Rytirka Natal

Kilometrovník třetí Za prahem Temnoty

Natálie na tiché zaklepání otevřela dveře. Ustoupila a uklonila se: „Mylady Sandro. Taková čest…“

Sandra tvrdě, ale obdivuhodně tiše, produsala od dveří k oknu a zase, zpátky. Potom opět k oknu. Natálie mlčky otáčela hlavou, aby ji mohla sledovat. Čekala. Sandra, si sedla k hrubému stolu, podívala se na dva prázdné poháry, zdvihla sponu do vlasů, kterou tu mladík zapomněl. Ušklíbla se:

„Život jde dál… Posaď se!“

Natálie si sedla a uctivě mlčela.

„No tak co, můj drobku?“ zeptala se Sandra. „Poletuješ, hledáš bůhvíco, přeptáváš se, dotazuješ se. A vůbec nepřemýšlíš o tom, že na své cestě můžeš narazit na lidi, kteří dostávají plat za vyprávění o cizích rozhovorech… Kněžno Natálie, už jsem viděla hranice, na nichž hořely i význačnější dvořanky, než jsi ty…“

„Ale poslední z těch hranic vzplála už tak dávno…“ řekla Natálie, ale přece jenom se jí zježily chloupky na těle.

„A o to právě jde. Kdosi si myslí, že je špatné, že už tak dlouho nevzplála ani jedna. A víš, co je nejhorší na světě? Když někomu padneš do očí v okamžiku, kdy je šíleně potřebný názorný příklad. Chápeš, kam se kloní myšlenky staré rytířky?“

„Ale já…“

„Právě proto mě hrozně zajímá, kam až ses dostala v tom svém ale já… „

Sandra z ní nespustila oči. „Jak daleko jsi došla ve svém odpadlictví? Ne, ne,“ zdvihla širokou, jizvami pokrytou ruku, „jen se mi nesnaž tvrdit,že co se týče víry, jsi na tom líp, než Nejvyšší kněžka. Stejně ti nebudu věřit.

Prožila jsem dlouhý život. A zbytečně si myslíš, že jsi první, komu začaly v hlavě vrtat pochybnosti, kdo se zamyslel nad mnohými věcmi, nad nimiž je zakázáno přemýšlet. Holčičko, máš neskutečné množství předchůdkyň. A každá z nich si myslela, v zápalu svého mládí, že je úplně první. Pochop to a nehraj si tu se mnou na dětská tajemství. Je to tak?“

Natálie znejistěla. Nedokázala si představit, že by Sandra, ochránkyně rytířské cti, mohla být donašečkou. Musela se rozhodnout. A rozhodla se:

„Velikému Bre jsem se nezpronevěřila ani jednou. Nicméně mě mučí otázka, jestli kněžky správně předávají jeho závěť a vysvětlují jeho činy. Kdo jim dal právo mluvit jeho jménem? Kdo kdy viděl potvrzení takového práva? Kde jsou svědci? A nakonec by mě zajímalo, jestli byli před Temnotou lidi a věci?“

Odmlčela se a neklidně zdvihla oči. Sandra se tichounce smála, skoro neslyšně, a její tvář se na okamžik změnila. Vypadala jako dobrák. Ale jenom na okamžik.

„Tak vidíš,“ řekla Sandra. „O tom jsem mluvila. Staré otázky. Prastaré. Kdysi, tak před sto lety, dokonce zuřily spory mezi kněžkami. S materiály těchto svárů se můžeš seznámit, chce to jenom trochu námahy. Říká se dokonce, že o moc bojovaly tři Chrámy. Každý vykládal závěť Velikého Bre jinak. Zvítězil jeden z nich a popel těch ostatních rozvál vítr. Pak se doba změnila. Diskuse a spory skončily. Archeology pronásledují čím dál tím zuřivěji. Kdo se dostane kněžkám do rukou, mizí bez jakýchkoli stop. Ale heretičky jsou úporné. Přicházejí nové a nové…“ Ostře se zeptala: „Máš něco? No tak se neboj!“

Natálie otevřela cestovní šperkovnici a stiskla ten správný cvoček. Z tajné přihrádky Vyndala prázdnou, matnou a neuvěřitelně lehkou lahvičku. Vypadala jako kdyby byla udělaná z vaty, avšak vaty tvrdé jako dřevo. Sandra ji převracela ve svých silných prstech a nahlas četla slova sestavená z vypouklých písmen, jež záhadným způsobem tvořila s lahvičkou jeden celek.

