Poslední poklona Sherlocka Holmese

Ďáblovo kopyto

Kdykoli jsem se chystal zveřejnit něco z podivuhodných zkušeností a zajímavých vzpomínek, které vyplynuly z mého dlouholetého důvěrného přátelství s panem Sherlockem Holmesem, pokaždé jsem narážel na obtíže vyvolané jeho odporem k laciné popularitě. Tento člověk strohé a cynické povahy se jakýchkoli veřejných ovací přímo děsil a nejvíce ho vždy pobavilo, když poté co nějaký případ úspěšně uzavřel, přenechal vlastní odhalení některému úřednímu činiteli a pak naslouchal s ironickým úsměvem mnohohlasému chóru nezasloužených blahopřání. Jen proto, že jsem respektoval toto přítelovo stanovisko, a ne proto, že bych neměl k dispozici dost zajímavého materiálu, otiskl jsem v posledních letech tak málo ze svých záznamů. Dostalo-li se mi výsady, že jsem se směl podílet na jeho dobrodružstvích, musel jsem mu oplatit diskrétností a zdrženlivostí.

Proto jsem se velmi podivil, když jsem minulé úterý dostal od Holmese telegram – nikdy nepsal, mohl-li stejnému účelu posloužit telegram – který zněl:

Nemám tušení, která vzpomínka na dávné časy mu zmíněnou záležitost opět připamatovala, anebo z jakého rozmaru pojal přání, abych ji vyprávěl, ale spěchal jsem vyhledat své poznámky, které zachycují případ přesně a do všech podrobností, a honem předkládám své líčení čtenářům, abych dřív nedostal další telegram, který by první odvolal.

Holmes měl železnou fyzickou konstituci, avšak na jaře roku 1897 se u něho začaly projevovat jisté znepokojující fyzické symptomy, zaviněné ustavičným přepínáním sil při velmi náročné práci – a snad k nim přispěly i jeho vlastní občasné prohřešky. V březnu onoho roku doktor Moore Agar, lékař z Harley Street, jehož dramatické seznámení s Holmesem možná jednoho dne vylíčím, důrazně doporučil, aby se slavný soukromý detektiv vzdal všech svých případů a dopřál si důkladného odpočinku, jinak že mu hrozí nebezpečí celkového zhroucení. Holmese vlastní zdravotní stav sice ani v nejmenším nezajímal, neboť žil zcela pohroužen do svého duševního světa, ale pod pohrůžkou, že bude trvale neschopen vykonávat svou práci, nakonec povolil a dopřál si změnu prostředí a vzduchu. Tak se stalo, že jsme se brzy zjara onoho roku ocitli spolu v malé chaloupce nedaleko Poldhuské zátočiny na vzdáleném výběžku Cornwallského poloostrova.

Zvláštní ráz této krajiny se dobře hodil k chmurné náladě mého pacienta. Z oken našeho obíleného domečku, který stál nahoře na travnatém svahu, jsme měli výhled na celý neblaze proslulý půloblouk Mountského zálivu, té známé smrtelné pasti všech lodí, lemované černými útesy a se skalisky pod vzdouvajícím se příbojem, kde se už četní mořeplavci rozžehnali se životem. Vane-li severní vítr, láká klidná hladina zálivu a jeho závětří lodi, aby zde hledaly útočiště a ochranu před rozbouřeným živlem.

Pak to však náhle zavíří povětřím, zvedne se prudký vichr od jihozápadu, kotva povolí a nadchází poslední zápas se zpěněnými vlnami. Moudrý námořník se tomuto neblahému místu zdaleka vyhne.

Neméně tesklivý pohled se naskýtá směrem do vnitrozemí. Táhnou se tu dodaleka opuštěná vřesoviště písčité barvy, kde tu a tam věž nějakého kostelíku ohlašuje existenci starobylé vísky. Na těchto vřesovištích člověk všude naráží na stopy dávných kmenů, které zcela vymřely a zanechaly za sebou jako jedinou památku na svou někdejší přítomnost jen zvláštní kamenné monumenty, nepravidelné mohyly, obsahující popel dávno zemřelých a kuriózní hliněné nádoby, svědectví jejich prehistorické existence. Lákavá tajemná atmosféra, vypovídající o neblahém osudu zapomenutého lidu, zaujala přítelovu představivost a on pak trávil dlouhé hodiny na procházkách a v osamělých meditacích na vřesovišti. I starobylý cornwallský jazyk upoutal jeho zájem: vzpomínám si, jak dospěl k závěru, že je příbuzný chaldejštině, která se tu rozšířila především vlivem Féničanů, připlouvajících sem za obchodem. Dal si poslat řadu odborných filologických pojednání a hodlal rozpracovat tuto svou teorii, když tu k mému zármutku a jeho nepředstíranému nadšení jsme i v této bájné krajině stanuli před záhadou – vlastně se nám přímo vedrala přes práh – a to záhadou neproniknutelnější, poutavější a mnohem tajemnější než případy, před nimiž jsme prchli z Londýna. Naše prosté žití a mírumilovné, zdraví prospěšné počínání přervala násilně řada událostí týkajících se případu, který pobouřil nejen Cornwall, ale celou západní Anglii. Mnozí moji čtenáři se možná aspoň matně rozpomenou na události, které tehdy vešly ve známost pod souborným názvem „cornwallský běs“, ač do londýnských novin pronikly jen velice kusé informace. Po třinácti letech předkládám tedy čtenářům pravdivé vylíčení tohoto neuvěřitelného případu.

Řekl jsem už, že roztroušené kostelní vížky značily, kde se tu po kraji vesnické chalupy seskupily v malé obce. Od nás bylo nejblíž do vísky Tredannick Wollas, kde domky nějakých dvou set obyvatel obklopovaly starobylý, lišejníkem porostlý kostelík. Místní vikář pan Roundhay se zajímal o archeologii a díky této společné zálibě se seznámil s Holmesem. Byl to pán ve středních letech, kulaťoučký a vlídný, znalec a milovník místního folklóru. Pozval nás k sobě na faru na čaj, a tím jsme se seznámili i s jistým panem Mortimerem Tregennisem, soukromníkem, který přispíval k vikářovým skrovným příjmům tím, že si na jeho rozlehlé faře pronajal byt. Vikář byl starý mládenec, a proto mu taková dohoda nebyla proti mysli, ačkoli jinak se se svým nájemníkem příliš nesblížil. Pan Tregennis byl vysoký hubený muž s brýlemi a chodil tak nahrbeně, že to působilo až dojmem tělesné vady. Při naší krátké návštěvě jsme seznali, že vikář je člověk, který si rád popovídá, kdežto jeho nájemník je povahy zvlášť zdrženlivé, uzavřené; tvářil se smutně, odvracel oči a patrně přemítal o svých soukromých záležitostech.

A právě tito dva muži se nečekaně objevili v našem obývacím pokoji krátce po snídani v úterý 16. března, ještě když jsme seděli u stolu a pokuřovali před každodenní procházkou na vřesovišti.

„Pane Holmesi,“ začal vikář a rozčilení mu rozechvívalo hlas, „dnes v noci došlo k zcela mimořádné tragické události. Je to něco naprosto neslýchaného. Vidím v tom ruku Prozřetelnosti, že tady u nás právě pobýváte, neboť není v celé Anglii druhý člověk, kterého bychom v této chvíli mohli víc potřebovat než vás.“

Nesledoval jsem naléhajícího vikáře právě přátelským pohledem, ale Holmes vyňal dýmku z úst a poposedl na židli nedočkavě jako starý ohař, když zaslechne zahlaholit loveckou trubku.

Ukázal rukou na otoman a náš rozrušený návštěvník se svým nervózním společníkem se tam posadili vedle sebe. Pan Mortimer Tregennis se víc ovládal než farář, ale jeho chvějící se hubené ruce a lesklé černé oči napovídaly, že jsou oba v podobném duševním rozpoložení.

