Solaris

ÚSPĚCH

Příští tři týdny byly jako jeden a týž den, který se stále opakoval, pokaždé stejný; okenní štíty se zatahovaly a zvedaly, v noci jsem se plížil z jednoho strašného snu do druhého, ráno jsme vstávali a začínala hra; ale byla to hra? Předstíral jsem klid a Harey ho předstírala také; ta mlčenlivá dohoda, vědomí, že se navzájem klameme, to bylo naše poslední útočiště. Hovořili jsme hodně o tom, jak budeme žít na Zemi, jak se usadíme někde poblíž velkého města a nikdy už neopustíme modrou oblohu a zelené stromy, vymýšleli jsme si společně, jak si zařídíme náš budoucí dům, jak bude vypadat zahrada, ba hádali jsme se dokonce o podrobnosti.. o živý plot, o lavičku… Ale věřil jsem tomu všemu, byť jen vteřinu? Ne. Věděl jsem, že je to nemožné. Věděl jsem to. Protože i kdyby mohla nakrásně opustit stanici živá, na Zemi může přistát jenom člověk — a člověk, to jsou jeho doklady. První kontrola by učinila konec tomuto útěku. Pokusili by se ji identifikovat, oddělili by nás tedy od sebe — a to by ji okamžitě prozradilo. Jediné místo, kde jsme mohli žít spolu, byla stanice. Věděla to Harey? Určitě. Řekl jí to snad někdo? Ve světle toho všeho, co se tady stalo — asi ano.

Jednou v noci jsem ve spánku uslyšel, jak Harey potichu vstává. Chtěl jsem ji obejmout. Už jenom v mlčení, už jenom potmě jsme mohli být ještě aspoň na chvíli svobodni, v zapomenutí, které bylo v tom zoufalství obklopujícím nás ze všech stran jen chvilkovým přerušením muk. Nevšimla si asi, že jsem se probudil. Než jsem stačil natáhnout ruku, byla z postele pryč. Uslyšel jsem — ještě stále v polospánku — kroky bosých nohou. Zmocnil se mne neurčitý strach.

„Harey?“ zašeptal jsem. Chtěl jsem vykřiknout, ale neodvážil jsem se. Posadil jsem se na lůžku. Dveře na chodbu byly jen přivřeny. Tenká světelná jehla protínala napříč kabinu. Zdálo se mi, že slyším tlumené hlasy. Mluví s někým? S kým?

Vyskočil jsem z postele, ale posedl mě tak hrozný strach, že mi nohy vypověděly poslušnost. Chvíli jsem stál a naslouchal — bylo ticho. Pomalu jsem se odplížil zpět do postele. V hlavě jsem cítil lomozící puls. Začal jsem počítat. Když jsem došel k tisícovce, dveře se nehlučně otevřely. Harey vklouzla dovnitř a znehybněla, jako by se zaposlouchala do mého dechu. Snažil jsem se, aby zněl pravidelně.

„Kris?…“ zašeptala tichounce.

Neozval jsem se.

Vklouzla rychle do postele. Cítil jsem, jak leží, natažená, bez hnutí. Ležel jsem vedle ní rovněž bez pohybu, nevím ani, jak dlouho. Pokoušel jsem se vymýšlet si otázky, jimiž ji oslovím, ale věděl jsem, že já první nepromluvím. Potom, asi za hodinu, jsem usnul.

Ráno bylo stejné jako vždycky. Prohlížel jsem si ji podezíravě jen tehdy, když to nemohla vidět. Po obědě jsme seděli vedle sebe přímo proti panoramatickému oknu, za nímž pluly nízké, rezavé mraky. Stanice je rozrážela jako koráb vlny. Harey četla nějakou knihu a já jsem upadl do jednoho ze svých bezmyšlenkovitých zahledění, která bývala teď pro mne jediným oddechem. Všiml jsem si, že když nakloním hlavu v určitém úhlu, vidím v okenní tabuli odraz nás obou, průsvitný, ale zřetelný. Odtáhl jsem ruku z opěradla. Harey — viděl jsem to v okně — se rychle pohledem přesvědčila, že se dívám na oceán, pak se sklonila k opěradlu a dotkla se ho rty v místech, kde jsem měl před chvílí ruku. Seděl jsem dále, nepřirozeně strnulý, a ona sklonila opět hlavu nad knihu.

„Harey?“ řekl jsem tiše, „kde jsi byla dnes v noci?“

„V noci?“

„Ano.“

„To… se ti asi něco zdálo, Krisi. Nikde jsem nebyla.“

„Opravdu jsi nebyla z pokoje venku?“

„Ne. To se ti muselo zdát.“

„To je možné,“ řekl jsem. „Ano, asi se mi to zdálo…“

Večer, už jsme si lehali, začal jsem znovu mluvit o naší cestě, o našem návratu na Zem.

