Poslední poklona Sherlocka Holmese

Nezvěstná šlechtična

„Ale proč turecké?“ zeptal se pan Sherlock Holmes s očima upřenýma na mé boty. Seděl jsem právě na vyplétané židli a moje nohy, které jsem si natáhl před sebe, upoutaly jeho vždy bdělou pozornost.

„Jsou anglické,“ odvětil jsem překvapeně. „Koupil jsem si je u Latimera na Oxford Street.“

Holmes se unaveně usmál, jako by jeho trpělivost byla podrobována těžké zkoušce.

„Lázně!“ řekl, „lázně! Nač hledáte úlevu v drahých tureckých lázních, namísto abyste se osvěžil jejich domácí variantou?“

„Protože jsem posledních pár dní pociťoval příznaky revmatismu a blížícího se stáří. Tureckým lázním říkáme v medicíně druhá možnost – začnete znovu s pročištěným organismem.

A když už o tom tak mluvíme, Holmesi,“ dodal jsem, „logicky uvažujícímu jedinci je nepochybně souvislost mezi mými botami a tureckými lázněmi na první pohled zřejmá, ale přesto bych vám byl zavázán, kdybyste mi mohl v tom smíru napovědět.“

„Na mých úvahách není nic záhadného, Watsone,“ řekl Holmes a uličnicky na mne zamrkal. „Jde o stejně elementární dedukci, jako kdybych se vás například zeptal, s kým jste se dnes ráno vezl v drožce.“

„Nepovažuji tento další příklad za vysvětlení,“ ohradil jsem se poněkud příkře.

„Bravo, Watsone! To je důstojná a logická námitka. Počkat, tak jak to bylo? Vezměme to v obráceném pořádku – nejprve drožku. Všimněte si, že máte pár stříkanců bláta na levém rukávu. Kdybyste byl seděl ve fiakru uprostřed, měl byste pravděpodobně kabát čistý, anebo by skvrny byly rozmístěny symetricky. Pročež je zřejmé, že jste měl společnost.“

„To je zcela logické.“

„Prajednoduché, že?“

„Ale co boty a lázně?“

„Dětská hříčka: máte ve zvyku zavazovat si střevíce určitým způsobem. A nyní vidím, že je máte zavázané na umnou dvojitou kličku, kterou si obvykle neděláte. Proto jste boty někde sundával. Kdo vám je zavazoval? Prodavač v obuvnictví – anebo lázeňský. Obuvnictví je nepravděpodobné, jelikož máte na sobě zánovní boty. Co tedy zbývá? Lázně. Směšně jednoduché, že? Turecké lázně však každopádně splnily svůj účel.“

„Jaký účel?“

„Pravil jste, že jste tam zašel, jelikož potřebujete změnu. Dovolte, abych vám takovou změnu navrhl. Co byste říkal Lausanne, milý příteli – lístek první třídy a všechny výlohy královsky hrazeny?“

„Uvítal bych takový výlet s největší radostí. Jaký má cíl?“

Holmes se opřel v křesle a vytáhl z kapsy zápisník.

„K nejnebezpečnějším exemplářům lidského rodu patří osamělá žena na cestách. Sama o sobě je neškodná a často velice užitečná, avšak nevyhnutelně podněcuje zločinné sklony u svých bližních. Je bezmocná. Nemá stálý domov. Vlastní dostatečné prostředky, aby mohla jezdit ze země do země a z hotelu do hotelu. Její stopa se často ztrácí v bludišti nenápadných penziónů a hotýlků. Je jako zbloudilé kuřátko ve světě plném lišek. Když ji lišák zadáví, málokdy ji někdo postrádá. Mám vážné obavy, že se lady Frances Carfaxové přihodilo něco zlého.“

Uvítal jsem, že od obecných úvah přešel tak rázně ke konkrétním údajům. Holmes se zahleděl do poznámek.

„Lady Frances,“ pokračoval pak, „je jediný přímý potomek zesnulého hraběte z Ruftonu. Panství připadlo, jak si snad vzpomínáte, mužským dědicům. Jí zůstala nevelká renta, ale rovněž pozoruhodné starožitné španělské šperky – stříbro vykládané nezvykle broušenými brilianty – v kterých má zalíbení, dokonce až do té míry, že je nechce uložit v bance a všude je vozí s sebou. Člověk se neubrání dojetí: lady Frances, krásná žena, která se sotva přiblížila střednímu věku, zůstala podivným sledem náhod jediným výhonkem rodu, který ještě před dvaceti lety bohatě košatěl.“

„A jaký osud ji nyní potkal?“

„Ba, jaký osud ji potkal! Je mezi živými, či není? Tuto otázku máme za úkol zodpovědět. Je to dáma, která zachovává pravidelný pořádek, a už po čtyři roky měla ve zvyku napsat jednou za čtrnáct dní slečně Dobneyové, své někdejší guvernantce, která už před delší dobou odešla na odpočinek a žije v Camberwellu. Právě tato slečna Dobneyová se se mnou přišla poradit. Již téměř pět neděl nedostala žádnou zprávu. Poslední dopis byl odeslán z hotelu National v Lausanne. Odtamtud prý lady Frances odjela bez udání adresy. Příbuzní mají obavy, a jelikož jsou to lidé nesmírně zámožní, nebudou litovat peněz, jen abychom tu záležitost objasnili.“

„Je ta slečna Dobneyová jediným zdrojem informací? Lady Frances si přece musela dopisovat ještě s někým jiným.“

„O jednom adresátu bezpečně víme, Watsone. Je to banka. Neprovdané dámy musí z něčeho žít a jejich bankovní konta jsou takové deníky v kostce. Finanční záležitosti lady Frances obstarává Silvestrova banka. Prošel jsem její konto. Předposledním šekem zaplatila účet v Lausanne, ale šlo o větší částku, takže jí pravděpodobně zůstaly ještě nějaké peníze na hotovosti. Od té doby propláceli pouze jediný šek.“

„Komu a kde?“

„Slečně Marii Devinové. Nedá se zjistit, kde byl vystaven. Byl inkasován v bance Crédit Lyonnais v Montpelieru před necelými třemi nedělemi. Šlo o padesát liber.“

„A kdo je ta slečna Marie Devinová?“

„I to se mi podařilo zjistit. Slečna Marie Devinová byla komornou lady Frances Carfaxové. Proč jí dáma šek vystavila, to se ještě neobjasnilo. Věřím však, že to všechno brzy vypátráte.“

