Rytirka Natal

Kilometrovník sedmý Člověk, který přišel z války

Voda stékala na čelo a tvář. Kapala na odhalenou hruď. Natálie si odfrkla, otevřela oči a bez velkého vypětí si sedla. Objala si kolena. Trochu se klepala, ale vcelku se cítila skvěle. Vzpomínala si na všechno.

Olga, s čutorou v ruce, klečela vedle ní a vystrašeně na ni vyvalovala oči. Boj s Hornem poskakovali kolem a snažili se Natálii olíznout ucho. Mávnutím ruky je odehnala a usmála se na svou zbrojnošku:

„Oli, jak je krásně!“

„Co se s námi stalo? Nic si nepamatuju…“

„Ach jo, tys celou dobu blaženě pochrupovala,“ ušklíbla se Natálie. „A přitom jsme byly na návštěvě. Pozvali nás… Mám ti to vyprávět?“

Čím dál se dostávala ve svém vyprávění, tím kulatější měla Olga oči. „To není možné!“ rozhořčeně vydechla, když Natálie skončila.

„A co sněžná metelice na podzim?“

„Metelice sem, metelice tam! Ale to všechno ostatní…“ zarytě vrtěla Olga hlavou. „Prostě kouzla. Někdo na nás seslal čáry. Třeba jsme na takovém místě. Zdají se ti všelijaké nesmysly…“

„Ale já si všechno pamatuju. O předcích… O kouzelníkovi…“

„A odkud víš, že je to pravda? Žes opravdu viděla minulost? Možná, že se to stává všem, kteří tudy projíždějí. Nejdřív sníh, potom metelice, potom halucinace… Čím to chceš dokázat?“

Natálie se zamyslela. Důkazy opravdu nemá. To, že má sundané brnění a rozepnutou košili, ještě nic nedokazuje. Kdo ví, co všechno umí halucinace a kouzla.

Zdvihla se, zapnula si košili a zabručela skrz zuby:

„Přece jenom to byl ubožáček… Šílená pohádka, natolik šílená, že by jí člověk i uvěřil.“

Olga jí podala drátěnou košili. Natálie se opásala mečem a nasadila helmici.

„Jsou věci, kvůli nimž se naopak chce věřit tomu, že šlo o sen. Tvrzení, že před Temnotou byly ženy slabým pohlavím a muži silným, je hrozné. Rozumem chápu, že tehdy mohlo existovat cokoli, ale citem…“

Olga se na ni dívala tak nějak podivně. Natálie si to uvědomila a ušklíbla se:.

„Jo,já jsem zapomněla, že zvlášť tobě to jako pohádka nepřipadá…“

Obvykle v takových případech Olga mlčela, ale tentokrát tvrdohlavě odsekla:

„Je zvykem citovat slova jakéhosi zapomenutého básníka: Láska je vynález přírody. A kde jsi viděla, aby samec ležel dole s tlapkama nahoře?“

Její logika neměla chybu. Natálie se ohromeně odmlčela, pak se ale vzpamatovala:

„To jsou zvířata… Člověk je chytřejší!“

„Co když příroda je chytřejší, než kdokoliv jiný?“ vyplázla na ni Olga jazyk. „A navíc tam, kde rozum není potřeba.“

Natálie si vzpomněla na všechno, co o přírodě říkal kouzelník. Vzhledem k tomu se neodvážila pokračovat v diskuzi. Zádumčivě poodešla stranou. Špičkou boty kopala do kamínků. Přemýšlela o tom, jestli si do spisku rytířských triumfů může zapsat i své nedávné vítězství nad zlým kouzelníkem, mrzkou nestvůrou z krve a masa. Nebo se jí to všechno jenom zdálo?

Něco kdesi vysoko v nebi bouchlo, jako kdyby pohádkový pták udeřil křídlem o zem. Natálie s údivem zaklonila hlavu a zaclonila si oči dlaní před Tváří Velikého Bre.

Dolů k zemi pomaloučku padal bílý stan. Pod ním se, na svazku tenkých provazů, kymácela lidská postava.

Natálii napadlo, že halucinace pokračují. Ze se kouzelník vzpamatoval a začal ji pronásledovat. Ale nevypadá to tak. Podle toho jak musel být naštvaný, tak by si určitě začal s něčím daleko nebezpečnějším a nehoupal by se tak hloupě pod podivným stanem. Vždyť se předváděl jako ohnivý had a mohl se změnit v něco daleko horšího. Ne! Jestli existoval, tak už není! Ale co je tohle?