„Ach, nechci o tom nic slyšet,“ řekla. „Nemluv o tom, Krisi. Víš přece…“

„Co?“

„Ne. Nic.“

Když jsme už leželi, řekla, že má žízeň.

„Na stole stojí sklenice se šťávou, podej mi ji, prosím tě.“

Vypila polovičku a podala mi ji. Neměl jsem žízeň.

„Na mé zdraví,“ usmála se. Vypil jsem šťávu. Zdála se mi trochu slaná, ale nevěnoval jsem tomu pozornost.

„Když nechceš mluvit o Zemi, tak o čem budeme mluvit?“ zeptal jsem se, když zhasla.

„Oženil by ses, kdybych já neexistovala?“

„Ne.“

„Nikdy?“

„Nikdy.“

„Proč?“

„Nevím. Deset let jsem byl sám, a neoženil jsem se. Nemluvme o tom, maličká…“

V hlavě mi šumělo, jako bych vypil nejméně láhev vína.

„Ne, mluvme, právě že mluvme!.. A kdybych tě o to prosila?“

„Abych se oženil? Nesmysl, Harey. Nepotřebuju nikoho kromě tebe.“

Naklonila se nade mne. Cítil jsem na ústech její dech, objala mne tak silně, že ospalost, která se mne nezadržitelně zmocňovala, na okamžik ustoupila.

„Řekni to jinak.“

„Mám tě rád.“

Udeřila čelem do mého ramene, ucítil jsem záškuby jejích napjatých víček a vlhkost slz.

„Harey, co je ti?“

„Nic. Nic. Nic,“ opakovala stále tišeji. Pokoušel jsem se otevřít oči, ale zavíraly se mi samy. Nevím, kdy jsem usnul.

Probudilo mne červené svítání. Hlavu jsem měl jako z olova a krk strnulý, jako by mi všechny obratle srostly v jednu kost. Jazyk jsem měl odporně drsný a nemohl jsem jím pohnout. Asi jsem se něčím přiotrávil, pomyslil jsem si a jen s námahou jsem nadzvedl hlavu. Sáhl jsem tam, kde ležívala Harey. Nahmatal jsem studené prostěradlo. Vyskočil jsem.

Postel byla prázdná, v kabině — nebyl nikdo. Červený sluneční kotouč se mnohokrát odrážel v okenních tabulích. Seskočil jsem na podlahu. Vypadal jsem asi komicky, protože jsem se potácel jako opilý. Chytal jsem se nábytku, až jsem došel ke skříni. Koupelna byla prázdná. Chodba také. Ani v pracovně nebyl nikdo.

„Harey!!!“ vykřikl jsem uprostřed chodby a mával nepříčetně rukama. „Harey…“ zachroptěl jsem ještě jednou, ale to jsem už věděl všechno.

Nepamatuju se přesně, co bylo potom. Asi jsem polonahý běhal po celé stanici, vzpomínám si, že jsem vrazil dokonce i do mrazírny, pak do nejposlednějšího skladiště, bušil jsem pěstmi do posuvných dveří. Je dokonce možné, že jsem tam byl několikrát. Schody duněly, já jsem padal, vstával, znovu někam běžel, až jsem se dostal k průhledné stěně, za níž je východ ven ze stanice: dvojité pancéřové dveře. Opíral jsem se do nich ze všech sil a křičel, že to byl sen. Potom se mnou někdo byl, tahal mě, někam vlekl. Pak jsem byl v malé pracovničce, na sobě košili mokrou od ledové vody, vlasy slepené, v nose a na jazyku mě pálil líh, dýchalo se mi těžce; ležel jsem na něčem studeném, kovovém a Snaut ve svých potřísněných plátěných kalhotách se motal kolem lékárničky, v něčem se přehraboval, nástroje a sklo dělaly strašný kravál.

Pojednou jsem ho uviděl před sebou, hleděl mi do očí, pozorný, nahrbený.

„Kde je Harey?“

„Není.“

„Ale, ale přece Harey…“

„Harey už není,“ řekl pomalu, zřetelně a přiblížil svůj obličej k mému, jak by mi byl zasadil ránu a nyní pozoroval její účinek.

„Vrátí se…“ zašeptal jsem a zavřel oči. A poprvé jsem z toho opravdu neměl strach. Nebál jsem se návratu přízraku. A nechápal jsem, jak jsem se ho kdysi mohl bát.

