Solaris

„MALÝ APOKRYF“

Kůži v obličeji a na rukou jsem měl popálenu. Vzpomněl jsem si, že když jsem hledal uspávací prostředek pro Harey (kdybych mohl, musel bych se teď smát, jak jsem byl naivní), viděl jsem v lékárničce kelímek s mastí na spáleniny; šel jsem tedy do svého pokoje. Otevřel jsem dveře a v rudé záři západu jsem spatřil, že v křesle, u kterého klečela předtím Harey, někdo sedí. Ochromil mě strach, panicky jsem ucukl zpět a chtěl se dát na útěk; trvalo to jen zlomek vteřiny. Sedící člověk zvedl hlavu. Byl to Snaut. Otočen ke mně zády, nohu přes nohu (stále měl na sobě tytéž plátěné kalhoty popálené chemikáliemi), prohlížel si nějaké papíry. Na stolku jich ležela celá hromádka. Když mě uviděl, odložil je a chvíli na mne zachmuřeně hleděl přes okraje brýlí, které mu seděly na konci nosu.

Beze slova jsem šel k umyvadlu, vzal jsem si z lékárničky polotekutou mast a začal jsem si natírat nejvíc popálená místa na čele a na tváři. Naštěstí jsem příliš neotekl, a protože jsem pevně sevřel víčka, očím se nestalo nic. Několik větších puchýřů na spánku a na tváři jsem propíchl sterilní injekční jehlou a vytlačil z nich tekutinu. Pak jsem si na obličej přilepil dva kusy navlhčené gázy. Celou tu dobu mě Snaut pozorně sledoval. Nevšímal jsem si toho. Když jsem byl konečně s ošetřením hotov (obličej mě pálil čím dál víc), sedl jsem si do druhého křesla. Napřed jsem však z něho musel odstranit Hareyiny šaty. Byly to úplně normální šaty, až na to, že neměly žádné zapínání.

Snaut měl ruce sepjaty na špičatém koleně a kritickým pohledem sledoval mé pohyby.

„Tak co, popovídáme si?“ ozval se, když jsem si sedl.

Neodpověděl jsem, jen jsem si poopravil gázu, která se mi svezla s obličeje.

„Měli jsme hosty, že?“

„Ano,“ odpověděl jsem suše. Neměl jsem nejmenší chuť přizpůsobovat se jeho tónu.

„A zbavili jsme se jich? Podívejme, s jakou vervou ses do toho pustil!“

Ukázal si na čelo, které se mu ještě stále loupalo. Bylo však už vidět růžové skvrny nové kůže. Zíral jsem na to jako omámený. Jak to, že mě to Snautovo a Sartoriovo opálení ještě netrklo? Celou tu dobu jsem si myslel, že je to od slunce — ale na Solaris se přece nikdo neopaluje…

„Ale začal jsi zřejmě dost skromně, že?“ pokračoval Snaut, nevšímaje si záblesku náhlého pochopení, které mě osvítilo. „Narkotika, radikálně působící léky, zápas ve volném stylu — ano?“

„Oč ti jde? Chceš-li, můžeme si promluvit jako rovný s rovným. Ale jestliže chceš vtipkovat, tak raději jdi.“

„Někdy vtipkuje člověk mimoděk,“ řekl. Zvedl ke mně přimhouřené oči.

„Chceš mi snad namluvit, žes nevzal ani provaz, ani kladivo? A kalamářem jsi náhodou neházel? Podobně jako Luther? Ne? No,“ ušklíbl se, „to jsi teda chlapík! Dokonce i umyvadlo je celé, ani hlavu ses tomu nepokoušel rozbít, ani pokoj jsi nezdemoloval, jenom jsi to hned, bez dlouhých cirátů sbalil, vystřelil a basta?!“

Podíval se na hodinky.

„Měli bychom teď mít pro sebe dvě, možná i tři hodiny,“ uzavřel. Díval se na mne chvíli s nepříjemným úsměvem, než znovu začal:

„Tak ty říkáš, že jsem sketa?“

„Taky že jsi,“ potvrdil jsem důrazně.

„Opravdu? A kdybych ti to byl řekl, uvěřil bys? Uvěřil bys třeba jen jedinému slovu?“

Mlčel jsem.

„Gibariana to postihlo prvního,“ pokračoval, stále s oním falešným úsměškem. „Zamkl se ve své kabině a mluvil s námi jenom skrz dveře. A my — snad ti došlo, co my na to?“

Věděl jsem to, ale raději jsem mlčel.

„No samozřejmě. Usoudili jsme, že zešílel. Skrz ty dveře nám něco řekl, ale ne všechno. Snad ti došlo dokonce i to, proč se tajil s tím, koho u sebe má? Vždyť to přece víš už sám: suum cuique — každému, co jeho jest. Jenže Gibarian byl skutečný vědec. Požádal, abychom mu dali šanci.“

„Jakou šanci?“

„No, pokoušel se, jak se domnívám, nějak to určit, vypořádat se s tím, rozřešit to: pracoval v noci. Víš, co dělal? Jistě to víš!“

„Ty výpočty,“ řekl jsem. „V zásuvce. V radiokabině. To dělal on?“

„On. Jenže tehdy jsem o tom ještě nevěděl.“

„Jak dlouho to trvalo?“

„Návštěva? Asi týden. Rozhovory skrz dveře. Co tam se dělo! Mysleli jsme si, že má halucinace a reaguje motoricky. Dával jsem mu skopolamin.“

„Jak to… jemu?!“

„Ovšem. Bral si jej, ale ne pro sebe. Experimentoval. A tak to šlo pořád dokolečka.“

„A vy?…“

„My? Třetí den jsme se rozhodli, že k němu vnikneme, a třeba rozbijeme dveře, když to nepůjde jinak, chtěli jsme ho stůj co stůj léčit.“

„A… proto tedy?“ vyklouzlo mi.

„Ano.“

„A tam… v té skříni…“

„Ano, chlapče. Ano. Nevěděl, že mezitím navštívili hosté i nás a že na něho už nemáme čas. To všechno on nevěděl. Teď… teď je v tom už jakási… rutina.“

Řekl to tak potichu, že poslední slovo jsem si spíš domyslil než uslyšel.

