Rytirka Natal

Kilometrovník třináctý Sen o žitných apoštolech

Natálie jela v čele svého malého oddílu zasmušile jako bouřkový mrak. Dokonce i na Rosinanta přešla nálada jeho paní. O Olze a Kapitánovi ani nemluvě. Ani se nepokoušeli začínat nějaký rozhovor. V jejich očích Natálie viděla nepokryté nepochopení. Nebyla schopna najít vhodná slova, takže naštvaně mlčela, kvůli čemuž se vztekala ještě víc. Vznikl tak uzavřený kruh.

Kdyby si to měla přiznat úplně na rovinu, tak by chtěla být někde o samotě s Kapitánem, vzít se za ruce a vyříkat si všechno, co je potřeba. O tom, že jsou přece jenom lidé z úplně jiných světů a že budou si muset strašně moc polámat hlavy nad tím, jak ty dva světy přiblížit, ohladit hrany, aby se zrodilo něco nového, co by neranilo ničí hrdost, samolibost a názory na život. O tom, co každý z nich bude muset obětovat a jestli bude potřeba vůbec něco obětovat. A vůbec, jestli stihnou do konce jejich cesty do neznáma vyřešit všechny problémy jednou provždycky?

Časem se jí zdálo, že si i Kapitán láme hlavu tím samým. Určitě. Možná, že jeho myšlenky jsou jenom odrazem toho, o čem přemýšlí Natálie. A možná, že taky čeká jenom na nějakou příležitost…

Jenže ta se nějak nechtěla naskytnout. Lesy skončily a už třetí den jeli po rovině, kterou tu a tam narušoval nevysoký kopec. Takové prostředí je tím nejnevhodnějším místem pro vážné rozhovory. Tak už to někdy bývá, že člověk šíleně potřebuje stromy nad hlavou, lesní mýtinu, pěkný pokoj, balkón, starou dřevěnou stěnu… Takže nejlíp by bylo vzít se za ruce a odejít někam dál od postaveného tábora. Nejvíc ze všeho Natálii mučila myšlenka, že si Kapitán může pomyslet, že se mu tehdy vrhla kolem krku jenom kvůli nekonečné vděčnosti za záchranu. Aby se zbavila alespoň tohoto nedorozumění, přidržela koně, a když ji Kapitán dohnal, tiše se ho zeptala:

„Nezlobíš se na mě?“

„Za co, bože,“ v jeho hlasu však zněly smutné noty. „Všechno je v pořádku…“

„Právě že ne,“ řekla Natálie, aniž by se na něj podívala. „Jenom se na mě nezlob… Přemýšlím a je mi těžko.“

„Prapodivná náhodička,“ řekl Kapitán už veseleji, „taky přemýšlím a kupodivu ne o těch nejjednodušších věcech. Co kdyby sme si někam sedli a popovídali si o tom spolu a pěkně nahlas?“

„Ještě chvíli počkej,“ řekla Natálie. „Jenom se na mě nezlob, jo? Ještě chvilku počkáme…“

A odjela kupředu. Jako kdyby se jí odvalil z duše pořádný balvan. Pobídla Rosinanta do mírného cvalu. Vlasy jí vlály zpod přilby, kterou zdobil zlatý srp a kladivo. Kde jsou ty časy, kdy se jí život zdál plný tíživých záhad, ale přitom vlastně docela prostý, bez nějakých velkých nepříjemností? Kde jsou ty časy, kdy by ji ani nenapadlo, že změna základů je tak strašně mučivá záležitost? Natálie, kněžna z horského výběžku Ulu-Gemu, z rodu Druhých Sekretářek, odvážná rytířka, co se dala na pochod za Vědomostmi. Ach, jak krásná a lehká se zpočátku ta cesta zdála…

Zastavila koně. Kolem ní se do dálky táhla obdělaná pole. Pšenice tu stála jako zlatá, pevná a pružná stěna, co se jen tak zlehýnka kýve ve větru. Natálie seskočila ze sedla, utrhla klas a rozetřela ho v dlaních. Ochutnala zrní. Byla to opravdová pšenice, nejen na pohled, ale i na chuť.

