Rozvaliny Gorlanu

Třicet dva

Přikovaný trémou stál Will přímo mezi masivními dveřmi do baronovy audienční síně.

Byl to obrovský prostor sám o sobě, hlavní hradní sál, kde baron s členy své rady řešil všechny úřední záležitosti. Strop byl někde v nedohlednu. Světlo sem proudilo okny umístěnými vysoko v mohutných zdech. Na druhém konci síně, jakoby nesmírně daleko, seděl v křesle na vyvýšeném pódiu baron, oděný ve svém nejslavnostnějším rouchu.

Willa od něj dělil největší zástup lidí, jaký kdy spatřil. Halt postrčil učně jemně vpřed a plácl ho po zádech.

„Tak jdi na to,“ zabručel.

Ve velké síni byly stovky lidí a všechny oči se obrátily směrem k Willovi. Byli tu všichni baronovi mistři, rovněž ve slavnostním šatu. Všichni baronovi rytíři a všechny dvorní dámy — každý a každá z nich ve svém nejlepším a nejparádnějším oblečení. Směrem dál do sálu stáli zbrojnoši z baronovy armády, další učni a mistři z vesnice. Zahlédl, jak se tam třepotá něco barevného — Jenny, bez zábran jako vždy, na něj mávala šátkem. Alyss, stojící vedle ní, se zachovala trochu diskrétněji. Dotkla se konečky prstů svých rtů a poslala mu vzdušný polibek.

Rozpačitě stál a přešlapoval z nohy na nohu. Přál si, aby mu byl Halt dovolil jít v hraničářské pláštěnce, tak by mohl nenápadně vplynout do pozadí a vytratit se.

Halt ho znovu postrčil.

„Pohni se už!“ sykl.

Will se k němu otočil. „Vy se mnou nejdete?“ zeptal se. Halt zavrtěl hlavou.

„Mě nepozvali. Teď už běž!“

Ještě jednou Willa postrčil a pak usedl na židli, aby šetřil zraněnou nohu. Willovi nakonec došlo, že nemá kam uhnout, a tak se pustil tou dlouhou, předlouhou uličkou. Jak šel, poslouchal mumlání davu, slyšel, jak se jeho jméno šeptem nese od úst k ústům.

A pak se spustil potlesk.

Začala s tím dáma jednoho rytíře a brzy se roztleskal celý sál. Potlesk byl ohlušující a bouřlivý a trval, dokud Will nedošel až pod stupínky vedoucí k baronovu křeslu.

Jak ho poučil Halt, poklekl na jedno koleno a sklonil hlavu.

Baron se zvedl a rukou dal znamení, aby se všichni utišili. Z potlesku zbyla jen ozvěna.

„Povstaň, Wille,“ řekl měkce a natáhl ruku, aby chlapci pomohl na nohy.

Will omámeně poslechl. Baron mu položil ruku na rameno a obrátil ho tváří k tomu ohromnému davu před nimi. Když začal hovořit, jeho hluboký hlas se lehce nesl až do nejvzdálenějšího kouta sálu.

„Toto je Will. Učeň hraničáře Halta z našeho léna. Všichni se na něj podívejte a všichni si ho zapamatujte. Prokázal svoji věrnost, statečnost a neohroženost ve službě lénu a Araluenskému království.“

V davu přihlížejících to pochvalně zašumělo. Pak se znovu spustil potlesk, tentokrát doprovázený provoláváním slávy. Will si povšiml, že volání slávy začalo v té části davu, kde stáli učni bojové školy. Dokázal rozeznat Horácův rozzářený obličej, to on všechny vedl.

Baron zvedl ruku, aby se utišili. Při tom pohybu sebou trhl, jak ho zabolela polámaná žebra i pečlivě sešité a ovázané tržné rány na zádech. Volání slávy a potlesk pomalu utichaly.

„Wille,“ začal, „vděčím ti za svůj život. Na něco takového žádné díky nestačí. V mé moci je však vyplnit ti přání, které jsi kdysi měl…“

Will na něj trochu překvapeně pohlédl.

„Přání, pane?“ podivil se a byl z baronových slov víc než jen mírně zmatený.

Baron přikývl. „Dopustil jsem se chyby, Wille. Zeptal ses mě, zda by ses mohl učit bojovníkem. Tvým přáním bylo stát se jedním z mých rytířů, a já jsem tě odmítl.

Teď chci tu chybu napravit. Bude to pro mě čest, mít mezi svými rytíři někoho tak udatného a duchapřítomného. Teď stačí pouze tvé slovo a máš můj souhlas, abys byl přeřazen do bojové školy jako jeden z učňů sira Rodneyho.“

Willovi se rozbušilo srdce v hrudi. Myslel na to, jak celý svůj život toužil stát se rytířem. Vzpomínal na hluboké a hořké zklamání v Den vybírání, kdy sir Rodney a baron zamítli jeho žádost.

