Je to člověk velice metodický, a proto jsem nechtěl dovolit, abyste vyjel před šestou, jelikož dobře vím, že byste ho nezastal v jeho pracovně. Kdybyste ho dokázal přemluvit, aby sem přijel a podělil se s námi o své jedinečné zkušenosti s touto nemocí, jejímž studiem se náruživě zabýval jako svým koníčkem, jistě by mi uměl pomoci.“

Opakuji Holmesovu promluvu jako souvislý celek a nebudu se pokoušet napodobovat sled vět, přerušovaný tím, že lapal po dechu, ani líčit, jak svíral ruce, což svědčilo o bolestech, jimiž trpěl. Za těch pár hodin, které jsem u něho strávil, vypadal čím dál tím hůř. Horečnaté skvrny na tvářích ještě vystouply, zapadlé oči s ještě temnějšími kruhy se nepřirozeně leskly, chladný pot mu svítil na čele. Promlouval však ke mně stále stejně sebejistě a odvážně. Bude pánem situace do posledního dechu.

„Vylíčíte mu přesně, v jakém stavu jste mne tu zanechal,“ řekl. „Snažte se, aby získal přesně týž dojem, který jste si v duchu vytvořil vy – člověk na smrtelné posteli, nesouvisle blekotající. Já si doopravdy nedovedu představit, jak to přijde, že celý oceán není neprostupná masa ústřic, když se tahle stvoření umějí tak množit. Ouha, teď se mi pletou myšlenky. Zvláštní, jak mozek ovládá mozek! Co jsem to říkal, Watsone?“

„Dával jste mi pokyny, co mám vyřídit panu Culvertonu Smithovi.“

„Aha, už si vzpomínám. Závisí na tom můj život. Naléhejte na něho, Watsone. Mezi námi nevládnou zvlášť dobré vztahy, Watsone. Smithův synovec – pojal jsem podezření, že se stal obětí nečisté hry. Ten chlapec zemřel strašlivou smrtí. Má mi to za zlé. Vy ho nějak udobříte, Watsone. Prostě ho, zapřísahejte, dostaňte ho sem buď jak buď. On jediný mne může zachránit – on jediný!“

„Přivezu ho, kdybych ho měl do drožky donést.“

„Nic takového neuděláte. Přemluvíte ho, aby přišel. A pak se vrátíte dříve. Vymyslete si nějakou výmluvu, proč ho nedoprovodíte. Nezapomeňte, Watsone! Nezklamete mne. Ještě nikdy jste mne nezklamal. Musí přece mít přirozeného nepřítele, který nedopustí, aby se příliš rozmnožily. Vy a já jsme svoje vykonali, Watsone. Cožpak mají svět ovládnout ústřice? Hrůza hrůzoucí! Vylíčíte mu věrně své pocity.“

Odcházel jsem v hlubokém pohnutí, že ten člověk s jedinečným intelektem žvatlá jako děcko. Podal mi klíč a já měl naštěstí tu duchapřítomnost, že jsem jej odnesl, aby se v ložnici nezamkl. Paní Hudsonová, celá rozčilená, štkala na chodbě. Při odchodu z bytu jsem slyšel, jak Holmes za mnou vysokým tenkým hlasem prozpěvuje jakousi litánii. Když jsem dole hvízdal na drožku, vynořil se kdosi z mlhy.

„Jak se daří panu Holmesovi?“ zeptal se.

Byl to náš starý známý, inspektor Morton ze Scotland Yardu, tentokrát v civilním tvídu.

„Je vážně nemocen,“ odvětil jsem.

Pohlédl na mne velice zvláštním pohledem. Kdyby to nebylo tak nelidské, byl bych si myslel, že mi záblesk světla z okénka nade dveřmi ukázal na jeho tváři vítězoslavný výraz.

„Zaslechl jsem nějaké takové zvěsti,“ řekl.

Zastavila mi drožka, a tak jsem ho opustil.

