Poslední poklona Sherlocka Holmese

Poslední poklona Epilog k Dobrodružstvím Sherlocka Holmese

Devět hodin večer 2. srpna – nejstrašnějšího srpna v dějinách lidstva. Mnozí snad začínali chápat, že nad hříšným světem visí hrozba božího prokletí, neboť dusnou atmosféru jako by prostupovalo zaražené mlčení a předtucha, že se cosi stane. Slunce dávno zapadlo, jen v dáli na obzoru se táhla jediná krvavě rudá šmouha jako otevřená rána. Oba proslulí Němci stáli za kamennou zídkou, vedoucí podél zahradní pěšiny; za nimi se tyčil nevysoký dlouhý dům se zubatými štíty, nad hlavou jim svítily jasné hvězdy a dole pod nimi blikala světla lodí kotvících v přístavu. Oba shlíželi na široký pruh pláže, která odtud vybíhala do dáli, chráněna mocnými křídovými útesy, na nichž se von Bork někdy před čtyřmi lety uhnízdil jako toulavý orel. Němci stáli těsně u sebe, zabráni do tichého důvěrného rozhovoru. Kdyby sem byl někdo vzhlédl zdola, mohl pokládat žhnoucí špičky jejich doutníků za ohnivé oči nějaké zlolajné nestvůry, která vyhlíží do tmy.

Ten von Bork byl pozoruhodný muž – ze všech oddaných agentů císaře Viléma se mu hned tak někdo nevyrovnal. Díky svým schopnostem byl pověřen posláním v Anglii, posláním mimořádně důležitým, avšak teprve od chvíle, kdy se ujal plnění úkolu, byly jeho schopnosti plně doceněny oním půltuctem zasvěcenců, kteří sledovali skutečný stav věcí. Jedním z nich byl jeho momentální společník baron von Herling, vrchní vyslanecký rada, jehož obrovitá limuzína Benz s motorem o sto koňských silách téměř přehradila venkovskou silnici, kde čekala, aby svého pána přenesla zpátky do Londýna.

„Pokud mohu předvídat vývoj událostí, vrátíte se pravděpodobně během týdne nazpět do Berlína,“ říkal vyslanecký rada. „Až se navrátíte, myslím, že se vám dostane tak vřelého přijetí, jakého byste se ani sám nenadál, drahý von Borku. Shodou okolností vím, jak na nejvyšších místech posuzují vaši práci v této zemi.“ Vyslanecký rada byl statný člověk, širokoramenný a vysoký, a jeho pomalý, těžkopádný způsob vyjadřování býval u něho jako u politika pokládán za veliký přínos.

Von Bork se zasmál.

„Dají se lehko ošálit,“ pravil. „Nepoznal jsem poddajnější, prostodušší lidi.“

„Nevím, nevím,“ řekl jeho společník zamyšleně. „Mají takové zvláštní hranice a člověk se musí naučit je respektovat. Právě ta jejich zdánlivá prostoduchost může cizince hravě zmást. Člověk má zprvu dojem, že s nimi bude lehké pořízení. Pak nečekaně narazí na tvrdou hradbu a ví, že se dál nedostane ani o krok, a musí se tomu faktu přizpůsobit. Kupříkladu některé jejich osobité ostrovní zvyklosti je bezpodmínečně nutné zachovávat.“

„Máte na mysli ‚zdvořilé chování‘ a takové ty věci?“ Von Bork si trpitelsky povzdechl.

„Mám na mysli britské předsudky ve všech podivných podobách, v jakých se projevují. Jako příklad bych mohl uvést jeden ze svých vlastních nejzávažnějších omylů – dovolím si uvést omyl, neboť vy znáte mou práci natolik, že víte i o mých úspěších. Došlo k tomu krátce poté, co jsem sem poprvé přijel. Jeden z ministrů mne pozval na víkendový večírek do svého venkovského sídla. Hovořilo se tam s neuvěřitelnou neopatrností.“

Von Bork přikývl. „Byl jsem přítomen,“ pravil suše.

„Vidíte. Přirozeně jsem poslal souhrnnou informaci do Berlína. Náš milý kancléř nepatří bohužel v těchto věcech k nejobratnějším a utrousil někde poznámku, která prozrazovala, že ví, o čem se hosté bavili. Stopy vedly ovšem přímo ke mně. Neumíte si představit, jak mi to uškodilo. Tenkrát bylo s našimi britskými hostiteli všechno jiné než lehké pořízení, to mi věřte. Trvalo mi dva roky, než se na to pozapomnělo. Ale vy tu vystupujete v roli sportsmana –“

„Ne, ne, neříkejte tomu role. Do role se musíte nutit. Pro mne je tohle zcela přirozené. Jsem rozený sportovec. Těší mne to.“