„Mám mluvit já nebo vy?“ zeptal se Tregennis vikáře.

„Nu, jelikož jste zřejmě očitým svědkem byl vy, ať už se událo, co událo, a pan vikář to zná jen z vyprávění, snad byste měl promluvit vy,“ řekl Holmes.

Pohlédl jsem na vikáře, očividní ustrojeného ve spěchu, a na pečlivě upraveného nájemníka vedle něho, a s pobavením jsem pozoroval, s jakým překvapením kvitují Holmesovu prostou dedukci.

„Možná že bych měl předeslat několik slov,“ řekl vikář, „a pak posoudíte sám, zda chcete vyslechnout podrobnosti od pana Tregennise, anebo zda byste se neměl bezodkladně vydat na místo, kde se ta nevysvětlitelná záležitost udála. Začal bych tím, že tuhle přítel Tregennis strávil včerejší večer ve společnosti svých dvou bratrů Owena a George a své sestry Brendy v jejich domě na Tredannick Wartha, což je nedaleko starého kamenného kříže na vřesovišti. Rozloučil se s nimi krátce po desáté, a když odcházel, hráli karty u stolu v jídelně, všichni zdraví a spokojení. Pan Tregennis má ve zvyku časně vstávat, chodívá se před snídaní projít a dnes ráno se vydal tím směrem. Cestou ho dohonil kočár doktora Richardse, který mu sdělil, že ho právě velice naléhavě volají z Tredannick Wartha. Pan Mortimer Tregennis pochopitelně jel s ním. Když dojeli na místo, naskytl se jim zcela zvláštní výjev. Oba jeho bratři a sestra seděli kolem stolu přesně tak, jako když odcházel, před sebou stále ještě karty a dohořelé svíčky. Sestra spočívala v křesle bez známky života, zatímco oba bratři, sedící vedle ní, se jako bez rozumu smáli, vykřikovali a prozpěvovali. Všichni tři, jak mrtvá tak oba šílenci, měli v obličeji výraz vrcholné hrůzy – byl to prý příšerný pohled na ten křečovitý úškleb děsu. Nic nenapovídá tomu, že by někdo cizí byl býval v domě – krom sourozenců tam žije jen paní Porterová, jejich stará kuchařka a hospodyně, která prohlašuje, že v noci tvrdě spala a nic neslyšela. Žádné věci se neztratily, nic nebylo nikde rozházeno, takže si nikdo neumí představit, jaká hrůza to vyděsila jednu ženu k smrti a dva statné muže připravila o rozum. To je celá situace v kostce, a kdybyste ji dokázal objasnit, vykonal byste záslužný kus práce.“

Doufal jsem, že nějakým způsobem přemluvím přítele, aby se nevyrušoval z odpočinku, kvůli němuž jsme sem přijeli, ale jediný pohled na jeho soustředěný obličej a stažené obočí mne přesvědčil, že si marné dělám naděje. Chvilku seděl mlčky a usilovně přemítal o podivném dramatu, které narušilo náš klid.

„Ujmu se vyšetřování,“ řekl nakonec. „Na první pohled se zdá, že je to případ, který se zcela vymyká běžné praxi. Zašel jste tam osobně, pane Roundhayi?“

„Nikoli, pane Holmesi. Pan Tregennis přiběhl s tou zprávou na faru a já hned pospíchal sem, abych se s vámi poradil.“

„Jak daleko je k onomu domu, kde se ta zvláštní tragédie udála?“

„Asi míli směrem do vnitrozemí.“

„Pak se tam odebereme všichni společně. Ale před odchodem vám musím položit několik otázek, pane Tregennisi.“

Ten celou tu dobu mlčel, ale postřehl jsem, že se sice lépe ovládá, ale je rozrušen ještě hlouběji než citově založený kněz. Oči v bledém, přepadlém obličeji upíraly úzkostlivý pohled na Holmese, hubené ruce měl křečovitě sepnuté, bezkrevné rty se mu chvěly, když naslouchal popisu hrozného neštěstí, které dolehlo na jeho příbuzné, a v černých očích jako by se mu zračil odraz děsivého výjevu.

„Ptejte se, nač chcete, pane Holmesi,“ řekl ochotně. „Je strašné o tom mluvit, ale odpovím vám po pravdě.“

„Jak to bylo včera večer?“

„Byl jsem u nich na večeři, pane Holmesi, jak pan vikář povídal, a pak můj nejstarší bratr George navrhl, abychom si zahráli whist. Zasedli jsme ke kartám kolem deváté. Ve čtvrt na jedenáct jsem se zvedl, že už půjdu. Když jsem odcházel, seděli všichni ve veselé náladě kolem stolu.“

„Kdo vás vyprovázel ke dveřím?“

„Paní Porterova si už mezitím šla lehnout, tak jsem se vyprovodil sám. Přirazil jsem za sebou domovní dveře. Okna jídelny, kde seděli, byla zavřena, ale rolety nespustili. Dveře i okna zůstaly do rána tak, jak byly, a nic nenasvědčuje tomu, že by byl někdo cizí vešel dovnitř. A přitom tam seděli oba z hrůzy rozumu zbaveni a Brenda z toho leknutí umřela a hlava jí visela přes opěradlo křesla. Do nejdelší smrti budu mít před očima ten pokoj.“

„Podle toho, jak to líčíte, jde o události skutečně velice pozoruhodné,“ řekl Holmes. „Mám tomu rozumět tak, že vy sám si to všechno nedovedete nijak vysvětlit?“

„Je to dílo samého ďábla, pane Holmesi!“ zvolal Mortimer Tregennis. „Rozpoutaly se tam síly pekelné. Cosi do té jídelny vniklo a připravilo je rázem o rozum. Který smrtelník by něco takového dokázal?“

„Pokud tu zasáhly nepozemské síly, pak ta záhada, obávám se, přesahuje síly mé,“ řekl Holmes. „Musíme však nejprve vyčerpat všechny možnosti přirozeného vysvětlení, než přijmeme takovýto výklad. A pokud jde o vás, pane Tregennisi: tuším, že v rodině vládl nějaký nesoulad, když vaši sourozenci žili spolu a vy jste se ubytoval jinde. Je to tak?“

„Ano, pane Holmesi, ale celý ten konflikt patří minulosti. Naše rodina kdysi vlastnila cínové doly v Redruthu a pak jsme prodali své podíly společnosti, jelikož nám úroky z hotovosti umožňovaly odejít na odpočinek. Nepopírám, že zavládlo jisté rozladění ohledně rozdělení jednotlivých podílů a nějakou dobu to kalilo naše vztahy, ale už jsme si odpustili a zapomněli a zase jsme se měli všichni mezi sebou rádi.“

„Když si v duchu vybavujete poslední večer, nenapadá vás nic, co by mohlo tragédii nějakým způsobem osvětlit? Zamyslete se důkladně, pane Tregennisi, jestli byste mi nemohl něčím pomoci.“

„Nenapadá mě vůbec nic, pane.“

„Měli vaši sourozenci stejně dobrou náladu jako jindy?“

„Výtečnou.“

„Byli to lidé nervózní? Nedali nikdy najevo, že snad tuší nějaké hrozící nebezpečí?“

„Nic takového.“

„Nemůžete tedy ke své výpovědi dodat nic, co by mi mohlo být užitečné?“

Mortimer Tregennis se na chvíli hluboce zamyslel.