„Já že to vypátrám!“

„Proto si vyjedete za zdravím do Lausanne. Víte, že nemohu opustit Londýn, dokud starý Abrahams šílí strachem o svůj život. Krom toho je obecně nežádoucí, abych odjel z vlasti. Scotland Yardu je beze mne smutno a v podsvětí by zavládlo nezdravé rozjaření. Jeďte tedy vy, milý Watsone, a kdykoli vám moje skromná rada bude stát za tu do nebe volající taxu dvou pencí za slovo, já i kontinentální telegraf jsme vám dnem i nocí k dispozici.“

Dva dny nato jsem přibyl do hotelu National v Lausanne, kde se mi se vzácnou ochotou věnoval sám monsieur Moser, proslulý hotelový ředitel. Sdělil mi, že se u nich lady Frances zdržela několik týdnů. Kdo ji poznal, musel si ji oblíbit. Není ji ani čtyřicet. Uchovala si dosud svůj půvab a je na ní vidět, že v mládí bývala velká krasavice. Monsieur Moser nevěděl nic o cenných špercích, ale pokojské vyprávěly, že těžký lodní kufr v ložnici té dámy bývá vždy pečlivě uzamčen. Komorná Marie Devinová je stejně sympatická jako její paní. Dokonce se zasnoubila s jedním vrchním zdejšího hotelu, takže není obtížné získat její adresu. Bydlí v čísle 11 na Rue de Trajan v Montpelieru. Všechno tohle jsem si poznamenal s pocitem, že ani Holmes by si při shromažďování informací nemohl počínat obratněji.

Pouze jeden bod se mi nepodařilo objasnit. Nic z toho, co jsem vydoloval na světlo boží, nevysvětlovalo, proč lady Frances tak náhle odcestovala. Cítila se v Lausanne velice spokojená. Všechno nasvědčovalo tomu, že má v úmyslu strávit ve svém přepychovém apartmá s výhledem na jezero celou sezónu.

A přesto jednoho dne oznámila své rozhodnutí a hned nazítří odcestovala, čímž jí zbytečně propadla zaplacená týdenní penze. Pouze Jules Vibart, nápadník komorné, měl na to svůj názor. Považoval její náhlý odjezd za důsledek toho, že ji krátce předtím navštívil v hotelu vysoký černovlasý vousatý muž. „Un sauvage – un véritable sauvage![3]„ vykládal vzrušeně Jules Vibart. Ten člověk se ubytoval někde ve městě. Kdosi ho zahlédl, jak naléhavě promlouvá k madame na promenádě u jezera. Pak ji přišel navštívit. Ona ho odmítla přijmout. Je to Angličan, jeho jméno však nelze nijak zjistit. Madame odcestovala bezprostředně nato. Jules Vibart, a co víc, jeho milá se domnívají, že náhlý odjezd byl důsledkem této návštěvy. Jen na jednu otázku odmítal Jules odpovědět: proč odešla Marie ze služby. O tom nemohl nebo nechtěl nic říci. Jestli mne to zajímá, mám prý dojet do Montpelieru a zeptat se jí.

Tak skončila první kapitola mého pátrání. Druhá byla zasvěcena místu, jež si lady Frances po odjezdu z Lausanne zvolila za útočiště. Zřejmě se je snažila utajit, což potvrzovalo domněnku, že odcestovala, aby unikla pronásledovateli. Proč by jinak nedala odeslat zavazadla přímo do Badenu? Jak ona, tak kufry dospěly do zmíněných lázní na Rýně oklikou. Tolik jsem zjistil u ředitele místní odbočky Cookovy cestovní kanceláře. I rozjel jsem se do Badenu, ale předtím jsem ještě poslal Holmesovi výčet všeho svého dosavadního počínání, načež jsem od něho dostal na oplátku telegram s žertovnou pochvalou.

V Badenu jsem stopu lady Frances sledoval bez obtíží. Lady Frances se usadila na čtrnáct dní v hotelu Englischer Hof. Během svého pobytu se seznámila s jistým doktorem Shlessingerem, misionářem z Jižní Ameriky, a jeho chotí. Jako většina osamělých dam nacházela lady Frances útěchu a zaneprázdnění v náboženství. Pozoruhodná osobnost doktora Shlessingera, jeho zbožné zanícení i skutečnost, že se zotavoval z nemoci, kterou se nakazil při vykonávání svého apoštolského poslání, na ni hluboce zapůsobily. Pomáhala paní Shlessingerové pečovat o zotavujícího se světce. Jak mi hoteliér vylíčil, odpočíval misionář ponejvíce v lehátku na verandě, z každé strany jednu milosrdnou samaritánku. Pracoval na mapě Svaté země, kde hodlal věnovat zvláštní zřetel království Midianitů, o nichž psal monografii. Když si v zdejších lázních podstatně upevnil zdraví, vrátil se s manželkou do Londýna a lady Frances se tam odebrala rovněž v jejich doprovodu. Odjížděli právě před třemi nedělemi a hoteliér se o nich od té doby nic dalšího nedoslechl. Komorná Marie, ta se v slzách rozloučila krátce předtím, a vykládala ostatním komorným a pokojským, že odchází ze služby nadobro. Dr. Shlessinger zaplatil před odjezdem účet za všechny tři.

„Mimochodem,“ řekl mi hoteliér na závěr, „nejste jediný, kdo se po lady Frances Carfaxové vyptává. Sotva před týdnem sem přijel jeden pán za stejným účelem.“

„Představil se?“ zeptal jsem se.

„Ne, ale byl to Angličan, ač zjevu poněkud neobvyklého.“

„Takový divous?“ zeptal jsem se, když jsem si po vzoru svého proslulého přítele spojil v duchu fakta.