„Vypij tohle.“

Podal mi sklenici s teplou tekutinou. Prohlédl jsem si ji proti světlu a znenadání jsem mu celý obsah vychrstl do tváře.

Ustoupil o krok a protíral si oči. Když je otevřel, stál jsem nad ním. Byl tak maličký.

„To ty?!“

„O čem mluvíš?“

„Nelži, víš o čem. To ty jsi s ní mluvil tam, dnes v noci? A řekls jí, aby mi dala uspávací prostředek?… Co jsi s ní udělal?! Mluv!!!“

Zašmátral si na prsou. Vytáhl pomačkanou obálku. Vytrhl jsem mu ji z ruky. Byla zalepená. Čistá. Roztrhl jsem ji. Vypadl z ní načtyřikrát složený list papíru. Velké, trochu dětské písmo v nerovných řádcích. Poznal jsem je.

„Můj milý, já první jsem ho o to požádala. On je dobrý. Je strašné, že jsem tě musela oklamat, ale jinak to nešlo. Udělej mi k vůli jednu jedinou věc — poslechni ho a nic si neudělej. Byl jsi nádherný.“

Pod tím bylo jedno přeškrtnuté slovo, podařilo se mi je přečíst. Napsala „Harey“, ale pak to přeškrtala. Za tím bylo ještě jedno písmeno, snad H nebo K, změněné teď ve skvrnu. Přečetl jsem si ten dopis ještě jednou, pak potřetí. A počtvrté. Přišel jsem už příliš k sobě, než abych byl s to být hysterický, nemohl jsem ani zasténat, hlesnout.

„Jak?“ zašeptal jsem. „Jak?“

„Později, Kelvine. Musíš se držet.“

„Držím se. Mluv. Jak?“

„Anihilace.“

„Jak to? Vždyť přece aparát?!…“ vyskočil jsem.

„Rocherův přístroj se k tomu nehodil. Sartorius postavil jiný, speciální destabilizátor. Malý. Působí jenom v okruhu několika metrů.“

„Co je s ní?…“

„Zmizela. Záblesk a závan. Slabý závan. Nic víc.“

„V malém okruhu, povídáš?“

„Ano. Na větší jsme neměli materiál.“

Stěny se na mne začaly pojednou kácet. Zavřel jsem oči.

„Bože… ona… se vrátí, vrátí… vždyť přece…“

„Ne.“

„Jak to ne?“

„Ne, Kelvine. Pamatuješ se na ty vznášející se pěny? Od té doby se už nevracejí.“

„Už ne?“

„Ne.“

„Zabils ji,“ řekl jsem potichu.

„Ano. A ty bys to neudělal? Být na mém místě?“

Vyskočil jsem a začal chodit stále rychleji sem a tam. Od stěny do kouta a zase zpět. Devět kroků. Obrat. Devět kroků.

Zastavil jsem se před ním.

„Poslouchej, podáme hlášení. Požádáme o přímé spojení s Radou. To se dá udělat. Budou souhlasit. Musejí. Planeta bude vyňata z konvence čtyř. Všechny prostředky dovoleny. Přivezeme sem generátory a antihmotu. Myslíš, že existuje něco, co odolá antihmotě? Ne, neexistuje nic! Nic! Nic!“ křičel jsem triumfálně, oslepený slzami.

„Ty ho chceš zničit?“ řekl. „Proč?“

„Jdi pryč. Nech mě!“

„Nepůjdu.“

„Snaute!“

Hleděl jsem mu do očí.

„Ne,“ řekl pohybem hlavy.

„Co chceš? Co ode mne chceš?“

Ustoupil ke stolu.

„Dobrá. Podáme hlášení.“

Odvrátil jsem se od něho a začal chodit.

„Posaď se.“

„Dej mi pokoj!“

„Jsou tady dvě věci. První — to jsou fakta. A druhá — naše přání.“

„To máme o tom mluvit teď?“

„Ano, teď.“

„Nechci. Rozumíš?! Vůbec mě to nezajímá.“

„Naposledy jsme poslali hlášení před Gibarionovou smrtí. To je už více než dva měsíce. Měli bychom prodiskutovat přesný průběh výskytu…“

„Ty nepřestaneš?“ uchopil jsem ho za rameno.

„Bij si mě třeba,“ řekl, „ale já budu stejně mluvit.“

Pustil jsem ho.