„Počkej tady! Dohlídni na koně a psy!“ křikla Natálie a rozběhla se tam, kam neznámý padal.

Meč jí tloukl do boku. Natálie si ho přidržela rukou.

Stan už dopadl na zem, zmuchlal se a stal se hromadou cukající se bílé tkaniny. Člověk se vymotal z provazů a odkulil se stranou. Byl to urostlý. chlap v skvrnitě zeleném oděvu. Byl celý omotaný jakousi podivnou výzbrojí. Na hlavě měl čepici s červenou pěticípou hvězdou. Lehl si na břicho a směrem k Natálii natáhl jakousi krátkou směšnou věc, která připomínala nejspíš nějaký hudební nástroj, snad píšťalu. Chraptivě vykřikl:

„Do hajzlu! „

Natálie udělala ještě několik kroků. Na konci té věci se objevil přerývavý oheň, vzduchem se rozlehl ostrý buchot, jako kdyby někdo běžel kolem železného plotu a třískal do něj kovovou tyčí. U nohou Natálie vzlétl pruh písku, jako kdyby po ní ten člověk hodil hrst kamínků. Ale žádné kamínky nebylo vidět. Co je to za kouzla?

Natálie ztuhla. Dělilo je asi třicet kroků. Přitiskl se tak ke své věci, že mu nebylo vidět do obličeje. Natálie položila ruku na rukojeť meče. Znovu se rozlehl chraptivý křik:

„Do hajzlu, s matkou tvojí!“

„Co s tím má společného moje máma?“ křikla Natálie. „Vy ji znáte?“

Zvuk jejího hlasu na něj měl podivný účinek. Až ho to nadhodilo.

Vyděšeně se rozhlížel kolem a nakonec se rozhodl vstát. Ale tu svou věc měl přitisknutou ke břichu a mířil s ní dál na Natálii.

„Mám ho trochu popošťouchnout šípem? Mám ho jako na dlani,“ dolétl sem Olžin hlas.

„Ne,“ křikla Natálie..

Měl tvář člověka z té létající věci, kterého nedávno zachránila. Obličej měl hubený, opálený, s krátkými světlými kotletami, které vypadaly jako vyšisované.

„Ano, je to on! To znamená, že se to všechno opravdu událo?!“ prolétlo jí hlavou.

„Oli, nestřílej!“ křikla Natálie. „Nesmí tě to ani napadnout!“

„Ať tě to ani nenapadne!“ hlasitě souhlasil muž z nebe. „Ruce vzhůru a fofrem!

„Rytířka ruce nezvedá,“ důstojně odpověděla Natálie.

Chápala, že je vyděšený. Stojí neozbrojený před dvěma rytířkami v plné zbroji. Nechtěla ho rychlým pohybem vylekat ještě víc.

„Figu borovú, metaláčku!“ řekl a nebyl schopný odtrhnout od Natálie ohromený pohled.

Vydal ze sebe podivný zvuk, který nebyl ani smíchem, ani pláčem.

„Srp a kladivo na přilbě… Nejste náhodou hurisky? Nevypadá takhle náhodou onen svět? Najde se tady místečko pro výsadkářského kapitána, nebo mě pošlete někam, kde je poněkud tepleji?“

Oči mu nějak tak podivně vyjely nahoru.

„Jenom aby neomdlel, vždyť je to u mužských obvyklé,“ vyděšeně si pomyslela Natálie. „Přece jenom je to ale voják! No ano! Není to Amazonka?“

„Nepatříš k Amazonkám, Kapitáne?“ okamžitě se ho zeptala. „Pa-ane bože,“ dupl si. „Ne, země je tvrdá a slunce svítí…“ Najednou zařval vysokým přeskakujícím hlasem: „Děvčata, kde to jsem? Jsem alespoň na živu? Kde je vrtulník? Vždyť nás trefili! Hořeli jsme! Odkud pocházíte, když jste tak podivně oblečené a zrovna tady v tomhle šíleném kraji?“

Jeho ohled se přesunul za Natáliina záda a oči mu vylezly z důlků, Natálie se také obrátila a nic strašného ani podivuhodného neviděla. Blížil se k nim Boj a přátelsky mával ocasem.