„Přesně tak, to ho výstižně popisuje. Statný, vousatý, opálený člověk, který vyvolává dojem, že by se cítil volněji ve vesnické hospodě než v elegantním hotelu. Řekl bych, že je neústupný a prudký a že by se nevyplatilo rozhněvat si ho.“

Záhada začínala tedy nabývat určitějších rysů, jakmile se mha zvedla a odhalila některé aktéry. Dotyčnou dámu, dobrotivou a zbožnou, pronásleduje od města k městu jakýsi nebezpečný, pomstychtivý chlap. Ona se ho bojí, protože jinak by nebyla prchla z Lausanne. On ji nepřestává sledovat. Dříve či později ji dostihne. Dostihl ji už? Vysvětluje se tím snad její záhadné odmlčení? Nepodařilo se těm dobrým lidem, kteří ji provázejí, uchránit ji před jeho násilnictvím či vydíráním? Jaký strašlivý záměr, jaké složité intriky ho ženou k tak neúnavnému pronásledování? Ten problém mi bylo nyní řešit.

Napsal jsem Holmesovi, aby věděl, jak rychle a přesně jsem se dopracoval k samému jádru věci. V odpověď jsem dostal telegrafickou žádost, abych mu popsal levé ucho doktora Shlessingera. Holmes občas projevuje podivný, ba až urážlivý smysl pro humor, a tak jsem jeho nevhodný žert pominul; vlastně jsem už byl na cestě do Montpelieru za komornou Marií, když mi jeho telegram doručili.

Našel jsem někdejší služebnou bez obtíží a dozvěděl se od ní všechno, co mi mohla sdělit. Byla své paní upřímně oddána a rozloučila se s ní jen proto, že ji zanechala, jak usoudila, v dobrých rukou a že by se s ní koneckonců stejně musela rozloučit, neboť se hodlala zakrátko provdat. Zarmouceně doznala, že během pobytu v Badenu se na ni madame párkrát osopila, a jednou se jí dokonce vyptávala, jako by ji podezírala z nepoctivosti, a v důsledku toho se rozloučily s lehčím srdcem, než by tomu bylo jindy. Lady Frances jí věnovala padesát liber jako svatební dar. Marie shodně se mnou pojala velkou nedůvěru k cizímu muži, který vyhnal její paní z Lausanne. Na vlastní oči viděla, jak na veřejné promenádě u jezera prudce chytil lady Frances za zápěstí. Soudila, že jen ze strachu před ním přijala lady Frances doprovod Shlessingerových do Londýna. Nikdy o tom nemluvila, ale z četných výmluvných maličkostí komorná usoudila, že paní prožívá neutuchající nervové napětí. Když mi dovyprávěla až sem, vyskočila náhle ze židle, obličej zrůzněný úžasem i strachem. „Podívejte!“ vykřikla. „Ten zlosyn ji nepřestává pronásledovat! Tohle je ten člověk, o kterém mluvím!“

Otevřeným oknem v salónu jsem viděl statného snědého muže s ježatým černým plnovousem: kráčel zvolna prostředkem ulice a pozorně sledoval čísla domů. Bylo zřejmé, že stejně jako já zjistil adresu komorné. Bez dlouhého rozmýšlení jsem vyběhl na ulici a oslovil ho.

„Jste Angličan,“ řekl jsem.

„A co na tom?“ zeptal se s velice zlověstným úšklebkem.

„Smím zvědět vaše jméno?“

„Ne, nesmíte,“ prohlásil rozhodným tónem.

Nastala trapná situace, ale přímočarost bývá často nejlepším řešením.

„Kde je lady Frances Carfaxová?“ zeptal jsem se.

Zíral na mne překvapeně.

„Co jste s ní udělal? Proč jste ji pronásledoval? Trvám na odpovědi!“ řekl jsem.

Nato hněvivě zařval a skočil po mně jako tygr. Ubránil jsem se v mnohých bitkách, ale ten chlap měl železný stisk a zuřivost mu dodávala nelidskou sílu. Sevřel mi hrdlo a mne už opouštěly smysly, když tu z protějšího cabaret[4] vyběhl jakýsi neholeny francouzský ouvrier[5] a udeřil mého protivníka holí do předloktí tak prudce, že mne musel pustit. Chvíli nasupeně váhal, zda má znovu zaútočit. Pak zlostně cosi zahučel, odvrátil se ode mne a vešel právě do onoho domku, odkud jsem vyběhl. Obrátil jsem se k svému zachránci, který zůstal stát vedle mne na ulici, abych mu poděkoval.

„Nu, Watsone,“ řekl, „moc krásně jste to všechno zamotal! Myslím, že byste se měl raději vrátit se mnou nočním expresem do Londýna.“

Hodinu nato Sherlock Holmes, už oblečen a upraven po svém obvyklém způsobu, seděl v mém hotelovém pokoji. Vysvětlil mi svou nečekanou a víc než vítanou přítomnost zcela jednoduše: zjistil, že se může v Londýně uvolnit, a tak se rozhodl připojit se ke mně na místě, kam jsem očividně na svých cestách musel zamířit. Přestrojen za dělníka seděl tedy v cabaret a čekal, až se objevím.

„Postupoval jste při svém pátrání s mimořádnou svědomitostí, drahý příteli,“ řekl. „Nenapadá mne v této chvíli žádný z možných omylů, jehož byste se byl nedopustil. Dosáhl jste pouze toho, že jste všude vyvolal rozruch a nikde nic neobjevil.“

„Možná že byste byl sám nedokázal víc,“ ohradil jsem se roztrpčeně.

„Jaképak ‚možná‘: Dokázal jsem víc. Zde přichází urozený Philip Green, který je vaším sousedem ve zdejším hotelu, a ten nám doufejme poskytne výchozí základnu pro úspěšnější pátráni.“

Před malou chvílí přinesl hotelový sluha Holmesovi na podnose navštívenku a nyní za ní následoval týž vousatý grobián, který mne napadl na ulici. Zůstal na mne udiveně koukat.

„Co to má znamenat, pane Holmesi?“ zeptal se. „Dostal jsem váš vzkaz a přicházím, jak jste si přál. Ale co má s celou tou záležitostí společného tento člověk?“

„To je můj dávný přítel a spolupracovník doktor Watson: pomáhá nám při pátrání.“

Neznámý ke mně vztáhl obrovitou opálenou pravici a několika slovy se omluvil.