„Dělej si co chceš.“

„Jde o to, že Sartorius bude chtít zatajit některé skutečnosti. Jsem o tom skoro přesvědčen.“

„Ty snad ne?“

„Ne. Teď už ne. To není jenom naše věc. Jde o… víš přece, oč jde. Prokázal, že je schopen rozumně jednat. Prokázal, že je schopen organické syntézy, jakou my neznáme. Zná stavbu, mikrostrukturu, látkovou výměnu našich těl…“

„Dobrá,“ řekl jsem. „Proč jsi přestal mluvit? Provedl na nás řadu… řadu… pokusů. Psychickou vivisekci. Opíraje se o vědomosti vykradené z našich hlav a vůbec nedbaje o to, co chceme my.“

„To už nejsou fakta, ba ani ne závěry, Kelvine. To jsou hypotézy. V jistém slova smyslu dbal toho, co chtěla kterási izolovaná, skrytá část našich mozků. To mohly docela dobře být… dary…“

„Dary! Panebože!“

Začal jsem se smát.

„Přestaň!“ vykřikl a uchopil mě za ruku. Sevřel jsem mu prsty. Svíral jsem je stále silněji, až to zachrupalo v kloubech. Díval se na mne přimhouřenýma očima, bez mrknutí. Pustil jsem ho a odešel do kouta. Otočen tváří ke stěně, řekl jsem:

„Budu se snažit nebýt hysterický.“

„To je vedlejší. Co budeme žádat?“

„Řekni ty. Já teď nemůžu. Řekla něco, než…“

„Ne. Nic. Pokud jde o mne, tak si myslím, že teď vznikla šance…“

„Šance? Jaká šance? Nač? Aáá!…“ řekl jsem už tišeji a zahleděl se mu do očí, protože jsem najednou pochopil. „Kontakt? Copak máme ještě málo… i ty, ty sám, a celý tenhle blázinec?.. Kontakt?! Ne, ne, ne. Mne vynechte.“

„Proč?“ zeptal se naprosto klidně. „Kelvine, ty se na něj pořád, a teď ještě více než dříve, instinktivně díváš jako na člověka. Nenávidíš ho.“

„A ty snad ne?“ vyhrkl jsem.

„Ne. Kelvine, on je přece slepý…“

„Slepý?“ opakoval jsem, protože jsem nevěděl, jestli jsem dobře slyšel.

„Ovšem podle našich představ. Neexistujeme pro něho tak jako pro sebe navzájem. Povrch těla, obličej, který vidíme, nám umožňuje rozeznávat se jako individua. Ale to vše je pro něho jako průzračné sklo. Pronikal přece do nitra našich mozků.“

„No dobře. Ale co z toho? Kam míříš? Jestliže dovede oživit, stvořit člověka, který existuje jen v mé paměti, a to tak, že její oči, pohyby, její hlas… hlas…“

„Pokračuj! Jen pokračuj, slyšíš!!!“

„Však pokračuju… pokračuju… Ano. Tedy… z toho vyplývá, že si v nás může číst jako v knize. Víš, co chci říct?“

„Ano. Že kdyby chtěl, mohl by se s námi dorozumět?“

„To se rozumí. Copak to není nad slunce jasnější?“

„Ne. Vůbec ne. Mohl si z nás přece vytáhnout jen výrobní předpis, který se neskládá ze slov. V podobě paměťového záznamu je to bílkovinná struktura. Jako hlavička spermatu nebo vajíčko. Tam, v mozku, nejsou přece žádná slova, žádné city, vzpomínky člověka, to je obraz napsaný jazykem nukleových kyselin ve vysokomolekulárních asynchronních krystalech. On si z nás vzal tedy to, co v nás bylo nejzřetelněji vyleptáno, co bylo už dokončeno, nejpřesněji, nejhlouběji otisknuto, rozumíš? Ale vůbec nemusel vědět, co to znamená pro nás, jaký to má pro nás význam. Asi tak, jako kdybychom dovedli vytvořit symetriádu a hodili ji do oceánu; znali bychom její architekturu, technologii výroby, materiál, ale nechápali bychom, k čemu je, co pro něj znamená…“

„To je možné,“ řekl jsem. „Ano, je to možné. Pak ovšem on vůbec… možná že ani nechtěl takhle nás zdeptat, zničit. Může být. A jenom mimoděk…“

Brada mi začala poskakovat.

„Kelvine!“

„Ano, ano. Už je dobře. Už je to v pořádku. Ty jsi dobrý. On taky. Všichni jsou dobří. Ale proč? Vysvětli mi tohle: Proč? Proč jsi to udělal? Cos jí řekl?“

„Pravdu.“

„Pravdu, pravdu! Co?“

„Přece víš. Pojď teď ke mně. Napíšeme hlášení. Pojď.“

„Počkej. Co vlastně chceš? Snad nakonec nechceš zůstat na stanici?…“

„Chci tu zůstat. Ano.“