Kapitán a Olga ji dojeli. Natálie mlčky ukázala kolem sebe. Ukazovala na zlatavá pole, která mizela až za obzorem.

„No, minimálně to není Kanál,“ řekl Kapitán.

Všem bylo jasné, co znamenají ty zlaté klasy. Obrovská pole, to je stát. Teď už jde o to, čí jsou a jak se tu chovají k poutníkům.

Nezbývalo jim nic jiného, než jet dál, a to také udělali. Vbrzku našli vyježděnou cestu a dali se po ní. A neuplynulo až tak mnoho času, když se Kapitán náhodou ohlédl a vykřikl:

„K čertu!“

Daleko vzadu, kousek od cesty, po níž jeli, se zdvihal tenoučký sloupek dýmu. Pak v něm vznikla mezírka. Opět sloup dýmu. A vedle se objevil ještě jeden.

„Blahopřeju,“ řekl Kapitán. „Jsme v pytli. Možná, že ti vepředu už dokonce vědí i kolik nás je.“

„To je příjemná zvěst,“ opáčila Natálie. „No co, stejně nám nezbývá, než jet kupředu…“

„Už je to moc dlouho, co jsme se s nikým neprali,“ dodala flegmaticky Olga.“

„Tak to sis vybrala perfektní okamžik, kdy chceš něčeho litovat!“ odfrkl si Kapitán. „No, už jedou! Kontrola dokladů a zavazadel!“

Nad cestou stál mrak prachu. Vstříc jim jel celý jízdní oddíl, dvacet lidí.

Natálie položila ruku na rukojeť meče.

Zastavili se uprostřed cesty a mlčky čekali. Prach se usazoval a už bylo možné rozeznat rudé štíty a různobarevné pláště.

Jezdci s obtížemi uklidňovali koně. Všichni to byli muži, modroocí, se zrzavými bradkami. Ve všem ostatním se podobali Natálii, brnění, meče, kopí, ostrohroté přilby, na nichž však scházely symboly srpu a kladiva. Štíty měli trochu jiné, měly kapkovitý tvar, a byly bez erbů. Někteří vojíni byli vyzbrojeni palcáty. Ty se v Impérii prakticky nepoužívaly. Natálie nevěděla, jestli se z takového setkání má radovat, nebo jestli jim věští nové nepříjemnosti.

Se zájmem a ostražitě se navzájem prohlíželi. Potom Natálie popohnala koně vpřed, tak aby se ocitla o koňskou délku před ostatními a řekla:

„Jsem Natálie, kněžna výběžků Ulu-Gemu, rytířka z rodu Druhých Sekretářek. Kdo jste vy?“

Přesně tak jako ona, vyjel vpřed jezdec ve fialovém plášti, se zlatým řetězem na krku. Odpověděl:

„Jsem vévoda Bobrec a velím pohraniční stráži. S čím přicházíte? Proč je jediný muž mezi vámi oblečen tak ohavně a dívky jsou v brnění?“

„Tak je to u nás zvykem,“ řekla Natálie a z jejího hlasu zněla vyzývavost.

Pochopil ji a odpověděl právě tak stroze:

„Něco takového není možné, modrooká. A kdyby i bylo, tak by stačilo řemenem přelíznout vaše něžné prdelky.“

„Tak to zkus,“ vytáhla Natálie meč do poloviny.

„Natynko, neblázni. Jsme v cizím chrámu a musíme se nejdřív porozhlédnout,“ tiše jí poradil Kapitán.

Vévoda Bobrec si pohrával s knutou, která měla vyřezávanou rukojeť. Neměl nejmenší snahu sáhnout po meči. Díval se na Natálii s dobromyslnýmn úsměškem. Vyzařovalo z něj klidné sebevědomí člověka, který má v zádech dvě desítky jezdců a navíc je ve své vlastní zemi.

