Solaris

HAREY

Výpočty jsem prováděl s jakousi mlčenlivou tvrdošíjností, která mě jedině držela na nohou. Byl jsem únavou tak otupělý, že jsem v kabině ani nedovedl rozložit postel; místo abych povolil horní držáky, táhl jsem za pelest, takže se na mne sesypaly všechny polštáře a přikrývky. Když se mi konečně podařilo lůžko sklopit, hodil jsem šaty i prádlo na podlahu a napůl bez sebe jsem se svalil na matraci; ani jsem ji pořádně nenafoukl. Usnul jsem při rozsvíceném světle, nevím ani kdy. Když jsem otevřel oči, měl jsem dojem, že jsem spal sotva několik minut. Pokoj byl zalit ponurým jasem. Bylo mi chladno a dobře. Ležel jsem nahý, nepřikrytý. Na židli naproti posteli, pod oknem zpoloviny zastřeným, v záři červeného světla — někdo seděl. Byla to Harey, v bílých plážových šatech, nohu přes nohu, bosá, tmavé vlasy sčesány dozadu; tenká látka se jí na prsou napínala; ruce až po lokty opálené spočívaly v klíně; hleděla na mne nehnutě zpod svých černých řas. Pozoroval jsem ji dlouho, naprosto klidně. Moje první myšlenka byla: „Jak je dobře, že je to takový sen, o němž člověk ví, že je to sen.“ Přesto bych však byl raději, kdyby zmizela. Zavřel jsem oči a začal jsem si to přát velmi intenzivně; když jsem je však opět otevřel, seděla tam stejně jako předtím. Rty měla sešpuleny tím svým zvláštním způsobem, jako by se chystala hvízdat, ale v očích nebylo ani stopy po úsměvu. Vzpomněl jsem si na všechny své úvahy o snech večer před usnutím. Vypadala přesně tak jako tehdy, když jsem ji naposled viděl živou; tehdy jí bylo devatenáct; teď by jí muselo být devětadvacet; ale samozřejmě — vůbec se nezměnila; mrtví zůstávají mladí. Měla tytéž vším udivené oči, a ty na mne hleděly. Hodím po ní něčím, pomyslil jsem si, ale přesto, že to byl jenom sen, nemohl jsem se nějak vzmoci na to, abych — byť jen ve snu — házel něčím po mrtvé.

„Chudinko malá,“ řekl jsem, „přišla jsi mě navštívit, viď?“ Trochu jsem se polekal, protože můj hlas zněl tak skutečně a celý pokoj i Harey, prostě všechno se mi jevilo tak reálné, jak jen si to lze představit.

Podivný, nejen barevný, ale dokonce plastický sen! Na podlaze vidím spoustu věcí, kterých jsem si včera před spaním ani nevšiml. Až se probudím — řekl jsem si — budu se muset podívat, zda tady leží skutečně, anebo jsou jen produktem snu podobně jako Harey…

„Budeš tady ještě dlouho takhle sedět?…“ zeptal jsem se; všiml jsem si, že mluvím potichu, jako kdybych se bál, že mě někdo uslyší. Ale cožpak může někdo slyšet to, co se děje ve snu?!

Slunce zatím vystoupilo o kousek výš. No, pomyslil jsem si, i to je k něčemu dobré. Šel jsem spát za červeného dne, pak byl modrý den a teprve potom další červený. Protože jsem nemohl spát nepřetržitě celých patnáct hodin, je to určitě sen!