„Počkej, tady něčemu nerozumím,“ řekl jsem. „Jak je to možné, museli jste to přece slyšet. Sám jsi přece říkal, že jste naslouchali u dveří. Museli jste slyšet dva hlasy, a tedy…“

„Ne. Jenom jeho hlas, a když se tam přece jen ozývaly nějaké nesrozumitelné zvuky, připisovali jsme je všechny jemu, to snad pochopíš…“

„Jenom jeho hlas?… Ale… jak to?“

„Nevím. Pravda, mám na to nějakou teorii, ale myslím si, že není radno pospíchat s ní, tím spíš, že i když tu a tam něco vysvětluje, stejně nepomáhá. Ano, ale tys musel něco vidět už včera, jinak bys nás přece považoval oba za blázny?“

„Myslel jsem si, že jsem se zbláznil.“

„Ach tak? A nikoho jsi neviděl?“

„Viděl.“

„Koho?!“

Jeho grimasa už přestala být úšklebkem. Dlouze jsem se na něho zadíval, než jsem odpověděl:

„Tu… černou…“

Neřekl nic, ale celé jeho skrčené a předkloněné tělo se sotva znatelně uvolnilo.

„Taky jsi mě mohl varovat,“ začal jsem, ale už ne tak přesvědčeně.

„Přece jsem tě varoval.“

„Jenže jak!“

„Jediným možným způsobem. Pochop, nevěděl jsem, kdo to bude! To nevěděl nikdo, to nelze vědět…“

„Poslyš, Snaute, teď pár otázek. Ty to… už nějakou dobu… znáš. Jestlipak se ta… to… co se s ní stane?“

„Chceš vědět, zda se vrátí?“

„Ano.“

„Vrátí i nevrátí.“

„Jak tomu mám rozumět?“

„Vrátí se taková, jaká byla na začátku… při první návštěvě. Zkrátka… nebude nic vědět anebo, abych byl přesný, bude se chovat tak, jako by se nic z toho, cos jí vyváděl, aby ses jí zbavil, nebylo nikdy stalo. Jestliže ji k tomu nedonutíš situací, nebude agresivní.“

„Jakou situací?“

„To záleží na okolnostech.“

„Snaute!“

„Co zas chceš?“

„Nemůžeme si dovolit ten luxus, abychom jeden před druhým něco zatajovali!“

„To není luxus,“ přerušil mě suše. „Kelvine, tak se mi zdá, že pořád ještě nechápeš… anebo počkej!“

Oči mu zablýskly.

„Můžeš říci, kdo byl u tebe?!“

Polkl jsem naprázdno. Sklonil jsem hlavu. Nechtěl jsem se na něho dívat. Byl bych raději, kdyby to byl někdo jiný, ne on. Ale neměl jsem na vybranou. Gáza se mi odlepila a spadla mi na ruku. Štítivě jsem sebou škubl pod tím slizkým dotekem.

„Děvče, které…“

Nedokončil jsem.

„Zabila se. Spáchala… vstříkla si…“

Čekal.

„Vzala si život?“ zeptal se, když viděl, že mlčím.

„Ano.“

„To je všechno?“

Mlčel jsem.

„To nemůže být všechno…“

Zvedl jsem prudce hlavu. Nedíval se na mne.

„Jak to víš?“

Neodpověděl.

„Dobrá,“ řekl jsem. Olízl jsem si rty. „Pohádali jsme se. Ačkoliv vlastně ne. To jen já jsem jí řekl, však víš, co toho člověk napovídá v hněvu. Sebral jsem si svých pět švestek a odstěhoval jsem se. Ona mi naznačila… neřekla to přímo, ale když s někým žiješ celá léta, tak to není zapotřebí… Byl jsem přesvědčen, že to jenom tak říká — že by se bála udělat to… a taky jsem jí to řekl. Příští den jsem si vzpomněl, že jsem nechal v zásuvce ty… injekce. Věděla o nich — přinesl jsem si je z laboratoře, potřeboval jsem je. Řekl jsem jí tehdy, jak působí. Dostal jsem strach a chtěl jsem pro ně jít, ale potom mě napadlo, že by to vypadalo, jako že jsem bral její slova vážně, a… nechal jsem to tak; ale na třetí den jsem tam přece jenom šel, nedalo mi to. Už… když jsem přišel, už nedýchala.“

„Ach, ty neviňátko…“

Chtěl jsem vyskočit. Ale když jsem na něho pohlédl, pochopil jsem, že se neposmívá. Připadalo mi, že ho vidím poprvé. Obličej měl popelavý, v hlubokých vráskách kolem úst byla nesmírná únava, vypadal jako těžce nemocný člověk.

„Proč to říkáš?“ zeptal jsem se podivně nesměle.

„Proto, že celý ten případ je tragický. Ne, ne,“ dodal rychle, když viděl, že jsem se pohnul, „ty pořád ještě nechápeš. Ovšem, můžeš to prožívat velmi těžce, můžeš se dokonce pokládat za vraha, ale… to vůbec není to nejhorší.“

„Nepovídej!“ řekl jsem uštěpačně.

„Mám radost, že mi nevěříš, opravdu. To, co se stalo, může být strašné, ale nejstrašnější je to, co se… nestalo. Nikdy.“

„Nerozumím…“ řekl jsem slabým hlasem. Opravdu jsem ani trochu nerozuměl.

Pokýval hlavou.

„Normální člověk,“ řekl. „Co je to normální člověk? Takový, který nikdy nespáchal nic zvráceného? Ano, ale nikdy v životě na to ani nepomyslil? On třeba ani nepomyslil, jenom něco v něm pomyslilo, vysnilo, třeba — před desíti nebo třiceti léty; třeba se před takovou představou ubránil, zapomněl na ni — a nebál se jí, protože věděl, že ono tajemné něco se nikdy nepromění ve skutek. Tak, a teď si představ, že najednou za bílého dne, mezi jinými lidmi TO potká, ztělesněné, připoutané k němu, nezničitelné. Co potom? Co se pak z toho stane?“

Mlčel jsem.

„Stanice,“ řekl potichu. „Pak z toho vznikne stanice Solaris.“

„Ale… co to koneckonců může být?“ řekl jsem váhavě. „Nejsi přece zločinec, Sartorius taky ne…“

„Ale vždyť ty jsi psycholog, Kelvine!“ skočil mi netrpělivě do řeči. „Kdo z nás neměl někdy takový nějaký sen? Vidinu? Vezmi si třeba takového… takového fetišistu, který se zamiluje — cožpak já vím? — do kousku špinavého prádla a který riskuje hlavu, jen aby získal ten svůj ‚nejmilejší odporný kus hadru — to přece musí být zábavné, ne? Člověk, který se předmětu své touhy štítí a zároveň po něm šílí, schopen obětovat pro něj třeba i život, člověk, jehož city lze snad porovnat s city Romea a Julie… Takové věci se přece stávají. Ano, ale snad pochopíš, musí existovat i takové věci… situace… které se nikdo neodváží uskutečnit, které člověku jen napadly, přepadly v nějakém okamžiku omámení, deprese, šílenství — ať už tomu říkáš jakkoli. A najednou se ono slovo stane tělem. To je všechno.“

„To je… všechno,“ opakoval jsem nesmyslně, bezvýrazným hlasem. V hlavě mi hučelo. „Ale… ale co ta stanice? Co s tím má společného stanice?“

„Ty to snad jen tak hraješ,“ zamumlal a zkoumavě se na mne podíval, „já přece mluvím pořád o Solaris, jenom o Solaris, o ničem jiném. Není to moje vina, jestliže se to tak drasticky liší od toho, cos očekával. Ostatně, prožil jsi toho už dost, tak mě aspoň vyslechni až do konce.