„Vrbový šampón pro veškeré typy vlasů a vodu jakékoli tvrdosti. Město Sverdlovsk. Cena 1,15 R.“

„Cena, to je pochopitelné. Ale čemu nerozumím už vůbec, je to R. Mytí vlasů, voda… Jak může být voda tvrdá? Postel, tomu bych rozuměla, ale… A to ostatní? Co to má znamenat?“

„Jak to mám vědět?“ Sandra ledabyle postavila flakon na stůl. „Děvčátko, někteří mají doma za sedmi zámky i věci daleko záhadnější. Ale v tom to není. Sama jejich existence a jejich neobyčejnost jednoznačně potvrzuje, že před Temnotou cosi bylo. Odkud by se jinak vzaly tyhle věci, které určitě vytvořily lidské ruce? To i tebe samotnou napadlo, jinak by ses nespojila s Archeology. Je to tak?“

„Ano,“ řekla Natálie. „Nejdřív jsem se chtěla stát kněžkou, ale potom jsem si pomyslela: utečou léta…“

„Dřív než se dostaneš k Velkým tajemstvím, ukrytým v podzemí? Jo? Jsi chytrá, že ses včas rozmyslela. Jiné to nenapadlo a zbytečně ztratily dlouhé roky… „

„Zbytečně?“

„Zbytečně! Žádná podzemí narvaná záhadnými věcmi neexistují. Kdyby existovala, tak na ně Kněžky už dávno zapomněly. Přesněji řečeno, už byl je dávno zničily. Jenže podivné nálezy někdy leží přímo na zemi, nebo jsou příliš veliké, než aby je bylo možné schovat či zlikvidovat.“

„Co tím míníte?“ dychtivě se zeptala Natálie.

„Sama přesně nevím. Prostě jsem si vzpomněla na jednu větu ze starého, letopisu. Myslím si, že teď už neexistuje. Pomaloučku, potichoučku se pálí všechno, kromě vyprávění o rytířských hrdinstvích. Dokonce mizí i Kroniky Impéria, i když by se dalo říct, že kdo už by si jich měl hledět víc, než Imperátorka?“

„To znamená, že legendární imperátorská knihovna…“

„Pohádky,“ smutně se usmála Sandra. „Vzhledem k tomu, že pověsti o mně a manželovi Imperátorky, řeknu to otevřeně, odpovídají přesně skutečnosti, musela bych o tom něco vědět. Neexistuje žádná legendární imperátorská knihovna. Nic už není. A podle toho co ještě zůstalo se nedál vypátrat nic. Ostatně.. Existuje jeden prastarý obraz, z něhož se dá udělat závěr, že se kdysi Veliký Bre zjevoval na Zemi v lidské podobě.“

„Obraz namalovali ještě před Temnotou?“ zeptala se okouzleně Natálie, „Kdo to může dokázat?“ smutně se usmála Sandra. „Jedno je však zcela, jisté a děkujeme za to hvězdářům. Jejich kroniky začínají před čtyřmi sty třiceti lety. Je otázkou, jestli je rok nula koncem vlády Temnoty. To neví nikdo.“

„Rodové kroniky začínají maximálně před třemi sty padesáti lety,“ poznamenala Natálie.

„Právě.“

''Vy toho víte tolik, mylady Sandro…“

„Hlouposti. Vím jenom to, že nic nevím. Vím, že přede mnou je propasti Nevědění. Jedna věc by mě však nesmírně zajímala. Odkud je v nás ta šílená touha po Znalostech, která je silnější, než všechno mučení a hranice? Jestliže ji do nás vložil Veliký Bre, tak proč nám nepřidal i schopnosti ji naplnit? Nebo je to jenom další zkouška lidského rodu?“

„No, dobře. Ale co ještě…“ lačně se zeptala Natálie. „Co ještě víte?“ „Veliký Bre! Před námi je Temnota!“ od srdce řekla Sandra. „Mýtů a legend je převeliké množství. Ale není možné zjistit, které z nich jsou, i když pokřivené, přece jenom ohlasy dalekého a cizího života. Jak je veliká země? V jednom úryvku staré knihy je na to odpověď. Tisíce a tisíce kilometrů. Ale nikdo neví, co je to kilometr. Je to délková míra? Denní koňský pochod?“

„Staré knihy?“

„Z větší části hlouposti,“ mávla rukou Sandra. „Stránky, které se, bůhvíproč, zachovaly, obaly shnilých knih. Jenom to dělají ještě neproniknutelnějším, než to je. Představ si, že tam můžeš přečíst: Muž přijde domů opilý a bije ženu! Muž bije ženu! Ještě aby tam napsali, že muž taky rodí!“

Natálie se zvonivě rozesmála.