„Tím je to působivější. Závodíte s nimi na jejich regatě, účastníte se jejich honů, hrajete pólo, vyrovnáte se jim v každém sportu, vaše čtyřspřeží získá na olympiádě cenu. Slyšel jsem dokonce, že ani neváháte boxovat s mladšími důstojníky. A co to má za následek? Nikdo vás nebere vážně. Jste prostě ‚sportsman tělem duší‘, ‚na Němce docela sympatický‘, flamendr, který je doma ve všech nočních podnicích, lehkomyslný mladý floutek. A přitom tohle vaše odlehlé venkovské sídlo zrodí každou druhou neplechu, která se v Anglii děje, a sportovně založený pán domu je nejprohnanější vyzvědač v celé Evropě. Jste génius, milý von Borku – génius!“

„Lichotíte mi, barone. Mohu ale doufám konstatovat, že jsem tu nepřežil čtyři roky nadarmo. Neukázal jsem vám dosud svůj archív. Obtěžoval byste se na chvíli dovnitř?“

Dveře z pracovny vedly přímo na terasu. Von Bork je rozrazil, vešel první a cvakl vypínačem elektrického světla. Zamkl pak za mohutnou postavou, která mu vstoupila v patách, a pečlivě vyrovnal těžký závěs na zamřížovaném okně. Teprve když se takto opatrně pojistil a znovu všechno přezkoušel, otočil snědou tvář s orlím nosem k hostu.

„Některé dokumenty jsou už pryč. Moje paní vzala s sebou ty méně důležité, když včera odjížděla s rodinou a služebnictvem do Flushingu. Těm ostatním bude ovšem muset vyslanectví zajistit ochranu diplomatické imunity.“

„Vaše jméno už je na seznamu příslušníků osobní suity. Nebudete mít žádné těžkosti ani vy osobně, ani se zavazadly. Nelze ovšem ani zcela vyloučit tu možnost, že tu třeba ještě zůstaneme. Možná že Anglie ponechá Francii jejímu osudu. Víme s určitostí, že mezi oběma zeměmi nedošlo k žádné závazné dohodě.“

„A co Belgie?“

„Ani pro Belgii nic neudělají.“

Von Bork zavrtěl hlavou. „To přece není dost dobře možné. V tomto případě závazná smlouva existuje. Anglie by se z takové potupy už nikdy nevzpamatovala.“

„Zachovala by si však aspoň dočasně mír.“

„A její čest?“

„I jděte, příteli, žijeme přece v prospěchářské době. Čest je středověký pojem. Krom toho není Anglie na válku připravena. Je to k neuvěření, ale ani naše mimořádná padesátimiliónová válečná daň, která přece vyjevila úmysly Německa tak zřetelně, jako kdybychom je byli inzerovali na první stránce Timesů, nevyburcovala tyhle lidi z letargie. Tu a tam se ozve otázka. Já jsem tu od toho, abych na ni měl pohotově odpověd. Tu a tam se objeví pobouření. Já jsem tu od toho, abych je uklidnil. Ale mohu vás ujistit, že nejdůležitější přípravy – zásoby munice, obrana proti útokům ponorek a výroba účinných třaskavin – nijak nepokročily. Jak by se do toho tedy Anglie mohla vložit, zvlášť když jsme rozdmychali plameny občanské války v Irsku, a tuhle támhle něco, takže mají i doma oč se starat.“

„Anglie musí myslet na budoucnost.“

„Ach, to je zase jiná otázka. Tuším, že máme do budoucna s Anglií velice určité plány a vaše informace jsou pro nás životně důležité. John Bull si může vybrat: dnes, anebo zítra. Dá-li přednost dnešku, jsme dokonale připraveni. Zvolí-li zítřek, budeme připraveni ještě lépe. Podle mého názoru by udělali lépe, kdyby bojovali se spojenci než bez nich, ale to už je jejich věc. Tento týden je pro ně osudový. Vy jste však hovořil o svých dokumentech.“

Usedl do křesla pod lampu, jejíž světlo mu oblévalo širokou holou hlavu, a bafal důstojně z doutníku. Stěny rozlehlé pracovny byly obloženy dubovým táflováním a knihovnami.

V rohu proti dveřím visel závěs a pod ním se skrýval velký sejf s mosaznými okraji. Von Bork sňal malý klíček z řetízku od hodinek a po delší složité manipulaci se zámkem otevřel dokořán bytelná dvířka.

„Pohleďte!“ řekl, ustoupil stranou a mávl rukou.

Světelný kužel mířil přímo do otevřeného sejfu a vyslanecký rada si se soustředěným zájmem prohlížel řady přihrádek, které vyplňovaly vnitřní prostor. Každá přihrádka byla označena štítkem, a jak po nich přejížděl očima, četl nápisy jako „Brody“, „Obranná opatření v přístavech“, „Letouny“, „Irsko“, „Egypt“, „Portsmouthské bašty“, „Kanál La Manche“, „Kosythe“ a mnoho dalších. Každá přihrádka přetékala listinami a nákresy.

