Solaris

TEKUTÝ KYSLÍK

Ležel jsem v temném pokoji, otupělý, zahleděný na svítící ciferník hodinek na zápěstí; nevím, jak dlouho. Poslouchal jsem svůj vlastní dech a něčemu jsem se divil, ale to všechno, ono zahledění na zelený věneček číslic i ten údiv, bylo kdesi hluboko na dně lhostejnosti, kterou jsem připisoval únavě. Otočil jsem se na bok, postel byla nezvykle široká, něco mi chybělo. Zadržel jsem dech. Nastalo úplné ticho. Strnul jsem. Mé ucho nezachytilo sebemenší šelest. Harey? Proč jsem neslyšel její oddechování? Začal jsem rukama tápat po posteli: byl jsem sám.

„Harey!“ chtěl jsem zavolat, ale uslyšel jsem kroky. Šel někdo veliký a těžký… „Gibarian?“ řekl jsem klidně.

„Ano, já. Nerozsvěcuj.“

„Ne?“

„Raději ne. Bude to tak lepší pro nás oba.“

„Ale ty přece nežiješ?“

„To nic. Poznáváš, doufám, můj hlas?“

„Poznávám. Proč jsi to udělal?“

„Musel jsem. Opozdil ses o čtyři dny. Kdybys byl přiletěl dřív, snad by se to nemuselo stát, ale nic si nevyčítej. Není mi špatně.“

„Opravdu jsi tady?“

„Ach, ty si myslíš, že se ti zdám, stejně jako sis to myslil o Harey?“

„A kde je vlastně Harey?“

„Jak víš, že to vím?“

„Tuším to.“

„Nech si to pro sebe. Dejme tomu, že jsem tady místo ní.“

„Ale já chci, aby tady byla taky.“

„To nejde.“

„Proč? Poslyš, ale ty víš, že to opravdu nejsem já, ale ty?“

„Jsem to opravdu já. Kdybys chtěl být pedantický mohl bys říct, že jsem to já podruhé. Ale neplýtvejme slovy.“

„Ty zase odejdeš?“

„Odejdu.“

„A ona se pak vrátí?“

„Záleží ti na tom? Co ona vlastně pro tebe znamená?“

„To je moje věc.“

„Vždyť se jí bojíš.“

„Ne.“

„A štítíš…“

„Co ode mne chceš?“

„Litovat můžeš jen sebe, ji ne. Jí bude pořád dvacet. Nedělej, že to nevíš!“

Pojednou, vůbec nevím proč, jsem se uklidnil. Naslouchal jsem mu naprosto klidně. Zdálo se mi, že stojí teď blíže, v nohách postele, ale stále jsem ve tmě nic neviděl.

„Co chceš?“ zeptal jsem se potichu. Můj tón jako by ho překvapil. Chvíli mlčel.

„Kde je Harey?“ zeptal jsem se.

„Neslyšel jsi, co jsem ti povídal? Varoval jsem tě!“

„Kde je Harey?“

„Nevím. Poslouchej: budeš potřebovat zbraň. Nemůžeš se teď spolehnout na nikoho.“

„Mohu se spolehnout na Harey,“ řekl jsem. Uslyšel jsem tiché, rychlé zvuky.

Smál se.

„Ovšemže můžeš. Až po jistou mez. Nakonec můžeš vždycky ještě udělat to co já.“

„Ty nejsi Gibarian.“

„Budiž. A kdo tedy jsem? Snad tvůj sen?“

„Ne. Jejich loutka. Jenže to nevíš.“

„A jak víš, kdo jsi ty?!“

To mne zarazilo. Chtěl jsem vstát, ale nemohl jsem. Gibarian něco povídal. Nerozuměl jsem slovům, slyšel jsem jenom zvuk jeho hlasu, zoufale jsem bojoval se slabostí těla, ještě jednou jsem sebou vší silou trhl a… probudil jsem se. Lapal jsem po vzduchu jako pololeklá ryba. Byla úplná tma. Byl to sen. Můra. Počkat… Dilema, které nedovedeme rozřešit. Pronásledujeme sami sebe. Polytheria nedělají nic jiného než to, že selektivně zesilují naše myšlenky. Hledat motivy tohoto jevu je antropomorfismus. Kde neexistují lidé, tam nejsou ani motivy přístupné člověku. Aby bylo možno pokračovat v plánu výzkumů, je zapotřebí zničit buďto naše vlastní myšlenky, anebo jejich materiální realizaci. To první není v naší moci. To druhé se příliš podobá vraždě.“

Zaposlouchával jsem se ve tmě do toho odměřeného, vzdáleného hlasu, který jsem okamžitě poznal: to mluvil Gibarian. Natáhl jsem ruce před sebe. Postel byla prázdná.

