Rozvaliny Gorlanu

Devatenáct

Smrákalo se a oni pomalu ujížděli a nakláněli se ze sedel, aby mohli sledovat stopu, kterou za sebou zanechával kanec.

Stopovat ho nebyl pro ně žádný problém. Po obrovitém těle zůstávaly ve vysoké vrstvě sněhu hluboké brázdy. Bylo by to snadné, i kdyby nebyl sníh, pomyslel si Will. Kanec měl podle všeho hodně špatnou náladu. Za postupu drásal kly okolní stromy i keře, a v lese po něm zůstávala zřetelně označkovaná cesta.

„Halte?“ zkusil se zeptat, když ujeli zhruba tři čtvrtě míle mezi hustými stromy.

„Mmmm?“ trochu nepřítomně zareagoval Halt.

„Proč obtěžovat barona? Nemohli bychom toho kance jednoduše zabít lukem?“

Halt zavrtěl hlavou.

„Je veliký, Wille. Vidíš, jak velká je stopa, kterou zanechal. Mohli bychom do něj nastřílet půl tuctu šípů, a i potom by ještě trvalo dlouho, než by zdechl. U takového zvířete je třeba mít jistotu.“

„Jak to uděláme?“

Halt na chvilku zvedl oči. „Počítám, že lov na kance jsi asi nikdy neviděl?“

Will zavrtěl hlavou. Halt na chvíli přitáhl otěže a Will s Cukem dojeli k němu.

„Tak zaprvé,“ vysvětloval hraničář, „budeme potřebovat psy. To je další důvod, proč se s ním jednoduše nemůžeme vypořádat sami jen s našimi luky. Až ho najdeme, nejspíš zaleze do mlází nebo hustého křoví, kam se za ním nebudeme moct dostat. Psi ho vyženou ven a my budeme mít kolem doupěte v kruhu rozestavěné muže s kopími na kance.“

„A oni je po něm hodí?“ zeptal se Will. Halt zavrtěl hlavou.

„Jestli to mají v hlavě v pořádku, tak ne,“ odpověděl. „Kančí kopí je dlouhé přes sedm stop, má oboustrannou čepel a za ní umístěnou záštitu. Cílem je přimět kance, aby na lovce zaútočil. Ten pak zarazí kopí násadou do země a nechá na něj kance naběhnout. Záštita pak zabrání kanci kopí přeběhnout a dostat se k lovci.“

Will se tvářil nejistě. „To vypadá nebezpečně.“

Hraničář kývl. „To ano. Ale mužům jako baron a sir Rodney a ostatní rytíři se to líbí. Ani za nic by nechtěli propásnout příležitost vydat se na lov na kance.“

„A co vy?“ zeptal se Will. „Budete taky mít kančí kopí?“

Halt vrtěl hlavou. „Já budu sedět tady na Abelardovi,“ řekl. „A ty budeš na Cukovi, pro případ, že by kanec prorazil kruhem lovců ven. Nebo pro případ, že bude jen zraněný a unikne.“

„Co uděláme, když se to stane?“ zeptal se Will.

„Složíme ho dřív, než znovu zmizí,“ odhodlaně prohlásil Halt. „A tehdy ho zabijeme našimi luky.“

Druhý den byla sobota a po snídani měli učni bojové školy volno a mohli trávit den, jak se jim zlíbí. Což v případě Horáce obvykle znamenalo držet se z dohledu vždycky, když ho Alda, Bryn a Jerome přišli hledat. Jenže oni nedávno pochopili, že se jim vyhýbá, a tak na něj číhali před jídelnou. Když Horác ráno vyšel na cvičiště, viděl, že na něj s úsměvem čekají. Zaváhal. Už bylo pozdě, aby se vrátil. Celý skleslý zamířil směrem k nim.

„Horáci!“ překvapil ho hlas, který se ozval přímo za jeho zády. Otočil se a zjistil, že se na něj dívá sir Rodney. Když mistr přejel očima i tři kadety z druhého ročníku, čekající na dvoře, blýskla mu v nich zvědavost. Horác uvažoval, jestli ví, jak s ním zacházejí. Usoudil že ano. Horác tipoval, že je to součástí procesu zocelování v bojové škole.