„Tak co?“ zeptala se Natálie.

Cítila se stále ještě nepříliš jistě.

„Odkud jsi, žes tak divoká?“ zeptal se Bobrec a bylo vidět, že ho to opravdu zajímá.

„Odtud, kde jsou všichni takoví,“ odsekla Natálie a hrdě zdvihla hlavu. „Budeme předpokládat, že meč ovládáš dobře,“ řekl Bobrec. „Dokonce bys mohla i někoho škrábnout. Jak dlouho vydržíš? U svatého Pera, my tě, samozřejmě, nezabijem. Ale za to řemenem tě pořádně poučíme, že si hodně dlouho nesedneš…“

„Hele, pohraničníku, neprovokuj,“ řekl Kapitán. „Víš co? Dáme klidnější hovor, jo? Děvčata jsou mladá a horkokrevná. Jsou zvyklé rychle vytáhnout rapíry. Ještě si s nimi a postříbřeným palcátem v ruce nepohrály, i když nejsou žádná mýdelka… S tím radši počítej. Seš seriózní mužskej, to vidím.

Proto mi vysvětli: U vás je zvykem podřezávat počestné poutníky?“

„Podřezáváme, když je to potřeba. Vyzvědače a sebranku z Kanálu,“ řekl důstojně Bobrec. „Jestli patříš k slušným poutníkům, tak se ti nic nestane. A ty seš kdo?“

„Jak bych ti to řekl… Momentálně bych to definoval asi jako… poutník. Koukaj zachmuřeně z chalupy. Ani bohatej, ani chudej, stejně tě k sobě na nocleh nepustěj… „

Bobrec na něj vytřeštil oči:

„Odkud to znáš?“ a sám slavnostně pokračoval, jako když předčítají modlitbu:

Teď zase pro změnu vyvaloval oči Kapitán. I nálada jezdců se změnila. Už nestáli napjatí a jejich pohledy ztratily ostražitost. Tušení nadcházejícího boje zmizelo beze stopy. Natálie bezděky povolila prsty sevřené kolem meče. Zajel do pochvy, až záštita cinkla o stříbrné kování.

„Tos měl říct hned,“ řekl Bobrec. „Když už přijíždíte z tamté strany, nevíte co za blázinec se konal tudle noc u Kanálníků? Plápolalo to tam parádně.“

„Snažil jsem se,“ řekl skromně Kapitán.

„Cože? Ty? Co se tam dělo?“

„Chovali se jako ti nejhorší parchanti,“ řekl Kapitán. „Naši Natálku dotáhli k sobě na návštěvu, aniž by se slušně zeptali. Tak jsem musel… Vás si nevšímají?“

„Nás si už, bratře, nevšímají dost dlouho,“ vysvětlil Bobrec významně; „Kdyby ses zeptal mého dědy, bude ti vyprávět, jak učili Kanálníky slušnému chování…“

Kapitán přehodil nohu přes sedlo. Seskočil na zem a navrhl vévodovi: „Pojďme si poplkat.“

Bobrecovi to nepřišlo divné. Také slezl. Poodešli od cesty a živě si spolu něco povídali. Tu se jeden rozmachoval rukama, tu druhý. Zřejmě aby byl přesvědčivější. Nicméně to vypadalo mírumilovně a trvalo to dost dlouho. Dvakrát se Bobrec ohlédl a podíval na Natálii, udiveně a uctivě. Potom se rozhovor zřejmě stočil na samopal. Kapitán vystřelil do země. Koňáci se poplašili, ale Bobrec mávl rukou a zůstal klidný, i když se mu to nedařilo tak úplně.

Vraceli se jako lidé, kteří jsou spokojeni tím druhým a také dokončili nějaké obtížné poslání. Bobrec se usmál:

„Zbytečný poplach! Jsou to naši,“ a vesele se podíval na Natálii. „Stejně nevěřím modroočko, že jsi šikovnější s mečem než já…“

„Někdy později to můžeme vyzkoušet,“ řekla Natálie klidně, „když se nám bude chtít.“

Vydali se na cestu. Bobrec jel mezi Kapitánem a Natálií a vykládal.

