Rozvaliny Gorlanu

Třináct

„Tak jsi to viděl. Co si o tom myslíš?“ ptal se sir Rodney. Karel se natáhl přes stůl a nalil si další korbel piva ze džbánu, který stál mezi nimi na stole. Rodneyho obydlí bylo velmi prosté — dokonce spartánské, když se vezme v úvahu, že velel bojové škole. Bojoví mistři v jiných lénech takového postavení využili a obklopili se okázalostí a přepychem; to ale nebyl Rodneyho styl. Jeho komnata byla zařízena střídmě a úřední věci vyřizoval u borovicového stolu, kolem něhož stálo šest židlí s rovnými opěradly, rovněž z borového dřeva.

V rohu byl pochopitelně krb. Rodney si možná liboval v prostém stylu, ale to neznamenalo, že měl rád nepohodlí, a zimy na hradě Redmontu byly studené. Teď však bylo pozdní léto a tlusté kamenné zdi hradních budov udržovaly uvnitř chládek. Když přišlo studené počasí, tytéž zdi bránily úniku tepla dodávaného ohněm. Velké arkýřové okno v jedné stěně shlíželo na cvičiště bojové školy. Těžký závěs v protilehlé zdi přímo naproti oknu zakrýval dveře, jež vedly do Rodneyho ložnice, kde bylo prosté vojenské lůžko a další dřevěný nábytek. Když ještě žila Rodneyho žena, našlo by se v komnatách pár ozdob, ale Antoinetta zemřela před několika lety a obě místnosti teď měly výhradně staromládenecký vzhled. Vše tu bylo naprosto účelné a bez zbytečných okras.

„Viděl jsem to,“ přitakal Karel. „Ne že bych tomu věřil, ale viděl jsem to.“

„Tys to viděl jenom jednou,“ upozorňoval Rodney. „On to ale dělal pořád, po celou dobu nácviku — a já jsem přesvědčený, že to dělal nevědomky.“

„Stejně rychle jako to, co jsem viděl já?“ zeptal se Karel. Rodney důrazně přikývl.

„Jestli ne rychleji. Přidával do sledu jeden úder navíc a za povely nezaostával.“ Zaváhal a pak konečně vyslovil to, co si oba dva mysleli. „Ten kluk patří k vyvoleným.“

Karel zamyšleně sklonil hlavu. Vzhledem k tomu, co viděl, nehodlal nic namítat. A věděl, že bojový mistr chlapce nějakou dobu při výcviku pozoroval. Vyvolení se ale vyskytovali jen vzácně. Byli to výjimeční lidé, pro které umění šermovat znamenalo posun do jiné dimenze. Nebylo pro ně ani tak dovedností jako spíše instinktem.

Právě z nich se stávali šampioni. Mistři meče. Zkušení bojovníci jako sir Rodney a sir Karel byli vynikající šermíři, ale vyvolení toto umění pozvedávali na vyšší úroveň. Jako kdyby se meč v jejich rukou stal prodloužením nejen těla, ale zároveň i celé osobnosti. Meč se pohyboval v přímém souladu a harmonii s myslí vyvoleného a byl dokonce rychlejší než vědomá myšlenka. Vyvolení vládli jedinečnou schopností přesného načasování, dokonalé rovnováhy a rytmu.

Což ovšem znamenalo velkou odpovědnost pro ty, jimž byl svěřen jejich výcvik. Tyto přirozené dovednosti a schopnosti bylo třeba opatrně podporovat a rozvíjet v rámci dlouhodobého výukového programu, aby se učeň, který už byl vlastně skvělým bojovníkem, mohl vyvinout ve skutečného génia.

„Jseš si jistý?“ řekl Karel nakonec a Rodney opět přikývl, s pohledem upřeným někam z okna. V duchu měl toho chlapce před očima při výcviku, viděl ty přidané bleskové pohyby.

„Jsem si jistý,“ přitakal stručně. „Musíme Wallacovi oznámit, že v příštím semestru bude mít dalšího žáka.“

Wallace byl šermířský mistr bojové školy. Právě on měl na starosti závěrečné vytříbení základních dovedností, které vyučoval Karel a ostatní. Když šlo o mimořádně nadané nováčky — jakým zřejmě Horác byl — dával jim soukromé lekce pokročilé techniky. Karel uvažoval o časovém rámci, který Rodney navrhoval, a nesouhlasně špulil rty.