Uklidněn, začal jsem si Harey prohlížet důkladněji. Světlo na ni padalo zezadu. Paprsek pronikající škvírou mezi záclonami jí pozlatil aksamitové chmýříčko na levé tváři a řasy vrhaly na lícní kosti dlouhý stín. Byla krásná. No prosím, napadlo mě, jaký jsem dokonce i ve snu puntičkář: všimnu si pohybu slunce i toho, že Harey má půvabný dolíček tam, kde ho nemůže mít nikdo jiný — pod koutkem udivených rtů; ale byl bych raději, kdyby to už skončilo. Musím se přece pustit do nějaké práce. A pevně jsem sevřel víčka ve snaze probudit se. Vtom jsem uslyšel vrznutí. Okamžitě jsem otevřel oči. Seděla na posteli vedle mne a vážně na mne hleděla. Usmál jsem se na ni, ona se usmála také a sklonila se ke mně. První polibek byl lehký, jako bychom byli oba děti. Líbal jsem ji dlouho. Je vůbec možno takhle zneužívat sen? — uvažoval jsem. Ale vždyť to není ani nevěra její památce, protože se mi zdá ona, ona sama. Něco takového se mi dosud nikdy nepřihodilo… Ještě pořád jsme oba mlčeli. Ležel jsem na zádech. Když zvedla hlavu, viděl jsem její drobné chřípí prosvětlené sluncem směrem od okna; to chřípí bývalo vždycky barometrem jejích citů. Konečky prstů jsem jí přejel po ušních boltcích zrůžovělých pod polibky. Nevím, zda mne tak znepokojilo právě to; neustále jsem si říkal, že je to sen, ale srdce se mi svíralo.

Sbíral jsem v sobě všechny síly, abych vyskočil z postele. Byl jsem připraven na to, že se mi to nepovede, ve snu člověk často nebývá pánem svého těla, které je jakoby ochrnuté anebo nepřítomné; spíše jsem počítal s tím, že mě snaha o uskutečnění mého úmyslu probudí. Neprobudil jsem se však, jen jsem se posadil a spustil nohy na podlahu. Nedá se nic dělat, musím to dosnít až do konce, řekl jsem si, ale má dobrá nálada byla tatam. Bál jsem se.

„Co chceš?“ zeptal jsem se. Měl jsem chraptivý hlas a musel jsem si odkašlat.

Automaticky jsem bosýma nohama zašátral po trepkách, a než jsem si uvědomil, že tady žádné nemám, narazil jsem si palec tak, že jsem sykl bolestí. No, a teď to skončí! — pomyslil jsem si spokojeně.

Ale zase se nic nestalo. Když jsem se posadil, Harey si odsedla. Opřela se zády o pelest postele. Šatičky se jí těsně pod špičkou levého prsu jemně zachvívaly v rytmu tlukoucího srdce. Prohlížela si mne s klidným zájmem. Napadlo mě, že bude nejlíp osprchovat se, ihned se však dostavila myšlenka, že sprcha, která se člověku zdá, ho přece nemůže probudit.

„Kde ses tady vzala?“ zeptal jsem se.

Zvedla mou ruku a začala si s ní pohazovat starým způsobem: odrážela bříška mých prstů a opět je chytala.

„Nevím,“ řekla, „je to něco špatného?“

I hlas byl týž, hluboký, i roztržitý tón řeči. Vždycky mluvila, jako by jí příliš nezáleželo na vyslovených slovech, jako by byla zaujata něčím jiným; působila proto někdy dojmem bezmyšlenkovitého nebo drzého stvoření, protože si všechno prohlížela s jakýmsi tlumeným údivem, který jí bylo vidět jen v očích.

„A… a neviděl tě nikdo?“

„Nevím. Přišla jsem docela normálně. Záleží tak na tom, Krisi?“

Ještě pořád si pohrávala s mou rukou, ale její obličej se toho už neúčastnil.

Zachmuřila se.

„Harey?…“

„Co je, miláčku?“

„Jak jsi věděla, kde jsem?“

To ji zarazilo. V úsměvu — měla tak tmavé rty, že když jedla višně, nebylo to na nich znát — ukázala konečky zubů.

„Nemám potuchy. To je legrační, že? Když jsem přišla, spal jsi, ale nevzbudila jsem tě. Nechtěla jsem tě vzbudit, protože jsi vztekloun. Vztekloun a protiva,“ pohodila energicky mou rukou v rytmu posledních slov.

„Byla jsi dole?“

„Byla. Ale utekla jsem odtamtud; je tam zima.“

Pustila mou ruku. Lehla si na bok, pohodila hlavou dozadu tak, aby se jí všechny vlasy sesunuly na jednu stranu, a pohlédla na mne s oním poloúsměvem, který mě vždycky přestával dráždit, až když jsem ji pomiloval.

„Ale přece… Harey… vždyť přece…“ blábolil jsem.