Vzlétáme do kosmu, připraveni na všechno, to znamená na samotu, na boj, na utrpení i na smrt. Ze skromnosti to neříkáme nahlas, ale občas nás napadne, že jsme prostě skvělí. Jenže to není všechno; naše připravenost se mění v prachobyčejnou pózu. My totiž vůbec nechceme dobývat vesmír, chceme jen do jeho prostoru rozšířit Zemi. Jedny planety mají být pouště jako Sahara, jiné ledové jako pól anebo tropické jako brazilská džungle. Jsme humánní a ušlechtilí, nechceme si jiné rasy podrobovat, chceme jim jen předat naše hodnoty a převzít zase to jejich dědictví. Pokládáme se za rytíře svatého Kontaktu. To je další lež. Nehledáme nikoho — než zase lidi. Nepotřebujeme jiné světy. Potřebujeme zrcadla. Nevíme si s jinými světy rady. I ten jeden je pro nás příliš velikým soustem. Chceme najít svůj vlastní, idealizovaný obraz; ten nám mají poskytnout glóby, civilizace dokonalejší, než je naše; u jiných zase očekáváme, že spatříme obraz své primitivní minulosti. A tu najednou najdeme u druhé strany něco, co odmítáme, čemu se bráníme. Jenže my jsme přece nepřivezli ze Země pouhý destilát lidských ctností, nějaký idealizovaný pomník Člověka! Přiletěli jsme sem takoví, jací skutečně jsme, ale když nám druhá strana tu pravdu ukazuje — tu část pravdy, kterou zamlčujeme — nechceme se s tím smířit!“

„Co to tedy je?“ zeptal jsem se, když jsem ho trpělivě vyslechl.

„To, co jsme chtěli: kontakt s jinou civilizací. Tady ho máme, ten kontakt. Naše vlastní monstrózní zrůdnost, naše tajtrlictví, naše nemravnost, to všechno zvětšeno do obrovských rozměrů jako pod mikroskopem!!!“

Jeho hlas se třásl vztekem.

„Ty tedy myslíš, že to… oceán? Že to dělá on? Ale proč? K čemu? Nejde mi teď tak o to, jak, ale pro smilování boží — proč?! Ty si vážně myslíš, že si s námi chce hrát? Anebo nás trestat? Tohle by přece byla teprve primitivní démonologie! Planeta ovládnutá nesmírně velikým ďáblem, který ukájí svůj satanský smysl pro humor tím, že členům vědecké expedice podstrkuje konkubíny! Snad bys nevěřil v takovou do nebe volající pitomost!“

„Ten ďábel není vůbec tak hloupý, jak by sis myslil,“ zamumlal skrz zuby. Pohlédl jsem na něho užasle. Napadlo mi, že se koneckonců mohl nervově zhroutit bez ohledu na to, že vše, co se děje na stanici, se nedá vysvětlit šílenstvím. Psychóza z reakce?… mihlo se mi ještě hlavou, když se začal téměř bez hlesu smát.

„Snažíš se stanovit diagnózu? Počkej s tím ještě. Když se to tak vezme, zakusil jsi to v tak mírné podobě, že pořád ještě nic nevíš!“

„Aha! Ďábel se nade mnou slitoval,“ prohodil jsem. Ten rozhovor mi už začínal lézt krkem.

„Co vlastně chceš? Abych ti řekl, jaké plány proti nám osnuje x bilionů tun metamorfní plazmy? Je možné, že žádné.“

„Jak to žádné?“ zeptal jsem se ohromeně. Snaut se stále ještě usmíval.

„Měl bys vědět, že věda se zabývá jenom tím, jak se co děje, a ne tím, proč se tak děje. Jak? Začalo to osm nebo devět dnů po tom experimentu s rentgenem. Je možné, že oceán odpověděl na to záření nějakým jiným zářením, třeba jím prosondoval naše mozky a odhalil v nich některé psychické kaverny.“

„Kaverny?“

Tohle mě začínalo zajímat.

„No ano. Procesy izolované od ostatních, uzavřené v sobě, utlumené, zazděné, jakási zápalná ohniska paměti. Pochopil je jako recept, jako konstrukční plán… Víš přece, jak velice jsou si podobny asymetrické krystalky chromozómů a oněch nukleinových řetězců cerebrosidů, které jsou substrátem paměťových procesů… Dědičná plazma je přece plazma ‚paměťová . A tak si to z nás vytáhl, zapsal a potom — však víš, co bylo potom. Ale proč to udělal? Hm. Rozhodně ne proto, aby nás zničil. To mohl udělat mnohem jednodušeji. A vůbec — při svých technologických možnostech — mohl vlastně všechno, například obdařit nás dvojníky.“

„Á!“ zvolal jsem. „Proto ses tak vyděsil ten první večer, když jsem přišel.“

„Proto. Ostatně,“ dodal, „třeba to i udělal. Jak můžeš vědět, že jsem opravdu ta dobrá stará Krysa, která sem přiletěla před dvěma lety?“

Začal se potichu smát, jako by mu můj úžas působil kdovíjaké potěšení, ale hned zase přestal.

„Ne, ne,“ zabručel. „I tak je toho už až moc… Je možné, že rozdílů je víc, ale znám jenom jeden: mne a tebe je možno zabít.“

„A je ne?“

„Neradím ti, aby ses o to pokoušel. Strašný pohled!“

„Ničím?“

„Nevím. Rozhodně ne jedem, nožem, oprátkou…“

„A atomovým vrhačem?“

„Chtěl bys to zkusit?“

„Nevím. Když člověk ví, že to nejsou lidé…“

„Jenže oni to do jisté míry lidé jsou. Subjektivně se lidmi cítí. Vůbec si neuvědomují svůj… původ. Jistě sis toho všiml.“

„Všiml. No a… jak to vypadá?“

„Reagují nevídaným tempem. Fantastickou rychlostí, doslova před očima, povídám ti, a znovu se začínají chovat jako… jako…“

„Jako co?“

„Jako naše představy o nich, ty paměťové zápisy, podle kterých…“

„Ano. Máš pravdu,“ přisvědčil jsem. Nedbal jsem toho, že mi mast stéká z popálených tváří a kape na ruce.