„Kolik má nohou?“ zařval Kapitán Natálii do tváře. „Kolik má nohou, povídám?!“

„Šest,“ řekla Natálie. „Přesně tolik, kolik jich pes má mít. Chápeš? To je pes. Takové domácí zvíře. Psi mají šest nohou. Neboj se, my ti nijak neublížíme… „

Pustil tu věcičku, kterou před tím tak úpěnlivě svíral v rukách. Hluše udeřila o zem. Řítil se pryč od nich a řval:

„Na pendrek je mi takovej svět! Není žádnej bůh, není! Umřel jsem! Proč jste mě sem zatáhli? Jsem mrtvej!“

Natálie na něj chvíli nechápavě zírala, ale pak si uvědomila, že to pro něj musel být otřes, když se znenadání dostal do jiného světa, k cizím lidem. Umíral v té strašné válce a najednou… Natálii ho začalo být líto, ale nepohnula se z místa. Ať se vzpamatuje sám. Je to divné, je tak mladý, ale jeho oči jsou strašně staré…

Padl na zem, bušil do ní pěstmi. Řval, že je to nečestné, že nikdy nevěřil v ty záhrobní povídačky, a když, tak jen tak trošičku. Že teď sám trhne kroužkem, a pak ať si ho sbírají třeba po kouskách, když budou chtít, Natálie ho poslouchala s povytaženým obočím a vůbec nic nechápala. Navíc ještě nadával všem archandělům a křičel, že je ochotný všechny pomlátit levou rukou. A jestli ho pošlou k čertům, tak jim to tam tak předělá, že to tam ani ti čerti nepoznaj…

Postupně se unavil, vykřičel a ztichl. Ležel na zemi tváří dolů. Ruce v pěst a tiskl si jimi hlavu.

Natálie čekala a gestem přikázala Olze také zůstat na místě. Nakonec ho veškerá síla opustila a změnil se v beztvarou hromádku. Pěsti se mu rozevřely. Ruce položil na zem a přitiskl se k ní i tváři. Vypadalo to jako kdyby naslouchal něčemu záhadnému, co probíhá v jejích hlubinách. Nad polem se rozlilo ticho, ticho tak ohromné jako samo nebe. Natálie čekala.

Potom k němu pomalu došla a sedla si na bobek. Pohnul se. Muselo pro něj být velmi nepohodlné ležet, vzhledem k množství řemenů, brašniček, opasků a kapes, z nichž trčely podlouhlé ploské krabičky. Natálie se opatrně dotkla jeho zad mezi řemeny. Její prsty se dotkly čehosi tvrdého, jako kdyby nosil pod oblečením drátěnou košili.

Přesto však ucítil její dotek. Zdvihl hlavu a nakonec si sedl. Položil své silné ruce mezi kolena. Natálie se mu podívala do tváře. Modré oči, světlejší než měla sama, se dívaly se zasmušilou osamoceností kamsi daleko za ni. Natálie viděla takové oči před začátkem soubojů, po boji, v okamžicích smrtelného nebezpečí, takže ji tenhle pohled nepřekvapil. Seděli proti sobě, dívali se každý jinam. Seděli tak hodně dlouho.

„Poslyš, kde to vlastně jsem?“ zeptal se Kapitán. „Tohle přece není posmrtný život, onen svět…“

Natálie se rozpovídala. Vyprávěla mu páté přes deváté. Vyprávěla o Temnotě, Šťastné Impérii, své přísaze, kouzelníkovi… Když Kapitán o něm uslyšel, řekl nějaká nepochopitelná slova a byla mezi nimi taková, co se týkala i kouzelníkovy matky.

„Tys ji znal?“ udivilo Natálii.

„Co?“ mávl zasmušile rukou. „Ale ne. To je taková nadávka. No, a co dál?“

Natálie vyprávěla a on poslouchal. Jeho tvář byla nehybná a nebylo možné uhádnout, co si o jejím vyprávění myslí, ani o čem přemýšlí. Nakonec zmlkla a tázavě se na něj podívala.

„Je to zajímavé. Záchrana…“ řekl Kapitán. „A zpátky se nemůžu dostat ani náhodou, co?“

Natálie bezmocně pokrčila rameny. Jí samotné bylo úplně jasné, že to nepůjde. Taková kouzla se nikdy neopakují. To nejsou dveře ve stěně,kterými je možné projít kdykoli se někomu zachce.