Sklonil jsem se nad ni a poodhrnul jsem krátký rukáv šatů. Kousek na jizvou po očkování proti neštovicím, která byla podobna kvítečku, jsem objevil malou červenou stopu píchnutí. Ačkoliv jsem to očekával (protože jsem mimoděk neustále hledal v té nemožnosti kousek logiky), udělalo se mi nevolno. Dotkl jsem se prstem té ranky po injekci, o níž se mi pak dlouhá léta zdávalo. Probouzel jsem se z takových snů sténaje, v rozházených poduškách, vždycky ve stejné poloze, skrčen, s hlavou takřka u nohou, přesně tak, jak ležela ona, když jsem ji našel téměř už studenou; touto pozicí jsem se totiž ve snu pokoušel naznačit, že prosím její památku o odpuštění, anebo projevit, že jsem s ní v jejích posledních okamžicích, kdy už cítila působení injekce a musela se bát. Bála se přece i obyčejného poranění, nesnášela nikdy bolest ani pohled na krev — a najednou udělala tu strašnou věc a zanechala pouze pět slov na lístku, adresovaném mně. Měl jsem ten lístek ve svých papírech, nosil jsem jej stále u sebe, ohmataný, rozpadající se v místech, kde byl přeložen, a nenašel jsem odvahu odloučit se od něho. Tisíckrát jsem se v duchu vracel ke chvíli, kdy jej psala, a k tomu, co tehdy asi cítila. Namlouval jsem si, že to chtěla udělat jen tak, jen aby mi nahnala strach, jenže dávka byla — aniž to chtěla — příliš silná. Všichni mě ujišťovali, že to bylo opravdu tak anebo že podlehla okamžitému rozhodnutí v depresi, v náhlé depresi. Nevěděli však, co jsem jí řekl pět dnů předtím takovým způsobem, abych se jí co nejbolestivěji dotkl. Připravoval jsem si tehdy své věci a ona, zatímco jsem si je balil, řekla neobyčejně klidně: „Víš, co to znamená?…“ Já jsem dělal, že nerozumím, ačkoliv jsem rozuměl velmi dobře, ale považoval jsem ji za zbabělce a taky jsem jí to řekl… A teď tady leží napříč postele a hledí na mne tak soustředěně, jako by nevěděla, že jsem ji zabil.

„Na nic víc se nevzmůžeš?“ zeptala se. Pokoj byl celý rudý od slunce, v jejích vlasech doutnal červený třpyt. Podívala se na svou paži, stala se pro ni náhle důležitou proto, že jsem si ji tak dlouho prohlížel, a když mi ruka klesla, položila na ni svou chladnou, hladkou tvář.

„Harey,“ zachroptěl jsem „to se nesmí stát…“

„Přestaň!“

Měla zavřené oči, pod napjatými víčky jsem viděl jejich záchvěvy, černé řasy se dotýkaly tváří.

„Kde jsme, Harey?“

„U nás.“

„Kde to je?“

Její oko se na zlomek vteřiny otevřelo a hned se zase zavřelo. Pošimrala mě řasami na ruce.

„Krisi!“

„Copak?“

„Je mi dobře.“

Seděl jsem nad ní bez hnutí. Zvedl jsem hlavu a v zrcadle nad umyvadlem jsem spatřil část postele, její rozcuchané vlasy a svá nahá kolena. Přitáhl jsem si chodidlem jeden z těch napůl roztavených nástrojů, které se válely na podlaze, a volnou rukou jsem jej zvedl. Špička byla ostrá. Přiložil jsem ji na kůži těsně nad růžovou, půlkruhovou, symetrickou jizvu — a vrazil do těla. Bolelo to citelně. Hleděl jsem na řinoucí se krev, jak ve velikých kapkách stéká po vnitřní straně stehna a tiše kape na podlahu.

Bylo to zbytečné. Příšerné myšlenky, které se mi honily hlavou, byly čím dál výraznější. Už jsem si neříkal „je to sen“, dávno jsem tomu přestal věřit; místo toho jsem si teď opakoval: „Musím se bránit.“ Pohlédl jsem na její záda přecházející pod bílou tkaninou v křivku boku; bosá chodidla jí visela nad podlahou. Natáhl jsem k nim ruku, zlehka jsem uchopil růžovou patu a přejel prstem po chodidle.

Bylo jemné jako u novorozeněte.

