Rytirka Natal

Kilometrovník desátý Hranice

Natálie je probudila ještě než začalo svítat. Čekal je pořádný kus cesty. Museli zahnout doprava, pak měli šanci dostat se na Hlavní silnici. Po ní je čekala ještě dlouhá cesta do Tumu, poslední výspy civilizace v západní zemi, posledního města Šťastné Impérie. Minou ho a dál bude… Je docela možné, že do této chvíle to byla procházka růžovým sadem. Za řekou Tum začínala místa, kam se vydal jenom málokdo. Na prstech bylo možné spočítat rytířky, které se vydaly na západ. A těch, co se vrátily… Ty snad vůbec nejsou…

„Co je?“ zeptala se potichu Olga.

Natálie zdvihla dlaň a naznačila jí tak, že má mlčet. Naslouchala. Nic.

Rozmrzele mávla rukou:

„Zdálo se mi, že jsem slyšela dusot kopyt a hlas rohu.“

„Něco se ti zdálo. Do Tumu je daleko.

„Třeba tu někdo loví.“

„Možná,“ pokrčila rameny Olga. „Poslyš, musíme si rozmyslet, jak představíme Kapitána v Tumu. Takhle to nepůjde, nikdo by to nepochopil. Kdybychom ho prohlásily za amazonku, vyvolalo by to hromadu zbytečných dotazů. Musíme popřemýšlet…“

„Je nejvyšší čas…“ souhlasila Natálie.

Ohlédla se. Kapitán nikde nablízku nebyl. Zmizel někde za stromy k potůčku za svou ranní toaletou. Tím lépe. Natálie se podívala do očí své věrné zbrojnošky a ušklíbla se:

''Víš, že je docela divné, když znám tvoje zvyky, že se ani nějak nesnažíš s ním navázat bližší kontakt…“

Přes všechna očekávání se Olga nezačervenala, ale naopak usmála a vrátila jí to s ještě daleko větší jízlivostí:

„Myslím na tebe, paní má. Neodvažuji se ti stát v cestě, neboť čtu v srdci tvém.“

„Cože?!“ Natálie v hněvu široce rozevřela oči. „Mě stát v cestě?! Ať se před Mrakem dělo cokoli, teď je jiná doba!“

„V očích máš ale úplně něco jiného.“

Natálie se chtěla odvrátit a odejít, ale pomyslela si, že by to Olga považovala za své vítězství, proto zůstala stát. Přeměřila si zbrojnošku od náušnic k ostruhám, a pak chladně usekávala:

„Žádám tě, abys si takové hlouposti pro příště nechala radši pro sebe!“ „Je mi tě líto.“

„Nezapomínej, prosím tě, že jsme neodletěly na Měsíc,“ řekla Natálie. „Dřív nebo později se vrátíme na svá panství a začneme žít dřívějším životem. Chováš se tak, jako kdyby Šťastná Impérie už neexistovala a my se neměly kam vrátit. Nějak tě začala cesta za Vědomostmi opíjet!“

„Tebe ne?“

Natálie se kousla do rtu. Promyslela si to, a pak se přiznala:

„Mám dojem, že mě taky. Mnohé věci chápu jinak než dřív. Teď mám ale příliš mnoho starostí a nemyslím tím nebezpečí na cestě…“ „Nechystáš se vrátit zpátky?“

„Ani náhodou,“ tvrdě odsekla Natálie. „Vydržím až do konce. Buď na vlastní oči uvidím Útes a přesvědčím se, že za ním leží země plná štěstí a blahobytu, nebo… Prostě se neotočím zpátky, dokud přede mnou bude ležet cesta. A ničeho nelituju!“

Od potoka se blížil Kapitán, umytý a veselý, ve své podivuhodné flekaté košili. Jakmile je uviděl, vydal ze sebe nelidský řev radosti z krásného bezoblačného jitra. Předvedl několik bleskurychlých výpadů fantastického bojového umění Starých. Natálie se zachmuřila. Jen tak z legrace si vyzkoušela co umí beze zbraně a velmi rychle se přesvědčila, že ji v mnohém předčí, přestože brala hodiny u nejlepších mistrů bojového umění. A to slůvko 'mnohém' je ještě strašně měkce řečeno. Takže se tu objevil ještě další důvod, proč byla Natálie se sebou potají hrozně nespokojená, zvlášť poté, co se tu tak tajemně Kapitán objevil. A nespokojenost nemizela, naopak…

„Čeho nelituješ, kněžno?“ zeptal se Kapitán, který zaslechl poslední slova.

