Rytirka Natal

Kilometrovník patnáctý Atlanti drží nebe

Natálie poněkud podrážděně poklepávala podpatkem a poslouchala cinkot ostruhy. Olga se zdržela. Na dvoře si Kapitán netrpělivě pískal něco veselého a držel za uzdy osedlané koně. Olga se stále neobjevovala.

Nakonec přišla. Ale nebyla ve svých obvyklých šatech, jaké na sobě měla Natálie, ale v bílém. Byla bledá. Úporně se snažila nepodívat se Natálii do očí. Její pohled se zmítal jako kůň bez jezdce na bitevním poli.

„Jak tomu mám rozumět?“ zeptala se Natálie kupodivu docela klidně až lhostejně. Tak nějak to čekala, ale nechtěla tomu uvěřit. „Ty tady snad zůstáváš nebo co?“

„Natálie, pochop… Já… Můžeš mě považovat za svini, zrádkyni, ale já…“ její tvář se najednou změnila. Drze a odhodlaně zdvihla hlavu. „Můžeš mě považovat za co chceš, jestli jsi tak hloupá! Celá naše Šťastná Impérie, všechny ty naše rytířky, přísaha, pět přihlouplých hvězd… Ať se do pekla propadne celá ta pitomost! Budu se vdávat! A chci žít tady! Vám oběma chci poradit…“

Zmlkla udivená Natáliiným mlčením… Nevěřícně zamrkala. Pokusila se usmát. Natálie zádumčivě pokyvovala hlavou. Ani se nezlobila. Neměla na to ani čas, ani chuť. Neštěstí, které hrozilo Zemi; bylo tak ohromné a těžké, že všechny předchozí problémy ztratily význam a nenávratně odplouvaly do minulosti. Pravda, Olga o tom nevěděla vůbec nic. Natálie se poradila s Kapitánem a o všem jí chtěla říct až cestou. Teď už je jasné, že jí nic nepoví…

„Nezlobím se,“ řekla Natálie a její myšlenky v té chvíli odlétaly kamsi do budoucna, do tíživého neznáma. „Opravdu se nezlobím. Každý má svou cestu a bylo by hloupé táhnout ho na jinou. Takže ti přeju hodně štěstí. Měj se dobře.“

„I vy byste měli…“

„Měj se dobře,“ řekla měkce Natálie. Aby se vyhnula zbytečným slovům, zbytečně zdlouhavému loučení, které snášela hůř než cokoliv jiného, otočila se a seběhla z vysoké pavlače. Pochva poskakovala po schodech a drnčela. Mlčky vyskočila do sedla. Odpočinutý černý gigant zařehtal a lehce vynesl svou paní za bránu. Horn běžel vedle koně a radostně kňučel. Natálie se přece jenom ohlédla a uviděla v okně Alenu. Podle zdejšího zvyku jim mávala bílým šátkem. Mávla jí a také Olze, která se na okamžik objevila ve vedlejším okně. Bylo jí smutno. Jako kdyby ztratila kousek svého těla.

U výjezdu z Kitěže dohnali karavanu, s níž měli jet až k Jantarovému pobřeží. Jelo tu deset povozů, tažených čtyřspřežím, naložených pytli s obilím, koly sýra, uložených v tuku, bečkami másla. Povozy zakrývala hrubá plachta, kterou vozkové pevně přivázali k bortům. Další čtyři vozy vezly stany, kotle, zásoby pro samotné poutníky. Kolem se pohybovalo dvacet lidí v brněních, kteří nevěděli o tajném cíli této výpravy nic. Kromě nich tu byl sám Stan ve fialovém plášti. Jeho prsní plát měl přinýtované zlaté plíšky. O všem věděl, a proto byl zachmuřený.

Natálie se sklonila k šíji svého koně a pobídla ho k zběsilému trysku. Dobře že cesta vedla rovně jako dráha střely. Modrý plášť s bílým jednorožcem se za jejími zády třepetal a šustil, tvrdá Rosinantova hříva ji tloukla do tváře. Jízda naplnila její duši nadšením a sladkým strachem. Kdyby kůň klopýtl, nebo se trefil kopytem do díry, zlámali by si oba krky. Natálie by se neodvážila popsat své pocity. K minulosti se už vrátit nemohla, ale měla na sobě původní oblečení, přilbu, meč u pasu. Znovu se stala poutnicí. Rytířkou, která má vážné poslání. Rovnoprávnou bojovnicí v nelehké bitvě proti nebi, v níž zatím neudělali snad ani první krok. A tudíž nelze říct, čí to bude rapír, který nepříteli vyrve vítězství. Třeba to bude její meč.

Ne, nestojí za to vynášet svou hrdost k nebesům. Je ještě příliš brzy. A k tomu příklad je to hloupý. No co, ty myšlenky se jí rojí jenom díky nečekané svobodě, obvyklé tíži meče u pasu, věrnému koni, znovu získané cestě…

Natálie zastavila koně. Ohlédla se. Karavanu viděla až někde na obzoru a i to jenom díky bílým plášťům jezdců. Povzdychla si a obrátila Rosinanta tím směrem.

Zpočátku se putování táhlo a bylo nudné. Nocovali ve vesnicích, jindy pod holým nebem, ve stanech na okraji cesty. Dvakrát se zastavovali ve městech, která velikostí nedosahovala hlavního města Kitěže. Na Natálii byli všichni zvědaví, ale příliš je neudivovala. Daleko víc pozornosti přitahoval Kapitán, neboť se převlékl do svého původního oblečení. Stan nějak dokázal, že ho zvědavci svými otázkami neobtěžovali. Bylo jasné, že Stana znají a váží si ho. Všude za ním přicházeli nejrůznější lidé a dlouho s ním soukromě besedovali. Bohužel, jak se potom vyjasnilo při poradě, jíž se zúčastnili Stan, Natálie a Kapitán, nic nového se nedozvěděl. Stále to samé. Pouze převyprávění starých drbů a legend.

Šestého, či sedmého dne koňáci zvážněli. Natálii a Kapitánovi velmi přísně přikázali, aby se nevzdalovali od karavany. Končily tu země ovládané Kitěžem. A v divokých pohraničních zemích nikdo nic nevěděl předem. Neznámo o sobě brzy dalo vědět. Nečekaně z levé strany zařval roh. Jeho zvuk zněl neznámem, výsměšně a vyzývavě.

Nevznikla žádná panika, neboť tu nejeli žádní nováčci. Povozy se srazily k sobě ve třech řadách. Jízdní vojáci je obklopili. Vytáhli meče a připravili samostříly. Natálie, stejně jako ostatní, se dívala směrem, odkud přišel zvuk. Nic zvláštního neviděla, jenom jakousi pohyblivou čárečku daleko na obzoru. Čárka se brzy přiblížila a rozpadla se na jednotlivé figurky, podivné siluety. Zastavily se dost daleko a znovu zazněl roh.

Stan zdvihl k očím dalekohled z měděných trubek. Byl udělán daleko hruběji, než Kapitánův, ale vidět s ním bylo přibližně stejně. Kapitán podal Natálii svůj. Otáčela kolečkem s nacvičenou rutinou. Pořádně se podívala a vyjekla překvapením.

Nepravidelná řada podivných zvířat stála nehybně. Měla sudovitá těla, dlouhé hadovité šíje, hlavy podobné džberům, na nohách výrazně vyčnívaly zbytnělé kolenní klouby. Něčím připomínala koně, ale nepopsatelně znetvořené. Vypadaly jako zlá karikatura dobrých zvířat. Podivné příšery měly jenom jedno obrovské oko uprostřed čela. Dokonce i kopyta Natálie zahlédla. A také hřívy, podobné kartáčům na boty.

Na nich seděly… dvouhlavé bytosti. Nízcí, dlouhorucí a dvouhlaví lidičkové s širokými, nehybnými tvářemi. V rukách svírali sekyry neobvyklého tvaru, kopí s trojzubcem na konci, plamenné meče, na hlavách měli měděné přilby. Natálie zamrkala a přitiskla si dalekohled pevněji k očím. Opravdu to byli dvouhlavci.

„Budeme se bít?“ zeptala se, když vracela přístroj.

„Doufejme, že se tomu vyhneme,“ Stan právě schovával svůj. „Moc by se mi do toho nechtělo. K čemu by byla zbytečná rvačka a zvlášť teď? Hej! Hej! Pomalu pojedeme!“

Vozy zaskřípěly a pohnuly se. Jezdci jeli podél nich, meče a střely v samostřílech připravené. Zařval roh, ale strašliví návštěvníci se nepohnuli. Jenom cosi zlobného pokřikovali a potřásali svými zbraněmi.

''Vypadá to, že je to v pořádku,“ ulehčeně si oddychl Stan.

„Kdo to je?“ zeptala se Natálie a na okamžik předjela Kapitána.

„Jedno takové plemeno,“ zachmuřeně zabručel Stan. „Dvouhlaví Chochové. Nevím, jak žili před Chaosem, ale říká se, že to odnesli zdaleka nejvíc. Taky se říká, že na jejich zem dopadly hvězdy za děsného vytí a rachotu, a všechno otrávily svým jedovatým dechem. Všechno, i prameny, trávu, nebe a pole… Prý jsou od té doby takoví. Někdy s nimi i obchodujeme. Avšak občas to na ně přijde. To se potom utrhnou a přepadávají jako šílení. Potom to je fuška… Musím přiznat, že já jsem s nimi zatím bojovat nemusel, ale slyšel jsem, že to bývalo kruté…“ povzdychl si. „Kdyby mi vyrostly dvě hlavy, možná že bych taky napadal pocestné jako pitomec.“

Natálie se už ze zvyku otočila ke Kapitánovi, aby řekl, jak se to dá spojit s jemu známou minulostí, ale ten jenom nadával a upřeně se díval do země.

„Kdysi jsme měli dost svých srágor vlastní výroby. Leckdy se divím, že se ta naše kulička ještě nerozletěla na kousky…“

Večer, v jejich malém stanu, když se Natálie opět rozhovořila o dvouhlavcích, Kapitán uhýbal:

„Natálko, bude ti líp, když ti povyprávím ještě o jednom svinstvu, které člověk vymyslel na přírodu? No tak jo. Aby to bylo jasné, začnu…“

Před svými lidmi vydával Stan Kapitána a Natálii za muže a ženu, učence z dalekých krajin, což odpovědělo na hromadu dotazů ještě dřív, než mohly vzniknout. Jejich stan stavěli vždycky o kousek dál od ostatních. Všichni si mysleli, že je to kvůli tomu, aby měli mladí manželé dostatečné soukromí, neboť život je život a mládí je mládí. Existovala však i druhá příčina. Nechtěli, aby je někdo náhodně vyslechl, když se všichni tři radili. Je nutné přiznat, že i první důvod nebyl od věci.

Stan je vždycky předem upozorňoval, kdy přijde a navíc úmyslně cinkal mečem. Tak i dnes, když ho Natálie zaslechla, šla zdvihnout závěs.

Stan se nahrbil, vešel a usedl na plstěnou podlahu.

„Zítra budeme na místě,“ řekl. „Baltové jsou tiší, nevýbojní a nepříliš chytří. Nás nenapadají, nechtějí zůstat bez mouky. Žijí pod zemí, a proto…“

„Pod zemí?“

„Sama uvidíš. Pod zemí. Ví bůh proč tam zalezli už před dávnými a dávnými lety. Něco se jim na povrchu přestalo líbit. Vyrábějí různé věci z jantaru. Viděli jste je v Kitěži? Dokud se bude obchodovat, dokud neskončí trh, musíme všichni tři velice opatrně vyzvídat,“ otočil se ke. Kapitánovi. „Ty jim ukaž něco z těch svejch věciček, třeba z toho něco bude. Co se týče Natálie, ty bys měla sklidit všechny zbraně a co nejvíc se vyparádit. Stejně tě budeme vydávat za učenou ženu. Ještě líp to bude za učenou slečnu. No! No!“ zdvihl dlaň proti Kapitánovi, který prudce vyskočil z lůžka. „Nebudeme ji nutit, aby se s nimi líbala. Není to národ tak divoký, aby se rozhodli ji ukrást. Radši si pohovoří. Určitě se někdo začne vnucovat, bude se natřásat a pustí si jazyk na špacír. Nejsi proti? Předvést své zoubky a oči?“

„Nejsem proti,“ řekla Natálie. „Jenom, abych pravdu řekla, neumím předvádět zoubky a očka. U nás bylo všechno naopak. U nás tohleto umějí mužští… „

„Stačí, když se budeš pořádně usmívat. Občas můžeš sklopit oči, pak se významně na někoho podívat,“ Stan se dobrosrdečně snažil předvést všechno o čem povídal na svém větrem ošlehaném obličeji. Natálie se rozchechtala. „Chápeš? Mnó, jestli si na tebe začne dovolovat rukama, tak ho můžeš zlehýnka…“ odkašlal si do ruky, když si vzpomněl, jak mu nedávno Natálie ukazovala některé bojové chvaty imperátorských rytířek.