Věděl jsem už vlastně naprosto jistě, že to není Harey — a téměř jistě, že ona sama to neví.

Bosé chodidlo se mi pohnulo v dlani, tmavé Hareyiny rty naběhly bezhlasým smíchem.

„Přestaň…“ šeptla.

Jemně jsem vysvobodil svou ruku a vstal jsem. Byl jsem pořád ještě nahý. Zatímco jsem se rychle oblékal, Harey se na posteli posadila. Dívala se na mne.

„Kde máš své věci?“ zeptal jsem se a hned jsem toho litoval.

„Věci?“

„Co? To máš jenom tyhle jedny šaty?“

Teď už to byla hra. Úmyslně jsem se snažil chovat se nenuceně, prostě, jako kdybychom se byli rozešli včera, nebo lépe řečeno, jako kdybychom se nebyli rozešli nikdy. Vstala a lehkým, mně tak známým pohybem si plácla do sukně, aby se jí uhladily záhyby. Má slova ji přivedla do rozpaků, i když na ně neodpověděla. Přelétla pokoj pohledem, poprvé za celou tu dobu věcným, zkoumavým, a se zřejmým údivem se vrátila očima ke mně.

„Nevím…“ řekla bezradně. „Snad ve skříni?…“ dodala a otevřela dveře.

„Ne, tam jsou jenom kombinézy,“ odpověděl jsem. U umyvadla jsem našel holicí strojek a začal jsem se holit. Snažil jsem se neotáčet se přitom k děvčeti — ať už to byl kdokoli — zády.

Chodila po kajutě, nakukovala do všech koutů, podívala se z okna, až nakonec přišla ke mně a řekla:

„Krisi, mám takový dojem, jako by se bylo něco stalo.“

Odmlčela se. Čekal jsem, vypnutý strojek v ruce.

„Jako kdybych něco zapomněla… jako kdybych toho zapomněla strašně moc. Vím… pamatuju se… jenom na tebe… a… a už na nic víc.“

Poslouchal jsem ji a snažil jsem se ovládnout svaly v obličeji.

„Byla jsem… nemocná?“

„No… i tak by se to dalo říct. Ano, byla jsi nějakou dobu trochu nemocná.“

„Aha. Tak to bude asi tím.“

Tvář se jí už zase vyjasnila. Nedovedu vypovědět, co jsem prožíval. Když mlčela, chodila, sedala si, usmívala se, bylo mé přesvědčení o tom, že mám před sebou Harey, silnější než má mdlobná hrůza. Jindy zase, jako například v této chvíli, se mi zdálo, že je to Harey zjednodušená, uzavřená do několika charakteristických vět, gest, pohybů. Přistoupila těsně ke mně, opřela se mi sevřenými pěstmi o hruď a zeptala se:

„Tak jak to s námi vypadá? Dobře nebo špatně?“

„Výborně,“ odpověděl jsem

Lehounce se usmála.

„Když to říkáš takhle, bude to spíš špatné.“

„Ale kdepak, Harey, miláčku; ale teď musím odejít,“ řekl jsem překotně. „Počkáš tady na mne, ano? A vlastně… nemáš hlad?“ dodal jsem, protože jsem sám najednou pocítil vzrůstající chuť k jídlu.

„Hlad? Ne.“

Potřásla hlavou, až se jí rozvlnily vlasy.

„Mám tady na tebe čekat? Dlouho?“

„Tak asi hodinku,“ začal jsem, ale skočila mi do řeči.

„Půjdu s tebou.“

„Nemůžeš jít se mnou, protože já musím pracovat.“

Tohle byla úplně jiná Harey. Tamta se nevnucovala. Nikdy.

„Drahoušku, to nejde…“

Hleděla na mne zdola. Pojednou mě uchopila za ruku. Přejel jsem dlaní po jejím předloktí výš, paže byla plná a teplá; vůbec jsem to neměl v úmyslu, ale bylo to ode mne téměř pohlazení. Mé tělo se k ní přiznávalo, chtělo ji, táhlo mě k ní navzdory rozumu, všem argumentům a strachu.

Snažil jsem se stůj co stůj zachovat klid a opakoval jsem:

„Harey, to nejde. Musíš tady zůstat.“

„Ne.“

Jaký to byl tón!