Probudil jsem se do dalšího snu, pomyslil jsem si.

„Gibariane?…“ ozval jsem se. Vzdálený hlas okamžitě, v půli slova umlkl. Něco tichounce cinklo a já jsem na tváři ucítil slabý závan.

„Hele, Gibariane,“ zamumlal jsem, zívaje, „takhle mě pronásledovat ze sna do sna, víš…“

Vedle mne něco zašelestilo.

„Gibariane!“ opakoval jsem hlasitěji.

Péra postele se zachvěla.

„Krisi… to jsem já..“ ozval se těsně vedle mne šepot.

„To jsi ty, Harey… a Gibarian?“

„Krisi… Krisi… vždyť on je… sám jsi přece říkal, že je mrtev.“

„Ve snu může žít,“ řekl jsem protáhle. Nebyl jsem si už tak jist, že je to sen. „Povídal něco. Byl tady,“ vyhrkl jsem. Chtělo se mi strašně spát. Jestliže se mi chce spát, tedy spím, prolétl mi hlavou pitomý argument, dotkl jsem se rty chladné Hareyiny paže a našel si pohodlnější polohu. Něco mi odpověděla, ale co, to jsem už nevnímal.

Ráno v červeně ozářeném pokoji, jsem si vzpomněl na noční příhodu… Rozmluva s Gibarianem se mi zdála, ale co to potom… Slyšel jsem jeho hlas, mohl bych na to přísahat, jen si už dobře nepamatuju, co povídal. Neznělo to jako rozhovor, spíše jako přednáška. Přednáška?…

Harey se myla. Slyšel jsem z koupelny šplouchání vody. Podíval jsem se pod postel, kam jsem před několika dny hodil magnetofon. Nebyl tam.

„Harey!“ zavolal jsem. Za skříní se objevil její obličej, z něhož kapala voda.

„Neviděla jsi náhodou pod postelí magnetofon? Malý, kapesní…“

„Ležela tam spousta všelijakých věcí. Všecko jsem položila tam,“ ukázala na poličku u lékárničky a zmizela v koupelně. Vyskočil jsem z postele, ale hledal jsem marně.

„Muselas ho přece vidět,“ řekl jsem, když se vrátila do pokoje.

Neodpověděla, jen se dále česala před zrcadlem. Teď teprve jsem si všiml, že je bledá a v jejích očích, když se v zrcadle setkaly s mými, bylo něco pátravého.

„Harey,“ začal jsem jako osel ještě jednou, „na poličce ten magnetofon není.“

„To nemáš nic důležitějšího, co bys mi řekl?…“

„Promiň,“ zamumlal jsem. „Máš pravdu, vždyť je to pitomost.“

Ještě to nám scházelo, abychom se začali hádat!

Pak jsme šli na snídani. Harey dělala dnes všechno jinak než jindy, ale nedovedl jsem určit, v čem ten rozdíl je. Prohlížela si všechno kolem sebe, několikrát přeslechla, co jsem jí říkal, jako by upadla do náhlého zamyšlení. Když jednou zvedla hlavu, všiml jsem si, že se jí lesknou oči.

„Co je ti?“ ztišil jsem hlas do šepotu. „Ty pláčeš?“

„Och, nech mě být. To nejsou skutečné slzy,“ vykoktala.

Možná že jsem se s tím neměl spokojit, ale ničeho jsem se nebál tak jako „upřímných rozmluv“. Měl jsem ostatně plnou hlavu jiných věcí, ačkoliv jsem věděl, že o Snautových a Sartoriových piklech se mi jen zdálo; ale přesto jsem začal přemýšlet, je-li vůbec na stanici nějaká osobní zbraň. Nemyslil jsem na to, co si s ní počnu, chtěl jsem ji prostě mít. Řekl jsem Harey, že se musím podívat do ložného prostoru a do skladišť. Šla mlčky se mnou. Prohrabával jsem se v bednách, prohledával kontejnery, a když jsem sešel dolů, neodolal jsem nutkání podívat se do mrazírny. Nechtěl jsem však, aby Harey šla dovnitř, proto jsem jen pootevřel dveře a přelétl místnost zrakem. Tmavý rubáš byl vzdutý, jak přikrýval podlouhlý tvar, ale z místa, kde jsem stál, jsem nemohl vidět, zda černoška leží ještě tam, kde předtím. Zdálo se mi však, že ono místo je prázdné.