Nemohl uvěřit, že ženy mohou být vyučeny v takových věcech. Tehdy poodešli dál od zbytečně zvědavých pohledů, a tam se přesvědčil, jak mohou létat v kotrmelcích i velmi zkušení kupci, kteří znají poměrně hodně z boxu.

„Jenom ale zlehýnka, Natal, aby potom dokázal vstát a odejít po svých.

Moji chlapci se taky pozeptají po okolí.“

„Není to riskantní?“ ptal se Kapitán.

„Proč by to mělo být riskantní? O zvláštních lidech, kteří mají ohromnou moc, se mluví už dávno a není nic divného, že ty drby někdo na jarmarku sbírá,“ ušklíbl se Stan. „Prozradím vám tajemství. Někteří svobodní chlapci tady mají ženské. A délka ženského jazyka je všeobecně známá. Nemrač se, Natal. Mluvím o jiných ženských, než jsi ty, o zdejších. Takže abych to shrnul… Rozhodíme hustou síť a něco přece vytáhnout musíme,“ opatrně se narovnal, měl strach aby nevrazil hlavou do stropu. „No, tak dobrou noc.“

Závěs se za ním zavlnil.

„Takže očka sklopit, pak upřít na něj. Pak znovu sklopit a zase…“

Natálie neztrácela čas a začala trénovat flirtování na Kapitánovi. Jenže v tom okamžiku se ocitla v jeho objetí, takže výuka nějak skončila sama od sebe a z neznámých důvodů ji odložili až na druhý den.

Po ránu se vydali na cestu a vbrzku se vyšplhali na pahorek, odkud se rozprostíral rozhled na celý trh ve vší jeho kráse. Z dálky vypadal trh úplně normálně. Moře povozů s vypřáhnutými koňmi, moře různobarevných stanů, veliká tlačenice a příšerný rámus.

Daleko zajímavější bylo to, co se prostíralo vlevo od trhu. Až za obzor ubíhaly pravidelné řetízky nesčíslných komínů z červených cihel. Mnohé z nich dýmaly. Mezi nimi se blýskaly, v právě tak pravidelných řadách, obdélníky a čtverce z tlustého a kalného skla. Natálie tím směrem namířila dalekohled. Obdélníky byly velké asi tak jako normální střechy domů. Čtverce se daleko víc podobaly oknům. Skrz skla dokonce mohla zahlédnout nějaký pohyb.

„Ano, tak to je,“ kývl hlavou Stan, když se ho zeptala. „Jenomže ta okna jsou ve stropě a ve střechách. Ta velká skla jsou nad ulicemi. Mají tam dole i ulice, po nichž se jezdí a chodí. Je to město jako každé jiné, jenom je prostě pod zemí. Ví bůh, proč tam kdysi zalezli.“

Jejich příjezdu si vůbec nikdo nevšiml. Trh šuměl a kypěl a kdokoli, ať vypadal jak chtěl, se ho mohl zúčastnit, aniž by si ho někdo všímal a mohl v lidském moři bez problémů zmizet.

Šest lidí ze Stanov a doprovodu se začalo zabývat obchodem. Ostatní se převlékli a už předem se usmívali, nakrucovali si kníry, rozčesávali bradky. Vypravili se k těm svým zdejším známým u nichž nejsou neobvyklé dlouhé vlasy a štěbetavý jazyk. Stan také zmizel. Kapitán si kritickým okem změřil Natálii. Oblékla si svou nejlepší košili, fialovou se zlatým vyšíváním, vlasy si rozčesala tak, aby jí padaly jako vodopád až do pasu. Na džínách se jí blýskali zlatí jezdci na zipech. Na zadní kapse měla ze zlatého plechu vytepaný svůj erb. Do vysoké holínky zasunula kinžál v pochvě, který byl speciálně vyroben pro takové příležitosti. Neměl chránič ruky a na rukojeti byla připevněná koule, aby se lehčeji dal vytáhnout. „Jak vypadám,“ zeptala se a pečlivě sklopila oči. „Jsem nádherná?“

„Až moc. Mata Hari, tajná zbraň města Kitěže o síle čtyřiceti megatun… Nechceš pistoli? Jestli se něco stane, tak ty katakomby postavím na uši!“

„Hloupost,“ Natálie mu položila ruku na prsa, „slyšel jsi, že tady nehrozí žádné nebezpečí.“

„Tak je sama nevytvářej.“

„Pokusím se. No, tak já jdu.“

Loudavě šla kolem prken s vystaveným zbožím, narychlo stlučených krámků, hrubě tkaných pokrývek položených přímo na zemi, na nichž se vršilo to nejrůznější zboží. Ničím nebyla překvapena. Všechno znala, jen to vypadalo trošinku jinak. Stan jí dal hrst kitěžských peněz, ale nakupovat něco podstatnějšího by bylo hloupé. Samozřejmě, že si vyhlédla nějaké látky a náušnice, ale prodavači ještě ani zdaleka neměli poslední, takže neměla důvod spěchat. Pouze v jednom případě se neudržela a koupila si bonbón na tyčce. Podle etikety by si to v Šťastné Impérii nemohla dovolit, neboť takové bonbóny se považovaly za dobroty pro obyčejné lidi. Spokojeně ho olizovala a kráčela dál. Prohrála několik stříbrných drobásků v dostizích švábů, což zřejmě byl národní sport Baltů, který prozatím neznala. Bylo to velmi napínavé.

Podle Stanova popisu dokázala okamžitě poznat Balta. Byli světlovlasí a světloocí a všichni měli na krku jantarové náhrdelníky. Lámala si hlavu, jak by se s nimi mohla seznámit, jak by si s nimi mohla pohovořit. Vypadalo to, že je to daleko složitější úkol, než si představovala. V davu se míhaly ženštiny, jejichž profesi Natálie určila na první pohled, i když doposud v takové roli viděla jenom muže.

Pochopila, že kdyby se pokusila o rozhovor jako první, okamžitě ji budou považovat za jednu z těch… Dlouze se zamyslela, jak se jim tady asi říká?

K této roli by se neodhodlala v žádném případě, ani kdyby to bylo nutné kvůli jejich problému.

První dobrodružství na ni čekalo u prodavače nádobí: Natálie se tu zastavila, aby si prohlédla divoce vypadající džbány ozdobené žlutočernými vzory. Trhovec, nízký, černovlasý a kučeravý; oblečený v rudé tunice, se zlatými kruhy v uších, úplně nečekaně ožil. Nejdřív celou dobu používal záhadné slovo „siňorina“ a dobromyslně se jí snažil vnutit džbánky. Usmívala se a vrtěla hlavou. Když se přesvědčil, že ji jeho zboží nezajímá, lákal ji do temného koutku krámku s takovým výrazem v tváři a tak záhadnými gesty, že Natálii ovládla zvědavost. Následovala ho. Obchodník zazvonil zlaťáky, které přesypával z ruky do ruky jako zlatý pramínek. Cosi záhadného šeptal, tajnůstkářsky vyvaloval oči a usmíval se. Natálie stále nemohla pochopit, o čem je řeč. Udělala nechápavý obličej. S úsměvem jí položil horkou ruku kolem pasu. V té chvíli už věděla o co jde.

Už se chtěla naštvat, ale pak se ovládla. Přendala si bonbón do levé ruky, usmála se, jak doufala docela něžně, a dvěma napnutými prsty ho udeřila mezi spodní čelist a ohryzek.

Obchodník vydal nepopsatelný zvuk a svalil se jako pytel. Pro všechny případy nad ním Natálie ještě chvilku postála. Bez jakékoli zloby sledovala, jak sténá a zakrývá si hlavu v očekávání dalších úderů. Jakmile se přesvědčila, že je v pořádku a nechystá se umřít, mile se s ním rozloučila a šla dál.

Nohy ji samy donesly k dlouhým řadám koní. Tady to moc dobře znala. Vůně i zvuky, dusot koňských kopyt, hlasité dohadování o koupi, prodeji a výměně. Někdo někoho přemlouval a komusi vychvaloval své zboží až do nebes. Jiného přichytili při nějaké lumpárně a chystali se ho seřezat. Zoufale se vymlouval a volal jako svědky všechny své neznámé bohy. Prach tu stoupá k nebesům, zvoní tu uzdy, dusají kopyta, rozléhá se ržání koní a ti nejvzdorovitější vyhazují zadkem a snaží se trefit stojící.

„Máte ráda koně?“ uslyšela za zády měkký hlas.

Natálie se otočila. Před ní stál mladý Balt. Evidentně to nebyl žádný chudý prosťáček. Oblečený do sametu, v náhrdelníku se jantarové kuličky střídaly se zlatými. Na prstech se mu třpytily zlaté prsteny. Kolem něj jako neviditelný obláček poletuje vůně voňavky. V Impérii by ho okamžitě zařadili mezi prodejné muže, ale Natálie si už stačila přivyknout zvykům západních zemí, kde je všechno naopak. Vesele si pomyslela:

„Zvěř běží sama přímo k lovci!“

„Koně miluji,“ řekla pomalu, zarazila se a sklopila oči,jak ji to učil Stan. Znovu zdvihla drzé oči a přesvědčila se, že udělala potřebný dojem.

„Mohu-li zjistit jak zní vaše jméno?“ vyslovoval slova jejího rodného jazyka divně a směšně, ale srozumitelně.

Natálie se na okamžik zamyslela.

„Kněžna Natálie,“ řekla nakonec.

„Soudě podle vašeho titulu a oblečení jste z vladařství Šťastná Impérie?“ V tom okamžiku na něj vytřeštěně zírala Natálie.

„Tys o ní slyšel?“

„Samozřejmě. Takový směšný stát, kde ženy bojují meči…“

„Mezi jiným i já vlastním meč,“ syčivě řekla Natálie.

„Chápu. Velmi spěchám vás uklidnit, že vás nepovažuji za jednu z těch žen, které…“

„Ano, ty samé…“ dokončila za něj Natálie. „Nu což, je to příjemné slyšet.

A nemluv ke mně jako by nás bylo několik. U nás to není zvykem.“

„Rád, kněžno. Tím radši, že podle našich zvyků je tykání povoleno jenom mezi blízkými přáteli a já budu jenom rád, když to tak bude i mezi námi, Natálie.“

„Drzej!“ pomyslela si Natálie a obdarovala ho přitom dost vyzývavým pohledem. „Tím líp. Teď mě začne zvát na návštěvu. Nebude tak obtížné ho trošku přidusit, když to bude nutné. Třeba tím jeho směšným náhrdelníkem se to dá udělat velmi snadno. Když se to umí… Například.“ Balt vytáhl kulatý předmět na zlatém řetízku a zadíval se na něj. Natálii bylo jasné, že to dělá jenom proto, aby na ni udělal dojem. Uviděla číslice, zlaté ručičky a došlo jí, že to jsou hodinky. Kapitán měl zajímavější. Číslice se v nich střídaly samy od sebe, blikaly a dokonce měřily i okamžiky. Ale děvče ze směšného zapadákova takové věci, samozřejmě, znát nemůže. A proto děvče ze zapadákova udiveně a široce rozevřelo oči, mávlo řasami, Natálie si už všimla, že to, bůhvíproč, na mužské strašně působí, a zeptalo se:

„To jsou ty známé a vynikající hodinky? Tolik jsem o nich slyšela…“ Balt jí ochotně a s hrdostí ukázal hodinky, jako kdyby je sám vymyslel. „Velmi rád bych ti je daroval, ale mne zadržuje etiketa a uctivost, protože ty sama by ses mohla rozčíliti, neboť se známe opravdu jen…“

„Ano, vždyť ani neznám tvé jméno.“

„Jarl,“ řekl, a pak pronesl jméno, které by Natálie ani při nejlepší vůli nebyla schopna vyslovit. Tolik tam bylo „Y“ a „E“. Velkodušně si toho všiml a dovolil jí, že mu může říkat prostě Jarl.

„To je něco jako kníže. Říká se, že naši Jarlové kdysi vybojovali všechna území na východ až k oceánu a vládli tam. Přinášeli kulturu a vědomosti primitivním národům.“

„Musím přiznat, že jsem o tom nikdy neslyšela, i když jsem rodem z těch míst,“ řekl Natálie. „No, dobře. Budu ti říkat Jarl. Máš také rád koně? „„Ne. Zaujala mě jediná dívka mezi tolika koňáky a k tomu ještě tak nádherná.“

„Odkud znáš Impérii?“

„Mnohé věci tady známe,“ řekl záhadně. V znalostech a uměleckých řemeslech jsme vynikající, jak můžeš vidět třeba na mých hodinkách.“

Natálie uvnitř zajásala. Teď už jí zbylo jediné, položit otázku, na niž chtěla slyšet odpověď. A taky ji za okamžik dala:

„A hodinky je to nejzajímavější, co u vás máte?“

„Mohu tě ubezpečit, že ne,“ usmál se povýšeně Jarl. „Bude mně povoleno nabrat té smělosti a pozvat tě na návštěvu, abys sama vlastníma očima mohla prohlédnout mnohé další daleko zajímavější věci. Jen jestli to nebude přijato za přespříliš velkou drzost z mé strany?“

„Nebude,“ vesele odpověděla Natálie. Byla v tom nejen povinnost, ale i opravdová zvědavost. „Jenom nesmíš zapomenout, že jsem opravdová kněžna z Impérie.“

„Slibuji, že na to stále budu myslet,“ řekl Jarl.