„Jedno mne napadá,“ řekl nakonec. „Když jsme hráli karty, seděl jsem já zády k oknu a bratr George čelem, jelikož byl můj partner. Jednu chvíli jsem si všiml, že mi upřeně zírá přes rameno, tak jsem se otočil a také se podíval. Roleta nebyla stažená a okno bylo zavřené, takže jsem jen taktak dohlédl ke keřům na trávníku, ale v tu chvíli jsem měl dojem, jako by se mezi nimi cosi pohnulo. Nerozpoznal jsem ani, je-li to člověk nebo zvíře, jen jsem měl dojem, že tam něco je. Zeptal jsem se bratra, nač se to dívá, a on mi řekl, že má podobný pocit. Víc o tom nemohu říci.“

„Nešli jste se tam podívat?“

„Ne, nepokládali jsme to za nic důležitého.“

„Odešel jste tedy, aniž jste tušil něco zlého?“

„Ano, vůbec nic zlého jsem netušil.“

„Není mi jasné, jak jste se to dozvěděl dnes tak časně ráno.“

„Mám ve zvyku brzy vstávat a chodívám před snídaní na procházku. Dnes ráno, sotva jsem vyšel, už mne předjel doktor v bryčce. Sdělil mi, že stará paní Porterová mu po nějakém hochovi naléhavě vzkázala, aby ihned přijel. Vyskočil jsem na vozík a jel jsem s ním. Pak jsme tam přijeli a vstoupili do toho strašného pokoje. Oheň i svíčky musely dohořet už před několika hodinami a oni tam seděli potmě, dokud se nerozednilo. Lékař řekl, že Brenda je už mrtvá aspoň šest hodin. Nenašli jsme žádné stopy zápasu. Sklesla prostě na opěradlo křesla a na tváři měla ten výraz. George s Owenem prozpěvovali nějaké popěvky a blábolili jako dva opičáci. Ach, byl to hrůzný výjev! Nemohl jsem se na to dívat a i doktor zbledl jako stěna. Docela se nám sesul na židli a udělalo se mu nevolno, až jsem myslel, že budeme muset ještě jeho křísit.“

„Pozoruhodné – velice pozoruhodné!“ řekl Holmes, vstal a sáhl po klobouku. „Myslím, abychom se raději už déle nezdržovali a vypravili se do Tredannick Wartha. Doznávám, že málokdy jsem měl co činit s problémem na první pohled tak zvláštním.“

Nic z toho, čím jsme se onoho prvního dne dopoledne zabývali, neodhalilo v pátrání žádnou důležitou skutečnost. Zažili jsme však příhodu, která mu hned na začátku vtiskla ráz podle mého mínění velmi zlověstný. K domu, kde se udála tragédie, vedla úzká, točitá venkovská cesta. Když jsme se po ní ubírali, zaslechli jsme zarachotit kočár a ustoupili jsme, aby mohl projet. Jak nás míjel, zahlédl jsem krátce za zavřeným okénkem hrůzně stažený obličej s křečovitým úšklebkem. Vyvalené oči a zaťaté zuby se mihly kolem jako strašidelné zjevení.

„Moji bratři!“ zvolal Mortimer Tregennis a v tu chvíli by se v něm byl krve nedořezal. „Vezou je do Helstonu.“

Hleděli jsme otřeseni za černým kočárem, ujíždějícím pryč. Pak jsme zamířili k neblahému domu, jehož obyvatele potkal tak podivný osud.

Bylo to rozlehlé, slunné obydlí, spíš vila než venkovské stavení, s velikou zahradou, která už v tuto roční dobu vlivem blahodárného cornwallského povětří celá rozkvétala jarními květy. Sem na zahradu vedlo okno z jídelny, a odtud také podle Mortimera Tregennise muselo přijít to zlo, které oběma bratrům v jediném okamžiku zakalilo rozum. Holmes se zvolna a zamyšleně prošel mezi záhony a po cestičkách, než jsme vstoupili na krytou verandu. Byl tak zabrán do svých úvah, že klopýtl o kropicí konev, převrhl ji, a jak si vzpomínám, zmáčel nám oběma nohy a zalil zahradní stezku. V domě nám vyšla vstříc paní Porterová, postarší hospodyně a místní rodačka, která se spolu s mladou služtičkou starala o obsluhu rodiny Tregennisových. Odpovídala ochotně na všechny Holmesovy otázky. V noci vůbec nic neslyšela. Panstvu se doposavad dobře vedlo a byli zdraví a spokojení. Omdlela hrůzou, když ráno vstoupila do pokoje a spatřila tu otřesnou sešlost kolem stolu. Jakmile se vzpamatovala, rozrazila okno, aby vpustila čerstvý vzduch, a vyběhla na silnici, kde zastihla jednoho venkovského chasníka a poslala ho pro lékaře. Dáma je nahoře v ložnici, pokud se na ni chcete podívat. Čtyři silní zřízenci měli co dělat, aby dopravili bratry do ústavního kočáru. Ona sama by už tady v domě déle nezůstala ani za nic a dnes odpoledne odjede k příbuzným do St. Ives.

Vystoupili jsme do prvního patra a prohlédli si mrtvou. Slečna Brenda Tregennisová byla krásná žena, ačkoli už nepatřila k nejmladším. Její snědý, čistě tvarovaný obličej si i ve smrti uchoval svůj půvab, třebaže na něm ještě spočíval náznak křeče z hrůzy, která byla jejím posledním pozemským vjemem. Z její ložnice jsme sestoupili do jídelny, kde došlo k tragické události. Na roštu v krbu ještě zůstaly ohořelé kusy popela z večerního ohně. Na stole stály čtyři rozteklé dohořelé svíce a kolem nich ležely pohozené karty. Židle byly odstrčeny ke stěně, ale s ničím jiným od včerejšího večera nikdo nepohnul. Holmes přecházel hbitě lehkými kroky po pokoji: sedal si do různých židlí, posunoval je sem a tam, aby stály na stejném místě jako včera. Zkoušel, jak velký úsek zahrady lze odtud přehlédnout, prozkoumal podlahu, strop i krb, ale ani jednou jsem nepozoroval, že by mu oči zazářily a rty se semkly, což by mi bylo prozradilo, že v té černočerné tmě zahlédl paprsek světla.

„Proč se tu topilo? Dávali si v této malé místnosti za jarních podvečerů vždycky zatápět?“

Mortimer Tregennis vysvětloval, že včera večer bylo chladno a vlhko. Z toho důvodu po jeho příchodu v krbu podpálili. „Co budete dělat dál, pane Holmesi?“ zeptal se.

Přítel se usmál a sevřel mi paži. „Myslím, Watsone, že si opět začnu ničit zdraví tabákovým jedem, jak jste mi už tak často a tak oprávněně vytýkal,“ řekl. „Dovolíte-li pánové, vrátíme se nyní do našeho domku, jelikož se nedomnívám, že bychom tu ještě odhalili nějaká nová fakta. Budu o všem přemýšlet, pane Tregennisi, a kdyby mne něco napadlo, spojím se samozřejmě s vámi a s panem vikářem. Do té doby se vám oběma poroučím.“

Krátce poté, co jsme se vrátili do domku nad Podhuským zálivem, přerušil Holmes své soustředěné hluboké mlčení. Stočil se do křesla a pro modrá oblaka tabákového dýmu jsem sotva viděl jeho hubený asketický obličej, stažené černé obočí pod svraštělým čelem a oči zírající nepřítomně do dáli. Konečně odložil dýmku a vyskočil.

„Takhle to nepůjde, Watsone!“ řekl s úsměvem. „Pojďte se projít na útesy a hledat pazourkové hroty. Najdeme je spíš než řešení tohoto problému. Nutíme-li mozek pracovat bez dostatečných informací, je to, jako když spustíme stroj naprázdno. Jen se sám zničí. Potřebujeme mořský vzduch, slunce a trpělivost – ostatní už přijde.

A nyní si v klidu určíme situaci, Watsone,“ pokračoval pak, když jsme spolu kráčeli podél útesů. „Uchopme pevně to málo, co víme, abychom v okamžiku, kdy vyvstanou nová fakta, byli připraveni je neprodleně zařadit. Za prvé tedy předpokládám, že ani vy ani já nejsme ochotni připustit, že by pekelné síly zasahovaly do záležitostí lidí. Začněme tím, že takovouto eventualitu zcela vyloučíme. Dobrá. Zůstanou nám tři lidé, kteří byli těžce postiženi nějakým vědomým nebo bezděčným lidským zásahem. To je pevná půda. Dále: kdy se to stalo? Je-li pravda to, co tvrdí pan Mortimer Tregennis, pak zřejmě bezprostředně poté, co odešel z domu. To je velice důležitý bod. Lze předpokládat, že mezi jeho odchodem a neznámou událostí uplynulo pouze několik minut. Karty dosud ležely na stole. Obvykle chodívali spát dříve. A přitom se ani nepohnuli, ani neodstrčili židle. Opakuji tedy, že k události došlo bezprostředně po jeho odchodu, tedy ještě před jedenáctou.