„A Gibarian věděl?…“ zeptal jsem se náhle.

Pohlédl na mne pozorně.

„Jestli věděl to co my?“

„Ano.“

„Skoro určitě.“

„Jak to víš, říkal ti to?“

„Ne. Ale našel jsem u něho jednu knihu…“

„Malý apokryf?!“ zvolal jsem a vyskočil z křesla.

„Ano. A jak ty o něm můžeš vědět?“ zeptal se náhle zneklidněně a vpil se očima do mého obličeje.

„Jen klid,“ řekl jsem. „Vidíš přece, že jsem popálený a vůbec neregeneruju. V jeho kabině jsem našel dopis určený mně..“

„Nepovídej?! Dopis? Co v něm bylo?“

„Ne mnoho. Byla to spíše jen poznámka než dopis. Bibliografický odkaz na dodatek Solaristické ročenky a na ten Apokryf. Co je to vlastně?“

„Stará věc. Je docela možné, že to má s tím vším něco společného. Tu máš.“

Vytáhl z kapsy tenký svazeček, jehož kožená vazba byla na rozích odřená, a podal mi ho.

„A Sartorius?“ prohodil jsem, schovávaje knížku.

„Co Sartorius? Každý se v takové situaci chová tak, jak… umí. On se snaží být normální — což u něho znamená oficiální.“

„Tohle?!“

„Vážně. Ocitl jsem se s ním jednou v situaci — na podrobnostech nezáleží, — kdy nám na osm lidí zůstalo všeho všudy pět set kil kyslíku. Jeden po druhém jsme přestávali vykonávat každodenní drobné práce, nakonec jsme všichni chodili vousatí. On jediný se holil, čistil si boty… Je zkrátka už takový! Samozřejmě, všecko, co udělá teď, bude buď přetvářka, komedie nebo zločin.“

„Zločin?“

„Tak tedy ne zločin. Musíme pro to vymyslit nějaké jiné slovo. Třeba,reaktivní rozvoď. Zní to líp?“

„Jsi neobyčejně vtipný,“ řekl jsem.

„Viděl bys mě raději plakat? Tak něco navrhni.“

„Ech, dej mi pokoj!“

„Ne, mluvím vážně: víš toho teď přibližně tolik jako já. Máš nějaký plán?“

„Ty jsi dobrý! Vždyť já vůbec nevím, co si počnu, až… se znovu objeví… A musí se objevit?“

„Řekl bych, že ano.“

„Kudy se vlastně dostávají dovnitř, stanice je přece hermetická. Není snad pancéřový plášť…“

Zavrtěl hlavou.

„Plášť je v pořádku. Nemám ponětí jak. Hosté se obyčejně objeví po probuzení. A člověk se tu a tam přece musí vyspat, ne?“

„A zamknout se?“

„To pomůže jen na chvíli. Mají prostředky… však je znáš.“

Vstal. Já také.

„Poslyš, Snaute… Ty bys rád dosáhl likvidace stanice, ale chtěl bys, aby to vyšlo ode mne?“

Zavrtěl hlavou.

„To není tak jednoduché. Samozřejmě, utéci odtud můžeme vždycky, třeba na sateloid, a odtamtud vyslat SOS! To se ví, že nás budou považovat za šílence… Na Zemi nás pak bude čekal nějaké sanatorium až do chvíle, kdy to všechno pěkně odvoláme… Jsou přece známé případy hromadného pomatení smyslů na takových odloučených pracovištích… Ostatně, nebylo by to zrovna nejhorší: zahrada, bílé pokojíky, procházky s ošetřovatelkami…“

Mluvil naprosto vážně, s rukama v kapsách, zahleděn nepřítomným pohledem do kouta pokoje. Červené slunce už zmizelo za obzorem a vlny s pěnovými hřívami se slily v inkoustovou pustinu. Obloha hořela. A tou dvoubarevnou krajinou, nevýslovně ponurou, pluly mraky s nafialovělými konturami.

„Tak co? Chceš odtud? Nebo nechceš? Anebo ještě nechceš?“

Usmál se.

„Ty neochvějný dobyvateli!… Ještě jsi toho příliš nezakusil, jinak bys tak nenaléhal. Nejde ani tak o to, co chci, ale o to, co je možné.“

„A co je možné?“

„To právě nevím.“

„Zůstaneme tedy? Myslíš, že se najde nějaký prostředek…“

Pohlédl na mne, pohublý, s vrásčitým, loupajícím se obličejem.

„Kdoví. Třeba se to vyplatí,“ řekl konečně. „O něm se nedovíme pravděpodobně nic, ale snad o sobě…“

Otočil se, sebral svá lejstra a odešel. Chtěl jsem zavolat, aby zůstal, ale z otevřených úst nevyšel ani hlásek.

Neměl jsem nic na práci; mohl jsem jen čekat. Přistoupil jsem k oknu a pozoroval krvavě temný oceán, který jsem téměř neviděl. Napadlo mě, že bych se mohl zamknout v některé raketě na letišti, ale vážně jsem o tom neuvažoval, bylo by to příliš hloupé; dříve nebo později bych přece musel vylézt. Sedl jsem si k oknu a vytáhl knížku, kterou mi dal Snaut. Světla bylo ještě dost, stránky v něm zrůžověly a celý pokoj plál červení. Byly to články a práce vesměs podezřelé hodnoty, které sebral jistý Otton Ravintzer, kandidát filozofie. Každou vědu provází vždycky nějaká pseudověda, prapodivná pokřivenina, znetvořenina původní vědy vznikající v mozcích určitého typu; astronomie našla svou karikaturu v astrologii, chemie ji měla kdysi v alchymii, je tedy pochopitelné, že zrození solaristiky doprovázela úplná exploze myšlenkových zpotvořenin. A právě duševní potrava tohoto druhu byla náplní Ravintzerovy knihy, která ostatně měla — to je nutno spravedlivě dodat — jeho vlastní úvod, v němž se od onoho panoptika distancoval. Domníval se jen, a jistě ne bezdůvodně, že taková sbírka může jednou být cenným dobovým dokumentem jak pro historika, tak pro psychologa vědy.

Bertonova zpráva zaujímala v knize čestné místo. Měla několik částí. V první části byl přetištěn jeho palubní deník, ostatně velmi lakonický.

Od čtrnácti do šestnácti hodin čtyřiceti minut fiktivního času expedice byly zápisky stručné a negativní.

Výška 1000 — nebo 1200 — nebo 800 metrů — nic nového — oceán prázdný. To se opakovalo několikrát.