„Proč?“

„N… nevím.“

Rozhlédla se a opět ke mně zvedla oči.

„Nemůžu…“ řekla docela tiše.

„Ale proč?!“

„Nevím. Nemůžu. Mám pocit… mám pocit…“

Bylo zřejmé, že hledá v sobě odpověď, a když ji našla, bylo to pro ni překvapení.

„Mám pocit, že tě musím pořád… vidět.“

Věcná intonace vzala jejím slovům charakter citového projevu; tohle bylo něco docela jiného. Tento dojem způsobil, že sevření, jímž jsem ji objímal kolem pasu, se náhle změnilo, ačkoliv navenek vypadalo stejně: dívaje se jí do očí, začal jsem jí kroutit ruce dozadu. Tento pohyb, zpočátku ještě nerozhodný, našel nakonec svůj účel: hledal jsem pohledem něco, čím bych ji mohl svázat.

Její lokty, zkroucené dozadu, lehce o sebe narazily, a zároveň se napjaly takovou silou, že můj chvat byl zbytečný. Bojoval jsem snad jenom vteřinu. Žádný atlet, zakloněný tak jako teď Harey a dotýkající se podlahy sotva špičkami nohou, by nebyl s to osvobodit se z mého sevření, ale ona — se zcela nezúčastněnou tváří, s lehkým nejistým úsměvem — mně ruce rozevřela, napřímila se a spustila paže podél těla.

Její oči si mne prohlížely s týmž klidným zájmem jako na samém začátku, hned po mém probuzení, jako by si vůbec neuvědomovala mé zoufalé úsilí před chvílí, úsilí diktované přívalem strachu. Stála tu, už zase zcela pasivní, jako by na něco čekala, lhostejná a zároveň soustředěná i poněkud tím vším udivená.

Ruce mi klesly samy. Nechal jsem ji stát uprostřed pokoje a přistoupil k poličce nad umyvadlem. Cítil jsem, že jsem chycen do nepředstavitelné pasti, a hledal jsem východisko. V hlavě se mi přitom rojily způsoby čím dál bezohlednější. Kdyby se mne byl někdo zeptal, co se to se mnou děje a co to všechno znamená, nedovedl bych vykoktat ani slovo; zato však mi už začínalo svítat, že to, co se děje na stanici s námi všemi, tvoří nedílný celek, stejně hrůzný jako nepochopitelný. Ale na to jsem teď nemyslel. Snažil jsem se totiž vymyslit nějaký trik, nějaký tah, který by mi umožnil útěk. Nedíval jsem se na Harey, ale cítil jsem na sobě její pohled. Nad poličkou byla ve stěně malá příruční lékárnička. Zběžně jsem si prohlédl, co obsahuje. Našel jsem tam lahvičku s prášky na spaní a hodil jsem do sklenice čtyři tabletky — maximální dávku. Před Harey jsem své manipulování s pilulkami ani příliš neskrýval. Těžko říci proč. Neuvažoval jsem o tom. Nalil jsem do sklenice horkou vodu, počkal jsem, až se v ní prášky rozpustí, a přistoupil jsem k Harey, která stále ještě stála uprostřed pokoje.

„Hněváš se?“ zeptala se tiše.

„Ne. Vypij to.“

Nevím, proč jsem předpokládal, že mne poslechne. A skutečně, vzala beze slova sklenici z mých rukou a vypila celý obsah jedním hltem. Postavil jsem prázdnou sklenici na stolek a sedl si do kouta mezi skříň a knihovnu. Harey přišla pomalu za mnou a sedla si na podlahu vedle křesla — tak jak to často dělávala — nohy skrčeny pod sebe, a stejně známým pohybem si odhodila vlasy dozadu. Ačkoliv jsem teď už vůbec nevěřil, že je to ona, něco mi sevřelo hrdlo pokaždé, když jsem ji poznával v těch malých známých gestech. Vymykalo se to rozumu a bylo to strašné, ale nejstrašnější bylo to, že já jsem se musel chovat pokrytecky a předstírat, že ji pokládám za Harey, ačkoliv ona sama se přece za Harey pokládala a subjektivně nejednala licoměrně. Nevím, jak jsem dospěl k tomu, že je to tak, ale pro mne to bylo jisté, pokud vůbec ještě mohla existovat nějaká jistota.

