ROZHOVOR



Když jsem se příští den vrátil od oběda, našel jsem na stole lístek od Snauta. Oznamoval mi, že Sartorius přerušil prozatím práci na anihilátoru a že chce ještě jako poslední pokus ozářit oceán svazkem tvrdých paprsků.

„Harey, miláčku,“ řekl jsem, „musím jít za Snautem.“ Červený východ hořel v okenních tabulích a rozděloval pokoj na dvě části. Byli jsme v namodralém stínu. Všechno mimo něj se zdálo z mědi, člověk měl dojem, že každá kniha, spadne-li z police, musí zařinčet. „Jde o ten experiment. Jenom nevím, jak to uděláme. Radši bych, rozumíš…“ odmlčel jsem se.

„Nemusíš se omlouvat, Krisi. Tolik bych chtěla… Nebude to dlouho trvat?“

„Chvíli to trvat bude,“ řekl jsem. „Poslyš, a kdybys šla se mnou a počkala na chodbě?“

„Dobře. Ale co když to nevydržím?“

„Jaké to vlastně je?“ zeptal jsem se a rychle jsem dodal: „Neptám se tě ze zvědavosti, rozumíš, ale je možné, že když si to objasníš, že to budeš umět sama ovládnout.“

„Je to strach,“ řekla. Trochu pobledla. „Nedovedu ani říct, čeho se bojím, protože se vlastně nebojím, ale… ale jako bych se ztrácela sama v sobě. Nakonec, v posledním okamžiku, pocítím ještě takový nějaký… snad stud, nevím, neumím to říct. A potom už nic. Proto jsem si myslila, že je to nějaká nemoc…“ dokončila tišeji a zarazila se.

„Je možné, že to tak probíhá jenom tady, na téhle prokleté stanici,“ řekl jsem. „Pokud jde o mne, udělám všechno, abychom se odtud co nejdřív dostali.“

„Myslíš, že to půjde?“ otevřela široce oči.

„Proč by to nemělo jít? Nejsem přece ke stanici přikovaný… bude to ostatně záležet i na tom, na čem se dohodnu se Snautem. Co myslíš, jak dlouho můžeš být sama?“

„Přijde na to…“ řekla pomalu. Sklonila hlavu. „Jestliže budu slyšet tvůj hlas, tak to snad nějak svedu.“

„Radši bych, kdybys neslyšela, co mluvíme. Ne snad že bych chtěl před tebou něco skrývat, ale nevím, nemůžu vědět, co řekne Snaut.“

„Nemusíš nic vysvětlovat. Rozumím. Postavím se tak, abych slyšela jenom zvuk tvého hlasu. To mi bude stačit.“

„Tak já mu teď zatelefonuju z pracovny. Nechám otevřené dveře.“ Přikývla.

Prošel jsem stěnou červených paprsků na chodbu, která se mi tím náhlým přechodem zdála téměř červená, třebaže byla osvětlena umělým světlem. Dveře do malé pracovny byly dokořán. Zrcadlové střepiny Dewarovy termosky před řadou velkých nádrží s tekutým plynem byly poslední známkou nočních událostí. Když jsem zvedl sluchátko a vytočil číslo radiokabiny, malá obrazovka se rozjasnila. Namodralá blána světla, která jakoby zevnitř povlékala matné sklo, praskla a přímo do očí se mi díval Snaut, opírající se bokem o opěradlo vysoké židle. „Buď zdráv,“ řekl.

„Přečetl jsem si ten lístek. Chtěl bych si s tebou promluvit. Můžu přijít?“

„Můžeš. Hned?“

„Hned.“

„Budeš vítán. Přijdeš… s doprovodem?“

„Ne.“

Jeho do bronzova spálený, hubený obličej s tlustými příčnými vráskami na čele, nakloněný kose přes vypouklé sklo, takže vypadal jako nějaká podivná ryba vyhlížející sklem akvária, vzal na sebe mnohoznačný výraz.