Očividně máme teď za úkol pokud možno si ověřit, co dělal Mortimer Tregennis, když opustil své sourozence. Nebude to nic těžkého a zdá se, že si nepočínal nijak podezřele. Znáte moje metody tak dobře, že jste jistě pochopil smysl mého nouzového experimentu s převrhnutou konví: získal jsem tak zřetelnější stopu jeho nohy, než by to jinak bylo možné. Na mokré písčité cestičce se otiskla znamenitě. Včera v noci rovněž pršelo, vzpomínáte? Jakmile jsem měl vzorek, zjistil jsem hravě jeho stopy mezi ostatními a vysledoval jsem, kudy šel. Vypadá to, že kráčel rychle přímo na faru.

Jestliže tedy Mortimer Tregennis zmizí ze scény, a přitom na hráče u karet zapůsobí někdo zvenčí, jak můžeme zpodobnit tu osobu a jakým způsobem v nich vyvolala tu hrůzu? Paní Porterovou nemusíme brát v úvahu. Je zřejmě neškodná. Máme důvod k domněnce, že se někdo připlížil k oknu do zahrady a učinil něco tak děsivého, že v důsledku toho ti, kdož to viděli, přišli o rozum? Jediná nápověď v tomto směru vychází od samého Mortimera Tregennise, který tvrdí, že se jeho bratr zmínil o nějakém pohybu na zahradě. To je ovšem pozoruhodné, neboť byla tmavá noc: vždyť pršelo a obloha byla zatažená. Kdyby byl chtěl někdo ty lidi postrašit, byl by musel přímo přitisknout obličej na sklo, než by ho byli mohli spatřit. Pod oknem je tři stopy široký záhon a nikde žádná šlápota. Je tedy těžké si představit, jak by byl mohl někdo zvenčí tak děsivě zapůsobit na přítomné, ani jsme neobjevili žádný pravděpodobný motiv takového podivného a složitého záměru. Chápete, na jaké potíže tu narážíme?“

„Jsou až příliš zřejmé,“ odvětil jsem procítěně.

„A přitom se třeba ukáže, že nejsou nepřekonatelné, jen až získáme trochu víc informací,“ řekl Holmes. „Ve vašem bohatém archívu byste tuším našel pár případů, které byly zpočátku téměř stejně zapeklité. Odložme tedy prozatím případ stranou, dokud nebudou k dispozici přesnější údaje, a věnujme čas zbývající do oběda pátrání po neolitickém člověku.“

Snad jsem se už jinde pozastavil nad přítelovou schopností duševně se odpoutat, ale nikdy mne v tomto směru nepřekvapil víc než onoho jarního dopoledne v Cornwallu, kdy se mnou dvě hodiny rozprávěl o pravěkých nástrojích, o hrotech šípů a střepech s takovým zalíbením, jako by žádná zlověstná záhada nečekala na rozřešení. Teprve když jsme se po poledni vraceli domů a shledali, že tam na nás čeká jistý návštěvník, soustředili jsme se okamžitě opět na svůj úkol. Ani Holmesovi ani mně nemusel nikdo příchozího představovat. Obrovitá postava, ošlehaný obličej s hlubokými vráskami, plamennýma očima a orlím nosem, kučeravá hříva, kterou se téměř dotýkal našeho stropu, a plnovous – zlatý na konečcích a kolem rtů bílý, až na zahnědlou nikotinovou skvrnu od věčného doutníku – všechny tyto rysy znali lidé stejně dobře v Londýně jako v Africe a mohly patřit pouze výrazné osobnosti doktora Leona Sterndalea, proslulého lovce lvů a badatele.

Slyšeli jsme, že dlí ve zdejším kraji, a několikrát jsme zahlédli jeho vysokou postavu na stezkách ve vřesovišti. Neoslovil nás však a nás by bylo ani ve snu nenapadlo, abychom oslovili jeho, neboť bylo všeobecně známo, že miluje samotu, a proto tráví většinu času mezi jednotlivými svými výpravami v malém bungalovu, ležícím hluboko v opuštěném lese, zvaném Beauchamp Arriance. Tady žil zcela sám mezi svými knihami a mapami, sám si obstarával všechno, co k skromnému životu potřeboval, a patrně se vůbec nestaral o to, co se děje v sousedství. Překvapilo mne proto, když jsem slyšel, jak dychtivě se vyptává Holmese, zda už nějak pokročil ve vyšetřování tohoto tajuplného případu. „Místní policie je zcela bezradná,“ řekl, „ale možná že vám se vzhledem k vašim bohatým zkušenostem podařilo dospět k nějakému vysvětlení. Žádám-li vás, abyste mne zasvětil, opravňuje mne k tomu snad důvod, že jsem se s Tregennisovou rodinou dost sblížil, neboť jsem často pobýval ve zdejším kraji – moje matka, která odtud pocházela, byla vlastně jejich sestřenice – a proto mne jejich podivný osud hluboce dojal. Mohu vám sdělit, že už jsem vlastně byl na cestě do Afriky – dospěl jsem až do Plymouthu – ale když mne dnes ráno dostihla ta zpráva, neprodleně jsem se vrátil, abych pomohl při vyšetřování.“

Holmes pozvedl obočí.

„Zmeškal jste kvůli tomu svou loď?“

„Pojedu příští.“

„I propána! To je skutečně věrné přátelství.“

„Říkám vám, že to byli příbuzní.“

„Správně – bratranci z matčiny strany. A co zavazadla – měl jste je už na lodi?“

„Zčásti, ale většina zavazadel zůstala v hotelu.“

„Aha. Plymouthské raníky však přece ještě o této události nemohly přinést zprávu.“

„Ne, dostal jsem telegram.“

„Smím se zeptat od koho?“

Vyhublý obličej badatelův se zachmuřil.

„Jste velmi zvídavý, pane Holmesi.“

„Mé povolání to vyžaduje.“

S vynaložením jistého úsilí se doktor Sterndale opět ovládl.

„Nemám důvod to před vámi tajit. Telegram, který mne odvolal, poslal pan Roundhay, zdejší vikář.“

„Děkuji vám,“ řekl Holmes. „Otázku, kterou jste mi na počátku položil, mohu zodpovědět asi v tom smyslu, že jsem si podstatu případu v duchu ještě zcela neujasnil, ale že doufám dospět k nějakému závěru. Bylo by předčasné říci něco víc.“

„Snad by vám nebylo proti mysli aspoň mi naznačit, zda vaše podezření míří určitým směrem?“

„Na to vám sotva mohu odpovědět.“

„Pak jsem tady zbytečně marnil čas a nemusím tu už déle setrvávat.“ Slavný muž odcházel z domku velice rozmrzelý a Holmes do pěti minut zmizel za ním. Nespatřil jsem ho až do večera; přišel pomalu a jeho přepadlý obličej mne utvrdil v domnění, že vyšetřování příliš nepokročilo. Přelétl telegram, který na něho čekal, a hodil ho do krbu.