„Ne dřív?“ zpochybňoval to. Příští semestr začínal až skoro za tři měsíce. „Ať začne rovnou. Podle toho, co jsem viděl, základní látku už má zvládnutou.“ Jenže Rodney zavrtěl hlavou.

„Ještě jsme pořádně nepoznali, jaký je,“ namítl. „Vypadá jako docela milý hoch, ale jeden nikdy neví. Nechci ho zvýhodňovat možností výuky u Wallace. Co kdyby se ukázalo, že se sem z nějakého důvodu nehodí?“

Když se nad tím Karel zamyslel, souhlasil s bojovým mistrem. Ostatně, kdyby se ukázalo, že Horáce je nutno z bojové školy vyloučit kvůli nějakému selhání, bylo by nepříjemné, ne-li přímo nebezpečné, kdyby už byl pokročilým učněm šermířské techniky.

„A ještě něco,“ pokračoval Rodney. „Necháme si to pro sebe — a vyřiď to i Mortonovi. Zatím nechci, aby se ten kluk něco dozvěděl. Třeba by mu narostl hřebínek a to by pro něj mohlo být nebezpečné.“

„To je docela pravda,“ souhlasil Karel. Dvěma rychlými loky dopil pivo, postavil korbel na stůl a vstal. „Tak, už bych měl radši jít. Musím ještě dopsat nějaká hlášení.“

„A kdo nemusí?“ procítěně povzdechl bojový mistr a oba staří přátelé si vyměnili smutné pohledy. „Nikdy jsem netušil, že k provozu bojové školy patří i taková spousta papírování,“ posteskl si Rodney a Karel posměšně odfrkl.

„Někdy si říkám, že bychom klidně mohli zapomenout na výcvik se zbraněmi. Stačilo by jen všechny ty papíry nasypat na nepřátelské vojáky a všechny je pod nimi pohřbít.“

Ledabyle zasalutoval — pouze se jedním prstem dotkl čela, což plně odpovídalo vysokému počtu odsloužených let. Pak se otočil a zamířil ke dveřím. Když Rodney k jejich diskusi přidal závěrečnou větu, ještě se zastavil.

„Každopádně toho kluka sleduj,“ poznamenal. „Ale ať si toho vůbec nevšimne.“

„Jasně,“ odpověděl Karel. „Není třeba, aby si začal myslet, že je na něm něco zvláštního.“

V té době by Horáce ani náhodou nenapadlo, že je něčím zvláštní — tedy alespoň ne v nějakém lichotivém smyslu. Spíš měl dojem, že má v sobě něco, co přitahuje průšvihy.

Všude se mluvilo o tom neobvyklém výjevu na cvičišti. Jelikož nikdo ze spolužáků nepochopil, co se stalo, všichni měli za to, že Horác něčím rozčílil bojového mistra, a teď očekávali nevyhnutelný trest. Věděli, že v prvním semestru platí pravidlo, že když někdo ze třídy udělá chybu, zaplatí za to celá třída. Atmosféra ve světnici byla kvůli tomu mírně řečeno napjatá. Horác nakonec z místnosti odešel, chtěl zajít k řece, aby unikl vyčítavým pohledům a poznámkám, které visely ve vzduchu. Bohužel když to udělal, vběhl přímo do náruče Aldovi, Brynovi a Jeromovi.

K těm třem se donesla zkomolená verze události z výcvikového dvora. Usoudili, že Horác dostal vynadáno za chyby při cvičení s mečem, a rozhodli se, že mu to nedarují.

Jenže jim bylo jasné, že učitelé bojové školy by je za jejich starostlivost nejspíš nepochválili. Horác jako nováček netušil nic o tom, že sir Rodney a ostatní instruktoři jsou zásadně proti šikanování. Horác si zkrátka myslel, že takhle to ve škole chodí, a tak se podvolil a nechal si šikanu a rány líbit.