„No, no!“ řekl. „Tak tedy čekám.“

„Můžeme jít, drahoušku,“ začal jsem s nepříliš přirozenou veselostí v hlase, vcházeje do pokoje skrz červené pruhy světla, za nimiž jsem viděl jen nejasnou Hareyinu siluetu. Hlas mi selhal; seděla zaklíněna do křesla, paže opleteny kolem postranních opěradel. Buď uslyšela mé kroky pozdě, anebo se nemohla dost rychle zbavit té strašné křeče a zaujmout normální pozici, zkrátka viděl jsem ji vteřinu bojovat s tou nepochopitelnou silou, která se v ní skrývala. Srdce mi sevřel slepý, šílený vztek smíšený se soucitem. Kráčeli jsme mlčky dlouhou chodbou, procházeli jejími jednotlivými sekcemi natřenými různými barvami, které měly — podle mínění architektů — zpestřovat pobyt v pancéřové skořápce. Už z dálky jsem viděl pootevřené dveře radiokabiny. Daleko do chodby z nich tryskal pruh rudé záře, protože i sem svítilo slunce. Pohlédl jsem na Harey, která se nepokoušela ani o úsměv. Viděl jsem, jak se celou cestu soustředěně připravuje na boj sama se sebou. Blížící se vypětí změnilo už teď její obličej, který pobledl a jako by se zmenšil. Patnáct dvacet kroků ode dveří se zastavila. Otočil jsem se k ní, ona do mne strčila konečky prstů, abych už šel, a mně se najednou mé plány, Snaut, experiment, celá stanice, všechno nezdálo ničím proti utrpení, s nímž sem přišla změřit své síly. Zmocnil se mne najednou pocit, že jsem katem, a už jsem se chtěl otočit a vrátit, když vtom přerušil široký slunečný pruh, zlomený na stěně chodby, lidský stín. Zrychlil jsem krok a vstoupil do kabiny. Snaut stál hned u prahu, jako by mi právě vycházel vstříc. Červené slunce viselo v přímce za ním a zdálo se, že z jeho vlasů vychází purpurová záře. Hezkou chvíli jsme na sebe hleděli beze slova. Jako by zkoumal mou tvář. Jeho výraz jsem neviděl, oslněn jasným oknem. Obešel jsem Snauta a postavil se k vysokému pultu, z něhož trčely pružné lodyhy mikrofonů. Otočil se pomalu na místě a klidně mě sledoval s tím svým lehkým zakřivením rtů, které — aniž se vlastně podstatně měnilo — znamenalo jednou úsměv, jindy projev únavy. Aniž ze mne spustil oči, přistoupil k plnostěnné kovové skříni, před níž byly po obou stranách navršeny hromady náhradních radiosoučástek, termoelektrických článků a nástrojů, přitáhl si tam židli a posadil se na ni tak, že se opíral zády o nalakované dveře.

Mlčení, které jsme až do té chvíle zachovávali, bylo už přinejmenším podivné. Zaposlouchal jsem se do něho a soustředil všechnu pozornost na ticho v chodbě, kde zůstala Harey, ale neozval se odtamtud sebemenší šelest.

„Kdy budete hotovi?“ zeptal jsem se.

„Mohli bychom začít třeba už dneska, ale nějaký čas nám zabere ještě ten záznam.“

„Záznam? Myslíš encefalogram?“

„No ovšem, souhlasil jsi přece. Co zas máš?“ odmlčel se.

„Nic, nic.“

„Tak tedy?“ promluvil Snaut, když se mezi námi opět začalo vršit mlčení.

„Ona už ví… o sobě,“ ztišil jsem hlas téměř do šepotu. Zvedl obočí.

„Opravdu?“

Měl jsem dojem, že ho to ve skutečnosti nepřekvapilo. Proč tedy hraje? V jednom okamžiku jsem ztratil chuť mluvit dále, ale přemohl jsem se. Budu to považovat za loajálnost, pomyslil jsem si, ne-li už za něco víc.

„Začala něco tušit zřejmě po naší rozmluvě v knihovně, pozorovala mě, spojila si jedno s druhým, pak našla Gibarianův magnetofon a poslechla si pásek…“

Nezměnil polohu, stále se opíral o skříň, ale v jeho očích se objevil drobný záblesk. Já jsem stál u pultu a měl jsem přímo proti sobě křídlo pootevřených dveří na chodbu. Ztišil jsem hlas ještě více:

„Dnes v noci, zatímco jsem spal, se pokusila o sebevraždu. Tekutý kyslík…“

Něco zašelestilo, ne silněji než průvan mezi volně položenými papíry. Znehybněl jsem a zaposlouchal se do toho, co se dělo na chodbě. Ale zdroj šramotu byl blíže. Zaharašilo to jako myš… Myš! Nesmysl. Tady nejsou přece myši. Po očku jsem pozoroval sedícího Snauta.