„Kolosální!“ řekl vyslanecký rada. Odložil doutník a tiše zatleskal tučnýma rukama.

„A všechno za čtyři roky, barone. Není to tak špatné na venkovského statkáře, který je tak dobrý kumpán na flámu i na štvanici. Avšak na korunní drahokam má sbírka teprve čeká a hnízdečko pro něj je už připraveno. Ukázal na oddíl nadepsaný „Námořní kódy“.

„Vždyť už tam máte slušnou dávku.“

„Zastaralá makulatura. Admiralita nějak zavětřila nebezpečí a změnila celý kódovací systém. To byla těžká rána, barone – největší malér, který mne potkal při celé akci. Ale díky mé šeková knížce a nedocenitelnému Altamontovi dnešní večer vše napraví.“

Baron pohlédl na hodinky a z hrdla se mu vydral hlasitý projev zklamání.

„Nemohu skutečně už déle čekat. Jistě si umíte představit, že v politickém klubu na Carlton Terrace dostávají události spád a že všichni musíme být k dispozici. Doufal jsem, že přivezu zprávu o vašem slavném činu. Nestanovil Altamont přesnou hodinu?“

Von Bork mu přisunul telegram.

„Tak svíčky do auta?“

„Vydává se za automechanika, chápete, a já mám v garáži několik vozů. Všechny věci, s nimiž máme co dělat, označujeme podle smluvené šifry názvem některé náhradní součástky. Když se zmíní o chladiči, znamená to bitevní loď, olejové čerpadlo je křižník, atakdále. Svíčky znamenají námořní kód.“

„Odesláno v poledne z Portsmouthu,“ poznamenal rada, když si prohlédl razítko. „.Mimochodem – co mu dáváte?“

„Za tuto akci pět set liber. Krom toho má ovšem pravidelný plat.“

„Lump jeden nestydatá! Vlastizrádci jsou užiteční, ale příčí se mi dávat jim ten jejich jidášský groš.“

„Altamontovi já dávám rád. Je to vynikající pracovník. Platím ho dobře, ale on aspoň přesně dodává zboží, abych užil jeho vlastního obratu. Krom toho není vlastizrádce. Ujišťuji vás, že nejpangermánštější prusky junker je hotová holubice ve vztahu k Anglii v porovnání s tímhle roztrpčeným Iroameričanem.“

„Tak on je to Iroameričan?“

„Kdybyste ho slyšel mluvit, nemohl byste o tom pochybovat. Ujišťuji vás, že mu někdy sotva rozumím. On zřejmě vyhlásil válku nejen Angličanům, ale i angličtině. Musíte skutečně už jet? Může tu být každou chvíli.“

„Je mi to líto, ale tak jako tak jsem se příliš zdržel. Budeme vás očekávat zítra brzy zrána, a jakmile pronesete kódovací tabulky těmi dveřmi na schodišti vévody z Yorku, můžete připsat vítězoslavné finis za své dílo v Anglii. Cože! Tokajské!“ Ukázal na voskem zalitou zaprášenou láhev, která stála spolu s dvěma vznosnými poháry na podnose.

„Mohu vám nabídnout doušek na cestu?“

„Ne, děkuji. Ale vypadá lákavě.“

„Altamont je znalec vín a oblíbil si mé tokajské. Je to nerudný chlapík a člověk udělá dobře, když mu v drobnostech vyjde vstříc. Musím mu věnovat pozornost, to víte.“ Mezitím vyšli opět na terasu a ubírali se k brance, kde se baronův šofér jen dotkl motoru a velká limuzína se zachvěla a zavrčela. „To jsou světla z Harwiche, nemýlím-li se,“ řekl rada, zatímco si navlékal ochranný plášť. „Jak pokojně a tiše vypadá! Do týdne tu možná bude zcela jiné osvětlení a na anglickém pobřeží už nepovládne takové ticho. Ani anglická obloha už nebude tak pokojná, jestli se uskuteční všechno to, co nám dobrý Zeppelin slibuje. Mimochodem, kdo je tohle?“

Jen jedno okno za jejich zády svítilo: stála v něm lampa a u ni seděla za stolem milá postarší paní s ošlehanými tvářemi a s venkovským čepečkem na hlavě. Skláněla se nad pletením a občas se vytrhla z práce, aby pohladila velkou černou kočku, která si hověla na stoličce u jejích nohou. „To je Marta, jediná služka, která mi tu zůstala.“ Vyslanecký rada se krátce zasmál.

„Téměř by mohla zosobňovat Británii,“ řekl. „Je také tak ponořena do sebe a vyzařuje z ní stejná atmosféra pohodlné nečinnosti. Tak tedy au revoir, von Borku!“ Zamával mu na rozloučenou, skočil do vozu a hned nato dva zlaté kužele z čelních reflektorů vystřelily do tmy. Vyslanecký rada se opřel pohodlně do polštářů přepychové limuzíny a hlavou se mu honilo tolik myšlenek o nadcházející evropské tragédii, že ani nepostřehl malou fordku mířící opačným směrem, kterou jeho auto div nepřejelo, když plavně odbočovalo na křižovatce ve vesnici.