Seděl jsem a děvče se opřelo zády o má kolena. Její vlasy mě šimraly na nehybné ruce; setrvávali jsme tak téměř bez pohybu. Několikrát jsem se nepozorovaně podíval na hodinky. Uběhlo půl hodiny; a uspávací prostředek by už měl působit. Harey něco potichu zabroukala.

„Co říkáš?“ zeptal jsem se, ale neodpověděla. Pokládal jsem to za příznak rostoucí ospalosti, ačkoliv po pravdě jsem v skrytu duše pochyboval, že lék zabere. Proč? Ani na tuto otázku nenacházím odpověď; snad proto, že má lest byla až příliš průhledná.

Hlava jí pomalu klesla na má kolena, tmavé vlasy jí zakryly celý obličej, dýchala pravidelně jako spící člověk. Sklonil jsem se, že ji přenesu na postel, ale ona mne znenadání, aniž otevřela oči, zatahala lehce za vlasy a propukla v pronikavý smích.

Byl jsem už celý zdřevěnělý, ale ona hýřila veselím. Prohlížela si mne, oči přimhouřené do úzkých štěrbin a ve tváři výraz naivní a zároveň lišácký.

„Proč se směješ?“ zeptal jsem se bezbarvým hlasem. V obličeji se jí objevilo znovu ono zneklidněné zamyšlení. Viděl jsem, že chce být upřímná. Ťukla se prstem do malého nosíku a nakonec řekla s povzdechem:

„Ani ti nevím.“

Zněl v tom neskrývaný údiv.

„Chovám se jako blázen, viď?“ pokračovala. „Ale tak mi to najednou přišlo… Zato na tebe je pohled! Sedíš taky nafoukaně jako… jako Pelvis…“

„Jako kdo?“ zeptal jsem se, protože jsem si myslil, že jsem špatně slyšel.

„Jako Pelvis, víš přece, ten tlusťoch…“

Ano! Harey — a to bylo mimo jakoukoliv pochybnost — nemohla znát Pelvise ani slyšet o něm ode mne. Z toho prostého důvodu, že Pelvis se vrátil ze své expedice více než tři roky po její smrti. Ani já jsem ho do té doby neznal a nevěděl jsem, že vždycky když předsedá na schůzích Institutu, má nesnesitelný zvyk protahovat zasedání donekonečna. Jmenoval se ostatně Pelle Villis, z čehož vzniklo zkratkové přízvisko, před jeho návratem neznámé.

Harey se opřela lokty o má kolena a hleděla mi do obličeje. Položil jsem ruce na její paže a zvolna jsem jimi přejížděl k ramenům, až se mé dlaně téměř spojily na jejím pulsujícím, nahém krku. Mohl to být koneckonců projev něžnosti, a soudě podle jejího pohledu, ani to jinak nechápala. Ve skutečnosti jsem se však přesvědčoval o tom, že její tělo je na dotek normálním, teplým lidským tělem a že pod svaly jsou v něm kosti a klouby. Jak jsem se jí tak díval do očí, pocítil jsem strašnou chuť vší silou sevřít prsty.

Už se mi téměř svíraly, když tu jsem si najednou vzpomněl na zkrvavené Snautovy ruce. Pustil jsem ji.

„Tak divně se na mne díváš…“ řekla klidně.

Srdce mi bušilo tak silně, že jsem ze sebe nevypravil ani slovo. Zavřel jsem na chvíli oči.

Pojednou jsem před sebou uviděl celý plán toho, co udělám, od počátku až do konce, se všemi podrobnostmi. Nechtěl jsem ztratit ani chviličku; vstal jsem z křesla.

„Musím už jít, Harey,“ řekl jsem, „a jestli mermomocí chceš, tak pojď se mnou.“

„Dobře.“

Vyskočila rovnýma nohama.

„Proč jsi bosa?“ zeptal jsem se cestou ke skříni, kde jsem z různobarevných kombinéz vybral dvě, pro sebe a pro ni.

„Nevím… asi jsem střevíce někam odhodila…“ řekla nejistě. Nereagoval jsem na to.