„No a?“ řekl klidně.

„To se ví, že se jí to nepodařilo… buď jak buď, ví, kdo je.“

„Proč mi to říkáš?“ zeptal se znenadání. Nevěděl jsem v prvním okamžiku, co mám říci.

„Chci, abys o tom věděl… abys byl informován, co a jak,“ zamumlal jsem.

„Varoval jsem tě.“

„Chceš říct, žes to věděl?“ zvýšil jsem mimoděk hlas.

„Ne. Ovšem že ne. Ale říkal jsem ti přece, jak se věci mají. Když se objeví, je každý ‚host' téměř fantomem, kromě neuspořádané změti vzpomínek a obrazů, které načerpal od svého… Adama… je vlastně prázdný. Čím déle je tady s tebou, tím více se počlověčuje. A také se osamostatňuje, až po určitou mez, samozřejmě. Proto čím déle existuje, tím hůř…“

Odmlčel se. Pohlédl na mne nedůvěřivě a prohodil nedbale:

„Ona ví všechno?“

„Ovšem, přece povídám.“

„Všechno? I to, že tady byla už jednou a tys…“

„Ne!“

Usmál se.

„Kelvine, poslyš, jestliže jsi už tak daleko… co chceš vlastně dělat? Opustit stanici?“

„Ano.“

„S ní?“

„Ano.“

Mlčel, jako by uvažoval o odpovědi, ale kromě toho bylo v jeho mlčení ještě něco… Co? Opět zašelestil ten nepostřehnutelný závan, někde docela blízko, jakoby za tenkou stěnou. Pohnul se na židli.

„Výborně,“ řekl Snaut. „Co se na mne tak koukáš? Myslil sis, že ti budu stát v cestě? Budeš si dělat, co budeš chtít, kamaráde. To by to tady dopadlo, kdybychom si při tom všem začali ještě s násilím! Nehodlám tě přesvědčovat, povím ti jenom tolik: snažíš se jednat jako člověk — v situaci, která není lidská. Snad je to krásné, ale je to zbytečné. Ostatně ani tou krásou si nejsem tak docela jist, protože — může být krásné to, co je nesmyslné? Ale o to teď nejde. Ty se vzdáváš dalších pokusů, chceš odejít a ji vzít s sebou. Je to tak?“

„Je.“

„Jenže i to je… pokus. Nemyslíš?“

„Jaký pokus? Jestli ona… bude moci?… Když půjde spolu se mnou, pak nevidím…“

Hovořil jsem čím dál pomaleji, až jsem se nakonec odmlčel. Snaut si maličko povzdychl.

„My všichni tady děláme pštrosí politiku, Kelvine, ale aspoň to víme a nehrajeme si na šlechetné.“

„Na nic si nehraju.“

„Dobře, nechtěl jsem tě urazit. Beru zpět, co jsem řekl o šlechetnosti, ale pštrosí politika platí. Ty ji děláš ve zvlášť nebezpečné formě. Klameš sebe i ji a ještě jednou sebe. Znáš podmínky, za nichž je systém z neutrinové hmoty stabilní?“

„Neznám. A ty taky ne. Ty nezná nikdo.“

„Ovšem že ne. Ale jedno víme: že totiž takový systém je nestabilní a může existovat jenom za předpokladu, že je neustále napájen energií. Vím to od Sartoria. Ta energie vytváří vírové stabilizační pole. A teď: je zdroj tohoto pole vně ‚hosta'? Anebo se nachází v jeho těle? Chápeš ten rozdíl?“

„Chápu,“ řekl jsem zvolna. „Jestliže je to vnější zdroj, pak… ona… pak… tento…“

„Pak se systém v okamžiku, kdy se vzdálí od Solaris, rozpadne,“ dokončil místo mne. „Předvídat to nemůžeme, ale tys přece už udělal pokus. Ta raketa, kterou jsi vystřelil… ta ještě pořád obíhá, víš to přece. Ve volné chvilce jsem si dokonce vypočetl parametry její dráhy. Můžeš vzlétnout, dostat se na její oběžnou dráhu, přiblížit se k ní a ověřit si, co se stalo s… pasažérkou…“

„Ty šílíš!“ řekl jsem.