„Doufám, že jsem vás neporanil. Když jste mne obvinil, že jsem jí ublížil, přestal jsem se ovládat. Opravdu už nejsem zodpovědný za své činy. Mám nervy napjaté k prasknutí. Nevím si v této situaci rady. Ale předně bych se chtěl zeptat vás, pane Holmesi, jak jste se vůbec o mně dozvěděl.“

„Jsem ve spojení se slečnou Dobneyovou, někdejší vychovatelkou lady Frances.“

„Se starou Susan Dobneyovou v krajkovém čepečku! Živě se na ni pamatuji.“

„A ona se pamatuje na vás. Zná vás z těch dob, než – než jste usoudil, že bude moudřejší odjet do Jižní Afriky.“

„Aha, vidím, že o mně víte vše. Nepotřebuji před vámi nic tajit. Přísahám vám, pane Holmesi, že nikdo na světě nemiloval žádnou ženu horoucněji a oddaněji, než já miloval Frances. Byl jsem mladý bouřlivák, to je pravda – o nic horší než četní moji vrstevníci. Ona však měla duši čistou jak padlý sníh. Nesnesla ani stín hrubosti. A když se doslechla, co vyvádím, nechtěla se mnou už ani slůvko ztratit. Přitom mne ale milovala – to je na tom nejpodivuhodnější – ta světice mne milovala natolik, že se kvůli mně celý život nevdala. Léta plynula, a když jsem se v Barbertonu dopracoval jmění, pomyslel jsem si, že bych ji snad mohl vyhledat a pokusit se ji obměkčit. Slyšel jsem, že je stále ještě svobodná. Našel jsem ji v Lausanne a zkoušel jsem to, jak jsem uměl. Myslím, že jsem si ji naklonil, ale má přísné zásady, a když jsem ji znovu přišel navštívit, ukázalo se, že odcestovala. Vysledoval jsem ji do Badenu a po čase jsem pak zjistil, že její komorná bydlí tady. Jsem strohý chlap, donedávna jsem žil strohým životem, a když mne doktor Watson takovým způsobem oslovil, přestal jsem se ovládat. Jen mi proboha řekněte, kam zmizela lady Frances.“

„To máme za úkol zjistit,“ řekl Sherlock Holmes s neobyčejnou vážností. „Kde jste se ubytoval v Londýně, pane Greene?“

„V hotelu Langham o mně vědí.“

„Smím vám tedy doporučit, abyste se tam vrátil a byl po ruce, kdybych vás potřeboval? Nechci ve vás vzbuzovat falešné naděje, ale uděláme všechno, co je v lidských silách, abychom lady Frances uchránili před nebezpečím. Víc v této chvíli nemohu říci. Vezměte si mou navštívenku, abyste se s námi mohl spojit. A teď, Watsone, sbalíte-li si laskavě kufr, pošlu telegram paní Hudsonové, aby se snažila připravit co nejlepší uvítání dvěma vyhladovělým cestovatelům, kteří překročí práh domova zítra kolem půl osmé.“

Když jsme se vrátili do našeho bytu na Baker Street, čekal nás už telegram: Holmes jej kvitoval s hlasitým zájmem, než mi jej podal. „Jakoby vroubkované nebo natržené“, zněla zpráva a odeslán byl z Badenu.

„Co to znamená?“ zeptal jsem se.

„Znamená to všechno,“ odvětil Holmes. „Upamatujete se snad, že jsem se vás zdánlivě nesmyslně dotazoval na levé ucho onoho zbožného misionáře. Vy jste mi na to neodpověděl.“

„Odjel jsem v té době už z Badenu a neměl jsem možnost to zjistit.“

„Právě. Proto jsem poslal stejný telegram hoteliérovi z Englischer Hof, a odpověď leží nyní před námi.“

„Co z ní vysvítá?“

„Vysvítá z ní, milý Watsone, že máme co činit s mimořádní prohnaným a nebezpečným lumpem. Ctihodný doktor Shlessinger, misionář z Jižní Ameriky, není nikdo jiný než Svatý Peters, jeden z nejbezohlednějších darebáků, jaké kdy zrodila Austrálie, a že nás tato mladá země obdařila už řádkou velice výrazných exemplářů. Peters se specializuje na osamělé dámy, které balamutí tím, že apeluje na jejich náboženské cítění, a jeho takzvaná manželka, jistá Angličanka jménem Fraserová, je mu při tom rovnocennou partnerkou. Pojal jsem na něho podezření vzhledem k použité taktice, a zmíněná fyzická zvláštnost – někdo mu vážně pokousal ucho při hospodské rvačce v Adelaide roku 1889 – mé tušení potvrdila. Nešťastná dáma upadla do tenat ďábelské dvojice, která necouvne před ničím. Velmi pravděpodobně už nežije. A pokud ještě žije, bezpochyby ji někde vězní, odkud nemůže podat zprávu slečně Dobneyové ani jiným přátelům. Je samozřejmě možné, že do Londýna vůbec nedospěli, anebo že tudy pouze projížděli, ale první možnost se mi nezdá pravděpodobná, jelikož vzhledem k povinnému hlášení pobytu není pro cizince tak snadné napálit kontinentální policii, a právě tak ani ta druhá, jelikož by ti darebáci sotvakde jinde měli lepší možnost nepozorovaně držet někoho v zajetí. Tušení mi napovídá, že jsou v Londýně, nelze však okamžitě zjistit kde, a tak nám nezbývá než podniknout samozřejmé kroky, navečeřet se a obrnit se v duchu trpělivostí. Později večer si zajdu promluvit s přítelem Lestradem v Scotland Yardu.“

Avšak ani státní policie, ani Holmesova nepočetná, ale účinná organizace nedokázaly rozlousknout ten oříšek. Tři hledané osoby se ztratily mezi miliónovými davy přelidněného Londýna jako pára. Zkusili jsme dát oznámení do novin, ale odezvy jsme se nedočkali. Sledovali jsme různé stopy, ty však nikam nevedly. Ve všech putykách, kde se scházelo podsvětí a kam by byl mohl zavítat i Shlessiner, proběhly bezvýsledné prohlídky. Policie sledovala jeho někdejší kumpány, on je však nevyhledal. Uběhl týden bezdechého napětí a pak náhle zasvitla naděje. V Bevingtonově zastavárně na Westminster Road se objevil starožitný stříbrný přívěsek s brilianty. Přinesl jej zastavit vyholený muž, oblečený jako duchovní. Udal zřejmě falešné jméno a adresu. Jeho ucha si nikdo nepovšiml, ale popis přesně odpovídal Shlessingerovi.

