Jsi žena, a to je vítr volnosti,
roztržitý ve smutku a lásce…
J. Kuzněcov
Aby Kapitán mohl přijet do města Tumu a nezpůsobil nežádoucí pozornost, to nebyla vůbec jednoduchá věc. musely projevit hromadu vynalézavosti. Nemohly ho prohlásit za amazonku, vzhledem k tomu, že pro něj neměly brnění. V jeho normálním oblečení to také nešlo, neboť by ho považovali za tuláka, který nemá co dělat ve společnosti rytířky a její zbrojnošky, a zvlášť ne v nějakém slušném hostinci. Když Kapitán zjistil, že by ho mohli považovat za lehkého muže, který se přilípl na putující rytířky, měl takový výraz v tváři, že se to ani nedá popsat. V každém případě bude jeho přítomnost živná půda pro pomluvy a drby. Pořádně si zapřemýšlely, ale nakonec se řešení našlo. Kapitán si oblékl džíny příhodné velikosti a perfektní jasně červenou halenku se zlatými sponkami. To všechno našli ve vaku jedné z Ďáblic. V tomtéž vaku se našel i drahocenný náhrdelník. Podle všeho se ona Ďáblice chtěla v Tumu řádně předvést. Náhrdelník si Kapitán nechtěl vzít za žádnou cenu, ale nakonec mu Natálie s Olgou vtloukly do hlavy, že je to jednoznačné znamení příslušnosti k silnému pohlaví. K pasu mu pověsily dva kinžály, přes rameno řemen s rohem. Kriticky si prohlédly dílo svých rukou a byly spokojeny. Pro nezasvěceného to byl silný, žensky vypadající sluha, lovčí, nebo psář. Někdy se takoví najdou i mezi muži. Rozhodly se, že bude psářem. Kapitán neprotestoval Jeho věci pečlivě ukryly do vaku.
„Teď jak se budeš chovat,“ radila Olga. Natálie stála hned vedle a pochechtávala se. „Na muže musíš koukat trochu svrchu…“
„To není žádný problém,“ slíbil Kapitán. „Na ty vaše třasořitky…“
„K ženám se chovej jako rovný k rovným. Ne abys podléhal jejich namlouvání. A ne abys ses nechal…“
„Co abych…“
„Mnó, třeba tě některá plácne po zadku a řekne ti, že se jí líbíš,“ Olga se zvonivě rozesmála. Kapitán se zašklebil „V tom případě nepropadej panice.“
„Nemám strach. To zvládnu bez nejmenších problémů,“ uklidňoval je Kapitán. „A můžu jim odpovědět tímtéž?“
Podívaly se na sebe, a pak Olga kývla:
„V zásadě je to možné. Jenom počítej s tím, že to nesmíš přehnat!
V mnohém, vzhledem k roli, kterou hraješ, jsi na stejné úrovni jako ženy. Avšak přece jenom žena nejsi, tak se drž pokud možno trochu zpátky, Vůbec nejlepší by bylo, kdybys moc nevylézal z pokoje.“
Olga, aniž by to bylo potřeba, mu poopravila náhrdelník. Neudržela se a hodila po něm takovým pohledem, že Natálii až lehce bodlo u srdce. Kapitán však na ten pohled nikterak nezareagoval Byl příliš vyvedený z míry a trochu naštvaný tím, jak mu hledaly oblečení a roli. Natálii se ulevilo. Rozčílit se za to na sebe však nemohla. Už to začínalo být tak nějak zvykem, že by se na sebe měla zlobit.
„Děvčata,“ řekl Kapitán, skoro až žalostně. „Nemohli bychom z města vypadnout co nejdřív?“
„Samozřejmě, že se o to pokusíme,“ usmála se Natálie. „Nakoupíme zásoby a víc tam toho na práci nemáme.“
Do Tumu vjeli klidně, bez jakýchkoli problémů. V bráně splnili tradiční rituál otázek a odpovědí. Teď se Natálii zdál neskutečně hloupý.