„Myslíš? No… a co takhle… vrátil tu raketu sem? To se dá udělat. Je řízena dálkově. Stáhneme ji z oběžné dráhy a…“

„Přestaň!“

„Taky ne? Pak je tu tedy ještě jeden způsob, velmi jednoduchý. Raketka nemusí vůbec přistát na stanici. Prosím, ať si obíhá dále. My se s ní jen spojíme rádiem; jestliže ona žije, tak se ozve…“

„Ale vždyť… ale vždyť tam už dávno došel kyslík!“ vykoktal jsem těžce.

„Třeba se obejde bez kyslíku. Tak co, zkusíme to?“

„Snaute… Snaute…“

„Kelvine… Kelvine…“ posmíval se mi nahněvaně. „Zamysli se přece sám nad sebou! Koho chceš udělat šťastným? Spasit? Sebe? Ji? A kterou? Tuhle nebo tu první? Na obě ti už odvaha nestačí? Tak vidíš, kam to vede! Říkám ti naposled: tohle, to všechno tady, je situace vymykající se jakékoli morálce.“

Pojednou jsem uslyšel totéž šramocení jako předtím; jako by někdo škrábal nehty po stěně. Nevím, proč se mne zmocnil jakýsi pasivní, blátivý klid. Bylo mi, jako bych se na celou situaci, na nás dva, na všechno díval z nesmíme dálky obráceným dalekohledem: všechno bylo malilinkaté, trochu směšné, nedůležité.“

„Tak dobrá,“ řekl jsem. „A co bych tedy měl podle tebe udělat? Zbavit se jí? Zítra se objeví další, stejná. A pak tedy ještě jednou? A třeba každý den? Jak dlouho? Proč? Co z toho budu mít? A co z toho budeš mít ty? Sartorius? Stanice?“

„Ne, napřed mi odpověz ty. Ty s ní odstartuješ a — dejme tomu — budeš svědkem nastávající změny. Za pár minut spatříš před sebou…“

„No co?“ řekl jsem jízlivě. „Nestvůru? Démona? Co?“

„Ne. Obyčejnou prachobyčejnou agónii. Tys už opravdu uvěřil v jejich nesmrtelnost? Ujišťuji tě, že hynou… Co uděláš pak? Vrátíš se pro… rezervu?“

„Přestaň!!!“ vřískl jsem se sevřenými pěstmi. Prohlížel si mě se shovívavým výsměchem v očích.

„A hele, to já mám přestat? Řeknu ti, že být na tvém místě, dál bych už o tom nemluvil. To raději dělej něco jiného, můžeš například — ze msty — bičovat metlami oceán. Oč ti vlastně jde? Jestliže tedy.“ zamával rukou žertovně jako na rozloučenou a zároveň zvedl oči ke stropu, jako by sledoval nějakou vzdalující se postavu, „tak budeš ničema? A takhle ničema nebudeš? Když se usmíváš, zatímco se ti chce výt, když předstíráš radost a klid, zatímco by sis nejraději hryzal prsty — to nejsi ničema? A co když není možné tady nebýt? Co pak? Budeš tady dělat scény Snautovi, který je přece vším vinen, ano? Pak jsi tedy ještě ke všemu pitomec, kamaráde…“

„To mluvíš o sobě,“ řekl jsem se skloněnou hlavou. „Já… já ji mám rád.“

„Koho? Svoji vzpomínku?“

„Ne. Ji. Už jsem ti říkal, co chtěla udělat. Takhle by nejednal ani leckterý… skutečný člověk.“

„Sám to přiznáváš, když říkáš…“

„Nechytej mě za slovíčka.“

„Dobře. Ona tě má tedy ráda. A ty ji chceš mít rád. To není totéž.“

„Mýlíš se.“

„Kelvine, je mi to trapné, ale o svých intimních záležitostech jsi začal ty sám. Nemáš rád. Máš rád. Ona je ochotna vzít si život. Ty taky. Moc dojemné, moc krásné, vznešené, jak si jen přeješ. Jenže to všechno tady nemá co dělat. Nemá. Rozumíš? Ne, ty to nechceš pochopit. Zamotal ses do hry sil, které neovládáme, do začarovaného kruhu, jehož je ona součástí. Jednou jeho fází. Opakujícím se rytmem. Kdyby byla… kdybys byl pronásledován nějakou maškarou, třebaže by byla ochotna udělat pro tebe všechno, neváhal bys ani na okamžik a zbavil by ses jí. Je to tak?“