Pokračoval v rozhovoru, který začal už s Kapitánem:

„Pochop, papírů zůstalo od Temnoty strašně málo. Je však známo, že svatý Per chodil po této zemi. Učil nás, že sprosťáren proti nám už udělali moc, takže si nemáme nikoho moc všímat a neskákat cizím na špek. Máme si žít podle vlastního rozumu a v souladu s přírodou. Protože srandičky zmizej jako oblaka, či dým a příroda, ta je věčná. A díla Mnohosmutných, žitných apoštolů, zapsal sám podle toho, co si pamatoval v těch počátečních dobách. Uctíváme ty apoštoly jako lidi s duší, kteří se dokážou dotknout srdce.“ Jeho tvář ztuhla, když zpěvavě deklamoval:

Kapitán bez jakéhokoli rozmýšlení navázal:

Na půl ucha Natálie slyšela, jak Olga za jejími zády někomu odpovídá a směje se. Všechno bylo v pořádku. Natálii už nějak neudivovalo, že vedle ní jedou v rytířské zbroji muži a ne ženy. Svět byl velký a mnohotvárný. Její předchozí život byla jenom jedna perlička v celém náhrdelníku zvyků a obyčejů, zákonů a nařízení. Bylo obtížné vzdát se přesvědčení, že jediné pravdivé a správné je to, co znala od dětství. Ještě nesnadněji přijímala právo druhých žít podle zákonů, které jim odkázali jejich předci. Pouť pokračovala a staré předsudky z ní vypadávaly jako mléčné zuby. Natálie se cítila starší, jako kdyby neseděla v sedle dny, ale roky.

Vpředu se objevilo město. Přímé, čisté ulice. Vysoké dřevěné a kamenné domy s vesele barevnými střechami. Byly tak barevné jako jarmareční bonbóny. Na domech se skvěly barevné vitráže. Takové Natálie viděla jenom v imperátorském paláci a tady byly skoro na každém domě.

Kitěž!“ s hrdostí utrousil Bobrec.

Město nemělo hradby. I to mnohé řeklo Natálii, která znala boje na hranicích knížectví a obsazování Národních výborů nejen z doslechu. Věděla i o masivních hradbách každého města ve Šťastné Impérii, železem okovaných branách. Jenom velmi silné město, které je přesvědčeno o své převaze, může vyměnit hradby za sílu svých rytířů.

„Budete bydlet u mě,“ řekl Bobrec. „Nebudete překážet. Mimochodem, je tady můj mladší bratr a je svobodný, takže kdybys náhodou, modrooká, chtěla přijmout starosvaty…“

Kapitán neřekl nic, jenom se vévodovi podíval do očí a zuby se mu zaleskly zpod sluncem vyšisovaných vousů. Natálie se smíšenými pocity rozpaků a hrdosti sklopila oči. Bobrec se zaraženě poškrábal na zátylku:

„Aha, už chápu. Berte to, že jsem si dělal legraci.“

Dům měl veliký, s čistým dvorem. Dřevěné schody vedly na krytou galerii, kterou podpíraly vyřezávané sloupy. Po dvoře pobíhali právě takoví psi, na jaké byla zvyklá, právě takové slepice. Dokonce tu hrdě kráčel i pestrobarevný kohout a domýšlivě se rozhlížel po okolí. Jenom hospodářka, která jim vyšla vstříc, Natálii hrozně překvapila, i když se snažila nedat to na sobě znát.