„Pane?“ odpověděl a přemýšlel, co provedl. Rodneyho tvář se uvolnila a na mladíka se usmál. Zdálo se, že ho něco mimořádně potěšilo.

„Pohov, Horáci. Je přece sobota. Byl jsi někdy na lovu kance?“

„Ehm… ne, pane.“ Navzdory výzvě sira Rodneyho k pohovu setrvával v strnulém pozoru.

„Tak to je na čase. Vyzvedni si ve zbrojnici kančí kopí a lovecký nůž, pak ať ti Ulf přidělí koně a za dvacet minut se hlas tady.“

„Ano, pane,“ odpověděl Horác. Sir Rodney si mnul nace. Očividně měl radost.

„Vypadá to, že Halt a jeho učeň nám obstarali divokého kance. Teď se všichni trochu pobavíme.“ Povzbudivě se zazubil na učně a pak natěšeně rázoval pryč, aby si nachystal svou vlastní výzbroj. Když se Horác otočil zpátky do dvora, zjistil, že Alda, Bryn a Jerome zmizeli jako pára. Možná by se zamyslel, proč se tak rychle ztratili, když se nablízku objevil sir Rodney, jenomže měl hlavu plnou úvah o tom, co asi bude jeho úkolem při lovu kance.

Když Halt přivedl skupinu lovců ke kančímu doupěti, dopoledne už dost pokročilo.

Obrovské zvíře se ukrývalo v hustém podrostu hluboko v lese. Halt s Willem úkryt objevili předchozího dne večer těsně před setměním.

Když se teď přibližovali, na Haltovo znamení baron i jeho lovci sesedli z koní a svěřili je podkonímu, který výpravu doprovázel. Posledních pár set kroků šli po svých. Halt a Will byli jediní, kdo zůstali v sedlech.

Lovců bylo celkem patnáct a každý byl vyzbrojený kančím kopím. Vytvořili široký kruh a postupovali ke kančímu doupěti. Willa trochu překvapilo, když mezi členy lovecké družiny spatřil Horáce. Byl jediným bojovnickým učněm ve výpravě. Všichni ostatní patřili k rytířům.

Když zbývalo posledních sto kroků, Halt zdvihl ruku a dal lovcům signál, aby se zastavili. Pobídl Abelarda do mírného klusu a přejel k místu, kde nervózní Will seděl na Cukovi. Koník byl neklidný, protože cítil kance.

„Nezapomeň,“ říkal tiše hraničář Willovi, „jestli budeš muset vystřelit, miř na místo těsně za levou plecí. Čistá rána do srdce je tvoje jediná naděje, jak ho zastavit, když zaútočí.“

Will přikývl a nervózně si olízl suché rty. Natáhl ruku a uklidňoval Cuka poplácáváním po krku. Koník na dotek svého pána odpověděl pohozením hlavou.

„A drž se v blízkosti barona,“ připomněl Halt a pak odjel na své stanoviště na opačné straně kruhu lovců.

Halt stál v místě největšího ohrožení, za lovci, kteří byli nejméně zkušení — a proto se mohli nejspíš dopustit chyby. Kdyby kanec prorazil obklíčení na jeho straně, bylo by na něm, aby ho uštval a zabil. Willovi nařídil zůstat u barona a zkušenějších lovců, kde byly problémy méně pravděpodobné. Tím byl zároveň blízko Horáce. Sir Rodney postavil učně mezi sebe a barona. Byl to přece jenom chlapcův první lov a bojový mistr nechtěl riskovat víc, než je nutné. Horác tu byl, aby se díval a učil. Kdyby kanec zaútočil jejich směrem, měl ho přenechat baronovi nebo siru Rodneymu.

Horác se najednou podíval Willovi do očí. V tom pohledu nebylo žádné nepřátelství. Vlastně se na hraničářského učně nesměle napůl usmál. Když Will sledoval, jak si Horác znovu a znovu olizuje rty, došlo mu, že ten druhý kluk je úplně stejně nervózní jako on sám.