„Ty nejprostší pojmy jsme zapomněly. Kolikrát jsem četla, že ženy dřív nosily „šaty“. Sundávala šaty. Šaty až na zem. Šaty pod kolena. Šaty nad kolena. To musí být něco podobného košili, ale k čemu by byla košile až na zem na kalhotách?“

„Móda?“

„Chru to ví! Slavní Předkové, slavné Sekretářky… Co to jsou Sekretářky? Proč byly jenom První, Druhé a Třetí a ne třeba Čtvrté, Páté. Milion otázek. Například Národní výbor, tedy Gorkom, podle některých pramenů, nebyl opevněným hradem baronky nebo rytířky, ale něčím úplně jiným. Čím? Miliony otázek… Je ti to samotné jasné, že ano?“

„To znamená, že jste… V Opozici?“ zatajila Natálie dech a jen tak tichounce ze sebe vykoktala zakázané slůvko.

O záhadné Opozici kolovaly ty nejdivočejší zvěsti. Že je to tajné společenství zasvěcených rytířek, které místo Kodexu vyznávají heretické učení o Úchylce a nejen uchovávají zakázané vědomosti, ale znají i odpovědi na všechny otázky.

„Kecy mladých zbrojnošek při večerním popíjení vína,“ nesouhlasila Sandra. „Neexistuje žádná Úchylka. Veškeré pokusy založit Opozici skončily krachem. Všechny tak nějak potichounku umírají samy od sebe, nikdo neví proč. Nejspíš je v tom nedostatek vědomostí, než aby bylo možné postavit pořádný základ seriózní vědy nebo odporu. A k čemu je spolek odpůrců bez základny, na níž lze stavět?“

„A proč se tedy nevydat k Západnímu moři?“

„Právě o tvé přísaze chci mluvit. Doufám, že si nemyslíš, že jsi první koho to napadlo? Samozřejmě že se už našli takoví odvážlivci, ale ani jeden z nich se nevrátil. Za prvé letopisy nelžou. V západních zemích je určitě velké kvantum neznámých, záhadných a smrtelných nebezpečí. Za druhé předpokládám, že se jako správná rytířka chystáš nejdřív domů, abys o všem řekla rodičům, dostala požehnání, sebrala oddíl a vyzbrojila ho. Je to tak? Díky tomu však může tvoje cesta skončit ještě dřív, než opustíš Šťastnou Impérii.“

„Kněžky?“ zeptala se Natálie.

„Samozřejmě. Šedé Kardinálky, bůhvíproč, všechny co existují, nesnášejí rytířky, které putují k Západnímu moři. Možná, že díky tomu se ani jedna z nich nevrátila…“

„Chcete mi naznačit, že nemám šanci? Že všechno je předem odsouzené k nezdaru?“

„Jak to mám vědět? Když vyjedeš už zítra a nepojedeš domů, ale přímo na západ… Jestli se budeš držet dostatečně daleko od Hlavní silnice? Kdo ví? Než se vzpamatují, než se rozhodnou, než připraví oddíl k pronásledování… Budeš mít několik dní náskoku. Chce se mi věřit…“

„Chce se mi věřit…“ opakovala Natálie. „Avšak… Mylady Sandro, jste přesvědčená, že cesta, kterou mám před sebou, je k něčemu?“

„Tím chceš říct co?“

„Předpokládejme, že zjistím a nezvratně dokážu, že život před Temnotou není mýtus, že Předci opravdu žili. A zahynuli. Je pravděpodobné, že zahynuli a zanechali po sobě hrstku těch, které si moc nepamatují, a ty potom založily svět, v němž my žijeme. A co když vědomí o jejich životě a smrti nás neobohatí, ale ochromí hrůzou? I tohle je možné!“

Zastavila se uprostřed pokoje v rudé záři Měsíce napnutá jako struna, připravená zareagovat na lehký dotyk, nebo jakýkoli zvuk. Sandra ji pozorovala unaveně a se smutkem v očích.

„Tak co?“ zeptala se Natálie.