Natálie poprvé v životě viděla ženu bez kalhot. Toto slovní spojení bylo pro ni tak nemožné, jako například „tvrdý vzduch“. Bobrecova žena na sobě měla bílou košili pod kolena, v pase staženou vyšívaným opaskem. Široké rukávy se doplňovaly výstřihem, který odhaloval ladnou šíji. Podolek měla vyšitý červeným, modrým a žlutým hedvábím. Natálie musela přiznat, že to vypadá velmi hezky. Žena se pohybovala lehce, svobodně a graciézně. Vůbec se nestyděla za holá kolena svých opálených nohou. Bylo evidentní, že je to obvyklé ženské oblečení a že tak tady chodí všechny.

I hospodyně se na ně dívala udiveně. Hlavně na ni a Olgu. Kapitán ji ani moc nezajímal. To jenom potvrzovalo, že obě tu vypadají podivně. Natálie se, podle svého zvyku, kousla do spodního rtu.

„Báňu! Báňu to chce, matko! Teď naše hosty zaženeme do báňi!“ hřměl vesele Bobrec.

Objal ženu kolem ramen a usmíval se na hosty otevřeným, mírně chvástavým úsměvem šťastného člověka. Natálie pocítila lehké bodnutí závisti. Asi poprvé se jí zdálo něco v jejím předchozím životě nesprávné.

„Co to je báňa?“ přece jenom nevydržela, když odepínala meč. Bobrec se rozchechtal, ne urážlivě, ale tak nahlas, že se kohout lekl a poodlétl o kus dál.

„Neznáš ji? No, modroočko… No, kněžno a ještě s mečem! Aleno, je ti jasné, co máš udělat? Ukaž našim hostům báňu tak, aby do konce života nezapomněli, co to je!“

Velmi rychle Olga i s Natálií zjistily, že báňa je věc, která se hned po prvním seznámení zaryje hluboko pod kůži a nedá se na ni zapomenout. Nikdy! Popsat se však dá taky těžko.

Horká pára, vědro ledové vody, podle vylité Alenou na hlavu v nejnečekanějším okamžiku. Vylekaně spokojené zavřeštění. Syčení vody na rozpálených kamenech. Pocit kůže vymydlené až do skřípotu. Příjemné rány březovými košťátky, které čarodějně kouzelně únavu a špatnou náladu.

Jedním slovem, když se Natálie vypotácela do předsíně a pokusila se vydýchat, cítila se jako znovuzrozená. S tím se nemohly srovnávat lázně Šťastné lmpérie, ani koupání. Vzala si z Aleniných rukou džbánek slabého piva a žíznivě se k němu přisála. Pila tak rychle, až jí pivo stékalo po hrudi, Předala džbánek Olze a odfrkla si:

„Pohádka!“

„Vy neznáte báňu?“ zavrtěla soustrastně Alena hlavou. „To je smutné… Nechcete si, děvčata, obléknout šaty? Myslela jsem si… A tak jsem vám je přinesla,“ kývla k lavici s oblečením.

„Tak tohle jsou šaty? Ať mě Chru bací!“ vzpomněla si Natálie na staré rouhání.

Vzpomněla si na předchozí život; jak jí ho ukazoval čaroděj. Kouzelník to byl politováníhodný, ale šaty ukázal správně: Jsou to stejné šaty, jako má Alena. Ale má si je vzít a vyjít v nich mezi lidi?

„Musím?“ zeptala se skoro žalostným tónem.

„Samozřejmě že ne,“ usmívala se Alena. „Jenže u nás není zvykem, aby děvčata chodila v kalhotech. Vypadáte v nich nezvykle. Otáčet se za vámi na ulicích asi nebudou, ale pro sebe se vám budou smát…“

Není jasné, jak by se Natálie zachovala, kdyby tu nebyla Olga. Té se nabídka vyloženě líbila, dokonce se jí rozhořely oči. Udělala na Natálii prosebný obličej:

„Natálie, jenom tak pro zajímavost.“

Natálie si musela čestně přiznat, že ji zvědavost pokoušela právě tak.

Alena vypadala v šatech… Natálií háral nějaký nový cit. Byla to směs závisti, chuti soupeřit, chuti vyšperkovat se…

„A taky líbit se jednomu…“ rozhodně ukončila debatu sama se sebou.