Náš vousatý přítel z Langhamu se už třikrát přišel pozeptat, co je nového – a potřetí sotva za hodinu po této čerstvé zprávě. Šaty už na něm začínaly volně viset. Jeho statná postava jako by se starostmi sesychala. „Jen kdybyste mi dal nějaký úkol!“ lamentoval stále. Konečně mu Holmes mohl vyhovět.

„Začal zastavovat šperky. Teď už bychom ho měli dopadnout.“

„Ale nemůže to znamenat, že se lady Frances přihodilo něco hrozného?“

Holmes vážně přitakal.

„Předpokládejme, že ji do této chvíle věznili: kdyby ji po tom všem propustili, přivodí si vlastní zkázu. Musíme se připravit na nejhorší.“

„Co mohu udělat?“

„Znají vás ti dva od vidění?“

„Ne.“

„Je možné, že si v budoucnu zvolí jinou zastavárnu. V tom případě bychom museli začít od začátku. Na druhou stranu ale dostali slušnou cenu a nikdo se jich na nic nevyptával, takže se pravděpodobně vrátí k Bevingtonovi, až budou opět potřebovat peníze. Napíši jim, aby vás nechali hlídat v obchodě. Jestli se ten chlap vrátí, sledujte ho. Zcela nenápadně, a hlavně žádné násilnosti. Slibte mi na svou čest, že nepodniknete nic bez mého vědomí a souhlasu.“

Po dva dny jsme od urozeného Philipa Greena (měl bych se snad zmínit, že byl synem proslulého admirála téhož jména, který velel azovské flotile v Krymské válce) nedostali žádnou zprávu. Kvečeru třetího dne vtrhl do našeho bytu celý bledý a rozčilený; každičký sval jeho statné postavy jako by se chvěl vzrušením.

„Máme je! Máme je!“ zvolal.

Ve svém rozrušení nebyl s to souvisle promluvit. Holmes ho několika slovy uklidnil a posadil ho do křesla.

„Jen pomalu, a vypovězte nám po pořádku, co se stalo,“ řekl.

„Před hodinou přišla. Tentokrát to byla ona, ale přinesla podobný přívěsek jako předtím. Je to vysoká bledá žena s očima jako fretka.“

„Popis jí odpovídá,“ řekl Holmes.

„Když odešla, sledoval jsem ji. Kráčela po Kennington Road a já za ní. Pak vešla do jedněch dveří. Byly to dveře pohřebního ústavu, pane Holmesi.“

Přítel poposedl. „A dál?“ zeptal se rozechvělým hlasem, který napovídal, jaké vzrušení se tají za tou chladnou bledou tváří.

„Hovořila s ženou za pultem. Vstoupil jsem dovnitř také. Zaslechl jsem, jak říká: ‚Opozdili jste se,‘ anebo něco v tom smyslu. Prodavačka se omlouvala. ‚Byli bychom vám ji už dodali,‘ odvětila. ‚Všechno se pozdrželo vzhledem k neobvyklým mírám.‘ Obě se odmlčely a pohlédly na mne, tak jsem se na něco zeptal a vyšel z obchodu.“

„Vedl jste si výborně. Co se dělo pak?“

„Ta osoba vyšla, ale já se zatím skryl v domovních dveřích. Myslím však, že jsem v ní vyvolal podezření, protože se rozhlížela kolem sebe. Pak zastavila drožku a nasedla. Měl jsem to štěstí, že přijela další, a tak jsem ji mohl sledovat. Vystoupila nakonec před číslem 36 na Poultney Square v Brixtonu. Jel jsem dál, vystoupil jsem za rohem a pak pozoroval dům.“

„Zahlédl jste někoho?“

„Nikde se nesvítilo, jen v jedné místnosti v přízemí. V okně byly stažené rolety, takže jsem dovnitř neviděl. Stál jsem tam a uvažoval, co si počít, když tu předjel krytý valník. Sestoupili z něho dva muži, cosi vyložili a nesli to po schůdcích ke vchodu. Pane Holmesi, byla to rakev.“

„Ach!“

„Zprvu jsem byl rozhodnut vtrhnout do domu. Dveře stály dokořán, aby ji ti zřízenci mohli vnést dovnitř. Otvírala jim ta žena. Ale jak jsem tam stál, zahlédla mne a myslím, že mne poznala. Viděl jsem, jak sebou trhla a rychle zabouchla domovní dveře. Vzpomněl jsem si, co jsem vám slíbil, a pospíchal jsem k vám.“

„Vykonal jste záslužný kus práce,“ řekl Holmes a načrtl pár slov na půlarch papíru. „Nemůžeme nic podniknout bez povolení k domovní prohlídce a vy posloužíte naší věci nejlépe, když odnesete tento vzkaz na příslušná místa a povolení nám obstaráte. Mohly by s tím nastat nějaké těžkosti, ale soudím, že ten prodej šperků postačí. Lestrade už zařídí podrobnosti.“

„Jenže mezitím ji třeba zavraždí. Co jiného může ta rakev znamenat, a pro koho by byla určena, ne-li pro ni?“

„Uděláme všechno, co je v lidských silách, pane Greene. Nepromarníme ani minutu. Svěřte to do našich rukou. – A tím jsme uvedli do pohybu oficiální policii, Watsone,“ dodal, když náš klient odspěchal. „My pracujeme jako obvykle bez oficiálního pověření a budeme tedy postupovat podle vlastního uvážení. Pokládám situaci za kritickou, a vzhledem k tomu jsme oprávněni sáhnout ke krajním opatřením. Rozjedeme se neprodleně na Poultney Square. – Pokusme si domyslet, co se událo,“ řekl, zatímco jsme rychle ujížděli kolem parlamentu a přes Westminsterský most. „Ti zlotřilci nejprve odloučili ubohou dámu od věrné komorné a pak ji vylákali do Londýna. Pokud někomu psala, zadrželi její dopisy. Pomocí nějakého komplice si najali zařízený dům. Jakmile se ocitli uvnitř, uvěznili lady Frances a zmocnili se cenných šperků, jak měli od prvopočátku v úmyslu. Už je začali jednotlivě rozprodávat, což jim nepřipadá nijak nebezpečné, neboť se domnívají, že se nikdo nezajímá, co se s ubohou dámou stalo. Kdyby ji propustili, tak by je ovšem obvinila. Proto ji propustit nemohou. Ale rovněž ji nemohou držet pod zámkem navěky. Takže vražda je pro ně jediné řešení.“