Von Bork počkal, až reflektory naposledy zamžikají v dáli, a pak se zvolna vracel do pracovny. Přitom si povšiml, že stará hospodyně už zhasla a šla si lehnout. Ticho a tma v rozlehlém domě mu připadaly nepřirozené, neboť byl zvyklý na početnou rodinu a velkou domácnost. S úlevou si však pomyslel, že jsou všichni v bezpečí a že až na tu starou služku, která tak dlouho šukala po kuchyni, má celé sídlo pro sebe. Musel dát v pracovně do pořádku ještě mnoho věcí a pustil se do díla, až jeho bystrý, hezký obličej celý zrudl od žáru spalovaných listin. U stolu měl připravený kožený kufr, a do něho se teď jal úhledně a systematicky skládat drahocenný obsah sejfu. Sotva však začal, už svým jemným sluchem zachytil zdáli hukot automobilu. Spokojeně si pro sebe zabručel, utáhl řemen na zavazadle, zavřel sejf, zamkl jej a vyběhl na terasu. Světla reflektorů právě znehybněla u vrat. Z vozu vyskočil pasažér a pospíchal k němu, zatímco šofér, statný postarší muž s šedým knírem, se uvelebil pohodlně na sedadle, jako by věděl, že má před sebou delší čekání.

„Tak co?“ zeptal se von Bork dychtivě, když doběhl k návštěvníkovi.

Ten místo odpovědi zamával vítězoslavně nad hlavou malým balíčkem v hnědém papíru.

„Dneska mi můžete zatleskat, vašnosti,“ zvolal. „Nesu si pěknou vejslužku.“

„Kódy?“

„Jak jsem to slíbil v telegramu. Všecko sakumprásk – světelné signály, kódovací tabulky, Marconi systém – teda kopie, ne originály. To by bylo strašně riskantní. Ale je to tutovka, na to můžete vzít jed.“ Plácl Němce do zad s tak bujarou důvěrností, že ten až zamrkal.

„Pojďte dál,“ řekl. „Jsem sám doma. Čekám už pouze na tohle. Kopie je samozřejmě lepší než originál. Kdyby chyběl originál, všechno by to změnili. Myslíte, že to s tou kopií bude v pořádku?“

Iroameričan vešel do pracovny, usedl do křesla a natáhl před sebe dlouhé nohy. Byl to vysoký, vyzáblý šedesátník, s ostrými rysy a řídkou kozí bradkou, kterou připomínal karikatury strýčka Sama. Mezi rty převaloval nedokouřený rozžvýkaný doutník, a když usedl, škrtl sirkou a znovu jej zapálil. „Chystáte se vypadnout?“ poznamenal, když se rozhlédl. „Poslouchejte, vašnosti,“ dodal, když zavadil očima o sejf, z něhož zůstal závěs odtažený, „nepovídejte, že si skováváte papíry semdlenc.“

„Proč ne?“

„Ježkovy voči, do takovýhohle votevřenýho šifonéru! A to prej že ste bůhvíjakej špijón! Todle by rozbrnknul první americkej zlodějíček votvíračem na konzervy! Vědět, že tu některej můj dopis necháte takhle povalovat, nebyl bych takovej cvok, abych vám vůbec psal.“

„Ten zlodějíček by se řádně zapotil, než by se dostal do tohoto sejfu,“ odvětil von Bork. „Je z kovu, který neprorazíte žádným nástrojem.“

„A co ten zámek?“

„Je dvoukombinační. Víte, co to znamená?“

„Nemám páru,“ řekl Američan.

„Musíte znát slovo a ještě číselnou skupinu, než zámek otevřete.“ Vstal a ukázal na dvojitý otáčecí kotouč kolem klíčové dírky. „Ten vnější je na písmena a ten vnitřní na číslice.“

„Pěkná hračička.“

„Není to tedy tak jednoduché, jak jste si představoval. Dal jsem si to udělat před čtyřmi lety, a co myslíte, jaké slovo a číslice jsem si zvolil?“

„Bůh suď.“

„Za slovo jsem si vybral SRPEN a za číslice 1914, a ten Čas nyní nadešel.“

Američanův obličej vyjadřoval překvapeni i obdiv.

„Hlavička votevřená! Trefil jste se do černýho.“

„Ano, bylo nás pár, kteří jsme si už tehdy dokázali domyslet datum. Naše chvíle nadešla a já to tu zítra ráno zavírám.“

„Helejte, budete se muset postarat taky vo mě. Já v tyhle zatracený zemi sám samotinkej nezvostanu. Koukám, že do tejdna anebo ještě dřív pomele John Bull z posledního. Budu se na to radši koukat přes tu velkou louži.“

„Jste přeci americký občan, ne?“

„Jack James byl taky americkej vobčan a stejně bručí v Portlandu. Na britský policajty to nedělá dojem, když se začnete vohánět americkým vobčanstvím. ‚Tady platí britský zákony,‘ povídaj. A když už mluvíme vo Jackovi Jamesovi, vašnosti, tak vy se zrovna moc nenamáháte krejt svý lidi.“

„Jak to myslíte?“ zeptal se von Bork ostře.