Pak v 16.40: Zvedá se červená mlha. Viditelnost 700 metrů. Oceán prázdný.

17.00: Mlha houstne, klid, viditelnost 400 metrů, občas jasnější místa. Sestupuji na 200.

17.20: Jsem v mlze. Výška 200. Viditelnost 20–40 metrů. Klid. Stoupám na 400.

17.45: Výška 500. Vrstva mlhy až k obzoru. V mlze — trychtýřovité otvory, jimiž prosvítá hladina oceánu. Něco se v nich děje. Pokouším se sestoupit do jednoho z těch trychtýřů.

17.52: Vidím něco jako vír — vyvrhuje žlutou pěnu. Jsem obklopen stěnou mlhy. Výška 100, sestupuji na 20.

Zde končily zápisy v Bertonově palubním deníku. Pokračováním takzvaného raportu byl výňatek z jeho chorobopisu, anebo přesněji, text výpovědi, diktované Bertonem a přerušované otázkami členů komise.

„Berton: Když jsem sestoupil na třicet metrů, dala se výška udržovat jen stěží, protože v onom kruhovitém prostoru bez mlhy vanul nárazový vítr. Musel jsem všechnu svou pozornost věnovat řízení a proto jsem nějakou dobu — snad 10 nebo 15 minut — nevyhlížel z kabiny. To způsobilo, že jsem proti své vůli vletěl do mlhy, zanesl mne do ní silný závan. Nebyla to obyčejná mlha, ale spíše jakási emulze, zřejmě koloidní, protože mi povlekla všechny okenní tabulky. Stálo mě mnoho námahy, než jsem je opět očistil. Byla nesmírně přilnavá. Odporem, který kladla mlha vrtuli, klesly mi mezitím obrátky o více než třicet procent, takže jsem začal ztrácet výšku. Protože jsem byl už i tak velmi nízko a bál jsem se, že se převrátím na vlnách, dal jsem plný plyn. Stroj sice výšku držel, ale nahoru nestoupal. Měl jsem ještě čtyři nálože raketových urychlovačů. Nepoužil jsem jich, neboť jsem se obával, že se situace může zhoršit ještě víc a že je pak budu potřebovat nutněji. Při plných obrátkách vznikala velmi silná vibrace; domyslil jsem si, že na vrtuli je povlak oné podivné emulze; na ukazovateli nosnosti jsem však měl pořád nulu, nemohl jsem s tím tedy nic dělat. Od okamžiku, kdy jsem se dostal do mlhy, jsem slunce neviděl, ale tím směrem, kde bylo, mlha červeně fosforeskovala. Kroužil jsem tedy neustále v naději, že se mi přece jen podaří najít některé z těch míst bez mlhy; a skutečně, narazil jsem na ně asi po půlhodině. Vletěl jsem do volného, téměř pravidelně kruhového prostoru o průměru několika set metrů. Kolem dokola jej uzavírala mlha bouřlivě se vařící, jako by ji zvedaly silné tepelné proudy. Proto jsem se snažil udržet se pokud možno ve středu „díry“ — tam byla atmosféra nejklidnější. Tu jsem si všiml, že hladina oceánu se změnila. Vlny téměř docela zmizely a horní vrstva té tekutiny — toho, z čeho je oceán — se stala napolo průhlednou, jen s malými zakaleninami, které se ztrácely; zakrátko se hladina vyčistila úplně a já jsem viděl do hloubky snad několika metrů. Hromadil se tam jakýsi žlutý sliz, který stoupal v tenkých kolmých stružkách vzhůru, a když se vynořil nad hladinu, měnil se ve sklovitě lesklou hmotu, začal kypět a pěnit, až nakonec tuhl; v tom okamžiku se podobal velmi hustému, připálenému cukrovému sirupu. Tento hlen či sliz se koncentroval do hrubých zauzlenin, vytvářel vyvřeliny v podobě květáku a pomalu se formoval do nejrůznějších tvarů. Pak mě to začínalo táhnout k mlžné stěně; musel jsem po několik minut vzdorovat té síle obraty stroje a věnovat se řízení. Když jsem mohl znovu pohlédnout dolů, uviděl jsem pod sebou něco, co připomínalo zahradu. Ano, zahradu. Viděl jsem stromy, zákrsky, živé ploty a pěšiny — ne skutečné, protože všechno to bylo z téže hmoty, která mezitím ztuhla už úplně a vypadala jako nažloutlá sádra. Tak nějak to vypadalo; hladina se silně leskla; spustil jsem se tak nízko, jak jen to šlo, abych si vše důkladně prohlédl.

Otázka: Měly ty stromy a ostatní rostliny listí?

Bertonova odpověď: Ne, byly to jen takové jakoby obecné tvary — něco jako model nebo schéma zahrady Ano, to je ono! Schéma. Tak nějak to vypadalo. Model zahrady, ale v přirozené velikosti. Po chvíli začalo všechno praskat, rozpukávat se, puklinami, které byly úplně černé, se pozvolna prodíraly proudy hustého slizu; část ho tuhla, část stékala, a všechno se čím dál rychleji bortilo, nakonec všechno pokryla pěna a kromě ní jsem pak už neviděl nic. Současně se mlha začala svírat ze všech stran, takže jsem zvýšil obrátky a vystoupil na 300 metrů.

Otázka: Jsi si tím naprosto jist, že to, cos viděl, připomínalo zahradu — a nic jiného?

Bertonova odpověď: Naprosto. Už také proto, že jsem tam viděl různé podrobnosti; vzpomínám si například, že na jednom místě stály v řadě jakési krychličky. Později mě napadlo, že by to mohly být úly.

Otázka: To tě napadlo až později. Ne tedy v okamžiku, kdys to viděl?

Bertonova odpověď: Ne, protože všechno to bylo jako ze sádry. A viděl jsem ještě jiné věci.

Otázka: Jaké?

Bertonova odpověď: Nedovedu říci jaké, protože jsem si je nestačil důkladně prohlédnout. Měl jsem však dojem, že pod některými keři leželo nějaké nářadí, věci podlouhlých tvarů s čnějícími zuby, jakoby sádrové odlitky malých zahradnických strojů. Ale tím si nejsem stoprocentně jist. Zato vším ostatním — ano.

Otázka: Nenapadlo tě, že je to halucinace?