Právě proto tři kadeti z druhého ročníku nasměrovali Horáce k řece, kam ostatně mířil i sám od sebe, pryč z dohledu instruktorů. Tam ho přinutili vlézt až po stehna do vody a pak si stoupnout do pozoru.

„Bobánek neumí zacházet s mečem,“ prohlásil Alda.

„Bobánek naštval bojového mistra,“ přidal se Bryn. „Bobánek nepatří do bojové školy. Bobánek by neměl na hraní dostávat meč.“

„Bobánek by radši měl házet kamením,“ uzavřel Jerome tu jízlivou litanii. „Zvedni šutr, bobánku.“

Horác zaváhal, pak se rozhlédl kolem. Dno řeky bylo plné kamenů. Pro jeden se ohnul a přitom si namočil rukáv a horní část kazajky.

„Žádnej kamínek, bobánku,“ odporně se zachechtal Alda. „Jseš velkej boban, tak potřebuješ velkej kámen.“

„Pořádnej šutrák,“ upřesňoval Bryn a rukama naznačoval, že by Horác měl zvednout velký balvan. Horác se podíval kolem sebe a v křišťálově jasné vodě uviděl pár větších kusů. Ohnul se a jeden vylovil. Dopustil se ale chyby. Balvan, který vybral, bylo snadné zvedat pod vodou, když ho ale dostal nad hladinu, zahekal pod tou tíhou.

„Tak do toho, bobánku,“ přikázal mu Jerome. „Zvedni ho.“

Horác napnul síly. V rychlém proudu řeky bylo těžké udržet rovnováhu a zároveň balvan. Zvedl ho až na prsa, aby ho jeho tyrani mohli uvidět.

„Až nahoru, bobánku,“ poroučel Alda. „Až nad hlavu.“

Horác utrápeně poslechl. Balvan mu připadal těžký jako cent, ale držel ho vysoko nad hlavou a ti tři byli spokojeni.

„Dobrý, bobánku,“ zhodnotil to Jerome a Horác s povzdechem spustil balvan dolů.

„Co děláš?“ rozčílil se Jerome. „Řek jsem, že dobrý. Takže ten šutr tam měl zůstat.“

Horác s vypětím sil ještě jednou dostal balvan nad hlavu a držel ho na natažených pažích. Alda, Bryn a Jerome pochvalně pokyvovali.

„Teď tam zůstaneš,“ poroučel Alda, „než napočítáš do pěti set. Pak můžeš jít zpátky na barák.“

„Začni počítat,“ nařídil Bryn a šklebil se radostí nad svým nápadem.

„Jedna, dvě, tři…,“ začal Horác, ale všichni na něj téměř ihned zařvali.

„Ne tak rychle, bobánku! Hezky pomalu. Začni znovu.“

„Jedna … dvě … tři …,“ počítal Horác a oni to kývnutím schválili.

„To je lepší. Teď hezky pomalu počítej do pěti set a můžeš jít,“ řekl Alda.

„A nepokoušej se švindlovat, protože to poznáme,“ hrozil Jerome. „A pomažeš zpátky a budeš počítat do tisíce.“

Tři starší kadeti se pobaveně chechtali a zamířili zpátky do kasáren. Horác zůstal uprostřed řeky. Paže se mu třásly pod tíhou balvanu a do očí mu vhrkly slzy křivdy a ponížení. Nakonec ztratil rovnováhu a plácl sebou do vody. Promáčené oblečení ho táhlo dolů a držet balvan nad hlavou teď bylo ještě těžší, ale vytrval. Nemohl vědět, jestli se někde neschovávají a nesledují ho. Kdyby to tak bylo, přinutili by ho zaplatit za to, že jejich příkazy neposlechl.

Jestli to takhle má být, tak ať to tak je, myslel si. Ale sliboval sám sobě, že hned jak se mu naskytne první příležitost, přinutí někoho, aby zaplatil za ponížení, které on teď musel snášet.

Mnohem později, celý promočený, ruce bolavé a hluboko v srdci palčivý vztek, se vlekl zpátky na světnici. Na večeři už bylo moc pozdě, ale jemu to nevadilo. Byl tak zničený, že by stejně nemohl jíst.