„Jsou to přece vaši zaměstnanci, ne? Takže se máte starat, aby se nedostali do maléru. Jenže voní se dostávaj do maléru, a kdypak ste kterýho z toho vysekal? Tuhle James –“

„James si to zavinil sám. To dobře víte. Je příliš umíněný na takovou práci.“

„James je dubová palice, to uznávám. Pak přišel Hollis.“

„Ten chlap byl blázen.“

„No, ke konci mu začalo trochu strašit ve věži. Vono to jednomu leze na nervy, když si musí vod rána do večera na něco hrát a má pořade vokolo sebe sto chlapů, který jsou vochotný hned letět na policii. A teď Steiner –“

Von Bork sebou trhl a jeho ošlehané tváře o poznání zbledly.

„Co je se Steinerem?“

„Zašili ho, víc nic. Včera večer udělali u něho v krámě šťáru a mají ho i se všema papírama v Portsmouthu v base. Vy si kliďánko vodjedete a von chudák to má na krku a může mluvit vo štěstí, jestli vyfásne doživotí. Proto chci bejt za vodou stejně s váma.“

Von Bork byl silný muž a měl železné nervy, avšak tato zpráva jím viditelně otřásla.

„Jak jen mohli odhalit Steinera?“ zahučel. „To je nejhorší rána, jaká mne stihla.“

„A hnedle vás stihla ještě horší, protože mám takovej dojem, jako by šli po mně.“

„Není možná!“

„Ale je. Vyptávali se mojí bytný ve Frattonu, a jak jsem se vo tom doslech, řek jsem si, že je načase zmizet. Jen bych rád věděl, vašnosti, jak se toho chlupatý domákli. Steiner je pátej malér, co jsem vám to podepsal, a já vím, kdo bude šestej, jestli se nevypařím. Jak mi to vysvětlíte, a nestydíte se, že vám vaši lidi takhle kapou?“

Von Bork temně zrudl.

„Co si to dovolujete, takhle se mnou mluvit!“

„Kdybych nebyl dovolenej, tak bych nebyl ve vašich službách. A řeknu vám votevřeně, co si vo tom myslím. Proslejchá se, že politikové v Němcích nejsou neradi, když agent, kterej vykonal švy, zmizí v chládku.“

Von Bork vyskočil.

„Vy se opovažujete tvrdit, že zrazuji vlastní agenty?“

„Nic takovýho jsem neřek, vašnosti, ale někde svýho člověka mají, nebo se nějak napojili na informace, a vy byste měl koukat zjistit, co a jak. Každopádně já už neriskuju. Sypu si to do Holandska, a čím dřív, tím líp.“

Rozhněvaný von Bork se ovládl.

„Spolupracovali jsme tak dlouho, že se přece nerozkmotříme právě ve chvíli velkého vítězství,“ řekl. „Osvědčil jste se skvěle, riskoval jste a já vám to nezapomenu. Samozřejmě, jen jeďte do Holandska a v Rotterdamu můžete nasednout na parník do New Yorku. Do týdne nebude žádné jiné lodní spojení bezpečné. Vezmu si ty dokumenty a přibalím je k ostatním.“

Američan držel balíček v ruce, ale nejevil snahu jej předat.

„A co prachy?“ zeptal se.

„Jak to?“

„Bakšiš. Vodměna. Jistejch pět set liber. Ten pistolník byl nakonec hrozně nepříjemnej, musel jsem ho uchlácholit extra stodolarovkou, nebo bysme byli voba utřeli hubu. ‚A šmytec‘ povídá a myslel to dovopravdy, jenže ta poslední stovka to dokázala. Stálo mě to vod počátku dvě stě liber, takže vám to sotva dám bez mýho paklíčku.“

Von Bork se trochu hořce usmál. „Zdá se, že nemáte příliš vysoké mínění o mé cti,“ řekl, „když chcete peníze, než mi dáte dokumenty.“

„Helejte, vašnosti, obchod je obchod.“

„No dobrá, ať je po vašem.“ Usedl za stůl, naškrábal šek, vytrhl jej ze šekové knížky, ale nepodal jej svému společníkovi. „Když už má jednání probíhat za těchto okolností, pane Altamonte,“ řekl, „nevím, proč bych měl víc důvěřovat já vám než vy mně. Chápete?“ dodal a ohlédl se přes rameno na Američana. „Na stole leží šek. Žádám, abych si mohl prohlédnout ten balíček dříve, než si jej vezmete.“

Američan mu balíček beze slova podal. Von Bork rozvázal provázek a sňal dvojitý obal. Chvíli pak hleděl v úžasu na modrou knížečku před sebou. Na obálce bylo vyraženo zlatými písmeny Praktická příručka o včelařství. Jen vteřinku zíral král vyzvědačů na tento podivně odtažitý nápis. V příštím okamžiku už ho v týle uchopila železná ruka a houba napuštěná chloroformem se mu přitiskla na zkřivený obličej.