„To je nabíledni.“

„Zvolme nyní jiný postup. Vyjdete-li ve svých úvahách postupně ze dvou hledisek na sobě navzájem nezávislých, Watsone, pak zjistíte, že v tom bodě, kde se oba myšlenkové proudy střetávají, nejspíš najdete pravdu. Začněme teď nikoli od dámy, ale od rakve, a postupujme do minulosti. Tato událost, obávám se, nám sotva ponechává ještě naději, že lady Frances žije. Vysvítá z ní také, že půjde o veřejný pohřeb, včetně řádného úmrtního listu, vystaveného lékařem, a s úředním posvěcením. Kdyby byli tu nešťastnici prostě zavraždili, byli by ji bez okolků zahrabali v zahradě za domem. Tady však probíhá všechno veřejně a normálně. Co to znamená? Jistě z toho můžeme usoudit, že ji připravili o život takovým způsobem, aby oklamali lékaře a mohli předstírat přirozený skon – snad ji otrávili. Zdá se mi však neuvěřitelné, že by k ní vůbec lékaře pustili, leda by s nimi byl spřažený, což se dá těžko předpokládat.“

„Možná že padělali úmrtní list.“

„To je nebezpečné, Watsone, velmi nebezpečné. Ne, to si vůbec neumím představit. Zastavte, drožkáři! Tohle je zřejmě ten pohřební ústav, neboť jsme právě přejeli zastavárnu. Došel byste tam, Watsone? Vypadáte tak důvěryhodně. Zeptejte se, v kolik hodin se zítra koná ten pohřeb na Poultney Square.“

Prodavačka mi bez váhání sdělila, že to bude zítra ráno v osm.

„Vidíte, Watsone, nikdo se s ničím netají. Nějakým způsobem vyhověli všem zákonitým požadavkům, a proto se domnívají, že se nemají čeho obávat. Nu, pak nám tedy nezbývá nic než přímý čelní útok. Jste ozbrojen?“

„Mám hůl!“

„Však se jim ubráníme. ‚Třikráte silen, kdo má pravou při.‘ Nemůžeme si prostě dovolit vyčkávat, až přijde policie, a držet se přísně v mezích zákona. Už vás nebudeme potřebovat, drožkáři. A teď se, Watsone, podobně jako už tolikrát v minulosti, spolehneme na své štěstí.“

Zazvonil rázně u domovních dveří velkého temného domu uprostřed Poultney Square. Dveře se okamžitě otevřely a na pozadí chabého světla z chodby se v nich rýsovala ženská postava.

„Co chcete?“ zeptala se a měřila si nás ze tmy přísným pohledem.

„Chci mluvit s doktorem Shlessingerem,“ řekl Holmes.

„Nikdo takový tu nebydlí,“ odpověděla a už chtěla zabouchnout dveře, jenže Holmes mezi ně strčil nohu.

„Chci tedy mluvit s tím, kdo tu bydlí, ať už si dává říkat tak či onak,“ prohlásil Holmes rozhodným tónem.

Zaváhala. Pak otevřela dveře. „Pojďte dál!“ řekla. „Můj manžel může směle čelit komukoli na světě.“ Zavřela za námi dveře, dovedla nás z chodby vpravo do salónu, a než nás opustila, otevřela přívod plynu v lampě. „Peters tu bude co nevidět,“ dodala.

Vtom se nemýlila, neboť sotva jsme se stačili porozhlédnout po zaprášeném a od molů prožraném nábytku, už se rozletěly dveře a do místnosti pružně vkročil velký, hladce vyholený holohlavý muž. Měl tváře jak krocaní laloky a jeho široký brunátný obličej vypadal zdánlivě dobromyslně, kterýžto dojem opět vyvracela krutá, zlomyslná ústa.

„Museli jste se zmýlit, pánové,“ řekl nucené srdečným, chlácholivým hlasem. „Patrně vás někdo nesprávně informoval. Snad kdybyste to zkusili o pár domů dál –“

„Nechte toho, nebudeme mařit čas,“ řekl přítel pevně. „Jste Henry Peters z Adelaide, jinak též důstojný pán doktor Shlessinger z Badenu a Jižní Ameriky. Vím to tak jistě, jako že se jmenuji Sherlock Holmes.“

Peters, jak mu od této chvíle budu říkat, sebou trhl a zahleděl se upřeně na svého nebezpečného pronásledovatele. „Vaše jméno mi nenahání hrůzu, pane Holmesi,“ řekl chladnokrevně. „Má-li člověk čisté svědomí, nemůžete ho zastrašit. Co pohledáváte v mém domě?“

„Chci vědět, co jste udělali s lady Frances Carfaxovou, kterou jste s sebou přivezli z Badenu.“

„Byl bych moc rád, kdybyste mi pověděl, kde se ta dáma momentálně zdržuje,“ řekl stroze Peters. „Mám tu pro ni účet bezmála na sto liber a nenechala mi tu žádnou zástavu, až na pár bezcenných přívěsků, na které není klenotník pomalu ani ochoten se podívat. Přidružila se ke mně a k mé choti v Badenu – doznávám, že jsem v té době užíval jiného jména – a nepustila se nás, dokud jsme nedojeli do Londýna. Zaplatil jsem za ni hotelový účet a jízdenku. Jakmile jsme se ocitli zde, zmizela nám, jak povídám, a nechala mi tyhle staromódní šperky na zaplacení účtů. Najděte ji, pane Holmesi, a budu vaším dlužníkem.“

„Jsem k tomu pevně odhodlán,“ řekl Holmes. „Budu hledat tady v domě, dokud ji nenajdu.“

„Kde máte povolení k domovní prohlídce?“

Holmes vytáhl z kapsy revolver. „Tohle nám prozatím poslouží stejně.“

„Pak jste ale obyčejný lupič.“

„Můžete mne tak charakterizovat,“ řekl Holmes zvesela. „Tady můj druh je rovněž nebezpečný zlosyn. A společně si prohlédneme váš dům.“

Peters otevřel dveře.

„Dojdi pro strážníka, Annie!“ řekl. Opodál v chodbě zašustěly ženské sukně a domovní dveře se otevřely a zabouchly.