Bertonova odpověď: Ne. Myslel jsem, že je to fata morgána. Halucinace to nebyly, protože jsem se cítil úplně dobře, a také proto, že jsem nikdy v životě nic takového neviděl. Když jsem vystoupil, mlha pode mnou byla těmi trychtýři úplně proděravělá, vypadala jako ementál. Některé díry byly prázdné a viděl jsem v nich rozvlněný oceán, v jiných se něco jakoby vařilo. Sestoupil jsem nad jedním takovým místem a ze čtyřiceti metrů jsem uviděl, že pod hladinou oceánu — ale docela mělko — leží zeď, která vypadala jako zeď velkého domu; prosvítala zřetelně vlnami a měla v sobě řady pravidelných pravoúhlých otvorů připomínajících okna; dokonce se mi zdálo, že se v některých těch oknech něco pohybuje. Ale to nemohu tvrdit už tak jistě. Ta zeď se začala pomalu zvedat a vynořovat se z oceánu. V celých vodopádech z ní stékal sliz a jakési rosolovité útvary, takové žilkované sraženiny. Pojednou se zeď rozlomila vedví a klesla do hlubiny tak rychle, že okamžitě zmizela. Zvedl jsem stroj ještě jednou a letěl těsně nad mlhou, takže jsem se jí téměř dotýkal podvozkem. Uviděl jsem další prázdné trychtýřovité místo; bylo snad několikrát větší než to předchozí.

Už zdaleka jsem viděl, že na hladině něco plave. Protože to bylo světlé, téměř bílé, myslel jsem, že je to Fechnerův skafandr. Utvrzoval jsem se ve své domněnce tím spíše, že tvarem se to podobalo člověku. Udělal jsem se strojem prudký obrat. Bál jsem se, že bych to místo mohl přeletět a už ho nenajit; ta postava se pak trochu nadzvedla, takže to vypadalo, jako by šlapala vodu nebo stála po pás ve vodě. Spěchal jsem a sestoupil tak nízko, že jsem ucítil, jak podvozek zavadil o něco měkkého, snad o hřbet vlny, protože vlny byly v těch místech vysoké. Ten člověk, ano, byl to člověk, neměl na sobě skafandr. Přesto se však hýbal.

Otázka: Viděl jsi jeho obličej?

Bertonova odpověď: Viděl.

Otázka: Kdo to byl?

Bertonova odpověď: Bylo to dítě.

Otázka: Jaké dítě? Viděls je už někdy někde?

Bertonova odpověď: Ne. Nikdy. Aspoň si nevzpomínám. Ostatně, sotva jsem se k němu přiblížil — byl jsem od něho takových čtyřicet metrů nebo ještě o něco dál — uvědomil jsem si, že s ním není něco v pořádku.

Otázka: Co tím myslíš?

Bertonova odpověď: Hned to vysvětlím. Napřed jsem nevěděl, v čem to je. Teprve po chvíli mi to došlo: bylo neobyčejně veliké. Když řeknu obrovské, je to málo. Měřilo snad čtyři metry. Vzpomínám si přesně, že když jsem zavadil podvozkem o hladinu, jeho obličej byl o něco výše než můj, a i když jsem v kabině seděl, musel jsem v tom okamžiku být aspoň tři metry nad hladinou oceánu.

Otázka: Jestliže postava byla tak velká, jak jsi mohl vědět, že je to dítě?

Bertonova odpověď: Protože to bylo velmi malé dítě.

Otázka: Nemyslíš, Bertone, že tvoje odpověď je nelogická?

Bertonova odpověď: Ne. Vůbec ne. Viděl jsem totiž jeho obličej. A také tělesné proporce byly dětské. Řekl bych, že to bylo… skoro nemluvně. Ačkoliv ne, to bych přeháněl — byly mu tak dva nebo tři roky. Mělo černé vlasy a modré oči, obrovské! A bylo nahé. Úplně nahé; jako novorozeně. Bylo mokré, nebo spíš slizké, kůže se mu leskla.

Ten pohled na mne zapůsobil přímo otřesně. Už jsem nevěřil na žádnou morgánu. Viděl jsem to dítě příliš jasně. Zvedalo se a klesalo s pohybem vln, ale nezávisle na tom se ještě pohybovalo; a to bylo odporné!

Otázka: Proč? Co vlastně dělalo?

Bertonova odpověď: Vypadalo — no, jako v nějakém panoptiku, jako panna, ale živá panna. Otvíralo a zavíralo ústa a vykonávalo nejrůznější pohyby — zkrátka odporné. Ano, protože to nebyly jeho pohyby.

Otázka: Jak to myslíš?

Bertonova odpověď: Nepřiblížil jsem se k němu víc než asi na osmnáct až dvacet metrů. Ale už jsem řekl, jak obrovské bylo, a proto jsem je viděl neobyčejně přesně. Oči se mu blýskaly a vůbec působilo dojmem živého dítěte. Jenom ty pohyby — jako by je někdo zkoušel… jako by si je někdo ověřoval…

Otázka: Snaž se vysvětlit blíže, co tím myslíš.

Bertonova odpověď: Nevím, jestli se mi to podaří. Měl jsem takový dojem. Bylo to spíš intuitivní. Nepřemýšlel jsem o tom. Ty pohyby byly nepřirozené.

Otázka: Chceš tím říci, že dejme tomu ruce se pohybovaly tak, jak se lidské ruce pohybovat nemohou, protože jim v tom brání omezená pohyblivost kloubů?

Bertonova odpověď: Ne, vůbec ne. Ale… ty pohyby neměly vůbec žádný smysl. Každý pohyb obyčejně někam směřuje, k něčemu slouží…

Otázka: Myslíš? Pohyby nemluvněte nemusí nikam směřovat.

Bertonova odpověď: To vím. Ale pohyby nemluvněte jsou chaotické, nekoordinované. Generalizované. Kdežto tyhle byly… už to mám! Byly metodické. Dítě je provádělo po pořádku, v celých skupinových sériích. Jako by někdo chtěl zjistit, co je to dítě schopno udělat s rukama, s tělem a s ústy; nejhorší to bylo s obličejem, snad proto, že obličej toho nejvíc vyjadřuje, a tenhle obličej vypadal jako obličej… ne, nenacházím pro něj jméno. Byl živý, ano, ale přesto nebyl lidský. Abyste mi rozuměli, podoba ano, naprosto, i oči, pleť a všechno ostatní, ale výraz, mimika — ne.

Otázka: Jaké to byly grimasy? Víš, jak vypadá tvář člověka v epileptickém záchvatu?

Bertonova odpověď: Ano. Viděl jsem takový záchvat. Rozumím, co myslíte. Ne, to bylo něco jiného. Při padoucnici dochází ke křečovitým stahům a záškubům, ale tohle byly pohyby naprosto plynulé a souvislé, ne neohrabané, nýbrž — abych tak řekl — harmonické. Nenalézám jiného označení. A stejně tak mimika obličeje. Jenže obličej nemůže vypadat tak, aby jedna polovina byla veselá, a druhá smutná, aby jedna jeho část vyhrožovala anebo vyjadřovala strach, a druhá triumfovala nebo něco takového; ale u toho dítěte se objevovalo právě toto. A kromě toho probíhaly všechny ty pohyby i mimická hra neobyčejně rychle. Byl jsem tam jen velmi krátkou dobu, snad deset vteřin. Nevím, možná že ani ne.