„Ještě sklenku, Watsone!“ řekl pan Sherlock Holmes a přistrčil mu láhev císařského tokaje.

„To je výtečné víno, Holmesi.“

„Skutečně pozoruhodné, Watsone. Tuhle náš přítel na otomanu mne ujistil, že pochází z vybraných sklepů Franze Josefa v Schonbrunnu. Směl bych vás obtěžovat, abyste otevřel okno, neboť chloroformové výpary otupují chuťové vnímání.“

Sejf byl dokořán, Holmes stál před ním a vybíral jeden svazek listin za druhým, každý rychle prohlédl a pak jej úhledně narovnal do von Borkova zavazadla. Spící Němec na otomanu chroptivě oddechoval, spoután popruhy na pažích i na nohou.

„Nemusíme pospíchat, Watsone. Tady nás nikdo nevyruší. Zazvonil byste laskavě? V domě není nikdo krom staré Marty, která sehrála svou roli obdivuhodně. Obstaral jsem jí tu místo, když jsem se ujal tohoto případu. Dobrý večer, Marto, jistě ráda uslyšíte, že všechno dobře dopadlo.“

Milá stará paní se objevila na prahu. Udělala panu Holmesovi pukrle a usmála se na něho, ale pohlédla úzkostlivě na postavu ležící na otomanu.

„Je v pořádku, Marto. Vůbec jsme mu neublížili.“

„To jsem ráda, pane Holmesi. Byl to svým způsobem laskavý pán. Chtěl, abych zůstala s jeho paní, když včera odjížděli do Německa, ale to by se vám asi nehodilo, viďte?“

„Jistěže ne, Marto. Dokud jste tu byla vy, nedělal jsem si starosti. Dnes jsme se trochu načekali na smluvené znamení.“

„To ten vyslanecký rada, prosím.“

„Já vím, minuli jsme jeho vůz.“

„Už jsem si myslela, že se odsud snad nevypraví. Věděla jsem, že by vám to nebylo příjemné, kdybyste ho tady zastal.“

„To máte pravdu. Vždyť se nestalo nic jiného, než že jsme asi půlhodinku počkali, než jste zhasla lampu, a dala nám tím znamení, že je čistý vzduch. Ohlaste se u mne zítra v Londýně, Marto, v hotelu Claridge’s.“

„Prosím.“

„Počítala jste s tím, že odjedete, viďte?“

„Ano, pane Holmesi. Odesílal dnes sedm dopisů. Zapsala jsem si adresy jako obyčejně.“

„Výborně, Marto. Podívám se na ně zítra. Dobrou noc. – Tyto dokumenty,“ pokračoval, když stará paní odešla, „nejsou samozřejmě příliš důležité, protože informace v nich obsažené byly už dávno předány německým úřadům. Tohle jsou originály, které bylo příliš riskantní odesílat přes hranice.“

„Pak tedy nemají žádnou cenu.“

„To bych zase netvrdil, Watsone. Naši z nich aspoň poznají, co je známo a co ne. Mohu prohlásit, že valnou část těch dokumentů dostal mým prostřednictvím, a nemusím snad dodávat, že neobsahují právě důvěryhodné informace. Potěšil bych se ve stáří, kdybych se dožil toho, jak některý německý křižník proplouvá kolem ostrova Wight podle plánů minových polí, jež jsem zaopatřil já. Ale co vy, Watsone –“ zanechal práce a položil starému příteli ruce na ramena – „vždyť jsem se na vás ještě nepodíval na světle. Jak jste odolával zubu času? Vypadáte pořád jako ten někdejší junák.“

„Cítím se o dvacet let mladší, Holmesi. Málokdy mi něco způsobilo takovou radost jako váš telegram, abych na vás čekal s vozem v Harwichi. Ale vy, Holmesi, vy jste se skoro vůbec nezměnil – až na tu odpornou bradku.“

„Takové oběti přináší člověk na oltář vlasti, Watsone,“ řekl Holmes a zatahal se za prořídlý plnovous. „Zítra už to bude jen trapnou vzpomínkou. Až se dám ostříhat a provedu na sobě pár drobných povrchových úprav, objevím se zítra v Claridge’s znovu takový, jaký jsem býval, než se mi nachomejtla tahle amerikánská legranda – omlouvám se, Watsone, studnice mé mateřštiny zůstane zřejmě trvale znesvářena – tedy než jsem přijal toto americké poslání.“

„Ale vždyť jste odešel na odpočinek, Holmesi. Slyšeli jsme, že poustevničíte mezi svými včelami a knihami na malé farmě v jižní Anglii.“