Horn přiletěl od keřů, kde cosi očuchával, a skákal kolem něj. Další kapička hořkosti. Pes ho tak lehce začal uznávat a přitom ho Natálie vychovávala od štěněte…

„Mnohého nelituju,“ odsekla suše.

„A vidíš, mně je líto, že mi už zbyly jenom čtyři zásobníky. A taky tři granáty,“ zvážněl. „Vypotřebuj u svůj arzenál a budu se muset začít zabývat mečem. Můžeš se radovat. Rázem se zřítím z výšin moci vlastníka ohněm plivající tyčky a budu u tebe učněm. Kdysi jsem se chtěl učit šermovat. Kdybych býval, já trouba, věděl…“

„Taková perspektiva mě poněkud těší,“ Natálie si všimla jak mu oči zesmutněly, „ale neblázni. Třeba tam za Útesem najdeme těch tvých zásobníků celé hromady.“

„Ach, Natálko,“ řekl smutně, „těch pohádek o Útesech, za nimiž je zemský ráj, tak těch jsem se už naposlouchal…“

„Vy taky?“ vytřeštila Natálie oči.

„Mnó, samozřejmě trochu jinak, ale vcelku taky. Nějak se mi nechce věřit v ten váš Útes, za nímž jsou řeky plné mlíka… No nic, však uvidíme.

Tak popojedem?“

Jeli k Hlavní silnici. Slunce nechávali po levé ruce. Natálie mu v poslední době už ani v myšlenkách neříkala Tvář Velikého Bre. Dva dny jeli tím směrem a vzdálili se od Ničích Zemí a teď už se určitě nacházeli na území Šťastné Impérie. Stále častěji naráželi na pokácené stromy, záseky na kmenech, značky včelařů, lovecké chatky, vyšlapané cestičky.

Po jedné takové nyní jeli v něžné šedomodré ranní mlze, která dělala okolní les trošičku nereálným. Projeli kolem hnijících vývratů, jejichž spletené větve vytvářely neprůchodné bariéry. Zřejmě tu kdysi řádila silná vichřice. Vyjeli po stezce nahoru na kopeček. Natálie zatáhla za uzdu tak prudce, že se jí až zařízla do dlaní.

Tam vpředu dole stál oddíl na koních, rozvinutý do řídké řady.

Před desítkou jezdců stál kůň s velitelkou. Obyčejné brnění Šťastné Impérie, zlaté srpy a kladiva na šišácích. Jezdkyně byly připravené do bitvy. Kromě šupinových krunýřů ještě kalhoty, rukavice, náholenice z téhož materiálu. Tváře zmizely za ocelovými síťkami s průřezy pro oči. Koně jsou chráněni podobnými síťkami, hlavy mají překryté chrániči, které jim dodávají vzhled pohádkových příšer. Ani jedna rytířka, která si váží sama sebe, se nevypraví do bitvy bez štítu s erbem a pláště bez rodového znaku.

Kolem vládlo ticho. Jen občas některý z koní přešlápl, trhl hlavou. Cinkl postroj. Tyto zvuky, tak obyčejné, se za této situace zdály být výhrůžnými.

„Jestli nejste lupičky, řekněte mi, proč se stydíte za své erby?“ křikla Natálie.

Jezdkyně vpředu zdvihla kroužkovou síťku z obličeje. Za okamžik ji nechala spadnout dolů. Kov tak zakryl zlobný úsměv Šedé Kardinálky města Tomu. Kateřina křikla:

„Kněžno Natálie! Jsme nuceny tě zarmoutit. Tvé veselé cestování tady právě končí!“

„Houbelec, pekelec,“ zařval vesele Kapitán. „Údernice paní Bočkarevové, šanovně vás prosím, nechte nás v poklidu projet!“

Nic nechápal a nevěděl, jak moc je to vážné. A už vůbec nečekal jízlivou odpověď Kateřiny:

„Kněžno, tvůj chlapeček na hraní je moc špatně vychovaný, když se míchá do ženského rozhovoru! Kdes něco takového vykopala?“

Nehledě na smrtelné nebezpečí si Natálie odfrkla, když viděla Kapitánovu tvář, vyjadřující krajní ohromení a urážku. Zařval už opravdu vztekle:

„Tetičko, ty s tou síťkou přes ksicht, nepoužíváš ji proti létajícím oplatkám?“

Velitelský pohyb Kateřiny a dlouhá, těžká střela udeřila Kapitána do prsou. Odrazila se zpět rozštípnutá o kyrys, který měl Kapitán pod košilí. Bůhvíproč mu říkal neprůstřelná vesta. Legrácky skončily. Jejich budoucnost se dala předpovědět velmi lehce. Natálie přece jenom vykřikla:

„Vyzývám tě na čestný souboj!“

„S heretiky se nebiji!“ klidně odvětila Kateřina. „Jsem spíš zvyklá

připravovat je o zuby a nehtíky. Odhoďte zbraně. Jestli se vzdáte, slibuji vám lehkou smrt.“

„Žádám o nestranný soud v přítomnosti kněžek Tomu!“ vykřikla Natálie.“

„Nemá smysl! Odhoďte zbraně!“

„Natálko, to je opravdu tak vážné?“ tiše se zeptal Kapitán.

„To je smrt! Tys to nepochopil?“ právě tak tiše mu odpověděla Natálie. „Bez jakýchkoli pochyb. Nikam nás nepovezou, to je nad slunce jasné. Zabijou nás všechny tady.“

„Natálko,já nemůžu… Vždyť jsou to ženský…“

„Jsou to vojáci, a kromě toho ještě i velmi schopní kati,“ řekla Natálie. Nebyl čas na to lámat ho, nebo mu něco dokazovat. Vytáhla meč. „No co… Jdem si pro smrt, Oli!“

Najednou se Kapitánův kůň rozběhl dolů ze svahu. Zastavil se před řadou Rudých Ďáblic zakutých do železa. Všechny najednou, bez příkazu, vytrhly meče z pochev. Natálie zaryla ostruhy Rosinantovi do slabin a řítila se dolů. Řvala přitom rodový pokřik. Ale Kapitán už zdvihl samopal Střílel z bezprostřední blízkosti z prava do leva. Divoce chroptící koně se stavěli na zadní. S dutými údery padali na zem jezdci. Kdosi zařičel a v tomtéž okamžiku zmlkl. Kateřinin kůň, bez jezdce a s krví nalitýma očima, málem vrazil hrudí do Rosinanta. Natálie přitáhla uzdu. Už byl konec. Udělalo se jí špatně. Jen tak tak zadržela zvracení, když si představila válečné pole Starých.

Koně bez jezdců běhali tryskem kolem, pouze jeden jediný, který byl zraněný, se zmítal na zemi. Řičel tak, že stydla krev v žilách. Kapitán seskočil s koně na zem. Něco křičel, přiložil samopal koni k hlavě a zvíře ztichlo. Kapitán se rozhlédl šílenýma očima. Tvář měl zmrtvělou. Prsty se mu bez jeho vědomí svíraly a rozevíraly, snažily se přetrhnout řemen samopalu.

Natálie si malátně klekla vedle něj. „Pane bože… Ženské…“ řekl chraplavě. „Zabily by nás,“ řekla měkce Natálie.

„Já vím. Nic nového pod sluncem. Buď my je, nebo ony nás. Žít se chce? Nemyslel jsem si, že zase…“ upřel na ni šílený pohled. „Bože… To se mi dostalo parádního záhrobního života. Nevíš ani, kde je hůř…“ popadl Natálii za zápěstí. „Že to nešlo udělat jinak?! Že ne?!“

„Nešlo,“ řekla Natálie. „Uklidni se prosím. Opravdu to jinak nešlo.“ Kapitán ji k sobě přitáhl a políbil ji. Přitiskl ji k sobě, jako kdyby za chvilku měl nastat konec světa. Natálie se nebránila. Pochopila, že je pro něj teď symbolem podpory a přátelství. Klečela, ruce spuštěné k zemi. Držel ji v křečovitém objetí. V hlavě měla úplný galimatyáš, v němž by se nedokázala rozebrat ani náhodou. Něco se s ní dělo, něco umíralo, něco se rodilo. Rozhodná, nebojácná a neohrožená kněžna Natálie, hrdinka dobrých deseti válek a minimálně stovky soubojů, se nyní stala maličkou holčičkou v zemi podivných snů.

Potom ji Kapitán pustil. Natálie se na něj roztržitě a smutně podívala. Chtělo se jí něco říct, ale scházela jí slova.

Hrob ryli za pomoci mečů všichni tři. Mlčeli.