Lower Burke Street tvoří řada výstavných domů na pomezi Notting Hillu a Kensingtonu. Ten, před nímž zastavila moje drožka, měl starodávné železné zábradlíčko, masivní dvojkřídlé dveře a lesknoucí se měděné kování, a tím vším vyvolával dojem omezené, strohé úctyhodnosti. Tomu odpovídal i upjatý lokaj, který se objevil orámován růžovou svatozáří z barevného elektrického světla za zády.

„Ano, pan Culverton Smith je doma. Doktor Watson! Račte dál, prosím, donesu pánovi vaši navštívenku.“

Mé jméno ani skromný titul neudělaly zřejmě na pana Culvertona Smitha dostatečný dojem. Pootevřenými dveřmi jsem zaslechl vysoký, pronikavý, umíněný hlas.

„Co je to za člověka? Proč přichází? Proboha, Staplesi, kolikrát vám to mám říkat, že mne při bádání nesmí nikdo rušit?“

Lokaj mu cosi vysvětloval konejšivým hlasem.

„Stejně ho nepřijmu, Staplesi. Nemohu se dát takhle vytrhovat z práce. Nejsem doma. Řekněte mu to. Vyřiďte mu, aby přišel ráno, jestli se mnou musí nevyhnutelně mluvit.“

Znovu zaznělo nezřetelné chlácholení.

„Jen mu to takhle vyřiďte. Ať přijde ráno, nebo ať si tam zůstane. Moje práce musí nerušeně pokračovat.“

Představil jsem si, jak se nemocný Holmes neklidně převaluje na lůžku a snad počítá minuty, než přivedu pomoc. Teď nebylo čas zachovávat společenské zvyklosti. Musel jsem jednat bezodkladně, vždyť na tom závisel přítelův život. Než mi mohl lokaj s omluvou vyřídit vzkaz, odstrčil jsem ho a už jsem byl v pracovně.

Z křesla u krbu povstal nějaký člověk a hněvivě se na mne rozkřikl. Spatřil jsem veliký zažloutlý obličej s hrubou mastnou pletí, mocnou dvojitou bradu a podmračené, výhružné šedé oči, které na mne zajiskřily zpod košatého ryšavého obočí. Na růžové oblině protáhlé, vysoké holé lebky seděla koketně na stranu posazená malá sametová kuřácká čepička. Lebka měla obrovský objem, ale když jsem shlédl níž, překvapilo mne, že patří člověku drobné a křehké postavy, se zády a rameny znetvořenými jako po křivici.

„Co to má znamenat?“ zvolal vysokým pronikavým hlasem. „Proč mne rušíte? Cožpak jsem vám nevzkázal, že vás přijmu zítra ráno?“

„Omlouvám se,“ řekl jsem, „ale jde o záležitost, která nesnese odkladu. Pan Sherlock Holmes –“

Jméno mého přítele na mužíčka mimořádně zapůsobilo. Hněvivý pohled v mžiku zmizel. Zatvářil se pozorně a napjatě.

„Vás posílá Holmes?“ zeptal se.

„Právě od něho přicházím.“

„A co je s Holmesem? Jak se mu daří?“

„Těžce se roznemohl. Proto jdu za vámi.“

Mužík mi nabídl židli a sám také usedl. Přitom jsem shodou okolností zahlédl jeho tvář v zrcadle nad krbovou římsou. Byl bych mohl přísahat, že se na ni kmitl odporný zlomyslný úsměv. Usoudil jsem však v duchu, že jsem ho zřejmě přistihl při nervové křeči, neboť za okamžik se ke mně obrátil a zračil se na něm výraz upřímné starostlivosti.

„To je mi líto,“ řekl. „Znám pana Holmese pouze z obchodních jednání, která jsme kdysi spolu vedli, ale vážím si nesmírně jeho schopností i jeho charakteru. On se amatérsky zabývá zločinem, já nemocemi. On stíhá zlosyny, já mikroby. Toto jsou moje věznice,“ pokračoval a ukázal přitom na vyrovnané zkumavky a nádobky, které stály na stolku opodál. „V zajetí těchto rosolovitých kultur si někteří z nejnebezpečnějších škůdců lidstva odpykávají svůj trest.“

„Pan Holmes vás prosí o návštěvu právě vzhledem k vašim odborným znalostem. Má o vás vysoké mínění a domnívá se, že jste jediný člověk v Londýně, který mu může pomoci.“

Mužíček sebou trhl a čtverácká sametová čapka se svezla na podlahu.