„Správně, Watsone! Zde vizte plod mého příjemného nicnedělání, opus magnum[6] mého životního podzimu!“ Vzal ze stolu svazek a přečetl celý jeho název: Praktická příručka o včelařství, s přihlédnutím k oddělení královny. Na tom jsem pracoval sám. Je to plod nocí věnovaných úvahám a dnů věnovaných pilné práci, kdy jsem pozoroval, co se děje v úle, se stejným zaujetím, jako jsem kdysi pozoroval, co se děje v londýnském podsvětí.“

„A jak jste se opět vrátil k staré práci?“

„Víte, že jsem se tomu sám často divil? Kdyby byl ministr zahraničí přišel sám, snad jsem mu odolal, ale když i ministerský předseda poctil návštěvou mé skromné obydlí –! Jádro věci tkvělo v tom, že tento pán na otomanu byl pro naše lidi příliš prohnaný. Je to extratřída. Věci se nedařily, a nikdo nemohl najít ten pravý důvod, proč se nedaří. Někteří agenti vzbudili podezření a dali se chytit, ale bylo zřejmé, že tu pracuje nějaká silná neznámá ústřední osobnost. Bylo naprosto nezbytné ji odhalit. Podrobili mne silnému nátlaku, abych se toho pátrání ujal. Stálo mne dva roky, Watsone, ale nebyla to doba prostá vzrušení. Když vám řeknu, že jsem svou anabázi začal v Chicagu, dosáhl členství v jednom tajném irském spolku v Buffalu, dělal těžkou hlavu policii v Skibbareenu, až si mne povšiml jeden podřízený von Borkův agent a doporučil mne jako vhodného člověka, uvědomíte si, že to byla složitá záležitost. Časem mne poctil svou důvěrou, což nezabránilo tomu, aby se jeho záměry většinou trochu nějak pokazily a pět jeho nejlepších lidí skončilo ve vězení. Pozoroval jsem je, Watsone, a sbíral je, jakmile dozrál čas. Nu, pane, doufám, že jste to přežil bez úhony!“ Poslední věta patřila už von Borkovi, který nejprv hojně lapal po dechu a mžikal očima a pak už jen tiše ležel a naslouchal. Nato se mu vyřinul z úst běsnící proud německých urážek a tvář se mu zkřivila zuřivosti. Holmes dál rychle třídil dokumenty, zatímco zajatec klel a nadával.

„Němčina není sice právě libozvučná, ale je ze všech jazyků nejvýstižnější,“ poznamenal, když von Bork z prostého vyčerpání umlkl. „I podívejme!“ dodal, když si pozorně prohlédl okraj jakési kopie, než ji odložil do krabice. „Na tohle by se měl chytit do klece další ptáček. Netušil jsem, že finanční důstojník je takový darebák, ačkoli jsem si na něho už dlouho dával pozor. Pane von Borku, máte toho mnoho na svědomí.“

Zajatec se na otomanu ztěžka posadil a upíral na svého přemožitele pohled, v němž se mísil úžas s nenávisti.

„Tohle vám oplatím, Altamonte,“ prohlásil zvolna a důrazně. „Tohle vám oplatím, i kdyby mi to mělo trvat celý život!“

„Obehraná písnička,“ řekl Holmes. „Jak často jsem ji v minulosti slýchával! Byl to oblíbený refrén nebožtíka pana profesora Moriartyho. I plukovník Sebastian Moran ji cvrlikával. A přece jsem živ a včelařím v jižní Anglii.“

„Proklínám vás, vy dvojnásobný zrádče!“ zvolal Němec, začal se zmítat v popruzích a z rozzuřených očí vrhal vražedné pohledy.

„Snad to nebude tak hrozné,“ řekl Holmes s úsměvem. „Jistě jste už poznal z mé řeči, že pan Altamont z Chicaga nikdy neexistoval. Posloužil mi, a už není.“

„Kdo tedy jste?“

„Vlastně na tom nezáleží, ale jelikož vás to očividně zajímá, pane von Borku, mohu vám říci, že to není první případ, kdy mám co dělat s někým z vašeho rodu. Vyřizoval jsem v minulosti v Německu řadu obchodních záležitostí a vy sám mne pravděpodobně znáte jménem.“

„Přál bych si je zvědět,“ řekl Prus chmurně.

„To já jsem zařídil, aby se Irena Adlerová rozešla s nebožtíkem králem českým, v jehož službách působil váš bratranec Heinrich jako vyslanec. Já jsem zachránil hraběte Von und Zu Grafensteina, staršího bratra vaší paní matky, když se na něho chystal spáchat atentát nihilista Klopman. Já jsem –“

Von Bork se užasle napřímil.

„Je pouze jeden muž –“ zvolal.

„Přesně tak,“ řekl Holmes.