Nedaleko za jeho zády, bůhví odkud, se objevil jeden ze Stanových lidí.

Stál ledabyle opřený o sloup k uvazování koní. Využil okamžiku a spiklenecky na ni mrkl. Potom se strašně lhostejně odvrátil a zíral na vznikající rvačku, která začínala necelé dva kroky od nich. Natálie si ulehčeně oddychla. Teď budou vědět kde je a také, že byla úspěšná.

Vbrzku s Jarlem došli ke vchodu do města. Nedalo se to nazvat městskou branou, ani vchodem ne. Byla to čtvercová jáma, do níž směřovaly kamenné schody. Osvětlovaly ji podivné lampy — jazýček jasného plamene, bez kouře a sazí v skleněné kouli.

„To je plynové osvětlení,“ vážně řekl Jarl.

„A co to je?“ docela upřímně ho nepochopila Natálie. „Nóó, takový vzduch, který hoří.“

„To je zajímavé…“

Šli dolů. Na konci schodiště uviděla Natálie úplně otevřená kovaná vrata. Postávalo tam několik strážníků v brnění, s dvouručními meči a sekyrami. Strážníci se Jarlovi poklonili a Natálii propustili teprve potě, co jim Jarl vysvětlil, že Natálie není Migrant.

„Co to je?“ zeptala se Natálie.

„Nóó… Migrant je takový zlý duch, který se pokouší dostat do města a snaží se potom v noci pít obyvatelům krev. Nejčastěji se vyskytuje v lidské podobě.“

„To je zajímavé,“ opakovala Natálie.

Ulice vypadala podivně. Jako kdyby město useklo z domů střechy a bylo celé kryté železným poklopem jako kastrólem. Kromě toho tu nebylo nic zajímavého. Kamením dlážděná ulice, vývěsní štíty skoro takové jako všude — housky u pekařů, boty u prťáků, klíče u řemeslníků pracujících se železem. Prostě dalo se podle nich velmi lehce uhádnout, čím se jejich majitel zabývá. Jenom rámus z hospod jí scházel. Pilo se tu tiše. Dokonce i dav v ulicích byl nějak tišší. Skrz ohromné obdélníky kalného skla nad hlavou sem protékalo zvenčí slabé světlo. Všude hořely tytéž skleněné svítilny s jazýčky skoro nehybného modrého plamene. Žádná obzvláštní kouzla Natálie neviděla, o čemž nelenila říct Jarlovi. Odvětil jí nabídkou, jestli by si nechtěla opatřit hodinky. Samozřejmě, že chtěla, tím spíš, že její peníze tady platily.

Je pravdou, že majitel zlatnictví hodinky zpočátku prodat nechtěl. Ani je v krámku neměl, a navíc se stále dožadoval nějakého místního povolení. Natálie mu řekla, že žádné takové místní peníze nemá, jenom kitěžské a už se chystala k odchodu. Jarl vysunul významně obočí, něco pošeptal majiteli, a ten po chvilce přinesl zezadu hodinky. Jarl je chtěl zaplatit, ale Natálie to nedovolila.

„Není to smutné žít pod zemí?“ zeptala se, když vyšli z obchůďku na ulici vyprovázeni zamračeným pohledem majitele.

„Naopak,“ řekl Jarl. „Protože jsme nezávislí ve svém způsobu života.“

„A co obilí? Sklizeň?“

„Obilí se dá vždycky koupit. Naše peníze jsou ještě lepší. Srovnej je se svýma. Naše vypadají daleko líp.“

„Můžeme si je vyměnit na památku? zeptala se Natálie a pomyslela si, že Kapitána může zajímat i taková minci.

„Vezmi si ji jen tak.“

„Ani náhodou. Jedině když si je vyměníme.“

„No tak dobře,“ Jarl jí dal minci a s posměšným úsměvem zastrčil do kapsy kitěžskou. „Už jsme tady.“

Vešli do domu. Těžká portiriéra se za Natáliinými zády zlehka zavlnila.

Usedla do křesla a rozhlédla se. Místnost jako místnost. Jarl vzal ze stolu modrou skleněnou karafu a nalil do poháru rubínovou kapalinu.

„Nejsi proti?“

„Nejsem,“ Natálie opatrně upila. „Je to podobné vínu, ale je to něco tvrdšího,“ pomyslela si. Ještě jednou usrkla, pak pokrčila rameny: „Abych pravdu řekla, žádná velká kouzla tady nevidím…“

„Tak se pořádně podívej. Tady nejsou takové lampy, jako na ulici.“

Natálie se přesvědčila. Opravdu, lampy byly jiné. Jako kdyby v nich zářil samotný vzduch. Svítí zcela jasně, žádné kolísání plamene.

„To je elektřina. Nebudu ti vysvětlovat co to je. Promiň, ale tohle nemůžeš jen tak pochopit.“

„Samozřejmě, vždyť jsem divoška,“ zasmála se Natálie. Víno jí přece jenom trochu stouplo do hlavy.

„Jsi nádherná divoška,“ řekl Jarl a díval se na ni s jakýmsi nepochopitelným smutkem. „Vůbec tě nenapadlo, že bys byla hodna lepšího osudu?“

„Tak a teď to začíná,“ pomyslela si Natálie. „Ať jdou do háje s lepším osudem.“

Zostražitěla, ale na jejím úsměvu to vůbec nebylo znát. „To záleží na tom, jaký bych dostala návrh. Tyhle lampy?“

Jarl vstal a odhrnul závěs. Stála tam podivná krabice. Byla kovová, blýskala se. Její přední stěna vypadala, jako by byla z neprůhledného skla. Na ní stojí ještě jedna, menší. Obě jsou poseté ozdůbkami, červenými vyvýšeními, neznámými barevnými písmeny a emblémy, skleněnými okénky s ručičkami.

Natálii zachvátil podivný pocit. Krabice sem nepatřila. Vůbec to nebylo vtom, že byla nepochopitelná a záhadná. V tom vůbec ne!

Byla cizí tomuto pokoji. Vypadal úplně normálně. Stejné stoly, křesla, koberce i goblény. Samozřejmě mají trochu jiný tvar, jinou barvu. Ale krabice a lampy jsou jiné. Nekorespondují s pokojem, s domem, s městem.

Vypadaly by stejně cizorodě v městech Impérie nebo Kitěže. Vypadalo to, že je nevyrobili lidé tady, ale nějaká jiná rasa s úplně jinými možnostmi…

Ani nestačila o tom pořádně pouvažovat. Jarl něco udělal a skleněná stěna krabice se rozhořela zevnitř. Zpívala tam nějaká žena.

Tomu se Natálie ani příliš nedivila. Obrazy, které jí ukazoval kouzelník ze sněžného podzimu, byly daleko podivuhodnější. Byly trojrozměrné, barevné, prostě okno do jiného světa, okno bez rámu a hranic. A tady, i když je to barevné, je to podívaná plochá, prostě oživlé obrázky. No, ne obrázek, je vidět, že žena je živá, ale to je stejně jedno… Je to zajímavé.

Vzpamatovala se a udělala strašně překvapený obličej. Koutkem oka sledovala Jarla. Ne, všechno je v pořádku, byl vážný a vtíravě se usmíval.

„My žijeme v hradech osvětlovaných loučemi jako barbaři,“ pomyslela si naštvaně Natálie a dopíjela při tom pohár.

Hudba byla neharmonická, ostrá, jakási kakofonie. Žena zpívala v neznámém jazyce. Byla skoro svlečená, několik kousků saténových hadříků spojovaly korálky. Pěvkyně se navíc pohybovala tak, aby to co nejvíc podtrhla.

„Parádní zábava pro muže. Tomu rozumím,“ řekla Natálie jízlivě. „Když nemáš živou ženu a nejsi schopný nějakou přemluvit, tak si k tomu sedni a vyvaluj oči…“

„Tobě se to nelíbí?“ vytřeštil oči Jar! a popošel blíž.

„Je to dost ubohé, „řekla Natálie.

U slyšela nad sebou jeho chraptivý dech. Zdvihla hlavu a podívala se mu s drzým úšklebkem do očí. Pochopil. Ani se nepohnul. Smutně řekl:

„Opravdu kněžna… Promiň, prosím. Na chvilku si odskočím.“ Odešel. Žena tancovala a svíjela se.

Natálie se rozhodla, vstala a po špičkách došla k závěsu, za kterým zmizel Jarl. Odhrnula ho ukazováčkem a jedním okem se přitiskla ke škvírce.

Stál k ní zády a cosi tiše povídal. K uchu si tiskl podivný předmět na dlouhém bílém provázku a mluvil do něj jako by tam uvnitř někdo byl. Hovořil cizím jazykem, ale najednou pronesl její jméno.

„Ničemu nerozumím,“ roztržitě si pomyslela Natálie. „Ale evidentně je to vážné. Že by se modlil?“

Jarl položil předmět a Natálie pochopila z křivky jeho zad, že se za okamžik otočí. Nechala závěs závěsem a rozběhla se po špičkách ke svému křeslu. Se zájmem se dívala na bedýnku, kde tančilo už několik žen.

„Poslyš, jak se to dělá?“ zeptala se vrátivšího se Jarla.

„Musel bych ti to strašně dlouho vysvětlovat. Co bys říkala tomu, kdybychom zašli na návštěvu?“

' 'Proč ne?“

Docela ji to vyvedlo z míry. Podle všeho by ji měl teď začít dobývat. Bylo na něm vidět, že se mu strašně chce. Že by ho zastavil jeden jediný pohled? To není pravděpodobné. Zřejmě mluvil s někým podstatně vyšším, takže jeho vlastní plány se prudce změnily. Nebo od samého počátku postupoval proti svému přání? Opravdu to na to vypadá. Samé záhady. Nu což, je nutné vydržet až do konce.

Dům, kam přišli byl plný lidí. Lampy tu neplály bílým světlem, chovaly se dost podivně. Nejen že neustále mrkaly, ale i měnily své barvy. Zářily žlutě, fialově, modře, červeně, růžově… Hudba, co tu hrála, se nápadně podobala té, co zněla z bedýnky. Nikdo ji neposlouchal. Lidé pili, besedovali, tancovali, ale zase tak podivně, pomalu se pohybovali a objímali se.

Jarl ji usadil na podlouhlý měkký divan u stěny. V sunul jí do ruky pohár a někam zmizel. Natálie se úkradkem rozhlížela a prohlížela si oblečení přítomných žen. Měly dlouhé i krátké šaty. Sukně s rozparkem tu ze strany, tu ze předu. A výstřihy… Odfrkla si.

„Odkud jste, mé nádherné dítě?“ zeptala se jí žena, sedící vedle ní, stejně směšným přízvukem jako Jarl.

„Zdaleka,“ opatrně odpověděla Natálie a pořádně se na ni podívala. Byla krásná a silně opilá.

„To je ještě lepší,“ pomyslela si Natálie.

„Z hrozné dálky?“

„Z hrozné.“

„Vidím, že jsi jedna z těch feudálních princezen… Jsi jednička,“ žena objala Natálii kolem krku a mlaskavě ji políbila na ucho vlhkými rty. Natálie to milostivě strpěla. „Ty se vůbec nebojíš? Očička máš klidná a spokojená… Seš chytrá holka. To je vzácnost. Obvykle se divochům nedá nic vysvětlit… Prostě to jsou divoši… Ty už jsi prošla vyučování?“

Natálie sebrala do hrsti všechen svůj rozum a zeptala se tak, jako kdyby všechno věděla, všechno znala. Dokonce použila ten podivný způsob mluvy v množném čísle:

„A vy jste už dlouho v tomhle městě?“

„Narodila jsem se tady,“ usmála se žena. „Nebo máš na mysli, jestli už o tom dávno vím? Dávno,“ zašeptala hořce Natálii do ucha. „Tak dávno, že už přede mnou nemají žádná tajemství. Opravdu žádná. Mám ti je říct?“ „Řekni!“ také šeptem odpověděla Natálie.

„Hlouposti to jsou, co říkají ohledně staletí. Žádná staletí nám už nezůstala. Zůstaly nám jenom týdny a ani těch už není moc. Vidělas někdy příboj? Ne? Co že se… Nezajímá tě to? Mně je to jedno. Stejně nám zůstalo jenom několik neděl. To vím úplně přesně. Bude to hnusný pohled, kdybys ho musela sledovat ze Země…“

Dál brumlala jenom něco nepochopitelného, nesmyslného. Natálie ji už neposlouchala. Bylo toho dost, co slyšela. Je to divné, jak opilecké blábolení zapadá do toho, co, už je známé. Je to náhoda? Příliš zlověstná náhoda…

Někdo se měkce dotkl jejího ramene. Nad ní stál Jarl:

„Půjdeme.“

Natálie se zvedla a delikátně odsunula ruku opilé ženy, která si stále něco pro sebe brblala.

