Solaris

HOSTÉ

Spěšně jsem složil Gibarianovy poznámky a strčil si je do kapsy. Přistoupil jsem pomalu ke skříni a nahlédl dovnitř — kombinézy a šatstvo byly namačkány do jednoho kouta, jako kdyby byl ve skříni někdo stál. Zpod hromady papíru na dně čouhal růžek obálky. Zvedl jsem ji. Byla adresována mně. Se sevřeným hrdlem jsem obálku roztrhl a musel jsem se přemoci, abych rozložil malý lístek, který byl uvnitř.

Gibarian na, něj napsal svým pravidelným, neobyčejně drobným, ale čitelným písmem:

Ann. Solar. Vol. I. dodatek, rovněž: Votum separatum J. Messengera ve věci F. Ravintzerův „Malý apokryf“.

To bylo vše, ani slůvko víc. Rukopis jevil známky spěchu. Byla to nějaká důležitá zpráva? Kdy to psal? Rozhodl jsem se, že zajdu co nejdříve do knihovny. Onen dodatek k prvnímu ročníku Solaristické ročenky jsem znal, či spíše věděl jsem o jeho existenci, ale neměl jsem jej nikdy v rukou, měl totiž už jen historickou cenu. Zato však o žádném Ravintzerovi ani o jeho „Malém apokryfu“ jsem v životě neslyšel.

Co mám dělat?

Už jsem se o čtvrt hodiny opozdil. Ode dveří jsem očima ještě jednou přelétl celý pokoj. Teprve teď jsem si všiml postele přiklopené svisle ke stěně; zacláněla mi ji rozprostřená mapa Solaris. Za mapou něco viselo. Byl to kapesní magnetofon v pouzdře. Vyňal jsem přístroj a pouzdro jsem pověsil na původní místo. Podíval jsem se na počítač. Téměř celá cívka byla nahraná. Strčil jsem magnetofon do kapsy.

Opět jsem se na okamžik se zavřenýma očima zastavil u dveří a usilovně se vposlouchával do ticha, které vládlo za nimi. Nic. Otevřel jsem, chodba mi připadala jako černá jeskyně; teprve teď jsem sňal tmavé brýle a spatřil slabá stropní světla. Zavřel jsem za sebou dveře a dal jsem se vlevo, k radiokabině.

Blížil jsem se k okrouhlé hale, z níž se paprskovitě rozbíhaly chodby na všechny strany; procházel jsem právě kolem ústí úzké postranní chodbičky vedoucí, myslím, ke koupelnám, když jsem najednou uviděl velikou, nezřetelnou postavu splývající téměř s pološerem.

Zastavil jsem se jako bleskem zasažený. Z druhé strany této chodbičky se blížila pomalým, kachním krokem obrovská černoška. Viděl jsem, jak se jí zaleskla bělma očí, a zaslechl jsem měkké ťapání jejích bosých chodidel. Neměla na sobě nic než žlutavě lesklou, jakoby ze slámy upletenou sukni; měla obrovské svislé prsy a její černé paže by mohly svým objemem závodit se stehny normálního člověka. Prošla kolem mne ve vzdálenosti sotva jednoho metru, aniž se na mne podívala, a opět se vzdalovala, kolébajíc se ve sloních kyčlích, podobná oněm steatopygickým soškám ze starší doby kamenné, s nimiž se setkáváme v archeologických muzeích. V místech, kde se chodba zatáčela, odbočila, a zmizela ve dveřích Gibarianovy kabiny. Když otvírala dveře, ocitla se na okamžik v záři jasnějšího světla z pokoje. Dveře se tiše zavřely a já jsem zůstal sám. Pravou rukou jsem uchopil levou dlaň a vší silou ji sevřel, až to zapraskalo v kostech. Omámeně jsem se rozhlédl kolem sebe. Co se stalo? Co to bylo? Najednou, jako by mi někdo dal facku, jsem si vzpomněl na Snautovo varování. Co to mělo znamenat? Co tady dělala ta obludná Venuše? Kde se tu vzala? Udělal jsem jeden jediný krok směrem ke Gibarianově kabině, ale vzápětí jsem opět znehybněl. Věděl jsem až příliš dobře, že tam nevstoupím. Rozšířeným chřípím jsem zkoumal vzduch. Něco tady nesouhlasilo, něco bylo jinak, než mělo být — no ovšem! Instinktivně jsem čekal nepříjemný, pronikavý pach černoščina potu, ale ani když procházela kolem mne, neucítil jsem nic.

