Rozvaliny Gorlanu

Dvacet osm

Jízda na hrad Redmont začala být brzy úmorná. Oba koně vytrvale udržovali stejnoměrný klus, k jakému byli vycvičeni. Pochopitelně se dostavilo pokušení pobídnout Cuka do divokého cvalu, s Blazem v patách. Jenže Will věděl, že takovým postupem by uškodil hlavně sám sobě. Postupoval rychlostí nejvhodnější pro koně. Jak mu řekl starý Bob, cvičitel koní, hraničářský kůň dokáže klusat celý den a neunaví se.

Pro jezdce to ovšem bylo něco docela jiného. Přizpůsobovat se rytmu koně, na kterém zrovna jel — a tihle dva měli díky značnému rozdílu ve výšce notně odlišný krok —, bylo fyzicky namáhavé, a k tomu se ve stejné míře přidávalo i vysilující vypětí duševní.

Co když se Halt spletl? Co když se kalkarové najednou obrátili k západu a on teď po cestě narazí přímo na ně? Co když udělá nějakou strašnou chybu a nedostane se na Redmont včas?

S tou poslední obavou, se strachem z vlastního selhání, se bojovalo nejhůř. Navzdory tvrdému výcviku, kterým prošel v posledních měsících, byl ještě pořád jen kluk. A co víc, v minulosti mu byl vždycky oporou Haltův úsudek a Haltova zkušenost. Teď byl sám — a věděl, co všechno závisí na jeho schopnosti splnit úkol, který mu byl svěřen.

Představy, pochybnosti a obavy se hromadily v jeho unavené mysli, odstrkovaly jedna druhou a praly se o místo. Přebrodil Lososí řeku, která klidně plynula pod kopyty jeho koní. Pak krátce zastavil u mostu, aby koně napojil. Už byl na královské silnici, což byl vynikající čas. Dělal jen krátké pravidelné zastávky, aby vyměnil koně.

Stíny se prodlužovaly a stromy u silnice potemněly a vypadaly hrozivě. Při každém zašramocení v korunách stromů, při každém sebemenším pohybu mu srdce skočilo až do krku.

Tu zahoukala sova, slétla dolů z větví a chytila do drápů neopatrnou myš. Tam pátral po kořisti jezevec a plížil se za ní lesním podrostem jako šedivý stín. S každým dalším zaharašením a záchvěvem pracovala Willova fantazie ve stále vyšších obrátkách. Začínal vidět velké černé obludy — vypadaly skoro tak, jak si představoval kalkary — v každém stínu, v každém křovisku, kterým pohnul lehký vánek. Rozum mu napovídal, že je téměř nemožné, aby po něm kalkarové slídili. Strach a představivost odpovídaly, že někde přece být musejí — a kdo může s jistotou říct, že nejsou někde blízko?

Strach a představivost vítězily.

A tak ta dlouhá noc plná úzkosti pomalu plynula, až slabé světlo úsvitu zastihlo ztrápenou postavičku schýlenou v sedle houževnatého podsaditého koně, stejnoměrně ujíždějícího vpřed k severozápadu.

Klimbající Will sebou škubl a probral se. Ucítil, že na něj dopadají první hřejivé sluneční paprsky. Jemně přitáhl Cukovi otěže. Koník se zastavil, hlavu měl skloněnou a námahou oddychoval. Will si uvědomil, že jel mnohem déle, než měl, poháněný strachem ujížděl na Cukovi temnotou, i když mu měl už dávno dopřát odpočinek. Ztuhle sesedl, bolestivě cítil každičký kloub, a láskyplně pohladil Cukovy měkké nozdry.