„Z plymouthského hotelu, Watsone,“ řekl. „Zjistil jsem adresu od vikáře a zatelegrafoval jsem tam, abych se ujistil, že doktor Leon Sterndale vypovídal pravdivě. Zřejmě tam skutečně v noci na dnešek přespal a pak se vrátil, aby byl přítomen zdejšímu vyšetřování, ačkoli měl část zavazadel na lodi, která odplouvala do Afriky.“

„Má o případ hluboký zájem.“

„Hluboký zájem – ano. Je tu nějaká nitka, kterou jsme dosud nevyhmátli a která by nám mohla ukázat cestu z té zašmodrchané situace. Hlavu vzhůru, Watsone, jsem přesvědčen, že se nám zakrátko dostane ještě dalších informací. A potom jistě hravě překonáme všechny nesnáze.“

Ani ve snu mne nenapadlo, jak brzy se Holmesova předpověď splní a jaká nenadálá neblahá událost poskytne našemu vyšetřování další možnosti. Právě jsem se holil ráno u okna, když jsem nejprve zaslechl klapot kopyt a pak zahlédl na silnici kvapem ujíždějící bryčku. Zastavila před naším domkem, seskočil z ní dobrý vikář a utíkal po cestičce k domovním dveřím. Holmes byl už oblečen a tak jsme mu oba pospíchali vstříc.

Návštěvník byl tak rozrušen, že ze sebe sotva dokázal vypravit souvislou větu, ale nakonec jsme postupně přece jen pochopili tragickou novinu, kterou nám přišel sdělit.

„Řádí tu ďábel, pane Holmesi! Má nešťastná farnost! Rozpoutalo se tu peklo! Sám Satan tu vládne! Má nás všechny v moci!“ volal. Rozčilením až poposkakoval a byl by na něho býval vskutku směšný pohled, kdyby neměl tak popelavou tvář a vyděšené oči. Nakonec ze sebe vypravil tu hroznou zprávu.

„Pan Mortimer Tregennis dnes v noci zemřel a smrt nastala zřejmě za stejných okolností jako u jeho sourozenců.“

Holmes vyskočil, nabit energií.

„Vejdeme se oba do vaší bryčky?“

„Ano, vejdete.“

„Pak tedy odložíme snídani, Watsone. Pane Roundhayi, jsme vám zcela k dispozici. Honem, honem – dokud se nikdo ničeho nedotkl.“

Podnájemník si na faře pronajal dva pokoje: byly v jednom rohu nad sebou. V přízemí měl velký obývací pokoj a v prvním patře nad ním ložnici. Okna vedla na travnaté kroketové hřiště, které dosahovalo až k domu. Přijeli jsme na místo dříve než lékař i policie, takže nebylo s ničím hnuto. Vynasnažím se popsat co nejpřesněji, jaký výjev se nám onoho zamženého březnového jitra naskytl. Zanechal ve mně dojem, jenž mi nikdy nevymizí z paměti.

V pokoji bylo hrozné, ochromující dusno. Služebná, která sem vstoupila první, otevřela okno, neboť jinak by tu bývalo k nevydržení. Špatný vzduch jistě zčásti zavinila lampa, která plápolala a čadila uprostřed stolu. Za stolem seděl mrtvý: opíral se v křesle dozadu, řídká bradka mu trčela vzhůru, brýle si posunul na čelo a hubený snědý obličej, obrácený k oknu, pokřivila stejná grimasa děsu, jaká se objevila na tváři jeho mrtvé sestry. Údy měl zkroucené a prsty zaťaté, jako by zemřel přímo v záchvatu strachu. Byl úplně oblečen, ačkoli bylo znát, že se strojil ve spěchu. Dozvěděli jsme se už, že spal ve své posteli a že tragický konec nastal v časných hodinách ranních.

Člověk si uvědomil, kolik planoucí energie se skrývá za Holmesovým flegmatickým zevnějškem, teprve když na vlastní oči viděl, jak se celý změnil od okamžiku, kdy vstoupil do osudného bytu. Okamžitě na něm bylo patrno napětí a zbystřená pozornost, oči mu svítily, obličej zpřísněl a celá postava se chvěla dychtivou činorodostí. Hned byl na trávníku, hned vběhl skleněnými dveřmi dovnitř, obešel místnost a zmizel v ložnici, jako ohař, když se rozběhne za liščím pachem. Ložnici rychle prohlédl a skončil tím, že otevřel okno, kde zřejmě objevil nějakou novou příčinu ke vzrušení, neboť se vyklonil a hlasitě projevoval svůj zájem a uspokojení. Pak seběhl ze schodů, skleněnými dveřmi vyběhl do zahrady, kde se vrhl na trávník, opět vyskočil a už byl zase v pokoji, pln elánu jako lovec, který užuž dohání svou kořist. Lampu, běžný standardní výrobek, podrobil důkladnému zkoumání, přičemž měřil její podstavec. Pozorně si pod lupou prohlížel slídové stínítko, zakrývající shora cylindr, odškrábl trošku popela, který ulpěl zvenčí na jejím povrchu, odsypal ho část do obálky a tu obálku vložil do notýsku. V té chvíli se dostavil lékař a policie; Holmes pokynul vikáři a všichni tři jsme vyšli na trávník.

„S radostí konstatuji, že jsem tu nepátral zcela bezvýsledně,“ oznámil mi Sherlock Holmes. „Nemohu se zdržet a pohovořit si o té věci s policií, ale byl bych vám velice zavázán, pane Roundhayi, kdybyste vyřídil inspektorovi mé poručení a upozornil ho, aby věnoval pozornost oknu v ložnici a lampě v obývacím pokoji. Obojí mu mnohé napoví, a když to sečte dohromady, může případ téměř uzavřít. Kdyby si policie přála další informace, rád promluvím s kýmkoli od nich u nás doma. A nyní půjdeme, Watsone; myslím, že bychom větší kus práce mohli vykonat jinde.“

Avšak policii snad nebylo po chuti, že se do věci vložil amatér, anebo se domnívali, že zachytili při vyšetřování jinou nadějnou stopu: jisté je, že se následující dva dny neozvali. Během té doby Holmes chvílemi zasněně pokuřoval v našem domku, ale většinu času prochodil na osamělých toulkách po kraji, a když se po mnoha hodinách vracel, nikdy se nezmínil, kde byl. Podle jednoho experimentu jsem vytušil, čím se ve svém pátrání zaobírá. Koupil si přesně takovou lampu, jaká hořela v pokoji Mortimera Tregennise onoho tragického rána. Nalil do ní stejný petrolej, jaký používali na faře, a pečlivě odměřil, za jak dlouho dohoří. Další Holmesův experiment byl tak nepříjemný, že na něj asi do smrti nezapomenu.

„Jistě si uvědomujete, Watsone,“ poznamenal jednou odpoledne, „že ty různé výpovědi, jež jsme vyslechli, se v jednom bodě navzájem podobaly. Mám na mysli účinek, který mělo ovzduší v místnosti na toho, kdo tam zpočátku vešel. Vzpomínáte si, jak Mortimer Tregennis popisoval svou poslední návštěvu v domě svých sourozenců a přitom se zmínil, že lékař, hned jak vešel do místnosti, sklesl na židli? Už si na to nevzpomínáte? Ručím vám za to, že to bylo takhle. Uvědomte si také, jak paní Porterová, hospodyně Tregennisových, vypověděla, že omdlela, když vstoupila do jídelny, a pak že otevřela okno. A nemohl jste přece zapomenout na ten strašné zatuchlý vzduch v druhém případě – při smrti Mortimera Tregennise –, a to služebná otevřela okno, než jsme přijeli. Když jsem se na to později vyptával, zjistil jsem, že tato služebná musela ulehnout, protože jí bylo špatně. Uznáte, Watsone, že to jsou výmluvná fakta. Pokaždé šlo očividně o otrávené ovzduší. V obou případech také hořel v místnosti oheň – poprvé v krbu, podruhé v lampě. Zatopit v krbu bylo snad potřeba, ale lampa byla zapálena, jak spotřebovaný petrolej ukáže, dlouho poté, co se rozednilo. Proč? Jistě proto, že je jakási spojitost mezi těmi třemi jevy: mezi plameny, nedýchatelným ovzduším a šílenstvím nebo smrti těch nešťastníků. To je jasné, nemyslíte?“

„Zřejmě ano.“

„Můžeme to aspoň přijmout jako pracovní domněnku. Předpokládejme tedy, že v obou případech shořelo něco, co vyvolalo příznaky otravy. Dobrá. V prvém případu – u sourozenců Tregennisových – byla tato substance vhozena do ohně v krbu. Okno bylo zavřené, ale kouř strhl část výparů pochopitelně s sebou do komína. Proto lze předpokládat, že jed neúčinkoval tak pronikavě jako v druhém případě, kdy výpary neměly kam unikat. Výsledná situace tuto domněnku potvrzuje, jelikož v prvém případě to zaplatila životem pouze žena, jejíž organismus byl patrně méně odolný, zatímco u jejích bratrů se projevily pouze příznaky dočasného nebo trvalého šílenství, což je první stadium účinků té drogy. V druhém případě se výsledek dovršil. Fakta by tedy podporovala domněnku, že jde o jed, který se uvolňuje spalováním.