Von Bork zaúpěl a sklesl na otoman. „A tyto informace jsem většinou dostal vaším prostřednictvím!“ zvolal. „Jakou mohou mít cenu? Co jsem dokázal? Jsem nadosmrti vyřízen!“

„Ty údaje nebudou ovšem příliš spolehlivé,“ řekl Holmes. „Potřeboval byste si je ověřit, a na to vám už nezbude čas. Váš admirál patrně zjistí, že nová děla jsou poněkud mocnější, než předpokládal, a křižníky snad trošinku rychlejší.“

Von Bork si v zoufalství sevřel rukama vlastní hrdlo.

„Mnoho podružných detailů se bezpochyby časem ještě objasní. Vy však máte jednu vlastnost, která je u Němce velkou vzácností, pane von Borku: jste sportsman, a nebudete tedy vůči mně chovat zášť, až si uvědomíte, že člověk jako vy, který přelstil tolik jiných, byl zkrátka nakonec přelstěn sám. Koneckonců, sloužil jste své vlasti podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, já jsem činil totéž, a co by mohlo být přirozenější? Ostatně,“ dodal, nikoli bez pochopení i soucitu, a sevřel ležícímu muži rameno, „je to lepší než padnout do ruky nedůstojnému protivníku. Ty papíry jsou připravené, Watsone. Pomůžete-li mi se zajatcem, můžeme se bezodkladně rozjet do Londýna.“

Přemístit von Borka do auta nebyl lehký úkol, protože to byl silný a v zoufalství ke všemu odhodlaný člověk. Nakonec ho oba přátelé každý z jedné strany chytli v podpaží a pomalu ho vlekli zahradní pěšinou, kudy procházel s tak hrdou sebedůvěrou, když přijímal blahopřání proslulého diplomata, sotva před pár hodinami. Po krátkém posledním zápase ho dostali na sedadlo malého vozu; nohy i ruce mu nechali spoutané. Drahocenné zavazadlo umístili vedle něho.

„Doufám, že se vám sedí tak pohodlně, jak je to za daných okolností možné,“ řekl Holmes, když byli konečně připraveni na cestu. „Byla by to ode mne příliš velká dovolenost, kdybych vám zapálil doutník a vložil vám jej mezi rty?“

Smířlivý tón však na rozzuřeného Němce nezapůsobil.

„Uvědomujete si, doufám, Holmesi,“ řekl, „že tento čin – pokud se vašemu počínání dostane podpory vašich úřadů – se stane aktem nepřátelské agrese?“

„A co vaše úřady a toto počínání?“ zeptal se Holmes a poklepal na kufr.

„Jste soukromá osoba. Nemáte na mne zatykač. Celý váš postup je naprosto nezákonný a odsouzeníhodný.“

„Naprosto,“ souhlasil Holmes.

„Unesl jste německého občana.“

„A ukradl jeho soukromé dokumenty.“

„Uvědomujete si tedy, v jakém jste postavení, vy i váš komplic. Kdybych začal volat o pomoc, až budeme projíždět vesnicí –“

„Vážený pane, kdybyste se dopustil takové nepředloženosti, rozšířil byste patrně omezený rejstřík názvů našich venkovských hostinců tím, že byste nám poskytl návěští ‚U oběšeného Prušáka‘. Angličané bývají lidé trpěliví, ale v současné době jsou trochu podráždění a nebylo by moudré je příliš rozčilovat. Ne, pane von Borku, vy se s námi klidně a rozumně odeberete do Scotland Yardu; tam můžete přivolat svého přítele barona von Herlinga a pokusit se to zařídit tak, abyste i za těchto okolností mohl zaujmout to místo ve velvyslancově suitě, které vám vyhradil. Vy, Watsone, jedete k svému starému pluku, pokud vím, takže máte Londýn na cestě. Postůjte se mnou chvilku zde na terase, neboť nám možná už nikdy nebude dopřáno, abychom si v klidu vyměnili pár slov.“

Oba přátelé strávili několik minut v důvěrném rozhovoru a zavzpomínali opět na uplynulé doby, zatímco jejich zajatec sebou marně zmítal, aby se vyprostil z pout. Když vykročili opět k vozu, obrátil se Holmes, ukázal na moře ozářené měsícem a zamyšleně pokývl hlavou.

„Zvedá se východní vítr, Watsone.“

„Ani bych neřekl, Holmesi. Je tak teplo.“

„Milý Watsone! Všechno se mění, jen vy zůstáváte stále stejný. Přesto se zvedne východní vítr, takový, jaký ještě Anglie nepoznala. Bude ledový a dravý, a mnozí z nás pod jeho dechem klesnou. Ale bude to přesto boží vítr, a až bouře pomine, objeví se v sluneční záři čistší, lepší, odolnější země. Nastartujte, Watsone, musíme se už vydat na cestu. Mám tady šek na pět set liber a měl bych si jej dát proplatit co nejdřív, neboť plátce by byl s to zastavit výplatu, kdyby k tomu dostal příležitost.“