„Jak to?“ zeptal se. „Proč se pan Holmes domnívá, že bych mu mohl pomoci v nesnázích?“

„Myslí si to vzhledem k vašemu vědeckému zájmu o orientální nemoce.“

„A z čeho usuzuje, že trpí nějakou orientální nemocí?“

„Protože se během nějakého pracovního vyšetřování pohyboval mezi čínskými námořníky v docích.“

Pan Culverton Smith se mile usmál a shýbl se k podlaze pro kuřáckou čapku.

„Takhle to tedy bylo?“ řekl. „Jistě nejde o tak vážnou chorobu, jak se domníváte. Kdy onemocněl?“

„Asi před třemi dny.“

„Mluví z cesty?“

„Občas.“

„Hm, hm, to vypadá vážně. Bylo by nelidské nevyhovět jeho přání. Je mi velice proti mysli, že se mám vytrhnout z práce, doktore Watsone, ale tohle je samozřejmě výjimečný případ. Půjdu s vámi bezodkladně.“

Vzpomněl jsem si na Holmesovy pokyny.

„Musím si něco zařídit jinde,“ řekl jsem.

„Prosím, pojedu tam sám. Adresu pana Holmese mám někde zapsanou. Můžete se spolehnout, že tam budu nejdéle do půl hodiny.“

Překračoval jsem práh Holmesovy ložnice s těžkým srdcem. Nemohl jsem vědět, zda během mé nepřítomnosti nedošlo třeba k nejhoršímu. Nesmírně se mi ulevilo, když jsem zjistil, že se jeho stav mezitím značně zlepšil. Vypadal stejně úděsně jako předtím, avšak po deliriu nezůstalo ani stopy a promluvil hlasem sice slabým, to je pravda, avšak ještě jasněji a výstižněji než obvykle.

„Tak co, Watsone, mluvil jste s ním?“

„Ano, přijde.“

„Bravo, Watsone, bravo! Vy jste nejlepší prostředník na světě.“

„Chtěl se hned vydat se mnou.“

„To by se nám nehodilo, Watsone. Proto jsme tomu museli zabránit. Ptal se, co mi schází?“

„Pověděl jsem mu o Číňanech v East Endu.“

„Správně! Nu, Watsone, udělal jste jako věrný přítel vše, co bylo ve vašich silách. Nyní musíte zmizet ze scény.“

„Musím tu zůstat a vyslechnout jeho mínění, Holmesi.“

„Ovšemže. Mám však zato, že mi své mínění vyjeví mnohem otevřeněji a pro mne prospěšněji, když bude přesvědčen, že jsme sami. Za čelem postele je právě tak dost místa, Watsone.“

„Proboha, Holmesi!“

„Obávám se, že jiná možnost není. V tomto pokoji se nelze nikde schovat, což je dobře, neboť to snižuje pravděpodobnost, že by pojal podezření. Ale za postel byste se snad vešel.“ Posadil se na posteli a na vyhublém obličeji se zračila přísná cílevědomost. „Slyším kola, Watsone. Dělejte, člověče, jestli vám na mně záleží. A nehýbejte se, ať se děje co děje. Slyšíte? – ať se děje cokoli. Nemluvte! Ani se nepohněte! Jen pozorně naslouchejte.“ Nato v mžiku nečekaný zdroj síly vyprchal a jeho rozhodné, cílevědomé věty přešly v tiché, nezřetelné huhlání člověka, jenž duchem bloudí kdovíkde.

Ze skrýše, kde jsem se tak nečekaně ocitl, jsem slyšel, jak kdosi stoupá po schodech a jak se otvírají a zavírají dveře do ložnice. Načež k mému úžasu zavládlo dlouhé ticho, přerušované namáhavým oddechováním a sípáním nemocného. Vytušil jsem, že návštěvník stojí u postele a shlíží na trpícího. Konečně Smith to podivné ticho přerušil.

„Holmesi! Holmesi!“ volal naléhavým hlasem, jako by ho budil ze spánku. „Slyšíte mne, Holmesi?“

Zašustilo to, jako by nemocnému prudce zacloumal ramenem.