Pamětliv těchto úvah poohlížel jsem se v pokoji u Mortimera Tregennise po zbytcích zmíněné substance. Nejspíše přicházelo v úvahu stínítko nebo cylindr petrolejové lampy. A skutečně jsem v těch místech zjistil množství navrstveného popela a podél okrajů rámec nahnědlého prášku, který už nestačil shořet. Polovinu jsem ho seškrábal do obálky, jak jste viděl.“

„Proč polovinu, Holmesi?“

„Nesmím překážet oficiálnímu policejnímu pátrání, Watsone. Všechen průkazný materiál, který jsem objevil, mají k dispozici i oni. Jed zůstal na stínítku, a kdyby se byli dovtípili, mohli ho tam najít. A teď si, Watsone, zažehneme lampu; pro jistotu však otevřeme okno, abychom předčasně nepřipravili společnost o dva vážené občany, a vy se posadíte do křesla k otevřenému oknu, ledaže se rozumně ohradíte, že s celou tou záležitostí nechcete mít nic společného. Vy se toho pokusu tedy hodláte zúčastnit? Tušil jsem to, vždyť vás znám. Já si postavím židli zde proti vám, abychom byli od jedovatých výparů stejně daleko a přitom si viděli do obličeje. Dveře necháme dokořán. Oba teď máme možnost se navzájem pozorovat a experiment ukončit, kdyby vyvstávající příznaky vyvolávaly znepokojení. Je všechno jasné? Dobrá, sypu tedy ten prášek – je to pouhý zbyteček – z obálky nad hořící lampu. Hotovo! A nyní se, Watsone, posadíme a vyčkáme budoucích událostí.“

A ty události na sebe nedaly dlouho čekat. Sotva jsem se uvelebil v křesle, hned jsem ucítil těžký pižmový pach, nenápadný, ale tísnivý. Jakmile jsem jej poprvé vdechl, mozek mi vypověděl službu. Před očima se mi vznášel těžký černý mrak a rozum mi napovídal, že v tom mračnu číhají nepopsatelné hrůzy, které ještě nevidím, ale které co nevidět zaplaví mé leknutím ochromené smysly, nepředstavitelná zloba a veškeré nestvůrnosti, co jich jen ve vesmíru je. V návějích mračen vířily a pluly nejasné tvary a každý jako by hrozil a varoval, že cosi nadchází, že se mi zjeví nějaká nepopsatelná bytost, jejíž pouhý stín mi rozmetá duši. Přepadl mne mrazivý děs. Cítil jsem, že se mi ježí vlasy, oči lezou z důlků a z otevřených úst visí zkoženělý jazyk. Hlava se mi tak točila, jako by mi v ní mělo prasknout. Chtěl jsem vykřiknout a matně jsem si uvědomoval, že ten skřípavý chropot je můj vlastní hlas, ale připadalo mi, že ke mně doléhá zdáli a že mi vůbec nepatří. Ve snaze uniknout jsem se nakrátko prodral tím mračnem zoufalství a zahlédl Holmesovu tvář, bílou, ztuhlou, a na ní stejnou grimasu šílené hrůzy, jakou jsem viděl u těch mrtvých. Tento pohled mi na okamžik vrátil zdravý rozum a sílu. Vyskočil jsem, chytil Holmese kolem pasu, spolu jsme se vrhli ke dveřím a venku jsme padli na trávník a zůstali tam ležet bok po boku, vědomi si pouze toho, že nádherné slunce si proráží cestu pekelným mrakem hrůzy, jenž nás obklopoval. Jak nám zalehl duši, tak se nyní pomalu zvedal, jako se mlha zvedá nad krajinou, až jsme se upokojili a byli s to zase rozumně uvažovat; seděli jsme pak na trávě, otírali si lepkavá čela a starostlivě se navzájem pozorovali a pátrali si ve tváři po stopách strašlivé zkušenosti, jíž jsme právě prošli.

„Na mou věru, Watsone, dlužím vám jak poděkování, tak omluvu,“ prohlásil posléze Holmes rozechvěně. „Neměl jsem právo podstoupit takový experiment ani sám, natož do něho zatáhnout přítele. Upřímně se za to kaji.“

„Víte dobře, že vám pomáhám s největší radostí a že to považuji za výsadu,“ odvětil jsem dojatě, neboť jsem dosud nezažil, aby Holmes dal tak otevřeně najevo své city.

Znovu se uchýlil k napůl škádlivému, napůl cynickému tónu, jaký obvykle používal vůči svému okolí. „Bylo by zbytečné, kdybych nás oba dohnal k šílenství, milý Watsone,“ řekl. „Upřímný pozorovatel by musel prohlásit, že nám stejně chybí zdravý rozum, když jsme se mohli pustit do tak divokého experimentu. Vůbec mne nenapadlo, že to bude mít tak okamžité a tak vážné účinky.“ Vběhl do domku, objevil se na prahu s hořící lampou, kterou držel co nejdál od sebe, a odhodil ji do ostružiní. „Musíme chvíli počkat, až se místnost vyvětrá. Předpokládám, Watsone, že už je vám jasné, jak došlo k těm tragédiím?“

„Dokonale.“

„Motiv zůstává dosud tajemstvím. Pojďte, posadíme se tady do stínu na lavičku a probereme si to spolu. Mám pocit, že mi ty prokleté výpary stále ještě ulpívají v krku. Můžeme myslím směle prohlásit, že podle všeho byl Mortimer Tregennis v prvním případě pachatelem a v druhém obětí. Nezapomínejme na jistou důležitou skutečnost: padla tu zmínka o jakési rodinné roztržce, po níž následovalo usmíření. O jak závažnou roztržku šlo, anebo jak povrchní bylo údajné usmíření, to nemůžeme vědět. Ale když si vzpomenu na Mortimera Tregennise, na ten lišácký obličej a malá mazaná očka svítící za brýlemi jako korálky, nepředpokládal bych, že patřil k těm, kdo rádi odpouštějí.“ A dále: jistě si vzpomenete, že ta informace o jakémsi pohybu na zahradě pocházela od něho. Měl proč nás klamat. A za třetí: jestliže nehodil tu substanci do ohně ve chvíli, kdy odcházel, kdo to tedy byl? Stalo se to bezprostředně po jeho odchodu. Kdyby byl přišel další návštěvník, byli by se sourozenci zvedli od stolu. Navíc tady v poklidném Cornwallu nepřicházejí návštěvy po desáté večer. Můžeme tedy prohlásit, že podle všech zjištěných okolností byl pachatelem s největší pravděpodobností Mortimer Tregennis.“

„Pak musel sejít ze světa vlastní rukou!“

„Hm, to vypadá na první pohled jako dost logický soud, Watsone. Člověk, kterého trýzní výčitky svědomí, že své nejbližší příbuzné vydal na pospas takovému osudu, může se kajícně rozhodnout, že jej bude sdílet s nimi. Zároveň však některé pádné důvody takový závěr popírají. A protože jediný člověk, který ví, co se událo, je naštěstí právě v Anglii, zařídil jsem, aby nám dnes odpoledne sám všechno sdělil. Aha, přichází trochu předčasně. Prosím, pojďte sem k nám, pane doktore Sterndale. Prováděli jsme uvnitř jistý chemický pokus a v této chvíli není náš pokojík v takovém stavu, abychom tam mohli přijmout vzácného hosta.“

Zaslechl jsem, jak zapadla zahradní branka, a hned nato se na cestičce objevila majestátná postava proslulého afrického badatele. Zatvářil se trochu překvapeně, když se obrátil k venkovskému zákoutí, kam jsme se uchýlili.