Sir Rodney vykročil vpřed a baron mu pokynul, aby promluvil.

„Můj pane,“ spustil bojový mistr, „jak víte, byl jsem to já, kdo odmítl tohoto mladého muže přijmout za svého učně. Chci, aby se teď všichni tady dozvěděli, že jsem se mýlil, když jsem to udělal. Já, moji rytíři a moji učni, my všichni se shodujeme, že nikdo si nezaslouží být členem bojové školy víc než právě Will!“

Z řad shromážděných rytířů a bojových učňů se ozval souhlasný pokřik. Se zařinčením oceli vytasili meče, mávali jimi nad hlavami, naráželi jedním o druhý a skandovali Willovo jméno. Horác byl opět jeden z prvních, kdo s tím začal, a skončil jako poslední.

Vřava postupně utichla a rytíři znovu zasunuli meče do pochev. Na znamení barona Aralda předstoupila dvě pážata — přinášela meč a krásně zdobený štít a položila je Willovi k nohám. Na štítu byla namalovaná hlava útočícího kance.

„Wille, až dokončíš školu, toto bude tvůj erb,“ řekl baron, „aby světu připomínal, kdy jsme poprvé poznali tvoji odvahu a oddanost druhovi.“

Chlapec poklekl na koleno a sáhl si na hladký, lesklý povrch štítu. Pomalu a s úctou vytáhl meč z pochvy. Byla to nádherná zbraň, mistrovský kus zbrojířského řemesla.

Čepel se modrala a byla ostrá jako břitva. Jilec a záštita byly vykládané zlatem a na hrušce se opakoval symbol kančí hlavy. Meč sám o sobě působil, že má vlastní život. Byl dokonale vyvážený, a když ho Will uchopil, připadal mu lehký jako pírko. Sjel pohledem z překrásného, drahokamy zdobeného meče k prosté kožené rukojeti svého hraničářského nože.

„Jsou to královské zbraně, Wille,“ dodal baron. „Ale ty jsi opakovaně prokázal, že ti právem náležejí. Řekni jen slovo a jsou tvé.“

Will zasunul meč zpět do pochvy a pomalu se zvedl. Tady leželo všecko, co si kdy přál. A přece…

Připomněl si dlouhé dny s Haltem v lese. Divoké uspokojení, které cítil, když se z luku trefil tam, kam mířil, přesně tak, jak to svým vnitřním zrakem viděl těsně předtím, než vypustil šíp. Myslel na hodiny strávené při výcviku ve stopování zvířat i lidí. Myslel na Cuka, na poníkovu odvahu a obětavost.

A myslel na velikou radost, kterou zažívá, když uslyší Haltovo prosté „Dobrá práce“, pokud splní úkol k jeho spokojenosti. A najednou už věděl. Pohlédl na barona a pevným hlasem prohlásil:

„Já jsem hraničář, můj pane.“

Dav zašuměl překvapením.

Baron přistoupil blíž a tiše mu řekl: „Víš to jistě, Wille? Neodmítej jen proto, že si myslíš, že by to mohlo urazit nebo zklamat Halta. On trval na tom, že záleží jenom na tobě. Už souhlasil, že tvé rozhodnutí přijme.“

Will zavrtěl hlavou. Byl si ještě víc jistý než kdy předtím.

„Děkuji vám za tu poctu, můj pane.“ Podíval se na bojového mistra a s překvapením zjistil, že sir Rodney se usmívá a uznale pokyvuje hlavou. „A děkuji bojovému mistrovi i jeho rytířům za ušlechtilou nabídku. Ale já jsem hraničář.“ Pak zaváhal. „Nechci tím nikoho urazit, můj pane,“ skončil nejistě.

Baron se zasmál širokým úsměvem od ucha k uchu a drtil Willovi ruku svým železným stiskem.

„A já to jako urážku neberu, Wille. Vůbec ne! Tvoje věrnost cechu a mistrovi dělá čest tobě i nám všem, kdo tě známe!“ Ještě jednou naposled řádně potřásl Willovi rukou a propustil ho.

Will se uklonil a otočil se, aby znovu prošel tou dlouhou, předlouhou uličkou. Shromáždění mu znovu začali provolávat slávu, a když ho tentokrát jejich hlasy obklopily a nesly se až ke krovům velké síně, držel hlavu hrdě vzhůru. U masivních dveří zachytil jeden pohled a dočista zkoprnělý překvapením se zastavil.

Kousek stranou od davu, zahalený v šedozelené pláštěnce a s očima zakrytýma kapucí, stál totiž Halt.

A usmíval se.