Otázka: A to chceš tvrdit, že to všechno jsi stačil postřehnout za tak krátkou dobu? Ostatně, jak víš, jak dlouho to trvalo? Díval ses na hodinky?

Bertonova odpověď: Ne. Nedíval jsem se na hodinky, ale létám už šestnáct let. Při mém povolání musí člověk umět odhadnout čas s přesností na vteřinu, myslím tím délku chvíle, je to už takový reflex. Je to nutné při přistávání. Pilot, který nedovede — a to bez ohledu na okolnosti — určit, zda nějaký jev trvá pět nebo deset vteřin, nebude nikdy stát za mnoho. A stejně je to se schopností pozorovat. Člověk se učí celá léta postřehnout všechno v době co nejkratší.

Otázka: To je všechno, cos viděl?

Bertonova odpověď: Ne. Ale na to ostatní se už tak přesně nepamatuju. Je možné, že toho bylo na mne přespříliš. Měl jsem dojem, že mám mozek jakoby ucpaný. Mlha se opět začala kolem mne svírat a musel jsem vystoupit nahoru. Zřejmě jsem vystoupil, ale nevzpomínám si, jak a kdy jsem to udělal. Poprvé v životě jen taktak že jsem nepřevrhl stroj. Ruce se mi třásly, že jsem nebyl schopen pořádně v nich udržet řízení. Myslím, že jsem něco křičel a volal základnu, ačkoliv jsem věděl, že spojení nefunguje.

Otázka: Pomýšlel jsi tehdy na návrat?

Bertonova odpověď: Ne. Protože nakonec, když jsem už vystoupil nad mlhu, řekl jsem si, že v některé z těch děr snad bude Fechner. Vím, zní to nesmyslně, ale myslel jsem si to. Jestliže se dějí takové věci, pak se mi možná podaří najít Fechnera. Proto jsem se rozhodl, že sestoupím pokud možno do nejvíce trychtýřů v mlze. Ale po třetím sestupu, po tom, co jsem tam uviděl, jsem pochopil, že by to bylo nad mé síly. Zkrátka už jsem nemohl. To musím přiznat, ostatně už to víte. Přišly na mne mdloby a zvracel jsem v kabině. Nevěděl jsem, co to je. Dosud nikdy mě nepřepadla slabost.

Otázka: Byly to příznaky otravy, Bertone?

Bertonova odpověď: Je to možné. Nevím. Ale to, co jsem při třetím sestupu uviděl, jsem si nevymyslil, nebylo to způsobeno otravou.

Otázka: Jak to můžeš vědět?

Bertonova odpověď: Nebyly to halucinace. Halucinace jsou přece výtvorem mého vlastního mozku, ne?

Otázka: Ano.

Bertonova odpověď: No právě! A tohle můj mozek vytvořit nemohl. Tomu nikdy neuvěřím. Nebyl by schopen vyprodukovat něco takového.

Otázka: Řekni nám raději, co to bylo, ano?

Bertonova odpověď: Napřed musím vědět, jak budete posuzovat to, co jsem řekl dosud.

Otázka: Jaký to má význam?

Bertonova odpověď: Pro mne — zásadní. Řekl jsem vám, že jsem viděl něco, na co nikdy nezapomenu. Jestliže komise uzná, že v tom, co jsem řekl dosud, je aspoň jedno procento pravděpodobnosti, a že je tedy nutno zahájit výzkum oceánu tímto směrem, pak řeknu všechno. Ale jestliže to bude komise považovat za nějaké moje přeludy, neřeknu nic.

Otázka: Proč?

Bertonova odpověď: Protože obsah mých halucinací, i kdyby volaly k nebi o pomstu, je mou soukromou věcí. Kdežto obsah mých pozorování na Solaris nikoli.

Otázka: To tedy znamená, že odmítáš všechny další výpovědi až do chvíle, kdy kompetentní orgány expedice o tom rozhodnou? Protože je ti snad jasné, že komise sama není oprávněna rozhodnout okamžitě.

Bertonova odpověď: Přesně tak.“

Tím končil první protokol. Byl tam ještě úryvek druhého, který byl sepsán jedenáct dní poté:

„Předseda:… komise, složená ze tří lékařů, tří biologů, jednoho fyzika, jednoho strojního inženýra a zástupce vedoucího expedice, to vše uvážila a došla k přesvědčení, že události vylíčené Bertonem jsou projevem halucinatorního syndromu, k němuž došlo následkem otravy atmosférou planety, jež vyvolala stavy zatemnění mysli doprovázené podrážděním asociačních center mozkové kůry, a že těmto událostem neodpovídá ve skutečnosti nic, anebo téměř nic.

Berton: Co znamená to ‚nic, anebo téměř nic'? Co je to — ‚téměř nic'? Jak je to velké?

Předseda: Ještě jsem neskončil. Zvlášť bylo zaprotokolováno votum separatum doktora fyzikálních věd Archibalda Messengera, který prohlásil, že to, co vypověděl Berton, mohlo se podle jeho mínění stát ve skutečnosti a že by bylo záhodno důkladně to prozkoumat. To je všechno.

Berton: Opakuji svou otázku, kterou jsem vyslovil před chvílí.

Předseda: Odpověď je jednoduchá. ‚Téměř nic' znamená, Bertone, že popud k tvým halucinacím mohly skutečně dát určité reálné jevy. I naprosto normální člověk může za větrné noci považovat pohybující se keř za nějakou postavu. A což teprve na cizí planetě, a je-li ke všemu rozum pozorovatele ovlivněn působením jedu. Pro tebe, Bertone, v tom není nic ponižujícího. Jak ses tedy rozhodl teď, když znáš náš názor?

Berton: Rád bych napřed věděl, jaké následky bude mít ono votum separatum doktora Messengera.

Předseda: Praktický žádné. To znamená, že výzkum v tomto směru zahájen nebude.

Berton: Je to, co tady říkáme, protokolováno?

Předseda: Je.

Berton: Pak bych tedy chtěl prohlásit, že podle mého přesvědčení komise neublížila mně — já jsem tady vedlejší — ale duchu celé expedice. A jak jsem už řekl při své první výpovědi, na další otázky nebudu odpovídat.

Předseda: To je vše?

Berton: Ano. Ale rád bych se setkal s doktorem Messengerem. Je to možné?

