Rozvaliny Gorlanu

Jedenáct

Sir Rodney se opřel o dřevěný plot kolem cvičiště a přihlížel, jak si noví kadeti bojové školy vedou při nácviku se zbraněmi. Zadumaně si mnul bradu, očima přejížděl po dvaceti nových rekrutech, ale vždycky se vrátil hlavně k jednomu — vysokému chlapci se širokými rameny, který přišel z opatrovny a kterého si sir Rodney vybral za učně v Den vybírání. Na chvilku se zamyslel, zapátral v paměti po jeho jménu.

Horác. Tak se jmenoval.

Cvičení bylo běžný dril. Každý chlapec měl na sobě pancíř a helmici a se štítem v ruce stál před dřevěným sloupkem potaženým kůží a vysokým jako člověk. Rodney byl přesvědčen, že nemá smysl nacvičovat boj s mečem bez štítu, helmice a brnění jako ve skutečné bitvě. Domníval se, že nejlepší je, když si hoši budou zvykat na těžkou zbroj a výstroj od samého začátku.

Kromě štítu, helmice a pancíře měl každý chlapec ještě cvičný meč, který dostal u zbrojíře. Cvičné meče byly vyrobené ze dřeva a skutečný meč moc nepřipomínaly, až na jilec potažený kůží a záštitu. Vlastně to byly dlouhé hole vyrobené z upraveného tvrzeného dubového dřeva. Vážily ale skoro tolik jako tenké ocelové čepele a jilce měly vyvážené, aby se hmotností a rovnováhou přibližovaly skutečným mečům.

Nakonec rekruty čekal nácvik s opravdovými meči — i když s tupým ostřím i hrotem. Ale do toho ještě zbývalo několik měsíců a mezitím se vyřadí méně vhodní nováčci. Zhruba třetina zájemců o bojovou školu totiž kvůli tvrdému výcviku v prvních třech měsících obvykle odpadla. Někdy o vyřazení požádal sám rekrut. Jindy to navrhl instruktor a ve výjimečných případech zasahoval sám sir Rodney. Bojová škola byla náročná a požadavky neúprosné.

Cvičištěm duněly nárazy dřeva do tlustých, sluncem vytvrzených kožených potahů na cvičných sloupech. Mistr výcviku, sir Karel, jako velitel cvičiště vyvolával názvy standardních úderů, které se měly procvičovat.

Pět kadetů z třetího ročníku pod vedením sira Mortona, asistenta výcvikového instruktora, dohlíželo na správnost základních úderů: tu upozornili na chybný pohyb, tam zas poopravili úhel rány a dbali na to, aby každý chlapec držel štít u těla, když zasazoval úder.

V horkém odpoledním slunci to byla ubíjející dřina. Jenže byla nutná. Byly to základní pohyby, které rozhodovaly o tom, zda dnešní chlapci někdy v budoucnu v bitvě přežijí, nebo zemřou, a bylo životně důležité, aby je měli pevně zažité a nepřemýšleli o nich. Právě na to Rodney myslel, když sledoval Horáce. Jak Karel v základním rytmu udával povely, Rodney si všiml, že Horác k sledům přidává ještě jeden úder, a přece se mu daří dodržovat správné načasování.

Karel právě vyhlásil další sled a sir Rodney se v soustředění naklonil dopředu a nespouštěl z Horáce oči.

„Výpad! Boční sek! Reverz! Střecha!“ volal učitel drilu. „Šikmý shora!“

A zas to tu bylo! Když Karel zavelel šikmý sek shora, Horác ho provedl, ale pak téměř okamžitě švihl do reverzního seku, když předchozí sek nechal sjet po sloupu, aby se tak ihned připravil na druhý. Úder byl vedený s tak ohromující rychlostí a silou, že by ve skutečném boji měl zničující následky. Protivník se štítem zvednutým k vykrytí šikmého seku shora by nikdy nedokázal zareagovat tak rychle, aby ochránil odkrytá žebra před rychlým reverzním sekem z boku, který následoval. Rodney se v průběhu několika posledních minut ujistil, že nováček ty mimořádné údery k obvyklým úderům opravdu přidává. Nejprve to zahlédl jen koutkem oka, když vnímal mírnou odchylku od přísného vzorce drilu. Byl to jen zákmit pohybu navíc, který se objevil a skoro nepostřehnutelně rychle zase zmizel.

„Pohov!“ zavelel Karel a Rodney si všiml, že zatímco ostatní zbraně pustili a nemotorně postávali, Horác zůstal ve střehu, hrot meče držel těsně nad úrovní pasu, a pohyboval se na špičkách, jako by nechtěl ztratit svůj přirozený rytmus.

Horácův úder navíc zjevně zpozoroval ještě někdo další. Sir Morton přivolal jednoho ze starších kadetů, něco mu říkal a ukazoval na Horáce. Pozornost rekruta prvního ročníku byla stále upřena k cvičnému sloupu, který byl jeho nepřítelem, takže si ničeho nevšiml. Když na něj starší kadet zavolal, překvapeně vzhlédl.