Halt dal opět znamení a kruh začal obkličovat doupě. Jak se kruh stahoval, Willovi se ztratil z očí jeho mistr i ostatní lovci na druhé straně kruhu. Podle neutuchajícího Cukova neklidu poznal, že kanec je určitě ještě pořád v křoví. Cuk měl ale dobrý výcvik, a když ho jezdec jemně pobídl, postupoval vpřed.

Z křoví se ozval temný ryk a Willovi se zježily vlasy. Nikdy ještě neslyšel řvát rozzuřeného divokého kance. Bylo to něco mezi chrochtáním a vytím a lovci na chvíli strnuli.

„Je tam, kde má být!“ křičel baron a rozjařeně se na Willa usmál. „Doufejme, že vyleze na naší straně, co, hoši?“

Will si vůbec nebyl jistý, že by si přál, aby se útočící kanec vyřítil z křoví na jejich straně. Docela by se mu zamlouvalo, kdyby to bylo na té opačné.

Ale baron i sir Rodney se oba usmívali jak malí kluci a chystali si kančí kopí. Užívali si to, přesně jak říkal Halt. Will si hbitě přetáhl z ramene přes hlavu luk a vložil do tětivy šíp. Sáhl na hrot, aby se ujistil, že je pořád ostrý jako šídlo. V krku měl sucho. Kdyby na něj někdo promluvil, asi by ze sebe nedokázal vypravit ani hlásku.

Psi trhali za vodicí šňůry a jejich zuřivé štěkání se ozvěnou vracelo z lesa. Právě tenhle hluk kance vyrušil. Psi štěkali dál a Will slyšel, jak veliké zvíře dlouhými kly rozdírá stromy a keře kolem doupěte.

Baron se obrátil k Bertovi, svému psovodovi, a rukou dal signál, ať vypustí psy.

Veliká, silná zvířata byla v mžiku pryč, bleskem překonala vymýcený prostor u lesa a vnikla do křoví. Byly to nezkrotné, mohutné šelmy zvlášť vycvičené pro lov kance.

Zvuky, které se nesly z křoví, byly nepopsatelné. K zuřivému štěkotu psů se přidával ryk rozběsněného kance, při kterém v žilách tuhla krev. Bylo slyšet, jak houštiny a mladé stromky praskají a křupají. Třáslo se snad celé okolí.

Pak byl najednou kanec na mýtině.

Vyrazil v místě, které bylo v polovině kruhu mezi stanovišti Halta a Willa. Rozzuřeně řval a setřásl psa, který na něm dosud visel. Pak se na okamžik zastavil a s ohromující rychlostí zaútočil na lovce.

Mladý rytíř před výpadem kance nezaváhal. Klesl na koleno, násadu kopí zapíchl do země a blyštivou část namířil proti útočícímu zvířeti.

Kanec se nemohl kopí vyhnout a naběhl přímo na jeho hrot. Vymrštil se vzhůru, zařval bolestí a zuřivostí a snažil se zbavit smrtícího kusu oceli. Mladý rytíř ale kopí odhodlaně svíral, držel je pevně u země a nedovolil šílícímu zvířeti, aby se vyprostilo.

Will vyděšeně zíral, jak se tlustá jasanová násada kopí ohnula jako luk, když na ni kanec celou vahou naběhl. Pak pečlivě nabroušená špice pronikla zvířeti do srdce a bylo po všem.

S posledním děsivým zařváním se obrovitý kanec svalil na bok a zůstal ležet.

Nehybné tělo bylo velké bezmála jako kůň a bylo samý sval. Nad hrozivý rypák vyčnívaly zakřivené tesáky, teď už neškodné. Byly potřísněné hlínou, kterou při svém běsnění vyrýval, a krví přinejmenším jednoho z psů.

Will zíral na obří tělo a otřásl se. Jestli tohle je divoký kanec, pomyslel si, tak vůbec nespěchám, abych uviděl dalšího.