„Promiň, kamaráde,“ omlouval se. Cuk v reakci na dotek a hlas, který už tak dobře znal, pohodil hlavou a potřásl chundelatou hřívou. Kdyby Will chtěl, byl by pokračoval, bez námitek, dokud by nepadl. Will se rozhlédl. Přívětivé světlo časného rána rozptýlilo všechny temné obavy z minulé noci. Teď si připadal jako blázen, když si vzpomněl na ty chvíle, kdy mu hrdlo svírala panika. Uvolnil sedlové popruhy a dopřál Cukovi deset minut odpočinku, dokud se mu nezklidnilo dýchání a nepřestaly třást boky. Opět musel žasnout nad výdrží koní z hraničářského chovu a nad tím, jak rychle dokázali načerpat nové síly. Pak utáhl popruhy na Blazově sedle a vyhoupl se na hnědáka. Přitom tiše zaúpěl. Hraničářský kůň se možná vzpamatoval rychle, hraničářskému učni to ale trvalo trochu déle.

Před polednem se na dohled konečně objevil hrad Redmont.

Will jel zase na Cukovi. Zdálo se, že koníkovi ta těžká noc, kterou mu Will uchystal, nijak neublížila. Zdolali poslední řadu kopců a před nimi se rozprostřelo zelené údolí Araldova panství. Vysílený Will na několik vteřin zastavil a znaveně se opřel o hrušku sedla. Ujeli takovou dálku, tak rychle. S úlevou hleděl na známé obrysy hradu a úpravnou vesničku, spokojeně se choulící v jeho stínu. Z komínů stoupal dým. Rolníci rozvážně kráčeli z polí domů na oběd. Hrad stál pevně a majestátně na vrcholku kopce.

„Všechno vypadá tak… klidně,“ řekl Will svému koni.

Očekával, že uvidí něco jiného. Království se po patnácti letech opět připravovalo na válku, ale tady život běžel beze změny jako jindy.

Pak si uvědomil, že marní čas, pobídl Cuka do cvalu, protože chlapec ani kůň se už nemohli dočkat, až budou mít poslední úsek cesty za sebou.

Lidé překvapeně sledovali rychlou jízdu malé postavy v šedozeleném oděvu, shrbené ke krku zaprášeného koně, a dalšího, většího, hnědého koně, který cválal za nimi. Několik vesničanů Willa poznalo a hlasitě pozdravilo. Jejich slova však zanikla v dusotu kopyt.

Dusot se změnil ve zvučné bubnování, když se hnali přes spuštěný padací most na nádvoří samotného hradu. Bubnování přešlo na dlažbě nádvoří v naléhavý klapot. Will lehce přitáhl otěže a Cuk zvolna zastavil u vchodu do věže barona Aralda.

Dva zbrojnoše ve službě zaskočilo, že se tu tak náhle objevil, vykročili vpřed a zkříženými kopími mu zatarasili cestu.

„Hej, ty, stůj!“ poručil jeden z nich, desátník. „Kam spěcháš takovým kalupem?“

Will otevřel pusu, aby odpověděl, ale než ze sebe stačil něco vypravit, zaduněl odněkud za jeho zády rozzlobený hlas.

„Co to děláš, ty pitomče? Copak nepoznáš na první pohled královského hraničáře?“

Byl to sir Rodney. Rázoval přes nádvoří k baronově věži. Oba strážní ztuhli v pozoru a Will se vděčně otočil k bojovému mistrovi.

„Sire Rodney,“ ohlašoval, „mám naléhavou zprávu od Halta pro lorda Aralda a pro vás.“

Bojový mistr byl bystrý muž, jak už po lovu na kance Willovi řekl Halt. Přejel očima Willův pomačkaný oděv, dva zaprášené koně, kteří před ním stáli s hlavami svěšenými únavou, a hned mu došlo, že není čas na nějaké zbytečné otázky. Rázně ukázal ke vchodu.

„Nejlíp bude jít dovnitř, tam nám to povíš.“ Otočil se na strážné. „Ať se postarají o ty koně. Nakrmí je a napojí.“

„Prosím ne moc, sire Rodney, ani jednoho,“ rychle řekl Will. „Jenom trochu obilí a vody a možná by je mohli vytřít. Brzy je zase budu potřebovat.“

Když to Rodney slyšel, povytáhl obočí. Will i koně vypadali, že by jim prospěl pořádný odpočinek.