Kapitána v městě zajímalo úplně všechno. Vždyť to bylo první město, které v tomhle světě viděl. Vyvaloval oči na kolemjdoucí tak, že mu Natálie musela nenápadně vynadat. Mohly by ho považovat za vesnického burana, který v životě neviděl město. Rytířky nemohou mít takového sluhu. Kapitán řekl, že se mu opravdu nechce, aby v městě vypadal jako balík. Začal se chovat důstojněji. Mrkl na pekařku, která stála před svým krámkem. Když si všiml nespokojenosti v Natáliině tváři, informoval se, jestli takový čin nesnižuje důstojnost rytířčina sluhy, či samotné rytířky. Natálie suše odvětila:
„Ani náhodou.“
Kapitán si s neproniknutelnou tváří začal pohvizdovat. Pravda, jeho výraz se změnil v okamžiku, kdy uviděl pět hvězd, zářících na chrámu Velikého Bre. Vyštěkl krátkou větu. Natálie z ní nerozuměla ani slovo. Podle tónu však nemohly v jazyce Starých náležet v žádném případě k okrase.
Zarazily v Modrém drakovi, kde každý z nich dostal pokoj podle své důležitosti. Olžin a Kapitánův byly hned vedle sebe. Nejlepší pokoje, pro rytířky, se nacházely v druhém křídle. Natálie z toho radost neměla. Dala by přednost tomu, mít Kapitána na očích. To, že na něj bude dohlížet Olga, ji příliš neuspokojovalo.
Jak a co bude lhát, co se týče jeho služby, života a všeho ostatního, tak na tom se s Olgou domluvily zcela přesně. Natálie předpokládala, že Kapitán bude sedět ve svém pokoji. Oproti očekávání si vedl zcela jinak, přímo s vojenskou drzostí. Jakmile se ubytoval a nasnídal, zamíchal se do davu místních pobudů, zbrojnošek a lovčích, co se shromažďovaly na dvoře a čekaly tam na rozkazy svých rytířek. Samozřejmě, že tam byl jediným mužem, což ho však nikterak nevyvedlo z míry. Natálie dlouho nevydržela ve svém pokoji a vbrzku stála na galerii. Dělala, jako by si nevšímala, co se děje na hlučícím dvoře. Viděla, jak Kapitán velmi rychle obehrál dva koňáky při hře panna nebo orel. Výhru okamžitě utratil za pivo pro všechny přítomné, což mu vyneslo vděčnost celé tlupy. Přitáhly několik pěnících džbánů. Odkudsi se objevila baterie hliněných půllitrů. Kapitán si sedl na nízkou bečku hned vedle otevřených vrat. Natálie sevřela rty, když viděla, že Olga si sedla hned vedle něj. Půjčil si kytaru a spustil podivnou píseň:
„Podél srázu, nad propastí,
po samém jejím kraji,
já nagajkou své koně mastím,
vzduchu mám nějak málo,
mlhu polykám, vítr piji,
Cítím ubíjející nadšení
hynu, ale za to to stálo!
hynu, ale za to to stálo!“
Bylo vidět, že hrát a zpívat umí. Olga ho očarovaně poslouchala, bradu podepřenou pěstičkami. Všichni kolem ztichli a Kapitán sklonil hlavu na stranu. V očím měl osamění. Probíral se strunami.
„Jen pomaleji mí koně
jen trochu pomaleji,
vždyť vpřed vás nevedou
ostruhy a bič… „
Natálii podivně zaštípalo v očích a nějak se jí začalo špatně dýchat. Bezděky ustoupila dozadu, ale hned se pak přitiskla zpátky k zábradlí a bez dechu naslouchala. Vyrušil ji klapot kopyt.