Nevím, jak dlouho jsem tu stál, opřen o chladný kov stěny. Stanice byla ponořena do ticha a jediným slyšitelným zvukem byl vzdálený, monotónní bzukot klimatizačních kompresorů.

Plácl jsem se zlehka přes tvář a vykročil zvolna k rádiové stanici. Když jsem stiskl kliku, uslyšel jsem ostře znějící hlas:

„Kdo je?“

„Já, Kelvin.“

Seděl u stolku mezi hromadou hliníkových krabic a vysílacím pultem a jedl přímo z konzervy mastný koncentrát. Bylo mi záhadou, proč se rozhodl bydlet právě v radiokabině. Stál jsem, ještě celý zpitomělý, u dveří, pozoroval jeho pravidelně žvýkající čelisti a pojednou jsem si uvědomil, že mám vlastně hlad. Přistoupil jsem k policím, vybral jsem si z haldy talířů ten nejméně zaprášený a sedl si proti Snautovi. Chvíli jsme jedli mlčky, pak Snaut vstal, vzal z nástěnné skříňky termosku a nalil oběma po sklenici horkého bujónu. Když stavěl termosku na podlahu — na stolku totiž už nebylo místo, — zeptal se:

„Mluvil jsi se Sartoriem?“

„Ne. Kde je?“

„Nahoře.“

Nahoře byla laboratoř. Jedli jsme mlčky dále, dokud příbor nezaskřípal o dno prázdné plechovky. V radiokabině byla noc. Okno bylo zvenčí světlotěsně zavřeno, pod stropem hořely čtyři kulaté výbojky. Jejich odraz se chvěl na plastikovém povrchu vysílací aparatury.

Napjatá kůže na Snautových lícních kostech byla protkána červenými žilkami.

„Je ti něco?“ zeptal se.

„Ne, Proč?“

„Jsi zpocený.“

Otřel jsem si dlaní čelo. Skutečně, pot se z něho jen řinul; byla to asi reakce na nedávný otřes. Zkoumavě si mě prohlížel. Mám mu to říci? Rozhodl jsem se však, že mu umožním, aby napřed on projevil více důvěry ke mně. Kdo tady proti komu hraje? A jakým nepochopitelným způsobem?

„Je horko,“ řekl jsem. „Myslil jsem, že klimatizace funguje líp.“

„Za hodinku se to vyrovná. Jsi si tím jist, že to je jenom horkem?“ zvedl ke mně oči. Soustředěně jsem žvýkal, jako bych si této poznámky nevšiml.

„Co hodláš dělat?“ zeptal se konečně, když jsme dojedli. Hodil příbory i prázdné plechovky do umyvadla na stěně a vrátil se do svého křesla.

„Přizpůsobím se vám,“ odpověděl jsem flegmaticky. „Máte přece nějaký výzkumný plán? Prý s nějakými novými impulsy, rentgen nebo něco takového, ne?“

„Rentgen?“ zvedl obočí. „Kdes to slyšel?“

„Už ani nevím. Někdo mi to říkal. Asi na Prométheovi. No a co? Už jste s tím začali?“

„Neznám podrobnosti. Byl to Gibarianův nápad. Začal to dělat se Sartoriem. Ale jak ty o tom můžeš vědět?“

Pokrčil jsem rameny.

„Neznáš podobnosti? Ty bys přece u toho měl být, patří to do tvé pracovní…“ nedokončil jsem. Snaut mlčel.

Pískání ozývající se z klimatizátorů utichlo a také teplota se ustálila na snesitelné výši. Ve vzduchu visel jen neustávající vysoký tón jako bzučení dodělávající mouchy. Snaut vstal, přistoupil k řídícímu pultu a začal cvakat tlačítky; nemělo to vůbec žádný smysl, hlavní vypínač byl v nulové poloze. Chvíli si tak hrál, až konečně poznamenal, aniž ke mně otočil hlavu:

„Budeme musit vyřídit formality kolem té… však víš.“

„Myslíš?“

Otočil se a pohlédl na mne se stěží zadržovaným vztekem. Nemohu říci, že bych se byl úmyslně snažil vyvést ho z rovnováhy, ale protože jsem vůbec nechápal hru, která se tady hrála, chtěl jsem být raději zdrženlivý. Špičatý ohryzek mu skákal nad černým límcem svetru.

„Byl jsi u Gibariana,“ řekl znenadání. To nebyla otázka. Zvedl jsem obočí a hleděl mu klidně do tváře.

„Byl jsi v jeho pokoji,“ opakoval.

Pohnul jsem nepatrně hlavou, jako kdybych říkal „dejme tomu“, „možná“.