„To bude určitě naléhavé,“ řekl a desátníkovi přikázal: „Postarejte se tedy o koně. A ať přinesou do baronovy pracovny jídlo — a džbán studeného mléka.“

Když jim Will pověděl, co je nového, oba rytíři údivem hvízdli. Už se proslechlo, že Morgarath svolává vojsko, a baron vyslal posly, aby shromáždil svoje vlastní jednotky — rytíře a zbrojnoše. Ale zpráva o kalkarech, to bylo něco docela jiného. Na hrad Redmont se o tom nedonesla sebemenší zmínka.

„Říkáš, že Halt si myslí, že můžou jít po králi?“ zeptal se baron Arald, když Will domluvil. Will přikývl, pak zaváhal a ještě dodal:

„Ano, můj pane. Ale já myslím, že je tu ještě jiná možnost.“

Zdráhal se mluvit dál, ale baron mu pokynul, aby pokračoval, a tak nakonec vyslovil podezření, které v něm narůstalo po celou tu dlouhou noc a den.

„Pane… já myslím, že je možné, že jdou po samotném Haltovi.“

Jakmile to podezření vyslovil a obavy byly venku a daly se zvažovat a hodnotit, ulevilo se mu. Trochu ho překvapilo, že baron tu myšlenku neodmítl. Zamyšleně si hladil vousy a přemýšlel o Willových slovech.

„Pokračuj,“ vybídl ho. Chtěl vědět, jak na to Will přišel.

„Halt si prostě myslí, že Morgarath se snaží pomstít — chce potrestat ty, kdo se v poslední bitvě zasloužili o jeho porážku. A já myslím, že Halt mu uškodil ze všech nejvíc, ne?“

„To je docela pravda,“ připustil Rodney.

„A mě napadlo, že kalkarové třeba vědí, že je sledujeme — ten člověk z plání měl spoustu času, aby je našel a řekl jim to. A oni možná chtějí vylákat Halta na nějaké příhodné místo, kde ho budou moct napadnout. Takže zatímco on si myslí, že loví je, může to být vlastně naopak.“

„A takovým příhodným místem jsou rozvaliny Gorlanu,“ souhlasil Arald. „V té hromadě kamení a skal by ho dostali dřív, než by vůbec stačil použít ten svůj dlouhý luk. Nu, Rodney, není času nazbyt. Ty a já vyrazíme okamžitě. Poloviční zbroj, řekl bych. Tak pojedeme rychleji. Kopí, sekery a široké meče. A každý si vezmeme dva koně — v tomhle se budeme řídit Willovým příkladem. Vyrazíme za hodinu. Ať Karel sebere dalších deset rytířů a vyjede za námi, jak nejdřív bude moct.“

„Ano, můj pane,“ odpověděl bojový mistr.

Baron Arald se obrátil zpátky k Willovi.

„Odvedl jsi dobrou práci, Wille. Teď se o to postaráme my. A pokud jde o tebe, vypadáš, že by ti moc prospělo osm hodin poctivého spánku.“

Utahaný Will se postavil zpříma. Bolel ho každý sval a každý kloub.

„Chtěl bych jet s vámi, můj pane,“ řekl. Cítil, že baron se chystá jeho žádost odmítnout, a tak chvatně dodal: „Pane, nikdo z nás neví, co se může stát, a Gilan je tam někde bez koně. Kromě toho…“ Zaváhal.

„Pokračuj, Wille,“ vyzval ho baron klidně, a když chlapec zvedl oči, viděl v nich Arald ocelové odhodlání.

„Halt je můj mistr, pane, a je v nebezpečí. Moje místo je po jeho boku,“ řekl Will.

Baron si ho pozorně změřil a pak dospěl k rozhodnutí.

„Tak dobře. Ale musíš si alespoň hodinu odpočinout. Tamhle vzadu je lůžko.“ Ukazoval na část pracovny, která byla oddělena závěsem. „Můžeš se tam natáhnout.“

„Ano, pane,“ řekl vděčně Will. Oči ho pálily, jako by je měl plné písku. Ještě nikdy v životě neuposlechl žádný rozkaz tak rád.