„Je.“

„Nuže… je tedy možné, že ona právě proto není taková maškara! To ti svazuje ruce? Vždyť o to právě jde, abys je měl svázané!“

„To je jen další domněnka k tomu milionu hypotéz tam v knihovně. Snaute, dej si přece říct, ona je.. ne. Nechci s tebou o tom mluvit.“

„Dobrá. Ale začal jsi sám. Jenom si ještě uvědom, že ona je v podstatě zrcadlo, které odráží část tvého mozku. Jestliže je tak skvělá, pak jen proto, že tak skvělé byly tvé vzpomínky. Tys poskytl recept. Začarovaný kruh, nezapomeň!“

„Co tedy ode mne chceš? Abych ji.. abych se jí zbavil? Už jsem se tě ptal: proč bych to měl udělat? Neodpověděls mi.“

„Odpovídám ti tedy teď. Já jsem tě k té rozmluvě nezval. Tvé záležitosti jsem nechal na pokoji. Nic ti nezakazuju ani nepřikazuju a neudělal bych to, ani kdybych mohl. To ty, tys přišel sem a všecko jsi mi vyklopil. A víš proč? Ne? Proto, abych to z tebe sňal. Svalil. Znám tíhu toho břemene, kamaráde! Ano, znám — a neskákej mi do řeči! Já ti v ničem nebráním, ale ty, ty chceš, abych ti bránil. Kdybych se ti postavil do cesty, snad bys mi i rozbil hlavu. To bys pak měl co dělat se mnou, s někým, kdo je uplácán z téže krve a hlíny jako ty, ty a sám by ses cítil jako člověk. Ale takhle… nevíš si s tím rady, a proto diskutuješ se mnou… ale v podstatě sám se sebou! Neříkej mi, že by ses svíjel žalem, kdyby najednou zmizela… ne, nic mi neříkej!“

„No tohle! Já tady přijdu za tebou, že ti řeknu jen tak, z loajality, že mám v úmyslu opustit s ní stanici…“ odrážel jsem jeho útok, ale mně samému to znělo nepřesvědčivě. Snaut pokrčil rameny.

„Je docela možné, že budeš trvat na svém. A jestliže já jsem o tom vůbec začal mluvit, pak jenom proto, že stoupáš pořád výš, a pád z výšky, však víš… Přijď zítra ráno asi tak v devět nahoru k Sartoriovi… Přijdeš?“

„K Sartoriovi?“ podivil jsem se. „On přece k sobě nikoho nepouští, říkal jsi, že ani volat ho nejde.“

„Teď to, myslím, nějak zvládl. Nevím, my se o tom nebavíme, abys věděl. Ty jsi… to je něco úplně jiného. No nic. Přijdeš ráno?“

„Přijdu,“ zabručel jsem. Hleděl jsem na Snauta. Měl levou ruku jakoby neúmyslně schovánu za dveřmi skříně. Kdy se pootevřely? Asi už dost dávno, ale v zápalu rozhovoru, pro mne tak strašného, jsem si toho ani nevšiml. Jak nepřirozeně to vypadalo… Jako by… tam něco schovával. Anebo jako by ho tam někdo za tu ruku držel. Olízl jsem si rty.

„Snaute, copak to?…“

„Jdi,“ řekl tiše, velmi klidně. „Jdi už.“

Opustil jsem ho a zavřel za sebou dveře. Venku dohasínaly poslední zbytky rudého dne. Harey seděla na podlaze asi o deset kroků dál, těsně u stěny. Když mě uviděla, vyskočila.