Prošli skrz několik pokojů, kde si jich nikdo nevšímal. Zastavili se před zavřenými dveřmi.

„Sem,“ kývl rukou Jarl.

Sám však zůstal venku. Natálie zaváhala, avšak otevřenými dveřmi uviděla úplně obyčejnou místnost a uvnitř jediného člověka, sedícího v křesle. Odhodlaně překročila práh místnosti. Za jejími zády se tiše zavřely dveře.

„Sedni si, prosím,“ řekl.

Natálie se posadila proti němu, přehodila si nohu přes nohu. Pohupovala střevíčkem. Propletla si prsty obou rukou a opřela se jimi o koleno.

Otevřeně si prohlížela pána těchto míst.

Ten člověk byl taky jiný.

Měl na sobě šaty Baltů, ale nepodobal se jim. I krátké, šedé vlasy měl přistřižené trochu jinak. I barva obličeje o chlup neodpovídala, byla o něco málo míň bledá. I výraz ve tváři… Dokonce i nehty na rukou měl zastřižené jinak. Na ruce měl hodinky, které se podobaly těm, co měl Kapitán. Ostrým, snad zvířecím pudem Natálie pochopila, že je opravdu jiný. Není odtud. Na okamžik ji opustila i sebedůvěra, ale jenom na okamžik.

„Vůbec to není špatné na děvče, které si ještě včera hrálo s meči a erby,“ ušklíbl se.

I výslovnost měl jinou.

„O čem to mluvíš?“ zeptala se Natálie.

Usmál se a podal jí pohár s rubínovou tekutinou.

„Docela dobře to snášíš. Nebo už něco víš?“

„Nic nevím,“ Natálie zvedla číši, „Prostě jenom nepadám do mdlob, když uvidím nějaké divy. Už jsem jich cestou sem viděla až až.“

„Z Impérie?“

„Z Impérie.“

„To není sranda cesta. Chceš se na něco zeptat?“

„Stejně vím, co uslyším,“ řekla Natálie. „Že je to pro mě příliš složité, Bůhvíproč se všichni sjednotili v tom, že mi budou říkat překrásná divoška.“

„Ale když ty jsi opravdu překrásná a v určitém slova smyslu jsi opravdu trochu divoška. Divoška ve srovnání s těmi, kdo žili… Jak bych to řekl… Žili předtím.“

„Jsem hloupější? Krutější? Víc zlá? Nebo za divocha počítáte toho, kdo se od dětství nesetkával s těmito věcmi?“ ukázala do kouta, kde stálo něco blýskavého a nepochopitelného.

„Nezlob se.“

„Já se nezlobím,“ řekla Natálie naštvaně, vypila číši skoro až do dna a v tom okamžiku toho začala litovat, protože víno bylo ještě silnější než Jarlovo. „Prostě příliš mnoho lidí si se mnou chce hrát jako s věcí.“

„Překrásnou věcí,“ měkce ji opravil. „A moc chytrou,“ pospíšil si s dodatkem. „Jenže to je… něco jiného. Takovou věc si všichni chrání. Promiň… Prostě jsem jenom nevhodně zavtipkoval. Neumím si dělat legraci. „

„Je to vidět.“

„Hele děvčátko, zatáhni drápky. Neměl jsem v úmyslu tě urazit. Nenamáhal bych se zvát tě sem jenom kvůli tomu.“

„Chápu,“ řekla Natálie.

„Ale ne, není to úplně pochopitelné, moje nádherná Natálie.“

„Ne tvoje! Moje!“

„Tak dobře,“ s výrazem krajní dobroty zvedl ruku. „Kaju se. Jakmile jsem se doslechl, že sem k nám přicestovala nějaká krásná modrooká kněžna, přikázal jsem, aby ji ke mně přivedli. Úmysly mám zcela nedvojsmyslné. Přiznávám, že takové zůstaly. Teď však vidím, že nejsi jenom krásná hračka, jsi chytrá. To mě neodrazuje. Naopak, mám z toho radost. Hloupé hračky se brzy zprotiví, je jich příliš mnoho. Ale chytrá manželka, jejíž rozum stojí za to rozvíjet, to je věc!“

„Takže, přece jenom věc?“

„Promiň, přeřekl jsem se. Víš, když můžeš z tohoto křesla řídit chod světa a jeho obyvatel, začínáš trošku… cítit pod sebou Olymp. Víš, co je to Olymp?“

„Nevím.“

„To není důležité. Seznámíš se s ním později. Jak vidíš, chci k tobě být maximálně otevřený. Moc se mi líbíš. Jakmile jsem navíc zjistil, že ani nejsi hloupá…“ vláčným kočičím pohybem vstal, udělal dva kroky a zastavil se nad ní.

Položil jí ruce na ramena. Natálie se napjala.

„Neboj se. Silou od tebe nebudu chtít nic. S tebou to nemá cenu. Zasloužíš si něco lepšího.“

„To je nabídka sňatku? Nabízíte mi svou ruku i srdce?“

„Přesně tak. Ruku i srdce boha.“

Natálie zdvihla hlavu, podívala se do jeho masivní panovačné tváře a ušklíbla se:

„Mám štěstí na šílené bohy…“

„Cože?“

„Jo! To je vtip,“ řekla s úsměvem.

„Nejsem blázen. Taky nejsem bůh. Ale moc mám velkou a vědomosti také. A kromě toho se mi vůbec nechce, abys zahynula s celým tímto světem. Možná, že mi neuvěříš, nebo nepochopíš, ale na tenhle svět se řítí strašná katastrofa.“

„Vím. Padá Luna.“

„Ohó! Nějací místní hvězdáři?“

„Ano,“ kývla Natálie. „Je to veliké tajemství kněží.“

„Máš představu, jak to bude vypadat?“

„Bude to strašné,“ řekla Natálie.

„To je slabé slovo. Z ubohých úlomků toho, co zůstane, se normální život nepodaří slepit tak brzy. A stane se to za několik týdnů. Nechceš tady zůstat, až na Zemi začne apokalypsa?“ pronikavě se na ni podíval. „Jsi chytrá. Jak ses dozvěděla o kněžských tajemstvích? Vypravila ses hledat záchranu?“

„Ano,“ řekla Natálie. „Ale kde můžu najít spásu?“

„Na nebesích. Trvalo by to dlouho, než bych ti to vysvětlil. Víš, na nebi také žijí lidé. V takových létajících městech… Lidé, jichž se před pěti sty lety nedotkla apokalypsa, které tady říkáte Temnota nebo Chaos. Ti lidé si žijí tak, že si to ani představit neumíš. Ovládají vědomosti, o kterých nemáš ani ponětí. Ale můžeš se je naučit.“

„Plovoucí hvězdy?“ zasvrběl Natálii jazyk.

Nakonec se však ovládla. Není nutné vypadat příliš chytře. Dobrý hráč neukáže všechny trumfy najednou, něco si schová na potom… Cítila z něj nezvyklou sílu rozumu, spojenou s neznámými vědomostmi. Natálie se nemohla odhodlat k tomu, aby rozehrála nějakou riskantní hru. Nejrozumnější, co mohla a musela udělat, bylo co nejrychleji odtud vypadnout a poradit se s Kapitánem. Kdyby tak mohla vzít tohohle týpka do zajetí… Ale i kdyby ho úspěšně omráčila, jak by ho dokázala dopravit do jejich stanu? Jak by dokázala projít kolem strážníků u městských vrat? Jak by ho táhla ulicemi? To je hloupost!

„To je nádhera,“ řekla Natálie. „Tak ty si mě kupuješ. Ne za zlato, ale za záchranu. A co ostatní lidi, kteří žijí na Zemi?“

„Pro všechny tam místo není, tam u nás nahoře. Kromě toho většina z nich je tupé stádo. A změnit rozhodnutí a přece jenom Lunu odstrčit…“ prudce se zarazil. „Nemluv hlouposti! Vůbec si tě nekupuji. To si myslíš, že tě tady nechám, když mě odmítneš? Tak to tedy ne. Potřebuji tě. Zachráním tě ať chceš nebo ne, Natálie,“ ušklíbl se, „protože jinou takovou prostě už potkat nemusím. Nestojí za to riskovat… Bůhvíproč se mi zdá, že z tebe bude geniální… To, cos viděla v tomhle domě, jsou jenom drobnůstky. Laskominky pro sluhy. Jsou tu zázraky, které si ani nedovedeš představit.“

„Jak ti říkají?“

„Říkej mi Thor.“

„Co to znamená?“

„Nějací divoši kdysi měli boha, kterému tak říkali. Byl to bůh hromu,“ jeho silné prsty si lhostejně hrály se zlatým řetízkem na Natáliině šíji. „Tak nějak si myslím, že mám plné právo nosit to jméno.“

„Nejseš náhodou blázen?“

„Ani náhodou,“ odpověděl s plnou vážností. „Blázen je člověk, co si připisuje moc, kterou nemá. A jestliže závisí na jednom jediném člověku, jestli spadne Luna na Zemi nebo zůstane na nebi, tak takový člověk má plné právo nosit jméno Thor. Co si o tom myslíš?“

„Zní to smysluplně,“ usmála se Natálie. „Jenom by to chtělo ještě nějaké důkazy…“

Vzal ji za ramena a zdvihl z křesla. Stáli proti sobě. Natálie se mu upřeně dívala do očí a snažila se uhádnout, co je v jeho slovech pravda a co samolibost. Jasné jí bylo jedno — je to velmi silný člověk, který je přesvědčený o svých schopnostech. I takový Jarl před ním chodí v pokleku, a to je na první pohled suverén až na půdu. Nebo se prodal za záchranu života?

Zřejmě pochopil její pohled úplně jinak. Přitáhl ji k sobě, silnou rukou ji uchopil za zátylek a políbil ji. Pustil ji ještě dřív, než se rozhodla, co má udělat. Prohlédl si ji rozpáleným pohledem.

„Důkazy! Chceš je vidět hned teď? Poletíme z téhle krysí nory ke mně domů. Není to odtud daleko. Chceš letět vzduchem?“

„Nemůžeš na mě takhle rychle,“ řekla Natálie. Vypadá to, že nalezla jedinou možnost, jak se k němu chovat. „Možná, že jsi rovný bohům, ale já na tohle nejsem zvyklá. Mám svou hrdost,“ obdařila ho okouzlujícím úsměvem. „A taky jsem trošku svéhlavá, to mi musíš prominout. Nezapomeň, že jsem kněžna Impérie. Takže se nesmíš divit. Přijíždím tehdy, kdy se mi zachce a ne když mě někdo chytí za loket na ulici, jako ty jarmareční… Sám přece úporně opakuješ, že nemáš zájem o nějakou hračku.“

Nevěděla ke komu, či k čemu se právě nyní modlí, aby její vzhled a úsměv dotvořily potřebný obraz — velmi chytrá, ale svéhlavá kněžna, která je lehce okouzlená divy a vyvedená z míry nadcházejícím zánikem světa, avšak nevrhne se o zlomkrk do náruče svého budoucího pána. Ostatně do nedávna takovou byla, takže nemusela hrát něco, co by bylo její povaze úplně cizí.

Sehrála to dobře. Byl příliš přesvědčený o své výjmečnosti na to, aby ji pečlivě a podezřívavě studoval. Samozřejmě, že to není blázen. Byl jenom opilý svojí mocí, která za ním stála. A kromě toho svatosvatě věřil, že před ním stojí divoška, Imperiální Kněžna.

„O Kapitánovi nemá ani ponětí. Ne, všechno jde dobře,“ pomyslela si. „No dobře,“ řekl Thor, „zvu tě, kněžno Natálie. Staň se zítra mým hostem.“

„Přijímám tvé pozvání, Vaše Výsosti Thore,“ uklonila se Natálie dvorní poklonou a vlasy jí spadly jako zlatá vlna přes rameno. „Buď tak laskav a vysvětli mi cestu. Rytířka nemůže přijet na návštěvu v ekvipáži hostitele, i kdyby byla létající. Musím přijet na svém bojovém koni.“

Thor se otevřeně kochal pohledem na ni. Tím líp. Natálie se na něj vyzývavě podívala přes okraj poháru:

„Doufám, že se v tvém domě najde místo, kde bych mohla uvázat koně a čeleď tam nebude poslouchat u klíčové dírky?“

„O to se postarám,“ slíbil. „Všimla sis cesty, která vede z města na západ?“

„Která?“

„Ta, kam zapadá slunce.“

„Tu znám.“

„Pojedeš po ní. Jestliže pojedeš klusem, budeš tam za půl druhé hodiny.“ Natálie si už dávno ujasnila, co to jsou hodiny, minuty, sekundy, ale tentokrát se zavčas zarazila a udělal tázavý obličej.