„Máme vymezený čas, Watsone,“ řekl Holmes. „Jestli se nám pokusíte bránit, Petersi, vystavujete se nebezpečí úrazu. Kde je ta rakev, kterou vám přivezli?“

„Co chcete s tou rakví? Není prázdná. Je v ní mrtvola.“

„Musím ji vidět.“

„To nedovolím.“

„Pak se tedy obejdeme bez vašeho dovolení.“ Holmes prudce odstrčil chlapa stranou a vyběhl do chodby. Dveře přímo před námi byly pootevřené. Vešli jsme dovnitř. Byla to jídelna. Na stole pod spoře rozsvíceným křišťálovým lustrem ležela rakev. Holmes pootevřel přívod plynu v lampě a pozvedl víko. Hluboko na dně rakve spočívala stařenka jak věchýtek. Stropní světlo jasně ozařovalo věkovitý vrásčitý obličej. Žádné kruté zacházení ani hlad ani nemoc nemohly změnit stále ještě půvabnou lady Frances v tuto lidskou trosku. Na Holmesově tváři se zračil úžas i úleva.

„Chválabohu!“ vydechl. „Není to ona.“

„Aha, projednou jste šlápl vedle, pane Sherlocku Holmesi,“ řekl Peters, který přišel za námi do jídelny.

„Kdo je ta mrtvá?“

„Inu, když to musíte vědět, je to jistá Rose Spenderová, někdejší chůva mé choti. Objevili jsme ji na ošetřovně Brixtonského chudobince, převezli ji sem, zavolali k ní doktora Horsoma, bytem ve Firbank Villas č. 13 – nezapomeňte si poznamenat adresu, pane Holmesi – a pečlivě jsme ji ošetřovali, jak se na křesťany sluší. Třetího dne zemřela – na úmrtním listu stojí, že sešlostí věkem, ale to je pouze názor lékaře a vy tomu samozřejmě rozumíte líp. Objednali jsme jí pohřeb v pohřebním ústavu Stimson & spol. na Kennington Road, a ten se bude konat zítra ráno v osm hodin. Něco se vám na tom snad nezdá, pane Holmesi? Dopustil jste se pošetilé chyby a měl byste to přiznat. Dal bych leccos za fotografii vašeho překvapeného obličeje, když jste s očima navrch hlavy nadzvedl víko v očekávání, že uvidíte lady Frances Carfaxovou, a zjistil, že tam leží ubohá devadesátiletá stařenka.“

Na Holmesově tváři se nepohnul ani sval, když se mu protivník poškleboval, ale jeho sevřené pěsti napovídaly, jak ho to mrzí.

„Prohlédnu celý dům,“ řekl.

„Myslíte? To bychom se na to podívali!“ zvolal Peters, neboť se na chodbě ozval ženský hlas a těžké kroky. „Sem, pane strážníku, prosím vás. Tito muži si násilím vynutili vstup a teď se jich nemůžu zbavit. Pomozte mi je vyprovodit.“

Na prahu stál nějaký seržant s konstáblem. Holmes vyňal z náprsní tašky navštívenku.

„Zde stojí moje jméno a adresa. A toto je můj přítel doktor Watson.“

„Uctivý služebník, pane Holmesi, vás moc dobře známe, ale tady bez povolení k domovní prohlídce zůstat nemůžete,“ řekl seržant.

„Ovšem. Chápu.“

„Zatkněte ho!“ volal Peters.

„Víme, kde toho pána najdeme, bude-li třeba,“ řekl seržant důstojně. „Musíte ale opustit tento dům, pane Holmesi.“

„Ano. Watsone, musíme jít.“

Zakrátko už jsme opět stáli na ulici. Holmes si zachoval chladnokrevnost jako vždy, ale mně žhnuly tváře hněvem a pobouřením. Seržant vyšel za námi.

„Nezlobte se na mne, pane Holmesi, ale zákon je zákon.“

„Jistě, seržante, nemohl jste jinak.“

„Určitě jste tam přišli ze závažného důvodu. Kdybych v té věci mohl něco udělat já –“

„Jde o nezvěstnou dámu, seržante, a my se domníváme, že je v tom domě. Čekám povolení k domovní prohlídce každou chvíli.“

„To teda nespustím ten barák z očí, pane Holmesi. Kdyby se něco dělo, dám vám vědět, na to se spolehněte.“

Bylo teprve devět hodin a my se okamžitě pustili s neutuchající vervou znovu do práce. Nejprve jsme zajeli do Brixtonského starobince a tam jsme se dozvěděli, že skutečně před několika dny přišli nějací milosrdní manželé, prohlásili, že jistá senilní stařenka je jejich někdejší služebná, a dostali svolení odvézt si ji s sebou. Nikoho nepřekvapovalo, že mezitím zemřela.

Nato jsme zamířili k lékaři. Když ho Petersovi zavolali, zjistil, že stařenka umírá sešlostí věkem, dokonce dlel u jejího lůžka ve chvíli, kdy zemřela, a vyhotovil patřičným způsobem úmrtní list. „Ubezpečuji vás, že šlo o zcela jasný případ a že pacientce nikdo neublížil,“ řekl. Nic mu v té domácnosti nepřipadalo podezřelé, jen ho udivovalo, že lidé z téhle vrstvy nemají žádné služebnictvo. Víc jsme z doktora nedostali ani slůvko.

Konečně jsme zamířili do Scotland Yardu. Povolení k domovní prohlídce uvízlo na jistých procedurálních kličkách. Vypadalo to, že se průtahům nevyhneme. Soudce to nepodepíše dříve než zítra ráno. Staví-li se tu Holmes kolem deváté, může doprovodit Lestrada a osobně se prohlídky zúčastnit. Tím tedy pro ten den pátrání skončilo až na to, že k půlnoci se u nás zastavil ochotný seržant a sdělil nám, že v tom velkém tmavém domě se tu a tam rozsvěcela světla, ale že nikdo neodešel ani nevešel dovnitř. Mohli jsme se jen modlit, aby nám pánbůh dal trpělivost, a čekat na ráno.

Sherlock Holmes byl příliš podrážděný, aby si chtěl porozprávět, a příliš neklidný, aby šel spát. Když jsem se ubíral na lůžko, seděl v křesle zahalen oblaky dýmu, husté černé obočí stažené, a dlouhými neklidnými prsty bubnoval na opěradlech křesla, jak znovu a znovu přemílal v hlavě všechna možná řešení této záhady. Několikrát jsem ho v noci zaslechl, jak přechází po domě. Nakonec vtrhl do mého pokoje, právě když jsem se ráno probudil. Měl na sobě župan, ale jeho bledá tvář se zapadlýma očima napovídala, že strávil bezesnou noc.