„Jo, už to tak vypadá…“ odpověděl si sám a jeho tvář opět ztuhla.

„Chvilku si tu ještě poseď,“ měkce řekla Natálie. „Vzpamatuj se. Popřemýšlej. Potom k nám přijď. Budeme večeřet.“

Zvedla a bez ohlížení šla k ohýnku, který Olga rozdělala pod kotlíkem.

Olga ji přivítala otázkou:

„Co budeme dělat s takovým šílencem?“

„Zvykne si,“ právě tak tiše odpověděla Natálie. „Určitě patří k Amazonkám. Nebude na obtíž. Ta jeho hračka je určitě zbraň,“ zatřepala hlavou. „Jenom si, Oli, pomysli, patří k opravdickým Starým. Až se mi z toho dělá mdlo…“

Za chvíli přišel i Kapitán. Zdvihl cestou svou píšťalu a pečlivě ji položil vedle sebe, když si sedl. Sundal si své podivné brnění. Ukázalo se, že pod tričkem opravdu měl oblečené něco jako drátěnou košili.

Olga mu podala misku. Poděkoval kývnutím. Vzal si lžičku a hltavě se začal krmit. Pohled měl upřený do jídla. Boj a Horn si sedli poblíž. Čekali na kosti. Při pohledu na ně sebou Kapitán trochu škubl, ale po každé míň. Už si začal zvykat na to, co se stalo a pomalu se s tím smiřoval. Natálie se rozhodla, že si s ním vážně promluví. Není potřeba to odkládat.

„Poslyš,“ řekla, když Kapitán vrátil misku a gestem odmítl přídavek.

„Nejsme na procházce. Cesta je nebezpečná, a proto si musíme promluvit. Samozřejmě, že je to podivuhodné a záhadné, všechno to, co se s tebou stalo. Náš svět se ti musí určitě zdát… nevím ani čím. Ale žít se musí, ne? Takže se musíme dohodnout co bude dál. Vcelku nemáš moc na vybranou, Máš společnou cestu s námi. Kam bys šel sám? A hlavně proč?“

Kapitán vytáhl bílou hůlku a vsunul se ji do úst. Cvakl kovovou krabičkou. Vylétl z ní oheň. Z Kapitánových rtů se vyvalil dým. Natálie ucukla, ale pak se vzpamatovala. Nasadila kamennou tvář, přece jenom to byl člověk a ne bůh, či vlkodlak, nebo drak. Všechny jeho požitky byly lidskými věcmi, které vyrobili lidé pro lidi.

„Jsi chytrá, holčičko,“ řekl Kapitán smutně a zádumčivě. „Nebudeš mi utírat nudle u nosu a brečet nade mnou taky ne… Tak to má být. To znamená, žes mě začlenila do svého oddílu? Nebo co to vlastně máš? Výzvědný oddíl?“

„Beru tě,“ řekla Natálie a nemínila se ptát, co znamenají všechna ta nepochopitelná slova. „Jenom mi neříkej holčičko. Jsem kněžna Natálie z rodu Druhých Sekretářek. Jsem plnoprávná rytířka. Buď tak laskav a zapamatuj si to! Kněžna Olga je moje zbrojnoška.“

„Budu si to pamatovat,“ slíbil Kapitán a díval se na ni docela veselýma očima a skoro drze.

Natálie pocítila silnou rozmrzelost a lehké rozpaky, což ji rozčilovalo, Rozpaky z mužských pohledů?! Ať si kdo chce co chce říká o zvycích Starých, kde bylo všechno naopak… Nynější způsob už existuje víc než pět století a objevení jednoho jediného muže-amazonky nic nemění.

Sklopila oči. Na okamžik, ale přece jenom ji to přivedlo do rozpaků,

A nejhorší je, jak to vypadá, že to pochopil.

„Musím ti furt říkat kněžno?“

„Ne,“ řekla Natálie. „Mohu tě počítat mezi plnoprávné vojáky. Jenom se budeš muset podřizovat mým rozkazům. Máš nějaké výhrady?“

„Ne,“ řekl vážně. „Jsem voják, a tak bych o tom něco měl vědět.“ „Ostatně, z jakého jsi rodu? Nebo u vás Starých bylo všechno jinak?“ „Jinak,“ řekl. „Jsem Rus a to je všechno.“

„S kým jsi bojoval?“ zvědavě se zeptala Olga.