Nenašel jsem nic, co by mi vyhovovalo, a bloumal jsem stanicí stále v horší náladě. Tu jsem si pojednou uvědomil, že nevidím Harey. Objevila se ostatně okamžitě — zůstala na chodbě, — ale už nad tím, že se pokusila vzdálit se ode mne, což bylo pro ni velice těžké, byť to měl být jen okamžik, už nad tím jsem se měl zamyslit. Dělal jsem však pořád ještě uraženého — aniž jsem věděl na koho a proč, zkrátka choval jsem se jako blbec. Rozbolela mě hlava, nemohl jsem najít žádné prášky, a tak jsem naštvaně převrátil vzhůru nohama celou lékárničku. Do operačního sálu se mi nechtělo — prostě byl jsem tenhle den úplně k ničemu. Harey se ploužila po kabině jako stín, chvílemi na okamžik zmizela a odpoledne, když jsme byli už po obědě (ona nejedla vlastně vůbec, a já, úplně bez chuti, jak strašně mě bolela hlava, nesnažil jsem se ji ani k jídlu přemlouvat), sedla si pojednou ke mně a začala mě tahat za rukáv blůzy.

„No, copak je?“ zabručel jsem bezmyšlenkovitě.

Měl jsem chuť zajít nahoru, protože se mi zdálo, že rourami se nese ozvěna klepání, které svědčilo o tom, že Sartorius kutí něco ve strojovně vysokého napětí, ale ta chuť mě okamžitě zase přešla, když jsem si uvědomil, že budu muset jít s Harey, jejíž přítomnost v knihovně se dala ještě jakžtakž vysvětlit, ale tam, mezi stroji, by mohla dát Sartoriovi příležitost k nějaké nevhodné poznámce.

„Krisi,“ šeptla, „jak to s námi vypadá?…“

Mimoděk jsem si povzdechl. Nemohu říci, že by to byl můj šťastný den.

„Výborně. Co zase chceš?“

„Chtěla bych si s tebou popovídat.“

„Tak mluv. Poslouchám.“

„Ale ne takhle.“

„A jak? Už jsem ti přece říkal, že mě bolí hlava, mám spoustu starostí…“

„Kapku dobré vůle, Krisi.“

Přinutil jsem se k úsměvu. Byl určitě ubohý.

„Tak dobře, maličká. Mluv.“

„A řekneš mi pravdu?“

Zvedl jsem obočí. Takový začátek se mi nelíbil.

„Proč bych ti měl lhát?“

„Třeba k tomu máš důvod. Vážný. Ale jestliže chceš, aby… no, však víš… tak mi nelži.“

Mlčel jsem.

„Já ti něco řeknu a ty mi něco řekneš. Ano? To bude pravda. Bez ohledu na všechno.“

Nedíval jsem se jí do očí, ačkoliv hledala můj pohled. Dělal jsem, že to nevidím.

„Už jsem ti říkala, že nevím, jak jsem se sem dostala. Ale třeba to víš ty. Počkej, ještě já. Třeba to nevíš. Ale jestliže to víš a nemůžeš mi to teď říct, tak mi to řekneš později, jednou, ano? To by nebylo ještě nejhorší. Buď jak buď, dáš mi šanci.“

Měl jsem dojem, že mi celé tělo oblévá ledový proud.

„Ale dítě, co to povídáš? Jakou šanci?…“ blábolil jsem.

„Krisi, ať jsem kdokoli, dítě určitě nejsem. Slíbils, tak řekni.“

To „ať jsem kdokoli“ mi tak sevřelo hrdlo, že jsem se nevzmohl na víc, než že jsem se na ni jen díval a přihlouple vrtěl hlavou, jako bych se bránil cokoli slyšet.

„Říkám ti přece, že mi to nemusíš říct. Stačí, když mi řekneš, že nemůžeš.“

„Nic před tebou netajím…“ odpověděl jsem ochraptěle.

„Výborně,“ řekla a vstala. Chtěl jsem jí něco říci. Cítil jsem, že ji takhle nemohu nechat, ale všechna slova mi vázla v hrdle.