Ulicí projížděla nádherná kavalkáda. Křiklavě barevné, zářivé košile, modré s rudým, žluté s bílým, zelené a růžové. Natálie si odfrkla a zašklebila se. Kněžna celého Tumu Irena měla mezi rytířkami tu nejhorší reputaci. Jejich chování k ní bylo směsí posměšků a tiché přezíravosti. Především byla strašně mužná. Křehká postavička, jejíž ruce neudržely ani rapír, natož bojový meč. Ani jednou v životě nepomyslela na rytířské ostruhy, čímž se, samozřejmě, navíc vyzývavě chlubila. Suitu si vybrala podle sebe. Věčně ji obklopovaly jemné krasavice z významných rodů, jejichž prstíky byly přímo přeplněny prsteny s ohromnými drahokamy. Všechny byly ověšeny zlatými řetízky, náramky. Dokonce nosily na hlavách zlaté obruče. Zato sluhové, lovčí, jízdní, to všechno muži jako panny, silní a pevní. O tom podivném knížecím dvoře, kde si muži a ženy nepřirozeně vyměnili své role, se drbalo už tak dlouho a intenzivně, že to všechny nakonec přestalo bavit. Jednu dobu se dokonce říkalo, že Irena někde získala jediný zachovaný manuskript s obrázky starých šatů. Přikázala je ušít a pořádá noční orgie, kde se v nich předvádí. A to je, prosím, pohraniční knížectví, kde Veliký Bre přikázal, aby se tu vedl život ještě přísnější, krutější a tvrdší, než v hlavním městě.
„Že by sem vál nějaký škodlivý vítr ze západních zemí? Což by znamenalo, že přece jenom… Fuj tajbl, co je to za myšlenky!“
Rytířství v knížectví Tum prožívalo evidentně úpadek. Co by se také dalo jiného očekávat za vlády takové kněžny?“
Říkalo se, že i v imperátorském sídle jsou se stavem věcí v Tumu velmi nespokojeni. V tichosti se čekalo na hromy a blesky jmenovacího Dekretu, nemilost s imperátorskou pečetí. Ještě dobře, že Šedá Kardinálka města Tumu byla ženou panovačnou a energickou. Vypadalo to, že s ní stálo a padalo knížectví. Díky jí zřejmě ještě neudeřil hrom Dekretu.
Teď se celá ta kumpanie, popírající boží zákony, pomalu přibližovala k dokořán rozevřené bráně Modrého draka. Ženy, pestře oblečené a ověšené drahokamy, muži podobní Kapitánovi. Ani oni však nepohrdli drahocennostmi a okázalým oblečením. Dokonce i psi byli všechno jiné, než velké bojové plemeno. Velcí, chlupatí barzojové v zlatých obojcích pobíhali kolem.
„Co se týče oblečení, drby asi nelžou,“ pomyslela si Natálie. Samozřejmě Irenou pohrdala, ale stejně by ji zajímalo, co jsou to ty šaty.
Prostě jenom ze zvědavosti. Jejím cílem jsou přece vědomosti. Ženy městech Starých, které jí ukazoval čaroděj-nicka, si nestačila pořádně prohlédnout, natožpak jejich oblečení.
Irena zastavila svého šedáka přímo proti vratům. Kroužek, obklopující Kapitána, neprojevil přílišnou uctivost. Ledabyle se uklonily a ještě zdaleka ne všechny. Opravdovou rytířku by to přivedlo do stavu spravedlivého rozhořčení, určitě by si nenechala ujít příležitost pěkně je proplesknout bičem, ale co se dá čekat od takové příslovečně světlovlasé můry. Samozřejmě, že se Irena necítila nijak dotčená. Seděla na koni a pohrávala si s trojitým řetízkem na prsou a nestoudně vyvalovala oči na Kapitána. Jak si rozčileně Natálie všimla, koukal na ni docela přívětivě. Natálie vší silou sevřela rukojeť meče. Samozřejmě, že by za to měla ta světlovlasá kočička dokonce měla zelené kočičí oči — dostat pár dobře mířených facek.