„To jste vy, pane Smithe?“ zašeptal Holmes. „Sotva jsem se odvážil doufat, že byste přišel.“

Ten člověk se zasmál.

„To si umím představit,“ řekl. „A vidíte, přesto jsem zde. Vy do mne kamenem, já do vás chlebem, Holmesi.“

„To je od vás velmi laskavé – velmi ušlechtilé. Vážím si vašich neobyčejných znalostí a dovedu je ocenit.“

Návštěvník se uštěpačně zasmál.

„To věřím. Naštěstí jste jediný člověk v Londýně, který to dovede. Víte, co vás postihlo?“

„Totéž,“ řekl Holmes.

„Rozpoznal jste tedy symptomy?“

„Až příliš jasně.“

„Hm, nedivil bych se tomu, Holmesi. Vůbec bych se tomu nedivil. V tom případě máte ovšem špatné vyhlídky. Chudák Viktor vypustil duši čtvrtého dne – a to byl silný, statný mladý člověk. Měl jste ovšem pravdu, bylo to velice podivné, že se v samém srdci Londýna nakazil takovou neslýchanou orientální chorobou, a navíc chorobou, které jsem věnoval tolik odborné pozornosti. Prazvláštní shoda okolností, Holmesi. Vidím v tom důkaz vašeho bystrozraku, že to neušlo vaší pozornosti, ale zároveň jste se ukázal jako grobián, když jste naznačoval, že takové důsledky měly svou příčinu.“

„Vím, že jste v tom měl prsty.“

„Tak vy to víte? Jenže to nemůžete nijak dokázat. Ale jak si to představujete, nejdřív o mně šíříte takovéhle pomluvy, a když se pak ocitnete v úzkých, dolézáte za mnou s prosíkem, abych vám pomohl. Jakou hru to chcete hrát?“

Slyšel jsem sípavý, namáhavý dech pacientův. „Dejte mi vodu!“ vydechl.

„Konec se rychle blíží, kamarádíčku, ale nechci, abyste vypustil duši, dokud si spolu nepopovídáme. Proto vám dám napít. Ale nerozbryndejte ji! Takhle je to lepší. Rozumíte, co vám povídám?“

Holmes zaúpěl.

„Udělejte pro mne všechno, co můžete. Odpusťme si, co jsme si,“ zašeptal. „Vymažu si ten případ z paměti – přísahám. Jen mne uzdravte a já na všechno zapomenu.“

„Nač chcete zapomenout?“

„Nu, na okolnosti, za nichž zemřel Viktor Savage. Vždyť jste před chvilkou prakticky připustil, že jste to udělal. Já na to zapomenu.“

„Můžete na to zapomenout, anebo ne, jak je libo. Nepředpokládám, že budete svědčit před soudním tribunálem; ještě tak před soudnou stolicí boží, to je pravděpodobnější. Nesejde na tom, jestli víte, jak zemřel můj synovec. Nemluvíme o něm. Mluvíme o vás.“

„Ano, ano.“

„Ten člověk, co pro mne přijel – nevzpomínám si už, jak se jmenoval – říkal, že jste se nakazil v East Endu od námořníků.“

„Jinak si to neumím vysvětlit.“

„A to jste tak hrdý na svůj bystrý rozum! Považujete se za kdovíjak chytrého. Tentokrát ale narazila kosa na kámen. Vraťte se v duchu zpět, Holmesi. Nenapadá vás ještě jiná možnost, jak jste mohl onemocnět?“

„Nemohu přemýšlet. Smysly mi vypovídají službu. Proboha, pomozte mi!“

„Ano, pomohu vám. Pomohu vám pochopit, kde jste se to ocitl a proč. Chtěl bych, abyste to před smrtí věděl.“

„Dejte mi něco pro zmírnění bolestí.“

„Máte bolesti? Ano, kuliové kničívali ke konci jak podsvinčata. Chytne to jednoho jako křeč, pokud je mi známo.“