„Vidíš?!…“ řekla a pohlédla na mne třpytícíma se očima. „Podařilo se to, Krisi… Mám takovou radost. Třeba… třeba se to bude pořád zlepšovat…“

„Ovšem, určitě,“ odtušil jsem roztržitě. Vraceli jsme se do našeho pokoje a já jsem si lámal hlavu tou pitomou skříní. Tam tedy, tam to ukryl?… A celý ten rozhovor?… Tváře mě tak pálily, že jsem si je začal mimoděk třít. Bože, takové šílenství. A na čem jsme se vlastně dohodli? Na ničem? Pravda, zítra ráno…

A pojednou se mne zmocnil strach, téměř stejný jako minulé noci. Můj encefalogram. Úplný záznam všech mých mozkových procesů, přeložený do kmitavého svazku paprsků, pošlou dolů. Do hlubin té nesmírné, bezbřehé nestvůry. Jak to řekl? „Kdyby zmizela, strašně bys trpěl, viď?…“ Encefalogram je záznam úplný. Jsou v něm zachyceny i podvědomé procesy… Zda chci, aby zmizela, zahynula? Cožpak by mne jinak tak poděsilo to, že přežila ten strašný útok na svůj život? Může člověk odpovídat za své podvědomí? Ale jestliže nejsem za ně zodpovědný já, kdo tedy?!.. Mohu si ho samozřejmě předtím prostudovat, ten záznam, ale vždyť jej stejně nepřečtu. To nedovede nikdo. Odborníci mohou sice zjistit, o čem vyšetřovaný přemýšlel, avšak jen docela obecně: že například řešil matematický úkol, ale jaký, to už nedovedou říci. Tvrdí, že je to nemožné, protože encefalogram je výslednice, směs obrovského množství současně probíhajících procesů, z nichž jen část má „psychické“ zákulisí… A podvědomí?… O tom nechtějí už vůbec nic mluvit, natož aby dešifrovali něčí vzpomínky, ať už utlumené, anebo neutlumené… Ale proč se tak bojím? Sám jsem přece ráno Harey tvrdil, že z toho pokusu nic nevzejde. Vždyť přece, jestliže ten záznam nedovedou přečíst naši neurofyziologové, jak by to mohl udělat tenhle naprosto cizí, černý, tekutý obr…

Jenže on se dostal do mne, aniž vím, jak, prosondoval celou mou paměť a vykutal z ní ten nejbolestivější atom. O tom nelze přece pochybovat. A to bez jakékoli pomoci, bez jakéhokoli „paprsčitého sdělování“. Pronikl ke mně dvakrát hermetizovaným pancéřovým pláštěm, těžkým krunýřem stanice, našel si v ní mé tělo a vrátil se s kořistí…

„Krisi?“ ozvala se tiše Harey.

Stál jsem u okna, zahleděn nevidoucíma očima do začátku noci. Hvězdy zacláněl opar, v těchto zeměpisných šířkách slabý, jemný. Byl to jednolitý, i když tenký povlak oblaků, které byly tak vysoko, že je slunce z hloubek pod obzorem ještě ozařovalo slaboučkým, růžově stříbřitým nádechem.

Jestliže Harey pak zmizí, bude to znamenat, že jsem tomu chtěl. Že jsem ji zabil. Nejít tam? Přinutit mě nemohou. Ale co jim povím? Tohle — ne. Nemohu. Ano, musím předstírat, musím lhát, vždy a ve všem. Ale to jen proto, že jsou ve mně možná myšlenky, záměry, naděje kruté, nádherné, vražedné — a já o nich nic nevím. Člověk se vydal poznávat jiné světy, jiné civilizace, nezná však dosud až do dna své vlastní komůrky, slepé uličky, studně, zabarikádované, tmavé dveře. A vydat jim ji… ze studu? Vydat ji jenom proto, že nemám dost odvahy?

„Krisi…“ šeptla Harey ještě tišeji než předtím. Spíše jsem cítil než slyšel, jak bez jediného šelestu přistoupila ke mně, ale dělal jsem, že o tom nevím. Chtěl jsem být sám. Musel jsem být sám. Nevzmohl jsem se ještě na nic, na žádné rozhodnutí, nic nebylo ještě určeno. Zahleděn na tmavnoucí oblohu, na hvězdy, které byly jenom přízračným stínem zemských hvězd, stál jsem bez hnutí v prázdnotě, která vystřídala změť myšlenek honících se mi hlavou před chvílí: vyrůstala ve mně beze slova mrtvá, lhostejná jistota, že tam, kam nemohu sáhnout, jsem se už rozhodl a teď, předstíraje si, že se nic nestalo, nemám ani tolik sil, abych sám sebou pohrdal.



Загрузка...