„To je nový minstrel?“ předla Irena. „Proč o něm nic nevím? Drahoušku, to nevíš, že lidé u mého dvora umí ocenit opravdové umění?“
Kapitán položil dlaň na struny a uctivě se poklonil:
„Promiňte mi, Vaše Velkoleposti. Jsme lidé obyčejní a neslyšeli jsme, bohužel, o vašich vernisážích…“
Kdyby byl na místě Ireny kdokoli jiný, tak by taková drzá odpověď, navíc ještě řečená neznámými slovy, mohla Kapitána stát hodně. Natálii zatrnulo a potom se v duchu praštila do čela. Kdyby věděla, že umí hrát a zpívat, mohl být minstrelem a bylo by vystaráno. V tom případě se dá jakýkoli průšvih svést na podivínství umělce, které je u nich zcela normální. Pravda, urostlý vousáč namířil koně směrem ke Kapitánovi, ale Irena mu gestem zakázala jakékoli akce. Zdvihla prudce ruku, až zazvonily zlaté náramky a kolem se rozlétla záplava pablesků od prstenů.
„Zpátky! Milý můj, minstrelové jsou zvláštní parta! Musíme se k nim chovat shovívavě.“ Opět se otočila ke Kapitánovi: „Vyjadřuješ se podivně, minstreli. Kdo jsi a odkud pocházíš?“
Kapitán nechal zablýsknout své velkolepé zuby:
„Jsem, milá kněžničko, minstrel Majkl Džekson. Metelím si to z Velkých Rváčů, což je okres Troubovice. Neznáte to tam, milostivá?“
„Ty kraje jsou mi neznámé,“ řekla Irena. „Ale musí to tam být zajímavé, když se tam rodí takoví výřeční a nadaní minstrelové. Nechceš ke mně do služby? Můžeš věřit, že ne nadarmo mi říkají, že jsem ctitelka a obdivovatelka umění…“
„Popřemýšlím o tom, jasná kněžno,“ poklonil se Kapitán. „Co se týče umění, tak to jsme poučeni. Je u nás obvyklé, že mrňous, který se jen tak tak pustí máminejch sukní, hned požaduje: 'Mámo, mámo, chci se učit na umělce… '
Kapitán byl člověk opatrný, ale to, jak si teď z Ireny dělal šprťouchlata, bylo tak riskantní, že to mohlo znamenat jediné — od těch, co mu naslouchali, už vyslechl všechny drby o kněžně celého Tumu.
„Jenom aby to nepřehnal,“ Natálie byla nervózní. Naštěstí Irena kamsi spěchala. Proto se blahosklonně usmála na Kapitána:
„Až si to rozmyslíš, přijď ke mně na Městský výbor. Jeho věže jsou vidět odkudkoli a cestu ti každý rád ukáže.“
Popohnala koně. Kavalkáda se dál. Děvčata se na Kapitána zářivě usmívala, příklad jejich paní byl nakažlivý. Muži se na něj dívali přátelsky, jako na svého parťáka. Jenom vousáč byl načuřený. Kapitán je sledoval pohledem. Pak udeřil do strun:
„Za oknem je světla málo,
bílý sníh se kolem valí,
a mně máma, a mně máma
zákaz líhání hned velí… „
„Olgo!“ křikla Natálie a nahnula se přes zábradlí. „Švihni kostrou a pojď sem!“
Kapitán s Olgou se neochotně ploužili k balkónu. Tlupa je doprovázela rozčarovaným hukotem. Pak se všechny shromáždily kolem džbánů s pivem.
Natálie prošla beze slova do svého pokoje. Tam se prudce otočila: „Miláčkové! Nezapomněli jste, že tady po sobě nemáme zanechat žádné stopy? Nechtěl jsi, Kapitáne, odtud pokud možno co nejdřív vypadnout?
Připadá mi, že se oba snažíte co nejvíc přitáhnout pozornost…“
Oba zvážněli.
„Víš, potřeboval jsem se uvolnit,“ řekl Kapitán. „Ta cesta nebyla z nejlehčích… A na Městském výboru jsem ještě nikdy na kytaru nehrál.