„Poslal jste pro mne, pane Holmesi. Dostal jsem váš list asi před hodinou a přišel jsem, ačkoli skutečně nevím, proč bych měl uposlechnout vaší výzvy.“

„Třeba tento bod dokážeme objasnit, než se rozejdeme,“ řekl Holmes. „Zatím jsem vám velice zavázán, že jste mi tak ohleduplně vyhověl. Omluvte nás, prosím, že vás přijímáme tak neformálně na čerstvém vzduchu, ale málem jsme s přítelem Watsonem připsali další kapitolu k historii, kterou novináři nazývají ‚Cornwallským děsem‘, a proto dáváme zatím přednost zdravému povětří. A jelikož se ta záležitost, o níž budeme hovořit, vás osobně úzce dotýká, bude snad lépe zůstat zde, kde nás nikdo nemůže tajně poslouchat.“

Badatel vyňal doutník z úst a zahleděl se přísně na přítele.

„Milý pane,“ řekl, „neumím si vůbec představit, o čem byste si chtěl se mnou pohovořit, aby se mne to osobně a úzce dotýkalo.“

„O vraždě Mortimera Tregennise,“ řekl Holmes.

V té chvíli jsem zalitoval, že nejsem ozbrojen. Sterndaleova temperamentní tvář znachověla, oči mu zasvítily a žíly hněvu naběhly na čele; přiskočil se zaťatými pěstmi k příteli. Pak se zarazil a se zřejmým úsilím se znovu přinutil k střízlivému ledovému klidu, který signalizoval nebezpečí možná ještě výmluvněji než ten horkokrevný výbuch.

„Žil jsem tak dlouho mezi divochy a mimo dosah zákona,“ řekl, „že jsem si zvykl prosazovat si zákon sám. Uděláte moudře, když to budete mít na paměti, neboť bych vám nerad ublížil.“

„I já bych vám nerad ublížil, doktore Sterndale. Nejpřesvědčivějším důkazem toho je skutečnost, že vím to, co vím, a přitom jsem poslal pro vás, a nikoli pro policii.“

Sterndale zalapal po dechu a sklesl na lavičku, zaskočen tak, jak za celý svůj dobrodružný život snad ještě nebyl. Z Holmese vyzařovala klidná a působivá sebejistota, jíž nebylo možno se postavit.

„Co tím chcete říci?“ zeptal se posléze Sterndale. „Zkoušíte-li blufovat, vybral jste si toho nepravého. Nechoďte kolem horké kaše. Co tím doopravdy chcete říct?“

„Povím vám to,“ řekl Holmes, „povím vám to, neboť doufám, že upřímnost snad zrodí upřímnost. Jaké kroky podniknu pak, to záleží zcela na povaze vaší obhajoby.“

„Mé obhajoby?“

„Ano, vážený.“

„Proti čemu se mám hájit?“

„Obviňuji vás z vraždy Mortimera Tregennise.“

Sterndale si osušil kapesníkem čelo. „Postupujete rychle, na mou věru,“ řekl. „Vděčíte za všechny své úspěchy této zázračné schopnosti blufovat?“

„O blufování se pokoušíte vy, doktore Leone Sterndale, ne já,“ prohlásil Holmes přísně. „Uvedu vám na důkaz některá fakta, z nichž jsem si odvodil svoje závěry. Pominu skutečnost, že jste se vrátil z Plymouthu, i když to znamenalo nechat si odvézt spoustu věcí do Afriky: napověděla mi ovšem, že jste jedním z účastníků, které je třeba vzít v úvahu při rekonstrukci tohoto dramatu –“

„Vrátil jsem se –“

„Slyšel jsem vaše důvody a považuji je za nepřesvědčivé a nedostatečné. Tím však se nebudeme zabývat. Přišel jste se mne zeptat, koho podezírám. Odmítl jsem vám odpovědět. Odsud jste se odebral k faře, nějakou dobu jste vyčkával poblíž a pak jste se vrátil do svého domku.“

„Jak to víte?“

„Sledoval jsem vás.“

„Nikoho jsem neviděl.“

„To je samozřejmé, když někoho sleduji. Doma jste strávil bezesnou noc a během ní jste vypracoval jistý plán, který jste nazítří časně zrána uskutečnil. Když jste za rozbřesku odcházel, nabral jste si do kapsy hrst těch červených křemínků, které máte navezené u vrátek.“

Sterndale sebou trhl a zíral na Holmese, jako by nevěřil svému sluchu.

„Tu míli, která dělí váš domek od fary, jste ušel rychle. Mohu vám ještě sdělit, že jste měl na nohou stejné plátěnky s proužkem jako teď. K faře jste se přiblížil přes ovocný sad a prošel jste postranním živým plotem přímo pod okna podnájemníka Tregennise. Mezitím se už rozednilo, ale nikdo z domácích lidí nebyl ještě vzhůru. Vzal jste z kapsy pár křemínků a hodil je do okna nad sebou.“

Sterndale vyskočil.

„Vy jste jistojistě ďábel sám!“ zvolal.

Holmes kvitoval tuto poklonu úsměvem. „Musel jste hodit dvakrát nebo snad i třikrát, než se podnájemník objevil u okna. Pokynul jste mu, aby sešel dolů. On se spěšné oblékl a odebral se do svého salónku. Vy jste tam vlezl oknem. Hovořili jste spolu – jen krátce – a vy jste přitom přecházel po pokoji. Pak jste se vzdálil, zavřel za sebou okno, zůstal stát na trávníku, kouřil doutník a pozoroval, co se děje uvnitř. Když pak Tregennis zemřel, odešel jste stejnou cestou, jako jste přišel. Jak chcete ospravedlnit své počínání, doktore Sterndale, a co vás k tomu vedlo? Budete-li se vytáčet nebo mi něco namlouval, pak se té záležitosti ujmou jiní, to vás ujišťuji.“

Náš host v obličeji úplně zpopelavěl, když vyslechl tuto obžalobu. Zabořil obličej do dlaní a chvíli zůstal sedět beze slova. Až pak najednou vytrhl impulsívně z náprsní kapsy jakousi podobenku a hodil ji na dřevěný stůl před nás.

„Proto jsem to udělal,“ řekl.

Obrázek zachycoval poprsí a tvář překrásné ženy. Holmes se nad ním sklonil.

„Brenda Tregennisová,“ řekl.

„Ano, Brenda Tregennisová,“ opakoval po něm náš host. „Miloval jsem ji dlouhá léta. A dlouhá léta milovala ona mne. Lidem stále vrtalo hlavou, proč vyhledávám cornwallskou samotu, a tohle byl ten pravý důvod. Abych byl nablízku jediné bytosti na světě, která mi byla drahá. Nemohl jsem se s ní oženit, protože už mám manželku: opustila mne sice před lety, ale podle politováníhodných anglických zákonů jsem se s ní nemohl dát rozvést. Léta na mne Brenda čekala. A já léta čekal na ni. A tohohle jsme se nakonec dočkali.“ Zoufalý vzlyk zalomcoval statnou postavou, ruka sevřela hrdlo pod žíhaným plnovousem. Po chvíli se namáhavě ovládl a hovořil dál:

„Vikář o tom věděl. Byl naším důvěrníkem. Pověděl by vám, co to bylo za andělskou bytost. Proto mi zatelegrafoval a já se vrátil. Co mi záleží na zavazadlech nebo na Africe, když mou milovanou potkal takový osud? Tady máte ten chybějící důvod mého počínání, pane Holmesi.“

„Pokračujte,“ řekl přítel.