„Jeden a půl hodiny znamená, že ručičky na hodinkách opíšou takovou dráhu,“ ukázal jí to na jejích vlastních hodinkách. „Vlevo se objeví dva nepříliš vysoké domy a na vrcholku jednoho z nich je kulatá bílá věžička. Zahneš z cesty a pojedeš přímo mezi pahorky,“ ušklíbl se. „Brzy uvidíš nestvůry. Nelekej se jich. Je to jenom napodobenina, obraz, na postrašení divochů. Jeď dál a nezahýbej. Na zemi uvidíš pruh z kovové síťky. Je to smrt, když u sebe nebudeš mít tohleto,“ ze zásuvky stolu vytáhl malou, okrouhlou, kovovou krabičku na řetízku. Sám ji pověsil Natálii na krk. Neopominul příležitost, aby jí mohl přejet konečky prstů po klíčních kostech. „Pamatuj, s touhle krabičkou na krku ti sítka není vůbec nebezpečná. No a dál jeď podle modrých čepiček. S ničím si je nemůžeš splést. Budou tam různé budovy, něco jako stáje a služební baráky. Já bydlím v bílém domě s velkými okny, obklopeném květinovými záhony. Zmýlit se nemůžeš, je tam jediný.“

„Vypadá to jako popis cesty na zámek pohádkového lidojeda,“ řekla Natálie.

„Je to tvůj zámek. Přesněji řečeno dočasné bydliště.“

„Přijede se mnou můj zbrojnoš,“ řekla Natálie. V té chvíli nastoupil nejdůležitější a nejriskantnější okamžik celé hry. „Za prvé, nemíním měnit své zvyky, protože rytířka je povinna jezdit s doprovodem. A za druhé, můj zbrojnoš je svým způsobem zvláštnost. Je vynálezce. Neustále objevuje nesmírně zajímavé věci.“

Teprve teď se v jeho očích zableskla opatrnost. Ale jenom na okamžik. Vzpomněl si, že je bůh hromu a má co do činění s divochy.

„Vynálezce,“ zeptal se se zájmem.

„Ano. Vymyslel takovou střelku, která neustále ukazuje jedním směrem.“

„To není možné!“

„Věř mi,“ řekla Natálie. „Jsem na něj strašně pyšná. Nikdo jiný takového nemá. Třeba se ti bude hodit…“

„Mám představu o takovém divošském kompasu…“ ušklíbl se Thor. „Víš co? Přiveď s sebou toho svého umělce. Kdo ví, co se z něj stane u nás. Přece jenom nejste divoši, ale úlomky světa, který ztratil paměť…“

„A co krabička?“ Natálie se dotkla řetízku na krku.

„Jedna bohatě stačí pro dva. Doufám, že mu dokážeš všechno vysvětlit nějakou dobře znějící polopravdou. Aby z úleku neměl problémy s náplní svých kalhot.“

„A to se podíváme, kdo bude mít problémy se svými kalhotami,“ vesele si pomyslela Natálie. Řekla:

„Něco mu namluvím,“ vstala. „Už mám nejvyšší čas!“

„Budu na tebe čekat! Velmi! Nebudeš mít čeho litovat.“

„Doufám, že toho budeš litovat ty,“ pomyslela si Natálie a dívala se, jak k ní jde s nesmírně sebevědomým úsměvem majitele. Bylo na něm jasně vidět, že je ve stavu nejvyšší blaženosti. Když Thorovy ruce obepnuly její pas, neprotivila se mu. Dokonce se přemohla natolik, že mu odpověděla na polibek. Avšak ukončila ho, jak nejdřív to šlo.

„Do zítřka na shledanou, Vaše Výsosti Thore,“ řekla, když za sebou zavírala dveře.

Její tvář byla kamenně ztuhlá, když procházela místnostmi s barevnými světly, podivnou hudbou a tancujícími. Cítila, že vyzývavý úsměv neopouští její rty, jako kdyby jí ho tam někdo přilepil. Zřejmě se na ní podepsalo strašné vypětí. V životě se ještě nedostala do takového souboje. Natálie si na chvilku sedla na divan v tmavém koutku, zakryla si rukama tvář a ztěžka si povzdychla. Duše a postupně i tělo opouštěly tuto nelidskou hru. Otřásla se jako v zimnici. Ještě dobře, že si jí nikdo v tom rámusu a blázinci nevšímal.

Pak se někdo zastavil vedle. Natálie zdvihla hlavu a poznala Jarla.

Unaveně si pomyslela:

„Co to máš za službu, ty zvíře jedno! Kam zmizeli slavní předci, kteří vybojovali vítězství od jednoho moře k druhému…“

Zdvihla se a velitelsky štěkla:

„Doprovoď mě k východu!“

Natálie šla těsně za ním, skrz dav po dobře osvětlených podivných ulicích tohoto podivného města — nory. Cinkala svými ostruhami. Co se dělo kolem ní příliš nevnímala. V hlavě jí trochu šumělo, jako kdyby šla hustou mlhou.

Na začátku schodiště se obrátila k Jarlovi. Aby ho urazila, vsunula mu do ruky drobnou minci. Potom rychle vyběhla po širokých stupních pod hvězdnaté nebe. S ohromným ulehčením vdechla chladný večerní vzduch a vydala se k jarmarečním stanům, které zevnitř osvětlovala mihotavá světýlka olejových lampiček. Na trhu končil každodenní blázinec a začínal noční život. Nahlas se smály ženy, cinkaly poháry, odevšad zněly písně a nejrůznější hudební nástroje. Jednoho opilce, který se jí přimotal do cesty, Natálie zasáhla přesným úderem na krk.

Trochu bloudila, než našla kitěžské stany. Šeptem odpověděla na tiché vyzvání strážného. Zdvihla závěs a vešla do stanu. Kapitán a Stan seděli u baňatého džbánu, ale viditelně se ho ani nedotkli. Nespouštěli zraky ze vchodu. Kapitánovi se v očích zableskla taková radost, že se Natálie až zachvěla.

„Tak jsem tady, mylordové.“ řekla. „Spěchám vás potěšit. Dozvěděla jsem se mnohé a odrazila veškerá pokušení na mou počestnost. Což nebylo nejlehčím úkolem.“

Ucítila, že ji nohy už neudrží. Blaženě se natáhla na ustlanou postel, na chlupatou deku. Založila ruce za hlavu a zavřela oči.

„Podej mi svou nožku, knížo! Zuju tě!“ Kapitán si s ohromným ulehčením oddychl a stáhl jí z nohou holínky. Kinžál položil do kouta. „No tak, Natynko. Seděli jsme tady jako na trní… Taky jsme se něco dozvěděli. Co to máš za řetízky?“

„Mám strach, že budu muset začít s vyprávěním já,“ řekla Natálie a nadzdvihla se na lokti. „Ať jste se dozvěděli cokoliv, já jsem zřejmě byla v samotném doupěti… Takže…“

Její vyprávění trvalo dlouho. Kapitán od ní žádal, aby napjala paměť ze všech sil. Potřeboval znát Thorovo povídání pokud možno doslova. Kromě toho chtěl slyšet o všech podivných věcech, které tam viděla, a pokud možno co nejpodrobněji. Jak dlouze studoval hodinky a minci v slabém světle svícnu.

„Tak co?“ nevydržela Natálie.

„Je nade vší pochybnost, že tyhle věcičky v tomhle městě nedělali. Ani hodinky, ani minci. Tady taková úroveň techniky není.“

„Co je to úroveň techniky nevím,“ řekla Natálie. „Ale taky si myslím, že ty věci nejsou zdejší. Město se prakticky ničím neliší od našich. Všechno to od někoho dostali… Ano, ale jak je možné žít na nebesích? Plovoucí hvězdy?“

„Jednoznačně!“ kývl Kapitán. „Samozřejmě, že přímo na nebi se žít nedá. Ale mohou tam létat takové… no, nejjednodušší to bude vysvětlit asi tak, že tam létají takové obrovské sudy. Létající města. V každém tom sudu je jedno město. Je to divné, ten tvůj Thor řekl, že přežili Chaos. Za mě však takové orbitální stanice ještě neexistovaly. Vypadá to, že to přece jenom je nějaký paralelní svět. Ale co se na tom změní?“

„Nic to nemění,“ řekla rychle Natálie, která v této chvíli opět nerozuměla vůbec ničemu. Nepřála si však žádné nové záhady. Měla jich až po krk. „A co když přece jenom nejsou na nebi? Třeba v poklidu žijí na Zemi někde daleko odtud a jenom si říkají nebeští obyvatelé, aby získali větší úctu.“

„A co s Lunou, která zničí veškerý život na Zemi? Nemáš dojem, že si dělal legraci?“

„Podle mě byl děsně vážný a upřímný,“ vrtěla hlavou Natálie. „Dokonce se prořekl, že by mohl udělat, aby Luna na Zem nespadla, ale že to nechce…“

„To je přesně to, co mě vyvádí z míry a štve. Je to nejsvinštější způsob. Kruciš, jak mně se tenhle týpek už předem nelíbí. Takovéhle nemůžu ani cítit! Mnó, Natálko, mám takový pocit, že nás zítra čeká taková rvačka, až se musím přiznat…“

„A co já? Já nepojedu?“ zachmuřeně se zeptal Stan, kterému vůbec nešlo pod nos, že by měl přijít o nebezpečí.

„Co se týče tebe, tak domluva byla zcela jednoznačná, vévodo,“ řekla Natálie. „Sám jsi slyšel, pozvaná je jenom rytířka se svým zbrojnošem. Tebe čeká daleko nevděčnější úloha. Kdybychom se nevrátili, musíš popadnout za kůži ty, co zůstanou ve městě a pokračovat v začaté práci. Protože na téhle zemi existuje jenom jedna filozofie: Dokud stojíš na nohách, rvi se…“

„A co jste zjistili vy?“ zajímala se Natálie.

Všechno, co vyzvěděli Stanovi lidé, jenom doplňovalo její informace.

V městě se šeptalo, že vládu už dávno převzali nějací záhadní a mocní lidé, nebo možná bozi, eventuálně zlí duchové. Už dávno ovládli Radnici Jarlů, a ti se nikterak příliš neprotivili, protože nešlo o nátlak nebo násilí. Prostě a jednoduše je koupili. O cílech tohoto převratu, vzhledem k nedostatku informací, kolovaly zcela neuvěřitelné výmysly. Nicméně většina se shodovala v tom, že nadchází něco strašného a spasení dojdou jenom vybraní. Přibližně o té oblasti, kam se zítra měla Natálie vypravit, se říkalo, že jde o místo hnusné, začarované a proklaté, kam se může vypravit jenom blázen. Cosi tam vydávalo strašné světlo, které ozařovalo celé široké okolí a někdy odtamtud zněly výbuchy. V noci tam létaly záhadné nehlučné stíny a ve dne se tam procházely nestvůry. Prostě město je na váhách buď dojde k bezhlavému útěku všech nezasvěcených nebo vzpouře. Jenom nikdo nevěděl čím by bylo lepší začít a jak.

Jeli cvalem už víc než hodinu. Natálie byla v děsném duševním rozpoložení. Chvílemi vzpomínala na dnešní noc s neskonalou něžností, pak se v ní v příšerném galimatyáši střídaly radost a smutek, případně ji zachvacovala ponurá lhostejnost. Pak zase s nenormálním nadšením pobízela koně, aby měla cestu rychleji za sebou. A tam ať se stane co se stane…

Kapitán najednou zatáhl za uzdu. Koně se zastavili vedle sebe.

„Co je?“ zeptala se Natálie.

„Takhle by to nešlo, Natálko. Jít do boje v takovéhle náladě, je to nejhorší, co můžeš udělat. Seber se. Pozval dva divochy. Čeká milou holčičku a určitě tam bude sám. Čeleď odehnal… Tak se vzpamatuj. Je to ostuda pro rytířku…“

Vzal její tvář do dlaní a políbil ji na rty. Natálie zavřela oči a objala ho vší silou. Uzdy cinkaly, jako vlny na ně nalétala hořká vůně trávy a v dáli se ozýval jakýsi hluchý šum, rytmický rachot.

„Jak to, že mi to okamžitě nedošlo, já trouba!“ pleskl se do čela Kapitán.

„Vždyť to šumí moře!“

Veškeré hoře a starosti zmizely jako dým. Natálie široce otevřela oči:

„Moře! Vždyť to šumí moře!“

Trhla uzdou. a tryskem se řítila tím směrem. Moře!

Pohled to byl velkolepý a hrozivý. Vlny, vlny a vodní hladina kam oko dohlédlo. Slunce se odráželo od hladiny milióny drobounkých zrcadélek. Příboj rachotil. Vlny, vyšší než dva lidé nad sebou, se neustále valily ke břehu. Dopadaly na vlhký písek, roztekly se a uháněly zpátky. Znovu se vztyčovaly jako bělopěnné obludy a řítily se opět ke břehu. Ten nekonečný koloběh, vlhce znějící rachot, moc neživé a nerozumné přírody Natálii ochromil. Strnula v sedle, pustila uzdu a dětsky kulatýma očima se dívala na ty nekonečné dálavy. Snažila se navždy zapamatovat si tento okamžik, tento břeh.

