Patnáct

Will zvolna projížděl davem na tržišti, jež vyrostlo pod hradbami. Byla tam snad celá vesnice i všichni obyvatelé samotného hradu a Will musel jet opatrně, aby měl jistotu, že Cuk nikomu nepřišlápne nohu.

Byly dožínky, den, kdy se slavilo, že všechna úroda je sklizená a pod střechou připravená na zimu. Po náročném měsíci žní baron tradičně dopřál svému lidu slavnost. Každý rok touto dobou přijela ke hradu pouť a kramáři rozestavěli své budky a stánky. Byli tu polykači ohně a kejklíři, zpěváci a vypravěči. Byly tu stánky, kde jste se mohli trefovat koženými míčky do pyramidy poskládané z dřevěných kuželek nebo házet obručí na kostky a pokoušet se vyhrát nějakou cenu. Willa občas napadalo, že ty kostky jsou nejspíš o trochu větší než obruče, kterými se na ně mělo házet, a nikdy vlastně neviděl, že by někdo něco vyhrál. Ale všechno sloužilo jen pro zábavu a baron to platil z vlastní kapsy.

Jenže pouť a zábava právě teď Willa nezajímaly. Na to bude čas později. Jel na setkání se svými někdejšími kamarády z opatrovny.

Podle tradice dávali všichni mistři svým učňům v den dožínek volno, přestože se na žních vlastně nijak nepodíleli. Několik týdnů Willa trápilo, jestli Halt tohle pravidlo dodrží, nebo ne. Na tradici hraničářovi podle všeho moc nezáleželo a rád dělal věci po svém. Ale dva dny před slavností se Willovy obavy rozptýlily. Halt mu stručně sdělil, že bude mít volný den, a neodpustil si poznámku, že za tu krátkou dobu nejspíš zapomene všechno, co se za poslední tři měsíce naučil.

Will celé ty tří měsíce nepřetržitě cvičil s lukem a noži, které od Halta dostal.

Tři měsíce se plížil po polích v okolí hradu z jednoho bídného úkrytu do druhého a hledal, kudy se dát, aby unikl Haltovu orlímu zraku. Tři měsíce jezdil na Cukovi a staral se o něj, tři měsíce s malým poníkem navazoval jakýsi zvláštní druh kamarádství. Což byla asi nejzábavnější část z celého výcviku.

Teď měl před sebou volný den a hodlal si ho trochu užít. Radost mu nedokázala pokazit ani skutečnost, že se nejspíš potká i s Horácem. Říkal si, že několik měsíců těžkého výcviku v bojové škole Horácovy násilnické způsoby třeba trochu změnilo.

Dožínkové setkání domluvila Jenny. To ona pozvala ostatní, aby se sešli, a slíbila, že z kuchyně přinese pekáč čerstvě upečených koláčů. Patřila už k vynikajícím učňům mistra Chubba a ten se vychloubal jejím mistrovstvím každému, kdo byl ochotný to poslouchat — a samozřejmě přitom náležitě zdůrazňoval, jak nenahraditelnou roli v rozvoji jejích dovedností hrál právě on coby její mistr.

Při pomyšlení na koláče Willovi radostně zakručelo v břiše. Měl hlad jako vlk, protože schválně vyjel bez snídaně, aby měl na koláče v žaludku dost místa. Jenniny koláče už byly na hradě Redmontu vyhlášené.

Dorazil na místo setkání brzy, takže sesedl a zavedl Cuka do stínu pod jabloní. Poník natahoval krk a mlsně koukal po jablíčkách. Visela na větvích, kam nedosáhl. Will se na něj zazubil, hbitě vylezl na strom, utrhl jedno jabko a podával ho ponymu.

„Víc už nedostaneš,“ varoval. „Víš přece, co Halt říká o přejídání.“

Cuk nespokojeně pohodil hlavou. V tomhle s hraničářem pořád nebyl zajedno. Will se rozhlédl kolem. Nikdo z ostatních se zatím neobjevil, a tak se posadil do stínu pod strom, opřel se o hrbolatý kmen a čekal.

„Ale, to je náš mladý Will, že ano?“ ozval se těsně za ním hluboký hlas.

Will chvatně vyskočil na nohy a zdvořile salutoval. Byl to sám baron Arald. Seděl na obrovském bojovém koni a doprovázelo ho několik významných rytířů.

„Ano, pane,“ odpověděl nervózně Will. Nebyl zvyklý, aby ho oslovoval baron. „Přeji vám pěkné dožínky, pane.“

Baron kývnutím poděkoval. Naklonil se dopředu a trochu se v sedle přihrbil. Will musel našponovat krk, aby na něj nahoru viděl.

„Musím říct, mladý muži, že si vedeš dobře,“ řekl baron. „Skoro jsem si tě v té šedé hraničářské pláštěnce nevšiml. To už tě Halt naučil všechny svoje fígle?“

Will se podíval na svoji šedozelenou strakatou pláštěnku. Halt mu ji dal před několika týdny. Předvedl mu, jak zelené a šedé skvrny mění postavu toho, kdo ji má na sobě, a pomáhají splynout s krajinou. Říkal, že to je jeden z důvodů, proč se hraničáři tak snadno umějí pohybovat nepozorovaně.