„Harey…“

Stála u okna, otočena ke mně zády. Tmavomodrý, pustý oceán se prostíral pod čistým nebem.

„Harey, jestli si snad myslíš, že… Harey, přece víš, že tě mám rád…“

„Mne?“

Přistoupil jsem k ní. Chtěl jsem ji obejmout. Odstrčila mi ruku a uvolnila se.

„Ty jsi tak hodný…“ řekla. „Máš mě rád. A já bych radši, kdybys mě bil!“

„Harey, drahoušku!“

„Ne! Ne! Raději už mlč.“

Šla ke stolu a začla sklízet talíře. Hleděl jsem do temně modré prázdnoty. Slunce klesalo a veliký stín stanice se rytmicky pohupoval na vlnách. Talíř vyklouzl Harey z ruky a spadl na podlahu. V myčce bublala voda. Rezavá barva přecházela na okrajích nebeské báně ve špinavě rudé zlato. Kdybych věděl, co dělat. Och, kdybych to jen věděl. Pojednou nastalo ticho. Harey stála za mnou.

„Ne. Neotáčej se,“ řekla a ztišila hlas do šepotu. „Ty za nic nemůžeš, Krisi. Já vím. Netrap se.“

Vztáhl jsem k ní ruku. Utekla na opačný konec kabiny, zvedla celou hromadu talířů a řekla:

„Škoda. Kdyby se daly rozbít, rozbila bych, na mou duši, rozbila bych je všechny!“

Na okamžik jsem si myslil, že jimi skutečně mrští o zem, ale pohlédla na mne bystře a usmála se.

„Neboj se, nebudu dělat scény.“

Probudil jsem se uprostřed noci, okamžitě napjatý a bdělý, a posadil se na posteli; pokoj byl tmavý, pootevřenými dveřmi padalo dovnitř slabé světlo z chodby. Něco zlověstně syčelo a ten zvuk sílil spolu s tlumenými, tupými údery, jako by sebou za stěnou něco velkého prudce zmítalo. Meteorit! — bleskla mi hlavou myšlenka. Prorazil pancéřový plášť. Někdo tam je! Táhlé chrčení.

Přišel jsem k sobě úplně. Jsem přece ve stanici, ne v raketě, a ten strašný zvuk…

Vyřítil jsem se na chodbu. Dveře do malé pracovničky byly dokořán, svítilo se tam. Vběhl jsem dovnitř.

Ucítil jsem závan příšerného chladu. Kabina byla plná páry, v níž se dech měnil ve sníh. Nad tělem zabaleným do koupacího pláště a už jen chabě se zmítajícím na podlaze kroužilo plno bílých vloček. Sotva jsem ji viděl v tom ledovém oblaku. Vrhl jsem se k ní a uchopil ji v pase, koupací plášť mi pálil ruce, chroptěla, vyběhl jsem na chodbu, proběhl kolem řady dveří, necítil jsem už chlad, jenom její dech, který se dral z úst v obláčcích ledové páry, mě pálil do ramene jako plamen.

Položil jsem ji na stůl, roztrhl jí plášť na prsou a na vteřinku se zahleděl do jejího ztuhlého, cukajícího obličeje; krev zamrzla na otevřených ústech, pokryla rty černým povlakem, na jazyku se třpytily krystalky ledu…

Tekutý kyslík. V pracovně byl tekutý kyslík v Dewarových nádobách. Když jsem ji zvedal, cítil jsem, že drtím chrupající sklo. Kolik toho mohla vypít? Na tom nezáleží. Spálený hrtan, hltan, plíce; tekutý kyslík je silnější žíravina než koncentrované kyseliny. Její dech, skřípavý, suchý, jako zvuk trhaného papíru, slábl. Oči měla zavřeny. Agónie.

Pohlédl jsem na veliké zasklené vitríny s přístroji a léky. Tracheotomie? Intubace? Ale ona už přece nemá plíce! Jsou spálené. Léky? Tolik léků! Police byly plné různobarevných lahví a krabiček. Její chrčení naplňovalo celou místnost, z otevřených úst jí ještě stále vycházela mlha.