Doktor Sterndale vytáhl z kapsy papírový sáček a položil jej na stůl. Na sáčku stálo Radix pedis diaboli a pod nápisem byla červená nálepka s lebkou a zkříženými hnáty jako u jedu. Posunul sáček ke mně. „Myslím, že jste lékař, pane. Slyšel jste někdy o této substanci?“

„Kořen ďáblova kopyta! Ne, neslyšel.“

„To nijak neznevažuje vaše odborné znalosti,“ řekl Sterndale. „Pokud vím, není v celé Evropě jiný exemplář než v jedné budapešťské laboratoři. Ďáblovo kopyto se ještě neuplatnilo ve farmakologii, ani není popsáno v toxikologické literatuře. Kořen té rostliny má napůl tvar jako lidská noha, napůl jako kopyto: proto mu dal misionář-botanik takové barvité jméno. V jistých západoafrických oblastech jej používají kmenoví kouzelníci při rituálních sankcích a střeží mezi sebou jeho tajemství. Já jsem svůj exemplář získal za velice pozoruhodných okolností v Ubangi.“ Při těch slovech otevřel sáček a ukázal nám hromádku hnědočerveného prášku, připomínajícího šňupací tabák.

„K věci, prosím,“ řekl Holmes přísně.

„Právě se vám chystám vylíčit, co se přesně událo, jelikož už toho víte tolik, že je očividně v mém zájmu, abyste zvěděl vše. Obeznámil jsem vás už se svými vztahy k Tregennisovým. Kvůli sestře jsem se přátelsky stýkal i s bratry. Došlo mezi nimi k neshodě ohledně nějakých majetkových záležitostí a v důsledku toho se rozešli s tím Mortimerem, ale později se snad zase usmířili a já se vídal i s ním stejně jako s těmi druhými. Byl to takový úlisný, lstivý pletichář a někdy si počínal tak, že to ve mně vzbuzovalo podezření, ale neměl jsem dost pádný důvod, abychom se rozešli ve zlém.

Je tomu sotva čtrnáct dní, co mne přišel navštívit, a já mu ukazoval některé své africké kuriozity, mezi jiným i tento prášek. Vylíčil jsem mu jeho podivné vlastnosti, jak podněcuje ta mozková centra, kde se tvoří pocit strachu, a že nešťastného domorodce, jehož kouzelník jeho kmene odsoudí k takovému potrestání, čeká buď šílenství nebo smrt. Zmínil jsem se mu také, že by evropská věda nedokázala odhalit jeho stopy. Jak mi to ďáblovo kopyto uzmul, to nemohu říci, neboť jsem neodešel z místnosti, ale bezpochyby využil nestřeženého okamžiku, kdy jsem otvíral skřínky nebo se shýbal nad schránkami. Vzpomínám si teď, že mne zahrnoval otázkami, jaké množství a kolik času by bylo potřeba, aby jed začal účinkovat, ale ani ve snu mne nenapadlo, že by měl pro ty otázky takový bezprostřední důvod.

Pozapomněl jsem na Mortimerovu návštěvu a pak mne v Plymouthu dostihl vikářův telegram. Ten zlosyn předpokládal, že budu na lodi, než se zpráva o události rozšíří, a že se pak na léta zahrabu někde v Africe. Já se však okamžitě vrátil. Jakmile jsem se dozvěděl podrobnosti, byl jsem přesvědčen, že byl použit můj jed. Navštívil jsem vás, abych se ujistil, že jste nedospěl k jinému vysvětlení. Pokládal jsem to však předem za nepravděpodobné; byl jsem si jist, že Mortimer Tregennis je vrahem, že otrávil práškem z ďáblova kopyta své sourozence ze zištných důvodů a patrně se záměrem, aby byl sám pověřen správou jejich společného majetku, až ostatní všichni zešílí. Kvůli tomu připravil oba bratry o rozum a zavraždil svou sestru Brendu, jedinou lidskou bytost, kterou jsem kdy miloval a která kdy milovala mne. Takový zločin spáchal, a jaké se mu mělo dostat odplaty?

Měl jsem se obrátit na představitele zákona? Kde najdu důkazy? Znal jsem pravou skutečnost, ale jak dokáži přesvědčit své krajany v porotě, aby uvěřili tak exotické historce? Mohlo se mi to zdařit, ale také nemuselo. A to jsem nechtěl riskovat. Celou duší jsem prahl po pomstě. Řekl jsem vám už jednou, pane Holmesi, že jsem prožil mnoho let mimo dosah zákona a že jsem si během té doby navykl brát zákon do vlastních rukou. Tak jsem učinil i nyní. Rozhodl jsem se, že Mortimer Tregennis bude sdílet týž osud, který připravil ostatním. Buď ho k tomu přiměji, anebo na něm vykonám spravedlnost vlastní rukou. V celé Anglii nenajdete člověka, který by si tak málo cenil vlastního života jako já v současné době.

Pověděl jsem vám vše. Ostatní jste už doplnil sám. Vyšel jsem po bezesné noci časně zrána k faře. Předvídal jsem, že nebude lehké ho probudit, a tak jsem si vzal kamínky z té hromady u vrátek, jak jste se o tom zmínil, a hodil jsem mu je do okna. Sešel dolů a vpustil mne do salónu. Vyřkl jsem obvinění. Řekl jsem mu, že přicházím jako soudce i jako kat. Ten bídák sklesl na židli, ochromen pohledem na můj revolver. Zapálil jsem lampu, nasypal do ní prášek a stoupl si za okno, hotov uskutečnit svou hrozbu a zastřelit ho, kdyby se pokusil opustit místnost. Do pěti minut byl mrtev. Bože na nebesích! Byla to hrůzná smrt! Já tomu ale přihlížel s kamenným srdcem, protože nezakusil nic, co má nevinná láska nezakusila před ním. Teď znáte můj příběh, pane Holmesi. Miloval-li jste kdy nějakou ženu, možná že byste totéž udělal sám. Chápu, že mne máte v moci. Můžete se zachovat, jak uznáte za vhodné. Jak už jsem řekl, žádný člověk na světě se neobává smrti méně než já.“

Holmes chvíli mlčel.

„Jaké jste měl plány?“ zeptal se pak.

„Hodlal jsem zmizet ve střední Africe. Mám tam rozdělanou nějakou práci.“

„Jeďte ji dokončit,“ řekl Holmes. „Já za svou osobu vám v tom nebudu bránit.“

Doktor Sterndale povstal v celé své obrovité výši, vážně se uklonil a odešel. Holmes si zapálil dýmku a podal mi váček na tabák.

„Dopřejme si pro změnu zas nejedovatého kouře,“ řekl. „Jistě se mnou budete souhlasit, Watsone, že tohle není případ, kdy bychom měli za povinnost zasáhnout. Vyšetřovali jsme nezávisle a můžeme si tedy také nezávisle počínat. Přece byste toho člověka neudal?“

„Jistěže ne,“ odvětil jsem.

„Nikdy jsem se do žádné ženy nezamiloval, Watsone, ale kdybych se byl zamiloval a moji lásku potkal takový osud, možná že bych i já vzal spravedlnost do vlastních rukou jako náš lovec lvů. Kdoví? Nu, Watsone, nechci urážet váš důvtip a vysvětlovat to, co je zřejmé. Na stopu mne ovšem uvedly křemínky na okenní římse. Takové se ve farské zahradě nevyskytují. Našel jsem podobné, až když jsem soustředil pozornost na doktora Sterndalea a jeho chatu. Lampa, která hořela za denního světla, a zbytky prášku na cylindru tvořily následující články dosti zjevného řetězu. A nyní můžeme podle mého mínění pustit ten případ z hlavy, milý Watsone, a vrátit se s klidným svědomím ke studiu těch chaldejských kořenů, jejichž původ lze bezpečně odvodit z cornwallské větve slavné keltštiny.“