Bílí ptáci poletovali vzduchem a ostře skřípavými hlasy na sebe pokřikovali. Natálie seskočila ze sedla a rozběhla se proti vlnám. Vysoké podpatky se jí bořily do vlhkého písku. Kousek od vody se zastavila, spojila dlaně do kalíšku a lovila do něj dolétající spršky. Opatrně okusila vodu jazykem. Hořkoslaná. Takže splnila svou přísahu, kterou dala v rozčilení.

Kolik století uplynulo od té doby, co přísahala, že okusí vody Západního moře. A jak směšným se jí nyní zdá její předchozí život, strachy, naděje, neúspěchy…

Kapitán k ní došel a objal kolem ramen. Natálie se k němu přitiskla.

Dlouho se dívali na moře.

„Jaký je tu příboj,“ řekl tiše.

„Dřív takový nebyl?“

„Dřív byl takhle nizoučký… To je všechno díky Luně…“

„Ale vždyť teď na nebi není…

„Och, Natynko…“ Kapitán se smutně usmál a ještě pevněji ji objal. „Ty můj knížecí poklade. Kdybychom mohli teď najít nějaký vypínač, cvaknout s ním… A sbohem tenhle čertovskej paralelní světe… V knihách se vždycky našel nějaký vypínač. Nechali bychom přistavit tvůj zlacený kočár, koupili bychom lístky, a pak hurá domů. A tam už vojska jsou v poli, pirožky se pečou… Kruciš! Tady žádnej vypínač není!“

Natálie vykřikla a ukázala nataženou rukou. Kapitán se podíval a podrbal se na zátylku.

„Hele, vezmeme to radši k nějakému záchrannému schodišti! Zajistíme si ústup.“

Sedli na koně a poodjeli na suchou zem. Pak se otočili zpátky k moři. Černý předmět se změnil na šedohnědý. Postupně získával pravidelné obrysy. Rychle se zvětšoval a blížil se ke břehu. Kapitán vytáhl dalekohled, ale už ho vlastně nepotřeboval. Hvízdl mezi zuby:

„Kruciš! Loď!“

„Tohle je loď?“ podivila se Natálie. „Spíš mi to připadá jako velký dům, nebo zešílevší pevnost.“.

„Je to loď, Natálko. Ale něco s ní není v pořádku.“

Vypadala jako oválná krabice velikánských rozměrů. Na zádi se tyčil celý několikapatrový dům, jenom okna byla všechna vytlučena. Loď měla boky celé špinavé. Ohromné rezaté skvrny, někde potažené černými pruhy. Loď plula jako kdyby měla jasný cíl, nelavírovala, ale přesto se zdála být mrtvá, opuštěná vším živým.

„Třeba tam jsou ti… přízraci?“ šeptem se zeptala Natálie.

„Nesmysl. I když Létající Holanďan je to jako vyšitý…“

Loď se slepě pohybovala. Převyšovala příboj. Vypadala hloupě a nepotřebně. Najednou začala zpomalovat, pak se zastavila úplně. Cosi zoufale zaskřípělo, zakničelo a masivní kotvy s rachotem a skřípotem klouzaly dolů zavěšené na rezavých řetězech. Zastavily se však na půli cesty, aniž by se dotkly vodní hladiny. Pravý nakonec začal lézt nahoru a kotva prakticky zmizela. Levý řetěz zůstal tak, jak byl. Nad břehem se neslo duši rozdírající vytí, železné sténání. Mraky ptáků se rozlétly na všechny strany.

Natálie si zacpala uši. Koně nepokojně přešlapovali. Vytí ustalo. Levá kotva se několika trhavými pohyby posunula výš, ale do původní polohy se stejně nedostala. Loď se otočila, ukázala celou délku levého boku,

rozbitá kulatá okna kdysi bílé budovy na zádi, jakési prorezavělé přístroje na její střeše, roztažené horizontální pruhy, kývající se utržená lana, šikmo visící záchranné čluny.

Z vysokých písmen na boku zůstaly jenom zbytky, které se nedaly přečíst.

„Kde jsou lidé?“ nechápavě se zeptala Natálie. „Ani jeden se neukázal.“

Znova se ozvalo krátké zavytí, nepříjemné a skřípající. Loď mizela k obzoru a brzy jim zmizela z dohledu.

„Tam už dávno nejsou žádní lidé. Ani jeden. Viděla jsi, jak byla opuštěná?“

„Jako přízrak,“ souhlasila Natálie. „Ale existují přízraky věcí?“

„Dokonce bývají i přízraky idejí, Natálko… Možná, že vyplula ještě před vaší Temnotou. Automatika. Myslím, že takové lodě byly už v době, kdy jsem já…

„Chtěla bych vědět, jestli je to pro nás dobré, nebo špatné znamení?“

„Žádné,“ naštvaně sykl Kapitán. „A vůbec to není znamení. Prostě stará rachotina, která se toulá sama od sebe… Pojedeme?“

Brzy se před nimi objevilo klubko prachu. Kapitán se pro všechny případy pořádně zabalil do pláště, pod nímž skrýval zbraně a oblečení. Podíval se do dalekohledu:

„Ježíšmarjá, ještě jeden metalista se sem řítí!“

Vstříc jim pomalým cvalem jel opravdový rytíř. Muž. Přilbu měl skoro právě takovou, jako měla Natálie. Nad hlavou se mu kývala špice kopí. Štít měl zelený a na něm namalované fantastické stříbrné zvíře. Na šišáku se mu skvěl zlatý kohout.

Jakmile je uviděl, zastavil koně. Úplný kluk, první vousy se mu začínaly klubat pod nosem. Na Natálii se díval bez jakéhokoli údivu, viditelně ji bral jako něco zcela normálního. Natálie už ze zvyku položila ruku na rukojeť meče. Úkosem se podívala na Kapitána a okamžitě se vzpamatovala. Na to není čas…

Rytíř potřásl nepříliš sebevědomě kopím a křikl přeskakujícím basem: „Vive l'imperieur de Gaulle!“

„Fuj tajbl,“ odplivl si Kapitán. „Je to přesně ten kohout. Jak to tak vidím, tak zde Gaulla udělali imperátora.“

Natálie měla velkou chuť ukázat tomu klukovi kdo je kdo v těchto krajích. Jenom tak zlehýnka, drobná pranice… Ale Kapitán jí pohrozil prstem. Pak křikl v jazyce, kterému nerozuměla. Avšak rytíř kupodivu ano a Kapitánovi odpověděl. Při tom sám vypadal dost překvapeně.

Po krátkém rozhovoru slezli oba z koní, přičemž si Kapitán ihned zapálil, což na cizozemského rytíře udělalo velký dojem. Natálie zůstala v sedle a trpělivě čekala, zatímco se mezi sebou živě bavili a při tom si pomáhali gestikulací. Rozloučili se docela přátelsky. Rytíř vyskočil na koně a uctivě se Natálii uklonil. Využil však okamžiku, kdy se Kapitán obrátil a udělal grimasu, která nepokrytě Vyjadřovala lítost, že se jejich setkání odehrálo tak nerytířsky. Natálie na něj vyplázla jazyk. Při tom však jí přišlo strašně líto, že si s ním nemohla změřit síly. Nafoukl se a tvářil se nesmírně hrdě a odjel tím směrem, kde hodinu cesty šuměl trh. „Kdo to byl?“

„Francouz,“ odpověděl Kapitán. „Ten úplně nejopravdovější. Podle mě sem přijel z Marseille, jestli jsem mu dobře rozuměl.“

„To je kde?“

„To je skoro u samého kraje pevniny. Musela bys jet tak měsíc. Je to tam u nich stejné jako u vás, zámky, hrabata… Poslal jsem ho na trh. Tam si už nějaké dobrodružství najde pro čest té své Jeanny de nebo du? Pěkně oprsklý chlapík…“

„To znamená, že za Útesem není žádná šťastná země?“

„Přesně tak. Nejzajímavější je, Natálko, že náš obrněný přítel se pokusil prodrat se k doupěti tvého Thora. Strašně byl naštvaný, že tamní potvory nechtějí bojovat s rytíři. Zjistil, že to vlastně žádní netvoři nejsou. Jde jenom o přízraky. Dokonce se dostal až k síťce, o níž s tebou mluvil Thor. Naštěstí měl náš kohoutek dost rozumu, aby na ni z dálky hodil kinžál. Dovedu si živě představit, jaký to musel být výboj…“

„Podívej, pahorky,“ řekla Natálie. „I věžičku je vidět.“

Zabočili doleva a projeli mezi dvěma kopci. Na pravém se tyčila bílá věžička.

„To vypadá na radar,“ řekl Kapitán. „Určitě to bude radar…“ „Pořádně se zabal do pláště, Všeználku, je ti vidět samopal…“

Koně se zarazili. A bylo proč. Neznámo odkud, vyrostl před nimi obrovský černý pavouk s rudýma očima. Byl chlupatý a vysoký jako věž. Strašlivé zubaté čelisti by překously jedním hryznutím koně. Roztaženými tlapami by objal menší pevnost.

Kdyby se s takovým strašidlem Natálie setkala před začátkem své pouti na západ, zmizela by odtud tryskem a vůbec by se za to nestyděla. Ale teď… Dobře se podívala a všimla si, že se pavouk vůbec nehýbe a nepohne se na něm ani vlásek. Přízrak. Ale přece jenom je nepříjemné skrz něj projet. Koně se zapřeli a nestvůru museli objet stranou.

Přesně tímtéž způsobem minuli obrovského zeleného draka a další tři monstra, pro něž Natálie ani neměla jména. A i kdyby je ony nestvůry měly, bylo by nejlepší okamžitě je zapomenout, aby se náhodou někdy neobjevily ve vašich snech. Potvory byly vypočítané na lehce vylekatelné místní obyvatele, kteří neměli své rytířstvo. Cizí rytíři sem zřejmě nezajížděli tak často, protože na ně, by muselo čekat něco pořádnějšího.

Nakonec dojeli ke kovové síti široké asi pět a půl metru. Ležela na jakési zelené podložce.

„To je dobře udělané,“ řekl Kapitán: „Stoupni na to nožkou a…“ Hodil před sebe kinžál. Nic se nestalo. Klidně zůstal ležet na síťce. „Můžeme jet?“ zeptala se Natálie.

„Můžem. Zřejmě ta tvoje krabička dálkově vypíná proud.“

„Ach jo,“ žalostně si povzdychla Natálie. „Jestli se já někdy dokážu naučit všechny tyhle chytrosti?“

Kapitán se nahnul ze sedla a zdvihl kinžál. Snažili se jet co nejblíž u sebe. Síťku přejeli, aniž by ji kopyta koní jakkoli poškodila. Rozhlédli se. Pás modrých průzračných kloboučků, vyrůstajících jakoby ze země, vedl směrem k obzoru. Bylo vidět, že uvnitř něco je.

„Zřejmě to budou reflektory. Orientace pro noční přistávání. Velice se to tomu podobá. A co je támhleto? Podíváme se?“

Zelené pole pokrývaly jakési podivné černé stříšky. Nebyly vyšší než lidem po kolena, široké tak devět nebo deset metrů. Natálie jich napočítala dvacet čtyři, pak mávla rukou, protože se spletla. Bylo jich příliš mnoho.

„Nemůže nás vidět? Neuvidí z domu, že jsme sjeli z cesty?“ zeptala se Natálie.

„Přece není kouzelník. Nemá smysl všude stavět kamery. Vždyť se tady cítí v úplném bezpečí,“ Kapitán nemohl odtrhnout oči od stříšek. „Tohleto, smrdí balistickými…“ úkosem se podíval na Natálii, která měla otevřená ústa. „Je to dlouhé vysvětlování, Natálko. Radši přece jenom pojedeme na návštěvu. „

V nevelké vzdálenosti od stříšek stála nízká šedivá kupole s úzkými vodorovnými škvírami místo oken. Na jejím vrcholku stály jakési síťované věci.

„Rozumíš tomu alespoň trošku?“ zeptala se tiše Natálie.

„Ze všeho se to tady nejvíc podobá raketové základně. Dokonce mám i představu k čemu by. to mohlo sloužit. Aha, támhle je jeho speciální domeček. Ten tvůj vůdce komančů se tu usadil s co možná největším pohodlím.“

Bílá přízemní budova s vysokými okny stála uprostřed zahrady. Obklopovaly ji vysoké stromy se zářivými neznámými květy. Nedaleko byl ohromný oválný bazén. Kolem něj někdo rozestavil křesla. Na kovové konstrukci byla natažena pestrobarevná látka. Od domu tiše zněla příjemná hudba.

„Zařídil si to tady docela příjemně,“ řekl Kapitán. „Někde jinde budou asi stát podobné domy, ale tady zřejmě bydlí on sám…“

„Co budeme dělat?“

Teď mu zcela a jednoznačně přiznávala vedení a vůbec ji to nemrzelo.

V tomto okamžiku měla jiné, podstatnější starosti.