Ohřívače…

Začal jsem hledat, ale ještě než jsem je našel, přiskočil jsem k druhé skříni a začal jsem přehazovat krabičky s ampulkami, teď rychle stříkačku, kde jen je, ve sterilizátorech, zdřevěnělýma rukama jsem ji zanic nemohl sešroubovat dohromady, prsty jsem měl ztuhlé a nechtěly se mi ohýbat. Začal jsem zuřivě bušit pěstí do víka sterilizátoru, ale necítil jsem nic, jediným výsledkem bylo slabé mravenčení. Ležící zachroptěla hlasitěji. Přiskočil jsem k ní. Oči měla otevřené.

„Harey!“

To nebyl ani šepot. Nemohl jsem ze sebe dostat ani hlásek. Měl jsem cizí obličej, překážel mi, byl jako ze sádry. Žebra jí hrála pod bílou kůží, vlasy, vlhké od tající jinovatky, se jí rozsypaly kolem hlavy. Hleděla na mne.

„Harey!“

Na více jsem se nevzmohl. Stál jsem před ní jako špalek s těma svýma dřevěnýma rukama, chodidla, rty, víčka začínaly pálit víc a víc, ale téměř jsem to necítil, kapka krve, která v teple roztála, skanula jí po tváři a zanechala po sobě šikmou stopu. Jazyk se jí zachvěl a zmizel, stále ještě chroptěla.

Uchopil jsem ji za zápěstí, bylo bez tepu, rozevřel jsem plášť a přiložil jí ucho na děsivě studené tělo těsně pod prs. V praskavém šumotu jsem uslyšel dusot, cval zvuků příliš rychlých, než aby se daly spočítat. Stál jsem, hluboko skloněn, oči zavřené, když tu se něco dotklo mé hlavy. Zabořila mi prsty do vlasů. Podíval jsem se jí do očí.

„Krisi,“ zachroptěla. Uchopil jsem ji za ruku, odpověděla stiskem, který mi téměř rozdrtil dlaň; z její strašně zkřivené tváře zmizelo vědomí, mezi víčky se zaleskla bělma, v krku to zachroptělo a celým tělem začaly zmítat křeče. Jen stěží jsem ji udržel, jak visela přes okraj stolu. Tloukla hlavou o okraj porcelánové nálevky. Držel jsem ji a tiskl ke stolu, při každém dalším záchvatu křeče se však vytrhla; pot ze mne tekl a nohy se pode mnou podlamovaly. Když křeče zeslábly, zkusil jsem ji opět položit. Lapala po dechu, jako by kokrhala. Pojednou zasvítily v té strašné, zkrvavené tváři její oči.

„Krisi,“ zachrčela, „jak… jak dlouho, Krisi?“

Začala se dávit, z úst jí vystoupila pěna, znovu jí zmítaly křeče. Držel jsem ji zbytkem sil. Klesla na záda, až jí cvakly zuby, a už jen těžce dýchala.

„Ne, ne, ne,“ vyrážela rychle při každém vydechnutí a každé se zdálo poslední. Ale křeče se vrátily ještě jednou a znovu se mi zmítala v náručí a znovu lapala v krátkých přestávkách po vzduchu s úsilím, při němž jí vystupovala všechna žebra. Konečně jí víčka z poloviny zakryla její otevřené, slepé oči. Znehybněla. Myslil jsem, že je konec. Nepokoušel jsem se ani setřít jí ze rtů růžovou pěnu, stál jsem, skloněn nad ní, slyšel jsem zvonění jakéhosi vzdáleného velkého zvonu a čekal na poslední vydechnutí, abych pak mohl padnout k zemi, ale ona stále dýchala, už téměř ani nechroptěla, a hruď, která se téměř úplně přestala zachvívat, se začala pohybovat v rychlém tepu pracujícího srdce. Stál jsem, celý shrbený, a viděl, jak jí obličej začíná růžovět. Nic jsem ještě nechápal. Jen obě dlaně mi zvlhly a měl jsem dojem, že hluchnu, že mi uši vyplňuje něco měkkého, elastického, ale stále jsem ještě slyšel to vyzvánění, teď však tlumeně, jako by zvon měl puklé srdce.

Zvedla víčka a naše pohledy se setkaly.

„Harey,“ chtěl jsem říci, ale jako bych neměl rty, obličej byl jako mrtvá, těžká maska a já se mohl jenom dívat.

Její oči oběhly místnost, hlava se pohnula. Bylo úplné ticho. Za mnou, v jakémsi jiném vzdáleném světě, odkapávala pravidelně voda z nedovřeného kohoutku. Zvedla se na lokti. Posadila se. Ustoupil jsem. Hleděla na mne.