„Jsi chytrá,“ tichounce řekla Sandra. „Umíš se podívat věcem na zoubek. Na prstech jedné ruky se dají spočítat ty, které se zabývaly touhle otázkou. Obvykle přemýšlejí jenom o Vědomostech. Žízeň po nich je tak silná…“

„Já vím,“ řekla Natálie, „a proto pojedu. Ostatně, já jsem… když jsem přísahala…“

„Takže se nezdržuj!“

„Nebudu,“ řekla Natálie. „Mám pocit, že jsem se dostala do sporu s Šedou Kardinálkou.“

„Cože?“

Natálie jí v krátkosti povyprávěla celou historii. Pak dodala: „Mohla jsem se i splést…“

„Jestli ses nespletla, tak se ti nezdálo její nepřátelství podivné?“

„Jasně. Její výpady na moji mužnost jsou jenom záminka.“

„Vypadá to tak,“ řekla Sandra. „Možná, že tvoje spojení s Archeology.“

Zřejmě ho ještě nedokázaly, jinak bys tady neseděla tak klidně. Ale něčeho se už musely domáknout. A kromě toho ta tvoje Olga…“

„Co je s ní?“

„Ty o tom nevíš?“ Sandra vypadala, že je doopravdy překvapená.

„Pochop, o tvé zbrojnošce kolují už pěkně dlouho nepříjemné řeči. Podezřívají ji z mužnosti, co se týče vztahu k mužům.“

„Co to je?“

„Taková zvrácenost, nebo zvrhlost,“ řekla Sandra. „Ženy, které mají jemnou mužskou postavu, jako například Olga, si vybírají silné muže, plné ženskosti. Říká se, že taková žena je dokonce ochotna se při tom ocitnout dole.“

„Žena dole?“ odfrkla si Natálie. „To je totální nesmysl. Žena musí být vždycky nahoře, když už pro nic jiného, tak pro svou roli silného pohlaví.

„Nicméně taková zvrácenost existuje. A tvoji Olgu opravdu podezřívají. Kromě toho má spojení s Heretiky a Disidenty. Veliký Bre ví, čím to je, že nejčastěji muži, plní ženskosti, jsou v jejich řadách. Polínko k polínku a hranice je připravená… Víš kolik je potřeba přiložit polínek, aby se 'otýpka' změnila v 'hranici'?“

„Ne,“ řekla Natálie a cítila, že má sucho v ústech.

„Tak vidíš… Nikdo to neví. Kromě Šedých Kardinálek. Přesněji řečeno to ony mohou jakoukoli otýpku prohlásit za hranici.“

„Chápu,“ řekla Natálie. „To znamená, že musím vyjet nejpozději zítra ráno, nejlíp ještě před úsvitem. Jestli tomu dobře rozumím.“

„Myslím si, že to tak bude nejlepší,“ sklonila Sandra hlavu. „Není nutné riskovat. Zvlášť teď. „

„Ale já…“

„Všechno, co budeš potřebovat, máš už ve vacích,“ řekla Sandra. „zásoby, šípy a všechno ostatní… Děkovat mi nemusíš. Poděkuješ mi tím, že se vrátíš. Jdu. A přeju ti štěstí.“

„Počkejte! Já…“ Natálie mučivě hledala potřebná slova, ale v hlavě měla prázdno.

„Nemusíš. K čemu jsou zbytečná slova a všechna loučení?“ Sandra sebrala ze stolu kožené rukavice s širokými manžetami a vstala. „Ničím ti to nepomůže, ani tě to nepozdvihne. A já se budu zase trápit tím, co jsem si nechala v mládí utéct, že jsem se nikdy neodhodlala… Mnoho štěstí.“

Prudce se otočila, až nad podlahou zavířil její černý plášť s vyšitým mýtickým oranžovým slonem. Za okamžik už nebyla v pokoji. Dveře se zavřely plavně a nehlučně. Zdálo se, že tu nikdy žádná Sandra nebyla, že to byl sen, noční můra.

Natálie stála v rudém měsíčním světle se spuštěnýma rukama. Teprve teď jí došlo, že to všechno je doopravdy, že už se to nedá změnit, že zítra, až vyjede z městských bran, zatočí doprava, směrem k západu. Jejím osudem je teď cesta za Tváří Velikého Bre sklánějící se k obzoru. Neměla strach, ale zdálo se jí, že se vznáší nad podlahou, aniž by ji cítila, letí vzhůru jako lehký a hořký dým hranice.