„Přes šaty si tohle neoblečeš, budeš je muset shodit.“

„Kombinézu?… A k čemu to?…“ zeptala se a začala si okamžitě stahovat šaty. Jenže vzápětí vyšlo najevo něco podivného: šaty nešly svléknout, protože neměly žádné zapínání. Červené knoflíčky uprostřed byly pouze ozdobou. Na šatech nebylo ani zdrhovadlo ani nic podobného. Harey se rozpačitě usmála. Dělal jsem, jako by to byla ta nejobvyklejší věc na světě, zvedl jsem z podlahy skalpel a šaty jsem vzadu nařízl. Teď si je mohla stáhnout přes hlavu. Kombinéza jí byla trochu velká.

„Poletíme?… Ale ty taky?“ vyptávala se, když jsme oba, už oblečeni, vycházeli z pokoje.

Přikývl jsem jen. Strašně jsem se bál, že cestou k letišti potkáme Snauta, ale chodba k letišti byla prázdná a dveře do radiokabiny, kolem níž jsme museli projít, zavřeny.

Ve stanici vládlo stále mrtvé ticho. Harey mě pozorovala, jak na malém elektrickém vozíku vyvážím raketu z prostředního boxu na volnou dráhu. Zkontroloval jsem po pořádku stav mikroreaktoru, dálkově ovládaných kormidel a trysek a pak jsem raketu i se startovacím vozíkem převezl na kruhovou válečkovou plochu startovací plošiny pod ústředním trychtýřem kopule, odkud jsem předtím odstranil svůj prázdný kontejner.

Tato raketa sloužila ke spojení stanice se sateloidem. Používalo se jí k přepravě nákladů, nikoli lidí — až snad na výjimečné případy — protože ji nebylo možno otevřít zevnitř. A právě to se mi hodilo, byla to součást mého plánu. Neměl jsem samozřejmě v úmyslu raketku vystřelit, ale dělal jsem všechno tak, jako bych ji připravoval ke skutečnému startu: Harey, která mě tolikrát doprovázela na mých cestách, se v tom trochu vyznala. Uvnitř jsem ještě zkontroloval klimatizační a kyslíkovou aparaturu, uvedl jsem je obě do chodu, a když jsem zapjal hlavní obvod a kontrolní světla se rozsvítila, vylezl jsem z těsného prostoru a pokynul jsem Harey, která stála u žebříčku.

„Vlez dovnitř.“

„A ty?“

„Půjdu až po tobě. Musím za námi zavřít příklop.“

Nezdálo se mi, že by byla předčasně prohlédla mou lest. Když vstoupila po žebříku dovnitř, strčil jsem do otvoru hlavu a zeptal jsem se jí, zda se tam může pohodlně usadit. Jakmile jsem uslyšel temné, těsným prostorem zdušené „ano“, ustoupil jsem a vší silou jsem přibouchl poklop. Dvěma pohyby jsem zastrčil obě zástrčky a připraveným klíčem jsem začal utahovat pět upevňovacích šroubů v prohlubeninách na pancíři.

Zašpičatělý doutník mířil vzhůru, jako by měl skutečně za chvíli vzlétnout do prostoru. Věděl jsem, že děvčeti uvnitř se nic zlého nestane — v raketě bylo dost kyslíku, a dokonce i trochu jídla, a já jsem ostatně neměl v úmyslu držet ji tam kdovíjak dlouho.

Chtěl jsem jen stůj co stůj získat aspoň pár hodin pro sebe, abych si mohl udělat plány do budoucna a promluvit si se Snautem, teď už jako rovný s rovným.

Když jsem dotahoval předposlední šroub, ucítil jsem, že kovové vzpěry podpírající raketu ze tří stran se lehounce chvějí, ale pomyslil jsem si, že jsem zřejmě nechtě sám rozhoupal ocelové těleso, jak jsem vší silou pracoval s velkým klíčem.

Když jsem však o pár kroků poodstoupil, spatřil jsem něco, co bych nerad viděl ještě jednou.

Celá raketa se otřásala pod sériemi ran — a jakých ran! — dopadajících zevnitř. Kdyby uvnitř byl místo černovlasého štíhlého děvčete ocelový robot, určitě by nedokázal rozechvět osmitunovou hmotu do tak prudkých, křečovitých otřesů!