„Co,“ řekla. „Co?.. Ne… nepodařilo se? Proč? Proč se tak díváš?…“

A pojednou strašlivě vykřikla:

„Proč se tak díváš!!!“

Nastalo ticho. Podívala se na své ruce. Pohnula prsty.

„To jsem já?…“ zeptala se.

„Harey,“ vyslovil jsem bez dechu pouhými rty. Zvedla hlavu.

„Harey?…“ opakovala. Sklouzla pomalu na podlahu a stoupla si. Zavrávorala, znovu získala rovnováhu, udělala několik kroků. To všechno dělala v jakémsi úžasu, dívala se na mne, ale jako by mě neviděla.

„Harey?“ opakovala pomalu ještě jednou. „Ale… já… nejsem Harey. Ale kdo… jsem?… Harey? A ty, ty?!“

Oči se jí pojednou rozšířily, rozsvítily a stín úsměvu, nejvyššího údivu, jí rozjasnil obličej.

„Ty snad taky? Krisi! Ty taky?!“

Mlčel jsem, opíraje se zády o skříň tam, kam mne zatlačil strach.

Ruce jí klesly.

„Ne,“ řekla. „Ne, protože se bojíš. Ale poslyš, já přece nemůžu… Takhle to přece nejde. Já jsem nic nevěděla. Já teď… ani teď ještě nic nechápu. To přece není možné? Já…“ přitiskla si sevřené, zbělelé pěsti na prsa, „já nic nevím… kromě… kromě Harey! Ty si snad myslíš, že to hraju? Nehraju, čestné slovo, nehraju!“

Poslední slova se změnila ve sténání. Klesla na podlahu a vzlykala. Ten křik jako by ve mně něco rozbil, jediným skokem jsem byl u ní a uchopil jsem ji za paže. Bránila se, odstrkovala mne, vzlykala bez slz a křičela:

„Pusť! Pusť mě! Štítíš se! Vím! Takhle nechci! Nechci! Vždyť přece vidíš, sám to vidíš, že já nejsem já, nejsem já, nejsem já…“

„Mlč!“ křičel jsem a třásl s ní. Oba jsme klečeli proti sobě a oba jsme křičeli. Hareyina hlava se zmítala, tloukla o mé rameno, tiskl jsem ji vší silou k sobě. Pojednou jsme znehybněli a jen lapali po dechu. Voda odkapávala pravidelně z kohoutku.

„Krisi…“ zablábolila a přitiskla obličej k mé paži, „řekni, co mám dělat, abych nebyla. Krisi…“

„Přestaň!“ vykřikl jsem. Zvedla obličej. Hleděla zkoumavě na mne.

„Cože?… Ty taky nevíš? Nedá se nic dělat? Nic?“

„Harey… měj slitování…“

„Chtěla jsem… viděls přece. Ne. Ne. Pusť, nechci, aby ses mne dotýkal! Štítíš se mne.“

„To není pravda!“

„Lžeš. Musíš se štítit. Já.. já sama.. taky. Kdybych mohla. Kdybych mohla…“

„Zabila by ses?“

„Zabila.“

„Ale já nechci, rozumíš? Nechci, aby ses zabila. Chci, abys byla tady, se mnou, a nic jiného nepotřebuju.“

Obrovské šedé oči mě hltaly.

„Jak ty umíš lhát…“ řekla docela potichu.

Pustil jsem ji a zvedl se z kolenou. Sedla si na podlahu.

„Řekni mi, co mám dělat, abys mi uvěřila, že povídám to, co si myslím? Že je to pravda. A že jiná pravda není.“

„Nemůžeš mluvit pravdu. Já nejsem Harey.“

„A kdo tedy jsi?“

Dlouho mlčela. Brada se jí několikrát zatřásla, než konečně se skloněnou hlavou zašeptala:

„Harey… ale… ale já vím, že to není pravda. To jsi neměl rád mne… tam… kdysi…“

„Ano,“ řekl jsem. „To, co bylo není. To zemřelo. Ale tebe, tady, mám rád. Rozumíš?“

Zavrtěla hlavou.