Děsně bych to chtěl vyzkoušet…“
„Chápu,“ řekla Natálie. „Sama bych si docela ráda tady něco užila. Ale… Šedá Kardinálka je tady pověstná. A paní celého knížectví je ona a ne ta bělovlasá kočička. Určitě bylo v jejím průvodu pár práskačů. Zatím se nám ještě nevěnovali, i když kdo ví? Nemá cenu riskovat. Proto se s Olgou vypravte na tržiště, a to okamžitě. Co máš koupit víš!“
Jakmile za nimi zaklaply dveře, sedla si Natálie ke stolu. Vyplázla jazyk na svůj odraz v zrcadle. Vůbec nepřeháněla, když mluvila o možných nepříjemnostech. Opravdu měli opustit Tum, jak nejrychleji to šlo. Ale když si člověk přizná… Kočička bělovlasá, vyvaluje očiska jako kdyby jí patřil.
Brousit Natáliin meč patřilo k Olžiným povinnostem. Přesto Natálie odešla do zbrojnice sama. V každé slušnější hospodě se něco takového nalézalo. Začala pracovat. Potřebovala nějak zaměstnat ruce, aby neseděla jenom se svými myšlenkami. Zbrojnošky, které se tu zabývaly brněními a zbraněmi svých paní, se na ni dívaly úkosem. Zeptat se však, proč si sama brousí meč, se neodvážily. Etiketa to nedovoluje. Různé přísahy plní rytířky…
Olga i s Kapitánem se vrátili naloženi vším potřebným. Začali to skládat do vaku. Natálie odešla k sobě. Čekala, až s tím budou hotovi a přijdou. Za okny se pomalu začalo smrákat. Ohromný rudý Měsíc pomalu vylézal zpoza střech. Natálii přišlo líto, že je dalekohled uložený ve vaku. Teď by měla čas dosyta se na něj vynadívat. Proč se někdy Kapitán tak divně kouká na Lunu? Jako by v něm vzbuzovala neklid a nutila ho na něco si vzpomenout.
Dveře se rozlétly. Olga vykřikla ještě na prahu:
„Kapitán zmizel!“
Natálií to trhlo.
„Cože?!“
„Šel se napít do jídelny. Řekl, že se hned vrátí. A nevrátil se… Nikde není.. „
„Nezašel na záchod?“
„Není nikde! Mně se to nelíbí!“
Natálii se to také nelíbilo. Možná že ještě víc, než Olze. Značně ji to vyvedlo z míry. Kapitán by za nic na světě nešel do města sám, aniž by někoho neupozornil.
„Co když nás chtějí zajmout po jednom?“ zeptala se Olga vyděšeně. „To se občas stává,“ kývla Natálie. „Tomu se mi ale nějak nechce věřit.
Kateřina by nedala předem vědět místním… Mohli nás sebrat najednou a všechny. Sebraly za bílého dne daleko významnější lidi. Navíc jsme tady cizí a Šedá Kardinálka není z lekavých…“
Podívaly se na sebe.
„Kočička bělovlasá!“ zle zasyčela Natálie skrz zuby.
„Myslíš? Od ní by se těžko dalo čekat…“
„Jdeme,“ Natálie se odhodlaně zvedla. „Přece jenom jsme ve městě a ne v lese. Vždycky se tu najde někdo, kdo něco viděl.“
Vyšly na dvůr. Za soumraku tu už nikdo nebyl. Olga ukázala na boční křídlo, na jídelnu.
„Tam šel. Odtud mohl projít do obytné části, nebo se vrátit stejnou cestou. Do pokoje nedošel, tam jsem se ptala. Všimly by si ho. Teď se tu mluví jenom o něm… To znamená, že se vrátil na dvůr. V té chvíli tu už muselo být pusto. Já jsem zašla do stáje a odtud na dvůr není vidět…“
Natálii někdo uctivě zatahal za rukáv. Otočila se tak prudce, že urostlá dívka-koňák polekaně odskočila. Okamžitě se však zase vrátila.