Chtěl jsem, aby pokračoval.

„Kdo tam byl?“ zeptal se. Věděl o ní!!!

„Nikdo. A kdo by tam mohl být?“ zeptal jsem se.

„Tak proč jsi mě nepustil dovnitř?“

Usmál jsem se.

„Protože jsem se vyděsil. Když se klika pohnula, přidržel jsem ji instinktivně. To způsobilo tvoje varování. Proč jsi neřekl, že jsi to ty? Byl bych tě vpustil.“

„Myslil jsem, že je tam Sartorius,“ vysvětloval nejistě.

„No a?“

„Co myslíš… že se tam stalo?“ odrazil otázku otázkou.

Zaváhal jsem.

„To musíš líp vědět ty než já. Kde leží?“

„V chladírně,“ odpověděl okamžitě. „Přenesli jsme ho tam hned ráno… tady je příliš teplo.“

„Kdes ho našel?“

„Ve skříni.“

„Ve skříni? Byl už mrtev?“

„Srdce ještě bilo, ale nedýchal už. Byl v agónii.“

„Pokoušel ses ho zachránit?“

„Ne.“

„Proč?“

Na okamžik se zarazil.

„Nestačil jsem už. Zemřel, ještě než jsem ho položil.“

„To stál ve skříni? Mezi těmi kombinézami?“

„Ano.“

Přistoupil k malému psacímu stolu v rohu a vzal arch papíru, který na něm ležel. Položil jej přede mne.

„Tady jsem sepsal takový provizorní protokol,“ řekl. „Je nakonec dobře, že sis jeho pokoj prohlédl. Příčina smrti… vstříknutí smrtelné dávky pernostalu. Tady to máš černé na bílém…“

Prolétl jsem očima krátký text.

„Sebevražda…“ opakoval jsem potichu. „A důvod?…“

„Ztráta duševní rovnováhy… deprese… nebo jak se tomu říká. Vyznáš se v tom líp než já.“

„Vyznám se jen v tom, co sám vidím,“ odpověděl jsem a pohlédl mu zdola do očí; stál totiž nade mnou.

„Co tím chceš říct?“ zeptal se klidně.

„Vstříkl si pernostal a schoval se do skříně, ano? Jestliže to bylo skutečně tak, pak to nebyla žádná deprese, žádná ztráta duševní rovnováhy, ale prudká psychóza. Paranoia… asi se mu zdálo, že něco vidí…“ pokračoval jsem čím dál pomaleji a hleděl mu přitom do očí.

Přistoupil k rádiovému pultu a začal znovu brnkat na tlačítka.

„Tady je tvůj podpis,“ ozval jsem se po chvíli ticha. „A Sartorius?“

„Už jsem ti říkal, že je v laboratoři. Nevychází odtamtud. Myslím, že…“

„Že co?“

„Že se tam zamkl.“

„Zamkl se? Nepovídej! Zamkl! No tohle! A nezabarikádoval se dokonce?“

„I to je možné.“

„Snaute…“ řekl jsem, „na stanici někdo je.“

„Viděls?!“

Sklonil se ke mně níž.

„Sám jsi mě přece varoval. Jenže před kým? Je to halucinace?“

„Co jsi viděl?“

„To je člověk, že?“

Mlčel. Otočil se ke stěně, jako by nechtěl, abych pozoroval jeho tvář. Bubnoval prsty po kovové přepážce. Podíval jsem se mu na ruce. Krvavé stopy na kloubech zmizely. V hlavě mi svitla krátká, bleskurychlá myšlenka.

„Ta… osoba je reálná,“ řekl jsem potichu, téměř šeptem, jako bych mu svěřoval tajemství, které by mohl slyšet někdo jiný. „Je to tak? Člověk se jí může… dotknout. Může ji… zranit… A tys ji viděl naposledy dneska.“

„Jak to víš?!“

Neotočil se. Stál těsně u stěny, opřen o ni hrudí; tak na něho zapůsobila má slova.

„Bezprostředně před mým přistáním… chvíli předtím?…“

Schoulil se jako pod úderem. Spatřil jsem jeho šílené oči.

„Poslyš?!!!“ zasípal těžce. „Kdo TY vlastně jsi?!“

Vypadal, jako by se chtěl na mne vrhnout. To jsem neočekával. Situace se najednou obrátila vzhůru nohama. Nevěří, že jsem ten, za koho se vydávám? Co to má znamenat?! Hleděl na mne s nesmírným úděsem. Je to snad také duševní porucha? Otrava? Možné bylo všechno. Jenže já jsem ji viděl — tu stvůru, to tedy znamená, že i já… že já taky?…

„Kdo to byl?“ zeptal jsem se. Ta otázka ho uklidnila. Chvíli na mne zkoumavě hleděl, jako by mi ještě docela nedůvěřoval. Ještě než otevřel ústa, věděl jsem, že to byl ode mne nesprávný tah a že mi neodpoví.