„V kolik měl být ten pohřeb? V osm, že?“ ptal se dychtivě. „A teď je za pět minut půl. Pro všechno na světě, co se to jen stalo s mou hlavou, kterou mi pánbůh dal! Pospěšte si, člověče! Jde o život a máme sotva jedno procento naděje. Nikdy si to neodpustím, přijdeme-li pozdě!“

Pár minut nato už se náš fiakr vyřítil z Baker Street. Ale i tak bylo půl a pět minut, když jsme míjeli Big Ben, a osm jsme slyšeli odbíjet na Brixton Road. Jenže ti druzí se také opozdili. Deset minut poté stál pohřební vůz ještě před domem, a teprve když naši zpěnění koně zastavili, objevili se tři nosiči s rakví na prahu. Holmes se vrhl kupředu a zastoupil jim cestu.

„Odneste to zpátky!“ zvolal a opřel se rukou prvnímu nosiči o hrud. „Okamžitě to odneste dovnitř!“

„Jak si to, u všech všudy, představujete? Znovu se vás ptám, kde máte úřední povolení?“ rozčiloval se Peters, jehož hněvem brunátný obličej vykukoval vzadu za rakví.

„Povolení tu bude co nevidět. Rakev zůstane v domě, dokud je nepřivezou.“

Holmesův důrazný hlas se u nosičů neminul s účinkem. Peters se náhle ztratil někde v dome, a tak uposlechli nového příkazu. „Rychle, Watsone, rychle! Tady máte šroubovák!“ zvolal, jakmile postavili rakev na stůl. „A tady je druhý pro vás, člověče! Dostanete zlaťák, jestli do minuty odtrhnete víko! Na nic se neptejte a snažte se! Tak se mi to líbí! A další! A další! teď za to vemte všichni! Už povoluje! Už povoluje! Á, konečně jsme to dokázali.“

Společnými silami jsme vypáčili víko. Jakmile povolilo, ucítili jsme zevnitř pronikavý a ochromující pach chloroformu. Tělo, které leželo v rakvi, mělo hlavu omotanou vatou prosáklou touto chemikálií. Holmes vatu strhl a odhalil našim zrakům nehybný obličej krásné a oduševnělé ženy středních let. V mžiku ji objal paží a posadil.

„Dýchá ještě, Watsone? Zůstala v ní jiskřička života? Přece jsme snad dojeli včas!“

Půl hodiny se zdálo, že jsme se skutečně příliš opozdili a že vinou nedostatku vzduchu a jedovatých výparů chloroformu lady Frances už minula ono rozcestí, za nímž není návratu. Ale pak po umělém dýchání a éterové injekci a dalších prostředcích, které moderní věda nabízí, konečně zadoutnal plamének naděje, oční víčka se zachvěla a zamžené zrcátko napovědělo, že se dáma pomalu navrací k životu. Před domem zastavila drožka, Holmes rozhrnul závěsy a vyhlédl ven. „Lestrade veze povolení,“ řekl. „Zjistí, že mu ptáčkové uletěli. A teď,“ dodal, když se chodbou rozlehly rychlé pádné kroky, „přichází někdo, kdo má větší právo ošetřovat tu dámu než my. Dobrý den, pane Greene, myslím, že čím dříve lady Frances převezeme, tím lépe. Zatím může pohřeb pokračovat, ať ta ubohá stařenka, která ještě leží v rakvi, dospěje na místo svého posledního odpočinku sama.“

„Pokud byste tento případ chtěl zařadit do svého archívu, milý Watsone,“ řekl Holmes ten večer, „pak pouze jako příklad chvilkového útlumu, jemuž se neubrání ani nejvýkonnější intelekt. Taková selhání znají ze zkušenosti všichni smrtelníci, a ti nejmoudřejší je dokáží rozpoznat a napravit. Snad si mohu činit nárok, že k takto vymezené vrstvě patřím. Celou noc mne znepokojovalo tušení, že se mi tu někde nabídla stopa, nějaká podivná věta nebo zvláštní poznámka, a já ji příliš lehkovážně pustil z hlavy. Až se pak za šerého svítání ta slova náhle přede mnou vynořila. Pronesla je ta manželka majitele pohřebního ústavu a mně je opakoval Philip Green. Řekla: ‚Byli bychom vám ji už dodali. Všechno se pozdrželo vzhledem k neobvyklým mírám.‘ Hovořila přece o rakvi. Ta měla neobvyklé míry. Proto ji dali teprve zvlášť dělat. Ale proč? Proč? V mžiku přede mnou vytanuly ty vysoké postranice a hluboko na dně stařenka jako věchýtek. Proč tak obrovská rakev pro tak drobnou osůbku? Aby zbylo dost místa ještě pro někoho jiného. Pohřbí je obě s jedním úmrtním listem. Všechno bylo nad slunce jasnější, jen můj vlastní zrak mi dobře nesloužil. V osm hodin pohřbí lady Frances. Nemohli jsme už udělat nic, než zamezit, aby rakev odvezli.

Byla pranepatrná naděje, že ji zastaneme ještě naživu, ale přece jen tu naděje byla, jak se ukázalo. Ti lidé, pokud vím, ještě nikoho násilně nesprovodili ze světa. Mohli se toho v posledním okamžiku zaleknout. Třeba se rozhodnou pohřbít ji tak, aby nebylo zřejmé, jak přišla o život, a kdyby někdy byla exhumována, zůstala by jim možnost vykroutit se z toho. Doufal jsem, že takovéto úvahy převáží. Jistě si dokážete ten výjev představit. Viděl jste tu odpornou podkrovní komůrku, kde ubohou dámu tak dlouho věznili. Vtrhli dovnitř, za pomoci chloroformu překonali její odpor, snesli ji dolů; nakapali ho ještě do rakve, aby se náhodou neprobrala, a zašroubovali víko. Důmyslný postup, Watsone. Ještě jsem se s něčím podobným v análech zločinu nesetkal. Podaří-li se našim falešným misionářům uniknout Lestradovi ze spárů, soudím, že ještě uslyšíme o některých jejich dalších pozoruhodných výkonech.“