Ohlédla se:
„Promiňte mi mou drzost, paní Kněžno… Nehledáte něco, co se ztratilo?“ „Jo, hledám,“ řekla Natálie, „svého psáře.“
„Toho, co tak krásně zpíval?“
„Toho!“
„Bojím se, Kněžno, že mu nabídli lepší místo.“
„Mluv!“
„Pssst!“ děvče s širokým spikleneckým pihovatým úšklebkem přiložilo prst na rty. „Vy odjedete a já tu budu muset žít dál, Kněžno…“
Natálie vytrhla z kapsy džínů těžký kožený míšek a trhla za šňůrku.
Aniž by se rozmýšlela, vysypala všechno zlato do nastavené dlaně.
„Mluv!“
Pihounka kousla do zlaté mince, spokojeně si odfrkla a skoro nehlučně si nasypala zlato do kapsy. Odvlekla je stranou do tmavého stínu vedle vrat.
„Stála jsem tady, Kněžno. Je tu temno a od vrat sem není vidět. Tvůj psář vyšel z jídelny. V tom okamžiku se objevil onen vousáč. Jeden z těch udělaných, co vypadají jako ženské, ze suity té… Však víte!“
„Dál!“, „Požádal tvého psáře, aby ho doprovodil k vratům. Tam mu slíbil něco tajného říct. Šel s ním. V tom okamžiku přicválali ještě dva další a šup! Hodili na něj pytel. Takovej úzkej… Během vteřiny ho zabalili. V takovém pytli se člověk nemůže ani hnout. Je jako svázaný.“
„Vím;“ řekla Natálie. „Tak se zajímají strážní. Dál!“
„To je všechno. Pytel přehodili napříč přes sedlo a jenom podkovy se zablýskaly.“
„To je všechno?“
„Všechno, Kněžno, přísahám na úsměv Velikého Bre!“
Natálie mlčky vytáhla Olze z kalhot kožený míšek. Ani ho nerozvazovala a strčila ho pihounce do kapsy. Ta byla v rozpacích.
„Je to hrozné… No dobře… K ní na Národní výbor by ho nevezli. Přece jenom se obává nějakého příliš velkého průšvihu. Kardinálku má hned vedle. Má ale lovecký zámeček. Když na sedmé verstě uhnete do lesa vlevo, tak vás k němu cesta přímo zavede. Stávalo se…“
„Hrozí mu něco?“
Pihounka se ušklíbla:
„Jeho životu nic. Ale jsou tam jiní dobráci. Za to nemůžu ručit,“ i ve tmě však bylo vidět její široký úsměv.
Natálie vztekle mávla rukou.
„Zmiz!“
Děvče zmizelo ve tmě.
„Sedlej koně!“ Natálie chytila Olgu za rukáv.
„Nepočkáme radši do rána? Třeba se sám objeví…“
„Sedlej koně! A přestaň se šklebit!“
„Rozkaz, má paní,“ řekla Olga s podivnou intonací.
Otočila se na podpatcích a rozběhla se ke stáji.
Vbrzku vyjely z brány. Cválaly po dlážděných i nedlážděných uličkách, Projížděly kosé pruhy světla z olejových lamp, padající z oken domů. Lidé uskakovali, letěly za nimi nadávky. Dvakrát dokonce i nočníky. Zvonivě se rozbily daleko za nimi. Ještě štěstí, že nenarazily na jízdní strážníky.
U městské brány však jejich štěstí skončilo. Byla uzavřená ohromnou závorou, vytesanou z jediného kusu mohutného stromu. Na koncích měla kovaná oka, kterými strážné protáhly mohutné zámky, spojující závoru napevno s vraty. Navíc tu byl ještě masivní řetěz, protažený dalšími čtyřmi oky kousek pod závorou. To, samozřejmě, musely čekat v kterémkoli městě Šťastné Impérie. Natálie na to ve svém rozhořčení zapomněla. Vinu na tom mělo dlouhé putování. Z okénka strážnice přilepené ke stěně, neproudil ani jediný paprsek světla. Natálie popojela ke dveřím a zabušila na ně rukojetí meče. Bušila dlouho. Nakonec se v temnotě za kalným sklem objevil bílý obličej. „Koho to tam Chru honí?!