Tahle jednoduchá otázka ho přiměla k zamračení. Zuby odtrhl žlutý konec své dýmající hůlky, vyplivl ji před sebe a vztekle zaťal zuby. Potom hluše řekl:

„S hadama, kněžno, s hadama. Vždycky víš s kým bojuješ. Jenom kdyby člověk na tutovku věděl za co… A to, tak z devadesáti procent vyplývá…“

Téma pro něj nebylo nijak příjemné, to bylo jasně vidět. Tajilo se v něm něco složitého, velkého a hořkého. Natálie prudce odvedla hovor jinam:

„To znamená, že jste neměli žádné bohy?“

„Bohy? Ne, jenom ty, které jsme si sami uplácali bůhví podle jakého obrazu a podoby.“

Teď se zamračila Natálie. Z toho vyplývalo, že všechny znalosti, které získala za svého putování, jenom osekávaly kousek po kousku svět jejího dětství, který sice byl plný tajemství, ale byl pochopitelný. V hlavě se jí usadila myšlenka, že honba za Znalostmi není nic lehkého a veselého. Což jí, pravda, napadlo už i dřív. Prostě se dá říct, že si tuhle smutnou věc jenom potvrdila. Teď bude mít před očima úplně jiné pořádky, než na jaké byla doposud zvyklá.

Zdvihla hlavu a znovu ucítila bodnutí nevole. Živá připomínka minulosti si ji drze prohlížela. Potom se zeptala:

„Jestli ti řeknu, že jsi čertovsky pěkná ženská, tak neporuším nějakou tu vaši etiketu?“

„Ne,“ suše odsekla Natálie. „I když nevím co znamená čertovsky'.“ „Mnó, asi tak něco jako 'děsně !“

Natálie neznala ani tohle slovo, ale přiznat to nechtěla. Vypadalo to, že se dobře bavil, když kolem sebe rozséval prastará zapomenutá slovíčka. Snažil se vyrovnat se situací, v níž se ocitl. To nic, ať se trochu vyřádí, aspoň si rychleji zvykne. Vždycky je možné zpacifikovat ho.

„Nejsem schopný si představit, jak může matriarchát ve skutečnosti fungovat,“ přiznal se Kapitán. „Na vás jsem si už tak nějak zvykl, metaláčci, ale že všude kolem je matriarchát, mi nějak neleze do palice…“ najednou se odmlčel.

Psi už si na něj zvykli, lísali se k němu. Už to s ním netrhalo, když se na ně podíval. Bylo vidět, že psy má rád. Ale pak to na něj zase přišlo. Uviděl totiž nad vrcholky stromů vycházející Měsíc. Strnul se zakloněnou hlavou:

„Co to je za iluminaci?“

„To není… To je Měsíc…“řekla Natálie. „Vy jste ho na nebi neměli?“

„Měli…“ horečnatě otevřel černou schránku a vytáhl odtamtud prapodivný předmět, který se skládal ze dvou tlustých rourek, spojených jakousi kloubovitou tyčkou. Přiložil si to k očím a zadíval se na Měsíc.

Předmět byl neuvěřitelně přitažlivou hračkou a Natálie se zvědavostí až roztřásla. Když jí Kapitán vysvětlil, jak je nutné se do přístroje dívat, chtělo se Natálii kvičet radostí. Úplně zapomněla na rytířskou důstojnost. Jen tak tak se udržela. Měsíc se strašně moc přiblížil. Kulaté hory, skály a rozsedliny bylo vidět úplně jasně! A hvězdy! Namířila čarodějný 'dalekohled' na 'plovoucí hvězdy'. S obtížemi jednu z nich zachytila do zorného pole. Tentokrát neuviděla nic zvláštního. Hvězda se jenom zvětšila a vypadala jako disk s ostrými okraji. Kapitán tomu sám nerozuměl, nebyl schopný zjistit, o co se jedná. Tím poněkud Natálii rozčaroval. Myslela si, že ví o všem na světě. S převelikým smutkem předala dalekohled Olze. Kapitán se díval na Měsíc neozbrojeným okem a drbal se na zátylku:

„Ne, dřív byl daleko menší. Pořádně se přiblížil…“