„Ano, ano, je to křeč.“

„Každopádně ale slyšíte, co povídám. Dobře poslouchejte! Nevzpomínáte si, že byste byl zažil něco neobvyklého krátce předtím, než se začaly projevovat první příznaky?“

„Ne, na nic si nevzpomínám.“

„Jen přemýšlejte.“

„Nemohu přemýšlet, je mi špatně.“

„Já vám napovím. Nepřišlo něco poštou?“

„Poštou?“

„Co takhle nějaká krabička?“

„Jdou na mne mdloby – umírám!“

„Poslouchejte mne, Holmesi!“ Dolehly ke mně zvuky, jako by třásl umírajícím, a měl jsem co dělat, abych se udržel a zůstal klidně v úkrytu. „Vyslechněte mne. Musíte mne vyslechnout. Vzpomínáte si na takovou krabičku – krabičku ze slonové kosti? Přišla ve středu. Otevřel jste ji – vzpomínáte?“

„Ano, ano, otevřel jsem ji. Uvnitř bylo takové ostré pero. Měl to být asi žert –“

„Nebyl to žádný žert, jak k své lítosti seznáte. Bláhovče! Dostal jste, oč jste si koledoval. Proč jste mi zkřížil cestu? Kdybyste mne byl nechal na pokoji, nebyl bych vám ublížil.“

„Už si vzpomínám!“ zalapal Holmes po dechu. „To pero! Škráblo mne. Tohle je ta krabička – tu na stole.“

„Je to ona, přisámbůh! A bude nejmoudřejší, když odtud zmizí v mé kapse. A máte po poslední tečce důkazu. Znáte však nyní pravdu a můžete umírat s vědomím, že jsem vás zabil. Věděl jste příliš mnoho o osudu Viktora Savage, tak jsem vás poslal za ním. Konec se blíží. Zůstanu tu sedět a budu se koukat, jak umíráte.“

Holmesův hlas se změnil v šepot téměř neslyšitelný.

„Co povídáte? Abych povytáhl knot v plynové lampě? Stíny se začínají dloužit, což? To víte, že ho povytáhnu, abych na vás líp viděl.“

Přešel k lampě a pokoj náhle zjasněl.

„Mohu vám ještě v něčem posloužit, příteli?“

„Podejte mi sirky a cigaretu.“

Radostí a úžasem jsem div nevykřikl. Holmes promluvil svým obvyklým hlasem – snad zněl trochu zesláble, ale byl to ten hlas, který jsem znal. Nastala dlouhá odmlka a já vytušil, že Culverton Smith stojí v němém úžasu nad svým společníkem.

„Co to má znamenat?“ zaslechl jsem konečně suchý, sípavý hlas.

„Herec sehraje svou roli nejvěrohodněji, když se s ní ztotožní,“ řekl Holmes. „Přísahám vám, že jsem se po tři dny nedotkl žádného pokrmu ani nenapil, dokud jste mi laskavě nenalil tu sklenici vody. Nejhůře však jsem postrádal tabák. Aha, tady mám cigarety.“ Slyšel jsem, jak škrtl sirkou. „Hned je mi mnohem lépe. Počkat! Zdalipak to nejde návštěva?“

Venku se ozvaly kročeje, dveře se otevřely a vstoupil inspektor Morton.

„Všechno je v pořádku a tohle je muž, kterého hledáte,“ řekl Holmes.

Policista vyslovil obvyklé varování.

„A proto vás zatýkám na základě podezření z vraždy jistého Viktora Savage,“ skončil.

„A můžete ještě dodat pro pokus o vraždu jistého Sherlocka Holmese,“ poznamenal přítel a krátce se zasmál. „Pan Culverton Smith, aby ušetřil pacientovi námahu, vás laskavě sám přivolal tím, že přidal plynu, jak bylo domluveno. Mimochodem, zatčený má v pravé kapse malou krabičku, kterou byste mu měli raději odebrat. Děkuji. Na vašem místě bych s ní zacházel co nejopatrněji. Položte ji sem. Možná že sehraje před soudem svou roli.“

Najednou nastal zmatek a začaly padat rány, kterýžto výjev ukončilo cvaknutí želízek a bolestný výkřik.