„Rytířky!“ řekla Natálie. „Musíme…“
„Příkaz,“ řekly za oknem a při tom děsně zívaly. „Jestli nemáte příkaz z Národního výboru, tak nemáte šanci. Brána je zavřená do prvního kokrhání. „
Natálie zazvonila zlatem na dlani, potom to zkusila s výhrůžkami, ale za oknem zívaly čím dál tím víc. Pak slíbily, že zatroubí na poplach a že bude rambajz na celé město. Seběhne se sem celá posádka a nejdřív Rudé Ďáblice, protože jejich kasárna jsou nejblíž.
Natálie se přestala hádat. Svěsila hlavu a otočila koně zpátky. Do hospody jely krokem. Natálie štěkla na Olgu, aby ustájila koně, ale neodstrojovala je. Pak odešla do svého pokoje.
Zpočátku po něm pobíhala jako lesní ještěr, kterého chytili do klece pro potěchu knížecího dvora. Pak se trochu uklidnila a sedla si. Dala si meč mezi kolena. Vztekala se kvůli tomu, co se stalo. Nakonec se odhodlala rozbalit pevně zapakovaný vak a vytáhnout dalekohled. Vztekle foukla na svícen. Sedla si a nohy položila na parapet. Dívala se na Měsíc a snažila se tím nádherným pohledem přehlušit smutek. Najednou se jí Luna rozplynula před očima a potáhla se mlhou. Natálie si nechápavě prohlédla dalekohled. Vypadal, že je v pořádku. Nebe bylo také jasné, ani obláček se na něm nedal najít.
Zjistila, že má mokré oči. Událost pro rytířku nebývalá. Slza tekla po tváři. Natálie ji olízla a najednou se stalo něco úplně strašného. Natálie sebou třískla na postel a rozbrečela se do polštáře. Ze všech sil se k němu tiskla, aby někdo, koho trápila nespavost, neuslyšel ty zvuky, které by ji dokázaly navždy shodit v očích rytířstva. Plakala dlouho.
K svému neskutečnému údivu, zjistila, že se jí ulevilo. Bylo jí mnohem líp. Dokonce i studu ubylo, jako kdyby shodila z ramen nějaký přetěžký náklad.
Zabušila rukojetí meče na sklo strážnice. Znovu se za sklem objevil rozespalý obličej, který začal mlít něco o tom, že do prvního kokrhání je ještě daleko a do nejbližších kasáren hodně blízko. Jenže v tom okamžiku, k naštvání strážných a pro radost Natálii, začal v blízkém dvoře kokrhat kohout. Jeho „zpěv“ zněl hlasitě a zvonivě. Důvod tu byl a zlato ho podpořilo. Strážná mohutně zívala.. Vylezla na schody a pomalu se potácela odemknout řetěz. Natálie vyběhla do strážnice po kymácejících se schůdcích a s rozmachem tam hodila hrst zvonících mincí. To bylo nejlepší možné buzení, lepší než bojový roh. Vbrzku už osm mocně zívajících strážných vytahovalo závoru z ok. Opřely se o pravou stranu brány a ta po chvíli váhání se strašlivým skřípotem povolila a otevřela se.
Natálie pobídla Rosinanta do cvalu. Neměla ani přilbu ani brnění. Vlasy se jí rozpustily, ranní chlad zmrazil košili. Meč ji tloukl do boku. Koně naštvané tím, že měli celou noc sedla, nebylo nutné příliš pobízet.
Málem minuly odbočku.
Patrový lovecký zámeček ze silných břeven stál uprostřed mýtiny.