„To je tou pláštěnkou, pane,“ řekl Will. „Halt jí říká maskování.“ Pro Willa to byl nový pojem, ale baron pokyvoval hlavou. Zřejmě ten výraz znal.

„Jen dej pozor, abys ji nepoužíval ke krádeži dalších koláčů,“ řekl naoko přísně a Will spěšně zavrtěl hlavou.

„To ne, pane!“ vyhrkl. „Halt mi řekl, že kdybych něco takového udělal, že bych dostal pětadvacet na zad-“ Zarazil se. Nebyl si jistý, jestli „zadek“ patří ke slovům, která se smějí užívat v přítomnosti někoho tak vznešeného, jako je baron.

Baron opět pokýval hlavou a měl co dělat, aby se nerozesmál.

„Tak tomu věřím,“ prohlásil. „A jak vám to s Haltem jde, Wille? Baví tě učit se na hraničáře?“

Will mlčel. Upřímně řečeno neměl vůbec čas uvažovat, jestli ho to baví, nebo ne. Pořád měl co dělat, učil se nové věci, cvičil s lukem a s noži a pečoval o Cuka. Tohle bylo za ty tři měsíce poprvé, kdy měl chvilku se nad tím vlastně zamyslet.

„Myslím, že ano,“ odpověděl nejistě. „Já jen…“ Odmlčel se a baron se na něj pozorně zadíval.

„Copak?“ povzbuzoval ho.

Will přešlapoval z nohy na nohu a přál si, aby ho ta jeho nevymáchaná pusa pořád nedostávala do takovýchhle situací. Slova z ní vyskakovala dřív, než si on stačil rozmyslet, jestli je vyslovit chce, nebo ne.

„Já jen … Halt se vůbec nikdy neusmívá,“ vypadlo z něj rozpačitě. „Vždycky bere všechno tak vážně.“

Měl dojem, že baron znovu přemáhá úsměv.

„Nu,“ prohlásil baron Arald, „být hraničářem je vážná věc, to víš. Jsem přesvědčen, že Halt ti vysvětluje, jak je to důležité.“

„To on dělá pořád,“ žalostně povzdechl Will a tentokrát se už baron smíchu neubránil.

„Tak pozorně poslouchej, co ti říká, mladíku,“ doporučoval Willovi. „Učíš se tam moc důležitému řemeslu.“

„Ano, pane.“ Willa trochu překvapilo, když si uvědomil, že s baronem opravdu souhlasí. Baron Arald se natáhl dopředu a sáhl po otěžích. Willa něco postrčilo, a než mu šlechtic stačil ujet, přistoupil k němu.

„Promiňte, pane,“ začal nesměle, a baron se k němu otočil.

„Ano, Wille?“ zeptal se.

Will přešlápl z nohy na nohu a pak pokračoval. „Pane, vzpomínáte, jak naše vojska bojovala s Morgarathem?“

Veselá tvář barona Aralda se zamyšleně zachmuřila. „Na to hned tak nezapomenu, hochu,“ prohlásil. „A co má být?“

„Sire, Halt mi povídal, že jeden hraničář ukázal jezdectvu tajný brod přes řeku Kuřavku, takže mohli napadnout nepřítele zezadu…“

„To je pravda,“ potvrdil Arald.

„Zajímalo by mě, pane, jak se ten hraničář jmenoval?“ Will domluvil a cítil, jak nad vlastní troufalostí zčervenal.

„Halt ti to neprozradil?“ zeptal se baron. Will pokrčil rameny.

„Říkal, že jména nejsou důležitá. Důležitá je prý večeře, ale jména ne.“

„A ty si myslíš, že jména důležitá jsou, přestože tvůj mistr ti řekl, že ne?“ podivil se baron a vypadalo to, že se zase mračí. Will nervózně polkl a pokračoval.

„Já myslím, že to byl Halt, pane,“ řekl. „A bylo mi divné, proč za svoje zásluhy nedostal řád nebo vyznamenání.“

Baron se na chvíli zamyslel a pak se rozhovořil.

„Nu, máš pravdu, Wille,“ řekl. „Byl to Halt. A já ho za to vyznamenat chtěl, jenomže on mi to nedovolil. Řekl, že pro hraničáře se něco takového nehodí.“

„Ale…,“ začal Will rozpačitě, jenže baronova zvednutá ruka mu nedovolila mluvit dál.

„Vy hraničáři máte své vlastní způsoby, Wille, a ty se je teď učíš. Ostatní lidé je někdy nechápou. Jen poslouchej Halta, dělej, co dělá on, a já jsem přesvědčený, že tě čeká zajímavý život.“

„Ano, pane.“ Will zasalutoval a baron lehce trhl otěžemi a otočil koně k tržišti.

„To už stačí,“ řekl baron. „Nemůžeme proklábosit celý den. Jdu se podívat na pouť. Třeba letos přehodím obruč přes jednu z těch zatracených kostek!“

Baron odjížděl. Pak, jako by ho najednou ještě něco napadlo, zpomalil.

„Wille?“ zavolal.

„Ano, pane?“

„Neříkej Haltovi, že jsem ti pověděl, že to on převedl jezdce přes řeku. Nerad bych, aby se na mě zlobil.“

„Ano, pane,“ s úsměvem slíbil Will. Když baron odjel, znovu si sedl pod strom a čekal na kamarády.

Загрузка...