„Jenom si sám ublížíte,“ řekl inspektor. „Stůjte klidně, jo?“ Pouta zacvakla a zapadla.

„Roztomilá past!“ vyštěkl vysoký tenorek. „Ale chytíte se do ní sám, Holmesi, a na lavici obžalovaných zasednete vy, a ne já. Požádal mne, abych ho přišel léčit. Zželelo se mi ho, a tak jsem přišel. Teď bude bezpochyby předstírat, že jsem řekl cosi, co by potvrzovalo jeho bláznivá podezření. Můžete si lhát, co srdce ráčí, Holmesi. Moje slovo bude vždycky platit tolik, co vaše.“

„Probůh!“ zvolal Holmes, „vždyť já na něho dočista zapomněl. Drahý Watsone, natisíckrát se vám omlouvám. Jak jsem vás jen mohl tak zanedbat? Nemusím vás s panem Culvertonem Smithem představovat, jelikož jste se seznámili hned zvečera. Máte dole drožku? Pojedu za vámi, jakmile se ustrojím, neboť by mne mohli potřebovat při sepisování protokolu.

Ještě nikdy mi nic nepřišlo tak k chuti,“ řekl Holmes, když se při oblékání občerstvoval sklenkou klaretu a nějakými sušenkami. „Ale což, jsem zvyklý na nepravidelný život, jak víte, takže takový půst snáším lépe než kdo jiný. Musel jsem docílit toho, aby paní Hudsonová vzala mou chorobu vážně, jelikož měla tlumočit svůj dojem vám a vy zase jemu. Nehněváte se na mne, Watsone? Jistě víte sám, že mezi vašimi mnoha vynikajícími schopnostmi chybí umění přetvářky, a kdybych vás byl zasvětil, nikdy byste nebyl dokázal vsugerovat Smithovi, že jeho přítomnosti je naléhavě třeba, což bylo podstatou celého plánu. Znám jeho pomstychtivou povahu, a proto jsem si byl naprosto jist, že se přijde pokochat svým dílem.“

„Ale vaše vzezření, Holmesi – váš hrůzostrašný obličej?“

„Tři dny přísného půstu nikomu na kráse nepřidají, Watsone. A to ostatní stačí uzdravit mokrá houba. Namažete-li si čelo vazelínou, nakapete do očí belladonu, načerveníte lícní kosti a necháte si zaschnout včelí vosk kolem úst, dosáhnete zcela uspokojivého účinku. Občas pomýšlím na to, že napíši monografii o simulantství. A začnete-li tu a tam něco blábolit o půlkorunách, ústřicích nebo jiných výstředních tématech, vyvoláte příhodný dojem, že blouzníte v deliriu.“

„Proč jste mne ale k sobě nepustil, když nehrozilo nebezpečí nákazy?“

„Jak se mne můžete takhle ptát, milý Watsone? Soudíte, že si vůbec nevážím vašich lékařských schopností? Cožpak jsem mohl předpokládat, že vy, který dovedete tak jasnozřivě stanovit diagnózu, byste pokládal za umírajícího někoho, kdo je sice zesláblý, ale puls i teplotu má normální? Ze čtyř metrů jsem vás mohl oklamat. Kdyby se mi to bylo nezdařilo, kdo by mi byl přivedl Smitha? Ne, Watsone, nedotýkejte se té krabičky. Můžete si ji pouze prohlédnout. Když se na ni podíváte ze strany, spatříte perko, které se vynoří jako zmijí jazýček, když krabičku otevřete. Odvážím se předpokládat, že právě nějakým takovýmhle trikem přišel o život ubohý Savage, který překážel tomuhle netvorovi v znovunabytí rodinného majetku. Jak víte, mně chodí poštou ledacos, a tak se mívám na pozoru před balíčky, jež ke mně dospějí. Bylo mi však jasné, že bych se měl tvářit, jako by byl ve svém záměru uspěl, abych ho přivedl k doznání. Tuto přetvářku jsem schystal tak důkladně, jak se na pravého umělce sluší. Děkuji vám, Watsone, budete mi muset pomoci do kabátu. Až skončíme na policejní stanici, myslím, že bychom se měli bez průtahů zastavit u Simpsona na něco výživného.“