Olga si už přes hlavu oblékala bílé šaty s výšivkou. Alena ji pomáhala. Pas omotala hedvábnou kroucenou šňůrkou a zavázala ji. Odstoupila o krok a prohlédla si ji:

„Mnó. Prostě nádhera!“

„A zrcadlo?“ vyhrkla Olga.

„Zrcadlo je v domě. Půjdeš se tam podívat?“

„Jdu!“

Natálie váhala. A bylo proč. Z jedné strany to bylo nezvyklé. S rytířkou se nikdy nic takového nedělo. Na druhé strany nikde nebylo řečeno, ani napsáno, že nošení takového oblečení odporuje rytířskému kodexu a je zakázané. Všechny zákony o něčem takovém mlčí. Když se to vezme z pozice, že co není zakázané, je dovolené, nikde není černé na bílém, že se rytířka nesmí objevit před lidmi bez kalhot. Nikdo s takovým případem nepočítal.

Natálie rezignovaně mávla rukou:

„No tak jo!“

A byla v šatech. Popotáhla za podolek, upravila si pásek a s hranou lhostejností se zajímala:

„Doufám, že nevypadám směšně?“

„Vypadáš nádherně,“ řekla Alena tónem starší a moudřejší, i když věkem se od Natálie příliš nelišila. „Přísahám apoštolům, že nic lepšího sis přát nemohla.“

Přece jenom musela sebrat veškerou odvahu, aby vyšla z báni a jako by nic přešla přes dvůr do domu. Nejdřív ji Alena odvedla do místnosti s velikým zrcadlem. Když se uviděla celá, nebyla Natálie schopná popsat všechny pocity, které ji zachvátily. Utěšovala se myšlenkou, že kde není zákaz… Přes veškeré pochyby se však kochala tím jak vypadá. Olga si žádné takové problémy nedělala.

Natálie se nakonec odhodlala vyjít ven, a vzápětí zrudla pod nadšeným Kapitánovým pohledem. Dokázal jenom vydechnout:

„Natálko, nemám slov…“

Sám se vrátil z báni spokojený v bílé, vyšívané Bobrecově košili a jeho modrých kalhotech s červenými lampasy. Špičaté boty měl půjčené od vévodova bratra. Během putování se mu strniště změnilo v kučeravou bradku a Kapitánovi se ji nechtělo oholit. Točil se před zrcadlem možná ještě déle než Natálie. Když zachytil její posměšný pohled, vysvětlil bez nejmenších rozpaků:

„Víš, vždycky se mi takhle chtělo procházet se po městě… Bobreci, nemáš náhodou papachu? Se zlatými střapci. Narazit si ji na kučeravou hlavu a půjdu po městě honit vodu.“

„Najdeme ji, Ivanyči,“ Bobrec položil na stůl oblý hliněný džbán plný medoviny. „Ale zatím, jak je zvykem po báni a ne námi…“

Stůl byl bohatší, než mnohý z těch u nichž Natálie seděla ve Šťastné Impérii. Nejdřív se jí medovina zdála slabá, jako sladká vodička. Ale vbrzku jí začalo šumět v hlavě, a teprve pak ocenila lstivost pití. Šaty už jí vůbec nevyváděly z míry a nezdály se jí obtížné. Všímala si častých Kapitánových pohledů. Vzpomněla si na tvrdé pytle a třesk požáru, potom slejvák a všechna slova, která byla řečena. Aby se od toho odtrhla, pokusila se obrátit list. Řekla Bobrecovi:

„Dobře si tady žijete, přiznávám. Báňa, šaty, kolem města nemáte hradby…“

Bobrec se podíval na svou ženu. Usmáli se na sebe a potom vévoda řekl:

„Víš, Natálko, samozřejmě, že náš život není úplně bezoblačný… Bylo by nádherné, kdyby na zemi žili jenom světci, ale to zatím není. Stávají se různé věci. I lidé bývají různí… Nicméně se snažíme…“