Letištní světla zrcadlící se ve vyleštěném povrchu rakety se rozmazávala a mihotala. Žádné údery jsem však neslyšel, v raketě bylo absolutní ticho, jen kontury široce rozkročených vzpěr lešení, v němž raketka visela, ztratily svou ostrost, rozkmitány jako struny. Kmitočet těchto záchvěvů byl tak vysoký že jsem se začal strachovat o plášť rakety. Třesoucíma se rukama jsem dotáhl poslední šroub, odhodil klíč a seskočil z žebříčku. Když jsem pozpátku zvolna ustupoval, viděl jsem, jak kónusy amortizátorů, propočtených jen na stálý tlak, tančí v ložiscích. Měl jsem dojem, že pancéřový obal ztrácí svůj jednolitý lesk. Jako šílený jsem přiskočil k pultu dálkového ovládání, oběma rukama jsem zvedl spouštěcí páku reaktoru a zapjal rádiové spojení. Z reproduktoru spojeného teď s kabinou rakety vytrysklo náhle něco jako vytí nebo hvízdání, které pronikalo celým tělem a vůbec nebylo podobné lidskému hlasu; přesto však jsem v něm rozeznal opakující se skučivé: „Krisi! Krisi! Krisi!!!“

Neslyšel jsem to ostatně příliš zřetelně. Z rozbitých kloubů na prstech mi tryskala krev, jak jsem se chaoticky a překotně snažil uvést raketu do pohybu. Na stěnách haly se objevil odlesk namodralé záře, ze startovací plošiny se zpod trysek vyvalily chuchvalce kouře, který se změnil ve snop zlostných jisker, a všechny zvuky překryl vysoký, táhlý hukot. Raketa se zvedla na třech jazycích plamene, které se vzápětí slily v jediný sloup ohně, a zanechávajíc za sebou rozechvělé cáry horka, vyletěla otevřivším se startovacím otvorem. Poklop se okamžitě znovu zavřel a kompresory začaly automaticky proplachovat čerstvým vzduchem halu, v níž se válel štiplavý dým. Nic z toho jsem si neuvědomoval. Opřen rukama o pult, s obličejem pálícím jako oheň, s vlasy zkroucenými a sežehlými tepelnou vlnou, lapal jsem křečovitě po vzduchu, prosyceném zápachem spáleniny a charakteristickou ozónovou vůní ionizace. Ačkoliv jsem při startu zavřel instinktivně oči, přece jen mne šlehající plamen oslnil. Hezkou chvíli jsem viděl jen černá, rudá a zlatá kola. Poznenáhlu se rozplynula. Dým, prach a mlha se ztrácely, vsávány do táhle sténajících ventilačních otvorů. První věc, kterou se mi podařilo spatřit, byla zelenavě svítící obrazovka radaru. Začal jsem otáčet směrovou anténou a hledat raketu. Když jsem ji konečně našel, byla už nad atmosférou. V životě jsem ještě neodpálil raketu tak ztřeštěně a tak naslepo, nemaje ani ponětí o tom, jaké jí mám dát zrychlení a kam vůbec ji mám vyslat. Napadlo mi, že nejjednodušší bude, jestliže ji navedu na kruhovou oběžnou dráhu kolem Solaris ve výši přibližně tisíc kilometrů; pak budu moci vypnout motory. Nebyl jsem si totiž jist, zda by nedošlo k nějaké nepředvídané katastrofě, kdyby pracovaly příliš dlouho. Oběžná dráha ve výši tisíc kilometrů byla — jak jsem zjistil z tabulek — stacionární. Po pravdě řečeno, ani ona nic nezaručovala, bylo to však prostě jediné východisko, které jsem v tomto okamžiku viděl.

Neměl jsem odvahu zapojit znovu reproduktor, který jsem vypnul okamžitě po startu. Udělal bych nevím co, jen abych nemusel znovu slyšet ten strašný hlas, v němž nebylo už vůbec nic lidského. Všechny iluze — tolik jsem si mohl říci — byly zpřetrhány a skrz zdánlivou Hareyinu tvář začala prosvítat jiná, skutečná, vůči níž byla alternativa šílenství skutečně vysvobozením.

Když jsem odešel z letiště, byla jedna hodina.