„Jsi hodný. Nemysli si, že nedovedu ocenit všechno to, cos dělal. Dělals to, jak nejlíp jsi uměl. Jenže tady se nedá dělat nic. Když jsem před třemi dny seděla ráno u tvého lůžka a čekala, až se probudíš, nevěděla jsem nic. Mám takový pocit, jako by to bylo dávno, kdysi hodně dávno. Chovala jsem se, jako bych měla o kolečko víc. V hlavě jsem měla takovou jakousi mlhu. Nepamatuju se, co bylo předtím a co bylo potom, a ničemu jsem se nedivila, tak nějak jako po narkóze anebo po dlouhé nemoci. A dokonce jsem si myslila, že jsem byla nemocná, jenomže ty mi to nechceš říct. Ale potom mě stále víc věcí nutilo přemýšlet. Víš, které věci. Trošku mi už svítalo po tvé rozmluvě tam, v knihovně, s tím — jakpak se jmenuje — se Snautem. A protože jsi mi nechtěl nic říct, vstala jsem v noci a pustila ten magnetofon. Lhala jsem ti jen jednou jedinkrát — protože ten magnetofon jsem pak schovala já, Krisi. Ten, co mluvil — jak se jmenoval?“

„Gibarian.“

„Ano, Gibarian… A tehdy jsem už pochopila všechno, ačkoliv abych řekla pravdu, pořád to ještě nechápu. Nevěděla jsem jenom jedno: že já se nemůžu… že nejsem… že to skončí takhle… bez konce. O tom Gibarian nemluvil. Ačkoliv možná že mluvil, ale ty ses probudil a já jsem magnetofon vypnula. Ale i tak jsem uslyšela dost, abych se dozvěděla, že nejsem člověk, ale nástroj.“

„Co to povídáš?“

„Ano, nástroj na zkoumání tvých reakcí nebo něco takového. Každý z vás má takový… takovou jako já. Je to postaveno na vzpomínkách nebo na představách, potlačených. Tak nějak. Ostatně ty to všecko víš líp než já. Ten Gibarian povídal tak hrozné, neuvěřitelné věci, že kdyby to všecko nesouhlasilo, asi bych tomu neuvěřila!“

„Co kdyby nesouhlasilo?“

„No, že nepotřebuju spát, že musím být pořád blízko tebe… Ještě včera ráno jsem si myslila, že mě nenávidíš, a byla jsem proto nešťastná. Bože, jak hloupá jsem byla! Ale řekni, no řekni, mohla jsem si vůbec představit?!… Nedá se přece říct, že on tu svou nenáviděl, ale jak o ní mluvil! Teprve tehdy jsem pochopila, že ať udělám cokoli, je to stejně všecko jedno, protože ať chci nebo nechci, pro tebe to musí být něco jako mučení. A vlastně něco ještě mnohem horšího, protože mučidlo je mrtvé a nevinné stejně jako kámen, který může spadnout a zabít. Ale aby mučidlo bylo přítelem a milovalo, to jsem si nedovedla představit. Chtěla bych ti aspoň povědět, co se ve mně dělo potom, když jsem pochopila, když jsem si poslechla ten pásek. Třeba by ti to bylo aspoň k něčemu dobré. Dokonce jsem se pokoušela sepsat to…“

„To proto jsi rozsvítila světlo?“ zeptal jsem se. Hlas se mi jen stěží prodíral hrdlem, které se mi náhle sevřelo.

„Ano. Ale nic z toho nebylo. Protože já jsem v sobě hledala, víš… to — to něco jiného, úplně jsem šílela, na mou duši! Chvíli se mi zdálo, že nemám pod kůží tělo, že je ve mně něco jiného, že jsem jen… jenom povrch. Abych tě oklamala. Rozumíš?“

„Rozumím.“

„Když tak člověk v noci celé hodiny leží, může se myšlenkami dostat velmi daleko a do moc divných končin, víš…“

„Vím…“

„Ale cítila jsem srdce, a ostatně pamatuju se, jak jsi zkoumal mou krev. Jak vypadá moje krev, řekni mi pravdu. Teď přece už můžeš.“

„Úplně stejně jako moje.“

„Opravdu?“

„Přísahám ti.“

„Co to znamená? Víš, pak jsem si myslila, že to je ukryto někde ve mně, že to je… může to přece být malilinkaté. Jenže jsem nevěděla kde. Teď si myslím, že to nebylo nic jiného než pouhé vytáčky, protože jsem se strašně bála toho, co jsem chtěla udělat, a hledala jsem nějaké východisko. Ale, Krisi, jestliže mám stejnou krev… jestli je to tak, jak říkáš, pak… Ne, to není možné. To bych přece teď už nežila, že ne? To znamená, že někde přece jenom něco je. Ale kde? V hlavě? Ale já přece myslím docela normálně… a nic nevím… Kdybych myslila tím, tak bych musela ihned všecko vědět a nemít tě ráda, jenom předstírat, že tě mám ráda, a vědět, že to předstírám… Krisi, prosím tě, řekni mi všechno, co víš, třeba se přece jen dá něco dělat.“

„Co se má dát dělat?“

Mlčela.