„A víte co? Vysvětlete mi,“ řekla trošičku namazaná Natálie hlasitě a rozhodně, „kdo z nás je blíž Starým? Šťastná Impérie, nebo vy? To znamená, kdo je šťastnější? Tohle mě hněte…“

Bobrec rozhodil rukama:

„Tohle posoudit nemohu. Jeden 'Starý sedí vedle tebe.“

Kapitán seděl a mlčel. Soustředěně přemýšlel. Měl napjatou tvář, která ztratila všechnu bezstarostnost.

„Hergot, ta Natynka,“ řekl nakonec, „někdy se trefí přesně na ohryzek. Podle mě je nutné položit otázku úplně jinak. I když je to pro mě bolestné, tak nemohu připustit, že podobat se Starým, tedy nám, znamená být šťastnější. Kdybych si měl vybrat, tak bych nechtěl žít v té vaší Šťastné Impérii, ale tady. A co ty?“

„Tam je moje vlast,“ řekla Natálie. „Tam…“

„Hosti moji drazí!“ vykřikl Bobrec. „Musím se přiznat, že nezvládám učené rozhovory. Jsem prostý pohraničník a nic víc. Ale až přijde můj bratr… Je to vědec, budoucí astronom, tak ten se stýká s chytrými myšlenkami. S ním se o takových věcech bavte. A my se budeme po báni zabývat normálními věcmi,“ mávl rukou nad stolem.

Bouchly dveře a někdo od prahu vesele zakřičel:

„Vévodo, neřvi tolik! Vyplašíš všechny nepřátele!“

„Jedno ucho spí a druhé je ve službě!“ Bobrec se nadzdvihl. „Tohle je můj učený bratříček, který vbrzku díru do nebe prokouká, všechny hvězdy spočítá a do knih zapíše.“

Bratr byl opravdu o něco mladší, ale vzrůstem si s vévodou nezadal. Ani v ramenou neustupoval staršímu bratrovi. Jenom obličej měl hubenější a oči ho zradily. Patřily člověku, který je zvyklý hodně a dlouho číst. Natálie takové oči znala. Měli je sečtělí lidé v Impérii. Pravda, ti je měli smutnější, možná proto, že v Impérii bylo knih tak málo, že se někteří snažili psát svoje vlastní.

„Hvězdopravec Jelizar,“ řekl Bobrec mladší. „Jak vám říkají už vím. Co na mě vyvaluješ oči bratříčku? Tvoji koňáci mají ženy a přátele. A ženy sousedky. Přes pět ulic se vypráví, že kněžna Natálie zabila draka a o ulici dál se povídá, že všechny kanálníky zahnala do Kanálu a přikázala jim tam sedět, dokud nenaberou rozum. Což lidi berou. Pravda, moc tomu nevěřím. S Kanálem to není tak jednoduché. Tam se ještě budeme muset moc namáhat… Je to tak co kněžno?“

„Jo,“ řekla Natálie a dívala se mu přímo do očí, „ještě si s nimi užijete.“ Podíval se na Olgu a ta na něj. Jejich pohledy se srazily, až to zajiskřilo. „Tak ke stolu!“ staral se Bobrec starší.

Natálii se zdálo, že se k svému mladšímu bratru chová s úctou. Zřejmě k tomu měl důvod.

„Neotravuje vás to ještě u stolu?“ zeptal se Jelizar klidně a jistě. „Kdybys je alespoň provedl po městě… Co vy na to?“

„Samozřejmě půjdeme,“ vyskočila Olga dřív, než se kdokoli stačil ozvat. V šesti šli širokými ulicemi i uličkami. Lampy plály na sloupech jasným a klidným plamenem bez dýmu a sazí. Tu a tam bylo slyšet písně. Některé i smutné. Nicméně srovnání s ulicemi Šťastné Impérie nedopadalo pro ni dobře. Určitě by se setkali s ukňouranými výstupy opilých řemeslníků, nebo se zdrženlivější bitkou vyšší společnosti, cinkotem mečů souboje.