Všechna okna měl zakryta okenicemi. V škvírách nebylo vidět ani světélko. V stáji začali dusat koně, cítili cizince. Rozštěkal se pes. Rozespalá strážná vyletěla ze stáje. Natálie na ni tak zařvala, že strážná opět vlétla zpátky a zabouchla za sebou dveře. Zřejmě si myslela, že je to přepadení kvůli krevní mstě. Natálie se nazvedla v třmenech a ze všech sil zatroubila na roh. Ochraptělý, vyzývavý řev se nesl lesem. Natálie troubila a troubila, dokud nezaskřípaly dveře. Ze dveří vylezl onen urostlý vousáč a ospale si protíral oči. Díval se na Natálii, jako kdyby byla alkoholickým přízrakem.
„Pojď sem!“ zavelela Natálie. „A pohni kostrou!“
Lenivě se přikolébal a přitom se škrábal na zátylku. Natálie se sehnula ze sedla, jednou rukou ho chytila ze vlasy, druhou mu přiložila ke krku kinžál. Pomalu a pečlivě odsekávala slova:
„Jsem kněžna Natálie. Neslyšels o mně? Jestli teď hned nevyjde ven můj psář… Je vás tu sice hodně, ale všichni jste haraburdí, veteš, troubové, rozhoďnožky. Jestli vejdu do domu, budete skákat ven okny a nebudete se obtěžovat jejich otvíráním.“
„Já to beru,“ zabručel vousáč. „Co je mně do toho? Vyřídím všechno.“ „Snaž se,“ požádala ho Natálie mile, ale hrozivě. Kinžál však neodtáhla hned.
Chlapík zmizel uvnitř. Při tom se neustále ohlížel a odfrkával si. Nějakou chvíli bylo ticho, potom se ve škvírách objevilo světlo. Bylo slyšet mužské a ženské hlasy, někdo se fňukavě rozčiloval, jiný flegmaticky kohosi přemlouval. Rámusu i světla přibývalo. Natálie znovu zatroubila. Nakonec se ve dveřích objevil Kapitán. V té době se už rozednilo a bylo vidět, že jeho obličej reprezentuje zábavnou směs ulehčení, rozpaků a pokusu zachovat si svoji tvář. Za Natáliinými zády se Olga uchichtla.
„Polez na koně,“ pochmurně štěkla Natálie a přijela až ke dveřím. Skokem se ocitl na Rosinantových za jejími zády. Natálie ani nepočkala, než se usadí pohodlněji a pobodla koně. Kapitán ztratil rovnováhu. Objal ji kolem pasu. Silně z něj táhlo víno a nenáviděná voňavka.
„Ruce,“ suše řekla Natálie.
„A za co se mám tedy… Aha, tady,“ chytil se za vysoké sedlo. „Poslyš, tedy musím přiznat, že mě sebrali jedna báseň…“
„Voják,“ ušklíbla se Natálie.
„Kdo by si pomyslel, že přímo ve městě? Je to sebranka, to ti teda řeknu…“
„Podrobnosti mě nezajímají,“ řekla Natálie, ale pak se neovládla. „Ne! Já to nechápu! No dobře, strčili tě do pytle, spoutali, ale potom, potom? Namakanej! Schopnej! Holýma rukama by mohl dav rozehnat! Rukou
přerazí poleno, ty dřevo s kotletama! Mohls je po zdech rozmazat a utéct! To ty ne! Kamarádíčky sis našel! Koho?! Kočičku bělovlasou…“
Kapitán zasmušile funěl za jejími zády a nadskakoval mimo takt Rosinantova cvalu. Natálie se cítila jako vítěz, protože to pěkně rozmázla. Musel hořet studem. Jenže v té chvíli se k ní naklonil a šeptl jí do ucha: „Natálko, máte u vás přísloví: 'Sám nežere, ale jiným nažrat nedá? „Přísloví znala.
Celou cestu až k městské bráně neřekla ani slůvko.