„Klidně vejdeme dovnitř,“ řekl Kapitán. „Tady by neměl mít žádnou ochranu. Není proč. Jestli má zbraň, tak ji má schovanou někde ve stole. Je až nenormálně sebevědomý a jeho myšlenky se pro tuto chvíli ubírají úplně jiným směrem. Bude se mě snažit co nejdřív uklidit někam do kuchyně a tam mě zavřít…“

„To by se mu docela podobalo,“ řekla Natálie.

„Tak vidíš. V pohodě vcházíme, dáme si čaj a vedeme příjemný rozhovor. Tedy ty ho vedeš.. Jakmile uvidíme, že nastala vhodná chvíle, převezmeme iniciativu. To bude asi tak vše. Kdo ví, jak vypadají jejich zbraně, takže mu nedovol, aby bral do ruky cokoliv, o čem nevíš… Kapišto?“

„Kapišto!“ usmála se neznámému slovu Natálie. „Kdyby se do toho zamíchala nějaká čeleď…

„Chápu,“ usmála se Natálie. „Všechno bude v pořádku. Bude to paráda.“ Lhala. To je samozřejmé. Celé její tělo bylo nelidsky napjaté. Pocity takové, že slova se k nim přiřadit nedají. Nic, co by připomínalo strach, nerozhodnost, nebo rozpaky. Chladná vypočítavá předtucha nebývalého boje, jaký zatím nečekal žádnou rytířku. Čekala ji bitva se šíleným bohem o osud celé Země, všech lidí, dokonce i těch, kterým by Natálie normálně za normálních okolností přála smrt, protože si ji zasloužili. Ale takový už je život. Někdy člověk musí bojovat i za ty, které nenávidí, protože není možné oddělit hříšníky od spravedlivých. Spaseni musí být všichni do jednoho. To se v životě stává. A dost často.

„Všechno je v pohodě,“ opakovala Natálie.

„Nevěříš v… Ach, ano. Já taky nevěřím. Ale pomoz nám, Hospodine, ať jsi jaký chceš, ať jsme jací jsme…“

Pobídli koně a jeli po bílé tvrdé cestičce mezi barevnými stromy přímo ke vchodu. Dům se Natálii velmi líbil. Nebyla by proti usídlit se v nějakém takovém. Tiché večery, bezpečná Luna, dětský smích u bazénu… Ať se propadne k čertu tenhle nešťastný dům, jenom aby se to povedlo!

Thor se objevil v skleněných dveřích a zastavil se na horním schodě v póze plné důstojenství. Natálie bůhví proč měla pocit, že se objeví v něčem tak strašně křiklavém jako ten ubohý kouzelník. Že bude ověšený tím, co na nebi považují za nejvzácnější. Ne, nic podobného. Obyčejné oblečení. Stejné, v jakém byl i ve městě. Žádné změny. Třeba tam nahoře na nebesích si na něco takového nepotrpí.

„Zdravím tě, Thore!“ řekla Natálie s oslňujícím úsměvem. „Jsem tu.“ Kapitán sjel s koně a úslužně se hnal podržet kněžně třmen.

Samozřejmě, že mu Natálie ani kývnutím nepoděkovala. Protáhla ruku k Thorovi, který seběhl těch několik schodů dolů. Potřásla hlavou, odhodila vlasy dozadu a přejela domácího pána mnohoznačným pohledem.

„Musím tedy říct, že tvůj zámek chrání pěkně hnusné příšery…“

„Na divochy to účinkuje úplně perfektně,“ ušklíbl se Thor a při tom líbal konečky jejích prstů.

„Kam máme přivázat své koně?“

Thor maličko zaváhal, pak pokrčil rameny:

„Abych pravdu řekl, zapomněl jsem… Jezdci sem ještě nikdy nepřijeli. Jsi první. Klidně třeba sem.“

Kapitán přivázal koně k opěradlu kovové lavičky. Ze všeho nejvíc se Natálie bála, že mu zpod pláště vykoukne samopal. Thorovi by okamžitě došlo, že je to věc, která u divochů nemá co dělat. Další vývoj situace by byl zcela nepředvídatelný. Ne, povedlo se. U Thora si Natálie nevšimla ničeho, co by vypadalo jako zbraň.

„Tak. To je ten tvůj umělec?“ Thor si prohlížel Kapitána, který se hluboce klaněl. „Nevypadá nejhůř. Můžeš si myslet, že jsi měl nehorázné štěstí. Jestli se ukáže, že nemáš v hlavě piliny, máš šanci něco se naučit. V každém případě zůstaneš na živu.“

„Děkuji, pane můj,“ Kapitán nezdvihl hlavu.

„Víš, děsně se vylekal jak tvých potvor, tak i tvého obydlí,“ usmívala se bezstarostně Natálie a přitahovala Thorovu pozornost v první řadě na sebe. „Jen tak tak jsem ho uklidnila. Je úplně vyvedený z míry. Nebudeme si ho všímat. Jen se neboj, však on se vzpamatuje. Jsem připravena vstoupit do tvého zámku.“

„Připravena?“ významně se přeptal Thor.

„Připravena. Úplně,“ Natálie tónem dokázala, že ho chápe a nemíní dělat nějaké problémy. Podala mu ruku. „Veď mě do svého zámku!“

„Do tvého zámku,“ opravil ji Thor. „Prosím tě! Pojď taky,“ štěkl přes rameno na Kapitána.

Otevřel skleněné dveře a pustil ji první. Odstrčil bílé křeslo od nízkého stolu, kde v křišťálové váze stály květiny. Uctivě Natálii usadil. Nedbale mávl Kapitánovi ke křeslu opodál. Sám si sedl hned vedle Natálie. Tichá a milá hudba se linula ze všech stran.

„Můžeš odložit meč,“ řekl Thor. „Už nikdy ho nebudeš potřebovat.“ Natálie odepnula pás i s pochvou a opřela meč o křeslo. Olízla si rty. „Něčeho bych se napila. Cesta je plná prachu. Mám trochu vyschlo v hrdle. Přikaž svým sluhům…“

„Nikdo tady není kromě nás,“ řekl Thor. „Omluv mě, stůl je připravený vedle. Hned něco přinesu.“

Jakmile zmizel, vyměnila si Natálie rychlý pohled a Kapitánem. Pocítila lehké rozčarování. Ve velké místnosti nebylo nic zvláštního. Vymalováno bylo modrobíle. Vzor byl natolik složitý, že štětcem ho udělat nebylo možné. Navíc stěny vypadaly jako kdyby je pokrýval lak. Podivuhodný svícen pod stropem, stůl, křesla. A to bylo všechno.

„Odvlíkni ho do ložnice,“ rychle zašeptal Kapitán. „A začneme…“ Thor před sebou tlačil malý stolek ze zářivého kovu na kolečkách. Desku měl ze skla. Celý ho zaplňovaly různé lahve a dobroty. Natálii opravdu vyschlo v hrdle, a proto s radostí vypila nějakou sladkou vodu, plnou štípajících bublinek. Přes okraj poháru vrhla na Thora vyzývavý pohled a přesvědčila se, že silou ho do ložnice tahat nebude muset. Tam určitě nebudou závory. Kdo by je přidělával v zámku, kde žije sám?

„Tvůj zámek není nijak podivuhodný, Thore,“ řekla Natálie. „Čekala jsem, že tu uvidím něco… něco… A tady je to úplně obyčejné.“

„Vždyť jsme zatím vlastně jenom v předsíni,“ Thor z ní nespouštěl oči.

„Mám ti ukázat celý dům?“

„Paráda,“ zdvihla se z křesla.

„Tvůj zbrojnoš tu zůstane sedět?“

„Jsme sice divoši, Thore,“ řekla Natálie, „ale naše služebnictvo je vyškolené perfektně.“ Obrátila se ke Kapitánovi a přikázala neskutečně nepříjemným a velkopanským hlasem:

„Ať bych byla pryč jakkoli dlouho, budeš tady sedět a ani se nehneš.“

„Ano, Vaše Výsosti.“

„Tohle všechno je pro tebe,“ ukázal Thor na stoleček.

Žaluzie v ložnici byly stažené a osvětlovala ji pouze prolamovaná modrá lampička. Natálie prošla kolem široké a nízké postele, dokonce i na pohled nesmírně pohodlné a měkké. Minula stoleček, kde toho bylo ještě daleko víc, než Thor zanechal Kapitánovi. Zastavila se před vysokým zrcadlem a nespokojeně si prohlédla svou zaprášenou tvář a zcuchané vlasy. Thor jí podal skoro průhledný hřeben. Začala si rozčesávat vlasy. Když dokončila česání, potřásla hlavou. Otočila se k Thorovi:

„Kdybych se mohla někde umýt…“

„Tam je koupelna,“ Thor ukázal na dveře, které skoro nebyly v modrobílé stěně vidět. „Takovou jsi ještě neviděla. Pojď, vysvětlím ti, jak a co otočit, aby teklo…“ došel k ní, vzal ji za loket a podíval se na ni s tak majitelským pohledem, že Natálie úplně ztratila chuť k jakékoli hře.

Podívala se mu do očí:

„Je to pravda, že v té bílé věžičce na pahorku je radar?“

„Cooože?“ Thor ji vzal za bradu. V jeho úsměvu se mísilo překvapení s rozpačitostí a ohromením. „Odkud víš co je to radar?“

„Vůbec nemám ponětí, co to je,“ klidně řekla Natálie. „Prostě…“

Otevřely se dveře. Kapitán vklouzl dovnitř jako kočka. Pečlivě je za sebou zavřel. Mile se na Thora usmál, jako kdyby se nic nestalo a všechno probíhalo tak jak má. Zpod vyšisovaných vousů se mu zablýskly zuby.

„Allah akbar, náčelníku!“

Už na sobě neměl plášť. Ve svém zeleně skvrnitém oblečení s granáty, nožem a lanem obtočeným kolem pasu, samopalem na rameni, vypadal tak neslučitelně s tímto světem, jak pozemským, tak i nebeským, v této rozkošné ložnici, že se Natálie ani nedivila výrazu v Thorově tváři. Rozesmála se zvonivě a vesele.

Thora opustila strnulost. Přímo přes postel se vrhl k béžové, zlatem zdobené skřínce, stojící na druhé straně. Samopal vyplivl krátkou dávku a dvířka skřínky praskla a odlétly od nich dlouhé třísky. Thor okamžitě odskočil ke stěně. Přitiskl se k ní zády a sehnul se. Jednoznačně věděl, co je to samopal. Jeho tvář by v tom okamžiku stálo za to namalovat i olejem. Byla v ní složitá směs strachu, vzteku a nechápavosti.

„Lehnout na podlahu,“ řekl laskavě jako neposlušnému chlapci Kapitán a usmál se, avšak vůbec ne laskavě. „Na břicho. A ručičky za záda. No tak?!“

V mrtvém tichu Thor splnil rozkaz. Natálie ho pečlivě svázala vojenskými uzly. Sedla si na postel. Opravdu byla tak měkká, jak slibovala. Kapitán převrátil Thora na záda. Dovlekl ho ke stěně a opřel ho o ni. Sám si sedl vedle Natálie, strčil si samopal mezi kolena a zapálil si.

„Předposlední,“ řekl smutně. „Holt budeme muset zopakovat Kolumbovo hrdinství, kdyby pro nic jiného, tak kvůli tabáku… Jak se cítíme, kurbaši? Máte vy nějaké kuřivo?“

„Co to všechno znamená?“ sykl Thor skrz stisknuté zuby. „Co jste vůbec zač? Kdo to je? Takové oblečení existovalo jenom kdysi…“

„Já sám se tomu moc; divím,“ utěšil ho Kapitán. „Jsem důstojník.. Z minulosti. Co se vlastně v životě všechno nemůže stát? Myslíš si, že já všemu rozumím?“

„A ta svině?“ Thor vrhl zběsilý pohled na Natálii. „Pa-ane bože, ta svině… Musím ji…“

„Přibrzdi,“ řekl nebezpečně vlídně Kapitán: „I když jsi zajatec, ty suchý z nosu, jestli ještě jednou urazíš moji milovanou ženu, nebude ti dvakrát dobře! Neslyšel jsem žádnou omluvu!“

„Promiňte,“ vydávil ze sebe Thor s největším úsilím.

„To to trvalo. Civilizuješ se přímo před očima. Doufám, žes už pochopil, že s erotikou máš šmytec. A proto bych ti doporučoval odpovídat velmi přesvědčivě. Může se sem někdo přijít podívat, aniž bychom ho pozvali? Upozorňuju tě, že pro tebe je to principielní otázka. Jestli nás tu obklíčí, tak z tebe nadělám fašírku ještě dřív…“

„Nikdo sem nepřijde, dokud nezavolám,“ zachmuřeně řekl Thor. „Vydal jsem příkazy…“

„Paráda. V tom případě si promluvíme o vysoce zajímavých věcech.“

„Zajímalo by mě, proč jste tak přesvědčený, že se s vámi budu bavit?“ urážlivá zdvořilost zůstala jedinou Thorovou zbraní.

„A co tě přesvědčuje, že se s tebou budu moc párat?“

Několik vteřin trval mlčenlivý souboj pohledů. Natálie se unaveně zvrátila dozadu do peřin a do debaty se nemíchala.