„Ty tam! Na místě čtrnáct. Co to tam vyvádíš?“

Horácovi se v obličeji objevilo ohromení — a strach. Žádného z rekrutů prvního ročníku netěšila zvýšená pozornost instruktorů nebo jejich asistentů. Všichni si až příliš dobře uvědomovali, že třetina jich po třech měsících odpadne.

„Pane?“ řekl ustrašeně, protože neporozuměl otázce. Starší kadet pokračoval.

„Neděláš to podle sledu. Poslouchej povely sira Karla, rozumíš?“

Rodney vše bedlivě sledoval a byl přesvědčený, že Horácův úžas není předstíraný. Velký chlapec pohnul rameny, skoro je pokrčil, ale ne docela. Stál teď v pozoru, meč opřený po pravé straně a štít vzhůru jako při přehlídce.

„Pane?“ řekl znovu nejistě. Starší kadet se už začínal rozčilovat. Sám si Horácových pohybů navíc nevšiml a pochopitelně předpokládal, že ten kluk prostě dělal něco, co si náhodně usmyslel. Nahnul se dopředu, obličej jen kousek od Horácova, a hlasem až příliš silným pro tak krátkou vzdálenost sděloval: „Sir Karel hlásí sled, který se má nacvičovat. Ty to prováděj! Rozumíš?“

„Pane, já… to udělal,“ odpověděl Horác, v obličeji teď celý rudý. Věděl, že je chyba odporovat instruktorovi, ale stejně tak věděl, že provedl každý z těch úderů, které Karel nařídil.

Rodney chápal, že starší kadet je teď v nevýhodě. Sám vlastně neviděl, co Horác dělal. Nejistotu zamaskoval vztekem. „Ahá, tys to udělal, jo? Tak snad můžeš ten poslední sled pro mě zopakovat. Který sled sir Karel hlásil?“

Horác odpověděl bez váhání. „Sled pět, pane. Výpad. Boční sek. Reverz. Střecha. Šikmý shora.“

Starší kadet se rozmýšlel. Měl za to, že Horác se jednoduše zapomněl a třískal do sloupu, jak se dalo. Jenže pokud si dokázal vzpomenout, Horác právě do písmene zopakoval poslední sled. Tedy aspoň si to myslel. Starší kadet si sám nebyl tím sledem až tak jistý, ale nováček odpovídal bez sebemenšího zaváhání. Uvědomoval si, že všichni ostatní nováčci ho s velkým zájmem sledují. Byla to přirozená reakce. Rekrutům se vždycky moc líbilo, když se kvůli chybě dusil někdo jiný. Odvádělo to pozornost od jejich vlastních nedostatků.

„Co se to tam děje, Paule?“ Sir Morton podle všeho neměl pro diskuse na cvičišti žádné zvláštní pochopení. Původně nařídil staršímu kadetovi, aby nováčka pokáral kvůli nedostatku pozornosti. Pokárání už mělo být provedeno a celá záležitost ukončena. Místo toho došlo k narušení hodiny. Starší kadet Paul se postavil do pozoru.

„Sire, rekrut tvrdí, že sled prováděl správně,“ odpověděl. Horác chtěl zareagovat na nebezpečí skryté v důrazu, který starší kadet položil na slovo „tvrdí“. Pak si to ale rozmyslel a radši zůstal zticha.

„Na slovíčko.“

Paul a sir Morton se překvapeně ohlédli. Neviděli sira Rodneyho přicházet. Nováčci kolem se rovněž postavili do strnulého pozoru. Před sirem Rodneym se všichni z bojové školy třásli, hlavně nováčci. Morton nestál až tak úplně v pozoru, ale trochu se napřímil a srovnal ramena.

Horác se v návalu děsu hryzal do rtů. Už se před ním rýsovaly vyhlídky na vyhazov z bojové školy. Nejdřív si na něj zasedli ti tři kadeti ze druháku a dělali mu ze života peklo. Pak se něčím znelíbil staršímu kadetovi Paulovi a siru Mortonovi. A teď tohle — sám bojový mistr. A aby to bylo ještě horší, Horác ani netušil, co provedl. Zapátral v paměti, ale jasně si pamatoval, že ten sled odcvičil, jak bylo nařízeno.

„Pamatuješ si ten sled, kadete Horáci?“ promluvil bojový mistr.

Kadet zprudka kývl, pak mu ale došlo, že tohle se nepovažuje za vhodnou odpověď na otázku vysokého důstojníka, a tak vyhrkl:

„Ano, pane. Sled pět, pane.“

Rodney si všiml, že to bylo už podruhé, co správně určil sled. S klidem by se vsadil, že žádný z ostatních kadetů by nebyl schopen říct, který sled z učebnice právě provedli. A pochyboval, že by starší kadeti měli lepší přehled. Sir Morton chtěl něco říct, ale Rodney zvedl ruku a zarazil ho.

„Třeba bys nám ho teď mohl zopakovat,“ řekl a jeho přísný hlas ani náznakem neprozrazoval vzrůstající zájem o tohoto nového rekruta. Ukázal k cvičnému sloupu.