Předseda: Přirozeně.“

Tím končil druhý protokol. Na dolním okraji stránky byla ještě drobným písmem přičiněna poznámka, v níž se říkalo, že příští den se uskutečnil mezi dr. Messengerem a Bertonem téměř tříhodinový důvěrný rozhovor, po němž se dr. Messenger obrátil na radu expedice a požadoval, aby pilotovy výpovědi byly znovu prozkoumány. Tvrdil, že pro to mluví nová, dodatečná fakta, která mu sdělil Berton, ale která bude moci uvést ve známost teprve tehdy, přijme-li rada kladné rozhodnutí. Rada expedice ve složení Shannahan, Timolis a Trahier se k tomuto návrhu vyslovila záporně a tím byla celá záležitost uzavřena.

V knize byla dále ještě fotokopie jedné stránky dopisu, který se našel v Messengerově pozůstalosti. Byl to pravděpodobně koncept dopisu; Ravintzerovi se nepodařilo zjistit, zda byl tento dopis odeslán, ani jaké byly jeho důsledky.

„… její pyramidální tupost,“ začínal reprodukovaný text. „Ve strachu o svou autoritu odmítla rada, to jest Shannahan a Timolis — abych byl konkrétní — (protože Trahierův hlas je bezvýznamný) můj požadavek. Obracím se nyní přímo na Institut, ale jistě chápeš, že je to jen bezmocný protest. Zavázán čestným slovem, nemohu Ti bohužel sdělit, co mi řekl Berton. Rozhodnutí rady ovlivnila zřejmě skutečnost, že s tak významným objevem přišel člověk bez jakékoli vědecké aprobace, ačkoliv nejeden vědec by tomu pilotovi mohl závidět duchapřítomnost a pozorovací talent. Pošli mi, prosím Tě obratem:

1. Fechnerův životopis s přihlédnutím k jeho dětství,

2. všechno, co víš o jeho rodině a rodinných poměrech; prý zanechal po sobě malé dítě,

3. topografii obce, v níž vyrůstal.

Chtěl bych Ti ještě říci, co já si o tom všem myslím. Jak víš, nějaký čas po Fechnerově a Carrucciho odletu ze základny vznikla v centru červeného slunce skvrna, která svým korpuskulárním zářením znemožnila rádiové spojení, a to — jak vyplývá z měření sateloidu — především na jižní polokouli, tedy tam, kde byla naše základna. Fechner a Carrucci se od základny vzdálili ze všech průzkumných skupin nejdále.

Tak hustou a při absolutním bezvětří vytrvale ležící mlhu jako v den katastrofy jsme nezaznamenali za celou dobu našeho pobytu na planetě.

Domnívám se, že to, co Berton viděl, byla část ‚operace člověk', kterou ta slizká nestvůra podnikala. Původním zdrojem všech útvarů, které Berton viděl, byl Fechner — jeho mozek, podrobený jakési pro nás nepochopitelné ‚psychické pitvě ; bylo to experimentální znovuvytvoření, jakási rekonstrukce některých (zřejmě nejsilnějších) stop z jeho paměti.

Vím, že to zní fantasticky, vím, že se mohu mýlit. Prosím Tě tedy o pomoc; teď právě jsem na Alariku a budu tady očekávat Tvou odpověď.

Tvůj A.“

Už jsem téměř na čtení neviděl, tak se setmělo; kniha v mých rukou zšedla, tisk se mi začal před očima rozmazávat, ale prázdný konec stránky naznačoval, že jsem dospěl ke konci příběhu, který jsem ve světle svých vlastních zážitků považoval za velmi pravděpodobný. Otočil jsem se k oknu. Hledělo na mne temně fialovým čtvercem. Nad obzorem doutnalo ještě několik oblaků jako dohořívající uhlí. Oceán jsem neviděl, byl zahalen tmou. Slyšel jsem slabé třepotání papírových proužků nad ventilátory. Prohřátý vzduch se slabou příchutí ozónu se ani nepohnul. Celá stanice byla pohroužena do absolutního ticha. Napadlo mě, že na našem rozhodnutí zůstat není nic hrdinského. Období heroických zápasů s planetou, odvážných výprav, otřesných smrtí, jako například první oběti oceánu, Fechnera, už dávno skončilo. Už mě téměř nezajímalo, kdo jsou Snautovi a Sartoriovi „hosté“. Za nějakou dobu, pomyslil jsem si, se přestaneme před sebou stydět a jeden druhého se stranit. Jestliže nebudeme moci zbavit se „hostů“, tak si na ně zvykneme a budeme s nimi žít. A jestliže jejich Stvořitel změní pravidla hry, přizpůsobíme se i těm novým, i když snad nějakou dobu budeme váhat a stavět se na zadní, i když si třeba někdo z nás vezme život; nakonec však i onen budoucí stav najde svou rovnováhu.

Pokoj začala naplňovat tma, která se čím dál víc podobala tmě na Zemi. Svítily v ní už jen bílé tvary umyvadla a zrcadla. Vstal jsem, popaměti jsem na poličce našel kus vaty, otřel jsem si navlhčeným tampónem obličej a lehl si naznak do postele. Kdesi nade mnou hned sílilo a hned zase sláblo třepotání u ventilátorů, připomínající šelest můřích křídel. Neviděl jsem už ani okno, všechno pohltila čerň. Jen proužek nějakého odlesku přicházející kdovíodkud visel v té tmě přede mnou, nevím, zda na stěně, nebo někde v hlubinách prázdnoty za oknem. Vzpomněl jsem si, jak mě včera navečer vyděsila prázdnota zdejšího prostoru, a téměř jsem se tomu usmál. Nebál jsem se ho. Ničeho jsem se nebál. Zvedl jsem k očím zápěstí. Ciferník svítil fosforeskujícím věnečkem čísel. Za hodinu vyjde modré slunce. S rozkoší jsem se poddával vládnoucí tmě, dýchal jsem zhluboka, prázdný, zbaven všech myšlenek.

Jednu chvíli, když jsem se pohnul, ucítil jsem plochý tvar magnetofonu, jak mě tlačí do boku. Pravda! Gibarian. Jeho hlas zvěčněný na pásku. Vůbec mě nenapadlo vzkřísit ho, poslechnout si ho. To bylo vše, co jsem pro něho mohl ještě učinit. Vytáhl jsem magnetofon z kapsy, že jej schovám pod postel. Vtom jsem uslyšel šramot a slabé vrznutí otvíraných dveří.

„Krisi?…“ ozval se tichý, šepotu se blížící hlas. „Jsi tady, Krisi? Je tu taková tma,“

„To nic,“ řekl jsem. „Neboj se. Pojď ke mně.“