„Není co srovnávat,“ pomyslela si Natálie. „Je tady daleko klidněji. Okamžitě se to dá vycítit.“

Úkosem se podívala přes rameno. Olga s Jelizarem se mírně opozdili a o něčem si potichu vyprávěli. Chovali se jako staří dobří známí. Natálie, v lehkém alkoholovém rozjaření, po nich chtěla hodit nějakou jedovatost, ale Kapitánova dlaň jí stiskla prsty. Ztichla a sklonila hlavu. Vzpomněla si, že život je strašně složitý. A největší složitost kráčí vedle ní a drží ji za ruku.

Vyšli na rozlehlé náměstí zalité rudým světlem úplňku. Stály zde čtyři mistrovsky vytesané kamenné postavy. Jedna byla vyšší, než ostatní. Zobrazovala člověka se zachmuřenou tváří. Gesto jedné ruky vyjadřovalo rozhodnost a odpor. Ostatní stáli volně, se svěšenýma rukama, v klidných a mírumilovných pózách, jako kdyby odpočívali po těžkých a obtížných činech. Jejich tváře, jak si Natálie všimla, byly spíš smutné. Jejich vlasy pokrývaly věnce z žitných klasů, které nebyly kamenné, ale opravdové. Před nimi na malé kamenné desce hořel nízký, jasně červený oheň.

„Ten nejvyšší je svatý Per,“ řekl Jelizar. „Jeho příjmení se ztratilo v běhu věků, ale slova a činy, které položily základ, zůstaly. A ten byl prostý. Neztratit sám sebe. Samozřejmě, že všechno je složitější a delší. Zůstaly po něm knihy, ale to hlavní zní velmi jednoduše: Být sám sebou a žít tak, aby stálo za to pamatovat si vás,“ odmlčel se. „Zřejmě jsme si nezapamatovali úplně všechno, leccos jsme popletli, ale to, co zůstalo, je pravda. A támhleto jsou žitní apoštolové, mučedníci země a paměti. Svatý Sergěj, svatý Sergěj Druhý a svatý Nikolaj. Proto se modlíme za jejich čestný život a zlou smrt podlou zabijáckou rukou.“

Dlaň, svírající Natáliinu ruku, se rozevřela. Natálie zvedla oči ke Kapitánovi a šeptem se ho zeptala:

„Jak to bylo ve skutečnosti?“

Neodpověděl. Došel k silné, čtvercové desce, k rudému plameni. Naklonil se a položil něco dál od ohně. Natálie popošla kupředu a podívala se. Byl to kousek chleba. Kapitán se vrátil a stoupl si vedle ní. Tiše řekl:

„Kdyby v životě měli aspoň kousek chleba…“

Natálii připadalo, že na ni dýchla syrová zima. Otřásla se a zimomřivě zvedla ramena. Něco za tím vším bylo. Nějaká tragédie, určitě složitější, strašnější a nepochopitelnější, než zůstala v úryvcích vzpomínek.

„Co si lidi budou pamatovat o nás, kdybychom najednou zmizeli z tváře země?“ pomyslela si Natálie.

Odpověď na svou otázku však nenašla.

Vraceli se mlčky. Dokonce i Olga s Jelizarem ztichli. Natálii neopouštěla předtucha, že se přiblížila k nějaké hranici. Musí teď udělat rozhodný krok vpřed a nechat na příště přemýšlení o všech problémech okolo. Nějakou dobu se přetvařovala sama před sebou, že nechápe, v čem ta hranice je, a že ten krok je potřeba ještě o chvíli odložit.

Došla ke dveřím svého pokoje, pootevřela je o chvilinku dřív, než na ně stačil zaklepat. Položila Kapitánovi ruce kolem krku, zavřela oči a přitiskla se k jeho rtům.