„Zaujmi pozici a při provádění odříkej celý sled… teď!“

Horác bez chybičky předvedl sled a přitom odříkával jednotlivé údery.

„Výpad! Boční sek! Reverz! Střecha! Šikmý shora!“

Cvičný meč bušil do koženého povrchu s přesným načasováním. Rytmus byl dokonalý. Provedení úderů bez chyby. Tentokrát, jak si Rodney všiml, tu ale nebyl žádný úder navíc. Bleskový reverzní sek se neobjevil. Domníval se, že ví proč. Horác se tentokrát soustředil, aby sled provedl správně. Předtím jednal instinktivně.

Zásah sira Rodneyho do běžné hodiny drilu sira Karla zaujal, a tak prošel řadami nováčků stojících u cvičných sloupů. Se zdviženým obočím se tázavě díval na sira Rodneyho. Jako rytíř s vyšší hodností si to mohl dovolit. Bojový mistr opět zvedl ruku. Nepřál si, aby něco právě teď Horáce rozptylovalo. Byl ale rád, že Karel je tady a uvidí to, co nepochybně bude následovat.

„Znovu,“ řekl stejně přísným hlasem a Horác opět provedl sled. Když skončil, Rodneyho hlas práskl jako rána bičem:

„Znovu!“

Znovu a znovu Horác prováděl pátý sled. Když tentokrát skončil, Rodney vypálil: „Sled tři!“

„Výpad! Výpad! Odkrok! Zkřížený střeh! Kryt štítem! Boční sek!“ vyvolával Horác, když prováděl pohyby.

Rodney teď viděl, že chlapec se lehce pohybuje na špičkách a meč jako nějaký jazyk kmitá vpřed, zpět a křížem. A Horác, aniž by si toho byl vědom, vyvolával kadenci pohybů opět skoro o polovinu rychleji než učitel drilu.

Karel zachytil Rodneyho pohled. Uznale přikývl. Jenže Rodney ještě neskončil. Než měl Horác čas se zamyslet, znovu nařídil pátý sled a chlapec se do něj pustil.

„Výpad! Boční sek! Reverz! Střecha! Šikmý shora!“

„Reverz!“ vyštěkl vzápětí sir Rodney, a v reakci na to, skoro jako ze své vlastní vůle, se Horácův meč mihl v tom přidaném smrtonosném pohybu. Sir Rodney zaslechl, jak Morton i Karel tlumeně vykřikli překvapením. Pochopili význam toho, co právě spatřili. Staršímu kadetu Paulovi, celkem pochopitelně, to tak rychle nepálilo. Co se jeho týkalo, nováček prostě zareagoval na dodatečný povel bojového mistra. Dělal to dobře, řekněme, a nepochybně věděl, který konec meče k čemu slouží. Jenže to bylo asi tak všechno, co byl starší kadet schopen vidět.

„Pohov!“ zavelel sir Rodney a Horác nechal hrot meče klesnout do prachu. Rozkročil se, ruku opřel o hrušku jilce a jilec držel přesně proti přezce opasku v poloze přehlídkového pohovu.

„Tak, Horáci,“ promluvil klidně bojový mistr, „pamatuješ si, že jsi předtím k sledu přidával ten reverzní sek z boku?“

Horác svraštil čelo a potom mu v očích blýsklo pochopení. Nebyl si jistý, ale teď, když mu bojový mistr trochu osvěžil paměť, ho napadlo, že to asi tak bude.

„Ehm… ano, pane, myslím, že ano. Promiňte, pane. Nechtěl jsem. Ono se to… nějak samo.“

Rodney střelil pohledem po instruktorech drilu. Viděl, že pochopili význam toho, co se tu odehrálo. Kývl na ně a dal jim tak beze slova na vědomí, že to nechce nijak rozebírat — prozatím.

„Nu, nic se nestalo. Ale po zbytek hodiny dávej pozor a prováděj jen ty údery, které sir Karel poručí, platí?“

Horác se postavil do pozoru. „Ano, pane.“ Přejel očima k instruktorovi drilu. „Promiňte, pane!“ dodal, a Karel tu záležitost odbyl mávnutím ruky.

„Dávej příště lepší pozor.“ Karel kývl na sira Rodneyho, protože pochopil, že už je na odchodu. „Děkuji, pane. Můžeme pokračovat?“

Sir Rodney kývnutím přisvědčil. „Pokračujte ve výcviku.“ Už se otáčel zády, když tu jako by si ještě na něco vzpomněl, znovu se obrátil a nenuceně prohodil: „A mimochodem, mohl byste zajít ke mně, dnes večer, až skončí výcvik?“

„Jistě, pane,“ stejně nenuceně odpověděl sir Karel a věděl, že sir Rodney si přeje probrat tu dnešní událost, ale nechce, aby si jeho zájmu všiml Horác.

Sir Rodney se pomalu odebral zpět na velitelství bojové školy. Doléhaly k němu první Karlovy povely a potom se zase začalo ozývat jednotvárné „buch, buch, buch-buch-buch“.