„Nedostal jsem se sem z té nejveselejší války,“ řekl Kapitán tónem, z něhož se i Natálii udělalo mdlo. „A všechno, co o tobě vím, mi dovoluje myslet si, že jsi pěkná svině! A s takovýma já mám svý účty. Nepočítám je mezi lidi. Takže odpovídej na otázky a nehraj si tu se mnou! Jasný?!“

„Jasné,“ odpověděl Thor. „Ale dovolíte tedy i mně několik otázek?

Opravdu jste z minulosti?“ „Samozřejmě. Máte tady neskutečné množství těch nejpitomějších zázraků. Jednou holt jeden z nich nezafungoval tak, jak by měl.“

„A ona?“

„Je to kněžna Natálie. Mimochodem strašně dobrý člověk. Spokojený?

Takže budeme pokračovat v našem rozhovoru. Orbitálních stanic je deset? Nemusíš se zbytečně divit. Bude lepší, když budeš rovnou odpovídat na otázky. Deset?“

„Deset. Celkový počet lidí kolem čtyřiceti tisíc. Ostatně, nejsou to stanice, spíš celá města.“

„A neotrávilo vás ještě lítat na orbitě?“

„Je to věc vkusu,“ zachmuřeně řekl Thor.

„Takže teď si popovídáme o raketách. Tady nedaleko jsou přece raketová sila, ne? A mají určitě perfektní hlavice… Teď můžeme přemýšlet nahlas. Máme Lunu, která vbrzku spadne na Zem. Máme raketovou základnu s docela slušným počtem raket. Jak to mezi sebou propojit? Nevyplývá z toho, že ty rakety měly odletět směr Měsíc a převést ho na bezpečnou dráhu?“

Tentokrát trvalo mlčení déle. Nakonec ze sebe s obtížemi vymáčkl Thor: „Nemohu nepřiznat, že hlava ti pracuje, na mou čest…“

„Jo, jasně,“ řekl Kapitán. „Analýza informace a logika. O projektech převedení Měsíce takovýmhle způsobem se v mé době psávalo v časopisech pro dorůstající mládež. Teď přejdeme k hlavnímu: Proč jsi ty, který měl pod palcem všechny prostředky, jak katastrofu odvrátit, tvrdil, že je nevyhnutelná?“

Vylétl z postele. Thor se tak lekl, až narazil zátylkem do zdi. „Odpověz! Rychle! Proč?!“

„Protože takový experiment nebylo možné neuskutečnit,“ řekl rychle Thor. „Pád Luny, nebo její průchod v minimální vzdálenosti od Země… Možnost sledovat to vlastníma očima… Za to se dá prodat čertu duše! Stanice se dají převést na bezpečné dráhy. Proto jsme se rozhodli…“

„Chceš říct, že jsi dostal za úkol odhodit Měsíc dál a ty ses rozhodl to neudělat? Jsi tedy pěknej darebák, docente…“

„Sprostá slova, to je kategorie pro tento případ nesmyslná,“ řekl Thor.

„Jde o takové množství informací, které omluví jakékoli ztráty a vydání.“

„Lidi do těch ztrát počítáš taky?“

„Pane bože, jak to, že to nejste schopen pochopit?“ řekl Thor.

Natálie viděla, že se vůbec nerozčilil. Opravdu se snažil vysvětlit svému kolegovi, úplnému pitomci, nějakou vyšší pravdu.

„Jací lidé? Ti balvani, co se klaní pěti hvězdám? Ti idioti, co kopou nekonečný kanál? Ti druzí divoši? Ano, všichni dohromady neznamenají nic proti Experimentu! Nedívejte se tak na mě! Nejsem žádný mutant. Jsem vědec! Tady na Stanici jsou lidé, kteří zastávají můj názor. Jsou takoví i tam,“ zaklonil hlavu ke stropu. „Kromě toho část divochů přežije. Podle našich výpočtů Měsíc spadne do Indického oceánu. Budou zničeny jenom příbřežní části kontinentů. Ve větší vzdálenosti od pobřeží se zachrání dokonce i celé kmeny. Pravda, nebudou to mít jednoduché… Ale věda obdrží neskutečně cenné informace. Když nic jiného, tak studium gravitačních polí ve vzájemném působení…“

„A hlavu ti potom neutrhnou?“

„Jak bych to řekl…“ zdálo se, že se mu dokonce líbí mluvit otevřeně.

„Je tu ještě jedna drobnůstka. Po převedení Měsíce na jinou oběžnou dráhu se uvažovalo o přesídlení osazenstva Stanic na Zemi. Jsou lidé, kterým se to nelíbí. Co se stane s naší společností, když opustíme naše kompaktní bezpečné světy, v nichž je tak jednoduché vládnout? Co se stane, když se ocitnou tady dole, kde je tolik bláznů a divochů? Pro jejich blaho je lepší, aby zůstali nahoře na oběžných drahách.“

„Ach tak, ta-a-ak, takhle to je. Tak to ti blahopřeju. Nejenom darebák, ale ještě pěknej sviňák. No, tak to by stačilo,“ Kapitán si před ním sedl na bobek. „Nevidím nejmenší smysl pokračovat disputaci. Teď spolu pojedem na velitelské stanoviště a promluvíme si se směnou. Pak připravíme nádherný start všech zdejších hraček. Kapišto?“

„Vy jste se zbláznil! To není možné…“

„Nejsem Natálka. Mě neoblbneš,“ řekl Kapitán s úsměvem. „Ona neví, co jsou to balistické rakety se stálým cílem. Pád Měsíce se čeká za několik neděl. Sám jsi to říkal. Rakety jsou rozmístěny tady a jsou určeny výhradně pro tento účel. Znamená to, že všechno je už dávno vypočítané a propočítané minimálně na šest tahů dopředu. Balíky odpovídajících programů jsou v počítačích. Takže teď už to nebude tak strašně obtížná manipulace, aby rakety odstartovaly o týden dřív. Na takovou situaci musíte být připraveni. V zásadě si o lidech myslím jen to nejlepší. Nemáš tolik lidí, hade, abys dokázal mít kontrolu úplně nad vším. Mám pravdu?“

Thor mlčel a snažil se přetrhnout provazy. Svaly se mu napnuly a čelo

se mu pokrylo potem.

„Je to tak správně,“ spokojeně řekl Kapitán. „Jestli se mýlím, tak jenom v nějakých maličkostech. Ježkovy oči, jaké křeče s tebou mlátí… Takže teď půjdeme do bunkru a pohovoříme si tam s lidmi.“

„Nikdy!“ odsekl ochraptěle Thor.

„Teď hned. Nemám čas, abych se snažil probudit tvoji slušnost, když tak silně chrápe. A přednášet ti morálku, tak na to taky čas nemám. Buď všechno uděláš tak, jak jsem řekl, miláčku, nebo…“ něco pošeptal Thorovi do ucha. „Nebo máte tak vyspělou medicínu, že ti to dokáže přišít zpátky?

Ne, ne, škubeš sebou…“

Natálie viděla, jak Thor strašlivě zbledl, ale vůbec jí ho nebylo líto.

„Vy…“ vymáčkl ze sebe Thor.

„S darebáky se tak musí. Takže vstaneme na nožičky…“ Kapitán donutil Thora vstát. „A půjdeme dělat ohňostroj. Na souhlas se tě neptám, na držce máš napsáno, že ti ty tvoje přívěsky jsou drahé jako paměť.“

„Musím vás upozornit,“ řekl Thor, „že jsou tam opravdu lidé, kteří se mnou nebudou spolupracovat za žádnou cenu. Ale jsou tam i takoví, co se mnou souhlasí ve všech bodech. A ti jsou ozbrojeni.“

„O podrobnostech si promluvíme cestou. Ostatně, čím mohou být ozbrojeni? Co to tam máš?“ Kapitán otevřel poničená dvířka a podíval se do skřínky. „Docela obyčejný prašivý luger. Myslel jsem si, že tu budeš mít nějaký blaster, nebo něco podobného… Ono je to pochopitelné. K čemu by I vám tam nahoře byl další vývoj zbraní. Postůj tady chvilku u stěny jako pětkař v koutě…“

Vyvedl Natálii z ložnice. Podíval se jí do očí: „Rozumělas všemu?

„Tomu hlavnímu,“ kývla. „Půjdu s tebou.“

„Ty jsi snad spadla z jahody na znak… Nedělej si ze mě srandu, Natálko. Vůbec o tobě nepochybuju, ale pro takový boj se vůbec nehodíš. Absolutně. Jenom mi budeš překážet. Musím jít jenom já sám. No? Jsi přeci rytířka. Takže víš, o co jde. Nebudeme se dohadovat. Dobře?“

City v ní vybuchly jako vichřice. Chtěla se rozčilovat, hádat. Ale podívala se mu do očí, a pak sklonila hlavu. Měl pravdu.

„Dobře,“ řekla tiše.

„Chytrá holka. Vezmi si pro všechny případy tuhle pistoli. Jestli se něco nepovede, běžte do Kitěže. Dokonce i kdyby… Tam nahoře provedou vyšetřování a na všechno se přijde… Tak rakety stejně vzlétnou… S tím svým pískletem projdeš skrz ochranu. Nejlepší by bylo odejít teď hned.“

„Ne,“ řekla Natálie a dívala se mu do očí.

„Dobře. Jenom se do toho nemíchej. Kruciš, škoda že nemám čas, ale ten psí syn se nesmí vzpamatovat…“ Kapitán ji přitáhl k sobě a políbil. Zaklonil se a podíval se jí do očí. „Mimochodem, jmenuju se Alexej.“

Natálie stála vedle květinového záhonu s zářivými neznámými květy a meč měla opět u pasu. Dívala se, jak dvě postavičky odcházejí k nízké šedivé kupoli. Ta první měla svázané ruce. Pak se otevřely vypouklé dveře a obě zmizely uvnitř. Dveře se za nimi zabouchly. Minuty ubíhaly loudavě, jako obláčky po nebi, když není vítr.

Natálie se už přesvědčila o neexistenci bohů, ale teď se modlila k zemi a větru, ohni a vodě. Modlila se vší silou své duše, aby se všechno povedlo, aby její milý zůstal naživu, aby se svět zachránil. Spíš ani ne tak sluchem, jako srdcem uslyšela v tíživém tichu krátkou dávku ze samopalu. A ještě jednu. Pak jednotlivé výstřely. Potom všechno ztichlo. Strašně dlouho se plazily minuty, kdy ticho rušili jenom frkající koně a oblaka tiše plynoucí po nebi.

Najednou klidným vzduchem, nasyceným vůněmi neznámých květů, zahřměl železný, nelidský hlas:

„Startovní pohotovost! Všichni opusťte startovní plochu! Odpočítávání! Osmnáct! Sedmnáct! Šestnáct!…“

Jak to chápat? Jako vítězství, nebo konec všech nadějí? Natálie to nevěděla. Nespouštěla oči z šedivé kopule a okouzleně poslouchala železný hlas, který odpočítával stále menší čísla. Svůj řev ukončil neznámým slovem:

„Zero!“

A zahřmělo! Rachot se ozval kdesi hlub oko v zemi, jako kdyby se odtamtud na světlo a slunce drali nějací neznámí obři. Rachot se valil hutnými vlnami, zaléval vše kolem. Celý svět se stal hukotem a hřměním. Bylo to tak strašné, že se Natálie ani nedokázala vylekat. Celý svět, včetně ní, ztuhl hrůzou. Strnula a do tváře se jí opřel poryv horkého vzduchu. Tam, daleko vepředu, v rachotu a pulzujícím hluku, v rostoucích.oblacích hustého těžkého dýmu, se nad zem zdvihaly obrovské černé věže. Vzlétaly výš a výš. Zanechávaly za sebou široké, bílé, nadýchané stopy, jako kdyby se kouzelný les stromů velikánů najednou odebral na nebesa a vlekl za sebou své křehké kořeny.

Slzy stékaly Natálii po tvářích. Věže stoupaly stále výš a výš. Bílé pruhy se stávaly nekonečně dlouhými, jako kdyby se někdo obrovskou jehlou snažil sešít zem i nebe. Už vůbec nebylo vidět věže, i rachot utichl a nesčíslné bílé stopy jsou stále tenčí a tenčí. Natálie pochopila, že tohle je vítězství, že svět zůstane takový, jaký byl, i když už nikdy nebude jako dřív.

V tichu, které se jí zpočátku zdálo strašně hlučné, Natálie uslyšela, jak se za jejími zády zmítají a řehtají koně. Nevrhla se k nim. Veškerou pozornost zaměřila na bunkr. Zdálo se jí, že v kupoli se opět střílí. Ano, žádné pochybnosti.

Nevěděla to jistě, ale věřila, že zvítězili. A proto už její přítomnost v boji nebyla nevhodná. Protože boj málokdy končí po vítězství.

S ještě nezaschlými slzami a mečem v ruce, s vzteklou nadějí v srdci, vykročila ke kupoli.