„Chceš zemřít?“

„Myslím, že chci.“

Opět zavládlo ticho. Stál jsem nad ní, schoulenou, a hleděl na nehostinný vnitřek sálu, na bíle nalakované plochy zařízení, na lesknoucí se rozházené nástroje, jako bych hledal něco, co velmi potřebuju, co však nemohu najít.

„Harey, můžu ti taky něco říct?“

Čekala.

„To je pravda, že nejsi docela jako já. Ale to neznamená, že jsi něco horšího. Naopak. Můžeš si o tom ostatně myslet, co chceš, ale jen proto… jsi nezemřela.“

Jejího obličeje se zmocnil jakýsi dětský, žalostný úsměv.

„To tedy znamená, že jsem… nesmrtelná?“

„Nevím. Buď jak buď jsi mnohem méně smrtelná než já.“

„To je strašné,“ zašeptala.

„Možná že ani ne tak moc, jak si myslíš.“

„Ale závidíš mi…“

„Harey, tohle je spíš otázka tvého… osudu, ano, takhle bych to nazval. Víš, tady na stanici je tvůj osud v podstatě stejně neznámý jako můj a jako osud každého z nás. Ti dva budou pokračovat v Gibarianově experimentu a pak se může stát všechno…“

„Anebo nic.“

„Anebo nic. A řeknu ti, že bych radši, aby se nestalo nic, ani ne tak ze strachu (ačkoliv i ten tady hraje asi jistou roli, nevím), ale proto, protože to nikam nepovede. Tím jediným jsem si naprosto jist.“

„Nikam nepovede, a kam by to mělo vést? Tady jde o ten… oceán?“

Zarazila se.

„Ano. O kontakt s ním. Myslím si, že je to v podstatě všechno nesmírně jednoduché. Kontakt znamená výměnu nějakých zkušeností, pojmů anebo přinejmenším výsledků, nějakých stavů — ale co když tady není nic, co by se dalo vyměňovat? Jestliže slon není velmi veliká bakterie, pak oceán nemůže být velmi velikým mozkem. Na obou stranách může ovšem docházet k různým akcím. Důsledek jedné z nich je to, že se teď dívám na tebe a snažím se ti vysvětlit, že jsi mi dražší než těch dvanáct let života, které jsem se rozhodl věnovat Solaris, a že chci být s tebou dále. Možná že tvůj příchod měl být pro mne mučením, možná že službou, a možná jenom mikroskopickým zkoumáním. Projevem přátelství, záludným úderem, výsměchem? Anebo vším dohromady, nebo — a to se mi zdá nejpravděpodobnější — něčím docela jiným. Jenže co je mně a tobě do záměrů našich rodičů, ať už se od sebe liší sebevíc? Můžeš říct, že na těch záměrech záleží naše budoucnost, a já budu souhlasit, Nedovedu předvídat, co se stane. Stejně tak jako ty. Nemůžu tě dokonce ani ujistit, že tě budu mít pořád rád. Jestliže se stalo už tolik, může se stát všechno. Třeba bude ze mne zítra zelená medúza. To nezávisí na nás. Ale v tom, co na nás závisí, budeme spolu. Je to snad málo?“

„Poslyš…“ řekla, „ještě něco. Jsem já… jsem jí… moc podobná?“

„Bylas jí moc podobná,“ řekl jsem. „Ale teď už nevím.“

„Jakto?…“

Zvedla se ze země a hleděla na mne velkýma očima.

„Zastínila jsi ji už.“

„A víš určitě, že máš rád ne ji, ale mne?.. Mne?…“

„Ano. Tebe. Nevím, ale bojím se, že kdybys byla opravdu ona, nemohl bych tě mít rád.“

„Proč?“

„Protože jsem udělal něco strašného.“

„Jí?“

„Ano. Když jsme byli…“

„Neříkej mi to.“

„Proč?“

„Protože chci, abys věděl, že nejsem ona.“