Sedl si pomalu do křesla a sevřel hlavu do dlaní.

„Co se to tady jen děje…“ řekl potichu. „Tanec svatého Víta…“

„Kdo to byl?“ zeptal jsem se ještě jednou.

„Jestli to nevíš…“ zabručel.

„Tak co?“

„Tak nic.“

„Snaute,“ řekl jsem, „jsme dostatečně daleko od domova. Vyložme si karty na stůl. Stejně je to všechno zamotané až dost.“

„Oč ti jde?“

„Abys mi řekl, koho jsi viděl.“

„A ty?…“ dodal podezíravě.

„Nekličkuj. Já ti to řeknu a ty mi to řekneš taky. Buď klidný, nebudu tě považovat za blázna, protože vím…“

„Za blázna! Panebože!“ pokoušel se o smích. „Člověče, vždyť ty nic… ale vůbec nic… Vždyť to právě by bylo vysvobození! Kdyby byl on aspoň na chvíli uvěřil, že je to šílenství, nikdy by to nebyl udělal, žil by…“

„To, cos napsal do protokolu o depresi, je tedy lež?“

„Ovšemže!“

„A proč nenapíšeš pravdu?“

„Proč?…“ opakoval.

Nastalo ticho. Opět jsem tápal v úplné tmě, nechápal jsem z toho všeho vůbec nic, ač jednu chvíli už se mi zdálo, že se mi podaří přesvědčit ho a že na tu záhadu zaútočíme společnými silami. Proč, proč jen nechce mluvit?!

„Kde jsou roboti?“ ozval jsem se.

„Ve skladištích. Zavřeli jsme je tam všechny kromě letištní služby.“

„Proč?“

Opět neodpověděl.

„Neřekneš?“

„Nemohu.“

V jeho tónu bylo něco, čemu jsem nebyl s to porozumět. Neměl bych jít nahoru za Sartoriem? Vzpomněl jsem si pojednou na lístek, a to mi připadalo v tomto okamžiku nejdůležitější.

„Dovedeš si představit, jak bude za takových podmínek vypadat naše další společná práce?“ zeptal jsem se.

Pokrčil pohrdavě rameny.

„Cožpak to má ještě nějaký smysl?“

„Ach tak?! Co tedy hodláš dělat?“

Mlčel. V tichu bylo slyšet vzdálené kroky bosých nohou. Mezi niklovými a polymerovými přístroji, vysokými skříněmi s elektronickou aparaturou, skleněnými baňkami a precizními aparáty zněly ty rozplizlé kroky jako bláznivý trik nějakého pomatence. Zvuky se blížily. Vstal jsem a pozoroval napjatě Snauta. Naslouchal, oči přimhouřeny do úzkých škvírek, ale vůbec se nezdálo, že by ho to vyděsilo. Jí se tedy nebojí??

„Kde se tu vzala?“ zeptal jsem se. A když s odpovědí otálel, dodal jsem: „Nechceš mi to říct?“

„Nevím.“

„Dobrá.“

Kroky se vzdálily a umlkly.

„Nevěříš mi?“ řekl. „Čestné slovo, že nevím.“

Beze slova jsem otevřel skříň se skafandry a začal se prohrabovat v těch těžkých, prázdných kokonech. Jak jsem očekával, visely vzadu na hácích plynové pistole používané k pohybu v beztížném prostoru. Za mnoho nestály, ale nějaká zbraň to přece jen byla. Raději takovou než žádnou. Zkontroloval jsem zásobník a přehodil si řemínek pouzdra přes rameno. Snaut mě bedlivě pozoroval. Když jsem si upravoval délku řemínku, ukázal žluté zuby v uštěpačném úsměšku.

„Šťastný lov!“ řekl.

„Děkuji za všechno,“ odpověděl jsem cestou ke dveřím.

Vyskočil z křesla.

„Kelvine!“

Pohlédl jsem na něho. Už se neusmíval. Nevím, zda jsem kdy předtím viděl tak ztrápený obličej.

„Kelvine, to není… já… opravdu nemohu,“ zablekotal. Čekal jsem, zda ještě něco neřekne, ale už jenom němě pohyboval ústy, jako by z nich chtěl něco vyplivnout.

Otočil jsem se a beze slova odešel.